Pilgrim of the Morning Star
Chapter 1: Awakening
I slept. Both the big suns, Sol1 and Sol2, were to be hidden below horizon level for at least two more hours, and the streetlights were just enough for the moths to fly, so nothing disturbed the peace of the night. Which, of course, was a hoax.
The spider ran across the gray-blue wall to my right. He was hunting. A group of armed men in uniform was also hunting. They circled the ledges of a group of connected houses. Quietly as beasts and hungrily as tax collectors. Firearms suspended obliquely downwards, but always ready for use. The individual houses were always connected at the end of their longer sides and together they formed one unit, the ledge then led around the entire broken line of roofs, to end where it came from. The only witnesses to the whole event were the stray dogs standing alone, with their hair damaged by too high a level of radioactivity, which the wild animals could not defend themselves against.
"It should be sixty-eight," whispered the trotting patrol captain whispered. House numbers were not written above the entrance, as was previously done, but in the lower right corner of the roof. Orientation is not necessary for pedestrians on the street, everyone knows their house, the only one who needs to have an overview is the OV unit - the Protection of the Ruler, and it always moves along the ledges.
"Seventy, sixty-nine, and here we are," came the last words before the whole group stopped in a single moment. Each house has one window on the shorter side leading to the ledge, and here it is customary to have a bedroom, and each house has a kitchen and living room downstairs and a door leading to a more or less enclosed space between the houses. Of course, they have houses and doors leading to the street, but you don't really need them for everyday life, from this side of the house there is only a street, ie a narrow gap between individual groups of houses, everything essential takes place inside these so-called condominiums, shops, fountains, cakes.
Surely you've heard that a person in his sleep has a guard somewhere in his head, who, when he starts to burn or someone breaks into his apartment, wakes up his sleep. Not everyone is doing well, it has saved my life several times. It worked this time too, but it was at the last minute. I opened my eyes and didn't know what was going on for a moment. Nothing really happened. The stars twinkled as if they were blinking conspiratorially at their favorite, but I'm at an age where you know how these things are in favor of heaven. I sat on the bed for a few seconds or maybe minutes, and only after a brief moment did I realize that my hand on the blanket was sweating. I've already experienced it, reality goes on different tracks, and when a variant that might not end well goes closer to my college, it looks like this. I jumped out of bed and, persuading my body to go into alertness more quickly, threw on some clothes. I peered with one eye at the window by the roof to see if I could see the "eye" breaking through the glass, because these boys either shoot first and then ask if they were in the right house, or come to the right house, arrest, and that's it. worse, I already have this experience. I took the stairs two at a time, I think I managed to stab a few splinters from the railing, I should have done something about it a long time ago, shoes down, a backpack ready for these situations, a door to the courtyards and now, stars, wish me luck and good lead. I ran around three piled-up car wrecks, bent down for a backpack sliding off my shoulder, and as I got up, the moonlight showed me for a second the silhouettes of two figures just behind the last of the wrecks. I didn't have time to get up completely when I heard the clank of glass, probably at my house. The next second, something hit me in the head and I lost consciousness.
Chapter 2: Pirate
I had no idea how big the room I was lying in. It was night, and I didn't know if it was the same night I ran through the back entrance to the condominium courtyard. I'm not handcuffed - at least one good news. I sat down. The bed below me was a polished wood bench, with a backrest of the same material on one side. No padding, probably something like the benches in the corridors of the courthouses. The air was cold from the outside, but the window was too small to be really cold. So what are we going to do, I thought, touching the bulge on my forehead. The colored light of the galaxies emerging through the window, so I set out to explore the surroundings. The walls were only roughly plastered, and there was nothing outside the room and the bench I had already described. Not even a door. It confused me a little, but I believed that even this ambiguity would soon be explained. In any case, this place did not look like the usual Mindlock cells, the seat of the Ruler's Protection. But maybe they have special rooms for special guests. Something rattled in it. Where does it come from? Up? Well, logically it could only be there… Upstairs, a short distance next to where I was lying, a light coming through a square door appeared in the ceiling. Then the head, hands and folding stairs. They spread out step by step, but very quickly, towards me.
"Come upstairs," the voice whispered. And the head disappeared.
It didn't sound hostile, so, faithful to my age-old caution, I slowly ascended. I looked around the opening, but it's good to know if there's an escape exit nearby, just in case.
"Do you always walk so slowly?"
The same voice as before came from somewhere in the room before my eyes. It sounded ironic, but not downright ridiculous, so I let go of the vigilant nerve a little, and smiled somewhere inside.
"No, not always, only if the host stuns me before inviting me to visit"
Now, for a change, a person chuckled in the darkness of the room I had climbed into. I leaned my knee against the floor and climbed up. My forehead still hurt, but much more burning was the desire to orient myself in what was happening.
"Who are you?" I wondered, trying to get used to the dim light of the lamp standing on the table where the man was sitting. He might have been about fifty, and to be honest, at first glance he looked like a… .. like a rát pirate.
"I'm the one who saved you, that's all you need to know"
"Tell me more, like the name, where we are, why you stunned me if you didn't want to hurt me."
"How do you know I don't want to hurt you," the man said softly. There was a moment of silence, then he laughed out loud.
"Well, I don't want to hurt you, if you're who I think you are."
"You like to talk mysteriously, don't you?" The conversation, I think, began, successfully, so I decided we could just have a conversation.
The man sitting on the chair at the table with the lamp had a band over one eye and even had a wooden stick instead of a leg from his right knee down. It seemed like a grotesque scene to me, like a ready-made script, and now I'm just waiting to see how I behave. Okay, I'll play the game.
"You may think it's fun, but you're very wrong," the man, who looks like a pirate, began. And he continued. "Your name is Jim Lesney and it is no coincidence that OV is after you, you are one of those who would like to have either at the interrogation table or under turf, both of which are equally valuable results for them." He was looking at me, I was looking at him. "Am I right?"
He had a special not only visage, but also access to the conversation. He kept the space and changed his space himself and moved it towards his partner in the discussion. Even if I had to kill him for some reason, an interesting person.
"Okay," I smiled, as if accepting the game, "so if I'm who you think I am, what happened and what do you want from me?"
Suddenly I had a strange feeling. As if time froze. Or was it not the time who froze, but Mr. Pirate? The same window I had downstairs in the room I was in a few minutes ago was here. It illuminated the wall on my right, more like a piece of the wall on the pirate's left. And when my host got up, apparently to meet me, he froze. He froze and didn't even be surprised. Then he fell and I knew he was wrong. You will know this when people fall to the ground on their own without talking. I learned so little and there was someone outside the window who didn't like pirates. I probably won't wait to see if he likes me. In an instant, I was on my feet and praised myself for the previous lightning-fast terrain survey.
Chapter 3: On the platform
I explored the terrain really lightly, so my further orientation was more groping and guessing than some strong knowledge. Returning down came as nonsense to me, the window of galaxies was too narrow for further escapes, and I was determined to flee through holes and passages larger than myself. On the other hand, it was possible to assume that the same assumptions would be used by a dangerous person or persons outside.
I stepped over the pirate, touched his neck where he might know the hidden hiding life, and said goodbye to him. With a pirate. There was another trapdoor in the room directly above us, but where do the stairs go? They were running on the tabletop, the room where I woke up had no desk. The stairs went down and I ran in the opposite direction. Watch your head, watch your way to the window and the next floor. There was no window in this room, there was a door. Three. Do you also like dilemmas? I tried to quickly open the ones on the left. They didn't open. Not the ones on the right either, it was suddenly after the dilemma. The middle door led to a small platform and there was fog outside. I don't like fog very much due to poor visibility. However, if you want to hide, fog can be a good companion.
Something next to me clapped. Either someone opened a can of lemonade or I have to disappear. I moved and the lemonade slammed a little closer, about where I had veered. Damn. I shouldn't swear, but I'll forgive it right now. It was impossible to see where the concrete slab was leading, not to one side, the fog formed islands, as if the water in your bath cools and the foam disappears in places, it is for a while and not for a while. I was afraid I would take too long or too fast a step and fall. Somewhere. I don't like to fall anywhere. The back of his outstretched hand touched the cold metal, the railing confirming. Railing, Jesus, what next, left in a hurry, not actually right, left I would approach the one who shoots. The transport of the railing led about two meters and then ended with something like a ski jump… ski jump, um, an excellent escape route. What now?
"Pssst"
Like I heard "pssst".
"Psssst. Here."
I heard it again.
"Come on, then." A hand reached from the edge of the ski jump, or whatever it was, and grabbed my sleeve. Damn. They're gluing again.
"Where's Jonas?"
"Who is Jonas?" I noticed a pirate emerging from a cloud of fog. It's fainting. Another pirate in minutes.
"A pirate who talked to you and was supposed to bring you." He looked confused.
"The one? Someone shot him, I guess, he's lying there." I must have been gesturing confused, too.
"He shot? Come on, hurry." He grabbed my hand tighter and pulled toward the cabin. Cabins? Another lemonade slammed, probably to convince me, and I didn't let myself be persuaded any longer. I climbed into the cabin with the other pirate, who slammed the door he had apparently opened before, and pressed a few buttons, it clicked, I suppose. The cabin sped away, and we had a metal rope. Cableway. I missed that.
"Do you know I'm dizzy?" I looked back at the hurried platform, not knowing if it was worse that three figures had appeared at the top of the platform at that moment, or the fact that I was whistling a rather rusty cable car with the other pirate that evening, and I still didn't know if to see in A pirate's dream means good luck or misfortune. And what does that mean in everyday reality ?!
Chapter 4 - Crackers and stars
My name is Jim Lesney, that's what pirate Jonas has already told you. I measure so much that I normally fit in a normal door, I weigh so much that I think about how many sweets I can still bear. Not really, does anyone care? When I was born, the radioactivity was still weak. Radioactivity might be of interest to someone. She was weak against today, otherwise she wasn't. It is not known exactly where she came from. But it's here and it's getting stronger. If we can adapt faster than it will kill us all. The population has fallen by 70 percent. Ours. On the contrary, some other species have been encouraged. Sometimes I wonder if I'm not another species, haha, I guess not.
Before the OV patrols started looking for me, I lived happily in my apartment number 68. Satisfied in our sense of the word. The most important thing is not to stand out. At all. Make tea from blends sold in malls. Don't ask what's in them. Don't throw up right at the counter. Vomit quietly at home. The walls have ears and the ears have mouths and the mouth sees the benefits of knowledge. Sometimes at home I look out the windows into the courtyard of the condominium and watch the stray dogs. Some car wrecks have not been cleaned yet and the dogs are making cribs on the car seats. Sometimes you can't sleep as they whine and scratch the sheet metal. Occasionally a dog fight and barking, a run on gravel land somewhere, then breathless returns. Sometimes you're like those dogs. You run and gravel stones click under your feet. Breathing you return to the tangled bed. And you never know who is and who is not the enemy.
In the Lunadochter shopping center, I sell in a shop with the inscription Usefulness. It's just an inscription, not entirely true. I'm selling pieces of tools, for example. Pages from books with recipes for meals, for example. Framed pictures or framed pictures, often. I have an escape exit at the back, my favorite part of the store. I used it probably more often than a regular entrance. You'll see someone standing at the end of the hall, pretending not to look. But he looks. And do you know why he's watching? Because he gets a reward when the OV patrol catches someone who knows something. And I probably know something. At least the Ruler thinks so. Which is more important for the consequences than if it really is. When the patrol catches the deceased, one of the patrols immediately disconnects and goes to pay the cracker. The cracker doesn't have to be someone to make a living from it. That, in turn, would be conspicuous and would stand out. And he wouldn't seem to have a proper job. And suddenly he would be on the wrong side of the food chain. And then he would know very well what was happening. Apparently someone was standing on his corner of the hall for a while, waiting for him to receive his reward. Breathless dogs and fluffy beds. Stars brighter than foggy smoky days, lit by two huge suns. Bats wandering around dim lamps. This is us, generation seven, age five. Most of us do not know what is at the end of the road that passes through his region. We connect beads of condominiums and shopping centers in a row of steps and we look for knowledge. Because who knows, he has. The information, or its sources, dried up like our smaller rivers. There was dust left on the ground days, only occasionally someone would find a shiny pebble. And big rivers flow through the landscape like giant boas. A thick slurry of what the river grinded and pulled on its back like a caravan carrying a load of rare carpets. However, the great rivers are the property of the Ruler. I wonder if I am also in the possession of the Ruler. The citizen is free. Supposedly. But on every corner there is a squinting neighbor, and suddenly you are a free citizen with a stone that grinds. And no stone that grinds will return in the same shape. I've seen hundreds of them. Stones in the gravel of our roads. Generation seven age five.
Chapter 5 - Gates Out
Seeing a pirate in the real world means trouble. Wouldn't you think the same? A steel rope rattled above my head, cold moist air whistling around my ears. Pirate number 2 next to me.
"What is your name?" I tried not to look scared. Cold air. Eyes fixed on him, I straightened my hair. I guess I couldn't do it with masking nervousness. He sighed.
"Lucius. Lucius Leostradus the Little. Later it will be time to talk."
"That's what your colleague said. Nothing against him." I continued to look heroic and felt the pressure of the weight of the situation in my stomach.
We were downstairs in a moment. The building we had descended from, in which I had the honor of being a guest a moment ago, occasionally peeked out of the fog, resembling a hunchbacked elephant walking under a low branch of a tree.
"We must disappear, follow me." He set off unexpectedly fast, I was almost not enough for him. He had a stick in his hand, perhaps a stick, and at times he helped push it off obstacles in his way. We passed a half-open door, balls lying on the ground, you could hardly notice the wreckage of the car, at times our eyes peeked out of somewhere, but when they realized that nothing would drip from it, they hid. I was already slightly hungry, although used to not eating for a few days, I was probably already in a state where the period without nutrients exceeded a period of a few days.
"Where are we going?" Events were still changing too fast, and I didn't know if I was being led out of the maze or drawn into its fading center.
"Chm," was Lucia Leostrad Malý's answer. Why "Small"? How old can he be? How come he also has only one leg and an eye patch? Is he related to Jonas? Why the image of pirates, I've never heard of them. So we thought, and the faster my legs vibrated, the faster my thoughts vibrated. We walked through about twenty alleys, passed four large condominiums, one grove, one former factory, I didn't know this region, it was like the surroundings of my house, my shopping center, but I wasn't here. We passed a quarter of small low houses, one of which we weaved through crawling plants around a kind of pool without water, a swing hung on two iron frames, tires on the rod. The little wall and Lucius stopped. He wasn't out of breath at all, I wouldn't expect that. He pushed back the climbing gray-green branches and a door appeared. Lots of archival wines? Corpses in the ice? Who knows? We climbed inside and the curtain of climbs closed behind us. Lucius closed the gate and locked it. I don't even know he unlocked before. I had to let my eyes get used to it. They tried, but they didn't do well. The room was not a room, but a small entrance portal to an intricate system of corridors. Which I'm telling you, because we left. And they went down the first corridor to the left. They scramble down, the third to the right, the fourth down, I don't remember anymore, I'll probably have to learn to pray, it would be useful now, I probably haven't told you yet that I hate enclosed spaces. Closed like this. My childhood experience from playing in pipes near a dry dam reservoir still influences me to this day. I avoid situations like this. Apparently I don't avoid them consistently enough. One of the corridors went straight for a while and was wider, I enjoyed the feeling. Yet the awareness of the mass of matter around me that could crush me caused my body box to vibrate. Then the corridor ended, the gate the same as the entrance, a small room like the entrance and the climbing plant and the BIG green (GREEN) valley. What to emphasize more? I haven't seen big valleys since I was a kid. Green usually mixes with gray, black, brown, yellow, orange, but never produces green-green without the addition of green. Like it was here. This was a valley where the eye could see, closed by a ring of rocks, the blue sky shining above, and both suns shining much softer than at home. Weren't we so far from my home ?! Where am I,? Lucius Leostradus Little set out, still briskly than me, down a path lined with lush trees and colorful flowers, into the center of it all. And butterflies all around.
Chapter 6 - Being a Pirate
When you decide to sacrifice something, something big for something even bigger, there is always fear. He who says he is not lies to you.
They left him in a small windowless room. Something like a waiting room. He knew what awaited him, and he knew it was forever. At least the consequences. But he had already made up his mind. Jonas Monaster knew he wanted to be a pirate. The Order of the Pirate Spirit arose immediately after society began to be divided into those who rule and those who have to hide. Jonas decided to be the third behind. Pirates are truly free. They do not have a job classification, they do not have an assigned apartment with a number, they do not have random checks and they do not have neurotically peeking neighbors. And they don't have a leg from knee down. And one eye. Tax for freedom, for knowledge, for life.
They showed him the beautiful valley. He will live there. In the green gardens among the flowers and flying birds. In a house without a door, only with embroidered carpets hanging instead of closing for privacy. He will walk on white paths and look around. He will study in the largest private library in the world today. He would do his homework, why not, eat hot food with others, sleep without fear of waking up or being dragged to Mindlock, the famous rock fortress behind the great Gu River. He saw the valley. Hidden somewhere in the hills, covered with inaccessible terrain, masked by haze. He saw him, and he knew he would never desire anything else. Although something needs to be sacrificed.
That's why he was here today. He sat, his body exchanging the freshness of reality for the merciful intoxication caused by the hot drink he had just drunk. It smelled magical, tasted disgusting. Once he took the first sip, there was no going back. The legs began to weaken and the eyes heavy. Small light carriers ran through the vascular system, turning on the lamps of oblivion. His skin took on a new hue and began to realize itself. Her hair came to life and her hands died. Jonas wanted to laugh, but the corners of his mouth probably didn't listen. He didn't care. He was alone, but his loneliness was not loneliness. It became part of a greater unity, and it in turn permeated him, like a fog lazily flowing through a wooded landscape. He was beginning to have a dream. It seemed to him that he was entering the land of two suns through the golden gate. Such a country is said to exist. When you leave this body and leave behind the impression of a hero. Heroism is a state of the heart. Jonas entered, and the white-winged creatures gently surrounded him.
"Jonas, come, it's time," one of the creatures held his hand. The others around him smiled, so he went with them. He fell in love with the state he was in. They led him for a long time, but maybe it just seemed to him. It was warm and he wanted to sleep. Coincidentally, the creatures had a bed ready. He lay down, and everything that was to happen happened. When he wakes up, he will be a pirate. And one day he will bring the Savior into the Valley that everyone is talking about. Or at least it will help.
kapitola 7: Karavana
Šedesát. Tolik lidí vyšlo na cestu. Město Dnedazar nechali za sebou a před sebou se rozhodli hledat nové štěstí. Dnedazar leží v oblasti, kde písečné bouře přicházely jednou dvakrát do měsíce. Teď už to bylo čtyřikrát do týdne. Nejdřív zkusili vystavět vysoké zdi a připravit systém včasného varování. Nestačilo to. Písek se sypal skoro pořád. Ale slyšeli, že jinde to tak není. Tak vyrazili.
Myko táhla svůj koš na zádech připevněný řemeny jako nůši. Přes hlavu měla několik šátků, protože vítr se zvedl každých pět minut a vháněl písek ze země do obličeje. Když je vám dvanáct, nemáte příliš představu o budoucnosti. Myko měla jasnou představu. Chtěla zachránit lidi, které milovala, a kdyby to nějak šlo, změnit všechno tak, aby se nemuseli zachraňovat vůbec.
Jednotky Ochrany vládce se blížily k unavené karavaně ze dvou stran. Schválně si počkaly na zvedající se vítr, rozhodnuty využít nepřehledné situace. Písek vytvářel přesýpající se vlny a poskakoval v téměř hmatatelných tvarech, motals e klopýtajícím lidem mezi rukama, chytal je za nohy a šlehal jim do tváře. Zvuky kroků přibíhajících jednotek OV tak nebylo téměř vůbec slyšet. Myko šla téměř uprostřed. Hlídka útočila na předek a konec karavany. Chtěli způsobit paniku a rozdělit linii kráčejících lidí na polovinu. Což se podařilo. Mlátili oslepené poutníky dřevěnými tyčemi a kopali do těch, kteří už leželi na zemi. Náhodně vytahovali jednotlivce, a brali je s sebou.
Myko měla strach. Hledala pohledem, kde by se mohla schovat, instinktivně se skrčila a rukama šátrala v šedi hvízdajícího vzduchu. Viděla, co se děje, ale ne v jaké míře. Situace byla značně nepřehledná. O jednotkách OV už slyšela, občas někoho z Dnedazaru odvedli, ale samotný zásah nikdy na vlastní kůži nezažila. Nechápala, proč se to děje a nechtěla to. Zůstala skrčená na bobku a sunula se bokem od probíhající vřavy. Nejhorší bylo, že lidé nekřičeli, jen zvuky úderů tyčemi a hučení větru a šumění písečných vln prořezávalo vlastní vnímání vystrašeného dechu.
Z šumu téměř pantomimického představení se vynořila hlava, z které přes koženou vrstvu uniformy koukaly jenom oči. K hlavě se přidaly zvednuté paže a Myko zaostřila na rychle se blížící těžkou dřevěnou tyč. V momentu, kdy měla tyč dopadnout, nedopadla. Bylo ticho. Jako když ve vteřině ohluchnete. Myko opatrně otevřela oči křečovitě přivřené a plnící se slzami. Byla ještě pořád na tomto světě, zřejmě i mezi živými. Tak co to ticho? Najednou si uvědomila, že tu někdo je. KDE TU??? Cítila cizí přítomnost a náhle začala panikařit. Chtěla vyskočit a utíkat někam pryč. Cizí přítomný jí položil ruku na rameno a promluvil.
„Stůj. To by nebylo moudré. Pokud chceš přežít.“
Myko vyskočila a začala utíkat. Když se zvedala, měla pocit, že proběhla mokrou bublinou, nechápala, co je to, ale na myšlení nebyl čas. Uslyšela za sebou kroky a ruka ji opět chytila, tentokrát kolem pasu a donutila ji se zastavit.
„Myko stůj. Chci tě zachránit.“
Podivila se, že neznámý zná její jméno a snažila se podívat, kdo ji drží.
„Myko. Kolem nás je štít, díky kterému nás nemůžou vidět, jen v něm, prosím, chvilku zůstaň. Až to skončí, budeš moct odejít. Budeš-li chtít.“
Ruka kole jejího pasu se povolila a Myko ještě chvíli zvažovala, nemá-li se dát na útěk. Ale viděla potlučené obličeje dnedazarských a viděla zkřivené obličeje těch, kteří byli odvlékáni Hlídkou kamsi pryč. Její touha uniknout se zmenšovala, až utichla úplně. Aspoň na chvíli. Byla unavená, bušilo jí srdce a z nějakého důvodu se rozhodla zkusit následky nenadálé situace. Necítila se víc ohrožená než tam venku a to jí pro tuto chvíli stačilo. Všimla si ovšem jedné zajímavé věci. Ten, kdo ji předtím držel, aby neutekla, měl jistojistě jen jednu ruku. Zvláštní.
kapitola 8: Templ
Lucius Leostradus Malý se proplétal zatáčkami bílé pískové pěšinky a co chvíli mi mizel z dohledu. Možná mě zdržovalo to, že jsem co chvíli zíral na neskutečné barvy keřů a květin, které jsme míjeli. Ani jsem neuměl pojmenovat některé z těch barev. Když usíná den, obloha dohořívá jako hromádka dříví v domácím ohništi. Jednotlivé pruhy oranže a růžovosti se prolínají a válejí jeden přes druhý jako opilí hadi. A takové barvy najednou vidíte na květech!
V kontrastu se zelení stonků a větví musíte nutně žasnout v omámení. Přemýšlel jsem (a nohy šly zatím neřízeny dál), jak si něco z toho dojmu odnést domů. Jak to tady všechno vůbec přežilo? Trvalo to nejspíš jen několik minut, než jsme dorazili z hustého podrostu na otevřený prostor. A tehdy jsem začal vnímat šok z květinových barev jen jako rozumně dávkovanou přípravu na to, co mělo následovat. Lucius stál a počkal, až ho doženu. Málem jsem do něj narazil. Vlastně úplně. Tady dole bylo město. Teplo jeho uliček vstupovalo rovnou do srdce a běželo s krví směrem k malíčkům končetin. Musel jsem sám sebe vytrhnout z úžasu.
„Co tady děláme?“ Měl jsem za to, že pár odpovědí by se už konečně hodilo.
„Ještě chvíli vydržte. Všechno se dozvíte.“ Neuklidnil mě. Rozladil mě. Napadaly mě i lehce agresivní myšlenky, nerad nevím, na čem jsem. Ale došlo mi, že takhle půvabné místo by mi nikdo neukázal bez důvěry v moji .. loajálnost? K čemu? Komu? Možná stačí, že nějak přemýšlím. Jdu dál. Radši. Lucius ostatně už taky vyrazil.
Bílé domky vyrůstaly ze zelených křovin jako houby z mechu a pokukovaly po nově příchozím, aby ho podrobily přísné analýze. Pěšinky z písku se střídaly s kamenným dlážděním, vždy dvě velké kostky vedle sebe přitisklé delší stranou a kratší navazující na novou dvojici. Vychutnával jsem nové pocity, čistoty, estetična, upravenosti, člověk by neřekl, že něco takového může někde existovat. Nejsem v nějakém opojení? Zakopl jsem. Nejsem v opojení.
Došli jsme k větší budově na menším náměstíčku. Měla červenou střechu na bílé široké základně. Muchomůrka jako vymalovaná. Lucius pokynul rukou směrem ke schodům dovnitř. Pořád jsem měl neurčitou obavu, že někde bude něco špatně. Nevím, jestli bych se dostal zpátky skrz bludiště v jeskyních. Umřít tady by bylo taky hezké. Ale mám oblíbenější místa i časy pro vlastní úmrtí. I společnost. Následoval jsem Luciuse dovnitř. Šum přírody utichl a objevil se šum lidských rozhovorů. Několik pirátů (to mají vážně všichni jednu ruku a oko?), několik lidí bez pirátských znaků. Včetně mě. Začínal jsem mít hlad.
„Vážení a drazí,“ začal mluvit jeden z jednorukých, stojící u něčeho, co klidně mohl být oltář.
„Posaďte se, prosím.“ Ukázal na lavice v prostoru před ním, asi v patnácti řadách a hemžení změnilo směr vertikálně. Lucius se posadil vedle mě a poprvé za celou dobu mi přišel nepatrně neklidný. Ajéje. Pirát u oltáře začal mluvit.
„Vítáme vás, přátelé. Celkem logicky (říkal to klidně a usmíval se) místu, kam jsme vás pozvali, říkáme Údolí. Je to, jak jste si jistě všimli, krásné místo. Ale to MY jsme poctěni vaší přítomností, věřte nám. (Tušil jsem mraky nad rozkvetlými zahradami. Usmíval se.) My, celkem logicky (opakoval se), jsme, už podle vzezření, Piráti. Neloupíme ovšem drahé kameny v královských vodách, lovíme v královských vodách jiné poklady. (Čím dál míň se mi to líbilo. Koukal jsem už zase po únikovém východu. On se usmíval.) Hledáme stejné lidi, které hledají jednotky OV, a zjišťujeme, zda jsou opravdu tak cenní. Pak jim nabídneme obchod. (Zas ten úsměv.)"
V tom jsme zvenku zaslechli nějaký povyk. Řečník přestal s drobnou nelibostí hovořit a spolu s námi se podíval ke vchodu do budovy.
„Říkám vám, že umím chodit sama! Jo! Poslechnu si to a jdu domů. Okamžitě. Řekl jste, že mě ZA-CHRA-ŇU-JE-TE.“
Mladší pirát, asi kolem pětadvaceti, držel na schodech za loket dívku, mohlo jí být jedenáct dvanáct. Nechtěl jí ublížit, ale trval na tom, aby vešla dovnitř, což jí se zjevně příliš nechtělo. Co věděla? Kdo je to? Co tu dělá? Co tu dělám já?
Řečník u oltáře promluvil se širokým úsměvem a rozpřaženýma rukama: „Myko! Vítej i ty! Už čekáme jenom na tebe.“
Něco vážně, vážně, vážně nebylo dobře.
kapitola 9: Dopis
„Budu vám diktovat. Jmenuje se Jim Lesney. Ne, to ještě nediktuju, jen se ujišťuju. Takže začneme, pište si: Vážený prefekte.“
Místnost byla chladná, ale projasněná. Vázy z pálené hlíny objímaly drobné keříčky valichandrií, košatých shluků větývek obsypaných narůžovělými květy, kterých byl palác přeplněný. Voněly opojně. Na stole prostá mísa plná masa. A bramborový salát. A ovoce na košíku. Diktující si utrhl kuličku hroznového vína a vložil si ji do úst. Diktoval o něco méně zřetelně.
„Doslechl jsem se, že Vaše usilovná snaha o pochytání Vědoucích je úspěšná, až příkladná. Děkuji Vám za takovouto práci, jste platným členem naší Společnosti. Společnost na Vás bude pamatovat při příštím přerozdělování. Nicméně, a zde bych se rád pozastavil, několik významných Vědoucích Vám přes veškerou snahu stále uniká. Mám zde jedno jméno a na to bych velice rád, abyste se zaměřil v nejbližší budoucnosti, bude-li to možné. Jim Lesney.“
Diktující si odříhl a kysele se usmál na písaře. Tedy jeho směrem. Ani jedno nebylo písaři příjemné, věřte mi. Do dveří místnosti se pokusil vejít jeden z hlídačů a byl odmeten gestem uklízečky smetající mrtvé mouchy ze stolu. Vzduch se tetelil přítomností sebe sama, ale při pohybech diktujícího uhýbal do nejskrytějších koutů místnosti a pokoušel se skrýt. Nesmíte si plést zmenšující se přítomnost bytostí v blízkosti duševních velikánů a totéž ve stínu duší ovládající druhé z pozice těch, kteří za nimi stojí. Duševní velikán vás nikdy nenechá zůstat malými. Pozvedne vás a ukáže, kam až se smíte dívat. Až tam, kam vás nikdy nenapadlo. Siláci z podepření vás rádi vidí neviditelné. Rádi rozhodují, kdo smí být viděn a kam se smí dívat. „Nekoukejte. Diktuju vám! Na co myslíte. Buďte rád, že tu můžete být. Pište si dál:
Tento Jim Lesney je velice nebezpečný, přestože svoji důležitost v tomto ohledu pravděpodobně vůbec netuší. Tím lépe. Potřebuji, aby byl dopaden v nejbližší době. Naposled byl viděn v pozemcích Mrtvé čtvrti a tam jeho stopa končí. Nejspíše ho mají Piráti. S těmi se potřebujeme vypořádat stejně tak. Jednoho po druhém rozkrájet na kousky a nechat z nich po kapkách odtéct tu jejich odhodlanou vzpupnost.“
Písař bledl a jeho profil tak ještě více vynikl na pozadí rdících se valichandrií. Myslel, že pozice písaře bude jeho cesta ke svobodě, nebo alespoň k určitě volnosti spojené s životem blízko dávající ruce. Dávající ruka však na druhý pohled držela v ruce místo košíku s ovocem i nabroušenou pilu. Diktující poponesl do úst několik lžic bramborového salátu, které zapil červeným vínem. Míchal vždycky, co mu přišlo na chuť. Písař dýchal zhluboka. Akorát včas, slova už zase letěla k jeho uším. Už jen pár.
„Pošlete, prosím, prefekte, posly, každý druhý den, abych věděl, jaká je situace. S pozdravem Ať žije Vládce, Váš Vládce.“
Písař vyčetl z očí Vládce, že bylo dopsáno. Podal mu napsaný dopis, díval se do země. Když byl dopis zkontrolován a zapečetěn, směl odejít. Odešel kvapně, za nejbližším rohem se opřel o zeď a konečně si dovolil dýchat. Srdce mu bušilo nepravidelně ale divoce, jak se doteď bálo, aby se neprozradilo, že tam je. Přemýšlel, zda kdyby Jim Lesney věděl, že má bratra, jestli by ho hledal? I kdyby byli rozděleni v útlém dětství? I kdyby věděl, že jeho ztracený bratr právě vlastní rukou (ale ne vlastní vůlí) sepsal jeho rozsudek smrti?“ Musím ho varovat.
kapitola 10: Létavec
Řečník dořečnil. Během posledních vět už jsem se pokoušel dostat k východu. Jen jakože si třeba musím odskočit. Lucius Leostradus Malý mě nechal docouvat až k posledním lidem v místnosti a potom vzdychl a vydal se směrem ke mně.
„Neměl byste se pokoušet uprchnout.“
Stál až těsně u mě. Ta jeho rada se mi nezdála moc dobrá. Vzhledem ke slovům pana řečníka vypadala ta rada naopak velmi hloupě. Z pana řečníka totiž vylezlo, že máme v podstatě na výběr mezi tím stát se jednorukým jednookým spasitelem s trvalým pobytem v Údolí nebo ze sebe nechat vymačkat informace (představil jsem si rozšlapané pomeranče) a pak být předáni hlídkám OV. Jedna lepší varianta, než druhá. A takoví to byli hodní piráti.
Myko byla drobná, ale mrštná dívka. Když řečník dovyprávěl a usmál se (ten jeho zvyk), zřejmě také usoudila, že poznávací pobyt je právě u konce a vší silou vrazila loket do boku piráta, který ji přivedl. Trochu se nahnul a překvapením vydechl. Myko mu vrazila prsty do zdravého oka (to jsme zase překvapením vydechl já) a spojenýma rukama mu zasadila ránu do zátylku. Padající pirát, dobrý pirát, řekl jsem si. Lucius Leostradus Malý se na mě podíval tušícím pohledem a pokusil se říct něco, co začínalo NE. Bolest způsobená předloktím mojí ruky dopadající na jeho kořen nosu mu to ale nedovolila. Myko se rozběhla k východu a vrazila do dalších dvou jednorukých, až zavrávorali. Taky dobrá věc.
Postrčil jsme jednoho z nich a upadli úplně. Myko naznačila rychlý úsměv a křikla „Jdem!“. Šel bych i bez pobídky, ale zaktivizovalo mě to o poznání rychleji. Někteří, přivedení stejně jako my, se uvnitř začali vzpouzet svým průvodcům a způsobili klidodárný chaos. Zní to jako nelogické spojení, ale věřte mi, byl jsem mnohem klidnější s chaosem v zádech, než s klidem v řadách pronásledovatelů.
Běželi jsme a nádherné kulisy Údolí mi v ten moment přišly jako nepatřičné, vzhledem k neidyličnosti situace, ve které jsem se nacházel. Zahnuli jsme na třech křižovatkách cestiček mezi stromy a já chytil Myko za paži.
„Myko, počkej. Kam běžíme. Musíme to někam směřovat.“
Neochotně se zastavila a podívala se mi do očí.
„Schováme se někam a pak najdeme cestu ven.“
Její reakce nevypadala jako začátek diskuze a já stejně neměl lepší nápad. Jen jsem zadoufal, že plán aspoň jeden z nás má. Neměl. Co se dá dělat. Běžíme.
Hlavou se mi míhaly zmatečné obrazy. Pestrobarevné květy a ruce, chytající mě za oblečení. Jednoocí a jednorucí řečníci a cestovatelé pokřivenou krajinou. Dvě velká slunce bořící se jedno do druhého zapalující obzor v děsuplné harmonii krásy všednodennosti. Záda dvanáctileté dívky prchající z tropického ráje. Proč nemohl tenhle sen o Údolí vydržet aspoň o chvilku dýl?! Aspoň malou. Nojo, to by musel být život někoho jiného. Myko zahnula za dva keře a najednou nebyla. A sakra.
„Myko!“
Zkoušeli jste někdy řvát a šeptat současně? Působí to komicky. Ne už tolik na toho, kdo řve a šeptá. Nevěděl jsem, kam zahnout, tak jsem se rozhodl a vybral pravou cestu. V tom se vynořila Myko z levé a udělala obličej něco ve smyslu „Dospělí jsou neschopní“. Dnešní děti nemají vůbec žádnou úctu.
V místě, kde naše pěšina ztratila poslední průvodce v podobě šeptajících domů, se cesta začala zvedat. Soumrak by měl nahrávat schovávajícím se a prchajícím, nicméně jde o to, je-li prostředí připraveno spolupracovat. Naše prostředí vypadalo slibně. Zídky starých domů, spleť stromů a křovin a padající odstíny černé, vypadalo to nadějně. Ještě chvíli jsme se prodírali mimo cestu a nakonec našli malý domek. Neměl střechu a sestával víceméně z jedné malé místnosti a jednoho slaměného polorozpadlého lůžka. Ze střechy zbylo pár bílých prken, která, zřejmě nezáměrně, vytvářela desítky kukátek, přibližujících hvězdnou oblohu s pomrkávajícími tanečníky nebeského bálu. Přemýšlel jsem o našem úkrytu. Kdyby někdo s loučemi kráčel naším směrem, všimli bychom si ho, kdyby přišli bez svícení, neměli bychom šanci. Doufal jsem, že pronásledovatelé věří, že nemáme kam utéct a počkají s hledáním na ráno. Taky jsem věřil, že nemáme kam utéct, ale drobné dívce, která právě vsedě usnula opřená o mé rameno, jsem to neřekl.
Jsme generace sedm věku pět a nad našimi hlavami nic, co není z přírody, nikdy, kam naše paměť sahá, nelétalo. Přesto, po pár hodinách mojí snahy nenechat unavené oči klesnout, zabzučelo nad mou hlavou něco, co rozhodně nebylo z přírody. Bylo to tiché a veliké jako čtyři auta. Chtěl jsem utíkat a současně třást ramenem spící dívky. Neutíkal jsem a třásl. A teď utíkat? Stroj nad námi otevřel ale ústa a vyplazeným jazykem nám oběma nabídl cestu mimo Údolí. Šli byste?
kapitola 11: Sen
Zažili jste někdy pocit, že vás objímá světlo? Milióny neviditelných bodů pospojovaných hmatatelnými vazbami se vznáší kolem vás a vy jste v náruči, která vás drží a nemá paže a nepotřebuje je. Tak to já teď zažíval. Čas získal nový rozměr – bezrozměrnost. Natahoval se a smršťoval a moje plynutí v něm si dělalo, co chtělo. V tom prostoru, který vznikl, jsem snil sen. Sen, kdy víte, že nespíte a za mlžnými skly vnímáte i realitu vznášení se, domku, kde jste nocovali, kmeny stromů, Myko, větve stromů, to všechno strašně pomalu.
V mém snu bylo město a nad ním jedno jediné slunce. Domy byly vysoké a s jejich chladnými stěnami se praly paprsky, klestící si cestu korunami stromů s bílými květy. Něco vonělo ve vzduchu, kolem projel čistící vůz s kartáči na břiše, kterými točil a točil. Nemohl jsem se vynadívat na tu obyčejnost. Na tu nádhernou obyčejnost, kdy netušíte, co bude dál, netušíte, kam jdete a nevadí vám to.
Šel jsem tím městem a potkával tváře. Tak zdánlivě nezúčastněné, zamyšlené, některé s vrstvou make-upu nebo zkoumající účinnost krému proti vráskám. Jiné malé, rozesmáté nevinností. Vřískaly. Bezstarostně dovádějící, s předstíraným šokem ze spršky kropicího vozu, který pronásledoval kartáčový před ním. Děti. Jedno zahodilo kolo na zem a utíkalo žalovat své mámě, jaká nespravedlnost se mu stala. Když ho s úsměvem utěšovala, záviděl jsem v tu chvíli oběma. Dítěti nevědomost a hravé přesunování pozornosti z jedné zdánlivě nepodstatné věci na druhou, jeho matce silné spojení s vlastním potomkem.
Potom sen pokračoval v místnosti. Mužové třesoucí si rukama, úsměvy naučené v kurzech otrlosti, obálky, limuzíny, kožené sedací soupravy. Raketové středisko, káva na stole vedle ucvakané klávesnice, hlášení, spěch a úspěch. Důležití utekli před následky sebe sama a spláchli za sebou. Několik komerčních letů k rozšíření variability budoucího lidstva. Tubusy se zárodky předávané opatrně z ruky do ruky. Kolonie rostoucí tempem finišujícího dostihového koně. A pak se ukázalo, že radiace je vyšší, než se čekalo, že planeta nechce býti ovládána a za každou snahu po ovládnutí poslala novou a novou písečnou bouři, která zasypala týdny a měsíce práce.
Měl jsem sen a zatím kolem probublával čas. Koruny stromů získávaly jasnější kontury a světlo, které mě objímalo, neslo i moji spoluuprchlici. Byli jsme na cestě z ráje, odkud se neutíká, na cestě kamsi, kde začala nemilosrdně odhalovat cenící zuby pravda. Když Myko dorazila nahoru a světelný paprsek pozbyl smyslu, dveře, vysunuté na vnější stranu létacího stroje, se s lehkým zasyčením zavřely.
kapitola 12: Vlak
Už jsem vám říkal, že pracuju v obchodním centru Lunadochter. V krámku s nápisem Užitečnosti. Vzpomínáte? Lidi za rohem, pošilhávající oči a tak. Lidi si ze své původní domoviny přivezli věci, které měli rádi. Také si lidé ve svých na věcech lpících hlavách přivezli vzpomínky na to, co rádi měli. Kávovar. Budík. Taxislužba. Něco přiletělo s uprchlíky, něco vzniklo až tady. Pokud se z toho časem staly kousky, sběrači je našli, odnesli do krámků s nápisem Užitečnosti a prodali. Prodavači jako já je pak jednou za čas prodali lidem, kteří měli dojem, že z nich dokážou sestavit to, čeho byli původně součástí. Vzpomínky dokážou zázraky.
Prefekt Salindor věděl, že „tam venku“, bez svého luxusu, by nepřežil ani den. Především psychicky. Všude písek, vítr, špína. Nesnáší špínu. Špína se vám nalepí na prsty, na obličej, vleze vám do očí a nakonec pronikne dovnitř. Sežere vám vnitřnosti, prostor kolem nich a vystřídá krev ve vašich žilách. Nakonec spolkne i vaši duši a vy se stanete špínou. Špína je nákaza tohoto světa. Téhle planety, nezávisle na tom, kolik sluncí na ni svítí. Nevědomky se otřásl. Nalil si whisky. Usrkl a nechal teplo proklouznout hrdlem dolů a vracet se jako výbuch pomalé sopky nahoru. Za oknem se míhala krajina. Zatáhl záclonku. Krajina bez tváře se mu hnusí. Ale jsou místa, kde je dobře. I na téhle planetě. Ale je jich málo a je třeba je najít, získat a hlídat si je. Prefekt Salindor cestoval jediným vlakem na téhle a možná i několika dalších planetách. S největší pravděpodobností získal nejnadějnější osobu za poslední roky. Jim Lesney. Jak se o něm, sakra, mohl tak rychle dozvědět i náš Vládce? Zřejmě má oči dál, než jsem myslel. Prefekt usrkl ze své soukromé minisopky a zavřel oči, aby se realita posunula o několik stovek kilometrů blíž k jeho nové, nádherné budoucnosti.
Létací stroj nečekal na to, až ho někdo nad Údolím spatří a bude o něm vyprávět. Vystřelil s rychlostí vrženého kamene a zmizel nad mraky. Místnost, ve které jsme s Myko stáli, nebyla nijak veliká. Stěny z šedého lesklého kovu působily lehce a přesto bytelně. Pohyb vzhůru vystřídal pohyb horizontální, což jsem zaznamenal s nemalým povděkem, a na boku poblíž dveří se ukázala okýnka. Z podlahy poblíž okýnek vyjela lavice a zůstala trčet v jinak prázdné místnosti.
„Posaďte se, přátelé“ Místnost promluvila hlasem starého vlídného muže.
Myko mě chytila za loket a dívala se zmateně kolem. Slyšel jsem o spoustě věcí a mluvící místnosti byly jedna z nich. Kývl jsem proto na Myko, že je to v pořádku a pokynul jí, abychom se šli posadit. Místnost znovu promluvila, až když jsme usedli.
„Děkuji. Vím, že mi nebudete věřit, zvlášť po zkušenostech z Údolí, ale zkuste to. Tentokrát jste doopravdy v bezpečí. Dívejte se z okna do kraje. Cestujte v pohodlí. Já taktéž cestuji k vám, ale jiným dopravním prostředkem. Leč vzdálenosti jsou zde veliké a chviličku to potrvá. Sejdeme se za dvě hodinky a potom si promluvíme.“
Místnost se odmlčela. Myko měla strach, a přes moje uklidňování neustále těkala očima kolem, jestli se odněkud nevynoří nějaké hmatatelné nebezpečí. A já se díval z okna a sledoval ty změny krajiny. Chvíli pás malých zelenošedých křovin, chvilku hnědorudá poušť. Pak pás skorozeleně a dvě nebo tři menší města. Co všechno jsem za posledních pár dní zažil, to někteří nestihnou za celý život. A najednou jsem viděl náš svět i svůj život z úplně jiné perspektivy než doposud. Asi už to bylo třeba.
kapitola 13: Svět je v mém hrnku
Dvě hodinky, zmíněné hlasem létající místnosti, utekly jako voda. Vždycky se leknu, když přijde náhlá změna. Už jsem si stihl zvyknout na let stroje a na to, co se míhalo venku, Příjemná teplota a pohodlné posezení mě ukolébaly a mně se, přiznám se, chvílemi zavíraly oči. Pak se stroj zastavil skoro ve vteřině. Chvíli stál na místě ve vzduchu a pak se snesl dolů.
Myko se na mě dívala zase vyplašeně a já si říkal, kam se poděla ta odbojná mladá dáma prchající z chrámu v Údolí. Došlo mi to. Byla to pořád ona, ale přece jen tohle byla situace, ve které se určitě ještě neocitla. Taky jsem se necítil nejlíp. Otevřely se dveře. Nedělo se jinak nic. Ani my se nepohnuli. Myko se pokoušela něco říct, ale nevydala ani hlásku. Udělal jsem krok ke dveřím. Kde to jsme?
Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, ale tohle místo mi ani nepřipomínalo nic z míst, kde jsem byl, ani z míst, o kterých jsem slyšel. Obě slunce pomalu uličnicky přelézala přes zábradlí pochroumaného obzoru a mraky zůstaly z noci unavené a povalovaly se všude kolem. Postavil jsem se ven a Myko se sunula vystrašeně za mnou. V růžovooranžovém kouřmu stály téměř vedle sebe dva stroje, náš létavec a pak dlouhý, železný skorohad, o němž jsem věděl, že se mu říká vlak. Jak jsem to věděl? Mě se ptejte.
Když Myko vysoukala z létavce celé tělo, dveře se zavřely a létavý stroj se zvedl do výšky. Zmizel, než bys řekl překvapení. Stáli jsme tam a všude kolem porcované mraky. Sem tam prokoukl skrz divadlo přírody strom, nalevo nějaké zdi, snad i cesta, moc toho vidět nebylo. Pak z mraků vyjel muž na elektrickém vozíku. Viděl jsem muže, kteří přišli o nohy během bojů, nebo kteří se narodili zdeformovaní. Nikdo z nich ale neměl k dispozici takový vozík. Zastavil kousek od nás a neusmíval se (dobré znamení). Bude nebezpečný? Myko měla několik tiků. Ve tváři, v nohách, zřejmě její nitro prožívalo boj mezi přirozeností instinktů a rozumovým poznáním situace.
„Děkuji, že jste sem za mnou přicestovali.“ Řekl to jen tak. Jako bychom dostali pozvánku na taneční večer a přijali ji. Neřekl jsem nic.
„Následujte mě, prosím“.
Otočil nějakou páčkou vozík, na kterém seděl a jel po hladké bílé ploše směrem do kouře. Že by to nebyly jenom mraky? Podíval jsem se na Myko, vypadala, že spí. Vlak zafuněl jako unavený býk, ale nehýbal se. Vyšlo několik lidí z jeho útrob. Nevšímali si nás. Starali se o železného hada, objevujíce se a mizejíce v mracích příliš těžkých na to, aby uprchly do nebeských dálav. Taky jsem se cítil tak těžký.
„Tak jdem.“
Myko najednou vypadala zcela bdělá a opět tak rozhodná a sebevědomá jako dřív. Poslechl jsem. Ne, sám jsem se rozhodl. To je jedno. Není. Je.
Nechali jsme vlak za sebou a mířili za mužem na vozíku. Nečekal na nás, vzdaloval se poměrně rychle. Tolik si byl jistý, že ho budeme následovat. Rovná bílá plocha nástupišť se zúžila do taktéž bílého pásu jdoucího mezi hnědými zdmi z velkých kvádrů. Nahoře na zdech nestáli žádní strážní. Za to odtamtud na nás mířily krabičky s blikajícíma očima. Přidali jsme do kroku a před velkou železnou branou jsme muže na vozíku dohonili. Ani teď se neotočil. Zmáčkl tlačítko na vozíku a brána se rozjela nahoru. Na konci rovné chodby byly dveře výtahu. Výtah nás vzal nahoru. Taky zážitek. A pak už pokoj, jaký svět neviděl. Ne pardon, jaký Jim Lesney neviděl. Muž ukazoval rukama a mluvil. Přicházeli jeho posluhovači a nosili jemu i nám různé věci. Převlékli jsme se. Kožená sedací souprava byla to nejjemnější, na čem jsem kdy seděl. Myko nejdřív pobíhala po pokoji a na všechno sahala. Potom usnula na sedací soupravě. Muž ukazoval rukama a mluvil. A pili jsme čaj. Ne ten z našeho obchodního centra. Byl to nápoj, který pomalu, jako pouštní had, číhající na svou kořist, tekl mými útrobami. Byl silný, ale ne nebezpečný. Hledal další a další místa v mém těle, kde by udělal radost. Nezastavil se před žádnou zákrutou, nikdy nekončil a spolu s vyprávějícím prefektem Salindorem, jak se muž představil, probouzeli ve mně obrazy, o kterých jsem nevěděl, že v hlavě mám nebo umím vytvořit.