Výsledky vyhledávání

The sun this morning The sun flew into people this morning it kicked off the skittles and sent them somewhere between the horizons they came back in the evening they ate some fast food in cubes they sat down and destroyed their TV spines. Někdy mám pocit, že jsem úplně geniální básník. Pak si přečtu třeba něco od Blatnýho, Nezvala, a von stačí i přítel Brunel z Literry. Musí tvorba básníků vyrůstat z bolesti a utrpení nebo někdy stačí jenom jedno z toho? The sun flew into people this morning it kicked off the skittles and sent them somewhere between the horizons they came back in the evening they ate some fast food in cubes they sat down and destroyed their TV spines.

Private eye novels and other under the table readable literature writer Problesklo světlo z oblohy smýklo se nebem a padlo na zem muž s ženou hledí do výlohy křišťály smrsklé cenou i mrazem ulicí hází odlesky pes černý s chlupem nehezkým olíznul ucho a běží s nimi světla a stíny v hře pantomimy laškovně se psem skotačí muž a žena se otáčí ona ho při tom drží v lokti Podívej, jak je dovádivý! já stál na rohu ulice kabát, šál, oči, čepice dodnes ten výjev vidím živý. Jankesideverbl Writing Pages - Andrew Maxwell - Ondrej Klekner O mně Knížky “Words, words, words. And eventually there will be a world in your head connected through those words to my head. And when we have enough heads, I'll buy a corvette and advise beginners on how to start. Words, words words. Contact the author: Where to find me: at that Scotch table Where to write me: kalahator@gmail.com Where to call me: 736771988

Dílo Pokud se chcete dohadovat, zda je důležitější autor nebo dílo, klidně tu hru hrajte. Já myslím, že nemůže jedno bez druhého existovat. Ano, myslím tím nejen dílo bez spisovatele, ale i spisovatel bez svého díla. 01 Frank Downer Nádherná béčkovost v příbězích soukromého očka, víc vtipu a krásy než krve, víc impresionismu než realismu, psáno z první osoby, klasická private eye novel. ke knihám: klik na obrázky 02 Project Name This is your Project description. Provide a brief summary to help visitors understand the context and background of your work. Click on "Edit Text" or double click on the text box to start. 03 Project Name This is your Project description. Provide a brief summary to help visitors understand the context and background of your work. Click on "Edit Text" or double click on the text box to start. 04 Project Name This is your Project description. Provide a brief summary to help visitors understand the context and background of your work. Click on "Edit Text" or double click on the text box to start.

O mně Tady by mělo bejt něco jako, že jsem psal už jako dítě v kolíbce. Což samozřejmě ano, až na to, že kolíbku jsme neměli. No dobře, byl jsem trochu starší, základka, druhá třída, psací stroj. Ale to už je dobrý ne? Kolipakrát jsi tu informaci o psacím stroji už někam psal nebo říkal? Nepřijde ti votravný se vopakovat? Píšu romány stylu private eye novel, tedy o soukromém očku. Nevím, jak moc je Frank Downer mnou na papíře, každopádně promítám do něj spoustu ze svých postojů i charakteru, tak asi jo. Bla, bla, bla. Jenom protože je ta postava hodně ty, neznamená to, že bude zajímavá. No vlastně to znamená spíš, že zajímavá není. Taky píšu sci-fi, ale mám rád, když romány působí fajnově béčkově, ale mají hloubku, aby si čtenář pohodově běžel textem a sem tam byla věta, která ho pošťouchne zamyslet se. Ale nic rušivýho. Knížka má především bavit, a až pak nutit k zamýšlení. Ale ani jednoho bych se nevzdával. JO tvoje sci-fi, to je hit. Objem, kamaráde, knížky potřebujou objem, ne stručné krásné nic. A pak taky píšu "Gurmánku". Je založená na reálných situacích, stylem více fejeton než co jinýho, humoristický fejeton? Stejně je to ale na pozadí výpovědí o naší době a lidských charakterech a naší současný společnosti. Taky píšu básně. Některý jsou fakt dobrý. Některý fakt ne. Jo, dobře, Gurmánka se líbí ženskejm. Některejm. Málo, kámo, málo. Taky píšu básně. Některý jsou fakt dobrý. Některý fakt ne. Sám jsi to napsal. Myslíš, že se spíš zlepšuješ, nebo že to jde spíš z kopce? Home is home O nás Nová stránka How to live with a gourmet Frank Downer Příběhy ze střech SCI-FI Poetry Nová stránka Search Results Blog More

Rodium Garth I drank a decoction of the night and found myself on the planet Rodium Garth for the sixth night. There is always a risk that you will not return. There is always a risk that you will not want to. Mushroom trees grow into the sky, and you, as soon as you appear in the area of the fungus, must immediately climb up, otherwise you risk being eaten by something that may not necessarily be bigger than you. I climbed up with growing relief that no one would bite my ass today. My fingers had already trained, so that the depressions on the bark of the mushroom tree were expertly caught. I was happy with myself. A flying dragonfly occasionally walked overhead in the purple sky, buzzing like a small private helicopter as it measured about two meters. Dragonflies are not dangerous. Dangerous are the stars, their luster, the smell of mushrooms, infinitely sweet and intoxicating, and most importantly, the feeling that this world is exactly what you need. As I said - there is always a risk that you will not want to go back. I had already climbed quite high, and despite my new confidence that I could hardly reach next door and fall down, my head spun slightly from that height. One red-and-blue dragonfly was flying around, and as I swayed, it turned a slight twist in one of her eyes to tell me that she had noticed. With a slightly sweaty palm, I clung to the bark more firmly and caught my fingers more strongly in the hollow of the bark of the fungal tree. I looked into the distance. Firstly, because looking down didn't do me any good from now on, and secondly, because for the first time today I dared to go so high and look into the distance provided the necessary orientation. During past visits to the planet, I tried to travel on earth. When you walk through two meters of grass and the shrubs have roots like cables swaying in slow motion for a while below the surface, for a while above it, you don't know where you're going. You don't know who's after you. You don't know if he wants to tap your shoulder in a friendly way or make dinner out of you. And any injury from the planet Rodium Garth will be reflected at home on Earth. And you don't want that. I should mention since the decoction of the night. It sounds like a name for a magic potion and, in fact, something like that in terms of consequences. It used to travel to another planet in a can of jets, it took a long time, you got old during it, here and there the can burned under your ass and so on. Then it turned out that you just need to find the exact coordinates (very accurate) and create your fingerprint in that place. You are lying at home in a box (for a nice meal), you drink a potion (also for a meal), it will help you to print and you are already there. Of course, you have your body there, but it's only the second variant. Like when you copy a file with the same name. Same file, same data, same name, just a small one at the end of the name indicating the number of variants. I stood on top of one of the mushroom trees. I held on to the branch and looked into the distance. Why should humans climb alien planets, you ask? You ask well. Firstly, there is often a desire for adventure, you are bored at home, you want a slightly different safari than just kangaroos and hippos, or there may be a profit behind it. On a planet like this, you get something that is bought with us for a lot of money. And because trips outside cost too much money, you have to be a big rich man on such a trip, and your chances of being even richer increase considerably. Or save for a few trips and hope that you will be lucky and you will secure yourself for a few miserable years ahead on our miserable planet with miserable neighbors in a miserable suburb. This second option is my case. I look into the distance looking for mountains. There are lakes in the mountains and in some ponds you can find a decoction of the night. He, as you already know, works on journeys between planets, not just here. If you manage to survive and take one home, you're a happy guy. So, now you know the main thing. Despite considerable clouds, the mountains appeared in the northeast. With a little luck, I'll get to them by moving in the crowns of mushroom trees and I won't have to go down a short distance. It will definitely be the last attempt for today, the potion supplies are getting thinner for me and also the box I am climbing into today has become too popular due to the fact that we have achieved several decent successes in it. When I get back today, I'll disappear and find another place. You have to do this once in a while so you don't wake up dead once, hehe, so to speak. Mushroom trees stand on their own, forming an interconnected united organism, holding their shoulders and leaning slightly when the wind pushes into one of them, balancing the imbalance of any of them. Underground, they form root communities, networks, not unlike the structure and complexity of the composition of the human brain. It is said that they communicate with each other through their fungi, and when one is in danger, the others warn him with a system of excitement, and then you stand on a branch of one of them, you want to cut a branch that seriously interferes with you and suddenly another branch marries you like an adult's arm. man, he hits you in the face with the hook of a seasoned sailor and you rush to the ground like a 90-pound corpse, at least in the future. After looking around which way to the mountains, I had walked for a good twenty minutes at a height of about forty meters above the ground, hoping to achieve the desired wealth today. I've already talked about the danger of injuries that will happen to you here on Garth and their connection to your real body on Earth. Do you know what a serious trouble is? We don't have some animals, plants and other monsters on Earth, so if something like that bites you in your hand, for example, you can hope that the poison is similar in its venom to one of our snakes, or you can hope that it will help you if you get your hand over the wound. and the poison will not spread. So then you rush home, scream for help and hope. What struck me, however, is a familiar thing. Familiar, but not pleasant. The tongues look like a tongue without a body, so they have a meter long, stick to the stem of the fungal tree, change color according to their temporary host and wait. They are waiting for someone named Jimmy Ryder, for example, and when that person walks by, like a strained leech, they slap on the bare part of their body, they immediately attach themselves to your skin, they immediately burn the place and start sucking the slightest electrical impulses from your body. On the one hand, it burns like a pig, and on the other hand, you immediately start to miss your electrical impulses. Here your foot does not listen, that hand, that eye looks where it has looked before and does not move. In addition, our human battery is not infinite, and we certainly cannot afford to power a space bastard at our own expense. Fortunately, by the time the space travel by imprinting took place, enough people with tongues on Garth had had the honor, so it was discovered that his willingness to receive electrical impulses was limited to much smaller doses than such an electric baton, for example. So if you don't faint in pain during his attack, you pull out your electric weapon, swing one behind his ears, well, somewhere, and he'll go. You will have a red spot on your skin for a few more days, which burns like hell, but it will pass. That's exactly what happened to me, in the college of an eight-story barracks, he swung me in my right hand, which I usually pull out all my weapons with, my hand stopped listening in an instant, the bastard fed on me, and fainting tried me. With my left hand in the half-seat, I rummaged in my right trouser pocket and drew my weapon. Saliva dropped from my mouth, I've never heard it happen before, and it wasn't very pleasant. Flashes like a pilgrimage, I felt sick if I fell down, I'll be porridge, I'm in trouble, I think I have a truncheon and I'm shooting at a monster, but I wasn't sure, I'm losing consciousness, I don't know for how many seconds or minutes, I'm sure that when I open my eyes, it was already dark outside. I don't have a bastard on my hand, I have a stain. The baton was nowhere, probably falling into the green abyss below me. But it's not good. So either rush home to Earth, or go down and look. Well, what do you think I did ?! Before I tell you how I climbed down, let's talk about what it looks like on Earth, if you don't happen to know it. Earth is a planet in the solar system, here and there the mainland, around the sea, inhabited by idiots. Ever since we came down from the trees, we've been doing everything we can to get back there. We all want something. Those who have nothing want to have something. Those who have a little want a little more. Those who have a lot do not know that they have a lot, so they are automatically placed in category 2 and want to have more. A modest profit can be achieved through cooperation. A good profit can be made by violence. At least that's how humanity thinks. And so the history of mankind is a history of thrashing through the fingers, through the mouth and stabbing in the eyes. By the last historical reversal of these wonderful inhabitants of the planet, two thirds have been lost and the planet has rested a little. And because the planet, nature, or providence is infinitely clever, she gave someone with glasses the idea of getting people to another planet. She probably thought for good, not just for trips, but it will come one day. I climbed down the trunk of a mushroom tree to find my lost electric baton in combat. I could have returned home. No baton, no potion, no mood, hehe. But I don't like doing activities that don't pay off at all. The new baton costs a fortune, we've already talked about the decoction of the night, and everyone doesn't like to lose their temper. It is a fact that climbing down to the ground can also bring some losses, including the highest one. But that's how you go about it. Fortunately, I found the baton only two stories below me on a wide branch. He did not sink to the bottom. Yay. However, the delay flew two floors below, which brought me an overrated benefit. Due to the unexpected movement downwards, I saw movement between the floors of the plant awnings, roofs and roofs. The sizes of a man who, however, are not on Garth, except for visitors. And there can be only a limited number of people on a planet at a time, due to the overall energy transfer between the planets. However, other adventurers may travel elsewhere than at Rodium Garth that. Well, the providence made it up. So I could see a man downstairs, but few people would walk down the ground. Or they could be pogonni. We only recently discovered Pogonny. We send a scientific review from Earth once a month. This means that we will send a team of inspectors to find out what happened to the people who did not return from the planet. Nice work, yes. Sometimes it's boring, they find broken idiots fallen from a mushroom tree or other high-rise plants, other times they find idiots with whom the tongue drank all the electrical impulses lying somewhere behind a tree, with the expression of a switched-off machine. Or they will find creatures roaming aimlessly, moving on all fours or bellies, with the blank gaze of a village jeliman. Pogonni probably doesn't think badly at first. They imitate their victim in size, shape, movement. It's a kind of cluster of cell clusters, I'd like to write unorganized, but it's not true. Pogonni are driven by a strong, hungry desire. Such a strong desire to be you when they take you away from you. After they gather into your shape, they travel behind you in your movement, along your path in your direction, and when you are not careful, they approach you and try to merge with you. In doing so, they will take away your personality, your soul, your intelligence, leaving you with a wandering box with no content. Isn't it death or is it?

Frank Downer & Vražda v hotelu Wellington

Země Satya Vaše odpojení je povinné! Zaznělo mi znovu do uší a zvuk byl podpořen podprahovým dloubnutím do mozku. Vždyť už se odpojuju. Jako když odtéká z nasáklé houby voda, vynořil jsem se. Pocit mokra prolétl jenom kolem, mokrého není na připojování se nic. Nechtělo se mi odejít, odpojit se. Proto vymysleli to dloubání do mozku. Lidi by se už neodpojili. Vylezl jsem z vany. Ona to není vana, jakou si pamatujete vy, voda a tak, spíš si představte hybernační přístroje z filmů, kam vás uloží, zalejou a nechají odpočívat, dokud nepřistanete na Marsu nebo ještě někde dál. Nebo dokud se neprobudíte nečekaně uprostřed transportu a nezačne vás po vaší vesmírné lodi prohánět zubatá příšera s vřeštěním prasete. To vřeštění vydáváte Vy, ne ta příšera. Vylezl jsem z vany. Žádná příšera nikde nebyla, nebyla tu ani kosmická loď. Obyčejná planeta Země, můj byt, na chodbě tisíce stejných bytů se stejným vchodem. Dost velká nuda na to, aby o tom někdo někomu něco vyprávěl. Jako já vám třeba. No dobře. Tak zrovna vám, jejichž životy jsou plné nesmyslných zvratů, předráždění, drcanců, úleků, srdcelomných výbuchů nadějí a smrťodepresivních pádů zpět, vám to vyprávět můžu. Vás může představa chodby s tisíci stejných bytů na jedné chodbě připadat poutavá. Tušíte za tou představou jakési tajemno, záhadno, extravagantní exotično, zároveň vás, pro mě nepochopitelně, uklidňuje ten řád, jednoduchost, plánovitost, i kdyby to měla být všechno lež. Odpojil jsem se a šel si pro kafe. Pomyslíte a máte. Výdejní automat. Vypadá jako harfa, tedy tvarem, ne materiálovou výplní. Ve střední části bílého materiálu, který z dálky i poměrně zblízka vypadá jako sněhobílý plast, se v okamžiku výdeje zhmotňuje věc, kterou jste si přáli. Kafe. Tedy hrnek s kávou. Když jste si přáli kafe, vyteče vám na podlahu černá horká tekutina, kterou jste si přáli zvednout hladinu adrenalinu a dopaminu. To vás nasere. A naučí si správně objednávat. Já vím, že vám vadí to slovo „nasere“. Tak to nedávejte číst dětem, jo. „Naštve“ je ale málo. „Rozzlobí“ je opravdu výsměch. V momentu, kdy netoužíte po ničem jiném než bělostném hrnku s horkou vonící kávou, vám ideálně na natažené dlaně chrstne vařící černá břečka. To vás nerozzlobí ani nenaštve. To vám zvedne adrenalin ale bez příjemné hladiny dopaminového štěstí. Rozkopali byste výdejní skoroharfu a vyběhli na chodbu, řvali bolestí a vztekem a kopali do prvních šedesáti sedmi dveří, které by vám přišly pod ruku. Tedy pod nohu. Takže přejte si správně. Jsou na to kurzy. Vaše odpojení je povinné. Aby nebylo. Kdo by nechtěl vidět barvy, potkávat tváře, zažívat hudbu, plavat vzduchem. Možná vy. Předrážděný neurotik, netoužící po ničem jiném než po bílém tichu. Bílá, bílá, bílá. Dveře, podlahy, výdejní automat, chodba, dveře bytů. Bílé prázdno okořeněné černou kávou. To byste rádi, že ano. Toužíte po minimalizaci podnětů. Ticho. Klid. Prázdno. Nic. Jak dlouho byste to ale vydrželi?! Jak dlouho, než byste začali toužit? Po tváři. Hlasu. Dechu. Rozletu. Tvořivosti. A proto se připojujeme. Satya. Země snů, možností, prostoru, barevnosti, realizování se. Na jednu hodinu a potom: „Vaše odpojení je povinné!“

Pepe, Lola a Bubu a Vlak plný zlata úvod do celičkého problému aneb jak to všecko začalo Bylo zdlouhavé pondělní ráno, všechno v ulici se předhánělo v barvách a Pepe Goyle měl zase svůj den. Kopal do kamínků, které se mu připletly pod nohu a tvářil se, jako by se všechno na světě spiklo proti němu. Všechny ostatní děti byly samozřejmě ve škole, učily se a prázdné místo v poslední lavici jim nepřišlo ani trochu divné. Pepe totiž míval svůj den dosti často. Dnešní den byl ale obzvlášť nepodařený. Včera večer se korpulentní teta Vilemína nějak dozvěděla o tom, kdo minulý pátek panu řídícímu potřel židli ve třídě lepidlem a kvůli komu museli přijet do školy hasiči a pana ředitele od židle odpojit. Dětem přišel vzteky rudnoucí a žloutnoucí pan ředitel legrační, jen dvěma chlapcům ne. Těm přišel přímo k popukání. Pepe Goyle a Bubu Siva se mohli potrhat a k dalšímu smíchu se ještě ponoukali, když se zoufalými obličeji předváděli pana řídícího,jak se s rukama zapřenýma o židli snaží od přilepeného sedátka odtrhnout. Tetě Vilemíně už to tak legrační nepřišlo a vzhledem k tomu, že při následném vyšetřování kdosi prozradil, že lepidlo na židli dal jakýsi trochu silnější bílý chlapec a černý Bubu tak nepřicházel v úvahu, tetina vařečka měla před víkendem hody. Pondělní ráno proto bylo bolavé a Pepe ani trochu netoužil celý den poposedávat a všelijak se kroutit, aby zmírnil své utrpení. Daleko horší však bylo to, jak výprask zasáhl jeho citlivou dětskou duši. Přestože to byl už asi padesátý výprask v tomto měsíci, Pepe měl pokaždé pocit, že se mu děje něco nespravedlivého, a že za takovou chvilku (asi 2 hodiny) legrace, to bylo příliš. Pepe byl za školou. O pár ulic dál ležela v posteli drobná dívka. Z pod peřiny jí vyčuhovala jen hlava se dvěma dlouhými copy a drobnýma živýma očkama. Lola Banksová také nebyla ve škole, ale její svědomitá povaha by jí nedovolila něco takového připustit, kdyby k tomu nebyly obzvlášť silné důvody. Těmi důvody byla dle mínění lékaře chřipka, která se v barsindurském okrese rozmohla rychlostí, s jakou jen Pepe dokáže sníst velikánský vdolek, podle Loly byli těmi silnými důvody její rodiče. Maminka, stejně svědomitá jako Lola, je už deset let uznávanou právničkou a nebýt jí, byl by Pepe asi už dávno v nějakém vězení pro děti. Lolin tatínek je zvěrolékař, což zase děsí malého Bubu, protože mu doktor Banks kdysi řekl, že když bude zlobit a kamarádit s Pepe Goylem, použije všechny ty své hrozivé nástroje a udělá z Buba malého černého pejska. Lola tenkrát černouška uklidňovala, že nic takového není možné a Bubu dělal, jakože to samozřejmě věděl, ale vždycky, když byl u Banksů na návštěvě a doktor Banks se na něj naoko zle podíval, dostával Bubu mírný tik do své černé tvářičky. Bubu byl jediným z naší slavné trojky, kdo se dnes mučil ve škole. Pan učitel Renkelk jim zaníceně vyprávěl o tom, jak vznikala pohoří a rozplýval se nad všelijakým vrásněním a zlomy zemské kůry, ale Bubu se tvářil,jako by před ním pobíhala smečka šílených zubařů. Představoval si své dva kamarády, jak se buď povalují v měkounké posteli nebo se potulují na čerstvém vzduchu a nakukují do přeplněných výloh jedné z barsindurských cukráren. Nebyl vůbec daleko od pravdy. Pepe Goyle právě s obrovským přemáháním držel sám sebe, aby se skrz velikánské sklo nevlámal ke všem těm kremrolím, dortíkům s agarem a hlavně….. a hlavně k veeelikanánskému čokoládovému dortu uprostřed výkladní skříně. Veledort sice hlídali dva marcipánoví vojáčci, ale Pepe byl přesvědčen, že by jistě byl po několika minutách boje s jejich marcipánovými ručnicemi sladkým nejsladším vítězem. Lola právě pila svůj čaj s citrónem a šklebila se na celý svět. Mnohem raději by teď byla ve třídě a sledovala úžasného pana učitele, jak rukama do prostoru vyčarovává obrovská pohoří, mohutnými pohyby svých paží pokrývá mořské dno nebo poskakuje po třídě ve snaze uniknout žhavým jazykům pravěkých sopek. Místo toho tady leží a jediné co může, je opakovat si své oblíbené vzorečky z matematiky. Bude to všechno muset dohonit. Zato Bubu právě strašlivě trpěl. Šedivá paní Starlikeová, učitelka angličtiny, se pomalu všourala do třídy, přezíravým pohledem přehlédla celou třídu jako obilné lány a když jí padl pohled na Buba, zatvářila se jako by právě prožila nejhorší otřes svého života. Vždycky mu říkala: " To, že jsi černý mi nevadí, ale to chování, chováš se jako černé prasátko v obilném poli". Paní Starlikeová všechno přirovnávala k obilí, jedla jenom různé formy obilí, chodila jako polosuchý obilný klas a na všechny lidi se dívala jako na obilí. Jenom Bubu byl pro ni malé černé prasátko. Paní Starlikeová Buba neskutečně štvala. Zbytek dopoledne proběhl pro všechny tři naše kamarády v podobném duchu. Pepe se toulal ulicemi a léčil si svou zraněnou pýchu sněním o pojídání všelikých laskomin. Lola seděla na posteli a zoufale se dívala směrem ke škole, kde se v každém okamžiku ztrácelo v nenávratnu něco z nepřeberného množství jedinečných vzdělávacích zážitků a poučných chvil. No a Bubu, kterému už došlo, že dnešek si protrpí sám, se uzavřel do sebe a svým oblíbeným nožíkem vyrýval do lavice šifrované vzkazy pro hosty z cizích galaxií, aby ho vysvobodili z jeho nelidského utrpení. Stará cikánka, aneb osud je osud Když zazněl toho dne poslední školní zvonek, pelášil osvobozený Bubu ven ze dveří jako o závod. "Huráááá" křičel na celé kolo a paní Starlikeová, která v té době zrovna měla dozor na dvoře, se za ním hněvivě dívala a myslela si něco o zkaženém klásku. "Hej," zaznělo polohlasem hned za kamennou zídkou školního dvora "tady jsem". Bubu hodil tím směrem okem a tam pochopitelně uviděl od čokolády upatlaného Pepeho. Ten na Buba mával zašpiněnou rukou a nebylo pochyb o tom, že Pepe se zase někde živil. "Týýý jo, cos zase jed?" nedalo to Bubovi a táhnul přitom vykrmeného kamaráda dál od školních pozemků. "Proč myslíš, že sem něco jed" tvářil se Pepe, jako že nechápe. Malá kudrnatá hlavička se zavrtěla a úsměv na její tváři naznačil, že podobnou odpověď bylo možné čekat. Za neustálého pošťuchování se postupně ztráceli z dohledu školy a smáli se a střídali se v kopání do plechovky od limonády. "Kam vlastně jdeme?" zajímal se Bubu. "Nevím, přece ještě nechceš jít domů" zeptal se a zároveň odpověděl Pepe "nebo se pletu?" Odpolední slunce ještě stále poměrně silně hřálo a mírný větřík popoháněl po zaprášené zemi šustící uschlé listy stromů, kolem kterých zrovna šli. Kluci neměli žádný cíl a přesto se toho dne mělo něco stát. A tak se to radši stalo hned. "Áááá, panáčku, ty seš ale pěkně vypasenej a podle tý čokolády, co máš všude, kam oko dohlídne, bych řekla, že se to hned tak nespraví" ozvalo se najednou posměvavým tónem ženského hlasu vedle nich. Zastavili se. Pepe šťouchl loktem do Buba a jemným posunkem mu cosi naznačil. Upřeně se dívali na starou cikánku. Měla vlasy, které musely být kdysi velmi černé,ale teď už šedé prameny vyhrávaly svůj boj, svázané červenou gumičkou do culíku a pestré oblečení z ní dělalo spíše kouzelnou babičku, než jedovatou pouliční prodavačku vyšívaných deček. Pepe a Bubu se dívali té paní pořád do očí. Koukala na ně a překvapilo ji, že na její poznámku vůbec nereagovali. Pořád jí zírali do očí. "No, co koukáte," vyštěkla na ně "to jste ještě neviděli ženskou prodávat zboží?". Nepřestávali. "Tak hele, nevočumujte tu, a vypadněte, jistě vás už doma shánějí." "Neshánějí" ozval se Pepe a Bubu se hrozitánsky rozchechtal, ukazoval na Pepeho a vykřikoval "Prohrál prohrál, promluvil…" Pepe se nesmál a zcela vážně řekl té paní, že jsou oba úplní sirotci, a že je tedy opravdu nikdo neshání. Že si, když je teplo, vydělávají na živobytí česáním ovoce či jinými příležitostnými pracemi a v zimě, že takovým starým paním jako je ona pomáhají třeba sekat dříví nebo dělají něco podobného. Bubu přikyvoval a válel se přitom po zemi v křečích od smíchu. Mezi výbuchy smíchu bylo občas slyšet úryvky toho, co by rád řekl, ale přes smích mu to nešlo. Takže to znělo jako: "Jabka… chichichi… a vař… vaříme….. a cháá… můj bože…. guláš…. jezdí.. jezdíme .. s kami…. huuu .. s kamionem … haaa) Cikánce došlo, že si z ní dělají legraci, ale nehodlala se s nimi pouštět do delších soubojů, věděla, že takovíhle kluci mají v zásobě milióny fórů. Převedla tedy řeč jinam. "Co kdybych vám chlapci, když jste takoví chudáci, přečetla z ruky osud, abyste věděli, jestli vás náhodo nečeká nějaká hvězdná budoucnost?" Kluci přestali blbnout. O tom, že cikánky hádají z ruky už slyšeli, ale bylo to poprvé,co se k nějaké opravdové přinachomítli.A byla by škoda kvůli legraci přijít o tuhle velkou šanci, která už se zase nemusí dlouho naskytnout. Bubu se přestal válet a stoupl si. Ženština vzala Pepeho ruku, se slovy "Aby bylo vůbec něco vidět" mu ji otřela od čokolády kapesníkem a posadila ho na malou stoličku naproti sobě.

Začátek stránky proč jsem vlastně přijel obcházím klášter nikde nikdo, takže průzkum hranatá sestra Oranžová bludička Monstrum 1 "I'm sorry, but that's not how I work." My voice echoed in the ancient convent corridor than I would have liked. I had one hand tucked in my coat pocket, apparently out of the slight insecurity caused by the conversation with my mother-in-law. "If you want me to investigate, I have to talk to people," I explained slightly out of tune, and I was really upset. Three days before this conversation, my phone rang on my office desk and rattled for so long that I stopped ignoring him and picked up the phone. "Frank Downer, investigations and inquiries of all kinds, discreetly and effectively," I said, a hundred-pointed phrase and giving room for the caller. The caller was silent for a moment, cleared his throat, and finally spoke in a woman's voice. The voice sounded dignified but careful. I always watch the caller sound. The content of the message will be repeated countless times by the caller, but you simply won't get a chance to hear how it sounded at that first moment. But the mother superior sounded dignified and careful even today, in the corridors of Mount Eagle Trinity Monastery, where I arrived ten minutes ago, after a three-hour journey from good old New York huddled in tufts of night mist. The monastery was hidden among the densely overgrown hills, and even the path leading to it from the main road was not easy to find. My AMC Matador climbed the climb safely, but he too breathed audibly after a two-kilometer climb performance upstairs. The cold September morning was like a catalog. I stretched my back and looked into the distance. The brushes of the pine crowns combed the pink-blue sky from below, and if I wasn't here for work, I would probably be able to watch for an hour. When I convinced the mother superior of the need for cooperation, a tangle of corridors led me to my room. "Make yourself comfortable, Mr. Downer, rest along the way, around noon, Sister Elizabeth will bring you something to eat, and after lunch I'll make an appointment for you." She left with that. I looked around the room and had to admit to myself that calling it a room was a little exaggerated. Four stone walls, one window, one door. A single bed, a plain table under the window attached to the bed. Well, I wasn't expecting an alcohol fridge, and she wasn't here either. It was worse with hunger. It never occurred to me that the nuns were not eating breakfast, and my stomach was churning an hour ago at the gas station. But because I was counting on food on arrival, I only had coffee and I refused the blinking waitress with the tempting, fragrant toast with the egg. Unfortunately. proč jsem vlastně přijel 2 I should probably explain to you why I took this task, hundreds of miles away from my usual place of work. If you're thinking about a spiritual cause, you're wrong. If it occurs to you that I might suffer from a strong affection for nuns, this is not the reason either. The work of the private eye is a matter of considerable impact, especially in the sense of time, but it is also striking in the sense of personal encounters with individuals of various kinds. The impact of both types then causes significant financial losses. So when the hesitant nun's voice told what had happened to them at Mount Eagle Trinity, my last ducat in my pocket faded with hope, my head began to nod in agreement, and the words came out of my mouth, and though I certainly didn't want to go that far, the rest of Frank Downer didn't let it talk to him, got in the car and drove. And so here I am. In the room two times three meters without a refrigerator, without breakfast and so far without those ducats. I have to admit one more thing. When the mother superior called, it was not only her voice and the promise of financial injection that fascinated me. "Mr. Downer, hello. My name is Jennifer Atwood, and I'm the mother introduced at Mount Eagle Trinity Convent, I don't know if you've heard of him." I haven't really heard of him. "I am calling you on a very discreet matter. Therefore, I would like to emphasize the discretion of our conversation and possible cooperation." I wanted to say that of course, but it didn't give me space. "Okay," she said, as if to confirm it. "I'll say it briefly and without hesitation. I'm sure you're used to direct action." I didn't even try to agree with her anymore. "Two of our sisters disappeared last night." I immediately thought of the possibility that the sisters had just bounced back to a small party, but I didn't say it out loud. "If you thought they just went somewhere, you should know that our monastery is located in the middle of the woods, so there is nowhere to go. And other facts testify to this possibility." "Like?" "Like blood on the floor of their cell." Such blood on the floor definitely testifies to a lot of things. There are few conceivable reasons why blood should be outside its carrier completely voluntarily. Involuntary blood abandonment is often, as you know, a rather unpleasant affair. This carries with it a high probability of violence or outright crime. So it has to be investigated. With a growl in my stomach and contemplation of the blood, I survived the rest of the lunchtime, which Sister Elizabeth hesitantly brought at exactly twelve. When I finished the vegetable soup and a piece of chicken with potatoes, the part of the day when it was really nothing was over. After half past one, the mother superior came, nodded at me, and said, "Follow me." With a feeling of claustrophobia receding, I shuffled through the tangle of corridors behind my mother superior. I hoped that during the morning she would not decide to get rid of me as an uncomfortable witness, because it would be enough to disappear around the corner and I would never get out of here again. I was just imagining my warm skeleton lying in a dark corner when we stopped abruptly, the nun opened the door and stepped inside. The room was the same as mine, only the bed was missing. However, the young lady sitting on the chair certainly did not fulfill the common idea of a bride of God. If she had jeans and a T-shirt with a picture, she would fit into any New York club at three in the morning. I was wondering how to talk to her. The ladies and ladies probably got used to the medieval conversation here. The mother superior left. I didn't want the awkward moment to last more than a few seconds, but the young lady overtook me. She threw her foot completely leglessly and said, "so what did you want to know"? If she had a cigarette, she would light it. "Don't you have a cigar?" It shouldn't have surprised me, but it surprised me. I had it with me because I get married sometimes. I took out two. In fact, it seemed strange to me that we could smoke in the monastery. Maybe we couldn't. I pulled hard and asked, "Are you missing your sisters here ?!" I also tried leg over leg. Cool. "They're not losing." I thought I was taking the reins in our bizarre conversation, but I must have been wrong. She looked at the ceiling, at the walls, I thought for a moment that she was looking at my crotch, and then she was looking at the wall again, as if the previous occupant of the room had engraved messages about love that no longer wanted to be secret. "They are not lost, but now the two of us are gone. You're right. " "Why do you, Miss, feel that you are not fully fulfilling the ordinary idea of a nun? And why do I feel that you are trying to fulfill that impression? Don't sisters want to act like sisters? ” She laughed. How about three in the morning on Broadway just before a bottle of Beam spilled into the roadway in front of a passing lone taxi. She still surprised me. I tried to go from elsewhere. "What is your name?" "And you?" I cleared my throat. I thought I would kill her for three seconds. But that, too, would not fulfill the common notion of how a private eye works. And someone would definitely ask me that, too. "My name is Frank Downer. New York. Something to forty. Freely entered. What else would you like to know? ”She shifted the corners of her lips symmetrically to the sides, this time without any sound. "Good. My name is Drew. Formerly New York, now this ass. Something to twenty-six. Completely single. Besides the bundle with the one above. But we don't like each other very much. What did you want to know? ” It looks like hard earned money. When we had finished, I let myself be led out of the maze and had another cig at the side wall of the monastery's entrance building. Drew saw nothing. Except for the blood on the floor, because she was the one who found her and stirred the whole house with horror in her eyes. It was said that it was a puddle like rain on the sidewalk and there were no footprints in it, nor anywhere around. Well, I covered myself nicely, so it'll be a nice job. No one saw or heard anything, blood like an ox, no sign. The only house far and wide is this one, the only people far and wide are those who are already here. obcházím klášter 3 I decided to go around the whole monastery to get an idea of the surroundings. The blue-pink sky over the pines began to churn during my conversation with Drew, and the wind changed from an ordinary breeze to a disadvantage breeze. It's like a palm that caresses you turns into a palm that doesn't know if to caress you or give you a box. Maybe if someone shaved the entire top of the hill on which Mount Eagle Trinity stood, it would turn out to be Table Mountain. However, the large plateau was densely overgrown with pines and other trees, and a view to a certain distance was possible only on one side, behind the monastery. The side from which my Matador had climbed was overgrown and nothing could be seen. There were several intertwined paths around the monastery under tall tree trunks, and without my developed sense of orientation in the "open" landscape, I would probably be able to get lost here as well as in the monastery corridors. I walked around the entire slope behind the monastery, which settled on the top in the shape of the letter "U" and whose windows with six tables flashed here and there among the tangle of emerald entwined branches. On the other side of the valley, the slope rose slightly again and the path led me to a smaller clearing. To her left was my path, to my right, about two hundred yards away, in an tall yellow grass with furry caps, sat an old house with a broken chimney. At his side, company was made by a caddy and a tool shed or something. I did not approach the house, I walked along this path at this respectful distance, and I only added to my lush imagination that for a moment I had the impression that something was flashing in the house behind the windows without curtains. Probably clouds casting a shadow. It took me about an hour to walk around the ridge of the valley around the monastery. Early in the afternoon, it was already soaked with moisture, and the sky changed from romantic pink tones to a much more conveniently September silvery gray. I stroked the gaze of my Matador, who was graceful on the other side before I left him an hour ago, and entered the main entrance of Mount Eagle Trinity for the second time that day. No one was anywhere. I had the idea that the monasteries were a world to themselves, but that their walls were crowded, chirping, albeit in a low voice, but still that if you stood in one place, dozens of robes would flick around and rustle in half an hour. . I had monasteries as silent anthills, with a spiritual charge in the air. Mount Eagle Trinity was neither an anthill at the moment, nor had anything in the air at all. I stood in a long corridor, stretching to either side. No sound attracted the listener's ear from a distance, no sign attracted attention, no excess light that disturbed the calm level of the air that was already in the long tubes of the corridors. However, the meaning of the word calm did not exactly fulfill my feeling of what was around me. About eighty nuns, not even a living thing, had to spend a life dedicated to their god in the monastery. If I hadn't seen my mother-in-law, the food carrier, Sister Elizabeth, and talked to Eccentric Sister Drew, I would have thought the entire building was empty. I went down the hall, to the right, to see the monastery. I passed my dungeon, sorry room, and my footsteps clapped through the long space like a pony on the castle pavement. I passed a row of doors on either side, all looking the same as mine. For some, I stopped for a moment and listened for silent prayers, religious songs, or murders of innocents. Nothing. "Hello?" I just called out as lightly as my voice would sound in that strange emptiness. It sounded strange like the emptiness. I reached the bend in the hallway and my mother-in-law almost crashed into me. "What's up here?" Yeah, it's you. ”Jennifer Atwood breathed a sigh of relief. It occurred to me that her cry "what's here" was full of something I wouldn't expect from any nun. He was full of anger. "You're looking for someone, Mr. Downer," she asked me. "Actually, I wanted to look around a bit to see if it didn't matter. "I walked outside and…" "" Surroundings? What are you… ”Jennifer burst for a second for a second in a severely suppressed explosion of anger, stemming from surprise, disapproval, and a desire to control everything. I only tell the mother of all the local nuns by her first name when they can't hear me, just for you to know. But then Jennifer always remembers that she invited me here, that she needed me, but honestly, I wouldn't want to land in the clutches of her righteous anger. "Nothing, I just wanted to get my bearings, the profile of the landscape and so on, you know?" It sounded like a lie. She smiled darkly, if you could smile darkly and still call it a smile. She left in the direction I had come from, leaving behind a few unspoken sentences, threats, and questions. I tried what it's like to say "raised your eyebrows", I found that it was nothing extra special, and I also thought that the mother superior, if she hides something herself, probably does not succeed exactly according to her ideas. . And it also occurred to me that if this mess with the missing servants of God wasn't a big mess, Jennifer certainly wouldn't have just left without driving me back to the room, sorry, the dungeon. I shuffled half the thickness of my soles for the detective work of well-chosen shoes before slipping through a tangle of corridors somewhere where it was impossible to go any further and the door led out. The building here formed a fold, the inner side of which was hidden by the outer side against views from the surroundings, so I did not see this fold during a tour of the landscape attractions. A decorative gate led into the fold, and behind it a noise could be heard. Beehive noise. The noise of life. I walked to the sound source and opened the gate. Eighty nuns suddenly turned their heads and fell silent. I don't know if you have experience with such a situation, so I don't. I took a breath and stood. A slight smile on my face was supposed to signal to everyone present that I was a friendly person, invited by their Jennifer, sorry, the mother introduced, with an important mission. It took about two seconds, but I could already feel my smile begin to lose its lovely nature and charm. I raised my hand half in greeting half in defense. "Um, hello, sisters, I am." "We know who you are," said an elderly woman of English appearance and speech. I have found that for some reason, life puts almost exact stereotypes of certain types of people in my way. Little cute Asians, big bald killers, red-haired English women with a deep voice and the behavior of a military instructor. We should. The Englishwoman came up to me. "Go on, sisters," she said without turning to the sisters. She took me by the forearm and led me out nonviolently but with firm conviction. "Mr. Downer, come with me, I'll tell you what's going on." Sister Marjorie had red hair and indistinct freckles around her cheekbones. That was the first thing I noticed. Blue eyes in stark contrast to the color of her hair and the colorful colors of the religious robe added interest to this woman. Still, as I pointed out a few moments ago, she had something in her that we usually associate with the idea of a woman from the British Isles, and we don't quite praise it. Her face was more square than oval. So, I've said it out loud. She led me to her office and we each sat on one side of a large solid oak table. Sister Marjorie serves as an administrator at the convent, she told me. Basically, it meant that all the papers, except the toilet paper, passed through her hands, that no people but her killers or nun captors would escape her attention, and that she could tell me everything but things she was not allowed to tell me. As she spoke, she straightened the papers on the table, though they seemed straightened after the first two seconds. She even straightened her hair, peeking out where it shouldn't have been. She even straightened the walls of the room so that nothing would be streamed anywhere, there would be no shortage, no shouting. I got worried that the purpose of this conversation was not to compare Mr. Downer, to slip somewhere, to arrange for him to see what he should see, to hear what he was allowed to do, and so he probably only found out what he should find out. The square sister Marjorie told me the purpose of the effervescent fusion in the back of the building. A week before Jennifer picked up the phone and called a discreet New York private eye to arrive, two other sisters disappeared from the mysterious Mount Eagly Trinity. It wasn't until the pool of blood, with the disappearance of the other two, that the quiet silence of the monastery operation rocked and summoned a handsome man in the AMC Matador, gathering the lone maids of the very highest. nikde nikdo, takže průzkum hranatá sestra So four. In more tense moments, I have unappealing thoughts that I never say out loud. This time it was an idea of how long the nuns from this monastery would have to disappear at this rate so that there would be none left in the end. Instead, I asked, "I may have an inappropriate, but quite justified, given the current developments, question. So I will only ask once and I will believe that I will already know what is needed. The four lost women, is that all? No one else has disappeared, nothing but Sister Drew and my mother-in-law told me, and now you, is nothing more? I can't think of anything if you keep the facts secret from me. Did you think I'd look for the two and I wouldn't figure out if the other two had disappeared? ” "Actually, we've been hoping for so long that the first two show up until the second ones disappeared." The nurse adjusted her restless hair in the upper left. "And so far most of us believe that the disappearance of the first two has nothing to do with the newer ones. And we actually had the negotiations that you witnessed about that. ”She smiled nervously. "Mother Superior and several others wanted to hide the disappearance of the first two. We voted on what to tell you, and they were outvoted. ”She folded her hands in her lap, as if relieved slightly. That's why I met Jennifer in such a miserable mood. It was just decided that they would tell me that she had withheld half the information from me. But that's a flower. Dinner was light so that my sister's belly wouldn't be pressed on her night, so shortly after I finished dinner, it was late afternoon rather than evening, so I sneaked out of my room, a dungeon, and reached the gas station with the soothing rumble of a black wild boar. I visited on the way to the monastery. The waitress was still there, the fragrant toast with the egg too. I had two. 4 Kate Rousseau is like my girlfriend. We don't live together and I've only been to her house once. Which looks very far away from my claim about a near-girlfriend. But you fight in your relationships and I will fight in mine. Kate is a nice woman in her forties and I really like this phrase with her. She looks pretty slim, even though the people closest to her know about the fake to keep quiet about. Titian hair doesn't even reach the shoulders and I like that too. Sometimes we just go for a walk together, other times we do more action, we didn't promise anything and we always come back together and don't look for any promise. I mention Kate, among other things, because I quite liked the waitress with the egg toast. As I was heading to the monastery in the mountains, I noticed that she was winking at me, and one of the reasons I arrived at this gas station tonight was that wink of her. I don't know if you will consider it a small masculine delight or a strange incomprehensible deviation from normal, but I just like it when a handsome woman winks at me. Kate is simply related to this situation. On the one hand, Miss Sue looked a lot like her, and on the other hand, when I start to like a woman more, I immediately see a picture of Kate in her flowered dress from behind her head curtain, her look without claims and laughter without coercion, and this feint of fate always thwarts me promisingly. developing romance. It was no different now. Not to mention that as I made a second toast and drank it with coffee poured from a teapot, I noticed Miss Sue winking at everyone. Not because of her morally relaxed approach to life, but simply because her eye blinks on its own. I had to smile. However, I can't say that I would drive a gas station an hour away, unnecessarily, and that I would have come up with something stupid or something. The toast, twice actually, was great, and the coffee, it definitely stung too. Oranžová bludička I returned from the trip to the gas station in a much more uplifting mood than I had left there. The Matador parked quite quietly in the parking lot we had seen on arrival, and I sat for two minutes. One cigarette will never hurt digestion. I thought of the blinking Sue, the toast, Kate, I also remembered the eccentric sister Drew, because she was definitely one of the elements of today, whose unusualness stood out from the gray ranks of the mundane. At that, Sister Drew came out of the main entrance to the convent. I recognized her because, on the one hand, it was not yet completely dark, and then Sister Drew also had a walk, reminiscent of her past rather than her future, her stride being more striking, wild, and disorganized than prudent, calm, and moderate. I thought she'd jumped on a cigar, but she turned left and headed down the path that circled the monastery valley, where I went on a reconnaissance patrol today. I waited for him to move on, quietly slipping out of Matador's door and squeezing it behind me rather than slamming it. I avoided the fields of light thrown from the windows of the downstairs rooms and went to see Sister Drew. At least I was right that she went out to light a fire. Besides. The light of her cigarette hovered in the darkness like an orange maze, lost from a herd wandering over soaked mud. I had to be careful not to slap myself or break through a branch protruding from the forest into the path. After all, Sister Drew definitely knew the way through this path much more than I did, and my suffocating cry or howling of pain with an eye pricked on a branch would betray me safely. Now it occurred to me, are you also making funny faces while walking in the dark? A shadow flashes and your eye awaits a branch or a flying stone, a gust of air rests on your face and you are already waiting for a blow to the root of your nose? In my opinion, this idea is worth your personal, private course, of course. Let me know. Sister Drew stalked quite briskly, stopping only about twice, either stinging a cigar or hearing a snorting pursuer, anyway, I managed to detect her act immediately after stopping, so I always stopped. I will not linger, we came to a house on the far side of the monastery valley. Drew turned out of the way, returning to the convent. Twice to the right and from behind the tall tufts of swaying grass, only her head and neck protruded. The head and neck reached the door, and a hand, a piece of which also appeared above the level of swaying grass, knocked on the door. Knock, knock, knock, I think. Someone moved inside, the door swung open, and his head and neck slid in. I suppose the rest of Sister Drew slipped in, because after my cupped arrival at the same door, there was no one on the outside of the door. Voices could be heard from within, but they could not be understood. So I moved to the front of the house, where there was a window, and I hoped to hear at least something. I heard the same mushrooms as at the door, only to hear the mood inside. Two muffled voices were arguing about something, maybe dragging on something, because at times there was the sound of moving legs, but it wasn't a classic walk. I immediately wondered if there was a match, on the other hand, the nurse would probably yell when she was able to make a muffled voice. But if she wasn't really suffocated, maybe she could only make suffocated sounds. These are exactly the dilemmas. You say: someone dies in there, should I intervene? Or, on the contrary, will you ruin the whole situation by running in there? I have had the experience that often deciding on a dilemma will solve the dilemma. However, sometimes a corpse appears on the floor after such meditation. I was right, the situation resolved itself. The door slammed around the corner and someone ran out of the house. It was Drew's sister. I was happy about that, but that didn't mean the corpse didn't show up on the floor of the house. But. But in this state of affairs, that is, in the state of search and discovery, I could do more harm than good inside again. If the other one is dead inside, I still won't help him. If he's okay, I don't have to help him. If he was injured and grunted, I would hear a grunt. I didn't hear the grunting. Sister Drew had hastily disappeared now in almost complete darkness, and I wondered for a moment if at least peek out the window and find out who the other person in the room was. Maybe it's better to come in daylight. On the one hand, it will be more visible inside, and on the other hand, there will be a less dangerous path through the forest there and back. Because the hurried footsteps of Sister Just Semempla's Club could be heard at least halfway down the path, I walked only about fifty meters from the house and lit a light. Anyone looking out the window might think she was a sister, she disappeared into the distance for a change, and the closer I came to the monastery entrance, the more likely it would sound to me just going out to smoke in the dark. That night in our non-hotel room we had something to think about and it took me at least half past one to fall asleep. Monstrum Usínání mi trvalo do půl jedné, ale vzbudil jsem se v půl čtvrté. Otevřel jsem oči a přemýšlel, proč se budím pár hodin po tom, co jsem usnul, protože to poznáte, že je ještě noc a že jste nevyspalí, že vaše tělo odpočívalo jen krátkou chvíli a že ze spravedlivého spánku jste byli nespravedlivě vytrženi. Ale čím? Posadil jsem se a v naprostém tichu chvíli seděl na kavalci. Co to bylo? Napínal jsem uši a neslyšel nic kromě vlastního dechu. Můj šestý smysl mi napovídal, abych vstal a šel ke dveřím. S šestým smyslem mám tu zkušenost, že většinou správně zaznamená existenci události nebo jevu, ale ne vždy správně vyhodnotí, co mám v tu chvíli dělat já. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Můj maják vlnění cizích realit mě správně poslal ke dveřím, protože dveře byly zdrojem zvuku, který mě probudil. Ovšem kdyby můj maják byl zároveň majákem moudrým, na dveře by mě upozornil pěkně zpovzdálí. Došoupal jsem se potichu ke dveřím a přiložil ucho k jejich ploše. Skoro něžné přiložení boltce mě zkusilo rozněžnit a zapomenout na chvíli na účel mého ušního přikládání. Můj šestý smysl mě dostal do situace plné hrůzy pomalu, náhle a nečekaně. Na druhé straně dveří jsem naprosto zřetelně slyšel dech cizího člověka. Postavily se mi chlupy vzadu na krku a na pažích naběhla husí kůže. Dech nezněl jako jemné vzdychání roztoužené ženy, jak vás třeba mohl napadnout, zvuk, vzdálený od mého ucha necelé tři centimetry zněl, jako by za dveřmi funěl medvěd, číhající na svou kořist plný hladu, touhy žrát a trhat a ničit. Dveře se otvírají dovnitř. Mohl bych návštěvníka překvapit prudkým pohybem dveří dovnitř místnosti a až by upadl, vrhnout se na něj nebo utéct do chodeb kláštera. Co když se ale o dveře neopírá a nespadne? Návštěvník vyřešil jedno z mých dilemat a vzal za kliku. Na vteřinu jsem přemýšlel, co mě probudilo, jestli když nezvaný host přišel, zakopl a padl na dveře, nebo jestli došel ke dveřím a říhnul si, nebo … víc času na nesmyslné přemítání nebylo, dveře se otevřely a já se jemným hopnutím ocitl skrytý za nimi. Poté, co můj noční host vstoupil do místnosti, víceméně temné jako klášterní kobka, hezké přirovnání, že, jsem sám sebe pochválil, že jsem se nerozhodl k ukvapenému otvírání dveří. Slabé světlo, padající do místnosti okýnkem, ustupovalo obrovitému mlaskajícímu stínu, s pohyby dvounohého nosorožce, blížícího se k mé posteli. Chlupy na krku se mi svíjely jako tanečníci ruského baletu se střevními potížemi a hrdlo se mi sevřelo v nečekané hrůze. Sbíral jsem odvahu cokoli udělat, něco, co se nerovnalo zoufalému čekání na nehezký konec, zároveň jakékoli čekání zmenšovalo moji šanci na jakoukoli akci. Vzhledem k velikosti návštěvníka jsem zavrhl nápad vrazit do něj zezadu a zdrhat a vynechal jsem tedy tu část s vrážením a zdrhal. Dveře se mi povedlo jenom přibouchnout a namířil jsem si to chodbami k zadnímu východu z kláštera, kde jsem předtím našel ozdobná vrata a potkal osmdesát jeptišek. Příšerné stvoření vydalo zvuk hrůznější než byla jeho velikost, což i mě zaskočilo. Znělo to jako když se pět vlků rozhodne zavýt společně, ale neumějí správně sladit výšky svých nářků. Běžel jsem bosky a moje spěchající kroky capaly o kamennou dlažbu jako kroky dětí vesele se prohánějících chodbami letního sídla zámožných rodičů.

Pilgrim of the Morning Star Chapter 1: Awakening I slept. Both the big suns, Sol1 and Sol2, were to be hidden below horizon level for at least two more hours, and the streetlights were just enough for the moths to fly, so nothing disturbed the peace of the night. Which, of course, was a hoax. The spider ran across the gray-blue wall to my right. He was hunting. A group of armed men in uniform was also hunting. They circled the ledges of a group of connected houses. Quietly as beasts and hungrily as tax collectors. Firearms suspended obliquely downwards, but always ready for use. The individual houses were always connected at the end of their longer sides and together they formed one unit, the ledge then led around the entire broken line of roofs, to end where it came from. The only witnesses to the whole event were the stray dogs standing alone, with their hair damaged by too high a level of radioactivity, which the wild animals could not defend themselves against. "It should be sixty-eight," whispered the trotting patrol captain whispered. House numbers were not written above the entrance, as was previously done, but in the lower right corner of the roof. Orientation is not necessary for pedestrians on the street, everyone knows their house, the only one who needs to have an overview is the OV unit - the Protection of the Ruler, and it always moves along the ledges. "Seventy, sixty-nine, and here we are," came the last words before the whole group stopped in a single moment. Each house has one window on the shorter side leading to the ledge, and here it is customary to have a bedroom, and each house has a kitchen and living room downstairs and a door leading to a more or less enclosed space between the houses. Of course, they have houses and doors leading to the street, but you don't really need them for everyday life, from this side of the house there is only a street, ie a narrow gap between individual groups of houses, everything essential takes place inside these so-called condominiums, shops, fountains, cakes. Surely you've heard that a person in his sleep has a guard somewhere in his head, who, when he starts to burn or someone breaks into his apartment, wakes up his sleep. Not everyone is doing well, it has saved my life several times. It worked this time too, but it was at the last minute. I opened my eyes and didn't know what was going on for a moment. Nothing really happened. The stars twinkled as if they were blinking conspiratorially at their favorite, but I'm at an age where you know how these things are in favor of heaven. I sat on the bed for a few seconds or maybe minutes, and only after a brief moment did I realize that my hand on the blanket was sweating. I've already experienced it, reality goes on different tracks, and when a variant that might not end well goes closer to my college, it looks like this. I jumped out of bed and, persuading my body to go into alertness more quickly, threw on some clothes. I peered with one eye at the window by the roof to see if I could see the "eye" breaking through the glass, because these boys either shoot first and then ask if they were in the right house, or come to the right house, arrest, and that's it. worse, I already have this experience. I took the stairs two at a time, I think I managed to stab a few splinters from the railing, I should have done something about it a long time ago, shoes down, a backpack ready for these situations, a door to the courtyards and now, stars, wish me luck and good lead. I ran around three piled-up car wrecks, bent down for a backpack sliding off my shoulder, and as I got up, the moonlight showed me for a second the silhouettes of two figures just behind the last of the wrecks. I didn't have time to get up completely when I heard the clank of glass, probably at my house. The next second, something hit me in the head and I lost consciousness. Chapter 2: Pirate I had no idea how big the room I was lying in. It was night, and I didn't know if it was the same night I ran through the back entrance to the condominium courtyard. I'm not handcuffed - at least one good news. I sat down. The bed below me was a polished wood bench, with a backrest of the same material on one side. No padding, probably something like the benches in the corridors of the courthouses. The air was cold from the outside, but the window was too small to be really cold. So what are we going to do, I thought, touching the bulge on my forehead. The colored light of the galaxies emerging through the window, so I set out to explore the surroundings. The walls were only roughly plastered, and there was nothing outside the room and the bench I had already described. Not even a door. It confused me a little, but I believed that even this ambiguity would soon be explained. In any case, this place did not look like the usual Mindlock cells, the seat of the Ruler's Protection. But maybe they have special rooms for special guests. Something rattled in it. Where does it come from? Up? Well, logically it could only be there… Upstairs, a short distance next to where I was lying, a light coming through a square door appeared in the ceiling. Then the head, hands and folding stairs. They spread out step by step, but very quickly, towards me. "Come upstairs," the voice whispered. And the head disappeared. It didn't sound hostile, so, faithful to my age-old caution, I slowly ascended. I looked around the opening, but it's good to know if there's an escape exit nearby, just in case. "Do you always walk so slowly?" The same voice as before came from somewhere in the room before my eyes. It sounded ironic, but not downright ridiculous, so I let go of the vigilant nerve a little, and smiled somewhere inside. "No, not always, only if the host stuns me before inviting me to visit" Now, for a change, a person chuckled in the darkness of the room I had climbed into. I leaned my knee against the floor and climbed up. My forehead still hurt, but much more burning was the desire to orient myself in what was happening. "Who are you?" I wondered, trying to get used to the dim light of the lamp standing on the table where the man was sitting. He might have been about fifty, and to be honest, at first glance he looked like a… .. like a rát pirate. "I'm the one who saved you, that's all you need to know" "Tell me more, like the name, where we are, why you stunned me if you didn't want to hurt me." "How do you know I don't want to hurt you," the man said softly. There was a moment of silence, then he laughed out loud. "Well, I don't want to hurt you, if you're who I think you are." "You like to talk mysteriously, don't you?" The conversation, I think, began, successfully, so I decided we could just have a conversation. The man sitting on the chair at the table with the lamp had a band over one eye and even had a wooden stick instead of a leg from his right knee down. It seemed like a grotesque scene to me, like a ready-made script, and now I'm just waiting to see how I behave. Okay, I'll play the game. "You may think it's fun, but you're very wrong," the man, who looks like a pirate, began. And he continued. "Your name is Jim Lesney and it is no coincidence that OV is after you, you are one of those who would like to have either at the interrogation table or under turf, both of which are equally valuable results for them." He was looking at me, I was looking at him. "Am I right?" He had a special not only visage, but also access to the conversation. He kept the space and changed his space himself and moved it towards his partner in the discussion. Even if I had to kill him for some reason, an interesting person. "Okay," I smiled, as if accepting the game, "so if I'm who you think I am, what happened and what do you want from me?" Suddenly I had a strange feeling. As if time froze. Or was it not the time who froze, but Mr. Pirate? The same window I had downstairs in the room I was in a few minutes ago was here. It illuminated the wall on my right, more like a piece of the wall on the pirate's left. And when my host got up, apparently to meet me, he froze. He froze and didn't even be surprised. Then he fell and I knew he was wrong. You will know this when people fall to the ground on their own without talking. I learned so little and there was someone outside the window who didn't like pirates. I probably won't wait to see if he likes me. In an instant, I was on my feet and praised myself for the previous lightning-fast terrain survey. Chapter 3: On the platform I explored the terrain really lightly, so my further orientation was more groping and guessing than some strong knowledge. Returning down came as nonsense to me, the window of galaxies was too narrow for further escapes, and I was determined to flee through holes and passages larger than myself. On the other hand, it was possible to assume that the same assumptions would be used by a dangerous person or persons outside. I stepped over the pirate, touched his neck where he might know the hidden hiding life, and said goodbye to him. With a pirate. There was another trapdoor in the room directly above us, but where do the stairs go? They were running on the tabletop, the room where I woke up had no desk. The stairs went down and I ran in the opposite direction. Watch your head, watch your way to the window and the next floor. There was no window in this room, there was a door. Three. Do you also like dilemmas? I tried to quickly open the ones on the left. They didn't open. Not the ones on the right either, it was suddenly after the dilemma. The middle door led to a small platform and there was fog outside. I don't like fog very much due to poor visibility. However, if you want to hide, fog can be a good companion. Something next to me clapped. Either someone opened a can of lemonade or I have to disappear. I moved and the lemonade slammed a little closer, about where I had veered. Damn. I shouldn't swear, but I'll forgive it right now. It was impossible to see where the concrete slab was leading, not to one side, the fog formed islands, as if the water in your bath cools and the foam disappears in places, it is for a while and not for a while. I was afraid I would take too long or too fast a step and fall. Somewhere. I don't like to fall anywhere. The back of his outstretched hand touched the cold metal, the railing confirming. Railing, Jesus, what next, left in a hurry, not actually right, left I would approach the one who shoots. The transport of the railing led about two meters and then ended with something like a ski jump… ski jump, um, an excellent escape route. What now? "Pssst" Like I heard "pssst". "Psssst. Here." I heard it again. "Come on, then." A hand reached from the edge of the ski jump, or whatever it was, and grabbed my sleeve. Damn. They're gluing again. "Where's Jonas?" "Who is Jonas?" I noticed a pirate emerging from a cloud of fog. It's fainting. Another pirate in minutes. "A pirate who talked to you and was supposed to bring you." He looked confused. "The one? Someone shot him, I guess, he's lying there." I must have been gesturing confused, too. "He shot? Come on, hurry." He grabbed my hand tighter and pulled toward the cabin. Cabins? Another lemonade slammed, probably to convince me, and I didn't let myself be persuaded any longer. I climbed into the cabin with the other pirate, who slammed the door he had apparently opened before, and pressed a few buttons, it clicked, I suppose. The cabin sped away, and we had a metal rope. Cableway. I missed that. "Do you know I'm dizzy?" I looked back at the hurried platform, not knowing if it was worse that three figures had appeared at the top of the platform at that moment, or the fact that I was whistling a rather rusty cable car with the other pirate that evening, and I still didn't know if to see in A pirate's dream means good luck or misfortune. And what does that mean in everyday reality ?! Chapter 4 - Crackers and stars My name is Jim Lesney, that's what pirate Jonas has already told you. I measure so much that I normally fit in a normal door, I weigh so much that I think about how many sweets I can still bear. Not really, does anyone care? When I was born, the radioactivity was still weak. Radioactivity might be of interest to someone. She was weak against today, otherwise she wasn't. It is not known exactly where she came from. But it's here and it's getting stronger. If we can adapt faster than it will kill us all. The population has fallen by 70 percent. Ours. On the contrary, some other species have been encouraged. Sometimes I wonder if I'm not another species, haha, I guess not. Before the OV patrols started looking for me, I lived happily in my apartment number 68. Satisfied in our sense of the word. The most important thing is not to stand out. At all. Make tea from blends sold in malls. Don't ask what's in them. Don't throw up right at the counter. Vomit quietly at home. The walls have ears and the ears have mouths and the mouth sees the benefits of knowledge. Sometimes at home I look out the windows into the courtyard of the condominium and watch the stray dogs. Some car wrecks have not been cleaned yet and the dogs are making cribs on the car seats. Sometimes you can't sleep as they whine and scratch the sheet metal. Occasionally a dog fight and barking, a run on gravel land somewhere, then breathless returns. Sometimes you're like those dogs. You run and gravel stones click under your feet. Breathing you return to the tangled bed. And you never know who is and who is not the enemy. In the Lunadochter shopping center, I sell in a shop with the inscription Usefulness. It's just an inscription, not entirely true. I'm selling pieces of tools, for example. Pages from books with recipes for meals, for example. Framed pictures or framed pictures, often. I have an escape exit at the back, my favorite part of the store. I used it probably more often than a regular entrance. You'll see someone standing at the end of the hall, pretending not to look. But he looks. And do you know why he's watching? Because he gets a reward when the OV patrol catches someone who knows something. And I probably know something. At least the Ruler thinks so. Which is more important for the consequences than if it really is. When the patrol catches the deceased, one of the patrols immediately disconnects and goes to pay the cracker. The cracker doesn't have to be someone to make a living from it. That, in turn, would be conspicuous and would stand out. And he wouldn't seem to have a proper job. And suddenly he would be on the wrong side of the food chain. And then he would know very well what was happening. Apparently someone was standing on his corner of the hall for a while, waiting for him to receive his reward. Breathless dogs and fluffy beds. Stars brighter than foggy smoky days, lit by two huge suns. Bats wandering around dim lamps. This is us, generation seven, age five. Most of us do not know what is at the end of the road that passes through his region. We connect beads of condominiums and shopping centers in a row of steps and we look for knowledge. Because who knows, he has. The information, or its sources, dried up like our smaller rivers. There was dust left on the ground days, only occasionally someone would find a shiny pebble. And big rivers flow through the landscape like giant boas. A thick slurry of what the river grinded and pulled on its back like a caravan carrying a load of rare carpets. However, the great rivers are the property of the Ruler. I wonder if I am also in the possession of the Ruler. The citizen is free. Supposedly. But on every corner there is a squinting neighbor, and suddenly you are a free citizen with a stone that grinds. And no stone that grinds will return in the same shape. I've seen hundreds of them. Stones in the gravel of our roads. Generation seven age five. Chapter 5 - Gates Out Seeing a pirate in the real world means trouble. Wouldn't you think the same? A steel rope rattled above my head, cold moist air whistling around my ears. Pirate number 2 next to me. "What is your name?" I tried not to look scared. Cold air. Eyes fixed on him, I straightened my hair. I guess I couldn't do it with masking nervousness. He sighed. "Lucius. Lucius Leostradus the Little. Later it will be time to talk." "That's what your colleague said. Nothing against him." I continued to look heroic and felt the pressure of the weight of the situation in my stomach. We were downstairs in a moment. The building we had descended from, in which I had the honor of being a guest a moment ago, occasionally peeked out of the fog, resembling a hunchbacked elephant walking under a low branch of a tree. "We must disappear, follow me." He set off unexpectedly fast, I was almost not enough for him. He had a stick in his hand, perhaps a stick, and at times he helped push it off obstacles in his way. We passed a half-open door, balls lying on the ground, you could hardly notice the wreckage of the car, at times our eyes peeked out of somewhere, but when they realized that nothing would drip from it, they hid. I was already slightly hungry, although used to not eating for a few days, I was probably already in a state where the period without nutrients exceeded a period of a few days. "Where are we going?" Events were still changing too fast, and I didn't know if I was being led out of the maze or drawn into its fading center. "Chm," was Lucia Leostrad Malý's answer. Why "Small"? How old can he be? How come he also has only one leg and an eye patch? Is he related to Jonas? Why the image of pirates, I've never heard of them. So we thought, and the faster my legs vibrated, the faster my thoughts vibrated. We walked through about twenty alleys, passed four large condominiums, one grove, one former factory, I didn't know this region, it was like the surroundings of my house, my shopping center, but I wasn't here. We passed a quarter of small low houses, one of which we weaved through crawling plants around a kind of pool without water, a swing hung on two iron frames, tires on the rod. The little wall and Lucius stopped. He wasn't out of breath at all, I wouldn't expect that. He pushed back the climbing gray-green branches and a door appeared. Lots of archival wines? Corpses in the ice? Who knows? We climbed inside and the curtain of climbs closed behind us. Lucius closed the gate and locked it. I don't even know he unlocked before. I had to let my eyes get used to it. They tried, but they didn't do well. The room was not a room, but a small entrance portal to an intricate system of corridors. Which I'm telling you, because we left. And they went down the first corridor to the left. They scramble down, the third to the right, the fourth down, I don't remember anymore, I'll probably have to learn to pray, it would be useful now, I probably haven't told you yet that I hate enclosed spaces. Closed like this. My childhood experience from playing in pipes near a dry dam reservoir still influences me to this day. I avoid situations like this. Apparently I don't avoid them consistently enough. One of the corridors went straight for a while and was wider, I enjoyed the feeling. Yet the awareness of the mass of matter around me that could crush me caused my body box to vibrate. Then the corridor ended, the gate the same as the entrance, a small room like the entrance and the climbing plant and the BIG green (GREEN) valley. What to emphasize more? I haven't seen big valleys since I was a kid. Green usually mixes with gray, black, brown, yellow, orange, but never produces green-green without the addition of green. Like it was here. This was a valley where the eye could see, closed by a ring of rocks, the blue sky shining above, and both suns shining much softer than at home. Weren't we so far from my home ?! Where am I,? Lucius Leostradus Little set out, still briskly than me, down a path lined with lush trees and colorful flowers, into the center of it all. And butterflies all around. Chapter 6 - Being a Pirate When you decide to sacrifice something, something big for something even bigger, there is always fear. He who says he is not lies to you. They left him in a small windowless room. Something like a waiting room. He knew what awaited him, and he knew it was forever. At least the consequences. But he had already made up his mind. Jonas Monaster knew he wanted to be a pirate. The Order of the Pirate Spirit arose immediately after society began to be divided into those who rule and those who have to hide. Jonas decided to be the third behind. Pirates are truly free. They do not have a job classification, they do not have an assigned apartment with a number, they do not have random checks and they do not have neurotically peeking neighbors. And they don't have a leg from knee down. And one eye. Tax for freedom, for knowledge, for life. They showed him the beautiful valley. He will live there. In the green gardens among the flowers and flying birds. In a house without a door, only with embroidered carpets hanging instead of closing for privacy. He will walk on white paths and look around. He will study in the largest private library in the world today. He would do his homework, why not, eat hot food with others, sleep without fear of waking up or being dragged to Mindlock, the famous rock fortress behind the great Gu River. He saw the valley. Hidden somewhere in the hills, covered with inaccessible terrain, masked by haze. He saw him, and he knew he would never desire anything else. Although something needs to be sacrificed. That's why he was here today. He sat, his body exchanging the freshness of reality for the merciful intoxication caused by the hot drink he had just drunk. It smelled magical, tasted disgusting. Once he took the first sip, there was no going back. The legs began to weaken and the eyes heavy. Small light carriers ran through the vascular system, turning on the lamps of oblivion. His skin took on a new hue and began to realize itself. Her hair came to life and her hands died. Jonas wanted to laugh, but the corners of his mouth probably didn't listen. He didn't care. He was alone, but his loneliness was not loneliness. It became part of a greater unity, and it in turn permeated him, like a fog lazily flowing through a wooded landscape. He was beginning to have a dream. It seemed to him that he was entering the land of two suns through the golden gate. Such a country is said to exist. When you leave this body and leave behind the impression of a hero. Heroism is a state of the heart. Jonas entered, and the white-winged creatures gently surrounded him. "Jonas, come, it's time," one of the creatures held his hand. The others around him smiled, so he went with them. He fell in love with the state he was in. They led him for a long time, but maybe it just seemed to him. It was warm and he wanted to sleep. Coincidentally, the creatures had a bed ready. He lay down, and everything that was to happen happened. When he wakes up, he will be a pirate. And one day he will bring the Savior into the Valley that everyone is talking about. Or at least it will help. kapitola 7: Karavana Šedesát. Tolik lidí vyšlo na cestu. Město Dnedazar nechali za sebou a před sebou se rozhodli hledat nové štěstí. Dnedazar leží v oblasti, kde písečné bouře přicházely jednou dvakrát do měsíce. Teď už to bylo čtyřikrát do týdne. Nejdřív zkusili vystavět vysoké zdi a připravit systém včasného varování. Nestačilo to. Písek se sypal skoro pořád. Ale slyšeli, že jinde to tak není. Tak vyrazili. Myko táhla svůj koš na zádech připevněný řemeny jako nůši. Přes hlavu měla několik šátků, protože vítr se zvedl každých pět minut a vháněl písek ze země do obličeje. Když je vám dvanáct, nemáte příliš představu o budoucnosti. Myko měla jasnou představu. Chtěla zachránit lidi, které milovala, a kdyby to nějak šlo, změnit všechno tak, aby se nemuseli zachraňovat vůbec. Jednotky Ochrany vládce se blížily k unavené karavaně ze dvou stran. Schválně si počkaly na zvedající se vítr, rozhodnuty využít nepřehledné situace. Písek vytvářel přesýpající se vlny a poskakoval v téměř hmatatelných tvarech, motals e klopýtajícím lidem mezi rukama, chytal je za nohy a šlehal jim do tváře. Zvuky kroků přibíhajících jednotek OV tak nebylo téměř vůbec slyšet. Myko šla téměř uprostřed. Hlídka útočila na předek a konec karavany. Chtěli způsobit paniku a rozdělit linii kráčejících lidí na polovinu. Což se podařilo. Mlátili oslepené poutníky dřevěnými tyčemi a kopali do těch, kteří už leželi na zemi. Náhodně vytahovali jednotlivce, a brali je s sebou. Myko měla strach. Hledala pohledem, kde by se mohla schovat, instinktivně se skrčila a rukama šátrala v šedi hvízdajícího vzduchu. Viděla, co se děje, ale ne v jaké míře. Situace byla značně nepřehledná. O jednotkách OV už slyšela, občas někoho z Dnedazaru odvedli, ale samotný zásah nikdy na vlastní kůži nezažila. Nechápala, proč se to děje a nechtěla to. Zůstala skrčená na bobku a sunula se bokem od probíhající vřavy. Nejhorší bylo, že lidé nekřičeli, jen zvuky úderů tyčemi a hučení větru a šumění písečných vln prořezávalo vlastní vnímání vystrašeného dechu. Z šumu téměř pantomimického představení se vynořila hlava, z které přes koženou vrstvu uniformy koukaly jenom oči. K hlavě se přidaly zvednuté paže a Myko zaostřila na rychle se blížící těžkou dřevěnou tyč. V momentu, kdy měla tyč dopadnout, nedopadla. Bylo ticho. Jako když ve vteřině ohluchnete. Myko opatrně otevřela oči křečovitě přivřené a plnící se slzami. Byla ještě pořád na tomto světě, zřejmě i mezi živými. Tak co to ticho? Najednou si uvědomila, že tu někdo je. KDE TU??? Cítila cizí přítomnost a náhle začala panikařit. Chtěla vyskočit a utíkat někam pryč. Cizí přítomný jí položil ruku na rameno a promluvil. „Stůj. To by nebylo moudré. Pokud chceš přežít.“ Myko vyskočila a začala utíkat. Když se zvedala, měla pocit, že proběhla mokrou bublinou, nechápala, co je to, ale na myšlení nebyl čas. Uslyšela za sebou kroky a ruka ji opět chytila, tentokrát kolem pasu a donutila ji se zastavit. „Myko stůj. Chci tě zachránit.“ Podivila se, že neznámý zná její jméno a snažila se podívat, kdo ji drží. „Myko. Kolem nás je štít, díky kterému nás nemůžou vidět, jen v něm, prosím, chvilku zůstaň. Až to skončí, budeš moct odejít. Budeš-li chtít.“ Ruka kole jejího pasu se povolila a Myko ještě chvíli zvažovala, nemá-li se dát na útěk. Ale viděla potlučené obličeje dnedazarských a viděla zkřivené obličeje těch, kteří byli odvlékáni Hlídkou kamsi pryč. Její touha uniknout se zmenšovala, až utichla úplně. Aspoň na chvíli. Byla unavená, bušilo jí srdce a z nějakého důvodu se rozhodla zkusit následky nenadálé situace. Necítila se víc ohrožená než tam venku a to jí pro tuto chvíli stačilo. Všimla si ovšem jedné zajímavé věci. Ten, kdo ji předtím držel, aby neutekla, měl jistojistě jen jednu ruku. Zvláštní. kapitola 8: Templ Lucius Leostradus Malý se proplétal zatáčkami bílé pískové pěšinky a co chvíli mi mizel z dohledu. Možná mě zdržovalo to, že jsem co chvíli zíral na neskutečné barvy keřů a květin, které jsme míjeli. Ani jsem neuměl pojmenovat některé z těch barev. Když usíná den, obloha dohořívá jako hromádka dříví v domácím ohništi. Jednotlivé pruhy oranže a růžovosti se prolínají a válejí jeden přes druhý jako opilí hadi. A takové barvy najednou vidíte na květech! V kontrastu se zelení stonků a větví musíte nutně žasnout v omámení. Přemýšlel jsem (a nohy šly zatím neřízeny dál), jak si něco z toho dojmu odnést domů. Jak to tady všechno vůbec přežilo? Trvalo to nejspíš jen několik minut, než jsme dorazili z hustého podrostu na otevřený prostor. A tehdy jsem začal vnímat šok z květinových barev jen jako rozumně dávkovanou přípravu na to, co mělo následovat. Lucius stál a počkal, až ho doženu. Málem jsem do něj narazil. Vlastně úplně. Tady dole bylo město. Teplo jeho uliček vstupovalo rovnou do srdce a běželo s krví směrem k malíčkům končetin. Musel jsem sám sebe vytrhnout z úžasu. „Co tady děláme?“ Měl jsem za to, že pár odpovědí by se už konečně hodilo. „Ještě chvíli vydržte. Všechno se dozvíte.“ Neuklidnil mě. Rozladil mě. Napadaly mě i lehce agresivní myšlenky, nerad nevím, na čem jsem. Ale došlo mi, že takhle půvabné místo by mi nikdo neukázal bez důvěry v moji .. loajálnost? K čemu? Komu? Možná stačí, že nějak přemýšlím. Jdu dál. Radši. Lucius ostatně už taky vyrazil. Bílé domky vyrůstaly ze zelených křovin jako houby z mechu a pokukovaly po nově příchozím, aby ho podrobily přísné analýze. Pěšinky z písku se střídaly s kamenným dlážděním, vždy dvě velké kostky vedle sebe přitisklé delší stranou a kratší navazující na novou dvojici. Vychutnával jsem nové pocity, čistoty, estetična, upravenosti, člověk by neřekl, že něco takového může někde existovat. Nejsem v nějakém opojení? Zakopl jsem. Nejsem v opojení. Došli jsme k větší budově na menším náměstíčku. Měla červenou střechu na bílé široké základně. Muchomůrka jako vymalovaná. Lucius pokynul rukou směrem ke schodům dovnitř. Pořád jsem měl neurčitou obavu, že někde bude něco špatně. Nevím, jestli bych se dostal zpátky skrz bludiště v jeskyních. Umřít tady by bylo taky hezké. Ale mám oblíbenější místa i časy pro vlastní úmrtí. I společnost. Následoval jsem Luciuse dovnitř. Šum přírody utichl a objevil se šum lidských rozhovorů. Několik pirátů (to mají vážně všichni jednu ruku a oko?), několik lidí bez pirátských znaků. Včetně mě. Začínal jsem mít hlad. „Vážení a drazí,“ začal mluvit jeden z jednorukých, stojící u něčeho, co klidně mohl být oltář. „Posaďte se, prosím.“ Ukázal na lavice v prostoru před ním, asi v patnácti řadách a hemžení změnilo směr vertikálně. Lucius se posadil vedle mě a poprvé za celou dobu mi přišel nepatrně neklidný. Ajéje. Pirát u oltáře začal mluvit. „Vítáme vás, přátelé. Celkem logicky (říkal to klidně a usmíval se) místu, kam jsme vás pozvali, říkáme Údolí. Je to, jak jste si jistě všimli, krásné místo. Ale to MY jsme poctěni vaší přítomností, věřte nám. (Tušil jsem mraky nad rozkvetlými zahradami. Usmíval se.) My, celkem logicky (opakoval se), jsme, už podle vzezření, Piráti. Neloupíme ovšem drahé kameny v královských vodách, lovíme v královských vodách jiné poklady. (Čím dál míň se mi to líbilo. Koukal jsem už zase po únikovém východu. On se usmíval.) Hledáme stejné lidi, které hledají jednotky OV, a zjišťujeme, zda jsou opravdu tak cenní. Pak jim nabídneme obchod. (Zas ten úsměv.)" V tom jsme zvenku zaslechli nějaký povyk. Řečník přestal s drobnou nelibostí hovořit a spolu s námi se podíval ke vchodu do budovy. „Říkám vám, že umím chodit sama! Jo! Poslechnu si to a jdu domů. Okamžitě. Řekl jste, že mě ZA-CHRA-ŇU-JE-TE.“ Mladší pirát, asi kolem pětadvaceti, držel na schodech za loket dívku, mohlo jí být jedenáct dvanáct. Nechtěl jí ublížit, ale trval na tom, aby vešla dovnitř, což jí se zjevně příliš nechtělo. Co věděla? Kdo je to? Co tu dělá? Co tu dělám já? Řečník u oltáře promluvil se širokým úsměvem a rozpřaženýma rukama: „Myko! Vítej i ty! Už čekáme jenom na tebe.“ Něco vážně, vážně, vážně nebylo dobře. kapitola 9: Dopis „Budu vám diktovat. Jmenuje se Jim Lesney. Ne, to ještě nediktuju, jen se ujišťuju. Takže začneme, pište si: Vážený prefekte.“ Místnost byla chladná, ale projasněná. Vázy z pálené hlíny objímaly drobné keříčky valichandrií, košatých shluků větývek obsypaných narůžovělými květy, kterých byl palác přeplněný. Voněly opojně. Na stole prostá mísa plná masa. A bramborový salát. A ovoce na košíku. Diktující si utrhl kuličku hroznového vína a vložil si ji do úst. Diktoval o něco méně zřetelně. „Doslechl jsem se, že Vaše usilovná snaha o pochytání Vědoucích je úspěšná, až příkladná. Děkuji Vám za takovouto práci, jste platným členem naší Společnosti. Společnost na Vás bude pamatovat při příštím přerozdělování. Nicméně, a zde bych se rád pozastavil, několik významných Vědoucích Vám přes veškerou snahu stále uniká. Mám zde jedno jméno a na to bych velice rád, abyste se zaměřil v nejbližší budoucnosti, bude-li to možné. Jim Lesney.“ Diktující si odříhl a kysele se usmál na písaře. Tedy jeho směrem. Ani jedno nebylo písaři příjemné, věřte mi. Do dveří místnosti se pokusil vejít jeden z hlídačů a byl odmeten gestem uklízečky smetající mrtvé mouchy ze stolu. Vzduch se tetelil přítomností sebe sama, ale při pohybech diktujícího uhýbal do nejskrytějších koutů místnosti a pokoušel se skrýt. Nesmíte si plést zmenšující se přítomnost bytostí v blízkosti duševních velikánů a totéž ve stínu duší ovládající druhé z pozice těch, kteří za nimi stojí. Duševní velikán vás nikdy nenechá zůstat malými. Pozvedne vás a ukáže, kam až se smíte dívat. Až tam, kam vás nikdy nenapadlo. Siláci z podepření vás rádi vidí neviditelné. Rádi rozhodují, kdo smí být viděn a kam se smí dívat. „Nekoukejte. Diktuju vám! Na co myslíte. Buďte rád, že tu můžete být. Pište si dál: Tento Jim Lesney je velice nebezpečný, přestože svoji důležitost v tomto ohledu pravděpodobně vůbec netuší. Tím lépe. Potřebuji, aby byl dopaden v nejbližší době. Naposled byl viděn v pozemcích Mrtvé čtvrti a tam jeho stopa končí. Nejspíše ho mají Piráti. S těmi se potřebujeme vypořádat stejně tak. Jednoho po druhém rozkrájet na kousky a nechat z nich po kapkách odtéct tu jejich odhodlanou vzpupnost.“ Písař bledl a jeho profil tak ještě více vynikl na pozadí rdících se valichandrií. Myslel, že pozice písaře bude jeho cesta ke svobodě, nebo alespoň k určitě volnosti spojené s životem blízko dávající ruce. Dávající ruka však na druhý pohled držela v ruce místo košíku s ovocem i nabroušenou pilu. Diktující poponesl do úst několik lžic bramborového salátu, které zapil červeným vínem. Míchal vždycky, co mu přišlo na chuť. Písař dýchal zhluboka. Akorát včas, slova už zase letěla k jeho uším. Už jen pár. „Pošlete, prosím, prefekte, posly, každý druhý den, abych věděl, jaká je situace. S pozdravem Ať žije Vládce, Váš Vládce.“ Písař vyčetl z očí Vládce, že bylo dopsáno. Podal mu napsaný dopis, díval se do země. Když byl dopis zkontrolován a zapečetěn, směl odejít. Odešel kvapně, za nejbližším rohem se opřel o zeď a konečně si dovolil dýchat. Srdce mu bušilo nepravidelně ale divoce, jak se doteď bálo, aby se neprozradilo, že tam je. Přemýšlel, zda kdyby Jim Lesney věděl, že má bratra, jestli by ho hledal? I kdyby byli rozděleni v útlém dětství? I kdyby věděl, že jeho ztracený bratr právě vlastní rukou (ale ne vlastní vůlí) sepsal jeho rozsudek smrti?“ Musím ho varovat. kapitola 10: Létavec Řečník dořečnil. Během posledních vět už jsem se pokoušel dostat k východu. Jen jakože si třeba musím odskočit. Lucius Leostradus Malý mě nechal docouvat až k posledním lidem v místnosti a potom vzdychl a vydal se směrem ke mně. „Neměl byste se pokoušet uprchnout.“ Stál až těsně u mě. Ta jeho rada se mi nezdála moc dobrá. Vzhledem ke slovům pana řečníka vypadala ta rada naopak velmi hloupě. Z pana řečníka totiž vylezlo, že máme v podstatě na výběr mezi tím stát se jednorukým jednookým spasitelem s trvalým pobytem v Údolí nebo ze sebe nechat vymačkat informace (představil jsem si rozšlapané pomeranče) a pak být předáni hlídkám OV. Jedna lepší varianta, než druhá. A takoví to byli hodní piráti. Myko byla drobná, ale mrštná dívka. Když řečník dovyprávěl a usmál se (ten jeho zvyk), zřejmě také usoudila, že poznávací pobyt je právě u konce a vší silou vrazila loket do boku piráta, který ji přivedl. Trochu se nahnul a překvapením vydechl. Myko mu vrazila prsty do zdravého oka (to jsme zase překvapením vydechl já) a spojenýma rukama mu zasadila ránu do zátylku. Padající pirát, dobrý pirát, řekl jsem si. Lucius Leostradus Malý se na mě podíval tušícím pohledem a pokusil se říct něco, co začínalo NE. Bolest způsobená předloktím mojí ruky dopadající na jeho kořen nosu mu to ale nedovolila. Myko se rozběhla k východu a vrazila do dalších dvou jednorukých, až zavrávorali. Taky dobrá věc. Postrčil jsme jednoho z nich a upadli úplně. Myko naznačila rychlý úsměv a křikla „Jdem!“. Šel bych i bez pobídky, ale zaktivizovalo mě to o poznání rychleji. Někteří, přivedení stejně jako my, se uvnitř začali vzpouzet svým průvodcům a způsobili klidodárný chaos. Zní to jako nelogické spojení, ale věřte mi, byl jsem mnohem klidnější s chaosem v zádech, než s klidem v řadách pronásledovatelů. Běželi jsme a nádherné kulisy Údolí mi v ten moment přišly jako nepatřičné, vzhledem k neidyličnosti situace, ve které jsem se nacházel. Zahnuli jsme na třech křižovatkách cestiček mezi stromy a já chytil Myko za paži. „Myko, počkej. Kam běžíme. Musíme to někam směřovat.“ Neochotně se zastavila a podívala se mi do očí. „Schováme se někam a pak najdeme cestu ven.“ Její reakce nevypadala jako začátek diskuze a já stejně neměl lepší nápad. Jen jsem zadoufal, že plán aspoň jeden z nás má. Neměl. Co se dá dělat. Běžíme. Hlavou se mi míhaly zmatečné obrazy. Pestrobarevné květy a ruce, chytající mě za oblečení. Jednoocí a jednorucí řečníci a cestovatelé pokřivenou krajinou. Dvě velká slunce bořící se jedno do druhého zapalující obzor v děsuplné harmonii krásy všednodennosti. Záda dvanáctileté dívky prchající z tropického ráje. Proč nemohl tenhle sen o Údolí vydržet aspoň o chvilku dýl?! Aspoň malou. Nojo, to by musel být život někoho jiného. Myko zahnula za dva keře a najednou nebyla. A sakra. „Myko!“ Zkoušeli jste někdy řvát a šeptat současně? Působí to komicky. Ne už tolik na toho, kdo řve a šeptá. Nevěděl jsem, kam zahnout, tak jsem se rozhodl a vybral pravou cestu. V tom se vynořila Myko z levé a udělala obličej něco ve smyslu „Dospělí jsou neschopní“. Dnešní děti nemají vůbec žádnou úctu. V místě, kde naše pěšina ztratila poslední průvodce v podobě šeptajících domů, se cesta začala zvedat. Soumrak by měl nahrávat schovávajícím se a prchajícím, nicméně jde o to, je-li prostředí připraveno spolupracovat. Naše prostředí vypadalo slibně. Zídky starých domů, spleť stromů a křovin a padající odstíny černé, vypadalo to nadějně. Ještě chvíli jsme se prodírali mimo cestu a nakonec našli malý domek. Neměl střechu a sestával víceméně z jedné malé místnosti a jednoho slaměného polorozpadlého lůžka. Ze střechy zbylo pár bílých prken, která, zřejmě nezáměrně, vytvářela desítky kukátek, přibližujících hvězdnou oblohu s pomrkávajícími tanečníky nebeského bálu. Přemýšlel jsem o našem úkrytu. Kdyby někdo s loučemi kráčel naším směrem, všimli bychom si ho, kdyby přišli bez svícení, neměli bychom šanci. Doufal jsem, že pronásledovatelé věří, že nemáme kam utéct a počkají s hledáním na ráno. Taky jsem věřil, že nemáme kam utéct, ale drobné dívce, která právě vsedě usnula opřená o mé rameno, jsem to neřekl. Jsme generace sedm věku pět a nad našimi hlavami nic, co není z přírody, nikdy, kam naše paměť sahá, nelétalo. Přesto, po pár hodinách mojí snahy nenechat unavené oči klesnout, zabzučelo nad mou hlavou něco, co rozhodně nebylo z přírody. Bylo to tiché a veliké jako čtyři auta. Chtěl jsem utíkat a současně třást ramenem spící dívky. Neutíkal jsem a třásl. A teď utíkat? Stroj nad námi otevřel ale ústa a vyplazeným jazykem nám oběma nabídl cestu mimo Údolí. Šli byste? kapitola 11: Sen Zažili jste někdy pocit, že vás objímá světlo? Milióny neviditelných bodů pospojovaných hmatatelnými vazbami se vznáší kolem vás a vy jste v náruči, která vás drží a nemá paže a nepotřebuje je. Tak to já teď zažíval. Čas získal nový rozměr – bezrozměrnost. Natahoval se a smršťoval a moje plynutí v něm si dělalo, co chtělo. V tom prostoru, který vznikl, jsem snil sen. Sen, kdy víte, že nespíte a za mlžnými skly vnímáte i realitu vznášení se, domku, kde jste nocovali, kmeny stromů, Myko, větve stromů, to všechno strašně pomalu. V mém snu bylo město a nad ním jedno jediné slunce. Domy byly vysoké a s jejich chladnými stěnami se praly paprsky, klestící si cestu korunami stromů s bílými květy. Něco vonělo ve vzduchu, kolem projel čistící vůz s kartáči na břiše, kterými točil a točil. Nemohl jsem se vynadívat na tu obyčejnost. Na tu nádhernou obyčejnost, kdy netušíte, co bude dál, netušíte, kam jdete a nevadí vám to. Šel jsem tím městem a potkával tváře. Tak zdánlivě nezúčastněné, zamyšlené, některé s vrstvou make-upu nebo zkoumající účinnost krému proti vráskám. Jiné malé, rozesmáté nevinností. Vřískaly. Bezstarostně dovádějící, s předstíraným šokem ze spršky kropicího vozu, který pronásledoval kartáčový před ním. Děti. Jedno zahodilo kolo na zem a utíkalo žalovat své mámě, jaká nespravedlnost se mu stala. Když ho s úsměvem utěšovala, záviděl jsem v tu chvíli oběma. Dítěti nevědomost a hravé přesunování pozornosti z jedné zdánlivě nepodstatné věci na druhou, jeho matce silné spojení s vlastním potomkem. Potom sen pokračoval v místnosti. Mužové třesoucí si rukama, úsměvy naučené v kurzech otrlosti, obálky, limuzíny, kožené sedací soupravy. Raketové středisko, káva na stole vedle ucvakané klávesnice, hlášení, spěch a úspěch. Důležití utekli před následky sebe sama a spláchli za sebou. Několik komerčních letů k rozšíření variability budoucího lidstva. Tubusy se zárodky předávané opatrně z ruky do ruky. Kolonie rostoucí tempem finišujícího dostihového koně. A pak se ukázalo, že radiace je vyšší, než se čekalo, že planeta nechce býti ovládána a za každou snahu po ovládnutí poslala novou a novou písečnou bouři, která zasypala týdny a měsíce práce. Měl jsem sen a zatím kolem probublával čas. Koruny stromů získávaly jasnější kontury a světlo, které mě objímalo, neslo i moji spoluuprchlici. Byli jsme na cestě z ráje, odkud se neutíká, na cestě kamsi, kde začala nemilosrdně odhalovat cenící zuby pravda. Když Myko dorazila nahoru a světelný paprsek pozbyl smyslu, dveře, vysunuté na vnější stranu létacího stroje, se s lehkým zasyčením zavřely. kapitola 12: Vlak Už jsem vám říkal, že pracuju v obchodním centru Lunadochter. V krámku s nápisem Užitečnosti. Vzpomínáte? Lidi za rohem, pošilhávající oči a tak. Lidi si ze své původní domoviny přivezli věci, které měli rádi. Také si lidé ve svých na věcech lpících hlavách přivezli vzpomínky na to, co rádi měli. Kávovar. Budík. Taxislužba. Něco přiletělo s uprchlíky, něco vzniklo až tady. Pokud se z toho časem staly kousky, sběrači je našli, odnesli do krámků s nápisem Užitečnosti a prodali. Prodavači jako já je pak jednou za čas prodali lidem, kteří měli dojem, že z nich dokážou sestavit to, čeho byli původně součástí. Vzpomínky dokážou zázraky. Prefekt Salindor věděl, že „tam venku“, bez svého luxusu, by nepřežil ani den. Především psychicky. Všude písek, vítr, špína. Nesnáší špínu. Špína se vám nalepí na prsty, na obličej, vleze vám do očí a nakonec pronikne dovnitř. Sežere vám vnitřnosti, prostor kolem nich a vystřídá krev ve vašich žilách. Nakonec spolkne i vaši duši a vy se stanete špínou. Špína je nákaza tohoto světa. Téhle planety, nezávisle na tom, kolik sluncí na ni svítí. Nevědomky se otřásl. Nalil si whisky. Usrkl a nechal teplo proklouznout hrdlem dolů a vracet se jako výbuch pomalé sopky nahoru. Za oknem se míhala krajina. Zatáhl záclonku. Krajina bez tváře se mu hnusí. Ale jsou místa, kde je dobře. I na téhle planetě. Ale je jich málo a je třeba je najít, získat a hlídat si je. Prefekt Salindor cestoval jediným vlakem na téhle a možná i několika dalších planetách. S největší pravděpodobností získal nejnadějnější osobu za poslední roky. Jim Lesney. Jak se o něm, sakra, mohl tak rychle dozvědět i náš Vládce? Zřejmě má oči dál, než jsem myslel. Prefekt usrkl ze své soukromé minisopky a zavřel oči, aby se realita posunula o několik stovek kilometrů blíž k jeho nové, nádherné budoucnosti. Létací stroj nečekal na to, až ho někdo nad Údolím spatří a bude o něm vyprávět. Vystřelil s rychlostí vrženého kamene a zmizel nad mraky. Místnost, ve které jsme s Myko stáli, nebyla nijak veliká. Stěny z šedého lesklého kovu působily lehce a přesto bytelně. Pohyb vzhůru vystřídal pohyb horizontální, což jsem zaznamenal s nemalým povděkem, a na boku poblíž dveří se ukázala okýnka. Z podlahy poblíž okýnek vyjela lavice a zůstala trčet v jinak prázdné místnosti. „Posaďte se, přátelé“ Místnost promluvila hlasem starého vlídného muže. Myko mě chytila za loket a dívala se zmateně kolem. Slyšel jsem o spoustě věcí a mluvící místnosti byly jedna z nich. Kývl jsem proto na Myko, že je to v pořádku a pokynul jí, abychom se šli posadit. Místnost znovu promluvila, až když jsme usedli. „Děkuji. Vím, že mi nebudete věřit, zvlášť po zkušenostech z Údolí, ale zkuste to. Tentokrát jste doopravdy v bezpečí. Dívejte se z okna do kraje. Cestujte v pohodlí. Já taktéž cestuji k vám, ale jiným dopravním prostředkem. Leč vzdálenosti jsou zde veliké a chviličku to potrvá. Sejdeme se za dvě hodinky a potom si promluvíme.“ Místnost se odmlčela. Myko měla strach, a přes moje uklidňování neustále těkala očima kolem, jestli se odněkud nevynoří nějaké hmatatelné nebezpečí. A já se díval z okna a sledoval ty změny krajiny. Chvíli pás malých zelenošedých křovin, chvilku hnědorudá poušť. Pak pás skorozeleně a dvě nebo tři menší města. Co všechno jsem za posledních pár dní zažil, to někteří nestihnou za celý život. A najednou jsem viděl náš svět i svůj život z úplně jiné perspektivy než doposud. Asi už to bylo třeba. kapitola 13: Svět je v mém hrnku Dvě hodinky, zmíněné hlasem létající místnosti, utekly jako voda. Vždycky se leknu, když přijde náhlá změna. Už jsem si stihl zvyknout na let stroje a na to, co se míhalo venku, Příjemná teplota a pohodlné posezení mě ukolébaly a mně se, přiznám se, chvílemi zavíraly oči. Pak se stroj zastavil skoro ve vteřině. Chvíli stál na místě ve vzduchu a pak se snesl dolů. Myko se na mě dívala zase vyplašeně a já si říkal, kam se poděla ta odbojná mladá dáma prchající z chrámu v Údolí. Došlo mi to. Byla to pořád ona, ale přece jen tohle byla situace, ve které se určitě ještě neocitla. Taky jsem se necítil nejlíp. Otevřely se dveře. Nedělo se jinak nic. Ani my se nepohnuli. Myko se pokoušela něco říct, ale nevydala ani hlásku. Udělal jsem krok ke dveřím. Kde to jsme? Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, ale tohle místo mi ani nepřipomínalo nic z míst, kde jsem byl, ani z míst, o kterých jsem slyšel. Obě slunce pomalu uličnicky přelézala přes zábradlí pochroumaného obzoru a mraky zůstaly z noci unavené a povalovaly se všude kolem. Postavil jsem se ven a Myko se sunula vystrašeně za mnou. V růžovooranžovém kouřmu stály téměř vedle sebe dva stroje, náš létavec a pak dlouhý, železný skorohad, o němž jsem věděl, že se mu říká vlak. Jak jsem to věděl? Mě se ptejte. Když Myko vysoukala z létavce celé tělo, dveře se zavřely a létavý stroj se zvedl do výšky. Zmizel, než bys řekl překvapení. Stáli jsme tam a všude kolem porcované mraky. Sem tam prokoukl skrz divadlo přírody strom, nalevo nějaké zdi, snad i cesta, moc toho vidět nebylo. Pak z mraků vyjel muž na elektrickém vozíku. Viděl jsem muže, kteří přišli o nohy během bojů, nebo kteří se narodili zdeformovaní. Nikdo z nich ale neměl k dispozici takový vozík. Zastavil kousek od nás a neusmíval se (dobré znamení). Bude nebezpečný? Myko měla několik tiků. Ve tváři, v nohách, zřejmě její nitro prožívalo boj mezi přirozeností instinktů a rozumovým poznáním situace. „Děkuji, že jste sem za mnou přicestovali.“ Řekl to jen tak. Jako bychom dostali pozvánku na taneční večer a přijali ji. Neřekl jsem nic. „Následujte mě, prosím“. Otočil nějakou páčkou vozík, na kterém seděl a jel po hladké bílé ploše směrem do kouře. Že by to nebyly jenom mraky? Podíval jsem se na Myko, vypadala, že spí. Vlak zafuněl jako unavený býk, ale nehýbal se. Vyšlo několik lidí z jeho útrob. Nevšímali si nás. Starali se o železného hada, objevujíce se a mizejíce v mracích příliš těžkých na to, aby uprchly do nebeských dálav. Taky jsem se cítil tak těžký. „Tak jdem.“ Myko najednou vypadala zcela bdělá a opět tak rozhodná a sebevědomá jako dřív. Poslechl jsem. Ne, sám jsem se rozhodl. To je jedno. Není. Je. Nechali jsme vlak za sebou a mířili za mužem na vozíku. Nečekal na nás, vzdaloval se poměrně rychle. Tolik si byl jistý, že ho budeme následovat. Rovná bílá plocha nástupišť se zúžila do taktéž bílého pásu jdoucího mezi hnědými zdmi z velkých kvádrů. Nahoře na zdech nestáli žádní strážní. Za to odtamtud na nás mířily krabičky s blikajícíma očima. Přidali jsme do kroku a před velkou železnou branou jsme muže na vozíku dohonili. Ani teď se neotočil. Zmáčkl tlačítko na vozíku a brána se rozjela nahoru. Na konci rovné chodby byly dveře výtahu. Výtah nás vzal nahoru. Taky zážitek. A pak už pokoj, jaký svět neviděl. Ne pardon, jaký Jim Lesney neviděl. Muž ukazoval rukama a mluvil. Přicházeli jeho posluhovači a nosili jemu i nám různé věci. Převlékli jsme se. Kožená sedací souprava byla to nejjemnější, na čem jsem kdy seděl. Myko nejdřív pobíhala po pokoji a na všechno sahala. Potom usnula na sedací soupravě. Muž ukazoval rukama a mluvil. A pili jsme čaj. Ne ten z našeho obchodního centra. Byl to nápoj, který pomalu, jako pouštní had, číhající na svou kořist, tekl mými útrobami. Byl silný, ale ne nebezpečný. Hledal další a další místa v mém těle, kde by udělal radost. Nezastavil se před žádnou zákrutou, nikdy nekončil a spolu s vyprávějícím prefektem Salindorem, jak se muž představil, probouzeli ve mně obrazy, o kterých jsem nevěděl, že v hlavě mám nebo umím vytvořit.

Začátek stránky Kapitola 5 Kapitola 10 Kapitola 15 Kapitola 20 Kapitola 25 Kapitola 30 Kapitola 35 Kapitola 40 On the roofs Prologue Switch sat on the concrete floor of the roof of the house in which he lived. He wasn't thinking about anything. He let his thoughts drift slowly, and the bloody sun, which shone through the twilight, gave the whole scene a hypnotic touch. Thumbs in China sometimes twitched, as if to indicate that they needed more space again. However, the toes of the shoes in which they were hidden extended beyond the edge of the fifteen-story building. A flock of birds flew past, circling two acrobatic half-brothers, and disappeared beyond the edge somewhere in the depths plunging over the elaborate city. Switch suddenly rose sharply and jumped over the edge into the open space where a flock of quirky creatures had disappeared a moment ago. Just as the athletes jump into the pool at the Olympics, the jury then evaluates the style of their jump, with their hands over their heads, biceps pressing to their ears and their legs expertly crossed. But the most important thing was to maintain the state of mind he had previously reached quite hard upstairs. The cold late evening air whistled around his ears, and he was also cold from the fingers protruding from his hands. The moment he reached about halfway up the building, moving his outstretched arms back and tilting his head at the same time, he began to pick up a dive and gradually align the axis of his body with the sidewalk below. He was already on the ground when he realized that he should have started braking much earlier. He was gliding almost horizontally now, but he was close, too close to the ground to sit comfortably on his feet, as he should. So he tried the only maneuver possible at the time. He wrapped his body in a ball and reached for himself with his right hand. He rolled into Judopad, but the speed was still too high, and he did about twenty quick, dangerously hard turns on the rough pavement of the sleeping city. Exhausted, he lay exhausted on his back on the ground, unable to lift his head to see if anyone had seen him. Chapter 1 The kitchen smelled of freshly baked donuts, and Max waited impatiently for Lin to bring coffee to the table. He looked at her as he had never looked at a girl before. She was nice, she had her own style, and besides, it burned her. Lin was born in the United States to a Chinese cyberneticist and American archaeologist, and the combination of both of her parents' features gave her a special, unseen attraction. Max didn't think much of himself, just a guy with millions running around the world, but Lin knew why she spent time with him. On the one hand, she had never met a man who could disassemble everything as quickly as Max, reassemble it no less quickly, and understand how the thing worked during the process (sometimes he didn't even have to disassemble the thing), and on the other, she liked it. Not in the way of movie stars or the kind of guys who spend half a day choosing the right combination of clothes, but he had a kind of charm in him, made up of modesty, self-confidence, and ease, and that attracted her. Max stopped to make an appointment for the evening. Now he sat across from her and heard himself and Lin talking, making suggestions, laughing, seemingly upset, but his spirit was completely different. He watched her mouth move, sensed her faint scent, her magnetic presence embodied in predictable shapes and movements that took his breath away with relentless perseverance. A few tens of meters away at the outer wall of the same house, in places where forgotten courtyards were crawling through half-dilapidated walls crawling with ivy and rats dancing their hungry reggae, several dark shadows came off the wall. A faint thud caused two anchors to drag at a high speed along the peeled wall, dragging ropes behind them. The trained arms then reached almost inaudibly toward the half-open window on the third floor. Only for a moment did something disturb them, all movement suddenly stopped, and the figures with the muscle fibers taut to burst stiffened. Then the cat whimpered, the tension easing, and the almost unnaturally fast-paced puppets soon reached the window sill. When the first quiet foot landed on the tiled floor, in apartment number 3 at the end of the hall, two young people still had no idea that their joy would not last long. Chapter 2 A fire blazed in the fireplace, illuminating the evening room, at least so that the old man in the heavy red-clad chair could recognize the beloved images of the old masters in the book. The man's face received warm rays from the left, and his sharp features cast almost spooky shadows toward the room. A light, warm August breeze blew in through the open French window, dancing the long curtains in a playful yet cheerful rhythm. The man was waiting for a call. He built his immense power through a mixture of ties to famous people and bloody deeds, with which, however, no one ever connected him. He learned from old masters that the combination of brush boom and tiny detail affects people the most. And as they loved religious themes, because they connect in a special way the world of ordinary people with the worlds of the gods, the atmosphere of fear and worship. He always felt a little god. When the phone rang, it didn't upset him in any way. He was used to picking up the phone and receiving news of his success calmly. Such a calming effect has power on people. He put his ear to the receiver and heard a short anticipated message: "The sparrow has finished, the swallow has disappeared from the nest." * Kapitola 5 Chapter 3 In the old underground garages, three floors below ground, several dozen torches hung from the pupils of about fifteen young people on the walls. The group stood in a circle, discussing something in muffled voices. The musty air of the vast room perfectly matched the deliberately careless appearance of the debaters, mingling with the poorly ventilated smoke of the only light sources at that depth underground. "I was there, and there was a lot of blood on the ground, like after a crash, but something didn't suit me, something was wrong." "Did anyone talk to him? Did he say something? ” "I tried, they didn't want to let me in, but I got there and he looked really awful. I talked to him and I don't know if he even perceived me, but when I asked if he couldn't do it, if he fell, I would swear he shook his head like he didn't. " "It simply came to our notice then. The switch wasn't quite the safest, but it doesn't suit me to kill itself. " "That's clear, the bastards shot him." Suddenly the group fell silent. The sounds of an approaching board could be heard from above. They parted and hid their presence in the dark corners so that only eyes and torches could reveal that someone was there. The crouched figure descended from the upper floor toward them. The young man jumped off the skateboard and fell to the knees in the dust. Even in the dim light around him, it was possible to read traces of despair and exhaustion from his face. "They have Lin," Max said in a strangled voice, sliding into the dust at the feet of his frightened comrades and losing consciousness. Chapter 4 The mountains are beautifully fresh, the sun is kind of sublime and the whole atmosphere of everything around it informs visitors or residents that Mother Nature rules here and that she will not just let her rule be taken. William had been getting up every day for several months with this feeling, and it was no different today. He peered out of the small tent, stretched, and walked toward the stream, letting his bare feet pierce the wall of grass blades so that as much refreshing dew as possible fell on his sleepy fingers. After performing his morning hygiene, somewhat unconventional in relation to what he was once accustomed to from the city, he headed for a small gorge. Along the way, other young people joined him, and when they reached the stone rampart that optically closed the gorge they were heading for, he knew they had arrived just in time. The Teacher came from the left and motioned a slight smile for his students to enter in front of him. William knew today was a big day. Today, after about a quarter of a year of preparations, they will begin flying training today. Chapter 5 When Lin woke up, she had no idea where she was. All around, it was impenetrable darkness at first glance, lying on the cold floor on her side, her legs tied at her ankles and her hands on her wrists behind her back. A rag used as a gag cut uncomfortably into her mouth. There was no window in the room, and no sounds came through. Lin estimated that he would probably be in a dungeon very far from the people. She didn't remember much about last night. They sat with Max in the kitchen, conversing furiously as several veiled figures burst in. The attack was so surprising that they could do nothing. Max was eliminated first, catching a couple of blows, and as he lay on the ground, not moving, the man holding Lin from behind with a knife to her carotid artery grabbed her arms nonchalantly and tied them behind her back. Then Lin was struck by a blunt object and lost consciousness. Now it was primarily a matter of getting out of here ("Is Max okay?"). Lin sat awkwardly and only now realized how much her whole body hurt. Unseen at the tip of her own nose, she tried to search her surroundings with outstretched legs. It took her about half an hour to estimate, because even though the room wasn't too big, you never know where you might fall. The only thing she found during her search was that the floor and walls were made of stone cubes, and that her prison was perfectly empty besides her. Then Lin realized that she was hungry and that she was incredibly thirsty. Chapter 6 Kate Sloan's greatest achievement in journalism to date has been praised by a U.S. congressional senator about her, in her opinion not very successful, article about the mysterious decline of turpans, a species of Canadian duck. The article did not help either the Turpani to stop waning or Kate Sloan to start her dizzying career. According to her colleagues, Kate was a handsome woman in her thirties, a little crazy, indulging in reading books for women and studying various mysteries. Now she currently works for the New York Visitor, a slice read by just garbage men when they go home and taxi drivers when they wait too long for a customer. Kate knew that punching in this way could take her at least another ten years, and it was clear to her that if something fundamental did not happen soon, she would have to give up and prove her superficial father, who always ignored her and claimed that no girl from Ohio has made a name for herself "in town," and Kate will definitely not be the first. In the near future, it was to be shown how wrong her father was. Kapitola 10 Chapter 7 At the St. On Hope Street, several hands worked very deftly to accomplish their secret mission. It was necessary to move one patient in a coma over a relatively large distance in a very short time. By order of someone powerful, the young man was dead for the whole world today, so no one will miss him. Only those who put him in this state, when they find out, will certainly not make them very happy. Chapter 8 After a cup of strong coffee and a few biscuits, Max's head cleared and his legs regained their lost stability. He was sitting in an apartment that the Brotherhood members had used as one of the shelters in turbulent times, recovering from the shock he had experienced. His injuries were only superficial; several bruises looked ugly, but apart from the pain and temporary aesthetic damage, the attackers did nothing serious. Max was more worried about Lin. He remembered holding a knife to her throat, but it was more of a threat before trying to escape. Rather, he was worried about why she had been abducted. And from what he had heard about Switch, it seemed that someone was liquidating the Brotherhood members one by one for a hitherto unknown purpose. "I have to find Lin and save her," Max decided firmly, though he knew that this romantic rise to emotion was not backed up by the brave qualities of a brave hero or the slightest plan. Besides, it seemed that the ground had fallen on his favorite. Chapter 9 "Sit comfortably." we all have enough space around us …… .. each of us is here alone and yet we are all together ……. let's start breathing ……… exactly as we learned ..… .. ” William listened to his Teacher's warm voice. There were other students scattered all around, who, like him, were guided in a somewhat monotonous but still magnetic tone somewhere in the deep throat of the man in front of them. The teacher stood firm but relaxed so he could see all the young people in front of him. He knew almost everything about each of them, he knew their fates and he was determined from the bottom of his heart to help them. They were lost young people, vagrants of a human world that knows no mercy. Most of those who were able to endure long and demanding training were able to find the meaning of their lives again. William allowed individual particles of air to flow slowly along the inner walls of the nasal passages. As he slowed the movement of the air, his body and especially his mind calmed down. After about 20 minutes of gradually turning off the perception of his own body to the necessary minimum, he heard his Teacher's voice again. “Your body sits on the grass in the middle of the rocks and slowly becomes part of the scenery around. But not you. There you are sitting inside that body, listening to my voice and looking forward to what is to come, what is to happen and what you do not miss. You will peel off the ground today. Today you will become completely new beings. Today will be what you will remember as the day when it ceased to be before It and began to be after Tom. Your new birth will take place today. " "You are strong, you are powerful, the body you have placed in the middle of the rocks has no power over you. Awaken your inner sight. Look at me and keep your eyes closed. ” William's soul listened to the voice of a man she trusted completely. For the first time in his life, William trusted someone again, and for the first time, he believed himself that he could really do something. Fifteen young people in the middle of the rocks looked at their Teacher at one point. Despite the objectively closed eyelids, they could see him smiling clearly at them, feeling as powerful and excited as ever. Chapter 10 When the door finally opened with a heavy creak, Lin was so hungry and thirsty that she barely raised her head to look at her captor. Cold air and a slight light came in through the corridor, but the figure with the hood over his head didn't have to put too much effort to cover his facial features. From the depths of the hood, Lin's dark, hostile eyes watched for a moment, then the figure crouched and moved two containers toward the girl. Then the newcomer snorted lightly mockingly toward Lin, and in a low, almost inaudible voice, said, "Get together, now it's just beginning," and disappeared from the door with a knowing chuckle. As soon as Lin was alone again, she gathered all her remaining strength to examine the contents of the two vessels lying in the dark somewhere near her. Never before has cold water and a piece of bread tasted so sweet to her. Chapter 11 Success has always been predictable and expected, but the Man has never been able to cope with failure. When he hung up, he was furious, though of course he didn't let the caller know his feelings. It was all the more boiling in him now. With an angry movement of both arms, he dropped everything on his desk at the same time that got in his way. With an angry shout, he cursed all those incompetent slackers, with whom, unfortunately, he had to inadvertently have something to do with it from time to time. When the world in which he lives can no longer be perfect, at least those who work for him are perfect. How can he rule when he has nothing to lean on ?! He has to get the boy no matter what. Kapitola 15 Chapter 12 Kate Sloan didn't have the best day today. The alarm clock decided not to ring, all things were deliberately changing their usual places overnight, and the bus, which ran with all its might, closed its tin mouth deliberately just in front of it, and Kate stood at the bus stop all out of breath, ruined, looking at another "really good "It could still start raining," Kate thought, and only the thought flashed through her head, the first cold drops of the August rain falling on her surprised shoulders. "Okay," she smiled helplessly, "we should," and ran under a small green papundekel canopy near a standing Chinese spice shop. The stubborn sky decided that Kate would not come to work in time today, and she resigned the idea a long time ago. She stood there reconciled to the fate of the outsider, watching the passing cars make their way through the gray curtain of the now fairly decent downpour, and the occasional walkers with umbrellas bounced between the bubbling pools as if playing a shot. Once two hop and turn. Something happened in that that changed Kate Sloan's outsider life once and for all. As she watched the pantomime of the street, for a moment her attention was drawn to the vague impression that a relatively large shadow had cast into the side alley behind the roofs of the tallest house across the street. She sharpened her gaze in that direction and opened her mouth in surprise, and as other things happened, Kate never seemed to close her mouth again. From the opposite roof, about ten other (yes, now there was no doubt about it) people gradually plunged headlong into them, and, which was completely unbelievable, none of them ended up on the pavement as a gift for the coroner, but as each other. they picked their "fall" relatively smoothly and landed in a quiet alley below them in a slight forward bend. Kate Sloan instinctively pulled a camera out of her bag, and the puddle of no puddles ran to meet a sensation that not only the New York Visitor remembers. Chapter 13 The first thing Switch saw after a long time was a small, fire-lit cave that now seemed more than expected. He was very weak, so it gave him a lot of work to raise his head and look east. All he could see was a blue, lush, cloudless sky. Switch realized quickly, so he smiled slightly with relief. He was back. He was in the Nest. Chapter 14 Lin clicked a few clicks of the lock and the creak of a heavy bolt with the man's words about his future existence, and she became really afraid. The coveted air of the outside world re-entered, but he brought no good news. On the contrary, he brought with him four sinister figures, which was somewhat exaggerated given the prisoner's condition. Each pupa grabbed one of the girl's limbs and they pressed her hard against the cold floor. Then a hand with a syringe appeared, which drove Lin's adrenaline all over his body, because the syringes had always been terrifying. The four strong men had no job of overcoming the weak girl's uplift, and so Lin felt the sharp point of a needle penetrate the skin of her forearm and the flow of a body of utterly foreign matter disappear into her bloodstream. Through her teary eyes and spinning colored wheels in front of them, Lin saw that she had been lifted off the ground and carried away from her cell by an arched corridor with beams on either side. However, she did not imagine her escape from the black space like this. Chapter 15 Maximilian Wecker was a contemplative boy from an early age. He never knew his parents and was raised by Aunt Frances, who had nothing to do with France, as it might seem at first glance, but above all was not Max's real aunt, which was clear from the fact that the boy she adopted was white. and Frances was a purebred black woman. Max's contemplation was evident from the first days. As a small child, he disassembled everything that could be disassembled. So Aunt Frances kept her hands on him, sighing, "My little boy, whatever you are, you're going to take everything apart and never put anything back together." As Max grew, so did his interest in understanding the essence of things, so he read all sorts of manuals, encyclopedias, even dictionaries, manuals and solved technical drawings. As the other young men stood at the gym, trying to catch a glimpse of the girl's nudity through a small window of the girl's locker room, Max sat in the attic of the house they lived in, his aunt's combined blender disassembled in the smallest screw. The blender was the first more complicated thing Wecker put together again, which pleased his aunt immensely. Not that Max didn't like the girls, he just hadn't met one that really caught his eye. Until once. He walked with his typical swaying step toward the school library, where he carried back several titles that no one but him borrowed when he was ripped from his dream world of screws and power lines by the piercing squeak of car brakes. He jumped in confusion and knelt on the pavement, but he was not the one in immediate danger. Less than ten meters away, a crash rumbled and a green sports bike flew through the air towards Max, along with his unfortunate driver. At that time, for the first time in his life, Max discovered his presence of mind and called an ambulance from the nearest payphone. He then had to tell the police about the incident and went to the hospital on his own initiative, visiting the hospital the following month and a half. They never really started anything together, whether it was Max's shyness about the fairer sex or for some reason the girl's side. But even then, Max Wecker began to love Lin Chang. Chapter 16 It took about fourteen days for the members of the training group to reach where they were now. They stood on the edge of a ledge, and below them was a depth of three meters and a green mountain clearing below. Three meters is not enough for you to kill yourself, but enough for you to get really good when jumping on your head. William knew that too, and honestly, what was to follow was goosebumps. Everyone knows this mixture of joyful anticipation and doubtful fears of "What if?" During the previous fortnight, the students had perfected the technique of disconnecting the inner body from the material body, and when they felt at home in that, they were to learn to connect the outer body again and learn to control it. Today, they should try to jump into space, try to overcome fear, and endure their outer body with the help of an inner one, at least so that the dive will slow down to a tolerable level. This exercise caused students great problems. Overcoming one's own fear means stepping towards victory. And William wanted to win. He concentrated all his energy on being able to maintain the state of interplay of energies reached at the top of the ledge even at the moment of the jump. "Come on then!" Shouted the Teacher standing in the clearing below them, and William jumped. But he was too focused on how big a task he had before him, how much chance he had, that he wanted to be the best of all and fly down like a bird for the first time, that he couldn't keep his mind empty enough and focused enough on the state of being in which was located. The hard impact on the green carpet literally took his breath away. Chapter 17 Herbert and Sylvia were sitting in a fast food restaurant and visibly well. Sylvia giggled, and Herbert stared hard at her kind eyes, letting himself be intoxicated by her closeness. Because it was three o'clock after midnight, they were the only customers of a company called Hero Snack Burger. A lone salesman stopped flipping through a catalog of erotic videotapes and yelled at the two who had long since arrived, "Go home and vote, we're a decent business here." "Yeah, and you're the most decent here," Herb countered, but he rose quickly. , because the fat man must have taken the hint too personally and intended to roll towards them. They ran out into the street laughing, and Herb tried to take Sylvia's hand. Maybe it was the enthusiasm they had for each other, maybe the noise of the night city completely dulled their senses, in any case they didn't hear the slowly arriving black van, from which several figures in black robes jumped out and grabbed the couple in love and pulled them into the car. the scene unfolded so fast that not even the few passers-by noticed it at all, and if they saw anything, they certainly didn't realize what had happened. Otherwise, however, there was a young woman with a camera standing in a dark corner of the adjacent passage. She jumped into her dark blue Ford from the 1980s and set out to chase the black van. After all, she won't miss the only two members of the Brotherhood, which she managed to follow here after their morning jump. Chapter 18 Switch received exemplary care in the Nest, based on ancient Asian procedures. Twice a day he had to drink a strong bitter decoction of mountain herbs called kao tui, mountain blood or rock tears. In addition, he underwent a special Indian therapeutic massage, where the patient is first smeared with oil. On a special table, he is then massaged in various positions with bags of cloth (filled with rice pudding and soaked in a warm milk decoction with herbs). These procedures are performed by the Helpers, who are the least visible but absolutely essential inhabitants of the Nest. The nest was formed sometime 3,000 years ago in a secret place in the mountains very far east of painful New York as a refuge for poor villagers who had nowhere else to go. It has served its new purpose for about 25 years now. Several Teachers, with the help of their friends, built a large rock city. In a place where there was nothing but a few caves carved into the rock and a suitable place hidden in civilization from civilization, everything that was needed to hide and teach the members of the Brotherhood now worked. At such a place, Switch were now to meet, one of those who had been released into the world of confusion and restlessness after training, and William, a representative of a group of those whose Teacher had only helped to find their own shape and direction. Chapter 19 The last time Max came out of a high-rise building, Max was the first to go. From the morning Lin was abducted, he had a kind of zeal, a desire to do something. Whatever he was thinking, he had no idea how he could figure out where Lin was and how to save her. It must have been a coincidence and the two got close to each other again. But when he jumped that rainy morning, they were still a few days and several hundred kilometers away from meeting them again. Max threw himself off the roof, and because he was upset, his concentration was much more difficult than ever. Maybe that's why he didn't pay much attention to the flight itself and managed to observe the near and far surroundings and saw a young woman standing on the other side of the highway. She crouched under the small roof of an Asian shop, shivering with cold. Max wouldn't have paid so much attention to her if he hadn't noticed that when the last of them jumped in, the woman ran in their direction and watched them all the way to their homes. The woman had a professional camera around her neck and took a few pictures while watching. Apparently she wasn't stupid, because she eventually chose Herb and Sylvia from the whole group, who were so worried about the other's sympathies that they wouldn't notice their pursuers, even if she stepped on their heels. When it was the last three, Max made an evasive maneuver. He disappeared with a farewell in one of the side alleys, crouched behind a pile of tossed beer crates, and hung on to Kate Sloan's heels. It was only because of that that he now overcame his innate fear of something greater than his beloved skate and sat behind the wheel of a former taxi left to his aunt Frances by a suitor who had lived and fed for a few weeks and then never came. My aunt found him and squeezed the taxi out of him. For the first time in his life, Maximilian Wecker watched with a car a woman who watched a criminal van with his battered Ford for the first time in his life. Kapitola 20 Chapter 20 Lin Chang suffered in an unbelievable way. Under the colorful haze of drug mists, all thanks to the injected injection, she could feel her being carried into a small room that looked like a simply furnished office. As they tossed her into a small tattered rickety chair and left. Due to the drug, she could hardly move, the places after the handcuffs burned and itched her, her whole body was like rubber, and there was no shouting for help. Then someone came in. He stood for a moment near the chair with the girl and looked at her. It took an incredibly long time for Lin to turn his head in his direction. He was a bald middle-aged man, dressed in light linen trousers and a polo shirt of the same color. He almost looked like he had come to golf. "What… from… .. me…. Do you want to? ”Lin muttered, her rubbery mouth. "What ... from…" Colonel Stodman approached the girl, gripped her jaw between his thumb and forefinger, and examined her face from all sides. "Every time they exaggerate, the zealots squat." He took a few steps and turned to Lin. "You're here to tell us where the Nest is," "it's a whole and absolutely simple thing," "and I guarantee you, little girl, that you'll tell me." She put two and two together and realized that if someone was able to kidnap her to find the Nest, first it would be no good and second he probably thought there was only one way through Lin. Or maybe just the simplest. Lin was lost in the past for a moment. She saw herself putting her broken body together after the crash on the bike, seeing Max and her, how her parents hadn't returned from vacation once, because God didn't seem to want it, how sick she was, and how everything had changed when she the leaflet came to the mailbox. As if today, Lin read the inscription behind her drugged eyes: Has your life lost its way? Are you young at least in spirit? Do you want to know the new dimensions of your soul? Do you want to live again? Call our phone number. Max talked to her at the time, because the leaflet reminded him of recruiting for a sect, but Lin called there then and felt that she had done well. For a month she went to Frank's gym at the corner of the 180th and 20th, and she was already changing her life there. In a group of several young people, she practiced various yoga exercises there, and their Teacher, as they were supposed to tell him, also told them various stories and talked to them about everything. Lin was intrigued and once brought Max. He came, of course, only to protect her from "those perverts." In the end, he also won his courses, and when they had the opportunity to go to the mountains for several months to a concentration camp, they did not refuse either. Lin certainly wasn't going to reveal where the Nest lay, and not to these people at all. Chapter 21 In the same or similar way as William, more than half of his classmates ended up. They were now sitting in front of their tents, discussing why they had failed their first landing. However, William only took part in the call. Over and over again, he thought back to the small ledge, wondering where he had made a mistake. He knew he wanted power and that he was too focused on success to do the exercise itself. After discussing his attempt in detail from all sides, he came up with an idea that he knew his Teacher would surely reject immediately. This is mainly because the plan involved was too, too dangerous. But William had already made up his mind. He got up and apologized to his friends that he hadn't been able to go to the bathroom in all the excitement, and he headed for the places where they went to bounce. However, when he disappeared from sight, he changed direction and instead went to the rocks, which were far beyond today's training rock. His cheeks burned as he penetrated the sharp twigs and also with excitement and determination. He was about to do something that no one had ever tried before. He decided that the low height they were trying to pounce on today was just a small internal stimulus for students to be able to concentrate and tune in to what was important at the time. However, if he tries to climb rocks the height of a multi-storey house, he should not have the slightest problem concentrating on the activity he is doing. As he passed the last trees of the forest, in whose preserve he had no idea, the other young adepts of the doctrine of working with energy and flying lived in peace, a strong wind thrusting his first proper field. He threw a warning in his face that the elements here in the mountains had infinite power, at least infinitely more power than a nineteen-year-old, albeit with above-average abilities. However, even this warning was ignored by the young man, and his steps stopped at the highest point of the windswept rock. He stood straight, full of self-confidence and a desire to transform his inability into a qualitatively higher state of being, a light linen garment slapping in all directions, and his dark brown curly hair licked his forehead and ears like dark tongues of fire. William stared into the distance, at the great highway of the heavenly districts, where clouds floated like pirate ships, and at the cold sun that stood there like Napoleon, small in size but with the potential of the ruler of everything. The young man knew that it was a lot, that it was more than ever than ever before in his life. If he fails to descend the depths beneath him, no one will ever find him and learn of his foolish act. And if he can do it, no one will know, because he can't tell anyone this. He concentrated his mind so that no thing around disrupted the flow of energy inside, detached the inner body from the outer and realized this disconnection, then grasped the whole surface of his inner body his body and like divers donning a wetsuit made it an integral part of it, but still he perceived it separately. He directed the flow of energy over the edge of the abyss below him, raised his outstretched arms above his head, and without a word bounced off and jumped headlong to a depth of a hundred below him. Chapter 22 The black van made its way almost ruthlessly through the half-empty streets of the night city. A relatively heavy rain started, and the vibrating wipers regularly divided the outside weeping world into a colorful kaleidoscope of neons, traffic lights, and water curtains. In addition, the rain made it very difficult to chase Kate Sloan's Ford, as the engine blew hard at the unusual high revs and sharp changes in speed, and now he still had to overcome the worries of a sudden change in weather conditions. Third in line was a yellow peeling cab carrying a bulging Max, his nerves straining to burst. This was partly so that he wouldn't lose the roaring blue sedan in front of him, and partly because he was afraid that the woman would lose contact with the seemingly fresher black van in the front. When the disjointed shamrock got on the highway, everyone could rest for a while. The kidnappers knew that they had about two and a half hours of quiet driving in the right lane before having to exit the highway, and the pursuers calmed down to find that they could easily get lost in the stream of cars around them. But maybe they calmed down too much, because when the van turned, Kate, noticing a shallow hit on the radio, and even more so, Max, watching her brake lights, had to do something to make it to the descent where the peaceful four-lane ride ended. And the persecution has begun, when those in front must not have the slightest suspicion that someone is watching them, and the pursuers must not lose sight of those in front. Now the real struggle for the abductees has begun. Herbert and Sylvia lay bound on the floor with gags in their mouths, looking at each other worried about their fate and each other's. They didn't know about Kate Sloan following them. All the less so about Max, who, rather than thought of Lin than them, began to hope that the kidnappers would lead him. Chapter 23 Under the old man's feet, pebbles crunched lightly on the path that led around his lavish house. The man was walking on a cold morning, puffing a great blend of Virginia tobacco from Brazil and North America from his Dunhill pipe, which gives the tobacco its original sweetness and freshness, Burely's tobacco, which adds fullness, all complemented by Modern Cavendish - seven types of tobacco that add a slight acidity to the blend. . The stubborn heaven, which did not intend to wet the Man's branded suit Ede & Ravenscroft (they also dress the British royal family), was a pleasant backdrop for sorting restless thoughts and planning further steps to be taken to the intended goal. The old body, still proudly erect, was supported by the old gentleman with an ivory wand. He walked past the laurel hedge, stroking large, fresh leaves with his free hand. He always reminded himself that everything important around him was life, that he must not forget that, despite all his power and the deeds that lay behind him in history, he was still just a man. He pulled a small silver cell phone from the inside pocket of his suit and dialed a secret phone number. On the other hand, in addition to the obedient "Yes, sir?", The sound of the engine of a large car traveling at a relatively high speed could be heard. The man smiled at the imaginary eyes on the other side of the phone, spoke for another few tens of minutes, "Let both cars think you don't know about them!", Folded the phone, and slipped it back into his pocket. Kapitola 25 Chapter 24 Colonel Stodman mastered his work well. Lin Chang was 100 percent determined to die rather than indicate in any way the secret place in the mountains that Stodman was convinced existed. But the colonel had experience based on his many years of service in the CIA, and as he put it, "he has already forced bigger tough people than Lin to speak." After several days of starvation, beatings, and the presence of obscure drugs in the blood, a person is so weakened and resigned that he no longer has the strength to defend anything. However, Lin was a tougher nut to crack than the colonel had expected, so the former agent had to increase his persuasion caliber. With a rather annoyed look on his face, he placed a small electric shock device in front of Lin. At one end, he unwrapped a long, unimaginably weak wire from the holder. With the words "so dear lady, and now you will tell me what I want to hear!" Lin stretched the frightened wire between the two teeth so that the cold metal landed on the sensitive gum. When the colonel put the first burst of current into circulation, Lin knew that information would not be the only thing she would not keep because of the terrible pain. * Chapter 25 The dreadful terror and terror that completely overwhelmed William right after he jumped off the rock made him scream. Tears welled up in his eyes with the suffocating cold and dizzying speed he reached immediately after the rebound. William was drenched in cold sweat, and all the hair on his body bristled as his body could not cope with such a borderline situation. Then the young man gave up his fear. There was no other chance, so he tried to use it. He closed his eyes and fully focused on his jump, on his stay in this state, on the movement that should result in flight. Independent controlled flight of a person without the help of any devices or aids. Only with the use of air currents, body work and energies that the rest of us have forgotten to perceive. William plunged deep into a world where the SELF ceases to be me, but becomes a new energy. Energy sliding through space like a leaf, which no longer wanted to be part of a tree, but a separate unit of being independent of nothing. Not even on gravity. He didn't notice his body or the direction it was going. He tried to slow down the immense speed of free fall and to control himself so that he could get from the vertical to the horizontal. The last thing he felt were the branches whipping in his face and the cracking of his own bones. Then nothing. Chapter 26 The maneuver the black van performed in front of its pursuers was completely unexpected. When all three cars stretched into one imaginary line, the kidnappers' car was at its end, ie in a sharp bend to the right. Reassured, Kate Sloan kept her distance, realizing a little nervously that she was probably playing not only the role of the persecutor, but also the persecuted. Max Wecker had never watched anyone before, which resulted in a large number of errors. So Kate was more worried about the taxi behind her now, and Max himself had trouble chasing as such that the violent action of the black van had left them both completely unprepared. Her driver pulled the steering wheel to the left while cornering, turning the heavy car toward his pursuers in a single moment. He immediately shifted several gears uncompromisingly, rushing at full throttle to meet the surprised Kate and the shitty Max. Chapter 27 (what's going on with poor Lin ……… right now ..) Although it wasn't the right time, Max thought of his kidnapped girlfriend. But if Lin knew the danger Max was ……. The oncoming van greatly frightened the stunted Kate, who immediately pulled the steering wheel into the fields. The dark blue Ford Cortina danced in a group of several passionate half-brothers and, with his passenger and driver, threw a lot and gave her several directives with a steering wheel and other blows to the roof and side window. Kate was fainting. Hovering in the clouds, Max's eyes widened at the black danger rushing at him at about a hundred miles at that moment, blinking his left eye at the Ford's maneuvers in the field and pulling the steering wheel in the opposite direction, directly against the gravel embankment. The old cab crouched down, bounced off the massive feathers of the shock absorbers from the ground, and flew toward the clouds. The van's wheels were ordered to brake and obeyed immediately. But gravity was still pushing the car forward at considerable speed, so it whizzed past a flying taxi, swirling the dust of the road behind it. When the taxi finished its takeoff, a massive fall awaited him. Max bit his tongue and the strong pain woke him up. He turned the steering wheel back to the road and returned to the action. The van, meanwhile, stopped nearby and two men with automatic weapons ran out. The first spray showered the coughing Cortina, and the screaming Kate was voluntarily tipped out of her door into the temporary shelter behind her car. Then everything was like a slow silent film for Kate. Bullets bouncing off the car door panels, a blue-gray sky and clouds sliding uncompromisingly, a beaten taxi, and a young man jumping up from it, whom she had probably seen somewhere. His hand under her arm pulling her into the cab, the door, accelerating and then ……… .. Chapter 28 Colored wheels ran on the ceiling of the cave, and music sounded like a colonnade. The two violins rippled to the tones of Franz Lehár, and little William ran around his mother in denim shorts, bouncing merrily as he imitated a white-drawn carriage with spa guests. Then William woke up and tried to sit up with a sharp breath. The hand he wanted to lean on didn't listen to him, and he fell back on the bed. Suddenly, everything came to mind. As he went to the rock and then jumped, as he failed to turn the fall into a flight, then the trees, and then nothing. There was a cough at the other wall in the cave. William realized he was not alone in the room and looked in that direction. A young man with shaggy hair sat on the same bed where William lay, smiling amusedly. "So you woke up. That's enough, you're pretty famous here now. Everyone is talking about you. Some want to kill you and others are already inventing a monument to the hero. I just have no idea which there are more. Yeah, by the way, my name is Switch. " Kapitola 30 Chapter 29 The Bell 206L3 helicopter watched the entire scene from a distance. Masked men from the van fired several kilograms of ammunition into the escaping taxi, and when the fleeing car did not stop even then, they ran back to the van. She didn't start for a while, leaving the inexperienced taxi driver and his faint passenger enough time to create the necessary lead. That was enough for the helicopter pilot. He smiled, shook his head in disbelief, and walked back to the safe hiding place of the gray-blue sky. Chapter 30 After a few more kilometers of frantic driving ("what if they caught up with us"), a structure resembling a smaller ditched church with two other ground-floor structures adjoining the main building from the side in the shape of the letter L emerged from behind the trees and the somewhat quieter Kate. U, densely covered with surrounding vegetation. It was uncertain whether the kidnappers were heading right here or just passing through, so Max suggested moving a little further to give the impression that the place didn't attract their attention and then hide the car somewhere in the bushes and walk back. If the kidnappers pass, they can always go after them, and if they have already found their destination, at least they will not suspect that they are wandering around. Kate Sloan had a potato-shaped bulge on her forehead, and her jaw probably popped out of its hinges and came back, making Kate feel that someone had assembled her cheeks with hot screws and was now letting them cool slowly. As for the plans for the next moments, she basically agreed with Max. First, because she couldn't think of anything better, and second, because there was no time to come up with something perfect. Aunt's taxi roared into the thick bushes about a quarter of a mile from where the church stood, and Max hoped that if they still had to use it to pursue, the car would be able to get out of its rest area again. They drove into a swamp that was not visible from the road, and the front wheels quickly sank some ten-fifteen centimeters into the bay. Chapter 31 Dozens of pairs of heavy boots choked on military-style camouflaged helicopters with regular blows of reinforced soles. The impatient pilots were almost in the air when a heavy side door slammed behind the last passengers and machines not unlike hulking insects peeled off the ground. The cold morning sun shone on the meadows below, and the steel beetles beneath them cast huge huge shadows that swallowed the carpets of swaying daisies. Far where their destination awaited, the same sun warmed the frosted slopes of the mountain slopes, searching the cold rays with cold rays. And the shadows, as if foreshadowing the impending events of destruction, stretched their faces beyond the horizon. Chapter 32 A veiled figure aimed in the air at the five-meter-long rock eye that formed the entrance to the cave, which served as a marodka's room. The arms outstretched in front indicated the direction of the flying body, and even in this position the man could feel the inner grandeur and dignity. Then the Teacher landed on a short platform, adjusted his ornate robes, and set out for the bowels of the mountain. William was coughing up a bite that took him by surprise at the time, as he had a story told about the tenth time by Switch about how several members of the Brotherhood had teased several girls in the park. One of them struggled again and again from one of the young men that it would be enough for her to be able to fly and laugh and laugh until the provoked young man got up, detached himself from the ground, and circled a nice wheel over the heads of those below. . Laughing boys still looked up at him as Master entered. The laughter faded like an echo swallowed by the maw of a forest. "Good morning, lads," the oncoming man smiled weakly and sat on the edge of William's bed. William got up on his bed and looked at the man in front of him with growing apprehension. The teacher rolled up the hood of his head and looked into William's eyes. "I wanted to talk to you, you know what." The young man nodded silently. "What you did was incomprehensible stupidity," he began, "irresponsibility and gambling with your life. Nothing that concerns prestige and nothing that arises from anger is worth a person's life. Some here in the Nest make you a hero and think that your act is a thing to follow. I met with the other Teachers to discuss how to approach the whole thing and how to close it, and the conclusion is: everyone in the nest here is free, everyone has a choice of how to deal with their lives. Nevertheless, if the Brotherhood is to function as a community, it needs to have certain rules. And your act, William, is certainly out of these rules. So if you want to continue to be a member of our Brotherhood, you need to respect his unwritten rules. ”The teacher got up and looked at the two young men in front of him. "You two, though you probably don't know it yet, have a lot in common." As he walked through the hole in the rock, he put his hood on his head, took two quick steps, and disappeared as quietly as he had appeared. Chapter 33 Max and Kate walked carefully through the trees along the road they had come here. They both felt exhausted from the long pursuit, and their battered bodies showed their injuries with each movement. "What are you, a woman?" Why were you watching us? ”Max didn't give it to the penetrating cubs. "I'm Kate Sloan, a New York Visitor reporter," Kate said through sore jaws. "But you're more likely to tell me what you are. A bunch of flutes that can fly by the way? Or are you some wizard, or what? ” "Who knows what you saw. You probably had a long night ’.” "Look, don't be rude, I know what I saw and you know it too. So don't tell me about long nights here. " "When you think about it," Max whispered, crouching down, grabbing Kate's arm in his upper arm, and pointing toward the church that appeared in front of them. Kate hissed in pain as he squeezed the sore spot and pulled her arm away. But she had already noticed what the young friend was showing her. A black van arrived at the slow pace from the right and turned toward the church. Maybe they didn't mind the presence of a crazy journalist and a snort. On the one hand, they are both unarmed, and on the other hand, the Chinese girl has already spoken anyway …… Kapitola 35 Chapter 34 Today, Switch's convalescence was to end in a completely different way than he had anticipated. William's fellow patient was taking a short morning nap, as his tormented body was not yet able to withstand prolonged activity without fatigue. William himself was taken to rehabilitation early in the morning by bathing in a mixture of herbs that accelerated the healing of broken bones and bruises. The other inhabitants of Hnízd were just experiencing a completely normal training morning focused on a slow ascent to a minimum height from the ground and endurance in levitation for at least 10 seconds. The events of the next moments thus caught them completely unprepared. A squadron of masked helicopters appeared in the unspoiled nature of the mountain range as the riders of the Apocalypse in Eden. Their arrival paralyzed the flowery hills with the same force as the unsuspecting inhabitants of forests, rock overhangs and the Nest itself. Firing missiles strategically sent to perhaps all flammable places in the area fulfilled their intended purpose. Panic gripped everything alive, and so frightened birds flew out of the bushes to death, flying back and forth in confusion, from place to place. The human inhabitants of glades, gorges and rock meshes manifested themselves in the same natural way. The roar of the machines only occasionally allowed him to hear screams or to see figures running around in the wilderness of the ruthless flames and tufts of ubiquitous smoke. The noise was awakened by a noise that didn't remind him of anything he'd heard to this day. He sat on his bed tidy high in a rock's eye and listened. Then, on legs still too weak, he tried to reach the edge of the cave to look out and down into the valley. Exhausted, he slid his face along the rock face, leaning his right hand against the cold stone. Then the still calm and open eye of the cave entrance wept with three lines of black ropes, and several masked men descended on the short ledge before entering. Switch knew he was wrong, but his body wasn't ready for any attempt at resistance. Several uncompromising arms gripped him, and a rag soaked in a strong anesthetic carried him very quickly into the realm behind the mirror. Chapter 35 Max Wecker and Kate Sloan could not agree on how to proceed. They both embarked on a surveillance action, watching someone, but they didn't think about what they would do when they reached their destination. "Herb and Sylvia have been taken in, so Lin will most likely be there, so let's go in and do something about it," Max rushed from the bushes, but Kate held him back. "That you're worth your girl and that you want to save your two friends, you've explained to me several times, but you haven't told me that you want to be killed. " "She's not my girl at all, take care of yourself, dear lady," Max snapped, blushing slightly. "If you weren't rude, the girls would just flock to you," Kate stabbed him. "And if you're worth it, you've been doing something other than writing about ducks in Canada for a long time." "So you read it?" Kate replied, a little curiously, a little provocatively. "It simply came to my notice then. You were talking about it when I dragged you into a taxi. " "Sure. I know for sure what I am saying and what I am not. But now I wonder what we will do, young man. " "Let's go," Max ended the conversation and climbed out of the bushes, followed by Kate, who was trying to hold him back. Crouched, they ran in the shadows of the trees so that they could not be seen at first sight, and at the same time they fought together whether they would go forward or backward. Their tugging on their hands, elbows, and clothing was interrupted by the crack of a shot, and the bullet burrowed into a cracked branch leaning next to Max's ear. Max was terrified, and Kate cried out weakly, and they both instinctively lunged for the tree whose branch had just saved Max's existence in this world. Several more shots made it clear that the attackers knew exactly where their targets were hiding. The situation seemed clearly laid out, and the outcome in the form of two limp bodies lying in the shadow of a tired maple seemed most likely. But at that time, the observer ceased to be an observer, and a small sports helicopter emerged from behind the trees carrying salvation on board. The machine gun fire helped the young man and the journalist to safety, provided by a pile of rocks, and the two men he had landed nearby had already worked to rescue the three young people inside. After a while, the shooting and screams were replaced by a relaxing silence. Herbert's voice, heard from around the corner of the building, sounded like a paradise to Max, half-mad, "Come out, you hero! It's all over. " Kate stuck her head out carefully and looked around, as if death could still bark out of nowhere. Then they both got up and walked toward Max's friends and their mutual rescuers. They learned that the helicopter had been sent by Master to them. No one knew where he got the information on the kidnappings or the surveillance. But that was already growing in Max's concern. He saw that at the main entrance to the complex lay a tied bald man in dirty linen trousers, the other assailants were, according to the rescuers, dead, but Max was missing one person. Chapter 36 Max walked down the corridors and rooms of the complex in a desperate attempt to find Lin. He stumbled against blasted masonry and scattered pieces of furniture, peering into every dark corner. He finally entered a room furnished like an office. The helicopter pilot knelt behind the fallen table and leaned toward something on the floor. Tears welled up in his eyes as Max, whose gut tightened like a loop of rope on the convict's neck in an instant, forced his legs closer. There, in the midst of the confusion, disorder, and destruction, lay the helpless girl he cared most about in the world. He forced his weak legs to walk up to her in an instant and slumped to his knees. Leaning on the pilot's shoulder, he experienced such a powerful emotional and nervous storm that he thought his body couldn't stand it. He didn't know if his stomach would hold the sight of Lin so terribly humiliated and miserable that he could never have imagined her. At the same time, he felt such a strong need to embrace her and hold her in his arms and protect her forever from the whole world that he was surprised by the feeling. "Come on, young man, so I don't have to raise you two here," the pilot said, smiling at Max. "Don't worry, she'll be fine, just a few doctors will have to look at her." "My God," Max said, and unable to bear such a large portion of feelings, he got up and ran out of the room. And as he ran through the corridors, his unbelievable footsteps roaring beneath his feet, he wished to be anywhere in the world, only for God's sake, terribly far from here. Chapter 37 The city received the refugees from the mountain slopes quite kindly. The attackers did not intend to kill, and so the wounded, even without harm to their health, were transported to civilization and left to their fate. In a small unplastered brick cafe, Teacher and one of his students, William, sat by a large window, talking. Teacher comforted William over a cup of hot coffee, trying to explain that the situation might not be as hopeless and disastrous as it looked. "The most important thing is always the situation, not the external, but the state of things in your soul. If you don't let circumstances engulf you, no one else can. Let the bad thoughts come, but let them go as well. If you harbor anger or sadness, you do not allow your soul to live. Don't think about who has the right to something, who can do what, who owns the world. Your world belongs to you and no one else. If you sit here and breathe, you have everything you need for life. And let the love of what you love triumph over anger at people, things, or situations that have hurt you. ” "But it's not possible," Will said dissatisfiedly, "everyone who has money, acquaintances, property, has power. And what happened to the Nest is proof of that. It is proof that these people can do anything. That everything will work out for them. That nothing will stop them. Not people like you. " "Property belongs to life as well as property," the man said with a kind look. "People have or don't have. But this distinguishes them only slightly. People differ the most from how they handle their life situation. Problems do not escape any of us, but only bring someone to their knees and force them to get mad at everything and everyone around them. And we all have a choice. You too at this moment. " "Why did you actually want to talk to me, wasn't that the reason, was it?" William looked up from the table and looked at his Teacher's blue-gray pupils, hiding things that the man hadn't talked about for a long time. "No, that really wasn't the only reason I wanted to talk to you. I wanted to talk to you about the day you climbed the rock and jumped into that depth. " "Why return to it. I made a mistake and learned the sounds "Will looked annoyed. "It's not what you did. It's about what I did. " William looked at his Teacher quite surprised and incomprehensible. The context that was to come to light in the next few moments should have surprised the young man even more. "When you were sitting a short distance from the others and thinking about your failed attempt, I watched you from afar. Then, when you jumped out and went to the bathroom, it was clear to me that you were going to do something serious. I followed you and saw your determination, in every step of your way it was possible to observe that you would not return the same as before. I was wondering what to do. At the same time, of course, I was careful not to see me, you would think that I was watching over you like a little boy… " "Isn't it?" William smiled. "Well, actually a little, but admit it, it was a boy. I hid a short distance from where you stopped, and when you jumped, I threw myself behind you. I was just worried about you. "" I helped you choose the leap, directing the power where it was needed. But not until I started to feel like you could kill yourself. " "So I can't do it," the student said sadly. "If you hadn't helped me, I would have been a mess." "You did it yourself." "Just," the man paused for a moment, looking somewhere through the glass window into the distance that ended somewhere in the past, "I just felt debt and responsible." "Against me? I don't understand, "Will didn't understand. "You know, William, you should know something about yourself. It should actually be happy news, but it's such a difficult situation for me that I probably can't give it as happy. The fraternity, as you know, brings together and helps young people who have some life difficulties and most of them have no or dysfunctional family. " William stared at the men at each other. "But I don't differ from them in that, I don't have anyone either." The man, who had once embodied strength and perhaps all the inner balance of the world, was now gripping the edge of the table a little convulsively for himself, and William seemed to be hunching over a little. He couldn't look the young man in the eye, and although he'd tried the moment a thousand times, now that it was here, it was about a million times harder. When he finally decided to react, he turned his gaze to the young man in front of him. "When my first son was born…" "You have …?" "Please don't interrupt me now." for a while… "" I reacted cowardly then, I wasn't ready for something like that…. "" I ran away from the woman I lived with and came back after two years. "" I promised to stay forever and it looked like it that we will function as a family and… " "I don't understand why I do that at all." "And then our second son was born… .. and I ran away again and never came back." Suddenly, Teacher got up from his chair and threw his jacket over his hand. In the confusion that prevailed in his mind, and therefore in all things around him, he looked around the few faces in the room, as if searching for a fulcrum, his eyes darting from the rising Teacher to his hands lying in his lap and the world around him. ceased to be dimensioned. "Just before he left, the teacher turned to the table for the last time with a pained expression on his face and said the only thing he could still say at that moment. "Find the Switches. And forgive me. ”And then Teacher left the cafe as empty as the morning city could be, and at this moment so full of all that suddenly seemed to be born out of emptiness and struck William deep in his heart and in all his essence, shaking him. until then, an unclear and incomplete existence in the foundations. Chapter 38 It was dark when the Switch awoke from the intoxication, so that the objects around it barely surfaced. Still dazed, he sat down on the bed on which he lay, trying to orient himself in space. In this he was frightened by a quiet voice from somewhere in the middle of the dark room, which shattered from space like the moon from behind the clouds. "I'll explain everything to you." Switch jumped in fright. "Who are you?" He asked, trying to see the face of the man who spoke. The old man sitting in his chair flicked the switch, and a dim light flooded the room, revealing the Man's sharp profile. "Why am I here - and what do you want from me?" The young man fired. "I spent a lot of money getting you to where you are. So I can talk to you. " "And you couldn't talk to me without the theater around? All you had to do was come and say, "Hello, young man, I want to talk to you, do you have time?" "You didn't think that, did you?" "At least that's what normal people do." "Shut up and don't interrupt me," the Man said in a low but firm voice, then began to speak. "I have as much money as I ever wanted to have and I bought everything I could think of. When I couldn't have something good, I took it badly. Such is my nature. And it's the fault of this world, not mine, that this is how it works and works. But now I am an old man, and a man of this age will recognize when his time is approaching. And then he starts to take stock and look for things he still wants to say - let's say. " The man paused for a moment, looking into one of the dark corners of the room. Switch was still sitting on the bed, watching the man in front of him in disbelief. The man really fit into it all. Even in the twilight, the house looked ostentatious, displaying its uniqueness, its exclusivity. The character of things reflects the character of the people who use them. The man returned to his contemplation, half addressed to the young man in bed and half to himself. "So I tracked down the guy who left my daughter with two little boys around her neck in an apartment she didn't have. She renounced me and nothing could force her to overcome her pride and go live with me or at least get help. She didn't survive the filth and poverty, and I never forgave the holocaust. ”There was anger mixed with regret in the old man's voice. "And what has that got to do with me?" took advantage of Switch's pauses. But the man, as if he could not hear him, continued. "He started an association with a couple of similar people and started" helping "young people. But I think they tore them away from reality and didn't help. " Some things were starting to clear up for Switch. "And before you start asking the meaning of why I'm telling you and why you're here today, I'd rather tell you myself. Besides, I managed to track down the eldest of my daughter's two sons, and that's you. And I wasn't going to watch them destroy you too. I let you be attacked, believe me, you wouldn't go otherwise, and I planned to take you from the hospital to me and explain everything to you. And I also decided to put a stop to his association, which “." Switch was already boiling in Switch's veins. "So for some nonsensical selfish personal reason, you had me killed, destroyed the Nest, and smashed everything we believed in there?" What was able to keep us afloat and bring us back to life? Sure, we learned things from ancient doctrines there, and often they were things that went beyond common comprehension, but that didn't mean they were bad or useless. If I understood correctly, our Teacher was the one for the alarm clock you were talking about and my father for the other. And this person who gave us all hope and strength to live is of no value to you as a person? So you had to break everything he was trying to do? I admit that as a father he was disappointed, and I will have to deal with it myself, but as a person he is largely a role model for me. And no one will take it from me, and not you at all. " The next morning, a luxury car drove the Switch away from that Man's mansion through a wrought-iron gate. Although the two had a lot of blood in common, their destinies and natures were so different that it was unthinkable for them to have any relationship with each other. At that moment, something definitely died in the old man without being fulfilled. Kapitola 40 Chapter 39 This was old Kate Sloan again. She slammed the door on the "snotty sexist bastard," as she had just publicly called her boss, and ran out of the New York Visitor building with her tousled hair and broken heel. "I'll give him photomontages! I will give him close meetings of the third kind. Nerd one. Let him keep chewing on his stinky cigars and let someone else crawl up his ass. Not me anymore. ”Kate Sloan, now a former famous New York Visitor reporter, a slice for garbage collectors and taxi drivers, set out to meet a new destiny with her own vigor. Chapter 40 After a few days in the hospital, Lin looked a little better and agreed that they could allow visitors to enter. The first was already standing outside the door. For the first time in his life, Max brought flowers to a woman and he really cared. When he entered the door, Lin watched him with eyes other than before. She knew from the police what had happened the day she was rescued and wanted to ask Max something important. But Max was the first to say, "Hi, so how are you?" Do you want to be better? ”He asked, setting the flower on the bedside table and moving the chair to her bed. She smiled at him and nodded. "Max, I want to ask you something. Can I? ” "Why can't you ask something? Ask what you want. ”Max sat in a stool, looking at Embarrassed, Lin, huddled in white duvets. "When they found me, you know, they said I was in a terrible state and stuff and I wanted to ask you, well, I just want to ask, if you saw me then, was he there?" Max remembered the scene almost immediately. Impoverished Lin lying on the floor, the floor bearing traces of the torture Lin had to undergo. Max knew what Lin was asking. And he also knew he couldn't tell her he was there. That what he saw was the scariest thing he had ever seen in his life, but that he also realized what was important to him in the world, or who. It will show her differently if she wants to. And then Max answered "No" and knew he could forgive this little lie without remorse. Chapter 41 For someone who thought he was alone in the world, finding a family member is like being born again. But they were both too full of their own feelings to deal with, so they agreed to give them time. They needed to compare all the events of the past days, weeks and years in their heads and find their place in the world. And start thinking about the new Nest, bring together the members of the Brotherhood, and live again as before. But that's all a different story. There are places where some stories end and others begin. We are in such a place now. We're on the roofs. On the roofs of the world, where water is bubbling in wild streams and trees are swaying in greeting in the mighty wind in their crowns. Where people have always bowed to the powerful deities of nature and tried to merge with their energy. On the roofs of cities, where people look into the distance and hope to find new hopes. They hope to find themselves. Epilogue Switch sat on the concrete floor of the roof of the house in which he lived. He wasn't thinking about anything. He let his thoughts drift slowly, and the bloody sun, which shone through the twilight, gave the whole scene a hypnotic touch.

Brotherhood The text of this book is already written in its entirety, I just didn't throw it here yet. Dětský svět ještě do určité doby nebývá natolik svázán s realitou, kterou mu vnucuje svět dospělých, že si zachovává vjemy, obzory a možnosti, později už nemyslitelné. Věci, kterým uvěříte, že skutečně existují, tvoří váš svět, stejně jako činy, v naší racionální realitě neproveditelné, dokáže mozek neovlivněný našimi "pravdami", neodsoudit předem k nezdaru. Chlapcovy oči se upřeně dívaly do prázdna, jako by tam někde vepředu visel ve vzduchu bod, o který se lze opřít a zcela mu důvěřovat. Šestileté tělíčko spočívalo v pozici malého sedícího jogína na hrubě otesané prkenné podlaze na půdě starého městského domu. Začouzeným kulatým okýnkem ve štítu a škvírami v neudržované střeše vnikal dovnitř kromě růžovohnědého podvečerního světla i nenechavý vítr, pohrávající si se sukněmi, halenkami a ošoupanými kalhotami na šňůrách, natažených přes šířku poměrně velké, jinak opuštěné místnosti. Chlapcovy rysy byly uvolněné a myšlenky na nemilosrdný svět venku zmizely ve vesmírném prostoru daleko odsud. Tak jako už mnohokrát předtím ho přivedl instinkt sem nahoru zapomenout, uniknout, osvobodit se. Úkony, které prováděl, byly nenucené, přišly jakoby samo sebou odkudsi z hlubin srdce, které pokud posloucháme, dokáže nám vždy dobře poradit. Zavřel oči. Nechával vzduch pomalu proudit nosními průduchy a vnímal tento proudící vzduch jako samostatnou entitu, jako zhmotněnou přírodní sílu, kterou teď používal ve svůj prospěch. Proudící vzduch mu pomáhal oddělit jeho tělo od vnějšího světa, od reality příliš neúnosné pro malého kluka, který si, ač to nebyla tak úplně pravda, přišel častokrát na všechno sám. Odděloval své tělo od pomalu chladnoucího vzduchu kolem a cítil se báječně silný. V oblasti srdce se mu rozhořel oheň. Oheň nádherně ochromující všechny končetiny a vysílající silnou energii ne nepodobnou energii elektrické do řečiště žil, a naplňující zavřené oči neviditelným světlem. Světlem nové budoucnosti. Světlem bez stínu. A v tom okamžiku si chlapec beze strachu uvědomil, že se vznáší asi 30 centimetrů nad zemí. Přes uvolněnou a soustředěnou tvář přeběhl poprvé po dlouhé době nepatrný úsměv vítězů. Kapitola první - Otec James Pollock si o sobě nikdy nemyslel, že je zbabělec. Teď stál před nočním barem nejspíš nevalné pověsti, ruka v kapse žmoulala krabičku cigaret, on si přišel jako nejhorší zrádce a zbabělost mu přišla jako jeho druhé jméno. Stejně zareagoval už tehdy, před šesti lety, když se mu narodil první syn. Tehdy také utekl sám před sebou spíše než před zodpovědností, a už tehdy dokázal přijít na to, co, nebo spíše kdo, nese vinu za jeho nechlapské chování. Jeho otec, Stanley Pollock. Osoba vážená i nenáviděná, člověk s vlivem na polovinu okolního světa a s minimální snahou o fungování vlastní rodiny. Stanley Pollock, kterého bylo možno nazvat nadprůměrně úspěšným průmyslníkem, milovníkem umění, snobem, sobeckým majitelem všeho, co mělo nějakou cenu, ale nikdy ho nebylo možno nazvat chlapem. Nebo otcem. Všechno, co kdy Stanley Pollock udělal, mělo smysl, a tím smyslem byl úspěch. I svého jediného syna vychovával, či spíše nechal vychovávat tak, aby z něj vyrostl necitelný správce a majitel impéria, které by měl zdědit. Malý James svého otce nenáviděl. Ani ne tak pro nečisté obchody, které stály za jeho úspěchem, ani za vztah k němu samému, ale spíš pro to, jakým způsobem dával všem okolo najevo, že může mít, co se mu zachce, a že mu v tom nikdo na světě nedokáže zabránit. Nejhorší na tom bylo to, že v tomto přesvědčení měl jeho otec víceméně pravdu. James strčil do dveří baru Zelená kočka a kolem jeho těla se skoro násilně vyvalil ven z místnosti šedobílý kouř smíšený s pachem rozlitých kořalek. James překonal dva menší schůdky a zvedl hlavu. Přesně tohle jeho rozbolavělá duše potřebovala. Středně velký bar ve velkém městě, se zapadlými kouty ve stínu, s barmanem, kterého zajímají jen lidé v dosahu světla na baru, tlumená hudba přehlušující poslední zvuky z ulice, které se prodraly přes ošoupané rohože na stěnách. James došel k barovému pultu a objednal si sklenku bourbonu. Tu vypil téměř okamžitě a objednal si další. "Šéfe, a nedáte si rovnou celou lahvinku?" zažertoval barman a jeho osmahlá tvář s několika jizvami pod okem a nad rtem se pokusila o slabý povzbudivý úsměv. "A víte že jo?" odtušil budoucí alkoholový uprchlík "Dneska potřebuju bejt sám a tenhle přítel vypadá, že mě nezklame", vzal od zjizveného muže chladnou láhev a misku s ledovými kostkami a ještě nezlomeným krokem poodešel ke krátké dřevěné lavici, stojící u zdi. Vybledlý obraz šedohnědé hliněné vázy s lučním kvítím, který visel na stěně u Jamesovy hlavy přesně vystihoval stav jeho duše. Dříve čerstvé živé silné květiny znávaly svůj účel, směr a stav svojí existence, ale teď, ač netušily pořádně proč, byly kýmsi vytrženy ze svého původního stavu bytí a bledly v baru na okraji města. Jamesovi Pollockovi se narodil druhý syn. Kapitola druhá - Číňan Quiang Lee pochází z jedné z nejsevernějších čínských provincií, Liao - ning, která je sice typickou chudou, na zemědělství závislou oblastí, ale přesto je ve světě poměrně slavná. V provincii Liao-ning se totiž v době ne dávno minulé našly zkameněliny takzvaných opeřených dinosaurů, kteří by měli být důkazem příbuznosti dinosaurů a ptáků. Quiang byl před dvěma lety vyslán ze vznikající lékařské fakulty pekingské univerzity na studijně "misijní" pobyt do Ameriky, aby zde jednak verboval mladé lékaře na kariéru venkovského doktora v Číně, jednak aby šířil myšlenky východní medicíny pomocí přednášek, besed, pořadů v médiích a podobně. Quiang vnímal své vyslání do západní civilizace jako poctu, jako důvěru vloženou v jeho schopnosti, v jeho zápal pro věc, v jeho nadšené mládí. Až nedávno se dozvěděl, že se ho tím vlastně zbavili, že na výsledky jeho práce, tím spíše na něho, nikdo nečeká. Kdyby se kolegové z univerzity dozvěděli, že se ztratil nebo zemřel, možná by si někteří ani nevzpomněli, o kom je řeč. Přes své nadšení pro šíření myšlenek, které nejen on sám považoval za podstatné, objevné až neuvěřitelné, mu jeho práce nepřinášela ani pocity zadostiučinění, ani dostatečnou finanční dotaci pro pobyt ve Státech. Samotná situace přebývání nejdříve v levných bytech společně s pěti a více studenty, později v křesťanských ubytovnách pro mladé a potřebné, by mnoho lidí, ještě navíc vzdálených přes půl zeměkoule od domova, určitě zlomila sama o sobě. Přidáte - li si k tomu finanční nouzi, akutní nedostatek přátel nebo alespoň známých ochotných pomoci, a navíc definitivní zářez od lidí z domova, kteří někde hluboko v podvědomí byli vašimi potenciálními vysvoboditeli, ztratíte i vy přinejmenším na chvíli víru v sebe sama. Quiang, který nikdy dříve nijak zvlášť neholdoval alkoholu, seděl teď v baru, který sám o sobě vypadal dost hrozně, ale přesně to vyhovovalo plánům zneuznaného nadšence. Chtěl se poprvé pořádně opít v knajpě nehrubšího zrna a na chvíli zkusit spláchnout celou tu mizérii posledních dnů, týdnů a měsíců. Koneckonců to tak dělá v téhle zemi každý druhý. Jediným, kdo trochu narušil Číňanovu představu o ztroskotancích v nepraném oblečení, s hrubou, do nějakého groteskního šklebu staženou tváří, byl mladý muž asi v jeho letech, poměrně vysoký, s rovnou vyrovnanou chůzí, s nakrátko střiženými vlasy a šedomodrýma očima, v tříčtvrtečním kabátu z vepřovice, který právě vešel. Protože Quiang seděl dost daleko od baru, neslyšel mužův krátký rozhovor s barmanem, ale podle toho, s jakou rychlostí do sebe ten člověk, který se sem minimálně na první pohled nehodil, vpravil dvě skleničky něčeho ostřejšího, přišlo Quiangovi, že tenhle člověk má nějaký problém. Číňan ještě přesně nevěděl z jakého důvodu, ale tušil, že jeho cesta, a cesta toho muže, se jistojistě měly potkat. Kapitola třetí - V kuchyni Dianne Pollocková nikdy nechtěla sdílet svět svého otce a její tchán, Sydney Pollock, taktéž nenaplňoval její představu o normálním chlapovi. James, její manžel, byl z trochu jiného těsta. S citlivou duší, s bláznivými nápady, se schopností ženu příjemně překvapit, odvážný a čestný. Ale něco podivného si ze svého dětství přece jenom přinesl. Dianne nedovedla pochopit, proč utekl tenkrát, když se jim narodil Switch, tím méně chápala, proč když si tehdy všechno vyříkali, když slíbil, že to bylo naposledy, když vypadal, že všechno pochopil, všechno si srovnal, proč už je zase pryč. Malý William teď spal po dlouhém vysilujícím pláči a jeho maminka vítala u dveří svého otce - bezcharakterní osobu ostře řezaných rysů, s aristokratickými způsoby, ale povahou nemilosrdného buldoka. Dianne vlastně nevěděla, proč po třech dnech, kdy James zmizel, zavolala právě jemu, ale možná to bylo proto, že nikoho jiného, komu by se mohla svěřit, neměla. Maminka jim zemřela po pozdě rozpoznaném zápalu plic, když Dianne bylo 12 let. Možná tehdy se její otec tak zatvrdil a nic lidského mu nepřicházelo známé. Ale nejspíš byl takový už před tím. Dianniny uplakané oči se dívaly do tvrdých očí jejího otce. "Nevím, proč sis ho vůbec brala" vybuchl Bill Stark na svou dceru. "Psst, ať nevzbudíš malýho" sykla na něj s vyčítavým pohledem. "Je to obyčejnej srab a navíc není normální, copak tohleto dělá normální chlap?" "Že zrovna ty mluvíš o tom, co dělají normální chlapi, ty kterej ses uzavřel před celým světem a za mnou přijdeš jen když ti jednou za pár let volám o pomoc." "Přišel jsem se podívat, v jakým srabu to tu žiješ, v čem tě tady nechal, a samozřejmě jsem tě i s klukama přišel odvézt k sobě na Spacely Height." "To je mi jasný, že ses přijel akorát posmívat a hlavně dokázat, že ty bys něco takovýho nedopustil" prohodila rozhořčeně Dianne. "A do toho tvýho temnýho zámku s tebou taky nepojedu, jednak bych musela stokrát denně poslouchat, jak jsem špatná a k čemu všemu bys přirovnal Jamese a jednak bych tam stejně jako tady byla sama. To je totiž ten hlavní problém, kterej u tebe je. Chceš bejt sám a chováš se podle toho." "Já ti, moje milá, řeknu jednu věc. To, že seš v pěkným srabu, je úplně zřetelný na první pohled, a že nemáš jinou možnost, než jít se mnou bydlet stejně nemáš, tak nemel hlouposti a zabal si svoje věci a věci dětí, a jedeme, dole nás čeká řidič." V Dianne už vřela krev. "Chtěla jsem, abys přišel a popovídal si se mnou. Abys byl zase jednou můj táta, kterej mě podpoří. A ne abys mi říkal, co mám a co nemám dělat. A navíc nechci před problémama utíkat." "Jako tvůj muž?" opatrně, ale přeci jízlivě se zeptal její otec. Podívala se na něj, odvrátila od něj hlavu a zabořila oči do dlaní. Pro Billa Starka, jenž se zvedal a měl se k odchodu, byla tahle reakce spojená s pláčem jasným důkazem pro to, že měl zase jednou pravdu. Kapitola čtvrtá - Dítě ulice Šestiletý chlapec, kterému pro žár v jeho očích nikdo neřekl jinak než Switch, byl přesně tím typem dítěte, které se díky okolnostem svého života muselo naučit chovat dospěleji, než ostatní děti jeho věku. Hlavním rysem dospěláckého přístupu bylo to, že se naučil postarat se sám o sebe. Celé dny trávil venku a hledal si kamarády nejen mezi svými vrstevníky. Umouněný pobíhal nezastavitelným klokotem přeplněného velkoměsta, tu se zastavil u malého barevného krámku, tu se posadil v parku na lavičce a pozoroval kachny, jak se honí po jezírku. Ale nejradši měl město v čase soumraku. Narůžovělé záclony slunečního odchodu vždycky vytvořily neopakovatelnou atmosféru. Poslední zbytky zlatých paprsků jako by se snažily toho dne ještě alespoň jednou, ještě naposledy vyburcovat město z opilé letargie usínání po namáhavém dni. Slunce se nerado vzdává svojí nadvlády a tenhle zápas Switch miloval. Když potom temnota vyhraje, na celý svět padne nevysvětlitelný mír daný prostou existencí noci a její neoddiskutovatelnou nadvládou. Tehdy bývá jindy družný chlapec nejraději sám se sebou. Se svými myšlenkami, se svými sny, se svým životem. Tehdy se rád uzavírá do svého kouzelného světa, kde jsme každý sám, odpoutáni od šedivé reality toho, co jsme si v touze po pokroku vytvořili a co se nám nelíbí. Tehdy ale také velmi silně dokáže vnímat kohokoliv jiného, který do tohoto světa duše také vstoupil. Ale ne každý, kdo má mimořádné schopnosti, s nimi zamýšlí činit dobro. Switch byl ještě příliš malý, aby věděl o všech nebezpečích číhajících kolem, ale byl natolik vnímavý, aby cítil, že se něco děje. Kapitola pátá - Hutong "Quiangu, prosím tě, vysvětli mi nějak lidsky, nějak normálně, co přesně se dělo poslední tři dny, taky mi vysvětli proč tebe, vlastně naprosto neznámého člověka, držím kolem ramen, a hlavně, z jakého obskurního důvodu stojím v letištní hale někde v Číně." James cítil, že za posledních dvaasedmdesát hodin byl o vlastní vůli protažen sérií snových událostí, příběhů, neskutečných scenérií, jeho tělo se snažilo všemožnými způsoby připomenout, co všechno během té doby muselo vypít, vstřebat nebo odbourat. Přesně tohohle stavu si přál při vstupu k Zelené kočce dosáhnout. Usmívající se obličej drobného Asiata tvořil dokonalou tečku k už tak perfektně a naprosto cizímu prostředí. Letištní hala žijící hemžícími se davy lidiček cestujících kamsi, sedící postavy unavené dlouhým pobytem v letadle, skupinky smějící se, hádající se, plačící z rozličných důvodů, spící muži, do prázdna civící děti, pod nohy se pletoucí psi, ženy shánějící své děti jako kvočny kuřátka, prostě letištní shon. "Pojď, všechno ti vysvětlím později, teď se hlavně musíme odtud dostat, trochu se posilnit a odpočinout si" táhl za ruku Quiang Jamese ven z letištní haly. Když se prodrali pralesem těl k východu, Jamesovi konečně naplno došlo, kde to vlastně je. Modrofialovým podvečerem proplouvaly kolem desítky taxíků a jejich hluční řidiči se okrádali o pasažéry navzájem. Světla vozů kulila své oči na všechny ty nově příchozí; zmačkané, unavené a nakonec vyplivnuté bonbóny rozmařilých kovových létavců. James se trochu usmál a celá jeho přítomnost tady mu přišla nekonečně absurdní a směšná. Quiang ho nechal osobním myšlenkám a usmívajícího ho vtlačil spolu se sebou na zadní sedadla jednoho omláceného taxíka. Cesta do centra města probíhala vlastně klidně. Tedy na čínské poměry. Hned na letišti do nich někdo vrazil, což se pak opakovalo asi ještě dvacetkrát a vždy to bylo doprovázeno nekonečným štěbetáním řidiče jejich vozu s řidiči vozů ostatních. James už se ani nesnažil pátrat po tom, kam vlastně jedou; věděl, že míří do centra a rozuměl ještě jedno slovo, které mu však cíl jejich cesty nijak zvlášť nepřiblížilo. Hutong. Slovo hutong prý původně znamenalo studnu - tedy místo, kde se životy lidí protínaly. Postupem času tento svůj význam ztrácelo a dnes se tak nazývá pomalu ale jistě mizející takzvané staré město. V samotném Pekingu najdete taková místa už jen dvě - dvě poslední místa bez zásahu moderní všepožírající civilizace. Bez politiky, digitalizace, budoucnosti. Pro hutong jsou typické spletité uličky, někde široké až deset metrů, jinde jen 40centimetrů úzké. Oprýskané zdi s uraženými dvířky, přes šířku ulice se táhnoucí šňůry, asi na prádlo, a všudypřítomné oči. Oči lidí, sedících někde v koutku své chudoby, oči věcí, toužících po uchopení a znovu se pokusit nabýt užitečnosti, oči míst, která nechtějí být zapomenuta. James ty oči cítil a přestože se stmívalo, nenaháněly mu strach, spíš vyvolávaly otázky a soucit. Taxík zmizel za rohem a ponechal nesourodou dvojici světu naprosto odlišnému od toho na letišti. Tady už nebyla cítit vůně západního světa - tady voněl čas. Čas, který počkal na své poutníky, aby ho dohonili a aby jim mohl vyprávět. Vešli do jednoho z domků, kde Quiang představil Jamese starším manželům. Samozřejmě nemluvili anglicky, takže Quang vykládal a James se na ně usmíval. On vlastně sám nevěděl, co tady dělá, tím méně tedy chápal, co asi tak Quiang starouškům vypravuje. Ti ale chápavě přikyvovali a zdálo se, že nejsou ani nijak zvlášť překvapeni tím, že tady vidí bílého muže, spíš věnovali dojaté pohledy Quiangovi. Potom dva mladí muži osaměli a Quiang vysvětlil Jamesovi, že jsou to jeho teta se strýcem, a že velmi tíhnou k životu v hutongu, a že za chvilku bude jídlo. Po večeři z jakéhosi mletého masa (tu chuť James neznal, ale neptal se) šli všichni spát. Po alkoholovém útěku a všech těch přesunech to byl první opravdový osvobozující spánek za několik posledních dní. Kapitola šestá - Sen Když usínáme, vstupujeme do úplně jiné roviny bytí. Někdo tvrdí, že obrazy, které ve snu vidíme, jsou jen nelogickým sledem našich vzpomínek a představ, někdo zas položí život za pravdu o snech jako znameních shůry. Ale proč by sen měl být něčím od naší reality odtrženým? James viděl svého otce s vážnou tváří hledícího na svou starobylou knihovnu. Neodvažoval se na něj promluvit, ač stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho. Jenom tam stál a vůbec nevypadal jako krutý majitel impéria. Najednou James byl svým otcem, přehlížel řady knih vázaných v kůži, očima přejížděl po jejich hřbetech a přemýšlel o tom, co je v životě vlastně důležité. Přemýšlel o tom, co tu po něm vlastně zůstane. Pak najednou James seděl v parku. Nevěděl, čí to jsou oči, kterými se dívá na svět, ale bylo to zvláštní. Svět byl barevný. Nereálný. Fialové provazce sálaly setmělým prostorem a vytvářely z okolního světa temnou duhovou síť. Provazce pluly prostorem bez ladu a skladu, aspoň na první pohled. Ale když se James podíval pozorněji, všiml si, že dělají malé komíhavé pohyby, jako by ….. jako by propátrávaly okolí. Ty, které zavadily o jeho tělo, okamžitě ožily a nasměrovaly se na jeho hlavu. James nevěděl ještě pořád kdo je, ale věděl velmi jistě, že to, co se děje, se mu nelíbí. A v tom byl zase někým jiným. Jeho oči spočinuly na kuchyňském stole u nich doma. Pozoroval praskliny ve dřevě a přemýšlel o smyslu toho všeho tady. Cítil se osaměle, ale nechtěl nic vzdávat. V postýlce spí malý kluk, tak malý, že o světě kolem neví ještě vůbec nic, a pro toho stojí za to žít. Já to dokážu. Kapitola sedmá - Plán Dva mocní mužové si potřásli pravicemi. Situace nebyla obchodní, přesto nálada nebyla uvolněná. Pravice byly naléhavé, hlasy suché a praktické. Ve Spacely Height vznikal Plán. Kapitola osmá - Loskuták Hlavní jídlo v Číně sestává z chodů jinak poskládaných, než jsou lidé ze západního světa zvyklí. Začíná se čajem (a ten jasmínový Jamesovi doopravdy chutnal), pokračuje se hlavním jídlem, v tomto případě to bylo mleté maso (James s mírným pousmáním přemýšlel, proč všechna masa raději rozemelou) v cukrovém těstíčku, pak přijde polévka a nakonec zákusek. Quiang po očku pozoroval, co změna prostředí dělá s jeho novým kamarádem a také rozjímal nad tím, jestli někdo z jeho původních čínských zaměstnavatelů ví, že je zpět. A jestli je vítán. Po jídle Quiang ukázal Jamesovi dům, protože včera na to nebyl čas. Typický dům v hutongu je přízemní stavba se dvorem, v němž často žije i několik rodin, navzájem nepříbuzných. Tahle skutečnost Jamese překvapila, nicméně do jeho života moc nezasáhla, protože v domě Quiangova strýce to tak nebylo. Někteří bývalí obyvatelé zemřeli, jiní se odstěhovali, ale po všech tu zůstaly všudypřítomné klece s nejroztodivnějšími opeřenci. Quiangův strýc neměl to srdce se s nimi rozloučit a navíc rád poslouchával jejich celodenní rozhovory. Někdy míval pocit, že jejich řeči rozumí a on se tak dozvídal jinak nedosažitelné historky o bývalých majitelích obyvatel klecí. Jamese nejvíce zaujal loskuták posvátný, který neustále pronášel "ni hao", neboli "dobrý den" a očekával, že mu ti zvláštní nelétaví tvorové budou odpovídat. Když se dosyta nasmáli a podiskutovali s loskutákem, šli se projít do města, protože některé věci bylo třeba probrat. Kapitola devátá - Wing Hvězdy nad New Yorkem se pokoušely překřičet světelným řevem elektrickou pýchu lidského pokolení dole. Momentálně svůj boj prohrávaly, ale z hlediska věčnosti ……. Na střeše čtyřicetipatrového domu, jež ve dne sloužil jako kancelářské prostory firmy Misty Smaller and sons, stála černě oblečená postava. Vysoký muž se díval do dálky, či ještě spíše do neurčitého bodu kdesi v prostoru před sebou. Dům, na jehož střeše se nacházel, býval v noci jeho útočištěm. Sám bydlel v nedaleké ulici, v podkrovním bytě, ale k jeho záměrům se nedaleká budova strojírenského gigantu hodila mnohem víc. Mužova atletická postava odolávala větru, který se, ne příliš silně, ale přece jenom opíral do jeho zad. Najednou muž udělal dva kroky, odrazil se a po hlavě se vrhl do světelné propasti pod sebou. Propnuté paže si razily cestu matérií vzduchu a zbytek těla je následoval jako rukojeť nože následuje střenku vnikající do narozeninového dortu. Muž svištěl vzduchem tiše jako jestřáb vrhnuvší se na svou kořist, ve výšce asi padesáti metrů nad zemí se prohnul v zádech a pohybem paží vzad začal "pád" vybírat. U přízemní řady oken už letěl téměř vodorovně a zároveň snížil rychlost na snadno ovladatelnou míru. Když už byl téměř nad zemí, spustil nohy dolů a dosedl klidně a vyrovnaně na špinavou dlažbu opuštěné uličky poblíž kontejnerů Misty Smaller and sons. Vedle hromady dřevěných podlážek se pohnul vyděšený stín. Jacob Clown, člověk bez domova a před rokem propuštěný zaměstnanec firmy, u jejíhož paláce teď "bydlel", se krčil ve svém příbytku z prken, hadrů a novin. To, co právě viděl, mu nikdo neuvěří. Několik kilometrů odsud ležel malý chlapec ve své posteli s otevřenýma očima a před očima se mu míhal barevný svět jeho mysli. Právě se mu podařilo "vidět" toho člověka, který se ho snaží najít. Switch z něj na jednu stranu vnímal nebezpečí, na druhou jím byl neskutečně fascinován. Ten muž, a Switch mu podle toho začal říkat Wing, ten muž má schopnosti podobné těm Switchovým, ale je lepší, mnohem lepší. On řízeně létá. Kapitola desátá - Květiny a hvězdy Noční stolky v nemocnici nemívají osobní charakter. Jsme-li doma, shlížejí z nich na nás z fotek oči nejbližších, budík tikává známým zvukem a tma kolem nich vykresluje známé obrysy. Nemocniční nábytek snad úmyslně působí cize a odtažitě, a tak noční stolky, ani kdyby se snažily, celkový dojem nehostinného místa nezvrátí. Sestra Julie byla vždy oddána svojí práci a snažila se nezapomínat ani na nejmenší detaily, které mohly pacientům ulehčit jejich nepříjemnou situaci. A její dar tohoto citlivého vnímání detailu se projevoval mimo jiné ve všemožném zkrášlování pokojů na patře, které měla na starosti. Dianne blouznila. Vědomí se prolínalo s nevědomím jako dva hadi bojující o nadvládu nad vytyčenou hranicí pekla a ráje. Williama odnášely citlivé, ale cizí ruce pryč. A kde je vlastně jeho otec? Proč nikomu nezavolala dřív? Slyšeli jste, že její matka zemřela právě na zápal plic? Sanitka kličkující mezi nedobrovolně se uhýbajícími auty. Copak si toho nikdo nevšiml dřív? Sousedka otírající si hřbetem dlaně slzu z tváře. Houkačka rušící lidi z poklidného zažití kalorických večeří. Barevná kola. Bolest v hrudi. Tohle ne, prosím. William.., Jamesi, prosím… Houkačka. Světla nemocničního příjmu. Strach. William. Sestra Julie upravila čerstvé květiny na nemocničním nočním stolku u lůžka Dianne Pollockové. Dianne se znovu setkala se svou maminkou. Držely se za ruce a dívaly se na hvězdy. Jejich svit odměřuje čas. Každý z nás má tu svou a hvězda Dianne právě zhasla. Hvězda Williama Pollocka se rozsvítila silným rudozlatým světlem. To se stává, pokud někdo nemíní svůj boj tak lehce vzdát. Kapitola jedenáctá - Hořící Peking James teď poprvé pořádně pocítil odlišnost čínského světa. Obrovské velkoměsto ze všech směrů dýchalo jinakostí. Ze všech koutů, ze způsobu jízdy automobilem, ze zvuků tržnic, obchodních center, z tempa rozhovorů, z to všeho bylo lze cítit ducha Asie. Politika, historie, stravovací zvyklosti, touhy, strasti, význam barev, zvyky. James a Quiang šli bok po boku a bylo to, jak by po boku šly dva rozdílné světy. V Quiangovi přesto přebýval silný pocit, že tohohle bělocha měl potkat. Nikdy nevěřil na náhody a výjimečnost situace, při které se setkali, byla natolik silným momentem, že nahodilost takového setkání mohl téměř vyloučit. Mluvili, kráčeli při tom celkem svižně, jako by cítili, že starý unavený život nechali za sebou, ve Státech. V tom zahlédl Quiang koutkem oka černou skvrnu, řítící se k jejich zádům. Strhl Jamese doprava ke zdi. Zřejmě to provedl trochu necitlivě, protože Jamesovi natrhl bundu na rukávu a sám padl pravou tváří na hrubou omítku obchodu, kolem kterého procházeli. Nicméně na citlivé jednání zřejmě nebyla vhodná chvíle, což si uvědomili hned, jak černý vůz prosvištěl kolem Jamesových nohou. Řidič naboural do beden se zeleninou, vyskládaných u silnice, vůbec nedbal na papriky rozházené všude kolem či na kapotě svého vozu, okamžitě zařadil zpátečku a pokusil se najet znovu na dvojici mladých mužů krčících se u zdi. James i Quiang vyskočili a jen tak tak uskočili podruhé, přičemž černé auto nabouralo do zdi v místě, kde ještě před pár vteřinami leželi tak, že kompletně zdemolovalo výlohu a kus zdi. Teď už nebylo pochyb, byl to záměrný útok, i když tedy ani jednoho nenapadlo, kdo a proč by na ně měl útočit. "Jdeme," vykřikl Quiang a vyběhli do pomalého, ale přesto dost hustého provozu. Prokličkovali mezi čtyřmi řadami aut a snažili se dostat na druhou stranu ulice. Z černého auta mezitím vyběhli dva Asiati a jali se také proplétat kolonou. "Kdo to je?," hulákal na Quainga James zatímco konečně vběhli do menší ulice kolmé na hlavní třídu. "Copak já vím? Myslíš, že znám všechny lidi v Pekingu?" Běželi takhle asi pět minut, než dosáhli bodu, kde se ulice začínala větvit na spousty menších uliček. Pronásledovatelé se k nim příbližili už asi o polovinu vzdálenosti, která je dělila a bylo vidět, že s tímto druhem sportu mají své zkušenosti. Naopak James zalitoval, že svoji tělesnou schránku poslední dobou značně zanedbával. Odbočili hned do druhé uličky nalevo, protože se Quiangovi zdála hustěji posetá nejrůznějšími předměty, a možná se tak dalo zmizet pronásledovatelům z dohledu, nebo jim alespoň znesnadnit pronásledování. Ale ani pro ně nebyl úprk úplně jednoduchý. Ono když se vám do cesty plete tolik psů, dětí, beden, odpadků, zbytky nábytku, pneumatiky, šňůry s prádlem, nebo když vás za ruce chytají kolemjdoucí a snaží se vás na něco vyptávat, jistě vám to nepomůže. Naopak, oni dva trénovaní muži se v malých uličkách cítili o něco bezpečněji a z dohledu hlavních tepen se nerozpakovali a vytáhli zpod bund pistole. To zas nepřidalo na klidu Jamesovi s Quiangem. James asi třikrát zakopl, Quiang ho třikrát zvedl, pak zas klopýtl Číňan a to nejen proto, že se oba pořád ohlíželi, jestli se jim konečně při některé odbočce nepovedlo pronásledovatele setřást. "Jamesi," ztěžka za běhu oddychoval a skoro bez dechu mluvil Quiang, "budeme se muset rozdělit. Pleteme se jeden druhému a musíme na sebe čekat. Už nás skoro dohánějí." "Ty ses asi zbláznil, ne," odtušil s funěním James. Já se teď tady s tebou rozdělím a už nikdy z těchhle uliček, i kdyby se mi nakrásně povedlo jim zmizet, nevyjdu. To už se radši zastavím a nechám se zastřelit, aspoň neumřu sám a tolik udejchanej." "Prosím tě, nemluv hlouposti, teď na vtipy není čas. Až se ho zbavíš, protože je jasný, že se rozdělí, sejdeme se u univerzity, dobře?" James se taktak vyhnul dvěma pobíhajícím psům a zahnul s Quiangem za další roh. "Jseš blázen? Nevíš asi jak se já tady někam dostanu? Nikdo tu určitě nemluví anglicky a já čínsky ani nežbleptnu. A navíc kdoví, kolik tady máte těch univerzit, taky se může stát, že budu stát u jiný." V tom třeskly v těsném sledu za sebou dva výstřely a kolem hlav jim proletěly dvě kulky. Ulička se zrovna rozdělovala na dvě strany. Quiang strčil do Jamese, aby ho nasměroval jednou z nich a sám se vydal druhou. " Beida, pamatuj si slovo Beida, a na to se ptej, a sejdeme se u knihovny" volal přes rameno Quiang na Jamese. A pak si James pomyslel, že toho šibalského Číňana už nikdy neuvidí. Jamese pálily už asi všechny trubice, které měly co do činění s dechem. Zaslechl ještě několik výstřelů, jeden z nich se zavrtal do trámu vedle jeho hlavy, takže už nijak nepřemýšlel a běžel. Běžel ještě nějakou dobu, když začínal mít pocit, že nebezpečí unikl. Zastavil se a podíval se zpátky. Opřený o dřevěný dvoukolák chvíli stál a čekal, že se každou chvíli objeví alespoň jeden z pronásledovatelů. Ale nikdo se neobjevil. Bylo by možné, že jsem mu utekl? Nebo že by za mnou nikdo neběžel a oba se vydali za Quiangem? Třeba si nevšimli, že jsme se rozdělili a když už si toho všimli, bylo na návrat pozdě. Ještě chvíli se díval do spleti chodbiček za sebou a pak se vydal - kam vlastně? Prostě jen pryč odsud, zmizet a dostat se k té univerzitě. Procházel mraveništěm lidského hemžení a až teď, bez adrenalinového náboje v očích, začínal vnímat atmosféru kolem sebe. A také to, že je úplně sám, bez kohokoliv, komu by na něm záleželo, tak strašně daleko od domova. Teď poprvé se mu zastesklo po rodině. Teď poprvé mu došlo, jak je tam nechal samotné, že ho možná potřebují. Ale ne, kdyby na Dianne zase přišel jeden z těch jejích záchvatů, zavolá otci a ten se o ni i o děti postará. A možná, že už je vzal k sobě, a že se mají fajn. James uklidňoval sám sebe, zatímco se proplétal změtí nepotřebných věcí a lidských bezejmenných tváří, že bez něj, bez jeho věčně se hledající přítomnosti, je jim líp. Že pochopí, že si potřeboval vyčistit hlavu, že jim v tomhle stavu není schopen dát to, co správný otec od rodiny rodině dát má. James lhal sám sobě a v jeho duši, která vidí to, co oči nikdy ne, se rozhořela bolest. Pomalá, tajná, zabíjející, nemilosrdná. Jak bylo to slovo? Musím se přece sejít s Quiangem. James zastavoval kolemjdoucí anebo mluvil na ty, kteří seděli před svým domem a ptal se jich pomocí rukou, nohou, očí a toho tajemného slova. Beida? Beida? Nedá se odhadnout, jak dlouho James cestu k univerzitě hledal. Když unikáte smrti, čas ztrácí rázem důležitost a jediné, na co myslíte, je přežít. V každém případě už byl tady a světe div se, byl tu i Quiang. Seděl na schodech vedoucích ke knihovně a usmíval se. Když James došel ke schodům, zvedl se a objali se. Dva doteď vlastně neznámí lidé, ale teď už oba věděli, že nejpevnější přátelství vznikají v ohni bitev. Tahle bitva byla sice malá, ale v osobních hranicích životů těch dvou významná. Když si pověděli o tom, co se dělo dál po tom, co se rozdělili, sedli si na schody univerzitní knihovny. Už věděli, že cílem útoku byl Quiang, útočníci prý ani na chvíli nezaváhali a sledovali jenom jeho. Už věděli, že původní útočiště klidu se změnilo na místo s horkou půdou pod nohama. A James věděl, že se musí nějak dozvědět, jestli je jeho rodina v pořádku. Ten zmatek v jeho srdci, před kterým utíkal až sem, byl zase tady. To, co se snažil uhasit proudem alkoholu, zatlačit do pozadí nesmírnou dálkou, nebo přebít změnou prostředí, hořelo nesmírným žárem. A k tomu všemu zapadalo slunce. Obrovské, rudé, na jednu stranu přátelsky hřejivé, na druhou strašlivě cizí. V jeho svitu vypadalo město rozkládající se až za obzor jako uprostřed všepohlcujícího požáru. Všechno hoří. Kapitola dvanáctá - Beida Protože na univerzitě Quiang pracovával, znal různé fígle, jak se tady orientovat a kam jít, když je potřeba. Proto neměli problém s tím, kde přespat. "Vybral jsem tohle místo setkání schválně. Jsou tady místa, o kterých ví hodně málo lidí a já jsem jedním z nich," vyprávěl Quiang, když šli podél jedné z administrativních budov. Doputovali k malému přístavku, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by ho kdy kdo na cokoliv používal. "Tohle je bývalý domek strážného, který míval dozor nad touhle částí celého komplexu. Po pár letech se zjistilo, že tahle funkce je víceméně zbytečná a domek osiřel. Budu ti vyprávět něco z historie tohohle domku, protože naše dobrodružství už došlo tak daleko, že si myslím, že je potřeba, abys věděl všechno. A tenhle domek v tom všem hrával důležitou roli." "Začínáš bejt docela tajemnej, víš to?" James se podíval na svého kamaráda a trochu unaveně se usmál. Mezitím Quiang začal cloumat s mříží na jednom z okýnek přístavku. Tahle činnost způsobovala sice tlumený, ale přesto rámus, a to Jamese nijak neuklidňovalo. "Co blbneš? Myslel jsem, že jdeme k někomu domů a ne, že se někam vloupáme," napůl zažertoval, napůl vyděšeně syknul James. "Věř mi," vševědoucně poznamenal Quiang a trhl mříží tak mocně, že vyjela z malých, předtím neviditelných kolejniček. Číňan potěšeně zamrkal na Jamese, podíval se skoro ledabyle, jestli někdo nejde a po hlavě se přehoupl do tmavé místnosti. James rozhodně nechtěl zůstat tady venku sám, takže se chvatně přesunul na okraj okna, zapřel se o předloktí a vyhoupl se do temnoty. Jeho nohy dopadly na prkennou podlahu a první vjem, který ho zasáhl, bylo skoro dusivé množství zvířeného prachu. Rozkašlal se a přitom se snažil se aspoň nepatrně zorientovat. Qiang rozsvítil slabou lampu stojící poblíž okna a umožnil tak Jamesovi, aby vůbec něco viděl. Celý přístavek byla jedna místnost s dvěma stoly uprostřed, několika skříněmi po obou stranách dveří a jedním omláceným gaučem na druhé straně místnosti. Quiang přivřel okenici tak, aby zbytečně nepoutala pozornost náhodných kolemjdoucích. Přístavek sice stál bokem hlavních tras, ale světlo neobývaného domku by mohlo přivábit zvědavé oči. "Tak, tady se pokusíme udělat si základnu. Dneska už půjdeme spát, máme toho za sebou víc než dost. Jamesovi bylo dovoleno uvelebit se na rozvrzaném gauči, Quiang tvrdil, že místo nahoře na dvou sražených stolech už má dávno oblíbené. Unaveným očím přinesl brzy spánek zaslouženou úlevu. Když časně ráno James otevřel oči, prosvítaly sem zvenku svazky slunečních paprsků skrz škvíry kolem okna, kolem dveří a mezi trámy nad jejich hlavami. Quiang už nespal a seděl na židli u jednoho ze stolů. Pousmál se na Jamese. "Tak jaká byla noc?" "Spal jsem, jako když mě do vody hodí," odpovídal zívající James. "Jsem celej nedočkavej, co mi budeš vyprávět. A nejdřív mi hlavně řekni, co je to ta Beida." Quiang se posadil vedle teď už také sedícího Jamese na pohovku a začal s vyprávěním. "Tak dobře, nejdřív jen v rychlosti k té Beidě. Beida je lidový název Pekingské univerzity. Univerzit je tu víc a každá se jmenuje jinak, ale všechny vlastně dost podobně. Všechny mají v názvu Bejing nebo Peking. Možná proto ta Beida. No a pár zajímavostí pro turistu jako jsi ty. Podle Timesů pátá nejlepší škola v Asii, má 30 kolejí a 216 výzkumných institucí, knihovna, před jejímiž schody jsme se sešli, je největší svého druhu v Asii. Každým rokem se na zdejší akademické půdě pohybuje víc než 2000 zahraničních studentů. Jinak založené to tu bylo 1898 atd., atd., atd., víc opravdu nepotřebuješ vědět," doznívala slova, k nimž Quiang mával ve vzduchu rukama, jako by odháněl zlé duchy školometství. Zrovna, když se Quiang chystal povědět Jamesovi dlouho skrývaná tajemství svojí minulosti, zabouchlo něco, nebo někdo okenici, kryjící okno, kterým sem včera večer vlezli. Oba mladí muži se ani nepohnuli. Čekali, jestli to byl průvan, kdo je vyrušil, nebo jestli byli vysledováni až sem. Avšak to, co uslyšeli zvenku, jim rozhodně na klidu nepřidalo. Několikery rychlé kroky, dunění kanystrů a tekutina vylévaná na stěny, dveře a střechu. Zápach benzínu vehnal Jamesovi slzy do očí a pak venku cvakl zapalovač. Do pěti vteřin byl celý domek v plamenech. kapitola třináctá - V podkroví New York. Večer. Čtyřpokojový byt zařízený jednoduchým nábytkem. Přítmí, jen zvenku sem proniká světlo ulice. Tady pod střechou je nejlíp. Nahoře, u nebe. Není to jako tam v oblacích, ale čím blíž obloze, tím líp. Výška s sebou přináší vznešenost, jiný vzduch, vyšší cíle. Wing. Chtěl, aby ho tak znali všichni, kteří umějí vstoupit do světa za světem. Každý, s kým se spojil na úrovni energie. Každému nejdřív sdělil své jméno. Jméno, které si vybral. Slovo wing (křídlo) pro něj znamenalo volnost, sílu, moc nad sebou i těmi druhými. Je důležité zvolit si sám své jméno. Nikdo kromě nás nás nezná tak jako my. A Wing už si ani nepamatoval, jak se doopravdy jmenuje. Jenže co je to vlastně ono "doopravdy"? Prováděl cvičení, kterému se říká Air priest (vzdušný kněz). Seděl ve vzduchu, jakoby podepřen neviditelným zvedákem a otevřenýma očima si hlídal Bod před sebou. Nohy složené pod sebou, ruce "opřené" před tělem dlaněmi o neexistující stěnu. To, co vnímal, bylo odlišné od toho, co vnímají ti, kteří necítí energii nebo jí nerozumí. Dokonale "viděl" celým povrchem svého těla modré záblesky elektrické energie vycházející z těla ven kůží. Měly opačný náboj než vzduch kolem a tvořily tak kolem Winga souvislou vrstvu, díky které seděl v prostoru zapřený jako pták podpíraný vzdušnými proudy. V celém principu není nic nadpřirozeného, jen je k tomu zapotřebí aktivovat jiné stavy našeho vědomí. Při cvičení Air priest pracujete nejdříve s dechem. Sedíte na zemi nebo jiné rovné podložce a snažíte se s pomocí vyrovnaného dechu zklidnit si myšlenky. Potom se zaměřujete na to, aby se vzduch procházející vaším tělem stal něčím samostatným. Vzduch kolem vás a uvnitř vás jsou jedno. I vy jste vzduchem. I vy jste s ním jedno. Jste vzduch a nikdo a nic vás nezastaví. Dalším krokem je vytvořit si Bod. Bod, podle kterého se budete řídit, bod, o který se v prostoru můžete opřít, chcete-li se pohybovat. Svůj Bod si najde každý sám. Leží ve vzdálenosti dvou třetin délky vašeho těla, měřeno od srdce. Nejdřív se na něj můžete dívat, abyste věděli přesně, kde je. Potom ho zkusíte vnímat za zavřenýma očima. Je hřejivý, laskavý, mocný. Je váš. Wing seděl ve vzduchu a pomocí energie si hlídal Bod. Potom zkusil Bod přesunout o kousek dál od sebe. Je třeba vytvořit si dostatečně silný zvyk na to, kde svůj Bod máte. Potom dokážete to hlavní. Dokážete se ve vzduchu pohybovat. Wingovi se podařilo přesunout Bod o nějakých dvacet centimetrů kupředu. Jeho vědomí nuceno zvykem a touhou být v konstantní vzdálenosti od Bodu přinutilo mužovo tělo přitáhnout se blíže k Bodu. Do vytoužené a přirozené vzdálenosti. Do nejsilnější koncentrace energie, kterou je člověk v klidovém stavu schopen vytvořit. Pohybovat se ve světě za světem není jednoduché, ale když to dokážete, splníte sami sobě největší sen lidstva. Sen o létání. kapitola čtrnáctá - Dole i nahoře Jamese zachvátila panika. Oheň a voda, dva živly, které pomáhají, dva živly, které ničí. James vždycky měl největší hrůzu z toho, že se buď utopí, nebo uhoří. Ne, že by se často dostával do situací, vyžadujících takovéto obavy, ale tohle prostě ve vás někde je. Třicet let vás něco takového vůbec nenapadne, a pak je to najednou tady. Skrz stěny začal okamžitě pronikat kouř, který bez nějakých servítek nebo omluv hodlal nemilosrdně zabírat místo kdysi vyhrazené vzduchu. Dral se nosními průduchy a štípal do očí, plazil se místností a plul vzduchem. Chtěl být všude a vším. Věděl, že on není tím, kdo ničí přímo, ale že jeho hlavní úloha coby nepřítele všeho živého je ve vyvolání hrůzy. James padl pod náporem horka a fyzické slabosti na kolena. Snažil se dostat k oknu, kde sice šlehaly plameny, ale třeba kdyby ho vyrazil, nehledě na popálení, mohl by přežít. V tom něco buchlo a James ucítil na předloktí prsty, které ho pevně uchopily. Byl tažen směrem k místu, kde předtím slyšel buchnutí. Nejprve ho napadlo se vzepřít, protože byl tažen přesně opačným směrem, než měl za svou záchranou zamířeno. Jenže svému nápadu s oknem stejně moc nadějí nedával, takže nakonec souhlasil s protichůdnou aktivitou, která sice v daný moment nedávala smysl, nicméně svojí naléhavostí přesvědčovala alespoň o nějakém záměru. To všechno se odehrálo během několika vteřin. Několik metrů se potácel tažen kamsi a pak ucítil nohou šourající se po podlaze, že podlaha tam má najednou okraj, že tam končí. Díra v podlaze? Kde by se vzala? Nebyl čas přemýšlet. Quiang, kterého si až teď uvědomil jako původce svého vlečení někam, už byl dole a tahal ho za nohy. James se tedy vzepřel na loktech za okraj otvoru, pak se svěsil, protože netušil, jaká hloubka je pod ním a pak se pustil. Dopadl téměř okamžitě, dokonce o dost dřív, než čekal, takže přistání nebylo z nejměkčích, ale hlavně byl kolem vzduch. Zatuchlý, ale bez kouře. "Pojď, musíme zmizet," zvedal ho z kolen Quiang. James se ještě naposledy podíval zpátky do otvoru nad sebou a uvědomil si, že takhle blízko smrti ještě nikdy nebyl. Procházeli sklepeními univerzity a jen Číňan věděl, kam vlastně směřují. Nicméně bylo vidět, že cestu zná a že tudy nejde poprvé. Jamese začínalo jejich dobrodružství značně nebavit. "Quiangu, prosím tě, počkej chvilku. Musíš mi vysvětlit, co se to tu sakra děje. To seš nějakej špión nebo co, že do nás najíždějí autem, střílejí po nás, chtějí nás upálit. Přece mi nechceš namluvit, že tohle je ta tradiční čínská pohostinnost." James stál opřený dlaněmi o stehna a ztěžka vydechoval. Napůl se usmíval vlastnímu vtipu, napůl pohledem žadonil alespoň o nějaké vysvětlení. Quiang se zastavil a podíval se na Jamese. Ten chlapík toho už má doopravdy dost. "Jamesi, nevím nic s určitostí, ale napadá mě jedině, že by to mohli být lidé z univerzity, kdo po nás, tedy vlastně po mně jde. I když, pokud by to byla pravda, šli by teď už vlastně i po tobě, protože by věřili tomu, že ode mě něco víš." "Co vím, Quiangu, co vím?" Znělo to netrpělivě a James se díval na Quianga a říkal si, že toho Asiata vlastně nezná. Jasně, je to hodnej kluk a vypadá, že bude dobrej kámoš, nakonec právě mu zachránil život, ale nic o jeho zázemí tady v Číně neví. Jako lump nevypadá, ale věřte Číňanovi. Quiang vytušil, na co James myslí a s pousmáním řekl "Věci, který neví nikdo a oni zřejmě chtějí, aby to tak zůstalo. Pojď teď ještě chvilku, schováme se na jedno tajný místo a tam ti všechno řeknu. Musíš mi věřit. Teď už není cesty zpátky, na druhou stranu, cestou dopředu můžeš jenom získat. A věř mi ještě jednu věc," pokývnul hlavou Quiang a upřímně se zadíval do Jamesových očí. "Jsem tvůj přítel." Quiang sice říkal "chvilku", ale ta se alespoň podle Jamese neskutečně protáhla, ani si nevybavoval, že by budovy, kolem kterých předtím procházeli, byly takhle rozlehlé. Pohybovali se chodbami, které zadumaně mlčely, jako by se s drobnou nevraživostí dívaly po někom, kdo je právě vyrušil ze staletého spánku. Bylo brzo ráno a James přemýšlel, jestli není zvenku slyšet vůbec nic kvůli časné hodině, nebo jestli by kvůli těžkým zdem dovnitř žádný zvuk nepronikl ani tak. Asi po dvaceti minutách svižné chůze se konečně vymotali ze sklepních místností. Jejich cesta se při tom stočila dvakrát kolmo doprava, tedy by měli být na začátku druhého ramene velkého U vykresleného půdorysem budov zázemí knihovny. Quiang otevřel dveře do chodby a vystrčil za ně rychle hlavu. "Nikdo by tu takhle ráno ještě neměl být, ale radši budeme opatrní." James si pomyslel, že dřív by mu taková obezřetnost přišla poněkud nadbytečná, ale po událostech posledních dvou dnů ji beze zbytku schvaloval. Proběhli krátkou chodbičkou a vydali se po schodech nahoru. Drželi se neustále při zdi, co kdyby náhodou. Široké chodby a prázdná schodiště sice osvětlovalo ranní slunce, ale i tak dávaly předčasným návštěvníkům na vědomí, že s ponurými prostory sklepení jsou už o nepaměti více než zadobře. Za několik minut se dostali až nahoru, skoro pod střechu, kde Quiang v zapadlém výklenku našel, zřejmě po paměti, menší, dřevěné dveře. Zašátral rukou po zdi a jedna cihla se pohnula. S vítězoslavným úsměvěm ze skrýše vytáhl malý mosazný klíč. Vsunul ho do zámku, otočil a dveře se s nepříjemným vrznutím otevřely. kapitola patnáctá - Na útěku Když se onoho večera Switch vracel domů, bylo všude spousta světel. Červená, modrá, bílá. Vzduchem poletoval zmar a neštěstí. Davy lidí se kývaly jako obilné stvoly a otvíraly ústa. Zvuky se nad jejich hlavami spojovaly v kakofonii výkřiků, sirén, vzdechů a elektrizovaného hukotu velkoměsta. Měsíc křičel o samotě, mraky mu vmétaly do tváře políčky zoufalství a vítr míchal tohle všechno dohromady do koktejlu nepochopitelnosti. Před Switchovýma očima se zpomaleným tempem vznášela nosítka s jeho matkou a mizela v hladovém chřtánu historie. Potom jiné ruce nesly malého bratříčka do jiného vozu. Stál tam ještě dlouho. Prázdnota omývala jeho sotva šestiletá ramínka jako horský potok oblé kameny pod nesmlouvavými svahy činžáků. Noční vítr jen stěží vysoušel slané kapky na jeho tváři. Utíkal pak domem nahoru, přes svoji milovanou půdu, vystoupal s námahou po dřevěném schodišti po straně a strčil do dveří vedoucích na střechu. Ještě několik stupínků žebříku, a pak už byl na střeše. Zalezl na plošinku obepínající komín a posadil se tam na dřevěnou podlážku. Kolena přistrčená k bradě, na chvíli zavřel oči. Nechal to všechno plynout. Čas. Řeka. Události - ryby v ní. Plavou po proudu a neptají se po důvodu. Nehledají břehy. Jen jsou. Tátovy oči. Maminka. Její prsty mě hladí ve vlasech. Plavou. Neptají se po důvodu. Jen jsou. Čas. Za zavřenýma očima plyne jinak. Bere všechno zlé a přivábí nový potěr. Hvězdná obloha na vnitřní straně víček roztáčí svět. Chlapec usnul. Nevěděl, jak dlouho spal, ale když otevřel oči, byla hluboká noc. Probudil ho zvláštní pocit. Znáte to. Nikde nic, ale vy cítíte, že se něco děje. Vyskočil na nohy a rozhlédl se kolem. Chladný vzduch mu přeběhl po celém těle. Světla města připomínala přítomnost života, temnota tady nahoře brala iluze. Najednou se všechno kolem proměnilo. Realita byla mnohem plastičtější. Stíny získaly tvary a světla zářila měkčeji. V tom ho Switch uviděl. Černá postava pokrytá vrstvou elektrických výbojů po celém povrchu těla. Muž běžel po hřebenu sousedního domu a rychle se přibližoval. Chlapcovi se zdálo, že postava dělá nepřirozeně dlouhé kroky, spíš skákal, ne, jakoby klouzal vzduchem, a vždy jednou za pár metrů se lehce odrazil od hřebene. Wing cítil svoji šanci. Když zničíte kohokoli, kdo ovládá Sílu, v prostoru světa za světem přibyde energie, vaše potenciální energie. Chlapec je slabý, zranitelný, v těžké životní situaci, chybí mu zkušenosti. Bude to hračka. Stačilo přesunovat svůj Bod nad hřebenem střechy v úrovni očí a jednou za čas se odrazit. Energii, kterou ještě neuměl plně ovládat, mohl tak snadno dočerpat. Blížil se k chlapci velmi rychle. Switch pochopil, že situace se prudce mění k horšímu, otočil se a aniž by přemýšlel o tom, co jde a co nejde, rozběhl se stejným způsobem jako muž. Nevěděl nic o žádném Bodu, nebo jak přesunovat energii, jen v něm prostě někde byla schopnost nelpět na zákonech tohoto světa. Dlouhé hodiny prosezené na půdě a jiných místech, kdy se učil vnímat sám sebe v dimenzích toho jiného světa, do kterého se nejdřív náhodou, potom už úmyslně vracel, ty hodiny teď úročil. Temná postava se trochu zarazila, když uviděla chlapce, který se dal na útěk a ještě ke všemu způsobem, který nemohl znát. Switch se zamyslel nad tím, co dělá a v ten moment se mu smekla noha a on ucítil, že ztrácí rovnováhu. Pár vteřin jel po střeše po zádech, pak se začal kutálet. Koutkem oka ještě zahlédl Winga, jak se bez rozpaků vrhnul jeho směrem. Běžel po šikmé ploše střechy, jako by to byla běžná sportovní disciplína. Nataženýma rukama se snažil uchopit svoji kořist, na kterou však ještě stále neměl šanci dosáhnout. Bylo dílem několika okamžiků a chlapcovo tělo se dostalo k okraji střechy. Útočník běžel, skoro padal, ve velmi ostrém úhlu za ním a už byl od něj asi na metr daleko. Switch se smekl přes hranu střechy a mužova ruka promáchla v pokusu o jeho zachycení. Když viděl, že chlapec padá volným pádem, skočil za ním po hlavě dolů. kapitola šestnáctá - První lekce James následoval Quianga dovnitř, do místnosti, která vypadala na první pohled jako půda. Byli až pod střechou jedné z administrativních budov knihovny a rovnou se přesunovali k jednomu z oken, která byla hned nad úrovní podlahy do střechy zabudována. Okno bylo veliké a dalo se na dvou skládacích ramenech vysunout celé nahoru a opřít tak o střechu zvenčí. James ihned ucítil závan chladného ranního vzduchu a krom toho ho praštil přes nos zápach páleného benzínu. "Pojď. Pojď se podívat, co zbylo po naší noclehárně." Quiang se držel okraje okna a uhýbal na stranu, aby se vedle něj ještě vešel James. Ten se zvědavě přitáhl blíž k okraji a zahleděl se na místo, z kterého před několika desítkami minut utekli. Útočníci už pochopitelně na místě nebyli, namísto nich se však seběhli první studenti a několik pracovníků univerzity, kteří už se chystali do práce. Na uhašení hromady, která z boudy zbyla, stačilo jedno větší hasičské auto, i tak byl na místě mumraj, který si tohle poklidné ráno nezasloužilo. James vlezl zpátky dovnitř a posadil se na jednu dřevěných beden, které mohly skrývat stejně tak dobře staré vzácné tisky, jako i milióny listů záznamů o studentech, které nikdy nikdo nebude potřebovat, protože je nahradily údaje v počítačovém systému. To druhé bylo pravda, ale Jamesovi se mnohem lépe sedělo s představou slávy a historie pod jeho hýžděmi. Mávl unaveně rukou ke kamarádovi. "Nejvyšší čas všechno to vybalit, Quiangu. Než někdo zas najde způsob, jak nám to dramaticky překazit. Jsou dvě věci, po kterých teď zoufale toužím. Pořádný kafe a pořádný vysvětlení toho všeho. Doufám, že aspoň jedno z toho mi můžeš nabídnout." "Kam bych tak skočil pro kafe," zažertoval Quiang, ale i na jeho tváři bylo vidět vyčerpání a prožívané napětí. Vykročil směrem k Jamesovi a posadil se proti němu. Bylo na čase přijít s informacemi. Dva mladí mužové seděli proti sobě, oba plni emocí z prožitků posledních dní, plni vzpomínek, které vyplouvají na povrch právě v čase, kdy by je člověk nejraději zaplašil, plni života, nadějí a plni otázek. Quiang věděl, že ten okamžik, kdy je třeba Jamese se vším seznámit, právě nadešel, protože pokud musíte čelit nebezpečí, tím nejhorším, co vás může potkat je, když nevíte, odkud ono nebezpečí pochází. Zvenku bylo ještě stále slyšet hlasy, vítr se točil kolem krovů a ráno se probouzelo do svého království. Do téhle kulisy se pomalu začal vplétat příběh, vycházející z Quiangových úst. "Tenkrát jsme byli studenti, stejní jako ti, kteří těmihle zdmi procházejí dneska. Byli jsme v prvním ročníku a úplně nejvíc nás zajímalo, kam půjdeme odpoledne po škole, případně kam jít místo školy. Ne, že bysme si nevážili možnosti vzdělávání se, ale znáš to, mladá mysl snadno těká mezi nutným a nezajímavým a tím, co ji bezprostředně zajímá. A nás tehdy zajímalo všechno jiné než škola. A tehdy jsme se také doslechli o Bratrstvu." Quiang se na chvíli odmlčel, bylo vidět, že za očima loví přízraky minulosti, jejichž odlesky se James snažil zachytit. Bylo na první pohled zřejmé, že Quiang přichází s něčím velkým, s něčím, co už dlouho leželo v jeho duši neotevřeno. Jako dopis od vaší milé, kde víte, že se s vámi loučí, dopis, který nechcete ani zahodit, ani číst. Dopis vaší nejniternější minulosti. Asiat se zadíval do očí bílému muži vedle sebe. Jemu to řekne, protože už od první chvíle, kdy se potkali, cítil, že to jednou udělá. A události po jejich příletu sem to jenom uspíšily. Už nejde čekat. Pousmál se a pokračoval. "Nejdřív to byly jen zmínky, něco, co občas mezi lidmi zaslechneš. Ale když se začneš na něco soustředit, tvůj zájem přitáhne ty správné informace k tobě. A slyšíš víc. Začneš se vyptávat, hledat, nacházet. Začneš být ve víru událostí, podobně jako my teď. Dozvěděli jsme se s mými přáteli, že už od pradávna existuje mezi lidmi nauka o takzvaném světě za světem, o světě, který existuje vedle toho našeho, a který lze ve zvláštním stavu mysli nejen vnímat, nejen ovlivňovat dílčími zásahy, ale při správném tréninku se v něm i pohybovat. A tyhle schopnosti, což je na tom to největší, lze přenášet i do našeho vnímání reality, do našeho světa." James koukal značně nechápavě, ale protože věděl, že to, co jeho nový přítel říká, by nakonec mělo dostat nějaký smysl a osvětlit to, co se kolem děje, přikývl na znamení toho, že vnímá, že poslouchá a pobídl tak Quianga k pokračování. "Tuhle nauku už od počátků střeží Bratrstvo, tedy skupina lidí, kteří nechtějí, aby se tyhle informace dostaly do nepovolaných rukou. Bratrstvo existuje nezávisle na společenských vrstvách, na věku členů, jediným omezením vždy bylo to, že se členem nesměla stát žena. Jak jsme se dozvěděli, nositeli a ochránci nauky bývali moudří mužové, kteří vždy dokázali zhodnotit, je-li nový člověk hoden předání takového daru. Ale v posledních desetiletích dvacátého století se začala nauka dostávat k lidem, kteří neuměli s mocí, kterou jim nauka dávala, zacházet. Jako vždycky selhal nakonec lidský faktor a moc je tím nejsilnějším svůdcem, kterého svět všeho živého zná." James začínal vidět obrysy toho, co se mu Quiang snažil načrtnout. "Začínám tušit, co bylo dál. Moc jste se do toho zapletli a ti zlí po vás začali jít. Tys utek do Států a myslel sis, že na tebe zapomněli. Když jsme sem přijeli, zjistil jsi, že nezapomněli. A teď jsme v tom až po uši, je to tak?" "No, vzals to trochu hopem a pár podstatných věcí jsi vypustil, ale když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně jo. Jsem překvapenej, že někteří lidé na západ od Pekingu jsou tak inteligentní" Quiang byl rád, že James chápe věci rychle. Zasmáli se Quiangovu vtipu a Jamese pak zajímalo, co budou dělat dál. Quiang měl ale ještě něco na srdci. "Jamesi, jsem potěšenej, žes mi to vyprávění tak zkrátil, ale... ale abys neměl pocit, že už víš všechno nebo... nebo že jsem ti pro vývoj věcí něco zásadního zamlčel...tak.." "Tak?" Quiang se zvedl a došel k otevřenému střešnímu oknu, ze kterého předtím koukali na spálenou strážní budku. James naprosto netušil, co se chystá a tím větší překvapení to pro něj bylo. Ale přesně toho chtěl Quiang docílit. Vystrčil na střechu jednu nohu, pak druhou, otočil se čelem do místnosti a oběma rukama se při tom držel horního rámu okna. "Quiangu, co to...?" Drobný Asiat se chvilku držel a bylo vidět, že se soustředí. Potom se pustil rukama okna, mírně se odrazil do prostoru a ve vzdálenosti jednoho metru od okna .... a asi dvaceti metrů nad zemí ..... se usadil do perfektního tureckého sedu. Díval se při tom na Jamesův obličej, plný neskrývaného úžasu. Několikrát pokynul hlavou jeho směrem ve významu "tak teď už víš" a potom se úplně neslyšně a rychle vrátil dovnitř. Posadil se zpět na svoje místo. Ještě je o čem mluvit. kapitola sedmnáctá - Kniha sedmi nauk Čtyři studenti prvního ročníku zrovna neřešili svůj domácí úkol. Běželi, co jim síly stačily uličkami starého Pekingu. Noc byla tichá a tak se jejich kroky a sípavý dech rozléhaly všude kolem. A naopak, stačilo zastavit a mohli slyšet dusot jejich třech pronásledovatelů. Ti si nejenže nedělali starosti s tím, jestli je někdo uslyší, ještě navíc jako by je vůbec nezajímalo,že vypadají poněkud netradičně. Zahaleni do tmavých splývavých hábitů s kápí zakrývající oči, museli počítat s tím, že někomu přijde jejich oblečení .... nemístné. Ale kupodivu to nikdo neřešil, dokonce se zdálo, že kolem vlastně vůbec nikdo není. Je zajímavé, jak dokáží lidé vycítit přítomnost nebezpečí, se kterým nic nenadělají. Studenti ale nezastavili, aby poslouchali kroky zakuklených, uháněli směrem k budovám univerzity a jak se předem domluvili, sejdou se na smluveném místě. Rozdělili se. Byla naděje, že když se rozdělí, mohou tím pronásledovatele zmást. Nejmladší z nich nesl to, co chtěli. To, co se před dávnou dobou ztratilo, a čtyři nenechaví študáci velkou náhodou našli. To, co jim vůbec nepatří a musí být navráceno do rukou právoplatných majitelů. A potom musí být zapomenuto všechno, co by nějak připomínalo tuto politováníhodnou chybu strážců vědění. A nejsnadněji je zapomenuto to, co není. Ten nejmladší právě vběhl na nádvoří univerzitní knihovny. Nebylo jasné, jestli zmizel pronásledovatelům, a vlastně ani nebylo jasné, jestli zrovna za ním nějací byli. Ale tohle může řešit až potom, až se schová. Po levé ruce se najednou vynořil stín zpoza domku pro strážného. Stín měl prapodivný tvar. Vypadalo to jako malé sousoší, které se velmi pomalu přibližovalo. Jeden ze zakuklených držel nůž na krku jednoho z kamarádů a blížil se. "Dej mi to. Jinak zemře." V tom tichém hlase bylo něco silně zlověstného. Nepřipouštěl kompromisy. "Rychle," rozkázal zakuklený a přitiskl čepel na krk svého zajatce. Ten nejmladší právě řešil dilema. Zakuklenec blufuje. Nemůže přece vědět, jestli zrovna on nese, to co chtějí. Ale zase může použít ten nůž a pak se vrhnout na něj a zjistit si to. A taky přemýšlel, jestli to, co mají, stojí za smrt kohokoliv z nich. Sáhl pod oblečení a opatrně vytahoval zabalený předmět. "Opatrně," s mírným pokývnutím hlavou směrem k sobě pronesl zakuklený. Ten nejmladší viděl vděčnost v očích kamaráda úpícího pod tlakem ostří. Co když ho ale stejně zabije?! "Pusťte ho, dávám Vám to přeci." Vtom něco zasvištělo vzduchem. Zakuklenec jen nepatrně stihl natočit hlavu, ale útok byl i pro něj překvapivě rychlý. Velká dřevěná plocha se zaleskla ve svitu polovičního měsíce a dopadla na hlavu zboku. Dvoumetrové prkno dokáže při dostatečném švihu omráčit kohokoliv. Ruka pustila nůž a postava, která o něj právě přišla, se skácela k zemi. Zřejmě nebude ve stavu duchem nepřítomných moc dlouho, takže nejlepší nápad jistě bude zmizet. Tři kamarádi se ztratili v nepoužívaném domku strážných a doufali, že i poslední z nich se brzy ukáže. Jenže neukáže. Zítra ho najdou bez života pohozeného před domem jeho rodičů stovky kilometrů odsud. Bude to znamení pro ostatní, že není těžké zjistit, kdo jsou. Že ti, kteří sáhli na to, co jim nepatří, za to zaplatí. Ale teď troje rychlé boty proběhly bludištěm chodeb až k půdním prostorám, kde měli svoji skrýš. Posadili se na provizorní stoličky, divoce dýchali a dívali se na sebe navzájem. Usmívali se jako vítězové po závodu. "Nechtěls mu to ale dát, že ne," pronesl ten, který se stihl schovat za domek strážných a osvobodil je.Ten nejmladší vlastně ani nevěděl, co na to říct. Ví jen, že než se objevila záchrana, viděl prosebné oči svého kamaráda, který nechtěl zemřít. A že na jeho místě by taky kašlal na jakékoliv tajemství. Teď tedy jen pokrčil rameny a byl rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Vytáhl v hadrech zabalený předmět, položil ho na bednu uprostřed jejich seskupení a rozbalil.