Výsledky vyhledávání

Pepe, Lola a Bubu a Vlak plný zlata úvod do celičkého problému aneb jak to všecko začalo Bylo zdlouhavé pondělní ráno, všechno v ulici se předhánělo v barvách a Pepe Goyle měl zase svůj den. Kopal do kamínků, které se mu připletly pod nohu a tvářil se, jako by se všechno na světě spiklo proti němu. Všechny ostatní děti byly samozřejmě ve škole, učily se a prázdné místo v poslední lavici jim nepřišlo ani trochu divné. Pepe totiž míval svůj den dosti často. Dnešní den byl ale obzvlášť nepodařený. Včera večer se korpulentní teta Vilemína nějak dozvěděla o tom, kdo minulý pátek panu řídícímu potřel židli ve třídě lepidlem a kvůli komu museli přijet do školy hasiči a pana ředitele od židle odpojit. Dětem přišel vzteky rudnoucí a žloutnoucí pan ředitel legrační, jen dvěma chlapcům ne. Těm přišel přímo k popukání. Pepe Goyle a Bubu Siva se mohli potrhat a k dalšímu smíchu se ještě ponoukali, když se zoufalými obličeji předváděli pana řídícího,jak se s rukama zapřenýma o židli snaží od přilepeného sedátka odtrhnout. Tetě Vilemíně už to tak legrační nepřišlo a vzhledem k tomu, že při následném vyšetřování kdosi prozradil, že lepidlo na židli dal jakýsi trochu silnější bílý chlapec a černý Bubu tak nepřicházel v úvahu, tetina vařečka měla před víkendem hody. Pondělní ráno proto bylo bolavé a Pepe ani trochu netoužil celý den poposedávat a všelijak se kroutit, aby zmírnil své utrpení. Daleko horší však bylo to, jak výprask zasáhl jeho citlivou dětskou duši. Přestože to byl už asi padesátý výprask v tomto měsíci, Pepe měl pokaždé pocit, že se mu děje něco nespravedlivého, a že za takovou chvilku (asi 2 hodiny) legrace, to bylo příliš. Pepe byl za školou. O pár ulic dál ležela v posteli drobná dívka. Z pod peřiny jí vyčuhovala jen hlava se dvěma dlouhými copy a drobnýma živýma očkama. Lola Banksová také nebyla ve škole, ale její svědomitá povaha by jí nedovolila něco takového připustit, kdyby k tomu nebyly obzvlášť silné důvody. Těmi důvody byla dle mínění lékaře chřipka, která se v barsindurském okrese rozmohla rychlostí, s jakou jen Pepe dokáže sníst velikánský vdolek, podle Loly byli těmi silnými důvody její rodiče. Maminka, stejně svědomitá jako Lola, je už deset let uznávanou právničkou a nebýt jí, byl by Pepe asi už dávno v nějakém vězení pro děti. Lolin tatínek je zvěrolékař, což zase děsí malého Bubu, protože mu doktor Banks kdysi řekl, že když bude zlobit a kamarádit s Pepe Goylem, použije všechny ty své hrozivé nástroje a udělá z Buba malého černého pejska. Lola tenkrát černouška uklidňovala, že nic takového není možné a Bubu dělal, jakože to samozřejmě věděl, ale vždycky, když byl u Banksů na návštěvě a doktor Banks se na něj naoko zle podíval, dostával Bubu mírný tik do své černé tvářičky. Bubu byl jediným z naší slavné trojky, kdo se dnes mučil ve škole. Pan učitel Renkelk jim zaníceně vyprávěl o tom, jak vznikala pohoří a rozplýval se nad všelijakým vrásněním a zlomy zemské kůry, ale Bubu se tvářil,jako by před ním pobíhala smečka šílených zubařů. Představoval si své dva kamarády, jak se buď povalují v měkounké posteli nebo se potulují na čerstvém vzduchu a nakukují do přeplněných výloh jedné z barsindurských cukráren. Nebyl vůbec daleko od pravdy. Pepe Goyle právě s obrovským přemáháním držel sám sebe, aby se skrz velikánské sklo nevlámal ke všem těm kremrolím, dortíkům s agarem a hlavně….. a hlavně k veeelikanánskému čokoládovému dortu uprostřed výkladní skříně. Veledort sice hlídali dva marcipánoví vojáčci, ale Pepe byl přesvědčen, že by jistě byl po několika minutách boje s jejich marcipánovými ručnicemi sladkým nejsladším vítězem. Lola právě pila svůj čaj s citrónem a šklebila se na celý svět. Mnohem raději by teď byla ve třídě a sledovala úžasného pana učitele, jak rukama do prostoru vyčarovává obrovská pohoří, mohutnými pohyby svých paží pokrývá mořské dno nebo poskakuje po třídě ve snaze uniknout žhavým jazykům pravěkých sopek. Místo toho tady leží a jediné co může, je opakovat si své oblíbené vzorečky z matematiky. Bude to všechno muset dohonit. Zato Bubu právě strašlivě trpěl. Šedivá paní Starlikeová, učitelka angličtiny, se pomalu všourala do třídy, přezíravým pohledem přehlédla celou třídu jako obilné lány a když jí padl pohled na Buba, zatvářila se jako by právě prožila nejhorší otřes svého života. Vždycky mu říkala: " To, že jsi černý mi nevadí, ale to chování, chováš se jako černé prasátko v obilném poli". Paní Starlikeová všechno přirovnávala k obilí, jedla jenom různé formy obilí, chodila jako polosuchý obilný klas a na všechny lidi se dívala jako na obilí. Jenom Bubu byl pro ni malé černé prasátko. Paní Starlikeová Buba neskutečně štvala. Zbytek dopoledne proběhl pro všechny tři naše kamarády v podobném duchu. Pepe se toulal ulicemi a léčil si svou zraněnou pýchu sněním o pojídání všelikých laskomin. Lola seděla na posteli a zoufale se dívala směrem ke škole, kde se v každém okamžiku ztrácelo v nenávratnu něco z nepřeberného množství jedinečných vzdělávacích zážitků a poučných chvil. No a Bubu, kterému už došlo, že dnešek si protrpí sám, se uzavřel do sebe a svým oblíbeným nožíkem vyrýval do lavice šifrované vzkazy pro hosty z cizích galaxií, aby ho vysvobodili z jeho nelidského utrpení. Stará cikánka, aneb osud je osud Když zazněl toho dne poslední školní zvonek, pelášil osvobozený Bubu ven ze dveří jako o závod. "Huráááá" křičel na celé kolo a paní Starlikeová, která v té době zrovna měla dozor na dvoře, se za ním hněvivě dívala a myslela si něco o zkaženém klásku. "Hej," zaznělo polohlasem hned za kamennou zídkou školního dvora "tady jsem". Bubu hodil tím směrem okem a tam pochopitelně uviděl od čokolády upatlaného Pepeho. Ten na Buba mával zašpiněnou rukou a nebylo pochyb o tom, že Pepe se zase někde živil. "Týýý jo, cos zase jed?" nedalo to Bubovi a táhnul přitom vykrmeného kamaráda dál od školních pozemků. "Proč myslíš, že sem něco jed" tvářil se Pepe, jako že nechápe. Malá kudrnatá hlavička se zavrtěla a úsměv na její tváři naznačil, že podobnou odpověď bylo možné čekat. Za neustálého pošťuchování se postupně ztráceli z dohledu školy a smáli se a střídali se v kopání do plechovky od limonády. "Kam vlastně jdeme?" zajímal se Bubu. "Nevím, přece ještě nechceš jít domů" zeptal se a zároveň odpověděl Pepe "nebo se pletu?" Odpolední slunce ještě stále poměrně silně hřálo a mírný větřík popoháněl po zaprášené zemi šustící uschlé listy stromů, kolem kterých zrovna šli. Kluci neměli žádný cíl a přesto se toho dne mělo něco stát. A tak se to radši stalo hned. "Áááá, panáčku, ty seš ale pěkně vypasenej a podle tý čokolády, co máš všude, kam oko dohlídne, bych řekla, že se to hned tak nespraví" ozvalo se najednou posměvavým tónem ženského hlasu vedle nich. Zastavili se. Pepe šťouchl loktem do Buba a jemným posunkem mu cosi naznačil. Upřeně se dívali na starou cikánku. Měla vlasy, které musely být kdysi velmi černé,ale teď už šedé prameny vyhrávaly svůj boj, svázané červenou gumičkou do culíku a pestré oblečení z ní dělalo spíše kouzelnou babičku, než jedovatou pouliční prodavačku vyšívaných deček. Pepe a Bubu se dívali té paní pořád do očí. Koukala na ně a překvapilo ji, že na její poznámku vůbec nereagovali. Pořád jí zírali do očí. "No, co koukáte," vyštěkla na ně "to jste ještě neviděli ženskou prodávat zboží?". Nepřestávali. "Tak hele, nevočumujte tu, a vypadněte, jistě vás už doma shánějí." "Neshánějí" ozval se Pepe a Bubu se hrozitánsky rozchechtal, ukazoval na Pepeho a vykřikoval "Prohrál prohrál, promluvil…" Pepe se nesmál a zcela vážně řekl té paní, že jsou oba úplní sirotci, a že je tedy opravdu nikdo neshání. Že si, když je teplo, vydělávají na živobytí česáním ovoce či jinými příležitostnými pracemi a v zimě, že takovým starým paním jako je ona pomáhají třeba sekat dříví nebo dělají něco podobného. Bubu přikyvoval a válel se přitom po zemi v křečích od smíchu. Mezi výbuchy smíchu bylo občas slyšet úryvky toho, co by rád řekl, ale přes smích mu to nešlo. Takže to znělo jako: "Jabka… chichichi… a vař… vaříme….. a cháá… můj bože…. guláš…. jezdí.. jezdíme .. s kami…. huuu .. s kamionem … haaa) Cikánce došlo, že si z ní dělají legraci, ale nehodlala se s nimi pouštět do delších soubojů, věděla, že takovíhle kluci mají v zásobě milióny fórů. Převedla tedy řeč jinam. "Co kdybych vám chlapci, když jste takoví chudáci, přečetla z ruky osud, abyste věděli, jestli vás náhodo nečeká nějaká hvězdná budoucnost?" Kluci přestali blbnout. O tom, že cikánky hádají z ruky už slyšeli, ale bylo to poprvé,co se k nějaké opravdové přinachomítli.A byla by škoda kvůli legraci přijít o tuhle velkou šanci, která už se zase nemusí dlouho naskytnout. Bubu se přestal válet a stoupl si. Ženština vzala Pepeho ruku, se slovy "Aby bylo vůbec něco vidět" mu ji otřela od čokolády kapesníkem a posadila ho na malou stoličku naproti sobě.

Začátek stránky proč jsem vlastně přijel obcházím klášter nikde nikdo, takže průzkum hranatá sestra Oranžová bludička Monstrum 1 "I'm sorry, but that's not how I work." My voice echoed in the ancient convent corridor than I would have liked. I had one hand tucked in my coat pocket, apparently out of the slight insecurity caused by the conversation with my mother-in-law. "If you want me to investigate, I have to talk to people," I explained slightly out of tune, and I was really upset. Three days before this conversation, my phone rang on my office desk and rattled for so long that I stopped ignoring him and picked up the phone. "Frank Downer, investigations and inquiries of all kinds, discreetly and effectively," I said, a hundred-pointed phrase and giving room for the caller. The caller was silent for a moment, cleared his throat, and finally spoke in a woman's voice. The voice sounded dignified but careful. I always watch the caller sound. The content of the message will be repeated countless times by the caller, but you simply won't get a chance to hear how it sounded at that first moment. But the mother superior sounded dignified and careful even today, in the corridors of Mount Eagle Trinity Monastery, where I arrived ten minutes ago, after a three-hour journey from good old New York huddled in tufts of night mist. The monastery was hidden among the densely overgrown hills, and even the path leading to it from the main road was not easy to find. My AMC Matador climbed the climb safely, but he too breathed audibly after a two-kilometer climb performance upstairs. The cold September morning was like a catalog. I stretched my back and looked into the distance. The brushes of the pine crowns combed the pink-blue sky from below, and if I wasn't here for work, I would probably be able to watch for an hour. When I convinced the mother superior of the need for cooperation, a tangle of corridors led me to my room. "Make yourself comfortable, Mr. Downer, rest along the way, around noon, Sister Elizabeth will bring you something to eat, and after lunch I'll make an appointment for you." She left with that. I looked around the room and had to admit to myself that calling it a room was a little exaggerated. Four stone walls, one window, one door. A single bed, a plain table under the window attached to the bed. Well, I wasn't expecting an alcohol fridge, and she wasn't here either. It was worse with hunger. It never occurred to me that the nuns were not eating breakfast, and my stomach was churning an hour ago at the gas station. But because I was counting on food on arrival, I only had coffee and I refused the blinking waitress with the tempting, fragrant toast with the egg. Unfortunately. proč jsem vlastně přijel 2 I should probably explain to you why I took this task, hundreds of miles away from my usual place of work. If you're thinking about a spiritual cause, you're wrong. If it occurs to you that I might suffer from a strong affection for nuns, this is not the reason either. The work of the private eye is a matter of considerable impact, especially in the sense of time, but it is also striking in the sense of personal encounters with individuals of various kinds. The impact of both types then causes significant financial losses. So when the hesitant nun's voice told what had happened to them at Mount Eagle Trinity, my last ducat in my pocket faded with hope, my head began to nod in agreement, and the words came out of my mouth, and though I certainly didn't want to go that far, the rest of Frank Downer didn't let it talk to him, got in the car and drove. And so here I am. In the room two times three meters without a refrigerator, without breakfast and so far without those ducats. I have to admit one more thing. When the mother superior called, it was not only her voice and the promise of financial injection that fascinated me. "Mr. Downer, hello. My name is Jennifer Atwood, and I'm the mother introduced at Mount Eagle Trinity Convent, I don't know if you've heard of him." I haven't really heard of him. "I am calling you on a very discreet matter. Therefore, I would like to emphasize the discretion of our conversation and possible cooperation." I wanted to say that of course, but it didn't give me space. "Okay," she said, as if to confirm it. "I'll say it briefly and without hesitation. I'm sure you're used to direct action." I didn't even try to agree with her anymore. "Two of our sisters disappeared last night." I immediately thought of the possibility that the sisters had just bounced back to a small party, but I didn't say it out loud. "If you thought they just went somewhere, you should know that our monastery is located in the middle of the woods, so there is nowhere to go. And other facts testify to this possibility." "Like?" "Like blood on the floor of their cell." Such blood on the floor definitely testifies to a lot of things. There are few conceivable reasons why blood should be outside its carrier completely voluntarily. Involuntary blood abandonment is often, as you know, a rather unpleasant affair. This carries with it a high probability of violence or outright crime. So it has to be investigated. With a growl in my stomach and contemplation of the blood, I survived the rest of the lunchtime, which Sister Elizabeth hesitantly brought at exactly twelve. When I finished the vegetable soup and a piece of chicken with potatoes, the part of the day when it was really nothing was over. After half past one, the mother superior came, nodded at me, and said, "Follow me." With a feeling of claustrophobia receding, I shuffled through the tangle of corridors behind my mother superior. I hoped that during the morning she would not decide to get rid of me as an uncomfortable witness, because it would be enough to disappear around the corner and I would never get out of here again. I was just imagining my warm skeleton lying in a dark corner when we stopped abruptly, the nun opened the door and stepped inside. The room was the same as mine, only the bed was missing. However, the young lady sitting on the chair certainly did not fulfill the common idea of a bride of God. If she had jeans and a T-shirt with a picture, she would fit into any New York club at three in the morning. I was wondering how to talk to her. The ladies and ladies probably got used to the medieval conversation here. The mother superior left. I didn't want the awkward moment to last more than a few seconds, but the young lady overtook me. She threw her foot completely leglessly and said, "so what did you want to know"? If she had a cigarette, she would light it. "Don't you have a cigar?" It shouldn't have surprised me, but it surprised me. I had it with me because I get married sometimes. I took out two. In fact, it seemed strange to me that we could smoke in the monastery. Maybe we couldn't. I pulled hard and asked, "Are you missing your sisters here ?!" I also tried leg over leg. Cool. "They're not losing." I thought I was taking the reins in our bizarre conversation, but I must have been wrong. She looked at the ceiling, at the walls, I thought for a moment that she was looking at my crotch, and then she was looking at the wall again, as if the previous occupant of the room had engraved messages about love that no longer wanted to be secret. "They are not lost, but now the two of us are gone. You're right. " "Why do you, Miss, feel that you are not fully fulfilling the ordinary idea of a nun? And why do I feel that you are trying to fulfill that impression? Don't sisters want to act like sisters? ” She laughed. How about three in the morning on Broadway just before a bottle of Beam spilled into the roadway in front of a passing lone taxi. She still surprised me. I tried to go from elsewhere. "What is your name?" "And you?" I cleared my throat. I thought I would kill her for three seconds. But that, too, would not fulfill the common notion of how a private eye works. And someone would definitely ask me that, too. "My name is Frank Downer. New York. Something to forty. Freely entered. What else would you like to know? ”She shifted the corners of her lips symmetrically to the sides, this time without any sound. "Good. My name is Drew. Formerly New York, now this ass. Something to twenty-six. Completely single. Besides the bundle with the one above. But we don't like each other very much. What did you want to know? ” It looks like hard earned money. When we had finished, I let myself be led out of the maze and had another cig at the side wall of the monastery's entrance building. Drew saw nothing. Except for the blood on the floor, because she was the one who found her and stirred the whole house with horror in her eyes. It was said that it was a puddle like rain on the sidewalk and there were no footprints in it, nor anywhere around. Well, I covered myself nicely, so it'll be a nice job. No one saw or heard anything, blood like an ox, no sign. The only house far and wide is this one, the only people far and wide are those who are already here. obcházím klášter 3 I decided to go around the whole monastery to get an idea of the surroundings. The blue-pink sky over the pines began to churn during my conversation with Drew, and the wind changed from an ordinary breeze to a disadvantage breeze. It's like a palm that caresses you turns into a palm that doesn't know if to caress you or give you a box. Maybe if someone shaved the entire top of the hill on which Mount Eagle Trinity stood, it would turn out to be Table Mountain. However, the large plateau was densely overgrown with pines and other trees, and a view to a certain distance was possible only on one side, behind the monastery. The side from which my Matador had climbed was overgrown and nothing could be seen. There were several intertwined paths around the monastery under tall tree trunks, and without my developed sense of orientation in the "open" landscape, I would probably be able to get lost here as well as in the monastery corridors. I walked around the entire slope behind the monastery, which settled on the top in the shape of the letter "U" and whose windows with six tables flashed here and there among the tangle of emerald entwined branches. On the other side of the valley, the slope rose slightly again and the path led me to a smaller clearing. To her left was my path, to my right, about two hundred yards away, in an tall yellow grass with furry caps, sat an old house with a broken chimney. At his side, company was made by a caddy and a tool shed or something. I did not approach the house, I walked along this path at this respectful distance, and I only added to my lush imagination that for a moment I had the impression that something was flashing in the house behind the windows without curtains. Probably clouds casting a shadow. It took me about an hour to walk around the ridge of the valley around the monastery. Early in the afternoon, it was already soaked with moisture, and the sky changed from romantic pink tones to a much more conveniently September silvery gray. I stroked the gaze of my Matador, who was graceful on the other side before I left him an hour ago, and entered the main entrance of Mount Eagle Trinity for the second time that day. No one was anywhere. I had the idea that the monasteries were a world to themselves, but that their walls were crowded, chirping, albeit in a low voice, but still that if you stood in one place, dozens of robes would flick around and rustle in half an hour. . I had monasteries as silent anthills, with a spiritual charge in the air. Mount Eagle Trinity was neither an anthill at the moment, nor had anything in the air at all. I stood in a long corridor, stretching to either side. No sound attracted the listener's ear from a distance, no sign attracted attention, no excess light that disturbed the calm level of the air that was already in the long tubes of the corridors. However, the meaning of the word calm did not exactly fulfill my feeling of what was around me. About eighty nuns, not even a living thing, had to spend a life dedicated to their god in the monastery. If I hadn't seen my mother-in-law, the food carrier, Sister Elizabeth, and talked to Eccentric Sister Drew, I would have thought the entire building was empty. I went down the hall, to the right, to see the monastery. I passed my dungeon, sorry room, and my footsteps clapped through the long space like a pony on the castle pavement. I passed a row of doors on either side, all looking the same as mine. For some, I stopped for a moment and listened for silent prayers, religious songs, or murders of innocents. Nothing. "Hello?" I just called out as lightly as my voice would sound in that strange emptiness. It sounded strange like the emptiness. I reached the bend in the hallway and my mother-in-law almost crashed into me. "What's up here?" Yeah, it's you. ”Jennifer Atwood breathed a sigh of relief. It occurred to me that her cry "what's here" was full of something I wouldn't expect from any nun. He was full of anger. "You're looking for someone, Mr. Downer," she asked me. "Actually, I wanted to look around a bit to see if it didn't matter. "I walked outside and…" "" Surroundings? What are you… ”Jennifer burst for a second for a second in a severely suppressed explosion of anger, stemming from surprise, disapproval, and a desire to control everything. I only tell the mother of all the local nuns by her first name when they can't hear me, just for you to know. But then Jennifer always remembers that she invited me here, that she needed me, but honestly, I wouldn't want to land in the clutches of her righteous anger. "Nothing, I just wanted to get my bearings, the profile of the landscape and so on, you know?" It sounded like a lie. She smiled darkly, if you could smile darkly and still call it a smile. She left in the direction I had come from, leaving behind a few unspoken sentences, threats, and questions. I tried what it's like to say "raised your eyebrows", I found that it was nothing extra special, and I also thought that the mother superior, if she hides something herself, probably does not succeed exactly according to her ideas. . And it also occurred to me that if this mess with the missing servants of God wasn't a big mess, Jennifer certainly wouldn't have just left without driving me back to the room, sorry, the dungeon. I shuffled half the thickness of my soles for the detective work of well-chosen shoes before slipping through a tangle of corridors somewhere where it was impossible to go any further and the door led out. The building here formed a fold, the inner side of which was hidden by the outer side against views from the surroundings, so I did not see this fold during a tour of the landscape attractions. A decorative gate led into the fold, and behind it a noise could be heard. Beehive noise. The noise of life. I walked to the sound source and opened the gate. Eighty nuns suddenly turned their heads and fell silent. I don't know if you have experience with such a situation, so I don't. I took a breath and stood. A slight smile on my face was supposed to signal to everyone present that I was a friendly person, invited by their Jennifer, sorry, the mother introduced, with an important mission. It took about two seconds, but I could already feel my smile begin to lose its lovely nature and charm. I raised my hand half in greeting half in defense. "Um, hello, sisters, I am." "We know who you are," said an elderly woman of English appearance and speech. I have found that for some reason, life puts almost exact stereotypes of certain types of people in my way. Little cute Asians, big bald killers, red-haired English women with a deep voice and the behavior of a military instructor. We should. The Englishwoman came up to me. "Go on, sisters," she said without turning to the sisters. She took me by the forearm and led me out nonviolently but with firm conviction. "Mr. Downer, come with me, I'll tell you what's going on." Sister Marjorie had red hair and indistinct freckles around her cheekbones. That was the first thing I noticed. Blue eyes in stark contrast to the color of her hair and the colorful colors of the religious robe added interest to this woman. Still, as I pointed out a few moments ago, she had something in her that we usually associate with the idea of a woman from the British Isles, and we don't quite praise it. Her face was more square than oval. So, I've said it out loud. She led me to her office and we each sat on one side of a large solid oak table. Sister Marjorie serves as an administrator at the convent, she told me. Basically, it meant that all the papers, except the toilet paper, passed through her hands, that no people but her killers or nun captors would escape her attention, and that she could tell me everything but things she was not allowed to tell me. As she spoke, she straightened the papers on the table, though they seemed straightened after the first two seconds. She even straightened her hair, peeking out where it shouldn't have been. She even straightened the walls of the room so that nothing would be streamed anywhere, there would be no shortage, no shouting. I got worried that the purpose of this conversation was not to compare Mr. Downer, to slip somewhere, to arrange for him to see what he should see, to hear what he was allowed to do, and so he probably only found out what he should find out. The square sister Marjorie told me the purpose of the effervescent fusion in the back of the building. A week before Jennifer picked up the phone and called a discreet New York private eye to arrive, two other sisters disappeared from the mysterious Mount Eagly Trinity. It wasn't until the pool of blood, with the disappearance of the other two, that the quiet silence of the monastery operation rocked and summoned a handsome man in the AMC Matador, gathering the lone maids of the very highest. nikde nikdo, takže průzkum hranatá sestra So four. In more tense moments, I have unappealing thoughts that I never say out loud. This time it was an idea of how long the nuns from this monastery would have to disappear at this rate so that there would be none left in the end. Instead, I asked, "I may have an inappropriate, but quite justified, given the current developments, question. So I will only ask once and I will believe that I will already know what is needed. The four lost women, is that all? No one else has disappeared, nothing but Sister Drew and my mother-in-law told me, and now you, is nothing more? I can't think of anything if you keep the facts secret from me. Did you think I'd look for the two and I wouldn't figure out if the other two had disappeared? ” "Actually, we've been hoping for so long that the first two show up until the second ones disappeared." The nurse adjusted her restless hair in the upper left. "And so far most of us believe that the disappearance of the first two has nothing to do with the newer ones. And we actually had the negotiations that you witnessed about that. ”She smiled nervously. "Mother Superior and several others wanted to hide the disappearance of the first two. We voted on what to tell you, and they were outvoted. ”She folded her hands in her lap, as if relieved slightly. That's why I met Jennifer in such a miserable mood. It was just decided that they would tell me that she had withheld half the information from me. But that's a flower. Dinner was light so that my sister's belly wouldn't be pressed on her night, so shortly after I finished dinner, it was late afternoon rather than evening, so I sneaked out of my room, a dungeon, and reached the gas station with the soothing rumble of a black wild boar. I visited on the way to the monastery. The waitress was still there, the fragrant toast with the egg too. I had two. 4 Kate Rousseau is like my girlfriend. We don't live together and I've only been to her house once. Which looks very far away from my claim about a near-girlfriend. But you fight in your relationships and I will fight in mine. Kate is a nice woman in her forties and I really like this phrase with her. She looks pretty slim, even though the people closest to her know about the fake to keep quiet about. Titian hair doesn't even reach the shoulders and I like that too. Sometimes we just go for a walk together, other times we do more action, we didn't promise anything and we always come back together and don't look for any promise. I mention Kate, among other things, because I quite liked the waitress with the egg toast. As I was heading to the monastery in the mountains, I noticed that she was winking at me, and one of the reasons I arrived at this gas station tonight was that wink of her. I don't know if you will consider it a small masculine delight or a strange incomprehensible deviation from normal, but I just like it when a handsome woman winks at me. Kate is simply related to this situation. On the one hand, Miss Sue looked a lot like her, and on the other hand, when I start to like a woman more, I immediately see a picture of Kate in her flowered dress from behind her head curtain, her look without claims and laughter without coercion, and this feint of fate always thwarts me promisingly. developing romance. It was no different now. Not to mention that as I made a second toast and drank it with coffee poured from a teapot, I noticed Miss Sue winking at everyone. Not because of her morally relaxed approach to life, but simply because her eye blinks on its own. I had to smile. However, I can't say that I would drive a gas station an hour away, unnecessarily, and that I would have come up with something stupid or something. The toast, twice actually, was great, and the coffee, it definitely stung too. Oranžová bludička I returned from the trip to the gas station in a much more uplifting mood than I had left there. The Matador parked quite quietly in the parking lot we had seen on arrival, and I sat for two minutes. One cigarette will never hurt digestion. I thought of the blinking Sue, the toast, Kate, I also remembered the eccentric sister Drew, because she was definitely one of the elements of today, whose unusualness stood out from the gray ranks of the mundane. At that, Sister Drew came out of the main entrance to the convent. I recognized her because, on the one hand, it was not yet completely dark, and then Sister Drew also had a walk, reminiscent of her past rather than her future, her stride being more striking, wild, and disorganized than prudent, calm, and moderate. I thought she'd jumped on a cigar, but she turned left and headed down the path that circled the monastery valley, where I went on a reconnaissance patrol today. I waited for him to move on, quietly slipping out of Matador's door and squeezing it behind me rather than slamming it. I avoided the fields of light thrown from the windows of the downstairs rooms and went to see Sister Drew. At least I was right that she went out to light a fire. Besides. The light of her cigarette hovered in the darkness like an orange maze, lost from a herd wandering over soaked mud. I had to be careful not to slap myself or break through a branch protruding from the forest into the path. After all, Sister Drew definitely knew the way through this path much more than I did, and my suffocating cry or howling of pain with an eye pricked on a branch would betray me safely. Now it occurred to me, are you also making funny faces while walking in the dark? A shadow flashes and your eye awaits a branch or a flying stone, a gust of air rests on your face and you are already waiting for a blow to the root of your nose? In my opinion, this idea is worth your personal, private course, of course. Let me know. Sister Drew stalked quite briskly, stopping only about twice, either stinging a cigar or hearing a snorting pursuer, anyway, I managed to detect her act immediately after stopping, so I always stopped. I will not linger, we came to a house on the far side of the monastery valley. Drew turned out of the way, returning to the convent. Twice to the right and from behind the tall tufts of swaying grass, only her head and neck protruded. The head and neck reached the door, and a hand, a piece of which also appeared above the level of swaying grass, knocked on the door. Knock, knock, knock, I think. Someone moved inside, the door swung open, and his head and neck slid in. I suppose the rest of Sister Drew slipped in, because after my cupped arrival at the same door, there was no one on the outside of the door. Voices could be heard from within, but they could not be understood. So I moved to the front of the house, where there was a window, and I hoped to hear at least something. I heard the same mushrooms as at the door, only to hear the mood inside. Two muffled voices were arguing about something, maybe dragging on something, because at times there was the sound of moving legs, but it wasn't a classic walk. I immediately wondered if there was a match, on the other hand, the nurse would probably yell when she was able to make a muffled voice. But if she wasn't really suffocated, maybe she could only make suffocated sounds. These are exactly the dilemmas. You say: someone dies in there, should I intervene? Or, on the contrary, will you ruin the whole situation by running in there? I have had the experience that often deciding on a dilemma will solve the dilemma. However, sometimes a corpse appears on the floor after such meditation. I was right, the situation resolved itself. The door slammed around the corner and someone ran out of the house. It was Drew's sister. I was happy about that, but that didn't mean the corpse didn't show up on the floor of the house. But. But in this state of affairs, that is, in the state of search and discovery, I could do more harm than good inside again. If the other one is dead inside, I still won't help him. If he's okay, I don't have to help him. If he was injured and grunted, I would hear a grunt. I didn't hear the grunting. Sister Drew had hastily disappeared now in almost complete darkness, and I wondered for a moment if at least peek out the window and find out who the other person in the room was. Maybe it's better to come in daylight. On the one hand, it will be more visible inside, and on the other hand, there will be a less dangerous path through the forest there and back. Because the hurried footsteps of Sister Just Semempla's Club could be heard at least halfway down the path, I walked only about fifty meters from the house and lit a light. Anyone looking out the window might think she was a sister, she disappeared into the distance for a change, and the closer I came to the monastery entrance, the more likely it would sound to me just going out to smoke in the dark. That night in our non-hotel room we had something to think about and it took me at least half past one to fall asleep. Monstrum Usínání mi trvalo do půl jedné, ale vzbudil jsem se v půl čtvrté. Otevřel jsem oči a přemýšlel, proč se budím pár hodin po tom, co jsem usnul, protože to poznáte, že je ještě noc a že jste nevyspalí, že vaše tělo odpočívalo jen krátkou chvíli a že ze spravedlivého spánku jste byli nespravedlivě vytrženi. Ale čím? Posadil jsem se a v naprostém tichu chvíli seděl na kavalci. Co to bylo? Napínal jsem uši a neslyšel nic kromě vlastního dechu. Můj šestý smysl mi napovídal, abych vstal a šel ke dveřím. S šestým smyslem mám tu zkušenost, že většinou správně zaznamená existenci události nebo jevu, ale ne vždy správně vyhodnotí, co mám v tu chvíli dělat já. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Můj maják vlnění cizích realit mě správně poslal ke dveřím, protože dveře byly zdrojem zvuku, který mě probudil. Ovšem kdyby můj maják byl zároveň majákem moudrým, na dveře by mě upozornil pěkně zpovzdálí. Došoupal jsem se potichu ke dveřím a přiložil ucho k jejich ploše. Skoro něžné přiložení boltce mě zkusilo rozněžnit a zapomenout na chvíli na účel mého ušního přikládání. Můj šestý smysl mě dostal do situace plné hrůzy pomalu, náhle a nečekaně. Na druhé straně dveří jsem naprosto zřetelně slyšel dech cizího člověka. Postavily se mi chlupy vzadu na krku a na pažích naběhla husí kůže. Dech nezněl jako jemné vzdychání roztoužené ženy, jak vás třeba mohl napadnout, zvuk, vzdálený od mého ucha necelé tři centimetry zněl, jako by za dveřmi funěl medvěd, číhající na svou kořist plný hladu, touhy žrát a trhat a ničit. Dveře se otvírají dovnitř. Mohl bych návštěvníka překvapit prudkým pohybem dveří dovnitř místnosti a až by upadl, vrhnout se na něj nebo utéct do chodeb kláštera. Co když se ale o dveře neopírá a nespadne? Návštěvník vyřešil jedno z mých dilemat a vzal za kliku. Na vteřinu jsem přemýšlel, co mě probudilo, jestli když nezvaný host přišel, zakopl a padl na dveře, nebo jestli došel ke dveřím a říhnul si, nebo … víc času na nesmyslné přemítání nebylo, dveře se otevřely a já se jemným hopnutím ocitl skrytý za nimi. Poté, co můj noční host vstoupil do místnosti, víceméně temné jako klášterní kobka, hezké přirovnání, že, jsem sám sebe pochválil, že jsem se nerozhodl k ukvapenému otvírání dveří. Slabé světlo, padající do místnosti okýnkem, ustupovalo obrovitému mlaskajícímu stínu, s pohyby dvounohého nosorožce, blížícího se k mé posteli. Chlupy na krku se mi svíjely jako tanečníci ruského baletu se střevními potížemi a hrdlo se mi sevřelo v nečekané hrůze. Sbíral jsem odvahu cokoli udělat, něco, co se nerovnalo zoufalému čekání na nehezký konec, zároveň jakékoli čekání zmenšovalo moji šanci na jakoukoli akci. Vzhledem k velikosti návštěvníka jsem zavrhl nápad vrazit do něj zezadu a zdrhat a vynechal jsem tedy tu část s vrážením a zdrhal. Dveře se mi povedlo jenom přibouchnout a namířil jsem si to chodbami k zadnímu východu z kláštera, kde jsem předtím našel ozdobná vrata a potkal osmdesát jeptišek. Příšerné stvoření vydalo zvuk hrůznější než byla jeho velikost, což i mě zaskočilo. Znělo to jako když se pět vlků rozhodne zavýt společně, ale neumějí správně sladit výšky svých nářků. Běžel jsem bosky a moje spěchající kroky capaly o kamennou dlažbu jako kroky dětí vesele se prohánějících chodbami letního sídla zámožných rodičů.

Pilgrim of the Morning Star Chapter 1: Awakening I slept. Both the big suns, Sol1 and Sol2, were to be hidden below horizon level for at least two more hours, and the streetlights were just enough for the moths to fly, so nothing disturbed the peace of the night. Which, of course, was a hoax. The spider ran across the gray-blue wall to my right. He was hunting. A group of armed men in uniform was also hunting. They circled the ledges of a group of connected houses. Quietly as beasts and hungrily as tax collectors. Firearms suspended obliquely downwards, but always ready for use. The individual houses were always connected at the end of their longer sides and together they formed one unit, the ledge then led around the entire broken line of roofs, to end where it came from. The only witnesses to the whole event were the stray dogs standing alone, with their hair damaged by too high a level of radioactivity, which the wild animals could not defend themselves against. "It should be sixty-eight," whispered the trotting patrol captain whispered. House numbers were not written above the entrance, as was previously done, but in the lower right corner of the roof. Orientation is not necessary for pedestrians on the street, everyone knows their house, the only one who needs to have an overview is the OV unit - the Protection of the Ruler, and it always moves along the ledges. "Seventy, sixty-nine, and here we are," came the last words before the whole group stopped in a single moment. Each house has one window on the shorter side leading to the ledge, and here it is customary to have a bedroom, and each house has a kitchen and living room downstairs and a door leading to a more or less enclosed space between the houses. Of course, they have houses and doors leading to the street, but you don't really need them for everyday life, from this side of the house there is only a street, ie a narrow gap between individual groups of houses, everything essential takes place inside these so-called condominiums, shops, fountains, cakes. Surely you've heard that a person in his sleep has a guard somewhere in his head, who, when he starts to burn or someone breaks into his apartment, wakes up his sleep. Not everyone is doing well, it has saved my life several times. It worked this time too, but it was at the last minute. I opened my eyes and didn't know what was going on for a moment. Nothing really happened. The stars twinkled as if they were blinking conspiratorially at their favorite, but I'm at an age where you know how these things are in favor of heaven. I sat on the bed for a few seconds or maybe minutes, and only after a brief moment did I realize that my hand on the blanket was sweating. I've already experienced it, reality goes on different tracks, and when a variant that might not end well goes closer to my college, it looks like this. I jumped out of bed and, persuading my body to go into alertness more quickly, threw on some clothes. I peered with one eye at the window by the roof to see if I could see the "eye" breaking through the glass, because these boys either shoot first and then ask if they were in the right house, or come to the right house, arrest, and that's it. worse, I already have this experience. I took the stairs two at a time, I think I managed to stab a few splinters from the railing, I should have done something about it a long time ago, shoes down, a backpack ready for these situations, a door to the courtyards and now, stars, wish me luck and good lead. I ran around three piled-up car wrecks, bent down for a backpack sliding off my shoulder, and as I got up, the moonlight showed me for a second the silhouettes of two figures just behind the last of the wrecks. I didn't have time to get up completely when I heard the clank of glass, probably at my house. The next second, something hit me in the head and I lost consciousness. Chapter 2: Pirate I had no idea how big the room I was lying in. It was night, and I didn't know if it was the same night I ran through the back entrance to the condominium courtyard. I'm not handcuffed - at least one good news. I sat down. The bed below me was a polished wood bench, with a backrest of the same material on one side. No padding, probably something like the benches in the corridors of the courthouses. The air was cold from the outside, but the window was too small to be really cold. So what are we going to do, I thought, touching the bulge on my forehead. The colored light of the galaxies emerging through the window, so I set out to explore the surroundings. The walls were only roughly plastered, and there was nothing outside the room and the bench I had already described. Not even a door. It confused me a little, but I believed that even this ambiguity would soon be explained. In any case, this place did not look like the usual Mindlock cells, the seat of the Ruler's Protection. But maybe they have special rooms for special guests. Something rattled in it. Where does it come from? Up? Well, logically it could only be there… Upstairs, a short distance next to where I was lying, a light coming through a square door appeared in the ceiling. Then the head, hands and folding stairs. They spread out step by step, but very quickly, towards me. "Come upstairs," the voice whispered. And the head disappeared. It didn't sound hostile, so, faithful to my age-old caution, I slowly ascended. I looked around the opening, but it's good to know if there's an escape exit nearby, just in case. "Do you always walk so slowly?" The same voice as before came from somewhere in the room before my eyes. It sounded ironic, but not downright ridiculous, so I let go of the vigilant nerve a little, and smiled somewhere inside. "No, not always, only if the host stuns me before inviting me to visit" Now, for a change, a person chuckled in the darkness of the room I had climbed into. I leaned my knee against the floor and climbed up. My forehead still hurt, but much more burning was the desire to orient myself in what was happening. "Who are you?" I wondered, trying to get used to the dim light of the lamp standing on the table where the man was sitting. He might have been about fifty, and to be honest, at first glance he looked like a… .. like a rát pirate. "I'm the one who saved you, that's all you need to know" "Tell me more, like the name, where we are, why you stunned me if you didn't want to hurt me." "How do you know I don't want to hurt you," the man said softly. There was a moment of silence, then he laughed out loud. "Well, I don't want to hurt you, if you're who I think you are." "You like to talk mysteriously, don't you?" The conversation, I think, began, successfully, so I decided we could just have a conversation. The man sitting on the chair at the table with the lamp had a band over one eye and even had a wooden stick instead of a leg from his right knee down. It seemed like a grotesque scene to me, like a ready-made script, and now I'm just waiting to see how I behave. Okay, I'll play the game. "You may think it's fun, but you're very wrong," the man, who looks like a pirate, began. And he continued. "Your name is Jim Lesney and it is no coincidence that OV is after you, you are one of those who would like to have either at the interrogation table or under turf, both of which are equally valuable results for them." He was looking at me, I was looking at him. "Am I right?" He had a special not only visage, but also access to the conversation. He kept the space and changed his space himself and moved it towards his partner in the discussion. Even if I had to kill him for some reason, an interesting person. "Okay," I smiled, as if accepting the game, "so if I'm who you think I am, what happened and what do you want from me?" Suddenly I had a strange feeling. As if time froze. Or was it not the time who froze, but Mr. Pirate? The same window I had downstairs in the room I was in a few minutes ago was here. It illuminated the wall on my right, more like a piece of the wall on the pirate's left. And when my host got up, apparently to meet me, he froze. He froze and didn't even be surprised. Then he fell and I knew he was wrong. You will know this when people fall to the ground on their own without talking. I learned so little and there was someone outside the window who didn't like pirates. I probably won't wait to see if he likes me. In an instant, I was on my feet and praised myself for the previous lightning-fast terrain survey. Chapter 3: On the platform I explored the terrain really lightly, so my further orientation was more groping and guessing than some strong knowledge. Returning down came as nonsense to me, the window of galaxies was too narrow for further escapes, and I was determined to flee through holes and passages larger than myself. On the other hand, it was possible to assume that the same assumptions would be used by a dangerous person or persons outside. I stepped over the pirate, touched his neck where he might know the hidden hiding life, and said goodbye to him. With a pirate. There was another trapdoor in the room directly above us, but where do the stairs go? They were running on the tabletop, the room where I woke up had no desk. The stairs went down and I ran in the opposite direction. Watch your head, watch your way to the window and the next floor. There was no window in this room, there was a door. Three. Do you also like dilemmas? I tried to quickly open the ones on the left. They didn't open. Not the ones on the right either, it was suddenly after the dilemma. The middle door led to a small platform and there was fog outside. I don't like fog very much due to poor visibility. However, if you want to hide, fog can be a good companion. Something next to me clapped. Either someone opened a can of lemonade or I have to disappear. I moved and the lemonade slammed a little closer, about where I had veered. Damn. I shouldn't swear, but I'll forgive it right now. It was impossible to see where the concrete slab was leading, not to one side, the fog formed islands, as if the water in your bath cools and the foam disappears in places, it is for a while and not for a while. I was afraid I would take too long or too fast a step and fall. Somewhere. I don't like to fall anywhere. The back of his outstretched hand touched the cold metal, the railing confirming. Railing, Jesus, what next, left in a hurry, not actually right, left I would approach the one who shoots. The transport of the railing led about two meters and then ended with something like a ski jump… ski jump, um, an excellent escape route. What now? "Pssst" Like I heard "pssst". "Psssst. Here." I heard it again. "Come on, then." A hand reached from the edge of the ski jump, or whatever it was, and grabbed my sleeve. Damn. They're gluing again. "Where's Jonas?" "Who is Jonas?" I noticed a pirate emerging from a cloud of fog. It's fainting. Another pirate in minutes. "A pirate who talked to you and was supposed to bring you." He looked confused. "The one? Someone shot him, I guess, he's lying there." I must have been gesturing confused, too. "He shot? Come on, hurry." He grabbed my hand tighter and pulled toward the cabin. Cabins? Another lemonade slammed, probably to convince me, and I didn't let myself be persuaded any longer. I climbed into the cabin with the other pirate, who slammed the door he had apparently opened before, and pressed a few buttons, it clicked, I suppose. The cabin sped away, and we had a metal rope. Cableway. I missed that. "Do you know I'm dizzy?" I looked back at the hurried platform, not knowing if it was worse that three figures had appeared at the top of the platform at that moment, or the fact that I was whistling a rather rusty cable car with the other pirate that evening, and I still didn't know if to see in A pirate's dream means good luck or misfortune. And what does that mean in everyday reality ?! Chapter 4 - Crackers and stars My name is Jim Lesney, that's what pirate Jonas has already told you. I measure so much that I normally fit in a normal door, I weigh so much that I think about how many sweets I can still bear. Not really, does anyone care? When I was born, the radioactivity was still weak. Radioactivity might be of interest to someone. She was weak against today, otherwise she wasn't. It is not known exactly where she came from. But it's here and it's getting stronger. If we can adapt faster than it will kill us all. The population has fallen by 70 percent. Ours. On the contrary, some other species have been encouraged. Sometimes I wonder if I'm not another species, haha, I guess not. Before the OV patrols started looking for me, I lived happily in my apartment number 68. Satisfied in our sense of the word. The most important thing is not to stand out. At all. Make tea from blends sold in malls. Don't ask what's in them. Don't throw up right at the counter. Vomit quietly at home. The walls have ears and the ears have mouths and the mouth sees the benefits of knowledge. Sometimes at home I look out the windows into the courtyard of the condominium and watch the stray dogs. Some car wrecks have not been cleaned yet and the dogs are making cribs on the car seats. Sometimes you can't sleep as they whine and scratch the sheet metal. Occasionally a dog fight and barking, a run on gravel land somewhere, then breathless returns. Sometimes you're like those dogs. You run and gravel stones click under your feet. Breathing you return to the tangled bed. And you never know who is and who is not the enemy. In the Lunadochter shopping center, I sell in a shop with the inscription Usefulness. It's just an inscription, not entirely true. I'm selling pieces of tools, for example. Pages from books with recipes for meals, for example. Framed pictures or framed pictures, often. I have an escape exit at the back, my favorite part of the store. I used it probably more often than a regular entrance. You'll see someone standing at the end of the hall, pretending not to look. But he looks. And do you know why he's watching? Because he gets a reward when the OV patrol catches someone who knows something. And I probably know something. At least the Ruler thinks so. Which is more important for the consequences than if it really is. When the patrol catches the deceased, one of the patrols immediately disconnects and goes to pay the cracker. The cracker doesn't have to be someone to make a living from it. That, in turn, would be conspicuous and would stand out. And he wouldn't seem to have a proper job. And suddenly he would be on the wrong side of the food chain. And then he would know very well what was happening. Apparently someone was standing on his corner of the hall for a while, waiting for him to receive his reward. Breathless dogs and fluffy beds. Stars brighter than foggy smoky days, lit by two huge suns. Bats wandering around dim lamps. This is us, generation seven, age five. Most of us do not know what is at the end of the road that passes through his region. We connect beads of condominiums and shopping centers in a row of steps and we look for knowledge. Because who knows, he has. The information, or its sources, dried up like our smaller rivers. There was dust left on the ground days, only occasionally someone would find a shiny pebble. And big rivers flow through the landscape like giant boas. A thick slurry of what the river grinded and pulled on its back like a caravan carrying a load of rare carpets. However, the great rivers are the property of the Ruler. I wonder if I am also in the possession of the Ruler. The citizen is free. Supposedly. But on every corner there is a squinting neighbor, and suddenly you are a free citizen with a stone that grinds. And no stone that grinds will return in the same shape. I've seen hundreds of them. Stones in the gravel of our roads. Generation seven age five. Chapter 5 - Gates Out Seeing a pirate in the real world means trouble. Wouldn't you think the same? A steel rope rattled above my head, cold moist air whistling around my ears. Pirate number 2 next to me. "What is your name?" I tried not to look scared. Cold air. Eyes fixed on him, I straightened my hair. I guess I couldn't do it with masking nervousness. He sighed. "Lucius. Lucius Leostradus the Little. Later it will be time to talk." "That's what your colleague said. Nothing against him." I continued to look heroic and felt the pressure of the weight of the situation in my stomach. We were downstairs in a moment. The building we had descended from, in which I had the honor of being a guest a moment ago, occasionally peeked out of the fog, resembling a hunchbacked elephant walking under a low branch of a tree. "We must disappear, follow me." He set off unexpectedly fast, I was almost not enough for him. He had a stick in his hand, perhaps a stick, and at times he helped push it off obstacles in his way. We passed a half-open door, balls lying on the ground, you could hardly notice the wreckage of the car, at times our eyes peeked out of somewhere, but when they realized that nothing would drip from it, they hid. I was already slightly hungry, although used to not eating for a few days, I was probably already in a state where the period without nutrients exceeded a period of a few days. "Where are we going?" Events were still changing too fast, and I didn't know if I was being led out of the maze or drawn into its fading center. "Chm," was Lucia Leostrad Malý's answer. Why "Small"? How old can he be? How come he also has only one leg and an eye patch? Is he related to Jonas? Why the image of pirates, I've never heard of them. So we thought, and the faster my legs vibrated, the faster my thoughts vibrated. We walked through about twenty alleys, passed four large condominiums, one grove, one former factory, I didn't know this region, it was like the surroundings of my house, my shopping center, but I wasn't here. We passed a quarter of small low houses, one of which we weaved through crawling plants around a kind of pool without water, a swing hung on two iron frames, tires on the rod. The little wall and Lucius stopped. He wasn't out of breath at all, I wouldn't expect that. He pushed back the climbing gray-green branches and a door appeared. Lots of archival wines? Corpses in the ice? Who knows? We climbed inside and the curtain of climbs closed behind us. Lucius closed the gate and locked it. I don't even know he unlocked before. I had to let my eyes get used to it. They tried, but they didn't do well. The room was not a room, but a small entrance portal to an intricate system of corridors. Which I'm telling you, because we left. And they went down the first corridor to the left. They scramble down, the third to the right, the fourth down, I don't remember anymore, I'll probably have to learn to pray, it would be useful now, I probably haven't told you yet that I hate enclosed spaces. Closed like this. My childhood experience from playing in pipes near a dry dam reservoir still influences me to this day. I avoid situations like this. Apparently I don't avoid them consistently enough. One of the corridors went straight for a while and was wider, I enjoyed the feeling. Yet the awareness of the mass of matter around me that could crush me caused my body box to vibrate. Then the corridor ended, the gate the same as the entrance, a small room like the entrance and the climbing plant and the BIG green (GREEN) valley. What to emphasize more? I haven't seen big valleys since I was a kid. Green usually mixes with gray, black, brown, yellow, orange, but never produces green-green without the addition of green. Like it was here. This was a valley where the eye could see, closed by a ring of rocks, the blue sky shining above, and both suns shining much softer than at home. Weren't we so far from my home ?! Where am I,? Lucius Leostradus Little set out, still briskly than me, down a path lined with lush trees and colorful flowers, into the center of it all. And butterflies all around. Chapter 6 - Being a Pirate When you decide to sacrifice something, something big for something even bigger, there is always fear. He who says he is not lies to you. They left him in a small windowless room. Something like a waiting room. He knew what awaited him, and he knew it was forever. At least the consequences. But he had already made up his mind. Jonas Monaster knew he wanted to be a pirate. The Order of the Pirate Spirit arose immediately after society began to be divided into those who rule and those who have to hide. Jonas decided to be the third behind. Pirates are truly free. They do not have a job classification, they do not have an assigned apartment with a number, they do not have random checks and they do not have neurotically peeking neighbors. And they don't have a leg from knee down. And one eye. Tax for freedom, for knowledge, for life. They showed him the beautiful valley. He will live there. In the green gardens among the flowers and flying birds. In a house without a door, only with embroidered carpets hanging instead of closing for privacy. He will walk on white paths and look around. He will study in the largest private library in the world today. He would do his homework, why not, eat hot food with others, sleep without fear of waking up or being dragged to Mindlock, the famous rock fortress behind the great Gu River. He saw the valley. Hidden somewhere in the hills, covered with inaccessible terrain, masked by haze. He saw him, and he knew he would never desire anything else. Although something needs to be sacrificed. That's why he was here today. He sat, his body exchanging the freshness of reality for the merciful intoxication caused by the hot drink he had just drunk. It smelled magical, tasted disgusting. Once he took the first sip, there was no going back. The legs began to weaken and the eyes heavy. Small light carriers ran through the vascular system, turning on the lamps of oblivion. His skin took on a new hue and began to realize itself. Her hair came to life and her hands died. Jonas wanted to laugh, but the corners of his mouth probably didn't listen. He didn't care. He was alone, but his loneliness was not loneliness. It became part of a greater unity, and it in turn permeated him, like a fog lazily flowing through a wooded landscape. He was beginning to have a dream. It seemed to him that he was entering the land of two suns through the golden gate. Such a country is said to exist. When you leave this body and leave behind the impression of a hero. Heroism is a state of the heart. Jonas entered, and the white-winged creatures gently surrounded him. "Jonas, come, it's time," one of the creatures held his hand. The others around him smiled, so he went with them. He fell in love with the state he was in. They led him for a long time, but maybe it just seemed to him. It was warm and he wanted to sleep. Coincidentally, the creatures had a bed ready. He lay down, and everything that was to happen happened. When he wakes up, he will be a pirate. And one day he will bring the Savior into the Valley that everyone is talking about. Or at least it will help. kapitola 7: Karavana Šedesát. Tolik lidí vyšlo na cestu. Město Dnedazar nechali za sebou a před sebou se rozhodli hledat nové štěstí. Dnedazar leží v oblasti, kde písečné bouře přicházely jednou dvakrát do měsíce. Teď už to bylo čtyřikrát do týdne. Nejdřív zkusili vystavět vysoké zdi a připravit systém včasného varování. Nestačilo to. Písek se sypal skoro pořád. Ale slyšeli, že jinde to tak není. Tak vyrazili. Myko táhla svůj koš na zádech připevněný řemeny jako nůši. Přes hlavu měla několik šátků, protože vítr se zvedl každých pět minut a vháněl písek ze země do obličeje. Když je vám dvanáct, nemáte příliš představu o budoucnosti. Myko měla jasnou představu. Chtěla zachránit lidi, které milovala, a kdyby to nějak šlo, změnit všechno tak, aby se nemuseli zachraňovat vůbec. Jednotky Ochrany vládce se blížily k unavené karavaně ze dvou stran. Schválně si počkaly na zvedající se vítr, rozhodnuty využít nepřehledné situace. Písek vytvářel přesýpající se vlny a poskakoval v téměř hmatatelných tvarech, motals e klopýtajícím lidem mezi rukama, chytal je za nohy a šlehal jim do tváře. Zvuky kroků přibíhajících jednotek OV tak nebylo téměř vůbec slyšet. Myko šla téměř uprostřed. Hlídka útočila na předek a konec karavany. Chtěli způsobit paniku a rozdělit linii kráčejících lidí na polovinu. Což se podařilo. Mlátili oslepené poutníky dřevěnými tyčemi a kopali do těch, kteří už leželi na zemi. Náhodně vytahovali jednotlivce, a brali je s sebou. Myko měla strach. Hledala pohledem, kde by se mohla schovat, instinktivně se skrčila a rukama šátrala v šedi hvízdajícího vzduchu. Viděla, co se děje, ale ne v jaké míře. Situace byla značně nepřehledná. O jednotkách OV už slyšela, občas někoho z Dnedazaru odvedli, ale samotný zásah nikdy na vlastní kůži nezažila. Nechápala, proč se to děje a nechtěla to. Zůstala skrčená na bobku a sunula se bokem od probíhající vřavy. Nejhorší bylo, že lidé nekřičeli, jen zvuky úderů tyčemi a hučení větru a šumění písečných vln prořezávalo vlastní vnímání vystrašeného dechu. Z šumu téměř pantomimického představení se vynořila hlava, z které přes koženou vrstvu uniformy koukaly jenom oči. K hlavě se přidaly zvednuté paže a Myko zaostřila na rychle se blížící těžkou dřevěnou tyč. V momentu, kdy měla tyč dopadnout, nedopadla. Bylo ticho. Jako když ve vteřině ohluchnete. Myko opatrně otevřela oči křečovitě přivřené a plnící se slzami. Byla ještě pořád na tomto světě, zřejmě i mezi živými. Tak co to ticho? Najednou si uvědomila, že tu někdo je. KDE TU??? Cítila cizí přítomnost a náhle začala panikařit. Chtěla vyskočit a utíkat někam pryč. Cizí přítomný jí položil ruku na rameno a promluvil. „Stůj. To by nebylo moudré. Pokud chceš přežít.“ Myko vyskočila a začala utíkat. Když se zvedala, měla pocit, že proběhla mokrou bublinou, nechápala, co je to, ale na myšlení nebyl čas. Uslyšela za sebou kroky a ruka ji opět chytila, tentokrát kolem pasu a donutila ji se zastavit. „Myko stůj. Chci tě zachránit.“ Podivila se, že neznámý zná její jméno a snažila se podívat, kdo ji drží. „Myko. Kolem nás je štít, díky kterému nás nemůžou vidět, jen v něm, prosím, chvilku zůstaň. Až to skončí, budeš moct odejít. Budeš-li chtít.“ Ruka kole jejího pasu se povolila a Myko ještě chvíli zvažovala, nemá-li se dát na útěk. Ale viděla potlučené obličeje dnedazarských a viděla zkřivené obličeje těch, kteří byli odvlékáni Hlídkou kamsi pryč. Její touha uniknout se zmenšovala, až utichla úplně. Aspoň na chvíli. Byla unavená, bušilo jí srdce a z nějakého důvodu se rozhodla zkusit následky nenadálé situace. Necítila se víc ohrožená než tam venku a to jí pro tuto chvíli stačilo. Všimla si ovšem jedné zajímavé věci. Ten, kdo ji předtím držel, aby neutekla, měl jistojistě jen jednu ruku. Zvláštní. kapitola 8: Templ Lucius Leostradus Malý se proplétal zatáčkami bílé pískové pěšinky a co chvíli mi mizel z dohledu. Možná mě zdržovalo to, že jsem co chvíli zíral na neskutečné barvy keřů a květin, které jsme míjeli. Ani jsem neuměl pojmenovat některé z těch barev. Když usíná den, obloha dohořívá jako hromádka dříví v domácím ohništi. Jednotlivé pruhy oranže a růžovosti se prolínají a válejí jeden přes druhý jako opilí hadi. A takové barvy najednou vidíte na květech! V kontrastu se zelení stonků a větví musíte nutně žasnout v omámení. Přemýšlel jsem (a nohy šly zatím neřízeny dál), jak si něco z toho dojmu odnést domů. Jak to tady všechno vůbec přežilo? Trvalo to nejspíš jen několik minut, než jsme dorazili z hustého podrostu na otevřený prostor. A tehdy jsem začal vnímat šok z květinových barev jen jako rozumně dávkovanou přípravu na to, co mělo následovat. Lucius stál a počkal, až ho doženu. Málem jsem do něj narazil. Vlastně úplně. Tady dole bylo město. Teplo jeho uliček vstupovalo rovnou do srdce a běželo s krví směrem k malíčkům končetin. Musel jsem sám sebe vytrhnout z úžasu. „Co tady děláme?“ Měl jsem za to, že pár odpovědí by se už konečně hodilo. „Ještě chvíli vydržte. Všechno se dozvíte.“ Neuklidnil mě. Rozladil mě. Napadaly mě i lehce agresivní myšlenky, nerad nevím, na čem jsem. Ale došlo mi, že takhle půvabné místo by mi nikdo neukázal bez důvěry v moji .. loajálnost? K čemu? Komu? Možná stačí, že nějak přemýšlím. Jdu dál. Radši. Lucius ostatně už taky vyrazil. Bílé domky vyrůstaly ze zelených křovin jako houby z mechu a pokukovaly po nově příchozím, aby ho podrobily přísné analýze. Pěšinky z písku se střídaly s kamenným dlážděním, vždy dvě velké kostky vedle sebe přitisklé delší stranou a kratší navazující na novou dvojici. Vychutnával jsem nové pocity, čistoty, estetična, upravenosti, člověk by neřekl, že něco takového může někde existovat. Nejsem v nějakém opojení? Zakopl jsem. Nejsem v opojení. Došli jsme k větší budově na menším náměstíčku. Měla červenou střechu na bílé široké základně. Muchomůrka jako vymalovaná. Lucius pokynul rukou směrem ke schodům dovnitř. Pořád jsem měl neurčitou obavu, že někde bude něco špatně. Nevím, jestli bych se dostal zpátky skrz bludiště v jeskyních. Umřít tady by bylo taky hezké. Ale mám oblíbenější místa i časy pro vlastní úmrtí. I společnost. Následoval jsem Luciuse dovnitř. Šum přírody utichl a objevil se šum lidských rozhovorů. Několik pirátů (to mají vážně všichni jednu ruku a oko?), několik lidí bez pirátských znaků. Včetně mě. Začínal jsem mít hlad. „Vážení a drazí,“ začal mluvit jeden z jednorukých, stojící u něčeho, co klidně mohl být oltář. „Posaďte se, prosím.“ Ukázal na lavice v prostoru před ním, asi v patnácti řadách a hemžení změnilo směr vertikálně. Lucius se posadil vedle mě a poprvé za celou dobu mi přišel nepatrně neklidný. Ajéje. Pirát u oltáře začal mluvit. „Vítáme vás, přátelé. Celkem logicky (říkal to klidně a usmíval se) místu, kam jsme vás pozvali, říkáme Údolí. Je to, jak jste si jistě všimli, krásné místo. Ale to MY jsme poctěni vaší přítomností, věřte nám. (Tušil jsem mraky nad rozkvetlými zahradami. Usmíval se.) My, celkem logicky (opakoval se), jsme, už podle vzezření, Piráti. Neloupíme ovšem drahé kameny v královských vodách, lovíme v královských vodách jiné poklady. (Čím dál míň se mi to líbilo. Koukal jsem už zase po únikovém východu. On se usmíval.) Hledáme stejné lidi, které hledají jednotky OV, a zjišťujeme, zda jsou opravdu tak cenní. Pak jim nabídneme obchod. (Zas ten úsměv.)" V tom jsme zvenku zaslechli nějaký povyk. Řečník přestal s drobnou nelibostí hovořit a spolu s námi se podíval ke vchodu do budovy. „Říkám vám, že umím chodit sama! Jo! Poslechnu si to a jdu domů. Okamžitě. Řekl jste, že mě ZA-CHRA-ŇU-JE-TE.“ Mladší pirát, asi kolem pětadvaceti, držel na schodech za loket dívku, mohlo jí být jedenáct dvanáct. Nechtěl jí ublížit, ale trval na tom, aby vešla dovnitř, což jí se zjevně příliš nechtělo. Co věděla? Kdo je to? Co tu dělá? Co tu dělám já? Řečník u oltáře promluvil se širokým úsměvem a rozpřaženýma rukama: „Myko! Vítej i ty! Už čekáme jenom na tebe.“ Něco vážně, vážně, vážně nebylo dobře. kapitola 9: Dopis „Budu vám diktovat. Jmenuje se Jim Lesney. Ne, to ještě nediktuju, jen se ujišťuju. Takže začneme, pište si: Vážený prefekte.“ Místnost byla chladná, ale projasněná. Vázy z pálené hlíny objímaly drobné keříčky valichandrií, košatých shluků větývek obsypaných narůžovělými květy, kterých byl palác přeplněný. Voněly opojně. Na stole prostá mísa plná masa. A bramborový salát. A ovoce na košíku. Diktující si utrhl kuličku hroznového vína a vložil si ji do úst. Diktoval o něco méně zřetelně. „Doslechl jsem se, že Vaše usilovná snaha o pochytání Vědoucích je úspěšná, až příkladná. Děkuji Vám za takovouto práci, jste platným členem naší Společnosti. Společnost na Vás bude pamatovat při příštím přerozdělování. Nicméně, a zde bych se rád pozastavil, několik významných Vědoucích Vám přes veškerou snahu stále uniká. Mám zde jedno jméno a na to bych velice rád, abyste se zaměřil v nejbližší budoucnosti, bude-li to možné. Jim Lesney.“ Diktující si odříhl a kysele se usmál na písaře. Tedy jeho směrem. Ani jedno nebylo písaři příjemné, věřte mi. Do dveří místnosti se pokusil vejít jeden z hlídačů a byl odmeten gestem uklízečky smetající mrtvé mouchy ze stolu. Vzduch se tetelil přítomností sebe sama, ale při pohybech diktujícího uhýbal do nejskrytějších koutů místnosti a pokoušel se skrýt. Nesmíte si plést zmenšující se přítomnost bytostí v blízkosti duševních velikánů a totéž ve stínu duší ovládající druhé z pozice těch, kteří za nimi stojí. Duševní velikán vás nikdy nenechá zůstat malými. Pozvedne vás a ukáže, kam až se smíte dívat. Až tam, kam vás nikdy nenapadlo. Siláci z podepření vás rádi vidí neviditelné. Rádi rozhodují, kdo smí být viděn a kam se smí dívat. „Nekoukejte. Diktuju vám! Na co myslíte. Buďte rád, že tu můžete být. Pište si dál: Tento Jim Lesney je velice nebezpečný, přestože svoji důležitost v tomto ohledu pravděpodobně vůbec netuší. Tím lépe. Potřebuji, aby byl dopaden v nejbližší době. Naposled byl viděn v pozemcích Mrtvé čtvrti a tam jeho stopa končí. Nejspíše ho mají Piráti. S těmi se potřebujeme vypořádat stejně tak. Jednoho po druhém rozkrájet na kousky a nechat z nich po kapkách odtéct tu jejich odhodlanou vzpupnost.“ Písař bledl a jeho profil tak ještě více vynikl na pozadí rdících se valichandrií. Myslel, že pozice písaře bude jeho cesta ke svobodě, nebo alespoň k určitě volnosti spojené s životem blízko dávající ruce. Dávající ruka však na druhý pohled držela v ruce místo košíku s ovocem i nabroušenou pilu. Diktující poponesl do úst několik lžic bramborového salátu, které zapil červeným vínem. Míchal vždycky, co mu přišlo na chuť. Písař dýchal zhluboka. Akorát včas, slova už zase letěla k jeho uším. Už jen pár. „Pošlete, prosím, prefekte, posly, každý druhý den, abych věděl, jaká je situace. S pozdravem Ať žije Vládce, Váš Vládce.“ Písař vyčetl z očí Vládce, že bylo dopsáno. Podal mu napsaný dopis, díval se do země. Když byl dopis zkontrolován a zapečetěn, směl odejít. Odešel kvapně, za nejbližším rohem se opřel o zeď a konečně si dovolil dýchat. Srdce mu bušilo nepravidelně ale divoce, jak se doteď bálo, aby se neprozradilo, že tam je. Přemýšlel, zda kdyby Jim Lesney věděl, že má bratra, jestli by ho hledal? I kdyby byli rozděleni v útlém dětství? I kdyby věděl, že jeho ztracený bratr právě vlastní rukou (ale ne vlastní vůlí) sepsal jeho rozsudek smrti?“ Musím ho varovat. kapitola 10: Létavec Řečník dořečnil. Během posledních vět už jsem se pokoušel dostat k východu. Jen jakože si třeba musím odskočit. Lucius Leostradus Malý mě nechal docouvat až k posledním lidem v místnosti a potom vzdychl a vydal se směrem ke mně. „Neměl byste se pokoušet uprchnout.“ Stál až těsně u mě. Ta jeho rada se mi nezdála moc dobrá. Vzhledem ke slovům pana řečníka vypadala ta rada naopak velmi hloupě. Z pana řečníka totiž vylezlo, že máme v podstatě na výběr mezi tím stát se jednorukým jednookým spasitelem s trvalým pobytem v Údolí nebo ze sebe nechat vymačkat informace (představil jsem si rozšlapané pomeranče) a pak být předáni hlídkám OV. Jedna lepší varianta, než druhá. A takoví to byli hodní piráti. Myko byla drobná, ale mrštná dívka. Když řečník dovyprávěl a usmál se (ten jeho zvyk), zřejmě také usoudila, že poznávací pobyt je právě u konce a vší silou vrazila loket do boku piráta, který ji přivedl. Trochu se nahnul a překvapením vydechl. Myko mu vrazila prsty do zdravého oka (to jsme zase překvapením vydechl já) a spojenýma rukama mu zasadila ránu do zátylku. Padající pirát, dobrý pirát, řekl jsem si. Lucius Leostradus Malý se na mě podíval tušícím pohledem a pokusil se říct něco, co začínalo NE. Bolest způsobená předloktím mojí ruky dopadající na jeho kořen nosu mu to ale nedovolila. Myko se rozběhla k východu a vrazila do dalších dvou jednorukých, až zavrávorali. Taky dobrá věc. Postrčil jsme jednoho z nich a upadli úplně. Myko naznačila rychlý úsměv a křikla „Jdem!“. Šel bych i bez pobídky, ale zaktivizovalo mě to o poznání rychleji. Někteří, přivedení stejně jako my, se uvnitř začali vzpouzet svým průvodcům a způsobili klidodárný chaos. Zní to jako nelogické spojení, ale věřte mi, byl jsem mnohem klidnější s chaosem v zádech, než s klidem v řadách pronásledovatelů. Běželi jsme a nádherné kulisy Údolí mi v ten moment přišly jako nepatřičné, vzhledem k neidyličnosti situace, ve které jsem se nacházel. Zahnuli jsme na třech křižovatkách cestiček mezi stromy a já chytil Myko za paži. „Myko, počkej. Kam běžíme. Musíme to někam směřovat.“ Neochotně se zastavila a podívala se mi do očí. „Schováme se někam a pak najdeme cestu ven.“ Její reakce nevypadala jako začátek diskuze a já stejně neměl lepší nápad. Jen jsem zadoufal, že plán aspoň jeden z nás má. Neměl. Co se dá dělat. Běžíme. Hlavou se mi míhaly zmatečné obrazy. Pestrobarevné květy a ruce, chytající mě za oblečení. Jednoocí a jednorucí řečníci a cestovatelé pokřivenou krajinou. Dvě velká slunce bořící se jedno do druhého zapalující obzor v děsuplné harmonii krásy všednodennosti. Záda dvanáctileté dívky prchající z tropického ráje. Proč nemohl tenhle sen o Údolí vydržet aspoň o chvilku dýl?! Aspoň malou. Nojo, to by musel být život někoho jiného. Myko zahnula za dva keře a najednou nebyla. A sakra. „Myko!“ Zkoušeli jste někdy řvát a šeptat současně? Působí to komicky. Ne už tolik na toho, kdo řve a šeptá. Nevěděl jsem, kam zahnout, tak jsem se rozhodl a vybral pravou cestu. V tom se vynořila Myko z levé a udělala obličej něco ve smyslu „Dospělí jsou neschopní“. Dnešní děti nemají vůbec žádnou úctu. V místě, kde naše pěšina ztratila poslední průvodce v podobě šeptajících domů, se cesta začala zvedat. Soumrak by měl nahrávat schovávajícím se a prchajícím, nicméně jde o to, je-li prostředí připraveno spolupracovat. Naše prostředí vypadalo slibně. Zídky starých domů, spleť stromů a křovin a padající odstíny černé, vypadalo to nadějně. Ještě chvíli jsme se prodírali mimo cestu a nakonec našli malý domek. Neměl střechu a sestával víceméně z jedné malé místnosti a jednoho slaměného polorozpadlého lůžka. Ze střechy zbylo pár bílých prken, která, zřejmě nezáměrně, vytvářela desítky kukátek, přibližujících hvězdnou oblohu s pomrkávajícími tanečníky nebeského bálu. Přemýšlel jsem o našem úkrytu. Kdyby někdo s loučemi kráčel naším směrem, všimli bychom si ho, kdyby přišli bez svícení, neměli bychom šanci. Doufal jsem, že pronásledovatelé věří, že nemáme kam utéct a počkají s hledáním na ráno. Taky jsem věřil, že nemáme kam utéct, ale drobné dívce, která právě vsedě usnula opřená o mé rameno, jsem to neřekl. Jsme generace sedm věku pět a nad našimi hlavami nic, co není z přírody, nikdy, kam naše paměť sahá, nelétalo. Přesto, po pár hodinách mojí snahy nenechat unavené oči klesnout, zabzučelo nad mou hlavou něco, co rozhodně nebylo z přírody. Bylo to tiché a veliké jako čtyři auta. Chtěl jsem utíkat a současně třást ramenem spící dívky. Neutíkal jsem a třásl. A teď utíkat? Stroj nad námi otevřel ale ústa a vyplazeným jazykem nám oběma nabídl cestu mimo Údolí. Šli byste? kapitola 11: Sen Zažili jste někdy pocit, že vás objímá světlo? Milióny neviditelných bodů pospojovaných hmatatelnými vazbami se vznáší kolem vás a vy jste v náruči, která vás drží a nemá paže a nepotřebuje je. Tak to já teď zažíval. Čas získal nový rozměr – bezrozměrnost. Natahoval se a smršťoval a moje plynutí v něm si dělalo, co chtělo. V tom prostoru, který vznikl, jsem snil sen. Sen, kdy víte, že nespíte a za mlžnými skly vnímáte i realitu vznášení se, domku, kde jste nocovali, kmeny stromů, Myko, větve stromů, to všechno strašně pomalu. V mém snu bylo město a nad ním jedno jediné slunce. Domy byly vysoké a s jejich chladnými stěnami se praly paprsky, klestící si cestu korunami stromů s bílými květy. Něco vonělo ve vzduchu, kolem projel čistící vůz s kartáči na břiše, kterými točil a točil. Nemohl jsem se vynadívat na tu obyčejnost. Na tu nádhernou obyčejnost, kdy netušíte, co bude dál, netušíte, kam jdete a nevadí vám to. Šel jsem tím městem a potkával tváře. Tak zdánlivě nezúčastněné, zamyšlené, některé s vrstvou make-upu nebo zkoumající účinnost krému proti vráskám. Jiné malé, rozesmáté nevinností. Vřískaly. Bezstarostně dovádějící, s předstíraným šokem ze spršky kropicího vozu, který pronásledoval kartáčový před ním. Děti. Jedno zahodilo kolo na zem a utíkalo žalovat své mámě, jaká nespravedlnost se mu stala. Když ho s úsměvem utěšovala, záviděl jsem v tu chvíli oběma. Dítěti nevědomost a hravé přesunování pozornosti z jedné zdánlivě nepodstatné věci na druhou, jeho matce silné spojení s vlastním potomkem. Potom sen pokračoval v místnosti. Mužové třesoucí si rukama, úsměvy naučené v kurzech otrlosti, obálky, limuzíny, kožené sedací soupravy. Raketové středisko, káva na stole vedle ucvakané klávesnice, hlášení, spěch a úspěch. Důležití utekli před následky sebe sama a spláchli za sebou. Několik komerčních letů k rozšíření variability budoucího lidstva. Tubusy se zárodky předávané opatrně z ruky do ruky. Kolonie rostoucí tempem finišujícího dostihového koně. A pak se ukázalo, že radiace je vyšší, než se čekalo, že planeta nechce býti ovládána a za každou snahu po ovládnutí poslala novou a novou písečnou bouři, která zasypala týdny a měsíce práce. Měl jsem sen a zatím kolem probublával čas. Koruny stromů získávaly jasnější kontury a světlo, které mě objímalo, neslo i moji spoluuprchlici. Byli jsme na cestě z ráje, odkud se neutíká, na cestě kamsi, kde začala nemilosrdně odhalovat cenící zuby pravda. Když Myko dorazila nahoru a světelný paprsek pozbyl smyslu, dveře, vysunuté na vnější stranu létacího stroje, se s lehkým zasyčením zavřely. kapitola 12: Vlak Už jsem vám říkal, že pracuju v obchodním centru Lunadochter. V krámku s nápisem Užitečnosti. Vzpomínáte? Lidi za rohem, pošilhávající oči a tak. Lidi si ze své původní domoviny přivezli věci, které měli rádi. Také si lidé ve svých na věcech lpících hlavách přivezli vzpomínky na to, co rádi měli. Kávovar. Budík. Taxislužba. Něco přiletělo s uprchlíky, něco vzniklo až tady. Pokud se z toho časem staly kousky, sběrači je našli, odnesli do krámků s nápisem Užitečnosti a prodali. Prodavači jako já je pak jednou za čas prodali lidem, kteří měli dojem, že z nich dokážou sestavit to, čeho byli původně součástí. Vzpomínky dokážou zázraky. Prefekt Salindor věděl, že „tam venku“, bez svého luxusu, by nepřežil ani den. Především psychicky. Všude písek, vítr, špína. Nesnáší špínu. Špína se vám nalepí na prsty, na obličej, vleze vám do očí a nakonec pronikne dovnitř. Sežere vám vnitřnosti, prostor kolem nich a vystřídá krev ve vašich žilách. Nakonec spolkne i vaši duši a vy se stanete špínou. Špína je nákaza tohoto světa. Téhle planety, nezávisle na tom, kolik sluncí na ni svítí. Nevědomky se otřásl. Nalil si whisky. Usrkl a nechal teplo proklouznout hrdlem dolů a vracet se jako výbuch pomalé sopky nahoru. Za oknem se míhala krajina. Zatáhl záclonku. Krajina bez tváře se mu hnusí. Ale jsou místa, kde je dobře. I na téhle planetě. Ale je jich málo a je třeba je najít, získat a hlídat si je. Prefekt Salindor cestoval jediným vlakem na téhle a možná i několika dalších planetách. S největší pravděpodobností získal nejnadějnější osobu za poslední roky. Jim Lesney. Jak se o něm, sakra, mohl tak rychle dozvědět i náš Vládce? Zřejmě má oči dál, než jsem myslel. Prefekt usrkl ze své soukromé minisopky a zavřel oči, aby se realita posunula o několik stovek kilometrů blíž k jeho nové, nádherné budoucnosti. Létací stroj nečekal na to, až ho někdo nad Údolím spatří a bude o něm vyprávět. Vystřelil s rychlostí vrženého kamene a zmizel nad mraky. Místnost, ve které jsme s Myko stáli, nebyla nijak veliká. Stěny z šedého lesklého kovu působily lehce a přesto bytelně. Pohyb vzhůru vystřídal pohyb horizontální, což jsem zaznamenal s nemalým povděkem, a na boku poblíž dveří se ukázala okýnka. Z podlahy poblíž okýnek vyjela lavice a zůstala trčet v jinak prázdné místnosti. „Posaďte se, přátelé“ Místnost promluvila hlasem starého vlídného muže. Myko mě chytila za loket a dívala se zmateně kolem. Slyšel jsem o spoustě věcí a mluvící místnosti byly jedna z nich. Kývl jsem proto na Myko, že je to v pořádku a pokynul jí, abychom se šli posadit. Místnost znovu promluvila, až když jsme usedli. „Děkuji. Vím, že mi nebudete věřit, zvlášť po zkušenostech z Údolí, ale zkuste to. Tentokrát jste doopravdy v bezpečí. Dívejte se z okna do kraje. Cestujte v pohodlí. Já taktéž cestuji k vám, ale jiným dopravním prostředkem. Leč vzdálenosti jsou zde veliké a chviličku to potrvá. Sejdeme se za dvě hodinky a potom si promluvíme.“ Místnost se odmlčela. Myko měla strach, a přes moje uklidňování neustále těkala očima kolem, jestli se odněkud nevynoří nějaké hmatatelné nebezpečí. A já se díval z okna a sledoval ty změny krajiny. Chvíli pás malých zelenošedých křovin, chvilku hnědorudá poušť. Pak pás skorozeleně a dvě nebo tři menší města. Co všechno jsem za posledních pár dní zažil, to někteří nestihnou za celý život. A najednou jsem viděl náš svět i svůj život z úplně jiné perspektivy než doposud. Asi už to bylo třeba. kapitola 13: Svět je v mém hrnku Dvě hodinky, zmíněné hlasem létající místnosti, utekly jako voda. Vždycky se leknu, když přijde náhlá změna. Už jsem si stihl zvyknout na let stroje a na to, co se míhalo venku, Příjemná teplota a pohodlné posezení mě ukolébaly a mně se, přiznám se, chvílemi zavíraly oči. Pak se stroj zastavil skoro ve vteřině. Chvíli stál na místě ve vzduchu a pak se snesl dolů. Myko se na mě dívala zase vyplašeně a já si říkal, kam se poděla ta odbojná mladá dáma prchající z chrámu v Údolí. Došlo mi to. Byla to pořád ona, ale přece jen tohle byla situace, ve které se určitě ještě neocitla. Taky jsem se necítil nejlíp. Otevřely se dveře. Nedělo se jinak nic. Ani my se nepohnuli. Myko se pokoušela něco říct, ale nevydala ani hlásku. Udělal jsem krok ke dveřím. Kde to jsme? Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, ale tohle místo mi ani nepřipomínalo nic z míst, kde jsem byl, ani z míst, o kterých jsem slyšel. Obě slunce pomalu uličnicky přelézala přes zábradlí pochroumaného obzoru a mraky zůstaly z noci unavené a povalovaly se všude kolem. Postavil jsem se ven a Myko se sunula vystrašeně za mnou. V růžovooranžovém kouřmu stály téměř vedle sebe dva stroje, náš létavec a pak dlouhý, železný skorohad, o němž jsem věděl, že se mu říká vlak. Jak jsem to věděl? Mě se ptejte. Když Myko vysoukala z létavce celé tělo, dveře se zavřely a létavý stroj se zvedl do výšky. Zmizel, než bys řekl překvapení. Stáli jsme tam a všude kolem porcované mraky. Sem tam prokoukl skrz divadlo přírody strom, nalevo nějaké zdi, snad i cesta, moc toho vidět nebylo. Pak z mraků vyjel muž na elektrickém vozíku. Viděl jsem muže, kteří přišli o nohy během bojů, nebo kteří se narodili zdeformovaní. Nikdo z nich ale neměl k dispozici takový vozík. Zastavil kousek od nás a neusmíval se (dobré znamení). Bude nebezpečný? Myko měla několik tiků. Ve tváři, v nohách, zřejmě její nitro prožívalo boj mezi přirozeností instinktů a rozumovým poznáním situace. „Děkuji, že jste sem za mnou přicestovali.“ Řekl to jen tak. Jako bychom dostali pozvánku na taneční večer a přijali ji. Neřekl jsem nic. „Následujte mě, prosím“. Otočil nějakou páčkou vozík, na kterém seděl a jel po hladké bílé ploše směrem do kouře. Že by to nebyly jenom mraky? Podíval jsem se na Myko, vypadala, že spí. Vlak zafuněl jako unavený býk, ale nehýbal se. Vyšlo několik lidí z jeho útrob. Nevšímali si nás. Starali se o železného hada, objevujíce se a mizejíce v mracích příliš těžkých na to, aby uprchly do nebeských dálav. Taky jsem se cítil tak těžký. „Tak jdem.“ Myko najednou vypadala zcela bdělá a opět tak rozhodná a sebevědomá jako dřív. Poslechl jsem. Ne, sám jsem se rozhodl. To je jedno. Není. Je. Nechali jsme vlak za sebou a mířili za mužem na vozíku. Nečekal na nás, vzdaloval se poměrně rychle. Tolik si byl jistý, že ho budeme následovat. Rovná bílá plocha nástupišť se zúžila do taktéž bílého pásu jdoucího mezi hnědými zdmi z velkých kvádrů. Nahoře na zdech nestáli žádní strážní. Za to odtamtud na nás mířily krabičky s blikajícíma očima. Přidali jsme do kroku a před velkou železnou branou jsme muže na vozíku dohonili. Ani teď se neotočil. Zmáčkl tlačítko na vozíku a brána se rozjela nahoru. Na konci rovné chodby byly dveře výtahu. Výtah nás vzal nahoru. Taky zážitek. A pak už pokoj, jaký svět neviděl. Ne pardon, jaký Jim Lesney neviděl. Muž ukazoval rukama a mluvil. Přicházeli jeho posluhovači a nosili jemu i nám různé věci. Převlékli jsme se. Kožená sedací souprava byla to nejjemnější, na čem jsem kdy seděl. Myko nejdřív pobíhala po pokoji a na všechno sahala. Potom usnula na sedací soupravě. Muž ukazoval rukama a mluvil. A pili jsme čaj. Ne ten z našeho obchodního centra. Byl to nápoj, který pomalu, jako pouštní had, číhající na svou kořist, tekl mými útrobami. Byl silný, ale ne nebezpečný. Hledal další a další místa v mém těle, kde by udělal radost. Nezastavil se před žádnou zákrutou, nikdy nekončil a spolu s vyprávějícím prefektem Salindorem, jak se muž představil, probouzeli ve mně obrazy, o kterých jsem nevěděl, že v hlavě mám nebo umím vytvořit.