Začátek stránky co ke mně Kate přitahuje Kate jsem zavolal z budky po Smutným Petovi přístav zájezdní hostinec Louise Magnol nad mou postelí v Čínské čtvrti čokoládový croissant celá parta v zájezdním hostinci loď k Emille Morganovi zajímavé aspekty života soukromého očka Bílá labuť Buldočí hlava Bao hotel Ambassador co stálo na lístečku v klubovně první setkání s plešounem Modré kladivo bitka v garážích Zelený Jack Trezor Útěk Vzpomínka Ranním bulvárem Fiátek Do centra Malý JO Závodiště I didn't want to die or live on. Bourbon wrapped ice cubes in a glass, and the shadows from the street created an atmosphere of peace and tranquility in the room. I sat in my favorite chair, trying not to think about the severe pain that permeated every part of my body. It doesn't often happen to me that I get a loader like this, but something just flies in there in this industry. Kate will again want me to really tell her about this job. I had to smile - and if he came here, so would the wallpaper. I managed to get this apartment-office mainly thanks to the kindness of a friend. At that time, it used to be the offices of an accounting firm, and in this style it all remained here. I just put a bed and this chair here. But one thing the accountants had was great here, though they were hardly interested. The view from the twelfth floor was able to contribute to the sometimes much-needed view as little. But it didn't go very well now. The three guys wanted to let me know that I should take a vacation rather than sniff around their boss's affairs. However, this is out of the question. You have to pay properly for that luxurious outlook. And the people who hire me give me money only for the work that is done. Since I don't particularly like white coats, I rely, as I have done several times, on the healing abilities of Dr. Bourbon. k Emille Morganovi Yesterday evening I took a taxi out of town, on a turnoff to a narrow forest path leading to Emille Morgan's farm, stables and country house. I don't like these guys who wield a lot of money and think they can buy anything and anyone for it. Maybe I'll be a little jealous of it, I wouldn't mind having long drinks from scantily clad bartenders by the pool. However, it may only help me to maintain the proper operational anger to keep track as a hound. I think every private eye has something that drives it. Some small private war reflecting the wrongs of the past or the desires of the moments to come. I slammed the cab door behind me and went for such a small summer walk. According to information, the farm was about two and a half kilometers away. On the one hand, I wanted to get as unnoticed as possible, on the other hand, I've been sitting on my ass a little lately lately, and Kate doesn't forgive herself from time to time for less and less of my character's sporting features, so I figured a little movement would only benefit me. The task I'm hired for is actually quite simple. Find out if Morgan was the one who stole my famous stallion from my stables. I didn't understand why someone living in the same city should have an easily recognizable horse, but I was explained that such champions are stolen mainly because of genes. He may no longer appear anywhere on the race track until death, but he will pass on the qualities he carries to his descendants. And quality blood is the basis of the success of racehorses. When I arrived at the enclosure, bordering the lands I was heading for, I was cursed with a slight grasp for the idea of doing something for my health. At the beginning I probably set the pace too high and now I was blowing like after a marathon at the Olympics. I carefully climbed over the fence through which the power line wire passed at three-quarters of the height. In addition to horses, Emille also raised cattle, especially the species that provide the huge delicious steaks. That's the only thing I can praise Morgan for. I was hoping to get to the horse stables before any of the inhabitants of this corral noticed me. I have always had a strange feeling in my knees when I am attacked by an animal with a heavier weight than I have. Despite the slowly dimming gloom of dusk, I saw a herd of future steaks grazing about two hundred meters from me. I took this risk by avoiding another, namely the guards set up along the driveways. Except for a little excitement at the end of the diagonal path through the pasture, the path was quite calm. As I started to climb the fence, he ran to look at one pretty horned gift, and if my pants didn't grab my mesh eye, it might have been pretty easy. But I made it and could make a face at the monster that said something about my opinion of the beef brain. I just don't like them. Along the low buildings with tiny elongated windows, I crept to places where I sensed horse stables. I tried to stay in the shadows, and this tactic could have worked for quite some time, if I hadn't tripped my elbow on a wheel leaning against one of the walls. The noise that caused it, plus the noise that caused me to try to catch him, immediately attracted the unwelcome attention of the three guards. And the rest is already obvious and I feel the consequences this morning. co ke mně Kate přitahuje I never understood what Kate was pulling towards me. She is a handsome woman in her forties and is trying to make a name for herself among a flood of women and men offering insurance contracts to people who don't understand why they should get anything insured and also don't understand how annoying work someone can do. I'm ten years older than she is and I've been through more jobs than Kate signed contracts. I am currently a freelancer hunting criminals, looking for lost items and doing other important detective work. I never asked Kate why she didn't start her own family, and she doesn't ask me in return where I know people from both shores of crime. Neither she nor I are trying to have a relationship. Apparently we just need someone who represents some certainty in this world. Sometimes we don't see each other for a week, other times for three months. Then we go for a beer and just talk. Believe me, after all those conversations with people who are constantly playing, lying, pretending to be interested or disinterested, or whatever, it's a nerve balm. Kate sometimes can't help herself and puts something of a woman's care into our conversation, and then I can't help myself and bring something of a male bourgeoisie into our conversation. Just like that. The phone rang. Mostly people I already know call. In the phone book, next to my name, only the practice of a private eye is mentioned. Nothing more. So I usually hear people who have contacted me from someone else, or people who are related to the case I'm working on. I was stabbed in the ribs as I picked up the phone. "Downer," I breathed heavily, trying to catch my breath. "Hello, Frank," came a voice that didn't remind me of anyone. "Do we know each other, sir ...?" I deliberately left the question open. "You don't know me, but I know you, and that's enough, Frank," he said smugly. "And today is the last time I speak to you so well. If you don't stop sniffing around Mr. Morgan's things, yesterday's warning will be a slight warm-up against what's to come, Frank. I hope we understand. ”I was just getting enough of that idiot. "If we're to understand, Mr. Mysterious, let's start with Mr. Downer for you. And as for your threats, "I had a hard time saying the last words, as my ribs ached menacingly again," please fuck this shit. "There was a moment of silence at the other end of the wire. I waited to see if anything else came, but then the phone rang as the caller ended the call. Jerk. I really like these smart people who hide behind the phone and make themselves important. When it comes to the event itself, they sit somewhere in the office or on a bar stool and just process information from the field. I ran to the window, after all, this view is really priceless. I drew the blinds and narrowed my eyes against the awakening rays. The city slowly began to stretch and yawned through the tired river in the distance to greet the new day. The door to the apartment shook as if someone had kicked it. Instinctively, I crouched down and moved to my desk, where I had some of my weapons in a drawer. What the hell was that supposed to be? A faint mist formed in front of my eyes as I went from complete calm to an energy-intensive activity. Jojo Frank, not even the wounds will let you lick, they will immediately jump on your onion. I ran my fingers in the drawer and felt the weapon. Then the sounds again. It sounded ... like someone nailing a picture. Quite a clear hammer blow to the metal lining my front door. What is it ..... I headed for the door. I'll send them some welcome bullets. I was already two or three meters from the door when the wounds stopped. I stopped and raised my weapon. Suddenly, several drills screamed at once. It was a matter of a moment for them to walk through my door and disappear again. Then six goosenecks crept in through the new openings, and gasoline began to gush from their ends in massive torrents. I fired in the middle of the door while backing away from the shower that hit my feet. More this. It occurred to me that the shooting wouldn't help me now, and neither would the clogging of the six fluid lines. It was enough for someone to cross out a match at any time and ..... I closed the door to the hallway and was about to leave my apartment in crisis. With an open window, you can climb to a 15-foot-long ledge outside that runs around each floor under the window. With a painful grimace, I did not hesitate and climbed out into the open space at a height of about forty meters above the ground. My God, behind closed windows, this view tends to be quite different. Pressed chest against the masonry, I began to slide to the side. My fingers clung to the crack in the wall, and I noticed a pigeon that had settled just a few inches above my head on the edge of the flat roof. I think in the end it was won by a lighted match. With a deafening roar, a flame shot out of my windows, and with it shards of glass, pieces of masonry, and what else. As the house shook, I swayed in my place, and as I struggled to keep my balance, everything that might hurt in me hurt again. I screamed in pain and anger, and the only satisfaction for me was a pigeon feather falling down next to my face. zajímavé aspekty života soukromého očka Bílá labuť Sitting on the ground on the roof, I was breathing hard. Smoke billowed from where I used to have an apartment, and sirens of oncoming fire trucks and police patrols could be heard from below the street. I was thinking about what just happened. Mr. Mysterious did not wait long to answer my rude behavior. Dusting my belly off the dirt as I pressed against the wall, I looked up at the sky. I've never been up here. Also tell me how many people will climb the roof of their apartment building during their lifetime out of romance. This aspect of a private detective's life is priceless. You will get into situations that would not have occurred to you in a dream. I got up, damn ribs, I'm sure I'll get a few wrinkles from the grimaces, and walked to the metal door leading to the fire escape. There was a mumraj down the street. Firefighters, cops, paramedics, journalists (who happened to be passing by, for sure), ordinary workers, who were more interested in Monday morning's drama than what they had originally rushed to work for. I left them to their interests and decided to go upstream. The wind was blowing a little more than it would be pleasant, so I lifted my collar and sailed through my own world like an icebreaker whose purpose is to break down, but on the other hand, without a mass of ice around me, it lacks the meaning of its existence. Eternally frozen landscapes have endlessly captivating charms for those who are already used to moving in them. But their history and their future are always more interesting than their present. Or so he feels. I was used to, when the taste came, stopping for a few beers and one Bloody Mary in the White Swan hangout. I've always wondered why "White". The name thus lost its chance to be original in any way. Black, wooden, red, dead, dancing, anything but white? However, Sad Pete, the owner and the only attendant in this shit, was my favorite bartender, at least on this street. The offer of drinks here has probably been the same for about thirty years. Two types of beer, one cocktail (would that be my favorite?), Two types of tea, coffee with rum, coffee without rum, one bourbon, one vodka, and that's about it. But people like to come here. Sad Pete once bought this place as a two-room shop. The second room was a warehouse. Pete wanted to sell some kind of general merchandise. But in the end, his love of booze prevailed, he tore down the wall and turned it into a bar. I come here to sit when I need to close the door behind me and be with myself. The white swan is full of nooks and crannies. A sad Sad Pete slides between the wooden benches, and sometimes he himself is surprised that someone is still sitting around this or that corner. But no one here complains that it is not served quickly enough. People come here to rest. And they drink what they ordered at the right pace so that when Pete walks around again, it will work out for them. I sat down by the window, leaned on my elbows, and rested my hands on my chin. It was not sadness, one always goes on again and it was not such a loss, the office (and apartment) is just an office (and apartment), but the point is that for some this situation was worth all this destruction. Just as Sad Pete's hand appeared from somewhere and made me happy with a pint of beer, I became convinced that there would be more to this little fun with the stolen horse. Something to look at more closely. The next morning I woke up and thought about two very important things. First, why so often do my momentary visits to the hangout degenerate into something that ends in mists thicker than the morning hazes of the Chuang Che River, and second, where the hell am I and sleep ?! I braced myself on my elbow and the bunk below me creaked menacingly. I looked around with exertion. Everything around was foreign, it smelled like a lair, where dozens of resistance fighters had been hiding for hundreds of years, and in general, since Picasso had been dabbling in reality. From the depths of my own emptiness, I began to hunt for hard-to-reach memories. What the hell did we drink? And with whom? Two beers, one Mary, still alone. Then Pete… Pete? He never drinks with anyone ?! I don't even think I've ever seen him sit. Nevertheless, I would swear…. And I also had the impression that Pete was talking, which is also an unusual thing, he usually just nods and you nod back to him, like today, of course, the same thing again (and you could come for the first time in ten years since you weren't here, and again. nod..kit… beer, Mary). Why would Pete talk to me? Well, he talked, I'll remember later, and what happened then? Pete brought a boy, he looked Asian, but he was about twelve years old, supporting me and leading me through the faintly lit darkness, the dew cold behind my neck. I didn't want a little Chinese man or anyone to take care of me, but my legs didn't serve me much, Pete and I drank a lot of terrible things, I mean things that are only drunk in Asian markets after dusk or something. Why was Pete talking to me? Why do I feel it was urgent? The boy dragged me through half the city. Finally he knocked on one of the doors. Boom. I remember now. Upstairs is..ehm, the dorm, for the ladies who work downstairs. But now there are not many girls and several rooms are available. I rubbed my eyes. God, even more so when I tell Kate that Sad Pete was talking to me, that he probably drank something forbidden with me, that a little Asian saved me, that I spent the night in a brothel, so a purely healing stay, um Frank, it goes with you in the right direction again. I smiled under my imaginary beard and sat down. The ribs were reminded so that it wouldn't be enough, and I really had to start laughing. The hoarse sound that came out of my mouth had little to do with laughter, but it was my sound, so what. I need coffee. I mean, not that I like it or it helps, but people are drinking it right now, right? Kate jsem zavolal z budky I called Kate from the booth. She was glad she heard me, and I, let's face it, I was glad to hear her. I let myself be invited to breakfast, made bull's eyes, a piece of bacon, or rather bacon, apologized that she had nothing better, that it was left from cooking, but I didn't care. I had the impression that I had not eaten for three days, and perhaps even the annoying coffee from the mug I had burned in my lip did well. Then Kate had to go, she left me, and it surprised me enough to stay with her, take a shower, rest calmly, and so on. "Then just slam it, there's nothing to steal anyway," she muttered, smelling in what I might call lavender in the air, the door slammed, and I was left alone in her apartment. It was actually the very first time I was at her house. Do you also know this strange feeling when you are first at home with someone you've been for a long time, and you think you're good, you know? Then you put it all together, you discover new corners of your friend's soul, some connections only now fit together, you are in his private, inner world. I didn't want to take away her privacy, but it still didn't allow me to walk around a little and feel her presence in places she trusted, where she lay on the couch in the evening when she was tired, in things she only took in her hand. Kate could be smelled throughout the apartment, maybe it was the lavender, there were bits of her life, the past, the present, and a little things to come. I felt a tremendous influx of energy from leaving me here, that liberating sense of confidence, the freedom. * When I left Katina's apartment, the light rain surprised me with its unpleasant intrusiveness. Maybe it was the change in mind, the dream, the smell, and the almost perfect order at Kate's, and now, suddenly, through the gray frowning curtain, an angry sun stabbing in the eyes that didn't have the strength to control the morning streets. Tiny strings of rain were not drops, but ten-inch strings knitted from the needles of a mountain fir. With each touch, they left a small invisible cut on my skin, and it really made me cringe. So I added a step to get out of that natural hell, I know, the hurricane is worse, but mainly to handle the little Pete thing. Pete, to speak, um, was really just a kind of drug intoxication that even my alcoholic bloodstream wasn't ready for. And where did he get, hernais, that little Asian? And .. preoccupied with thoughts, I approached the White Swan, I'd say almost within range and .. yes, my mouth is wide open .. something that hasn't happened for at least the last 5,000 years has been happening right now Sm Sad Pete was closed. I don't think so! Wooden doors over the usual glazed ones. I had no idea they were there. Maybe they weren't. Maybe it still seems all to me. Breakfast at Kate's would suit that. Certainly. I'm definitely still asleep in that stinking hole, and at the bottom, sins against chastity are being committed and fulfilling the secret dreams of freshly grown papal sweethearts. I will definitely close my eyes, open it and everything is arranged as it should. At least something has to work the way it should. At least the White Swan. Where the fuck do I put Bloody Mary now? I mean, what happened to poor Sad Pete. I walked to the door and tried to open it. Such a futile effort, but at least you don't come as a fool when someone comes, opens it and says "It was enough to take the handle". Well, now I didn't come as a fool, but it didn't help me. I slammed. Then I banged on various places that looked like they were going to make a sound that could alert someone inside that I was here. Nobody anywhere. Herdek. I kicked the wall. Also a good idea. Now my fingers still hurt. Jesus, if it's broken. I go around the block and try to find a door to get to the courtyard and enter the company from behind. I once saw that Pete was picking up some goods there, so it should be possible to smuggle in there as well. I'll give you one piece of advice. When you go around the block on the left, the only door that can be reached to the courtyard is right next to the original one on the right. So, if you decide to go left, laugh at the trick and go straight to the right ones. So I walked through the side door on the right at Pete's courtyard and peered through the dirty windows into my favorite business. Helemese, there is my place. There sits the monkey in the cowboy hat, there…. my heart missed me — every time something happens that you're not ready for, it makes this heart happen — I had to wipe another piece of glued and dusty glass with my sleeve to get a good look. At first I saw only a hand, then the sleeve of Pete's usual robe, and then other parts of Pete. They were not together. Normally I don't mind seeing things that shake others a lot, but when you have, say, a personal relationship with someone, it's always a little different. I broke open the door to the bar, walked down a narrow corridor, and didn't turn to the tables. A little ice, tomato juice, 4 cl of vodka, or today I prefer 5, worcester, tabasco and I leaned against the bar. Sad Pete was really everywhere. But there was no one to serve today. I drank. Everything looked normal. Furniture in its place. A favorite sniff of this place. Calm as always. Only Pete won't be shouting here anymore. I peeled off and went to look at my place. There was something on my chair. Apparently someone thought of it as a sign. Apparently someone had a good time. Apparently someone knew me well and watched my steps. I realized what that meant and turned on my heel and flew away. I have to call Kate from the nearest machine, because someone's damn exaggerating. Because overweight, someone's ass is burning here. Unfortunately for me right now. I coughed at what people would say to the knocked-out pair of front doors, and rushed as hard as my legs were, God forbid, to call Kate. On the porch lay the glass of the fastest drunk Bloody Mary in my life, the sad head of Sad Pete sitting in a chair by my favorite table. po Smutným Petovi The payphone did exactly what I would expect from it, so it didn't work, one damn shop. Katina's office is about five blocks away, so maybe I could… walk. There is nothing better to hurt than an adrenaline-pumped run with sore toes, a few shots of an alcoholic cocktail inside, and people who are completely masterfully confusing underfoot. That day, you wouldn't find a better set of trips, falls, dropped objects, and angry faces reinforced by impending fists. Frank, Frank, what are you doing again? I blew in front of the house, where the offices of some of the craziest insurers in town were squeezed, and slammed the door. Still upstairs, and then just… find the right room. Kate shares her office with three other desperate people, simply taking turns at the same table as needed or possible. There is always a high chance that the rest of the party is running around the city or healing mental wounds somewhere where it does not live. The office was empty. Hernajz. But it is unlocked, so maybe…. Kate came around the corner, apparently on the second floor where the management was based, that is, those who had been successful enough or had been in the same place long enough. She was carrying a nice pile of papers and a box. At first she looked surprised, then me. She because she sees me, I because I saw a guy coming out of the toilet door on the side. The guy didn't look or look like someone interested in insurance. He looked like someone interested in killing people. Not that I was such an excellent psychologist and knew its essence from the features of his face or attitude. The bang he pulled from the inside pocket of his long coat, Jesus, told me a lot, the coat doesn't fit him at all, he looks like a rattlesnake from a corn field. Hastroš reacted quickly, but so did I. I think before my words "To the ground" reached Kate, my last rescue badge, which I carry with me in my inner pocket for emergencies, reached her. Well, someone has a gun there, someone has a badge. But I didn't offer Placatka so hastily to my girlfriend, but an overly high forehead with a gunshot. The shot slammed against the wall, the rattlesnake on the floor, the papers and the box of shepherds flying through the air, me towards the scene, which would be worth painting. I threw my untrained, but even harder, body, at the killer's body. Kate screamed, which added to the drama of the situation and annoyed me a lot. I heckled after the impact, the killer heckled too. I think I took both of us out of breath. For a second I was fascinated by my badge, lying right next to it, after all I have my favorite twelve-year-old glenfiddich special reserve in it, and not some clogged brandy. But then the hastro attracted my attention again. His fist in my face meant he was dissatisfied with the situation. I was dissatisfied with the fist in my face, so I showed him how annoying it was, and look, he didn't like it either. We did things like that for a while that we didn't like, in the meantime I encouraged Kate to leave the battlefield, so I shouted "Get out", and she strangely obeyed. Sirens sounded outside, from a distance, but still, probably one of the adjoining offices had done something useful. The killer put his feet on his shoulders, I gathered much slower. At least I looked down the hallway of the house; quite a peeling wall and a floor that stains your pants, at least when you roll on it. Kate was locked in her office and cried. She opened after a while. I sat down next to her on the floor, we both appreciated the glenfiddich and kept quiet. Detectives are saying things right now that they're sorry that it happened, that it's the worst thing about this job, that your loved ones are at risk, and so on. The crying girls (even in their forties) nodded sobbing and the situation is quite sad. The detective then leaves, disappears from public life somewhere in the most stinking hole in the area, collects piles of ammunition and shoots all those bastards. There's a kind of thought transfer between me and Kate without the need to communicate in words, so I didn't have to say all this. At least I think so. přístav A port in a big city is a place that lives its own life. He does not know day or night, he breathes like an anthill together, without the individual ants knowing each other. Ships arrive like timeless dinosaurs, going slowly, but if you get in their way, they'll crush you. The resemblance to the anthill continues in a tangle of invisible paths, along which people who do not look around move around, a rear-view mirror that does not need machines, and all this is intertwined according to a seemingly non-existent scenario. When night falls, as now, thousands of lights of all colors shake through the darkness. When you design machines, dashboards, cabins, buildings, towers, and in fact anything that glows, flashes, illuminates, or even just shows colored numbers, you don't think about the harmony of the concert that your work at the destination will become part of. I think that above each night port there is a confident private conductor, waving his wand and pouring individual colored waves from side to side, from place to place, so that in an attentive beauty lover he awakens emotions elsewhere and sometimes unattainable. And the port is not stingy. He will also incorporate sounds into the play of lights, often unidentifiable even to experienced port listeners. Just as the forest pulls out sounds from the dark forests after dark, which enemies with the light of day, so the waters of the port will be washed away by a natural-industrial symphony for the insiders. Listen and watch. Darkness hides nice and ugly things. Now she did both at the same time. Emille Morgan sat in a dark car, personally supervising the embarkation of the beautifully built English thoroughbred Maxim. The idiotic detective began to purge the waters of peaceful theft, which this business certainly looked like from the beginning, too. Downer is lucky. First not and not to fly into the air, then again, without a weapon, he resisted the attempt to send a message by liquidating the torn insurance company. It would be better to relocate Maxim for a while before the little matter with Frank Poison is resolved. Maximus had a blanket draped over himself to keep him cool. Even so, it was known that it was a noble animal with a personality, a healthy root and self-confidence. The skin on his neck gleamed, and his gaze certainly did not reveal fear of the unknown, if there was one. He let himself be guided down the loading dock, and if someone wanted to paint a nice picture of an undefeated racing champion and a steel ribbed of crushed cargo cranes in the background, he would have a unique chance. Emille Morgan's eyes blinked darkly, and her mouth gave the order to leave. In fact, the mouth of the ship's worker, Louis, hidden behind containers, spat out a fully chewed bite of chewing tobacco, and his eyes sent images to his brain that would have to be passed to Frank. Yeah, old Frank Poison Downer has a lot of acquaintances, and most importantly, he can anticipate the actions of his opponents. At least some for sure. zájezdní hostinec At first I thought it wouldn't be a good idea to go back to the house where I slept last night. Not that I was afraid of any damage to my reputation, on the one hand no one knew me in these parts, on the other hand I never had any good reputation. Rather, I wondered if anyone was watching me with that little Asian, because I was definitely not in a position to be careful about this. I went back because I thought of asking the owner who the Little Pete's helper was. Someone must have known him when he led me here across half the city, they complied, and no one wanted any money from me yet. Today I finally looked at the building that hosted me yesterday. The house looked inconspicuous. I would almost say that from the outside it should not be known what type of business it is inside. Thanks to the fact that it stood on the outskirts of the city, the surrounding buildings were not overcrowded, nor was care paid to the stylistic or color harmony with the houses around. It looked more like a peeling coaching inn than a house of pleasure. Two windows could be seen from the street in the upper right, through which I saw a new world in the morning. A world without Pete. I went inside. Smaller entrance hall and again the impression of a coaching inn. An elderly couple, probably a couple, sat behind a low wooden counter anchored quite a doorway between two dug pillars with green-yellow-gray — once perhaps white — plaster. Jesus. They were like a miller and a miller, not brothel operators. Maybe that's what it's supposed to look like. Or did I sleep yesterday in a mill disguised as a coaching inn, or vice versa? It was starting to matter to me. "Good evening," I was going to be polite this time. The old man nodded without looking at me. The old woman looked at me and smiled in a way like "it says." I expected them to say something, do something, or ... something. But nothing. Everyone demonstrated their minimalist movement, which could mean anything. Maybe I'm expected to communicate, I don't have the slightest problem with that, I have problems of the opposite nature with my mouth. "Dear Sirs, I would like to…". The old man rose sharply until I winced. He was like an old immortal cowboy in a lonely ranch terrifying young (no prrr) gunslingers with his speed. I'd be dead by now. Without taking a single eye away from the black-and-white glowing screen for a second, where they were giving a documentary about animals I didn't know, wrinkled fingers pulled out a room key ring and gave it to me. He was still watching the monsters on TV. I took the key, but I also wanted to ask the boy. "Thanks, boss, I wanted to ask." He turned his back on me and sat down again, without interrupting the flow of educational euphoria from the jumping creatures somewhere in the savannah with my presence or effort to communicate. "I wanted ..". The old woman smiled at me again with that waxy smile and left it on her face. "See." . Sad Pete is dead, they tried to kill my girlfriend, and I'd like to find the guy who brought me here yesterday. And I don't know if you're in danger either. " I had to say it. All. Even though no one listened to me. The old man rose sharply again, and this time I winced a little less. He did two things. He scratched something on the paper, probably from the salami, and handed it to me. At the same time he managed to reach under the wooden enclosure of their shed, I can't help themselves, they were there like a goat family, and very deftly he lifted the cut shotgun main into the air. The old woman froze in the smile that went best and honestly, it wasn't the prettiest look on her. The old man gave me about two seconds to snatch the greasy paper from his hand. The shotgun didn't look like it was capable of firing, let alone killing, but I didn't want to try. My old miller-goat-cowboy apparently tried to convince me that he wasn't afraid of anyone. I thought potential assailants would rather die in horror at his wife's smile, but I didn't say it out loud. I tried to adapt to the way they communicated and spoke with a significant movement of my eyebrows up and down, it meant both that I see that they are really self-sufficient and that I thank you very much for the paper. And I didn't know yet if it didn't have a shopping list or something. I went upstairs before I went to bed, to see if there was any glenfiddich left in the placard. She was left. Louise Magnol nad mou postelí co stálo na lístečku You know the feeling when something happens, you don't know what yet, but do you know that you should have known it a long time ago? Like "I'm standing on the tracks and the train is going, what did I want?"? Then a massive aha will come at you and you wouldn't count the frosty pimples on your skin. They run across the cheekbones across the neck down to a wildly stumbling heart, and the wave is like a whirlwind running across a carpet with long hair. When it's over, you can have a pretty nice heart attack. So I had this feeling after waking up in my, now slowly popular, dormitory on the floor of a house that is not in color with the surroundings. With my eyes ajar with my head in an unnatural bend (booze does it with sleep), I registered motionless blue legs standing very close to my pelvis. Jesus Christ, (and now fill in the feeling that I described a moment ago), my God, I jumped out, which, moreover, polished my head decently, what co. As you can see, if I were in real danger, I would really be posthumous. This is how, immediately after a few seconds of fainting, I focused on the second attempt and saw Loung Magnol, the bearded face grimacing over the graying image of the gloomy morning reality, trying to focus on me for a change. "Where are you here, for God's sake ..." Louise, grinning for a moment, reminded me of the relentlessly nice lady downstairs from the reception desk, but I scared the oncoming tsunami of nausea with the thought of something nice (a badge with an engraved lion on her side). Louise, so far in a slight forward bend to help him see if it really was me, straightened up like a stork in a wetland full of frogs, as if he didn't want much, but his back hurt. I rested. For the second time. For the third time. And again. You idiot. I sat on the bed and hid the ruined face in my hands with time and life. The air that bounced back from my palms to my mouth reminded me that the glenfiddich's badge had disappeared too quickly, and that after a furious smirk, I found a small pot of water on the floor. They had a decent supply of ardbeg there, which is probably my fourth most popular Scotch. They did. I feel grotty. Louis, what the hell are you doing here? You could have brought me death. " Louise smiled from the docks as much as the skin on his face allowed, and several times he chewed intently on a bite of tobacco that materialized in his mouth. "Frank, Frank, you weren't such a jerk," she said, muffled from the smiling worker. "Louis, Louis, have you ever seen yourself six inches just after waking up?", I seemed to fall on my own. Chacha, the guy laughed and put his hands on his hips. He was not the youngest, but thanks to hard work, it was not very visible on him. Jeans with slacks and shirts with a checkered pattern bore traces of eternal wiping of oil, kolomazi and probably soot, and there was a threat that, although completely different colors, they would soon merge into one color common, probably not yet named by anyone. "Tell me," I said, realizing that it was a few miles from the harbor, and that Louise Magnol had never gotten into any means of transportation, so he had to stumble on foot. "Look, and how did he find me in the first place, doesn't anyone know where I am, do they?" Magnol looked at me and smiled with his eyes. "You consider me your friend because I know exactly where and when the person who is important at the moment. You're important to me now, it was Emille Morgan yesterday, um. " Louis's remark caught my eye. On the one hand, he did not explain to me how he found me, on the other hand, he provided absolutely essential information. "So sit down, Louis, there are some chairs over there, bring one here. And you don't want to curl up, there's still a little bit left ... " "No, thanks, Frank, you know I don't drink. But I'll sit down. " Doesn't he drink? I had the impression that the only thing I knew of him was over the cards and with a bottle of booze turned upside down in the air. Or wouldn't it be him? Those people are already merging with me. Louise eloquently described what he had seen yesterday. It was like a slow-motion film that interests you, but at this pace you just manage to forget what was three sentences back. Eventually I learned everything and I think I must have fainted, fell asleep or died for a while or something, because when I looked around the room after Louis's last sentence (what I remembered), he wasn't there. However, I had a strange, apparently physically and spiritually inexplicable feeling that I was not in the room either, which was a little more uncomfortable for me than that Louise was not there. I have to sleep for a while, please. I don't know how many minutes, hours or days passed. I woke up. When I stood up, he reached for the window, looked out, it was still raining. Or again? Sometimes it occurs to me that it actually rains all the time. I have a hangover? Probably not. What now? From somewhere in the back of the space between my head and infinity, the events of the recent past began to emerge. Louise Magnol, a spooky couple down there, a little Asian, Pete, Kate, thugs shooting deadly bullets. Ticket. I felt a note in my pocket given to me by the strange gentleman at the front desk and looked at it for the first time. He was really greasy and something was really written on it. It said "Bao" and "Huayuan District." Good good. We'll assume it's an answer to something I asked the baby couple, or at least a response to something I told them. It should be okay. Most likely it seems to me that this is the boy and he could know what happened to Pete and so on. But in any case, we will go to the H-district, which is such an abbreviation for those who do not want to pronounce Huayuan, which for a change means "garden". They didn't give me breakfast in this first-class business, they didn't want to pay me anything, they didn't even sit downstairs, so I dropped out and headed through the city. I like the morning trams, half-empty, running on the outskirts of the city. Here and there you will meet slightly swaying trees, elsewhere you will pass fellow citizens rolling in the rubbish, sometimes you are chased by a questionable dog, and you laugh at him, because he just can't get on the tram. Frank, Frank, you're riding the tram again and you're in a romantic mood. How is Kate? I should call her. I was thinking that to accomplish my task, for which I should get paid quite well, by the way, it would actually be enough to bring Louise Magnol to my client to confirm what he saw, yes. Tadááá. Emille Morgan HAS A Famous Horse Maxim. Done. End. Holiday. Bahamas. Bow, thanks, goodbye. But you definitely feel it for yourself. It has gaps here and there. Credibility of Louise as a witness. Nothing much. The certainty that the horse in the harbor was the horse we were looking for. There is no certainty. Sad Pete and his head on my chair. A little too much soda on a lost horse, don't you think? Asian boy, Kate. All those reactions were unusually strong, tailored to what needed to be covered. I would expect threats, a laxative in coffee, maybe the kidnapping of a loved one, but all those accomplished or imperfect attacks on life and health tell me that Frank's role is not over here. Unfortunately. Bye bye, Bahamas. v Čínské čtvrti The tram was just passing along Chinatown. I didn't cross the wonder. Shout out. The highway that lined this side of the neighborhood entices people to perform here and be swallowed by one of the shops, bistros, small cinemas, bars or grills. I fell, more than stepped out, onto the sidewalk and looked around. I don't come here often. If I want to have Chinese food, I'll have it with us. When I want to meet a Chinese man, I climb the street. When I want problems, I open my eyes in the morning. Everything was here. Large blocks along the highway were shot in small alleys after a few tens of meters, bleeding dozens of people in a second in both directions. I flowed in with the current and disappeared from a world known to me. Like running through a stage over heavy curtains backstage. You see eyes everywhere, you suddenly feel scents that you don't know exist, but also those scents, but especially those eyes, he knows that you exist. I had to stop for a moment on the side of the alley. Streams of people pushed into me and you don't even look around. I didn't know how to look for the boy, but it never hurts to look around. Or ask. "Excuse me - don't you know?" Nothing, not only did no one respond to me, they didn't seem to see me at all. If you want to play fish, you have to swim with the current. I let myself be carried back by a stream of rustling people down the street, which did not end anywhere. After a while, I didn't get blows to my faces, I didn't break my legs against chairs, tables and shelves standing on the street, wires and bars of blinds, canopies and blinds slowly ceased to pierce my eyes, and the sharp transitions of the suddenly appearing and disappearing sun stopped induce sensory shocks. Fish. I sailed into a tiny shop, and the current of the street continued to hold its trough, letting me exhale in a meander of pink-green glass and dark red carpets. There seemed to be no one in the shop. In my world, a lone shopper would abuse it in a matter of seconds. But I was neither a shopper nor lonely here. Not even in my world. An old woman protruded from the strips of hanging cloths like a cuckoo clock. Chinese woman with smiling eyes. She began to speak, Chinese. She spoke and spoke. And she never seemed to stop. She didn't care that I didn't understand her. I didn't understand her for about ten minutes. All the while she was talking, throwing her arms around, turning around, apparently talking about a place in that direction, bending down, clasping her hands, closing her eyes. I thought about Chinese courses for a while. Then I changed my mind again. Suddenly she stopped. All was silent. She threw up her hands, dropping them to her hips. I think I was looking pretty hard at the time. The awkward silence lasted about 20 seconds. I rolled my eyes and smiled, thinking about leaving. That I would slowly back up on the street and we could tactfully forget about this situation. The room curled slightly. Not whole. Only in one place. A little boy came out of the strip of hanging cloths. Bao Of course you don't believe that. I didn't believe it for another ten minutes, when I fainted and the old woman and boy washed me with a cloth. It was him. It really was him. The one I went looking for. "Hello, Mr. Frank." He was smiling in my face. He leaned one hand against my shoulder and the other with a greasy cloth on my face. "Hello, are you okay"? My pride tried to nod, but my nervous system shook its head from side to side. Usually I am weak only in strong moments of surprise. Then I feel weak at the dentist, at the races, when my horse can win, in the heat, well, there are more of those situations, so the original "only" does not actually apply. But again, there are times when others would faint and I move forward heroically. One day I will remember a moment like that and tell you. "Mr. Frank"? I stared slowly at the boy. "Bao?" I say, and his smile brightened his eyes like stars. He thought I knew him and that I even remember his name. I took a leaf from my pocket and showed it to him. "Yes, it's me, Bao, Mr. Frank. Do you remember me? ”He took the leaf in his hand and returned it to me without looking at it. "I helped you with the White Swan. You were tired. " The very euphemic sign of my condition at Sad Pete was probably tired, but I liked the way it sounded, so I didn't fix Bao. "Thank you for that, Bao. You helped me a lot. ”I nodded to emphasize my thanks. I was starting to catch my breath. "I've been looking for you, which you probably know, because I need to clarify a few things." Bao was still smiling. "I'll explain, Mr. Frank, I'll explain. But now we have to go. ”He sounded a little urgent. "We must go? And where?". Although I was already in my senses, I wouldn't say that I would feel like "we have to go". "The evil people who killed Mr. Pete are looking for you, Mr. Frank." Bao was still smiling. Well, that was crucial information. Essential information of this type usually pours new blood into my veins, and this time it was no different. When asked how a young man knows, there is always plenty of time for that. Essential information about the bad people looking for me needs to be accepted and addressed until we can later search for the source of the information and its credibility. I got up from a chair I didn't even know was under me. "Let's go. But where? Which way? And where are the evil gentlemen? Somewhere close?" I headed out of the room, but Bao grabbed my forearm. "Mr. Frank, this way!" The Chinese grandmother disappeared, Bao turned away from the door and disappeared behind a wall of hanging cloths. I followed him. I had no idea where the boy had disappeared as he ran, and I followed him, and for a second I saw only his heels, vibrating one by one and hiding behind strips of cloth hanging across the road. "Run, Mr. Frank!" I tried to run, but I had trouble orientating myself where I was. The shop seemed to be just one of many rooms connected by corridors, cloths hanging everywhere, furniture scattered in other rooms and mats on the walls, then a corridor, overhead, so we were outside, another room, so inside again, and so on. I didn't even say goodbye to my Chinese grandmother. I don't know if I estimate time well, because I perceive time differently, depending on what's going on and how much I have to focus on the situation, but I would say that I stumbled well behind a smiling Chinese man for a quarter of an hour. Finally, Bao stopped. I almost crashed into him due to inertia, but I stopped. It occurred to me that he was not out of breath at all. I was. I leaned forward and rested my hands on my thighs. "So, where now? Isn't that enough? ”. After all, Bao was a little out of breath, but he was still smiling. We stood in the middle of a small backyard. It was completely empty. Above our heads, the sun shone behind the gray-and-white patches of torn clouds, and the breeze, which pushed the clouds, reached the backyard only in second gusts. Bao must have understood what interests me most. "Let's take a look around, Mr. Frank." And he pulled my arm again. We entered, at a slower pace, into another opening for the door, which was not there, but we turned left onto a narrow staircase and climbed somewhere up a step, two steps. Although the walls of the courtyard did not look high, the way up the few smaller stairs still did not end and led higher and higher after each turn. The boy finally opened a wooden door that was not visible at all in the shadows of the corridors. We went out into the light and after a few steps we stood side by side at the railing, looking over the roofs of Chinatown as you looked at the beach on a pebble rug, with different shades of yellow, brown, beige and gray. "Sir," she said in astonishment. If my guide left me here now, I would have to jump over rocks to the horizon. čokoládový croissant Kate Rousseau drank coffee on the corner of one of the highways and the small alley, creaked between the towers, thought of Frank Downer, her life full of figurative and real kicks and falls from the stairs, and wondered if it had anything to do with it. The coffee was a little hotter than she expected, so she burned her lips and tongue at the first sip. The waitress danced with a kettle of coffee around the company as a figure skater with an imaginary dance partner and smiled. Everyone who looked at it received a full-day mood bonus at no extra charge. Kate returned her smile and thought of the lesson that you have a life the way you make it. It reminded Kate that she had been craving the chocolate croissant she'd seen through the shop window on the way home for about a week. So she got up and came to the counter. She asked for dessert and went to sit down. She bit into him and he was exactly as she had hoped. Shortcrust pastry and flowing filling like lava flooding the valley. She heard the clock ticking and could almost feel the hand on the dial spreading the waves of reality. The door flew open and a small Chinese boy ran in, followed by "The Last Time You Calmed a Delicious" Miss Frank Downer. She sharpened her gaze at the two newcomers, but it wasn't easy, she was drowned in pleasure up to her ears and didn't want to go out. "Kate!" He had to shake her. She probably exaggerated it a bit. "Come on!" On their way around the counter, they left money for pleasure and coffee on its marble surface and dropped out. The door slammed shut behind them, and reality returned to hurried normalcy. Come on! Across the street, four men in a black sedan nodded contentedly, as if rehearsing the activity, and the one leaning against the steering wheel shifted one, then two, and drove slowly to the other side of the street. They let the frightened trio that had just run out of the fine Caffé Royal catch their breath just so they wouldn't see them, and when the coffee loafers ran down the aisle, they got out and followed them. There was no need to hurry, the alley was surrounded and another black sedan with a tuned four was waiting every five meters. It will be resolved today. I ran after Baem and pulled Kate behind me. She wiped some chocolate with her tongue from her lip, I don't know if it's to look perfect or because she didn't want to lose the rest of the chocolate. Bao was right, we found Kate at the last minute. I noticed a black sedan across the street, and I also noticed that they were in no hurry to see us run. So they're damn sure of the situation and themselves. But that's a nice mess, Frank, that's it. I wondered how long this alley could be, but since we were running during my thinking, the puzzle very soon solved itself. The alley ran with us to another boulevard, where, as in the mirror image of the previous scene, a black sedan with four mannequins stood across the street. I'd like a shot. But that didn't work out right now. This end of the street had one advantage. He didn't end up with a beautiful cafe with crazy girlfriends, but a small patch with garages. So far, you don't see it as an advantage, but it will change in a moment. Then I won't see it as an advantage either. A black "mirror" sedan crossed the mirrored street, and four mirrored dolls got out of the car in peace. Ba and I grabbed Kate's hand and turned to the garages. It occurred to me that the garages could be climbed to another street, where we could disappear from the sight of dolls, or somewhere where you can drink a little whiskey or bourbon in peace. Some people have it that way. In tense situations, he thinks of something completely different. Kate slowly began to wake up from the chocolate intoxication and began to scream. I love when Kate screams, but not in this style. Screaming Kate laughed at one of the approaching mannequins. We were already at the door of one of the garages, and Bao quickly understood what I wanted to do. We picked up Kate and she climbed up. The boys from the sedan began to move faster. I picked up Bao and Kate shook his hand. The boys ran. They were quite close, especially if they wanted to shoot. They haven't shot yet. I tried to jump on the roof of the garage. I didn't make it, and neither Bao nor Kate could pull me out. So I miscalculated that. And that's why I'm going to die here now or they'll take me and torture me, and that's an even worse option. No, it's not worse, I exaggerated. Well, it depends mainly on the type of torture. A shot from a shotgun tore me out of the dilemma. I jerked until my knees broke. I immediately checked in a second if there was a shooting at me. They didn't shoot or they didn't hit. As the shots were repeated and the shots with blazed smiles grabbed various body parts and fell, apparently no real shot was taken of me. Then a hand fell over my head, so I reached for it. I flew high and suddenly stood on the roof of the garage. Even more than the massacre on the garage floor, which we all looked down on for a few seconds, I was fascinated by who owned the hand that carried me to heaven and, above all, the hand that pressed the trigger of a firearm of mass destruction. The hand and, in fact, the rest of the miller's grandfather-goat-cowboy in one person and the hand and rest of his terrible-looking wife contributed significantly to the salvation of my life. Pardon. And thank you. celá parta v zájezdním hostinci It wasn't until we arrived at my favorite secret inn that the slowly clearing sky sent the winds to blow around and one of them probably brushed off branches or wiped off a previously invisible sign on the facade of an old house, and I saw three dark purple grapes and a sign confirming the graphic. the same. For three grapes. That it didn't occur to me. I like to give things, people and places names. There is a little gloominess in it, perhaps a little dreaming, a little intuitive attunement to the object of inquiry. That's what I say to myself: "this man can't be called Joseph, he looks more like Amos" or "this house doesn't look like At the Carousel, but more like At the Faint Game" and so on. "At three grapes" was clearly sitting on this place. Several houses around, each hidden behind its own tree, did not interfere with its decent dominance. Elongated, that is, its size hiding in width, not clinging to the cloud, like other more provocative buildings. Overgrown with branches, his distinctive markings were dusted with age and perhaps unfounded shyness for the vices hidden behind their walls. But what are vices? What makes us happy when no one is watching. So don't look and we won't look at you. Our group came in, Konrad and Agnes, our rescuers, led us around their reception and led us back to where there was another, larger room. Nobody talked all the way here, even though we all had thousands of questions. But the fatigue, the shock of recent things, and the heterogeneity of each group of us closed in on our own depths, where we floated and waited for a more opportune moment when we would be able to rise above the surface. The room we gradually entered was furnished in the style of a chalet. I don't know which mountaineers used to come here to dry deer skins and engrave messages on oak benches with thirty-centimeter knives, but in this setting, with a crackling fire forming images of dancing lovers on the wall, I felt like in paradise. * Emille Morgan admired his polished shoes on his desk. He loved this position with his feet up in old movies. The bosses of the underworld and the "superworld" showed the freedom they had gained by their power. They can do whatever they want. The pink sun stumbled and crashed slowly into the sea. The first lights of the lamps fought the pink tinge and the fading twilight light. Emille already knew about the inconvenience with Frank Poison Downer in the alley behind Caffé Royal. Usually it was enough to lift the finger of one hand and the apparatus of obedient idiots started and worked in the right direction, so that the unexpected ripples on the otherwise flat surface could be smoothed out again. If it wasn't enough to lift one finger an inch, Emille moved to a new position on his own annoyance scale. He didn't like this position. He didn't like raising eyebrows but his finger. Definitely not because of anything like Frank Downer. He certainly didn't like doing anything but things he had planned and counted on. When an clerk, with an overly active face, came in, a gift was sent to calm him down when he didn't accept it, but the clerk lost something and usually calmed down to get it back. So mostly calm down. Frank Downer had shown before that he didn't accept presents, he didn't understand the warning and now, damn, he refuses to die! Emille Morgan's muscles tightened, which was his minimalist way of expressing his rage. He should show those emotions. Otherwise, one of his blood vessels will rupture one day. But he felt that the emotion he had expressed was equal to the admitted weakness. Someone might hear him. Knocking on the door. See? They could already catch him. "Come on." The newcomer brought a new color to the room. Emille Morgan even rocked his body slowly and stood up. Although it was a contract. And when it comes to the job, he's still the boss. But this was an extraordinary contract and an extraordinary contractor. Even Emille Morgan froze slightly when he saw him. The new color that the newcomer brought into the room was silver. On the one hand because of the name that Morgan considered more of a nickname, and on the other hand because of the reason for this nickname. Eric Silverman was already standing right next to him. He didn't have a sacred horror on his face like others who dealt with a big boss, he didn't have arrogance on his face like others, angry dogs who wanted to swing somewhere higher and didn't have the right stretch or start. Eric Silverman had nothing on his face. It was as if they had operated on his personality from his facial expression. He was wearing a blue suit with sparsely patterned vertical stripes. This in itself could be fluttering or careless, almost ridiculous, until you came to your face while looking. It was gray-gray, with no birthmarks, shades, protrusions, depressions, or anything that would reveal human origin. He held his hat in his hand and now had nothing on his head, no hair, no scar, nothing. His eyes, in contrast to everything corpse, were piercing, shining, living their own raraškov life inside at first and second sight of the dead box. That was what caused a slight freeze on Emille Morgan's bones a moment ago. Now Emille smiled and quickly returned to his experienced role as boss. "Shall we sit down"? The silver man nodded and pulled up the offered chair. His reputation suggested to those interested that he was doing his job with terrifying passion, precision and 100% perfection, but there was also rumor that those who tried to trip him or not pay the agreed amount disappeared from the world without a trace and everyone could imagine that on He probably didn't drive the Riviera. There was no need for long conversations. Two things were enough for Silverman, and Emille, who originally wanted to swing in his speech as a statesman at a 60th birthday party, fell silent, and gave him the two. After four minutes of conversation, a piece of paper with a sum and a photo of Frank Downer lay on the table. Silverman stood up, nodded as he had arrived, and left. Emille Morgan sat back with his feet on the table, but after the man left, he felt that all the idyllic colors penetrating the ocean window had faded irretrievably in those four minutes. první setkání s plešounem v klubovně bitka v garážích We talked all evening and then half night. We all spoke at once, even in groups. The windows of the hidden clubhouse led to a garden I had no idea about until now. The furs of twisted plums swayed in agreement or disapproval, depending on which direction the wind had just turned. Konrad and Agnes eventually turned out to be a nice pair of old men. Of course with a good dose of tolerance from the listener's side. Konrad was Sad Pete's distant cousin, so Pete's violent death grunted him politely. This explained his fierce fire on our pursuers and, in fact, his help as such. Kate liked Baa for a change during the night. He chattered until the moonless darkness fell into the garden and the windows, and he suddenly fell asleep, leaning on her shoulder, and Kate couldn't move to fall to the ground like a bag of sand. Bao allegedly got involved in the whole situation by going to Pete's in the afternoon to help in the warehouse, and when Pete saw how I was doing, he sent him with me to the Grapes. So much in brief for tonight. I don't know if she brought more answers or questions, in any case I was not alone in the whole matter from now on. With these thoughts, I sank into dreams, overturning and kicked blankets. When I woke up, the darkness was slowly leaving the room. Still lying, I looked around for the others, some still asleep in the strangest positions. I realized that we talked about a lot of things at night, but as we move on, no. But in the end, it solved quite quickly on its own. We got up over each other, staggered, laughed, cleaned, had breakfast. So far, the sky has refused to move from a clear night to a clear day. She probably sensed things next or saw events from a much larger perspective than we did. At least she could warn us. * What I'm going to tell you now happened five years ago. New York was very cold. As you peered out the window, huge flakes fell in such dense formations that you could barely see them through the street. My private detective practice was taking a break at the time, not that no crimes were taking place, I was just getting on one leg of an influential gentleman. The window through which I looked through the flakes belonged to a small outbuilding in the yard of a utility vehicle repair company. Twelve small windows in two rows of six. Elongated, low house, workshop. During the day I was hidden in my small workshop lair, and at night I went around dozens of garages and cleaned, carried, brought and delivered what was needed. On the day I want to bring you closer, I came out in the early evening, it was getting dark, the freezing layers of uncut, white snow crunching under my feet from the door of my temporary home, because several hours had been falling continuously for several hours since the last employees left, and no one else he didn't have a chance to trample or soil the shiny cover. I had been hiding here for over two months, and I was just beginning to feel at times that it had passed, that I was safe, that I had been forgotten. I slammed the bottle-green tin door and reached through my key pocket to make sure I got back. I headed to the left to the rows of burgundy gates, behind which slept half-mutilated machines waiting for their surgery. I unlocked the first gate and entered. Intuition told me something was wrong. I stopped so as not to miss a single faintest sound and my heart pounded faster. However, I feel that it was the heartbeat of my heart that drowned out the impending danger. The physical being, because one certainly could not call it that, was moving as fast or a little faster than the faint shadow that the creature cast through the stained windows with the help of a yellow lamp from the courtyard. Instinctively, I threw myself behind the corner of the room to have my back covered, and at least disappeared a little from the open and illuminated space of the workshop. The little gray-green barge, pulled on the jacks, blinked at me with a cracked right headlight, as if holding my thumbs, though I doubted enough that his hopeful blinking might help me. But strangely, it helped. The silver spot flickered before my eyes, exactly where I had stood a second ago. I wouldn't give a damn that the sound that accompanied the movement of the stain was produced by a scythe-like weapon cutting through the musty air of covered garages. I reached for my neck to see if my head was still holding where it was supposed to be, and hooray, it was there. Over the years of working in this industry, I have learned that in a situation where a moving person wants to kill you, it is best not to stand still and wait for it to succeed. After four, like a frog on a hot plate, I threw myself under the operated van and turned to face the direction where I sensed the enemy. Would you think that repairing a broken barge will keep a 90-pound guy with a hat? I reached for the belly of the car and at that moment a scythe whizzed under me. I saw a hand at the end of it and threw myself down the few tens of inches. The silver stain roared in surprise and probably dropped its weapon. I kicked the gun and it really went somewhere in a corner. True to the principle of staying in motion, I moved briskly to the other end of my opponent's arm. At the end of my arm was a shoulder and next to it the scariest face I had ever seen, and I have various friends. A second of surprise delayed my reaction, and the man rose to another resistance. Squatting, then kneeling, and finally standing unnecessarily intimately, we slid around the hanging car. We fell to our knees again and managed to hit the silver man's bald head against the right, previously broken, headlight. Because it had been broken before, shattered pieces of plastic protruded from it, causing the bald man a much more severe laceration than if the light had not been broken. He hissed in pain and released his grips. I threw myself out the door, opened and closed it in perhaps three seconds, and even managed to lock it not with the key, but at least to block it by hysterically liking it. I ran into the darkness and into a small workshop guarding the delivery patients, I never returned. This was the first time I had the honor of meeting Mr. Eric Silverman. So when I saw Eric standing in front of the Three Grapes brothel, leaning against the wall and smiling amusedly, my pressure was 350, at least. I was swallowed by a swallow in my throat, my eyes flew confusedly from all the people around me to him and back, and then he was no longer there. And now tell me how you could not lead, not panic, and yet pass on to everyone who is with you in the building and cares about them, immediately that there is someone very dangerous somewhere here. He was clearly playing, amused by his superiority, which he was aware of, the certainty he had gained through dozens of successful hunts was gushing from his point of view, however, if anyone was interested, I would dare to recall at least one contract for which he certainly did not get paid. Haha, well, probably no one will care. I tried not to shout, I went around them all and got them together. Sweat dripping on my forehead was hardly caused by the heat. At the same time, I kept peeking through the windows .. no, wait .. don't you feel that my reaction was exaggerated, even perhaps frightened, useless. Every hero is from the safety of home, let's make a deal, let yourself be chased by a ruthless killer, write about it and then I'll read it with my feet up, I'll also say to myself "and hey, it was cool". We fortified ourselves in the back room, where we had slept peacefully a while ago. We moved the locker to the window. I won't linger long about describing how we sat on the floor in one room and nothing happened at all for several hours. Not even then. I told myself that it was probably Eric Silvermann's tactical game, that when I got stunned by doing nothing, I would die in a second with the death of a surprised rabbit. Although the assumption of a stunned rabbit was confirmed, the assumption of his death, that is, mine, was not fulfilled. Some customer of the rooms on the upper floor pounded on the main door for so long that we broke the barricade and I went outside. The morning sky was cloudy outside, but no one else. I peered behind the trees and corners, looked at the roof, but Erik Silvermann was nowhere and jumped out of the box like a devil to scare me. As I returned to the others, I noticed that there was something on the half-open door of the fortified room I had left. I walked over to them and found a piece of paper on the door with a message from Eric Silvermann. Tomorrow at 9 am coffee hotel Bulldog´s head. Bulldog´s head is an Art Nouveau hotel with large windows on the street and green curtains so that not too much light passes through those large windows. The doors have a lot of glass in the iron frame, at first glance it seems that you will have to use all the force to open them, but then they will surprise you and they are actually quite easy. From the small hall, which is probably supposed to prevent heat from escaping from the cozy interior of the main room, you can go straight to the center of events. I came in and Eric was nowhere to be seen. Of course, it occurred to us that Silvermann would want to use the arranged place to attack me, so we and our group of eccentrics thoroughly inspected and scanned the whole area. We didn't find him. There were only a few people in the hotel restaurant, drinking coffee and water to lift the pressure and not acidify the stomach wall. I've been to Bulldog's Head before. Actually, it was work, but I was twenty-five, and I helped bring alcohol bottles to hotels and restaurants, and the biggest problem of my life was not drinking all the goods we were delivering. It's like seeing it before my eyes. We drove back in the van, where Kate and Bao are guarding today, hiding behind a pile of crates, the door opened and five guys on the raised ramp loaded what we brought them. Bulldog head buys the most whiskey, cognacs and gins. I'll probably have to drop by again sometime, especially since I probably won't drop by the White Swan again. The memory of Sad Pete brought me back to reality. I greeted the staff, walked to a free table, and sat down. The coffee I had ordered hadn't even started to cool when an old hunched man rose from one of the tables, dropped the old man's hair, face, and stiffness in three movements, and turned himself into a gray-and-silver assassin, Eric Silverman. Only for a moment did my blood flow stop and the wave of cold ran from the tips of my thumbs and toes to the last root of the last of the hairs on my head. Eric walked over to my desk and asked if it was free. I think he tried to smile, but it was as if a corpse hastily sewn together by Dr. Frankenstein was trying to do the same in the dark at two in the morning. Silverman's mimic muscles were apparently not used to such facial movements, and their interplay simply did not work as it should. This discrepancy could perhaps evoke a sense of ridicule in the casual observer. Then such a casual observer could accidentally laugh, and that would be the end of everything, I would say. Of course, the thought of laughing immediately passed me by, and I was already fully dedicated to my communication partner. Eric sat down and froze the rest of the room like fish mashed in a frozen freezer. The attendant apparently originally wanted to try to object to changes in the visitors' visage, but looking at the movement, the skin, the sound of Eric's voice, he too froze and voluntarily decided to wait for the spontaneous end of the next ice age. "I originally intended to kill you, Mr. Downer," the vocal cords of the silver man now sitting opposite grunted uncomfortably. Here it was definitely worth mentioning that originally and had. It was immediately about two degrees warmer, one would even say that I was a little confused, but that would be an exaggeration. "But then I decided," he continued, creaking like wooden stairs winding to the ground in a hundred-year-old house, "that under certain circumstances it would be better for both of us to try to work together." Of course, cooperate. We could, for example, freeze people to wait by simply waving a magic wand, or I could dig graves for the results of Eric's work. Nebo… Eric Sliverman spoke, I listened to the creaking and due to the stress and relatively early morning hours and a lot of other circumstances, but mainly because of the stress, when the killer finally got up and left, I sat, looked in front of me, coffee cold, and in general I had no idea what we had agreed. I think I finally sipped a little from that coffee, paid and went out. I had my hands in my pockets and stood there just as a disturbed bird family chirped in the crowns of the ash trees that formed an immodest alley, a tram passed by, and the sky seemed to start raining if it wanted to. I walked around our party and picked them all up. We sat down in a small park with the La Guardia fountain, where water gushed from the puffy lips of four little angels and fell in curves to the modest surface below. Buldočí hlava loď If you hoped to stay in one place throughout the story, as I had hoped, we have just reached a point that disappoints both of us. The next day, still in the dark, I boarded a ship bound for Caracas on Eric's recommendation. If it's too fast for you, it was for me too. Do you know where Caracas is? North South America, Venezuela. As the crow flies from New York, like Mexico. Well, the air line wasn't too airy. I can't say I really don't like ships. But long-distance cruises on the Titanic were not exactly the most popular. So maybe we won't meet a circle south. I was fine all the way. Except for the time I don't remember. I remember a few days of smudging from that journey, when seagulls fluttered their heads over our heads and their movement, despite hard waving, showed only signs of holding on to our vessel. I remember the water splashing over the iron railing into my eyes as I tried to see South America somewhere in the distance and she didn't and didn't show up. I remember a crew member talking to me, enticing me to hide in a warm cabin, but I felt in the cabin that I had shrunk into a small puppet and someone was throwing my abode with the obvious pleasure of a sadistic puppeteer. Well, I wasn't perfect all the way. The journey to Caracas does not end comfortably in the port of Caracas, as it might seem, because there is no such thing. The port, which is the gateway to the entire Amazon, is called La Guaria and from there you can drive to the capital for another 30 kilometers. I'm definitely flying back, I don't understand how it occurred to me to want to go the same way as Maximus, I'd be surprised if the horse survived at all. It was about half an hour between getting off the boat and getting on the bus, watching my trembling grandmothers and young children travel with me on the same boat, showing no signs of concussion or exhaustion. The white miniature dog of one lady with a parasol tried to pee on my leg, and he definitely didn't succeed. He flew all the way to New York. No, I'm making that up. But the idea was nice. Of course, I wouldn't hurt a little animal that doesn't attack me. In addition, his mistress was looking at me, which I only found out just before the idea. The bus, which looked no safer than the ship we had just climbed out of, had a beautiful navy blue color and holes in the roof. So the navy blue roof was visible in the navy blue sky, and at that moment all I had to do was see a tile of the same color and I could kill. Lately, I've been finding that despair is making me feel aggressive. Or feelings. Or flashes of feelings. Well it's there. We also looked at each other with a small white dog named Bubík on the way to Caracas. Do you think animals can see ideas? Bubík definitely looked like that. The bus rumbled and some parts of it seemed to hold together with others only out of coercion. They disconnected and reconsidered their escape at the last moment, squeaking back. The wheels were not visible from the inside, but I really had the feeling several times that the right and left wheels holding together on one axis do not follow a parallel route all the time, that they simply drive the piece to the right, the piece to the left and then adjust again. On the right side, and if I sat on the left, I would find that even on the left side, our blue bus tried to copy the edges of the ditches, somewhere the ditches began and ended where the several meters of precipice ended, and after a few glances from the precipice that disappeared in the morning haze, I seemed much more attracted to the sight of the raging Bubík than to love the landscape. Hi, Bubík. I waved at him and continued my silent prayers. I can't speak some prayers exactly, and I promised in my mind that I would teach them honestly when they returned home, and I sincerely hoped that the prayers for their functionality did not matter at all. When we arrived in Caracas, the city had not yet fully awakened to a new day. Which doesn't mean the streets are dead, quiet or sleepy. Rather, the wave of activities from yesterday has not yet calmed down and the wave of new events has not yet grown into a new influx. Bubík also looked out the window at the donkey standing on the side of the road, his master standing next to him, staring into space. I assume they weren't at the end of their pilgrimage yet. At the end of the pilgrimage to our sea bus, there was a sidewalk in front of the Ambassador Hotel. We were dumped and I stretched my back, twisted by stress and discomfort. The overhang of my suitcase alternated between "I'll probably burst at any moment and everything will spill out" and "I'm probably not going to open it and you won't get to all those things." I smiled, I don't know if it was over the contradictions of the full behavior of the buckle of my suitcase or over some kind of memory unrelated to the current place, time and situation. Eric Silverman has promised to not only leave the rest of my "Three Grapes" group of friends alone, but even protect them from Emil Morgan's henchmen, or others if they break out. hotel Ambassador Hotel Ambassador looked like he was still asleep. A wide staircase rose from the door through which the uniformed others had led us to a height, and palm-fringed flowerpots on the sides obscured the view of the intricate corridors, cleverly hiding the swarming ants of the hotel staff. I dragged my suitcase up the stairs and sincerely hoped for a well-deserved rest. The top of the stairs split to the right and left, a sign on the wall informing of the room numbers in both directions. I headed to the left, and a red strip of carpet with trampled gray soothed my city-trampled feet in the no longer perfect Jarman shoes. Room 317 didn't know whether to drown in the gloom from the drawn bottle-green curtains or let in streams of light from a row of pink-glittering streetlights. This light indecision suited me more than the victory of either extreme, so I took off my yarmans and threw myself on my back on the bed, wider than a single bed, narrower than the royal size in super-luxurious suites. I think I fell asleep a few times and woke up again. In any case, when I sat on the bed, the pink glow from the street had disappeared and the light of the new day pushed into the curtains from the outside. I got up and spread them out. I was dazzled by the amount of light and the transformation of the city as moving matter. Lonely figures were replaced by groups of wavy hands, feet and bodies, tools, horses and cars. Several hands lifting a load on a cart that pulls a smaller brown horse. Modré kladivo Hotel Ambassador looked like he was still asleep. A wide staircase rose from the door through which the uniformed others had led us to a height, and palm-fringed flowerpots on the sides obscured the view of the intricate corridors, cleverly hiding the swarming ants of the hotel staff. I dragged my suitcase up the stairs and sincerely hoped for a well-deserved rest. The top of the stairs split to the right and left, a sign on the wall informing of the room numbers in both directions. I headed to the left, and a red strip of carpet with trampled gray soothed my city-trampled feet in the no longer perfect Jarman shoes. Room 317 didn't know whether to drown in the gloom from the drawn bottle-green curtains or let in streams of light from a row of pink-glittering streetlights. This light indecision suited me more than the victory of either extreme, so I took off my yarmans and threw myself on my back on the bed, wider than a single bed, narrower than the royal size in super-luxurious suites. I think I fell asleep a few times and woke up again. In any case, when I sat on the bed, the pink glow from the street had disappeared and the light of the new day pushed into the curtains from the outside. I got up and spread them out. I was dazzled by the amount of light and the transformation of the city as moving matter. Lonely figures were replaced by groups of wavy hands, feet and bodies, tools, horses and cars. Several hands lifting a load on a cart that pulls a smaller brown horse. Zelený Jack Trezor Ta zkušenost, o které hovořím, tedy přemýšlím, se odehrála před deseti lety v opuštěné továrně na sirky, kde nemělo být nic včetně starého sejfu. Starý sejf tam nicméně byl a jeho neočekávaná přítomnost byla součástí vychytralého plánu na jeho ukrytí. Já dostal informaci o starém neexistujícím sejfu od Zeleného Jacka s křivými zkaženými zuby od žvýkání tabáku, ucucávání absintu anebo od obojího současně. Zelený Jack něco dlužil mně, já něco dlužil někomu dalšímu. Hezky se nám to sešlo a já a Zelený Jack jsme stáli ve víru vznášejícího se prachu s rukama v bok před ocelovými dveřmi zabudovanými do zdi tak že to málem vypadalo jako vitráž bez nápadu. Zelený Jack měl krom schopnosti kazit si zuby schopnost otevírat sejfy všeho druhu a jeho splátka dluhu vůči mně nespočívala pouze ve sdělení místa posledního pobytu skřínky s tajemstvím ale i v jejím otevření. Když už se nachomítnu k umění, snažím se umění si osvojit. A Jackovy ruce byly umění v kostce. Tedy v rukavicích. Zíral jsem, jak prsty kouzelníka vytahují z klobouku neponičeného zajíce. Jack poklepával na dvířka sejfu, poslouchal, jestli někdo vevnitř nevolá o pomoc, strkal do zámku prsty, klíče, dráty a lil dovnitř olej nebo tak něco. Myslel jsem, že skončíme u toho, že trezor bude namarinovaný, s příjemně protaženými a zrelaxovanými rameny jako učitel tělocviku a s dvířky neotevřenými. Všechny ty pohyby mi přišly amatérsky neobratné, dětské, neúčelné, hloupé, směšné a pak dveře cvakly a otevřely se vůči mně a Jackovi dokořán. Hleděl jsem střídavě dovnitř do trezoru a na Zeleného Jacka jak čerstvě vyoraná myš a nemohl uvěřit otevřenosti sejfu. Jack se na mě podíval a pochopil moje překvapení a zazubil se, což mě probralo na tři dny dopředu a já se tehdy rozhodl, že mě tohle dětské kvrdlání s drátkama musí Jack naučit. Byl to můj oblíbený čas, kdy jsme se Zeleným Jackem žvýkali tabák, usrkávali halucinogenní zelenou břečku a šťourali se drátkama v sejfech jen tak pro radost a pro poučení. V okamžiku, kdy Zelený Jack seznal, že už bych se mu v nejbližší době v umění odemykat, co mělo býti zamčeno, značně přiblížil, řekl, že na to kašlem, že bych mu eště přebíral kšefty. Měl jsem pocit, že je to samozřejmě blbost, ale samozřejmě to byla pravda. Když tedy cvakly dvířka od trezoru v Modrém kladivu nahoře v patře, nebyl jsem tolik překvapen jako potěšen. I bez mazáckého vedení křivozubého kamaráda jsem dokázal sejf otevřít. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl karmínové desky. Podíval jsem se dovnitř. Byly tam fotografie, které zajímaly Erica Silvermanna a byly tam smlouvy, které zajímaly mě. To nechápete, jak může být někdo tak paranoidní a schovat si důležité důkazní materiály několik tisíc kilometrů vzdušnou čarou od New Yorku na patře modrozeleného baru, kde by je nejspíš nikdo nehledal. Díky Ericu. Teď už se s tím jen dostat domů. A ještě můj druhý úkol. Tedy vlastně ten první, původní. Domů, tedy do hotelového pokoje, jsem se dostal cekem klidně. Po schodech jsem zmizel v cukuletu, nikdo nevypadl ze dveří, ani nikdo nekoukal mým směrem. Na ulici mě nikdo nesledoval, nikdo nemizel za každým rohem, když jsem se pro jistotu sem tam otočil, nikdo po mě nestřílel, a nemusel jsem si probojovat cestu do lákavé postele hotelu Ambassador. Pokud jste tohle čekali, zklamu vás a musím vám rovnou říct, že někdy je život soukromého očka úplná nuda, bez očekávaných bojů na život a na smrt. A někdy i spíte klidně i v cizí zemi bez svých blízkých, bez snů a bez oprávněných obav ze dnů příštích. Všimli jste si těch oprávněných obav v posledním souvětí? Dobře jste udělali, alespoň vás to nepřekvapí tolik jako mě. Ráno jsem se probudil do modrobílého dne, zašel dolů do hotelové restaurace na snídani, pojedl něco anglického tukového probuzení (šunka, vajíčko a tak) a chvilku si četl noviny půjčené z věšáku na zdi. Už když jsem si četl v novinách, především sportovní rubriku, přišlo mi, že číšníci občas pokyvují hlavou mým směrem. Nejdřív mě napadlo, že třeba jím jako čuně, což se může stát každému. Zkontroloval jsem si košili, ubrus, talíř, obličej a pak jsem se vrátil k nenápadnému snídání a čtení, protože přílišná sebekontrolní aktivita by mohla číšníky upozornit na to, že jsem si něčeho všiml. Ale možná že si to jen namlouvám. Někdy je člověk přehnaně paranoidní, i to se mi už stalo. Pokud měli být číšníci nenápadní, nebyli. Když jsem si došel do skleničky nalít pomerančový džus, vypadali, že na mě skočí, nebo že skočí z okna, aby přede mnou prchli. V každém případě působili jako někdo, kdo chce někam skočit. Usmál jsme se na jednoho z nich a vypil svůj džus. Pokud se lze panicky zklidnit, zklidnili se všichni naráz přesně tak. Bylo to zvláštní a z mého pohledu alarmující. Chvilku jsem zvažoval možnost ještě se posadit a přečíst si sportovní rubriku, ale neměl jsem na to dostatek odvahy a klidu. Tep mi tepal ve spáncích a v hrudi a musel jsem se nutit do klidného dechu a rozvážné, jakože nenucené chůze. Došel jsem do pokoje a přestal jsem si hrát na kliďase. V několika hysterických minutách jsem zabalil všechno, co bylo moje, v pokoji 317 a i pár předmětů patřících v té chvíli majiteli hotelu. Je mimo jiné pravda, že svůj pobyt ukončuji před plánovaným termínem a tedy mnou uzmuté věci můžeme považovat za jakousi protihodnotu za služby, které mi již nebudou poskytnuty. Kufr se mi podařilo zacvaknout po mírné námaze, spíš mě zdržoval můj vlastní spěch, znáte to. Vykoukl jsem zpoza dveří a nikde nikdo. Zpola nenápadně, zpola přilepený na zdi došel jsem na roh chodby a v přikrčeném stavu jsem klesal schodištěm. Díky bohu za rozpínající se palmy na jeho úpatí. Ze směru, kde vřela kuchyně a vřelo i její vroucí osazenstvo, zněl šum a chvat, možná se chystala hostina, možná se chystalo násilí proti mé osobě. Jelikož jsme mezi svými přáteli i nepřáteli znám jako osoba nemající v lásce násilí vůči vlastní osobě, jal jsem se zdrhat. Miluju zdrhání s kufrem v ruce. Ale nutno poznamenat, že můj kufr byl spíš sportovního založení a tedy ne-li snad přímo vhodný k úprkům, tedy alespoň uzpůsobený rychlejším přesunům dostatečně, aby nepřekážel. Ulice byla ráno chladnější, než bych čekal. Vzpomněl jsme si na desítky podobných úprků u nás v New Yorku. Tam u nás zdrhám raději. Člověk už zná svoje skrýše, triky, uličky a lidi, co mu pomůžou. Útěk Tady mi nepomůže nikdo krom mě samého. Ani jsem se nestihl podívat do desek, které jsem včera večer sebral u Modrého kladiva. Mám svoje důkazy o krádeži Maxima nebo nemám? Potřeboval bych se kouknout. A pak bych se potřeboval dostat domů. „Pane Franku!“ Měl jsem dojem, že slyším Baa, což byl samozřejmě nesmysl. „Pane Franku!“ Zase jsem to slyšel. Ohlédl jsem se a nikde nikdo. Zato jsem měl pocit, že slyším dupot kroků směrem od hotelu. „Tady nahoře!“ Podíval jsem se vzhůru a tam v okně napůl zmizela ženská hlava. Mizející ženské hlavy můžou být předzvěstí čehokoli, nicméně tato hlava znala moje jméno. Nebylo příliš pravděpodobné, že by cizí ženská hlava na druhém konci světa volala jakéhosi Franka zrovna ve chvíli, když jsem pod jejím oknem stál já. Ale zase jak pravděpodobné bylo, že se zastavím pod oknem s ženskou hlavou, která zná Franka z New Yorku? Mohla by to být past? Mohla. Mohla by to být záchrana? Jistěže. Jsem schopen přemoci osamělou ženskou hlavu? Jsem. Vběhl jsem do domu, ve kterém ve výši druhého patra zmizela hlava ženy. Dveře jsem za sebou zabouchl možná trochu prudčeji, rána se rozlehla osamělým schodištěm jako střela z menšího polního kanónu. Safraporte. Vyběhl jsem schodištěm o patro výš, pak zase schody, pak už druhé patro. Tam jsem zjistil, že po celé šířce druhého patra běží lodžie, místy zasklená, místy ne. Vstup z chodby oddělovaly dveře se čtyřmi zasklenými okýnky, skrz ně jsem uviděl postavu, dveře jsem otevřel, stála tam. Mladší než jsem myslel, američtější než bych čekal. „Dobrý den“, řekla. Svíral jsem svůj polosportovní kufřík pod paží, usmál se na ni a zeptal se, odkud mě zná. „Od pana Silvermanna, pojďte za mnou“. No jasně, jak jsem mohl nepředpokládat, že by Eric nehlídal svůj byznys i tady. Co kdyby se Frank Downer rozhodl získané informace předat za mírnou úplatu někomu dalšímu. Sunuli jsme se polochůzí, poloběhem místem, kde předtím Enid, tak se dívka jmenovala, vykoukla a zavolala na mě. Lodžie či vlastně zasklená chodba vedla okolo celého domu až jsme se dostali k rohu zadní ulice, která obíhala kolem hotelu Ambassador. Takže Enid mě viděla už když jsem vyběhl. Jak jsem zjistil vzápětí, Enid mohla vidět i do mého pokoje č. 317, takže se možná známe důvěrněji, než jsem dosud myslel. Zasklená chodba vedla dál kolem domu, na úplně opačné straně než jsem do domu vešel, svažovala se chodba do úzké uličky, která vypadala, že tu vznikla omylem. Ulice svíraly tak ostré úhly a domy v nich byly tak blízko sebe, že to, kam jsme sešli, spíš než jako ulička vypadalo jako prostor mezi domy, rozhodně neurčený k procházení. Zrovna když jsem začal přemýšlet, jestli nás vlastně vůbec někdo pronásleduje, rozlehly se chodbou za námi mužské spěchající hlasy. Stačil nám s Enid vteřinový pohled a vyrazili jsme úzkou neuličkou. Přiznám se bez mučení, že úzké prostory nemám rád a to až do té míry, že se mi do neuličky nechtělo ani za mák. Jiná cesta než tudy nebo zpátky ovšem ale nebyla, takže jsem neměl na výběr. Možná se mě měla Enid zeptat na druhé straně baráku, jestli až tahle veranda dojde konce, jestli se budu chtít soukat do nevydlážděné nudle mezi dvěma třípatrovými domy. Volil bych raději cestu přes střechy, sklepem, skokem na ulici ze druhého patra nebo prostě jinou jednodušší formu sebevraždy. Nevím, kolik metrů jsem se mezi domy musel prodrat, je ovšem třeba takhle mezi námi dvěma přiznat, že jsem chvilkama měl slzy v očích a byl jsem rád, že Enid je v tom šeru mezi domy nemůže vidět. Jen si musím nenápadně otřít oči, až vylezeme. Jestli vylezeme. Hlasy se blížily rychleji, než já se sunul peklem a to vytvářelo nesnesitelný tlak v mém žaludku. Jak se blížil konec pekla, rostla jak má naděje, že už to skončí, jakkoli, třeba střelou nepřítele do zátylku, tak i mé napětí, protože, a to jistě sami znáte, že čím větší je naděje, tím větší je strach, že události ve váš prospěch selžou. „Franku, pojďte“. Enid už byla venku a mně chyběl sotva poslední metr. Vykročil jsem z úzkého sevření zdí a nadechl se obrazně i fyzicky. Na druhé straně průrvy se objevili čišníci z hotelu Ambassador. Jeden z nich ukázal prstem na mě a z prstu mu vyšlehl plamen. Enid i já jsme v pravou chvíli zahnuli za roh, aby mě střela z revolveru, to byl ten domnělý prst, minula o pár centimetrů a zavrtala se do zdi místo do mě. Enid táhla mně, já táhl kufr a číšníci s pokřikováním vletěli do úzké chodbičky mezi domy. Vzpomínka Nevím, proč jsem si zrovna během úprku uličkami Caracassu vzpomněl na Kate. Možná něco v očích Enid, táhnoucí mě spletí oprýskaných zdí, zídek dvorků, uliček bez tvaru a stylu, možná něco v těch očích, v té naléhavosti, v té barvě, něco z toho mi připomnělo Kate. Kate, která není mojí ženou a není ani ženou nikoho jiného. Kate, která ale je víc mojí ženou než ženou osamělou. Pamatuju si, když jsem ji prvně uviděl. Její auto stálo na 32. ulici, stálo u kraje a odmítalo jet. Pršelo. Běžně nestavím u žen v nouzi, především proto, že nejsem ten typ, co si ví se vším rady. A ženy nepotřebují muže, který spolu s nimi uvízne v horách, rozběsněného psa ještě více rozběsní nebo lehce porouchané auto rozbije úplně. Přesně to jsem ovšem já. Zastavil jsem u okraje ulice, moje auto těsně za jejím, motor před usnutím lehce povzdechl, jako by tušil, že odteď se o mou přízeň bude muset dělit s někým dalším. „Dobrý den, můžu pomoct?“ Zvedla hlavu schovanou pod kapotou, vlasy promáčené jarním deštíkem, hořce ale ne negativně se usmála. „Ráda. Vy tomu rozumíte, já totiž vůbec ne.“ „Já taky moc ne“, přiznal jsem a její oči se rozšířily v mírném překvapení. „Ani běžně nestavím u okraje ulice u neznámých žen, abyste nemyslela. Jen mě něco, asi prozřetelnost, přimělo zastavit a pokusit se, jednou ze sta pokusů by to mohlo vyjít, že ano, a já bych pomohl osobě v nouzi a přemohl bych na chvilku ten pocit, že jsem neschopný“, usmál jsem se taky hořce a taky bez negativního podtónu. Usmála se znovu, více mile než jinak a řekla, ať na to s ní kouknu. O deset let později si na tuhle chvíli naprosto nepatřičně vzpomenu několik vteřin poté, co kolem mojí hlavy prosviští kulka z revolveru v dalekém Caracassu. Proběhli jsme třemi uličkami, ne tak úzkými jako neulička smrti, která ukrývala strkající se číšníky z hotelu Ambassador, když Enid vběhla dřevěnými dveřmi do domu nalevo. Sedm schůdků nahoru, plošinka, sedm schodů dolů a vyběhli jsme na ulici. Byla to ulice boční ale ne malá, stromy po obou stranách zakrývaly pohled na domy naproti. Přešli jsme ulici, já v jedné ruce kufr více sportovního než klasického ražení. Uvnitř kufru důležité dokumenty. Uvnitř Franka Downera neklid a spěch a touha být už doma u svých blízkých. Nebe se zakabonilo, mrak, který se rozvalil nad námi, dělal strašidelné obličeje, ústa tvořená světlejšími mráčky se křivila k jedné straně. Udělal jsem na něj stejný obličej, proč ne. Přešli jsme ulici, na druhé straně malá ulička, na jejím ústí malý fiátek tyrkysové barvy. Klíč, který se vynořil Enid z kapsy, vklouzl do zámku ve dveřích, my vklouzli do fiátku, Enid vycouvala podle mě až příliš rychle úzkou uličkou, na široký bulvár osvětlený úzkým paprskem světla, který vítězoslavně pronikl rozestýlanou peřinou kupících se mračen. Enid volantem otočila jako profesionál, čumák auta se nastavil po směru pruhu, ve kterém jsme se ocitli a vyjeli jsme. Auto promočené Kate naskočilo, spíš díky náhodě než díky mému umu. Déšť se zklidnil, rytmus kapek, dopadajících na kapotu se zpomalil, až se skoro vytrácel, přišla chvíle rozloučení a jak bývalo mým zvykem, i chvíle malé nenapravitelné trapnosti a sebevýčitek. Skoro vždycky něco řeknu, něco, co se nehodí k dané chvíli, něco, co bylo myšleno jinak, něco, co potenciální pozitivum přesune do sféry minulosti a neskutečna. Tentokrát se to nestalo. „Tak, díky,“ usmála se a všechno na ni začínalo pozvolna usychat, první paprsky, které vykoukly, započaly svou přirozenou odpařovací práci. Zaklapla kapotu svého skořicového Corvairu a položila na kapotu dlaň. Jemně jsem poklepl dvěma prsty na hřbet ruky položené na kapotě a řekl něco jako „Tak hlavně že se nám to povedlo“ a rozhodl jsem se odcházet. Byl už jsem dva kroky pryč a v hlavě pryč úplně, podle svého zvyku nevěřit ve šťastné náhody, když na mě zavolala, „Nechtěl byste se někdy vidět a říct mi o těch svých devadesátí devíti pokusech o provádění dobra, které se nepovedly?“ Myslela to vážně, od té doby jsem jí je všechny vyprávěl, i když jsem pak několikrát přemítal o tom, jestli to tenkrát vážně myslela úplně doslova. Enid jela ranním bulvárem svižně, ale ne nápadně rychle a dalo se věřit, že číšníci z hotelu Ambassador ztratili naši stopu. Držel jsem kufřík v ruce a až teď mi došlo, že nejsem připoutaný. Připoutal jsem se. Enid pustila rádio. Mraky sem tam propustily světlo, které přelítávalo po kapotě a palubní desce. Enid nemluvila, z rádia drnkala akustická kytara, mladý muž zpíval patrně zamilovanou píseň. „Enid, kam až jedeme, už jsme jim utekli, ne,“ přišlo mi, že už jedeme celkem dlouho. „Už tam budeme, pane Franku,“ řekla a dívala se pořád dopředu, jako by ani nemluvila na mě. Zatočili jsme doprava a já nevěděl, jestli jsme zatočili, protože jsem se o tom zmínil nebo proto, že už jsme opravdu dojeli, kam jsme měli. Ulička byla zase plná stromů. Enid vystoupila, obešla fiátka a zamířila do jednoho z mnoha stejných vchodů. Stejné plechové dveře natřené barevně na desítky způsobů vypadaly vpouštět majitele do garážových stání, ale šlo o levné řadové byty. „Pojďte, Franku“. Hned za dveřmi, ty naše byly červené, jste byli přímo v bytu, žádná chodbička, předsíňka nebo něco tak. Pokud jsem předtím měl pocit, že Enid je do mé záchrany nějak emočně zainteresovaná, ten pocit se teď vytratil. Dívka se chovala účelně, prakticky a bez známky zaujatosti. Splnit úkol. „Chcete kafe?,“ pod rukama se jí pohybovaly předměty, na konci kteréžto akce přistálo na stole kafe a miska s cukrem a lžička. Kafe jsem chtěl. Ranním bulvárem To kafe jsem usrkával asi tři hodiny. Muselo to trvat tak dlouho, venku se proměnilo počasí ze zakaboněné oblohy na prudký liják, pak vytrvalý déšť, pak najednou horké dopoledne, čistě zainteresované do vysoušení toho, co předchozí hodiny napáchaly. Možná jsem během toho usrkávání párkrát chvilku usnul, protože kromě počasí se něco změnilo i v bytu, jehož jsem se dočasně stal součástí. „Enid?“ Dvě tři vteřiny čekáte a pak se zeptáte znovu. „Enid, haló?“ Ozvěna v místnosti byla pramalá, spíš jsem měl pocit, že moje slova se vpíjejí do stěn. Snad abych se něčeho přidržel, aby mě ten byt nesežral taky. Posadil jsem se na gauči, na dně hrnku zbyla malá hnědá vychladlá loužička. Nikde nikdo. Zvedl jsem se a prošel do zadní místnosti. Ta scéna by byla komická kdyby nebyla tolik tragická. Zadní dveře do uličky mezi další malé domky byly otevřené, trocha mokra zasahovala až za práh dveří. V době, kdy jsem zrovna nedával pozor a soustředil se na svou tříhodinovou kávu, vešel tímto vchodem dovnitř jakýsi muž a zemřel. A osoba, která jeho smrt způsobila, zemřela také. Jednu z osob jsem znal, druhou nikoli. O smrti obou nebylo pochyb, došel jsem tedy okolo obou těl ke vchodu a podíval se opatrně oběma směry. Žádná střela, žádný křik. Dveře jsem zavřel. Zpátky v kuchyni jsem zkontroloval kufřík, byl tam. Pohledem z okna jsem zkontroloval fiátek, byl tam. Všechno na svých místech. Až na duše několika dříve živých. Co naplat. Asi vyrazím. Předtucha příchodu vracejících se kamarádů neznámé zemřelé osoby mě popoháněla k odchodu. Jo, bylo mi Enid líto, ač jsem ji skoro neznal. Myslíte, že umřela kvůli mně? Že byla dodneška bezúhonnou dívkou odvedle, vařící kávu postarším hrdinům, a pak se nešťastnou náhodou připletla do osudové přestřelky v zadním pokoji a já bych si to měl brát k srdci mhohem víc? Popravdě mě to vzalo docela dost. Sympatický fiátek zajel za roh, mě ve svých útrobách, a společně jsme stoupali mírnou táhlou uličkou za domky, ze kterých jsem právě prchl. „Franku, Franku, už bych to chtělo starej dobrej Novej York“, brblal jsem si víc sám pro sebe než pro fiátka, který vrněl do kopce a míjel barevné domky a pak jsem pustil rádio a protože to, co hráli, byla hrůza, zase jsem rádio vypnul. „Ty by ses mi, kamaráde, docela líbil u nás doma, nepojedeš se mnou?“ Ani slovo. Dojeli jsme nahoru, tam, kde ulička končila, a před námi se otevřela síť ulic, střechy domů si trčely k nově zamračené obloze jako podpatky bot obrácené vzhůru nohama. Zaparkovali jsme se do boční uličky, odkud jsem měl výhled na všechny směry a strčil jsem nos do kufříku, uzmutého z trezoru v Modrém kladivu. Karmínové desky na mě vyplazily fotky, které zajímaly Erika Silvermanna a smlouvy o připuštění několika plemenných hřebců. U každé smlouvy byly fotky zmíněného koňského gentlemana a já se nemohl ubránit silnému dojmu, že divoch, kterého pojmenovali Sultan, má příliš mnoho společného s koníkem, kterému doteď nikdo neřekl jinak než Maximus. Ale kde tě najdu? Fiátek Do centra Prohrabával jsem karmínové desky skrz na skrz a hledal nějaké vodítko. Vodítko, kde jsi? Pousmál jsem se. Občas takhle žertuju s osudem nebo s realitou a čekám, jestli zareaguje. Většinou to neudělá, teď mě ale překvapila. Ne že by se tedy ozval hlas zhůry a řekl: tady máš vodítko, ty slepý člověče. Ale jinak to bylo skoro tak. Při prohrabávání fotkami a dokumenty mi na podlahu fiátka vypadla fotka, starší, trochu šedožlutá, s pokroucenými okraji. A na té fotce nebyl jediný zločinec, jediný ukradený kůň, zato na ní byl někdo, kdo mi byl dobře známý. Tedy od vidění. Tedy někdo, koho jsem myslel, že dobře znám. Prsty držící fotku se mi chvěly, jak se zbytek těla snažil vypořádat s náporem překvapení. Pousmál jsem se, tentokrát nervózně, doprčic, vůbec jsem nevěděl, co si o tomhle mám myslet. Na fotce s pokroucenými okraji byly stáje bez koní, malé letadlo a sice mladší ale zcela zřetelná a v té době ještě velmi živá a k tělu připojená hlava Smutnýho Peta. No to mě zabij. Radši ne. Ruce mi klesly a hlavou začly lítat myšlenky jako tryskáče na leteckém dni, jen ne v tak úhledných formacích. Byl Pete zločinec? Nebo klaďas? Jsou ty stáje tady v Caracassu? Koukám na fotku a na stájích je částečně vidět nápis s nějakým jménem. Varhanzel, Charmanzle. Starhazel. Něco tak. Musíš se, Franku, uklidnit. Čím víc si říkáte, že se musíte uklidnit, tím víc sami sebe upozorňujete, že něco není v pořádku a to je věc, která ještě nikdy nikoho neuklidnila. Myslel jsem, že se mi zavaří závity. Jakmile se mi zavaří závity, myšlenky vytečou na podlahu tyrkysového fiátka a už je nikdo neposbírá. Klid, Franku. Co by mohl Pete .. Klid, musíš se zaměřit na ten nápis. Na vysoké caracasské nebe přišlo další mračení ana přední sklo fiátka dopadlo několik kapek. Bral jsem to jako pobídku, posunout se dál. Dál v tomhle případě znamenalo dolů do centra města, které bylo přede mnou. Jednička, dvojka, zhoupneme se přes okraj času a prostoru a jedeme z kopce. Kapky počínající deště capají do zaprášených chodníků a lidé, kráčející za svými osudy se jim jen tak tak uhýbají, někteří si kapek ještě nevšimli a všimnou si jich, až dostanou první studenou kapku na obnažený krk. Fotka s mladým Petem leží vedle na sedačce, jedeme teď už ve třech, já, fiátek a Pete. A ještě odněkud z druhé strany vykukuje Enid, která je v autě cítit, svou vůní, svým pachem, svou nedávnou přítomností. Takže jsme čtyři. Člověk si pak aspoň nepřijde tak sám, když mu společnost dělá auto, mrtvá dívka a fotka dnes už také mrtvého barmana z newyorské hospody. Když si to dám takhle do souvislostí, už si zase přijdu trochu víc sám než před chvílí. Prší už trochu víc, lidi na chodnících už si jistojistě všimli a přidali do kroku. Centrum města mě spolklo jako malinu a já už se brzo budu muset rozhodnout, kde začnu s hledáním. První, co mě napadlo, byla telefonní budka. V budkách jsou seznamy a v seznamech jsou nejen osobní čísla, ale i firmy. Zkusíme (parta mrtvých a polomrtvých), jestli něco bude připomínat nápis na stájích. Zastavil jsem na malém náměstíčku stranou od hlavního proudu. Telefonní seznam byl velký jako pytel cementu. Tedy hlavně těžký. K zadní stěně budky připoutaný řetízkem. Pochybuju, že by tenhle náklad někdo toužil ukrást a utíkat s ním kamkoli. Opřel jsem pytel cementu o samotnou krabičku přístroje a doufal, že ji to neutrhne a ta mi nespadne k nohám. Někdy něco musíte hledat několik dní a jindy vám řešení spadne samo do klína. Myslíte jako ta fotka s Petem? A že druhá taková rychlovka od pánaboha by byla příliš mnoho štěstíčka najednou? Však taky jindy si to člověk vybere na druhou stranu a to ale neříkáte, jeejee, ten má ale smůly najednou. To řeknete jo, takhle to bývá. Když průser, tak na velkou hromadu. No prostě jsem našel hned to první jméno, které mi přišlo, že by na fotce, rozmazané věkem a prachem mohlo být. Varhanzel. Bylo to tam. Stáje a dostihové závodiště Varhanzel. Huhuu. Raději jsem zkoukl i další možnosti, ty tam ale nebyly. Mapa města byla hned nad přístrojem. Trochu rozmazaná a na místě jednoho náměstí byla nalepená žvýkačka, ale tam jsem zrovna nemířil. To by bylo. Chvilku jsem zůstal stát v telefonní budce a déšť zvenku bušil do jejích třech prosklených stran, jako kdyby mě ostřelovali vojáci nepřítele. Obrazy věcí pohybujících se za sklem se rozmazávaly jako po požití nějaké drogy a jediný zřetelný a jasně ohraničený svět tak v tuhle chvíli byl uvnitř telefonní budky. Otevřel jsem dveře a doběhl do fiátka. Pokud jsem si správně zapamatoval polohu stájí, pojedu na místo určení minimálně třičtvrtě hodiny. Malý JO Jak se tak posouvaly domy po obou stranách ulic, po kterých jsem jel, začal jsem se ztrácet ve vzpomínkách, které jen natolik ponechávaly mému soustředění prostor, abych jel dál a vnímal provoz a přitom se mohl přesunout v čase a prostoru jinam. Myslím, že mě vzpomínky zkoušely přetáhnout aspoň na malou chvíli domů, už se mi stýskalo, normálně mi nevadí někde pobíhat, nevadí mi se ani někam podívat na výlet, ale pak se rád vrátím domů ke svým a ke svému. Taky už jsem nějakou dobu neposeděl v příjemné hospůdce, nedal si pivko nebo skotskou, nebo bourbon, nebo bloody mary, prostě něco. Vzpomněl jsem si na Josepha Lanleyho, každý mu říkal Malý Jo. Jo měřil asi 205 centimetrů a mě na něm vždycky fascinoval neskutečný klid, který z něj vyzařoval. Možná to nebyl ani tak klid jako rozvážné pohyby i mluva, možná to všechno souviselo s jeho vysokou postavou. Než informace o pohybu nebo nějaké souvětí proběhlo po svých drahách uvnitř malého Jo, chvilku to trvalo. Ale nebyl hloupý, jen neměl potřebu spěchat. Jednou jsme takhle dorazili do malého městečka na východním pobřeží a náš truck vydal při zastavení chrchlavý zvuk, poposkočil a sice zůstal stát, kam jsme mu určili, ale měl jsem dojem, že až budeme chtít odjíždět, žádný další zvuk nevyjde a auto se z tohohle místa už neodlepí. „Říkám ti, Jo, ten truck je mrtvej,“ mrknul jsem spiklenecky na obrovského chlapíka vedle na sedadle řidiče. Vzadu smrděly ryby, což byl úmysl. Frank Downer, tedy já, a Joseph Lanley, tedy Malý JO, vezli náklad zbraní jednomu šikmookému chlapíkovi a ryby byly jednak zboží, které jsme vezli, tedy naoko, a jednak smrad z ryb měl být psychologickou bariérou pro případné kontrolory. „To dá“, zabručel Jo a zřejmě tím myslel, že náš vůz svou cestu zpět zvládne. Snad. Pokrčil jsem rameny, Malý Jo si vždycky věděl rady. Zabouchli jsme za sebou závan smradu a ťukli do dveří šikmookého chlapíka. Nebyli jsme tady poprvé, takže nás nepřekvapilo delší čekání, Šikmookej, jak mu v duchu familierně říkám, pořád vdechuje nějakou bylinu a ta způsobuje, že je ještě pomalejší než můj řidič s velkýma nohama. Dveře se otevřely na pět centimetrů a řetízek na dveřích se blýskl proti slunci. Malý Jo bouchl do dveří a chlapík za řetízkem se svalil na záda jako brouk, do kterého šťouchnete klacíkem. Brouk se hned nezvedl a Malý Jo nevím kdy chytl do obou paží židli, stojící hned poblíž dveří a vší silou jí majznul brouka přes celé tělo. Moje oči si teprve přivykaly prostředí uvnitř místnosti, ale Jo fungoval jako tichý, těžký ale ne těžkopádný stroj na řešení akutních problémů. Rozhlédl jsem se po místnosti a teď teprve jsem si všiml rozházených věcí všude kolem, rozbitých hrnků, potrhaných závěsů okna vzadu do dvora a teď už i Šikmookého, ležícího v jeho obvyklé květované košili vzadu u dřevěného lůžka na zemi. Nepůsobil živě a jak jsem tak koukal, náš hostitel Brouk taky ne. „Jo, už ho nech“, vyhrkl jsem směrem k mlátičce. Už to nebyl úplně pěkný pohled. „Nemají tu něco k pití?“, vypustil jsem otázku do vzduchu víceméně sám pro sebe a rozhlédl se. Dveře, kterými jsme, ehm, vešli, jsem opřel tak, aby nebylo na první pohled vidět, že bylo použito násilí a už jsem se hrnul k policím, kde jsem tušil chlast. Nejsme úplně alkoholik, ale pití vážně můžu, zvlášť ve vypjatých chvílích a tohle uznáte i vy že vypjaté bylo celkem dost. „Jo, jak jsi věděl, že to není Šikmookej?“ „Kdo?“ Nedošlo mi, že mu tak říkám jenom já. „No tenhle,“ a mávl jsem rukou na nepěknou směs biologického odpadu na zemi, fuj. Malý JO působil, jako že zvažuje odpověď, ale já věřím, že odpověď už dávno letěla předlouhými drahami směrem k příjemci. „Žádnej čoud“. Řekl ta dvě slova tak samozřejmě jako by odpovídal na otázku, jestli hranolky nebo ne. Viděl, že nejsem nejrychlejší. „Vždycky čoud, dneska ne“. Jo takhle, docházelo mi to. Malý Jo nepředpokládal, že Šikmookej začal se zdravým životním stylem a př otevření dveří a nepřítomnosti kouře odhadl velice svižně situaci. A náš hostitel neočekával tak prudkou inteligenci, a tak prudké otevření dveří už vůbec ne. Vzhledem k tomu, co jsem viděl, připodobnil bych to k stádu krav, vrazících najednou do ohrady nebo k tornádu trhajícímu střechu stodoly. Doufám, že dlouho netrpěl. „Co s těma rybama?“ Přemýšlel jsem zase nahlas. Malý Jo právě velkým trhnutím vyškubl ze zdi malou pokladnu i s kusem cihly, zachrastil s ní a vycházel ze dveří. Náklad jsme vyložili, jako kdyby se nic nestalo a já pro jistotu udělal fotografii místa činu, kde krom spouště bylo vidět i vyložené zboží. Třeba to po nás jednou někdo může chtít. Když jsme startovali před půl hodinou chcíplý truck, samozřejmě jen lehce zakašlal a vykašlal se na nás. Malý JO a Frank Downer kráčeli pěšky a zdviženými palci stopovali směrem k New Yorku, v jedné bedýnce, která smrděla rybami asi nejméně malou železnou pokladnu plnou peněz. Takhle jsem vzpomínal na Malého Jo cestou ke stájím pana Varhanzela, nejspíš proto, že někdo s tímhle nadhledem a silou by se mi tady v té tramtárii zatraceně hodil. Když jsem dojel na okraj města, zástavba se začala zvolna proměňovat. Zvolnil jsem proto kvůli dešti už tak dost pomalou jízdu a nakonec, když kolem mě vykukovaly z deště spíš nízké podlouhlé zemědělské stavby než městské domy, jsem raději zastavil. Fiátka jsem zaparkoval za rohem hlavní cesty a vylezl ven. Pršelo už méně, ale pořád dostatečně na to, abych měl mezi cáry deště a šedí mlh nebo páry pocit, že nejsem snadno na očích. Díky počasí taky tolik lidí neběhalo venku, ale sem tam se někdo mihnul. Ušel jsem napříč pěti ulicemi a zástavba začala být vyloženě dostihová. Stáje, kůlny, garáže, valníky s hnojem a jiným materiálem, pěšiny, kudy byli koně voděni mezi budovami, stará sedla, na zdi visící podkovy. Množství malinkých i větších staveb mi dávalo větší naději projít areál nepozorovaně, než kdyby sem vedla jedna příjezdová cesta, kolem zeď a u brány by seděli čtyři chlápci s palnými zbraněmi. Nicméně brána tu byla a i přes nečas byla vidět poměrně z dálky. Veliký nápis Varhanzel přes celý oblouk brány vítal návštěvníky. Prošel jsem celkem klidně pod branou. „Hola! ¿Qué estás haciendo aquí?“ Někdo na mě promluvil, safra. „Hola señor“ Zase na mě mluví, zkoušel jsem přidat do kroku a dělat, že v šumění deště neslyším. „Seňor!“ Přidal do kroku a už byl skoro u mě. Moje nohy ještě pořád šly, ale moje hlava už zvažovala situaci a možnosti jejího řešení. Vzdej to. Vzdej to. Ještě pořád jsem šel a „seňor“ už mi pokládal ruku na rameno. Otočil jsem se s překvapeným výrazem v obličeji, jakože až teď jsem si všiml jeho přítomnosti. V jeho mokrém obličeji na vteřinu převládla úleva a porozumění. Byl to starší muž a bylo mi ho líto. Ale nebyla jiná možnost, alespoň ne rychlá a bezpečnější než řešení, které jsem použil. Stáli jsme u malé zídky, za kterou se za dvěma křovíčky skrývala dlouhá úzká ulička mezi dvěma stájemi. Přikročil jsem k „Seňorovi“, vzal ho kolem ramen, jakože jsme kamarádi, byl z toho pochopitelně vteřinu nesvůj a chtěl se z mého objetí vyvléknout. Moje objímající ruka ovšem upevnila svoje sevření a jako krajta rdousí svoji kořist, zužovala i moje paže průchod vzduchu dýchacími cestami toho dobrého muže. Chce to určitou dávku zkušeností držet stisk dostatečně dlouho na to, aby rdoušený ztratil vědomí, ale dost krátce na to, abychom ho nezabili. A to jsem nechtěl. Mužík klesl k zemi a o vteřinu déle jsem ho pustil úplně. Podle pohybu v jeho pádu poznáte, jestli ztrátu vědomí jenom hraje, nebo ne. Pomocí jeho rukávů od košile jsem mu svázal ruce za zády a odtáhl ho do uličky. Déšť ještě stále milosrdně zakrýval většinu tichého dramatu a já se jen zběžně rozhlédl, jestli někdo další nebyl poblíž. V každém případě bude nutné se teď pohybovat svižně. Mužík se dříve nebo později probudí a i se ztíženými možnostmi pohybu se nakonec dostane k někomu, kdo ho rozváže a vyslechne si, co se mu přihodilo. Nebo ho ještě rychleji někdo najde ležícího na zemi a místo zachraňování vzburcuje nejdřív strážce dostihového závodiště. Závodiště

Pilgrim of the Morning Star Chapter 1: Awakening I slept. Both the big suns, Sol1 and Sol2, were to be hidden below horizon level for at least two more hours, and the streetlights were just enough for the moths to fly, so nothing disturbed the peace of the night. Which, of course, was a hoax. The spider ran across the gray-blue wall to my right. He was hunting. A group of armed men in uniform was also hunting. They circled the ledges of a group of connected houses. Quietly as beasts and hungrily as tax collectors. Firearms suspended obliquely downwards, but always ready for use. The individual houses were always connected at the end of their longer sides and together they formed one unit, the ledge then led around the entire broken line of roofs, to end where it came from. The only witnesses to the whole event were the stray dogs standing alone, with their hair damaged by too high a level of radioactivity, which the wild animals could not defend themselves against. "It should be sixty-eight," whispered the trotting patrol captain whispered. House numbers were not written above the entrance, as was previously done, but in the lower right corner of the roof. Orientation is not necessary for pedestrians on the street, everyone knows their house, the only one who needs to have an overview is the OV unit - the Protection of the Ruler, and it always moves along the ledges. "Seventy, sixty-nine, and here we are," came the last words before the whole group stopped in a single moment. Each house has one window on the shorter side leading to the ledge, and here it is customary to have a bedroom, and each house has a kitchen and living room downstairs and a door leading to a more or less enclosed space between the houses. Of course, they have houses and doors leading to the street, but you don't really need them for everyday life, from this side of the house there is only a street, ie a narrow gap between individual groups of houses, everything essential takes place inside these so-called condominiums, shops, fountains, cakes. Surely you've heard that a person in his sleep has a guard somewhere in his head, who, when he starts to burn or someone breaks into his apartment, wakes up his sleep. Not everyone is doing well, it has saved my life several times. It worked this time too, but it was at the last minute. I opened my eyes and didn't know what was going on for a moment. Nothing really happened. The stars twinkled as if they were blinking conspiratorially at their favorite, but I'm at an age where you know how these things are in favor of heaven. I sat on the bed for a few seconds or maybe minutes, and only after a brief moment did I realize that my hand on the blanket was sweating. I've already experienced it, reality goes on different tracks, and when a variant that might not end well goes closer to my college, it looks like this. I jumped out of bed and, persuading my body to go into alertness more quickly, threw on some clothes. I peered with one eye at the window by the roof to see if I could see the "eye" breaking through the glass, because these boys either shoot first and then ask if they were in the right house, or come to the right house, arrest, and that's it. worse, I already have this experience. I took the stairs two at a time, I think I managed to stab a few splinters from the railing, I should have done something about it a long time ago, shoes down, a backpack ready for these situations, a door to the courtyards and now, stars, wish me luck and good lead. I ran around three piled-up car wrecks, bent down for a backpack sliding off my shoulder, and as I got up, the moonlight showed me for a second the silhouettes of two figures just behind the last of the wrecks. I didn't have time to get up completely when I heard the clank of glass, probably at my house. The next second, something hit me in the head and I lost consciousness. Chapter 2: Pirate I had no idea how big the room I was lying in. It was night, and I didn't know if it was the same night I ran through the back entrance to the condominium courtyard. I'm not handcuffed - at least one good news. I sat down. The bed below me was a polished wood bench, with a backrest of the same material on one side. No padding, probably something like the benches in the corridors of the courthouses. The air was cold from the outside, but the window was too small to be really cold. So what are we going to do, I thought, touching the bulge on my forehead. The colored light of the galaxies emerging through the window, so I set out to explore the surroundings. The walls were only roughly plastered, and there was nothing outside the room and the bench I had already described. Not even a door. It confused me a little, but I believed that even this ambiguity would soon be explained. In any case, this place did not look like the usual Mindlock cells, the seat of the Ruler's Protection. But maybe they have special rooms for special guests. Something rattled in it. Where does it come from? Up? Well, logically it could only be there… Upstairs, a short distance next to where I was lying, a light coming through a square door appeared in the ceiling. Then the head, hands and folding stairs. They spread out step by step, but very quickly, towards me. "Come upstairs," the voice whispered. And the head disappeared. It didn't sound hostile, so, faithful to my age-old caution, I slowly ascended. I looked around the opening, but it's good to know if there's an escape exit nearby, just in case. "Do you always walk so slowly?" The same voice as before came from somewhere in the room before my eyes. It sounded ironic, but not downright ridiculous, so I let go of the vigilant nerve a little, and smiled somewhere inside. "No, not always, only if the host stuns me before inviting me to visit" Now, for a change, a person chuckled in the darkness of the room I had climbed into. I leaned my knee against the floor and climbed up. My forehead still hurt, but much more burning was the desire to orient myself in what was happening. "Who are you?" I wondered, trying to get used to the dim light of the lamp standing on the table where the man was sitting. He might have been about fifty, and to be honest, at first glance he looked like a… .. like a rát pirate. "I'm the one who saved you, that's all you need to know" "Tell me more, like the name, where we are, why you stunned me if you didn't want to hurt me." "How do you know I don't want to hurt you," the man said softly. There was a moment of silence, then he laughed out loud. "Well, I don't want to hurt you, if you're who I think you are." "You like to talk mysteriously, don't you?" The conversation, I think, began, successfully, so I decided we could just have a conversation. The man sitting on the chair at the table with the lamp had a band over one eye and even had a wooden stick instead of a leg from his right knee down. It seemed like a grotesque scene to me, like a ready-made script, and now I'm just waiting to see how I behave. Okay, I'll play the game. "You may think it's fun, but you're very wrong," the man, who looks like a pirate, began. And he continued. "Your name is Jim Lesney and it is no coincidence that OV is after you, you are one of those who would like to have either at the interrogation table or under turf, both of which are equally valuable results for them." He was looking at me, I was looking at him. "Am I right?" He had a special not only visage, but also access to the conversation. He kept the space and changed his space himself and moved it towards his partner in the discussion. Even if I had to kill him for some reason, an interesting person. "Okay," I smiled, as if accepting the game, "so if I'm who you think I am, what happened and what do you want from me?" Suddenly I had a strange feeling. As if time froze. Or was it not the time who froze, but Mr. Pirate? The same window I had downstairs in the room I was in a few minutes ago was here. It illuminated the wall on my right, more like a piece of the wall on the pirate's left. And when my host got up, apparently to meet me, he froze. He froze and didn't even be surprised. Then he fell and I knew he was wrong. You will know this when people fall to the ground on their own without talking. I learned so little and there was someone outside the window who didn't like pirates. I probably won't wait to see if he likes me. In an instant, I was on my feet and praised myself for the previous lightning-fast terrain survey. Chapter 3: On the platform I explored the terrain really lightly, so my further orientation was more groping and guessing than some strong knowledge. Returning down came as nonsense to me, the window of galaxies was too narrow for further escapes, and I was determined to flee through holes and passages larger than myself. On the other hand, it was possible to assume that the same assumptions would be used by a dangerous person or persons outside. I stepped over the pirate, touched his neck where he might know the hidden hiding life, and said goodbye to him. With a pirate. There was another trapdoor in the room directly above us, but where do the stairs go? They were running on the tabletop, the room where I woke up had no desk. The stairs went down and I ran in the opposite direction. Watch your head, watch your way to the window and the next floor. There was no window in this room, there was a door. Three. Do you also like dilemmas? I tried to quickly open the ones on the left. They didn't open. Not the ones on the right either, it was suddenly after the dilemma. The middle door led to a small platform and there was fog outside. I don't like fog very much due to poor visibility. However, if you want to hide, fog can be a good companion. Something next to me clapped. Either someone opened a can of lemonade or I have to disappear. I moved and the lemonade slammed a little closer, about where I had veered. Damn. I shouldn't swear, but I'll forgive it right now. It was impossible to see where the concrete slab was leading, not to one side, the fog formed islands, as if the water in your bath cools and the foam disappears in places, it is for a while and not for a while. I was afraid I would take too long or too fast a step and fall. Somewhere. I don't like to fall anywhere. The back of his outstretched hand touched the cold metal, the railing confirming. Railing, Jesus, what next, left in a hurry, not actually right, left I would approach the one who shoots. The transport of the railing led about two meters and then ended with something like a ski jump… ski jump, um, an excellent escape route. What now? "Pssst" Like I heard "pssst". "Psssst. Here." I heard it again. "Come on, then." A hand reached from the edge of the ski jump, or whatever it was, and grabbed my sleeve. Damn. They're gluing again. "Where's Jonas?" "Who is Jonas?" I noticed a pirate emerging from a cloud of fog. It's fainting. Another pirate in minutes. "A pirate who talked to you and was supposed to bring you." He looked confused. "The one? Someone shot him, I guess, he's lying there." I must have been gesturing confused, too. "He shot? Come on, hurry." He grabbed my hand tighter and pulled toward the cabin. Cabins? Another lemonade slammed, probably to convince me, and I didn't let myself be persuaded any longer. I climbed into the cabin with the other pirate, who slammed the door he had apparently opened before, and pressed a few buttons, it clicked, I suppose. The cabin sped away, and we had a metal rope. Cableway. I missed that. "Do you know I'm dizzy?" I looked back at the hurried platform, not knowing if it was worse that three figures had appeared at the top of the platform at that moment, or the fact that I was whistling a rather rusty cable car with the other pirate that evening, and I still didn't know if to see in A pirate's dream means good luck or misfortune. And what does that mean in everyday reality ?! Chapter 4 - Crackers and stars My name is Jim Lesney, that's what pirate Jonas has already told you. I measure so much that I normally fit in a normal door, I weigh so much that I think about how many sweets I can still bear. Not really, does anyone care? When I was born, the radioactivity was still weak. Radioactivity might be of interest to someone. She was weak against today, otherwise she wasn't. It is not known exactly where she came from. But it's here and it's getting stronger. If we can adapt faster than it will kill us all. The population has fallen by 70 percent. Ours. On the contrary, some other species have been encouraged. Sometimes I wonder if I'm not another species, haha, I guess not. Before the OV patrols started looking for me, I lived happily in my apartment number 68. Satisfied in our sense of the word. The most important thing is not to stand out. At all. Make tea from blends sold in malls. Don't ask what's in them. Don't throw up right at the counter. Vomit quietly at home. The walls have ears and the ears have mouths and the mouth sees the benefits of knowledge. Sometimes at home I look out the windows into the courtyard of the condominium and watch the stray dogs. Some car wrecks have not been cleaned yet and the dogs are making cribs on the car seats. Sometimes you can't sleep as they whine and scratch the sheet metal. Occasionally a dog fight and barking, a run on gravel land somewhere, then breathless returns. Sometimes you're like those dogs. You run and gravel stones click under your feet. Breathing you return to the tangled bed. And you never know who is and who is not the enemy. In the Lunadochter shopping center, I sell in a shop with the inscription Usefulness. It's just an inscription, not entirely true. I'm selling pieces of tools, for example. Pages from books with recipes for meals, for example. Framed pictures or framed pictures, often. I have an escape exit at the back, my favorite part of the store. I used it probably more often than a regular entrance. You'll see someone standing at the end of the hall, pretending not to look. But he looks. And do you know why he's watching? Because he gets a reward when the OV patrol catches someone who knows something. And I probably know something. At least the Ruler thinks so. Which is more important for the consequences than if it really is. When the patrol catches the deceased, one of the patrols immediately disconnects and goes to pay the cracker. The cracker doesn't have to be someone to make a living from it. That, in turn, would be conspicuous and would stand out. And he wouldn't seem to have a proper job. And suddenly he would be on the wrong side of the food chain. And then he would know very well what was happening. Apparently someone was standing on his corner of the hall for a while, waiting for him to receive his reward. Breathless dogs and fluffy beds. Stars brighter than foggy smoky days, lit by two huge suns. Bats wandering around dim lamps. This is us, generation seven, age five. Most of us do not know what is at the end of the road that passes through his region. We connect beads of condominiums and shopping centers in a row of steps and we look for knowledge. Because who knows, he has. The information, or its sources, dried up like our smaller rivers. There was dust left on the ground days, only occasionally someone would find a shiny pebble. And big rivers flow through the landscape like giant boas. A thick slurry of what the river grinded and pulled on its back like a caravan carrying a load of rare carpets. However, the great rivers are the property of the Ruler. I wonder if I am also in the possession of the Ruler. The citizen is free. Supposedly. But on every corner there is a squinting neighbor, and suddenly you are a free citizen with a stone that grinds. And no stone that grinds will return in the same shape. I've seen hundreds of them. Stones in the gravel of our roads. Generation seven age five. Chapter 5 - Gates Out Seeing a pirate in the real world means trouble. Wouldn't you think the same? A steel rope rattled above my head, cold moist air whistling around my ears. Pirate number 2 next to me. "What is your name?" I tried not to look scared. Cold air. Eyes fixed on him, I straightened my hair. I guess I couldn't do it with masking nervousness. He sighed. "Lucius. Lucius Leostradus the Little. Later it will be time to talk." "That's what your colleague said. Nothing against him." I continued to look heroic and felt the pressure of the weight of the situation in my stomach. We were downstairs in a moment. The building we had descended from, in which I had the honor of being a guest a moment ago, occasionally peeked out of the fog, resembling a hunchbacked elephant walking under a low branch of a tree. "We must disappear, follow me." He set off unexpectedly fast, I was almost not enough for him. He had a stick in his hand, perhaps a stick, and at times he helped push it off obstacles in his way. We passed a half-open door, balls lying on the ground, you could hardly notice the wreckage of the car, at times our eyes peeked out of somewhere, but when they realized that nothing would drip from it, they hid. I was already slightly hungry, although used to not eating for a few days, I was probably already in a state where the period without nutrients exceeded a period of a few days. "Where are we going?" Events were still changing too fast, and I didn't know if I was being led out of the maze or drawn into its fading center. "Chm," was Lucia Leostrad Malý's answer. Why "Small"? How old can he be? How come he also has only one leg and an eye patch? Is he related to Jonas? Why the image of pirates, I've never heard of them. So we thought, and the faster my legs vibrated, the faster my thoughts vibrated. We walked through about twenty alleys, passed four large condominiums, one grove, one former factory, I didn't know this region, it was like the surroundings of my house, my shopping center, but I wasn't here. We passed a quarter of small low houses, one of which we weaved through crawling plants around a kind of pool without water, a swing hung on two iron frames, tires on the rod. The little wall and Lucius stopped. He wasn't out of breath at all, I wouldn't expect that. He pushed back the climbing gray-green branches and a door appeared. Lots of archival wines? Corpses in the ice? Who knows? We climbed inside and the curtain of climbs closed behind us. Lucius closed the gate and locked it. I don't even know he unlocked before. I had to let my eyes get used to it. They tried, but they didn't do well. The room was not a room, but a small entrance portal to an intricate system of corridors. Which I'm telling you, because we left. And they went down the first corridor to the left. They scramble down, the third to the right, the fourth down, I don't remember anymore, I'll probably have to learn to pray, it would be useful now, I probably haven't told you yet that I hate enclosed spaces. Closed like this. My childhood experience from playing in pipes near a dry dam reservoir still influences me to this day. I avoid situations like this. Apparently I don't avoid them consistently enough. One of the corridors went straight for a while and was wider, I enjoyed the feeling. Yet the awareness of the mass of matter around me that could crush me caused my body box to vibrate. Then the corridor ended, the gate the same as the entrance, a small room like the entrance and the climbing plant and the BIG green (GREEN) valley. What to emphasize more? I haven't seen big valleys since I was a kid. Green usually mixes with gray, black, brown, yellow, orange, but never produces green-green without the addition of green. Like it was here. This was a valley where the eye could see, closed by a ring of rocks, the blue sky shining above, and both suns shining much softer than at home. Weren't we so far from my home ?! Where am I,? Lucius Leostradus Little set out, still briskly than me, down a path lined with lush trees and colorful flowers, into the center of it all. And butterflies all around. Chapter 6 - Being a Pirate When you decide to sacrifice something, something big for something even bigger, there is always fear. He who says he is not lies to you. They left him in a small windowless room. Something like a waiting room. He knew what awaited him, and he knew it was forever. At least the consequences. But he had already made up his mind. Jonas Monaster knew he wanted to be a pirate. The Order of the Pirate Spirit arose immediately after society began to be divided into those who rule and those who have to hide. Jonas decided to be the third behind. Pirates are truly free. They do not have a job classification, they do not have an assigned apartment with a number, they do not have random checks and they do not have neurotically peeking neighbors. And they don't have a leg from knee down. And one eye. Tax for freedom, for knowledge, for life. They showed him the beautiful valley. He will live there. In the green gardens among the flowers and flying birds. In a house without a door, only with embroidered carpets hanging instead of closing for privacy. He will walk on white paths and look around. He will study in the largest private library in the world today. He would do his homework, why not, eat hot food with others, sleep without fear of waking up or being dragged to Mindlock, the famous rock fortress behind the great Gu River. He saw the valley. Hidden somewhere in the hills, covered with inaccessible terrain, masked by haze. He saw him, and he knew he would never desire anything else. Although something needs to be sacrificed. That's why he was here today. He sat, his body exchanging the freshness of reality for the merciful intoxication caused by the hot drink he had just drunk. It smelled magical, tasted disgusting. Once he took the first sip, there was no going back. The legs began to weaken and the eyes heavy. Small light carriers ran through the vascular system, turning on the lamps of oblivion. His skin took on a new hue and began to realize itself. Her hair came to life and her hands died. Jonas wanted to laugh, but the corners of his mouth probably didn't listen. He didn't care. He was alone, but his loneliness was not loneliness. It became part of a greater unity, and it in turn permeated him, like a fog lazily flowing through a wooded landscape. He was beginning to have a dream. It seemed to him that he was entering the land of two suns through the golden gate. Such a country is said to exist. When you leave this body and leave behind the impression of a hero. Heroism is a state of the heart. Jonas entered, and the white-winged creatures gently surrounded him. "Jonas, come, it's time," one of the creatures held his hand. The others around him smiled, so he went with them. He fell in love with the state he was in. They led him for a long time, but maybe it just seemed to him. It was warm and he wanted to sleep. Coincidentally, the creatures had a bed ready. He lay down, and everything that was to happen happened. When he wakes up, he will be a pirate. And one day he will bring the Savior into the Valley that everyone is talking about. Or at least it will help. kapitola 7: Karavana Šedesát. Tolik lidí vyšlo na cestu. Město Dnedazar nechali za sebou a před sebou se rozhodli hledat nové štěstí. Dnedazar leží v oblasti, kde písečné bouře přicházely jednou dvakrát do měsíce. Teď už to bylo čtyřikrát do týdne. Nejdřív zkusili vystavět vysoké zdi a připravit systém včasného varování. Nestačilo to. Písek se sypal skoro pořád. Ale slyšeli, že jinde to tak není. Tak vyrazili. Myko táhla svůj koš na zádech připevněný řemeny jako nůši. Přes hlavu měla několik šátků, protože vítr se zvedl každých pět minut a vháněl písek ze země do obličeje. Když je vám dvanáct, nemáte příliš představu o budoucnosti. Myko měla jasnou představu. Chtěla zachránit lidi, které milovala, a kdyby to nějak šlo, změnit všechno tak, aby se nemuseli zachraňovat vůbec. Jednotky Ochrany vládce se blížily k unavené karavaně ze dvou stran. Schválně si počkaly na zvedající se vítr, rozhodnuty využít nepřehledné situace. Písek vytvářel přesýpající se vlny a poskakoval v téměř hmatatelných tvarech, motals e klopýtajícím lidem mezi rukama, chytal je za nohy a šlehal jim do tváře. Zvuky kroků přibíhajících jednotek OV tak nebylo téměř vůbec slyšet. Myko šla téměř uprostřed. Hlídka útočila na předek a konec karavany. Chtěli způsobit paniku a rozdělit linii kráčejících lidí na polovinu. Což se podařilo. Mlátili oslepené poutníky dřevěnými tyčemi a kopali do těch, kteří už leželi na zemi. Náhodně vytahovali jednotlivce, a brali je s sebou. Myko měla strach. Hledala pohledem, kde by se mohla schovat, instinktivně se skrčila a rukama šátrala v šedi hvízdajícího vzduchu. Viděla, co se děje, ale ne v jaké míře. Situace byla značně nepřehledná. O jednotkách OV už slyšela, občas někoho z Dnedazaru odvedli, ale samotný zásah nikdy na vlastní kůži nezažila. Nechápala, proč se to děje a nechtěla to. Zůstala skrčená na bobku a sunula se bokem od probíhající vřavy. Nejhorší bylo, že lidé nekřičeli, jen zvuky úderů tyčemi a hučení větru a šumění písečných vln prořezávalo vlastní vnímání vystrašeného dechu. Z šumu téměř pantomimického představení se vynořila hlava, z které přes koženou vrstvu uniformy koukaly jenom oči. K hlavě se přidaly zvednuté paže a Myko zaostřila na rychle se blížící těžkou dřevěnou tyč. V momentu, kdy měla tyč dopadnout, nedopadla. Bylo ticho. Jako když ve vteřině ohluchnete. Myko opatrně otevřela oči křečovitě přivřené a plnící se slzami. Byla ještě pořád na tomto světě, zřejmě i mezi živými. Tak co to ticho? Najednou si uvědomila, že tu někdo je. KDE TU??? Cítila cizí přítomnost a náhle začala panikařit. Chtěla vyskočit a utíkat někam pryč. Cizí přítomný jí položil ruku na rameno a promluvil. „Stůj. To by nebylo moudré. Pokud chceš přežít.“ Myko vyskočila a začala utíkat. Když se zvedala, měla pocit, že proběhla mokrou bublinou, nechápala, co je to, ale na myšlení nebyl čas. Uslyšela za sebou kroky a ruka ji opět chytila, tentokrát kolem pasu a donutila ji se zastavit. „Myko stůj. Chci tě zachránit.“ Podivila se, že neznámý zná její jméno a snažila se podívat, kdo ji drží. „Myko. Kolem nás je štít, díky kterému nás nemůžou vidět, jen v něm, prosím, chvilku zůstaň. Až to skončí, budeš moct odejít. Budeš-li chtít.“ Ruka kole jejího pasu se povolila a Myko ještě chvíli zvažovala, nemá-li se dát na útěk. Ale viděla potlučené obličeje dnedazarských a viděla zkřivené obličeje těch, kteří byli odvlékáni Hlídkou kamsi pryč. Její touha uniknout se zmenšovala, až utichla úplně. Aspoň na chvíli. Byla unavená, bušilo jí srdce a z nějakého důvodu se rozhodla zkusit následky nenadálé situace. Necítila se víc ohrožená než tam venku a to jí pro tuto chvíli stačilo. Všimla si ovšem jedné zajímavé věci. Ten, kdo ji předtím držel, aby neutekla, měl jistojistě jen jednu ruku. Zvláštní. kapitola 8: Templ Lucius Leostradus Malý se proplétal zatáčkami bílé pískové pěšinky a co chvíli mi mizel z dohledu. Možná mě zdržovalo to, že jsem co chvíli zíral na neskutečné barvy keřů a květin, které jsme míjeli. Ani jsem neuměl pojmenovat některé z těch barev. Když usíná den, obloha dohořívá jako hromádka dříví v domácím ohništi. Jednotlivé pruhy oranže a růžovosti se prolínají a válejí jeden přes druhý jako opilí hadi. A takové barvy najednou vidíte na květech! V kontrastu se zelení stonků a větví musíte nutně žasnout v omámení. Přemýšlel jsem (a nohy šly zatím neřízeny dál), jak si něco z toho dojmu odnést domů. Jak to tady všechno vůbec přežilo? Trvalo to nejspíš jen několik minut, než jsme dorazili z hustého podrostu na otevřený prostor. A tehdy jsem začal vnímat šok z květinových barev jen jako rozumně dávkovanou přípravu na to, co mělo následovat. Lucius stál a počkal, až ho doženu. Málem jsem do něj narazil. Vlastně úplně. Tady dole bylo město. Teplo jeho uliček vstupovalo rovnou do srdce a běželo s krví směrem k malíčkům končetin. Musel jsem sám sebe vytrhnout z úžasu. „Co tady děláme?“ Měl jsem za to, že pár odpovědí by se už konečně hodilo. „Ještě chvíli vydržte. Všechno se dozvíte.“ Neuklidnil mě. Rozladil mě. Napadaly mě i lehce agresivní myšlenky, nerad nevím, na čem jsem. Ale došlo mi, že takhle půvabné místo by mi nikdo neukázal bez důvěry v moji .. loajálnost? K čemu? Komu? Možná stačí, že nějak přemýšlím. Jdu dál. Radši. Lucius ostatně už taky vyrazil. Bílé domky vyrůstaly ze zelených křovin jako houby z mechu a pokukovaly po nově příchozím, aby ho podrobily přísné analýze. Pěšinky z písku se střídaly s kamenným dlážděním, vždy dvě velké kostky vedle sebe přitisklé delší stranou a kratší navazující na novou dvojici. Vychutnával jsem nové pocity, čistoty, estetična, upravenosti, člověk by neřekl, že něco takového může někde existovat. Nejsem v nějakém opojení? Zakopl jsem. Nejsem v opojení. Došli jsme k větší budově na menším náměstíčku. Měla červenou střechu na bílé široké základně. Muchomůrka jako vymalovaná. Lucius pokynul rukou směrem ke schodům dovnitř. Pořád jsem měl neurčitou obavu, že někde bude něco špatně. Nevím, jestli bych se dostal zpátky skrz bludiště v jeskyních. Umřít tady by bylo taky hezké. Ale mám oblíbenější místa i časy pro vlastní úmrtí. I společnost. Následoval jsem Luciuse dovnitř. Šum přírody utichl a objevil se šum lidských rozhovorů. Několik pirátů (to mají vážně všichni jednu ruku a oko?), několik lidí bez pirátských znaků. Včetně mě. Začínal jsem mít hlad. „Vážení a drazí,“ začal mluvit jeden z jednorukých, stojící u něčeho, co klidně mohl být oltář. „Posaďte se, prosím.“ Ukázal na lavice v prostoru před ním, asi v patnácti řadách a hemžení změnilo směr vertikálně. Lucius se posadil vedle mě a poprvé za celou dobu mi přišel nepatrně neklidný. Ajéje. Pirát u oltáře začal mluvit. „Vítáme vás, přátelé. Celkem logicky (říkal to klidně a usmíval se) místu, kam jsme vás pozvali, říkáme Údolí. Je to, jak jste si jistě všimli, krásné místo. Ale to MY jsme poctěni vaší přítomností, věřte nám. (Tušil jsem mraky nad rozkvetlými zahradami. Usmíval se.) My, celkem logicky (opakoval se), jsme, už podle vzezření, Piráti. Neloupíme ovšem drahé kameny v královských vodách, lovíme v královských vodách jiné poklady. (Čím dál míň se mi to líbilo. Koukal jsem už zase po únikovém východu. On se usmíval.) Hledáme stejné lidi, které hledají jednotky OV, a zjišťujeme, zda jsou opravdu tak cenní. Pak jim nabídneme obchod. (Zas ten úsměv.)" V tom jsme zvenku zaslechli nějaký povyk. Řečník přestal s drobnou nelibostí hovořit a spolu s námi se podíval ke vchodu do budovy. „Říkám vám, že umím chodit sama! Jo! Poslechnu si to a jdu domů. Okamžitě. Řekl jste, že mě ZA-CHRA-ŇU-JE-TE.“ Mladší pirát, asi kolem pětadvaceti, držel na schodech za loket dívku, mohlo jí být jedenáct dvanáct. Nechtěl jí ublížit, ale trval na tom, aby vešla dovnitř, což jí se zjevně příliš nechtělo. Co věděla? Kdo je to? Co tu dělá? Co tu dělám já? Řečník u oltáře promluvil se širokým úsměvem a rozpřaženýma rukama: „Myko! Vítej i ty! Už čekáme jenom na tebe.“ Něco vážně, vážně, vážně nebylo dobře. kapitola 9: Dopis „Budu vám diktovat. Jmenuje se Jim Lesney. Ne, to ještě nediktuju, jen se ujišťuju. Takže začneme, pište si: Vážený prefekte.“ Místnost byla chladná, ale projasněná. Vázy z pálené hlíny objímaly drobné keříčky valichandrií, košatých shluků větývek obsypaných narůžovělými květy, kterých byl palác přeplněný. Voněly opojně. Na stole prostá mísa plná masa. A bramborový salát. A ovoce na košíku. Diktující si utrhl kuličku hroznového vína a vložil si ji do úst. Diktoval o něco méně zřetelně. „Doslechl jsem se, že Vaše usilovná snaha o pochytání Vědoucích je úspěšná, až příkladná. Děkuji Vám za takovouto práci, jste platným členem naší Společnosti. Společnost na Vás bude pamatovat při příštím přerozdělování. Nicméně, a zde bych se rád pozastavil, několik významných Vědoucích Vám přes veškerou snahu stále uniká. Mám zde jedno jméno a na to bych velice rád, abyste se zaměřil v nejbližší budoucnosti, bude-li to možné. Jim Lesney.“ Diktující si odříhl a kysele se usmál na písaře. Tedy jeho směrem. Ani jedno nebylo písaři příjemné, věřte mi. Do dveří místnosti se pokusil vejít jeden z hlídačů a byl odmeten gestem uklízečky smetající mrtvé mouchy ze stolu. Vzduch se tetelil přítomností sebe sama, ale při pohybech diktujícího uhýbal do nejskrytějších koutů místnosti a pokoušel se skrýt. Nesmíte si plést zmenšující se přítomnost bytostí v blízkosti duševních velikánů a totéž ve stínu duší ovládající druhé z pozice těch, kteří za nimi stojí. Duševní velikán vás nikdy nenechá zůstat malými. Pozvedne vás a ukáže, kam až se smíte dívat. Až tam, kam vás nikdy nenapadlo. Siláci z podepření vás rádi vidí neviditelné. Rádi rozhodují, kdo smí být viděn a kam se smí dívat. „Nekoukejte. Diktuju vám! Na co myslíte. Buďte rád, že tu můžete být. Pište si dál: Tento Jim Lesney je velice nebezpečný, přestože svoji důležitost v tomto ohledu pravděpodobně vůbec netuší. Tím lépe. Potřebuji, aby byl dopaden v nejbližší době. Naposled byl viděn v pozemcích Mrtvé čtvrti a tam jeho stopa končí. Nejspíše ho mají Piráti. S těmi se potřebujeme vypořádat stejně tak. Jednoho po druhém rozkrájet na kousky a nechat z nich po kapkách odtéct tu jejich odhodlanou vzpupnost.“ Písař bledl a jeho profil tak ještě více vynikl na pozadí rdících se valichandrií. Myslel, že pozice písaře bude jeho cesta ke svobodě, nebo alespoň k určitě volnosti spojené s životem blízko dávající ruce. Dávající ruka však na druhý pohled držela v ruce místo košíku s ovocem i nabroušenou pilu. Diktující poponesl do úst několik lžic bramborového salátu, které zapil červeným vínem. Míchal vždycky, co mu přišlo na chuť. Písař dýchal zhluboka. Akorát včas, slova už zase letěla k jeho uším. Už jen pár. „Pošlete, prosím, prefekte, posly, každý druhý den, abych věděl, jaká je situace. S pozdravem Ať žije Vládce, Váš Vládce.“ Písař vyčetl z očí Vládce, že bylo dopsáno. Podal mu napsaný dopis, díval se do země. Když byl dopis zkontrolován a zapečetěn, směl odejít. Odešel kvapně, za nejbližším rohem se opřel o zeď a konečně si dovolil dýchat. Srdce mu bušilo nepravidelně ale divoce, jak se doteď bálo, aby se neprozradilo, že tam je. Přemýšlel, zda kdyby Jim Lesney věděl, že má bratra, jestli by ho hledal? I kdyby byli rozděleni v útlém dětství? I kdyby věděl, že jeho ztracený bratr právě vlastní rukou (ale ne vlastní vůlí) sepsal jeho rozsudek smrti?“ Musím ho varovat. kapitola 10: Létavec Řečník dořečnil. Během posledních vět už jsem se pokoušel dostat k východu. Jen jakože si třeba musím odskočit. Lucius Leostradus Malý mě nechal docouvat až k posledním lidem v místnosti a potom vzdychl a vydal se směrem ke mně. „Neměl byste se pokoušet uprchnout.“ Stál až těsně u mě. Ta jeho rada se mi nezdála moc dobrá. Vzhledem ke slovům pana řečníka vypadala ta rada naopak velmi hloupě. Z pana řečníka totiž vylezlo, že máme v podstatě na výběr mezi tím stát se jednorukým jednookým spasitelem s trvalým pobytem v Údolí nebo ze sebe nechat vymačkat informace (představil jsem si rozšlapané pomeranče) a pak být předáni hlídkám OV. Jedna lepší varianta, než druhá. A takoví to byli hodní piráti. Myko byla drobná, ale mrštná dívka. Když řečník dovyprávěl a usmál se (ten jeho zvyk), zřejmě také usoudila, že poznávací pobyt je právě u konce a vší silou vrazila loket do boku piráta, který ji přivedl. Trochu se nahnul a překvapením vydechl. Myko mu vrazila prsty do zdravého oka (to jsme zase překvapením vydechl já) a spojenýma rukama mu zasadila ránu do zátylku. Padající pirát, dobrý pirát, řekl jsem si. Lucius Leostradus Malý se na mě podíval tušícím pohledem a pokusil se říct něco, co začínalo NE. Bolest způsobená předloktím mojí ruky dopadající na jeho kořen nosu mu to ale nedovolila. Myko se rozběhla k východu a vrazila do dalších dvou jednorukých, až zavrávorali. Taky dobrá věc. Postrčil jsme jednoho z nich a upadli úplně. Myko naznačila rychlý úsměv a křikla „Jdem!“. Šel bych i bez pobídky, ale zaktivizovalo mě to o poznání rychleji. Někteří, přivedení stejně jako my, se uvnitř začali vzpouzet svým průvodcům a způsobili klidodárný chaos. Zní to jako nelogické spojení, ale věřte mi, byl jsem mnohem klidnější s chaosem v zádech, než s klidem v řadách pronásledovatelů. Běželi jsme a nádherné kulisy Údolí mi v ten moment přišly jako nepatřičné, vzhledem k neidyličnosti situace, ve které jsem se nacházel. Zahnuli jsme na třech křižovatkách cestiček mezi stromy a já chytil Myko za paži. „Myko, počkej. Kam běžíme. Musíme to někam směřovat.“ Neochotně se zastavila a podívala se mi do očí. „Schováme se někam a pak najdeme cestu ven.“ Její reakce nevypadala jako začátek diskuze a já stejně neměl lepší nápad. Jen jsem zadoufal, že plán aspoň jeden z nás má. Neměl. Co se dá dělat. Běžíme. Hlavou se mi míhaly zmatečné obrazy. Pestrobarevné květy a ruce, chytající mě za oblečení. Jednoocí a jednorucí řečníci a cestovatelé pokřivenou krajinou. Dvě velká slunce bořící se jedno do druhého zapalující obzor v děsuplné harmonii krásy všednodennosti. Záda dvanáctileté dívky prchající z tropického ráje. Proč nemohl tenhle sen o Údolí vydržet aspoň o chvilku dýl?! Aspoň malou. Nojo, to by musel být život někoho jiného. Myko zahnula za dva keře a najednou nebyla. A sakra. „Myko!“ Zkoušeli jste někdy řvát a šeptat současně? Působí to komicky. Ne už tolik na toho, kdo řve a šeptá. Nevěděl jsem, kam zahnout, tak jsem se rozhodl a vybral pravou cestu. V tom se vynořila Myko z levé a udělala obličej něco ve smyslu „Dospělí jsou neschopní“. Dnešní děti nemají vůbec žádnou úctu. V místě, kde naše pěšina ztratila poslední průvodce v podobě šeptajících domů, se cesta začala zvedat. Soumrak by měl nahrávat schovávajícím se a prchajícím, nicméně jde o to, je-li prostředí připraveno spolupracovat. Naše prostředí vypadalo slibně. Zídky starých domů, spleť stromů a křovin a padající odstíny černé, vypadalo to nadějně. Ještě chvíli jsme se prodírali mimo cestu a nakonec našli malý domek. Neměl střechu a sestával víceméně z jedné malé místnosti a jednoho slaměného polorozpadlého lůžka. Ze střechy zbylo pár bílých prken, která, zřejmě nezáměrně, vytvářela desítky kukátek, přibližujících hvězdnou oblohu s pomrkávajícími tanečníky nebeského bálu. Přemýšlel jsem o našem úkrytu. Kdyby někdo s loučemi kráčel naším směrem, všimli bychom si ho, kdyby přišli bez svícení, neměli bychom šanci. Doufal jsem, že pronásledovatelé věří, že nemáme kam utéct a počkají s hledáním na ráno. Taky jsem věřil, že nemáme kam utéct, ale drobné dívce, která právě vsedě usnula opřená o mé rameno, jsem to neřekl. Jsme generace sedm věku pět a nad našimi hlavami nic, co není z přírody, nikdy, kam naše paměť sahá, nelétalo. Přesto, po pár hodinách mojí snahy nenechat unavené oči klesnout, zabzučelo nad mou hlavou něco, co rozhodně nebylo z přírody. Bylo to tiché a veliké jako čtyři auta. Chtěl jsem utíkat a současně třást ramenem spící dívky. Neutíkal jsem a třásl. A teď utíkat? Stroj nad námi otevřel ale ústa a vyplazeným jazykem nám oběma nabídl cestu mimo Údolí. Šli byste? kapitola 11: Sen Zažili jste někdy pocit, že vás objímá světlo? Milióny neviditelných bodů pospojovaných hmatatelnými vazbami se vznáší kolem vás a vy jste v náruči, která vás drží a nemá paže a nepotřebuje je. Tak to já teď zažíval. Čas získal nový rozměr – bezrozměrnost. Natahoval se a smršťoval a moje plynutí v něm si dělalo, co chtělo. V tom prostoru, který vznikl, jsem snil sen. Sen, kdy víte, že nespíte a za mlžnými skly vnímáte i realitu vznášení se, domku, kde jste nocovali, kmeny stromů, Myko, větve stromů, to všechno strašně pomalu. V mém snu bylo město a nad ním jedno jediné slunce. Domy byly vysoké a s jejich chladnými stěnami se praly paprsky, klestící si cestu korunami stromů s bílými květy. Něco vonělo ve vzduchu, kolem projel čistící vůz s kartáči na břiše, kterými točil a točil. Nemohl jsem se vynadívat na tu obyčejnost. Na tu nádhernou obyčejnost, kdy netušíte, co bude dál, netušíte, kam jdete a nevadí vám to. Šel jsem tím městem a potkával tváře. Tak zdánlivě nezúčastněné, zamyšlené, některé s vrstvou make-upu nebo zkoumající účinnost krému proti vráskám. Jiné malé, rozesmáté nevinností. Vřískaly. Bezstarostně dovádějící, s předstíraným šokem ze spršky kropicího vozu, který pronásledoval kartáčový před ním. Děti. Jedno zahodilo kolo na zem a utíkalo žalovat své mámě, jaká nespravedlnost se mu stala. Když ho s úsměvem utěšovala, záviděl jsem v tu chvíli oběma. Dítěti nevědomost a hravé přesunování pozornosti z jedné zdánlivě nepodstatné věci na druhou, jeho matce silné spojení s vlastním potomkem. Potom sen pokračoval v místnosti. Mužové třesoucí si rukama, úsměvy naučené v kurzech otrlosti, obálky, limuzíny, kožené sedací soupravy. Raketové středisko, káva na stole vedle ucvakané klávesnice, hlášení, spěch a úspěch. Důležití utekli před následky sebe sama a spláchli za sebou. Několik komerčních letů k rozšíření variability budoucího lidstva. Tubusy se zárodky předávané opatrně z ruky do ruky. Kolonie rostoucí tempem finišujícího dostihového koně. A pak se ukázalo, že radiace je vyšší, než se čekalo, že planeta nechce býti ovládána a za každou snahu po ovládnutí poslala novou a novou písečnou bouři, která zasypala týdny a měsíce práce. Měl jsem sen a zatím kolem probublával čas. Koruny stromů získávaly jasnější kontury a světlo, které mě objímalo, neslo i moji spoluuprchlici. Byli jsme na cestě z ráje, odkud se neutíká, na cestě kamsi, kde začala nemilosrdně odhalovat cenící zuby pravda. Když Myko dorazila nahoru a světelný paprsek pozbyl smyslu, dveře, vysunuté na vnější stranu létacího stroje, se s lehkým zasyčením zavřely. kapitola 12: Vlak Už jsem vám říkal, že pracuju v obchodním centru Lunadochter. V krámku s nápisem Užitečnosti. Vzpomínáte? Lidi za rohem, pošilhávající oči a tak. Lidi si ze své původní domoviny přivezli věci, které měli rádi. Také si lidé ve svých na věcech lpících hlavách přivezli vzpomínky na to, co rádi měli. Kávovar. Budík. Taxislužba. Něco přiletělo s uprchlíky, něco vzniklo až tady. Pokud se z toho časem staly kousky, sběrači je našli, odnesli do krámků s nápisem Užitečnosti a prodali. Prodavači jako já je pak jednou za čas prodali lidem, kteří měli dojem, že z nich dokážou sestavit to, čeho byli původně součástí. Vzpomínky dokážou zázraky. Prefekt Salindor věděl, že „tam venku“, bez svého luxusu, by nepřežil ani den. Především psychicky. Všude písek, vítr, špína. Nesnáší špínu. Špína se vám nalepí na prsty, na obličej, vleze vám do očí a nakonec pronikne dovnitř. Sežere vám vnitřnosti, prostor kolem nich a vystřídá krev ve vašich žilách. Nakonec spolkne i vaši duši a vy se stanete špínou. Špína je nákaza tohoto světa. Téhle planety, nezávisle na tom, kolik sluncí na ni svítí. Nevědomky se otřásl. Nalil si whisky. Usrkl a nechal teplo proklouznout hrdlem dolů a vracet se jako výbuch pomalé sopky nahoru. Za oknem se míhala krajina. Zatáhl záclonku. Krajina bez tváře se mu hnusí. Ale jsou místa, kde je dobře. I na téhle planetě. Ale je jich málo a je třeba je najít, získat a hlídat si je. Prefekt Salindor cestoval jediným vlakem na téhle a možná i několika dalších planetách. S největší pravděpodobností získal nejnadějnější osobu za poslední roky. Jim Lesney. Jak se o něm, sakra, mohl tak rychle dozvědět i náš Vládce? Zřejmě má oči dál, než jsem myslel. Prefekt usrkl ze své soukromé minisopky a zavřel oči, aby se realita posunula o několik stovek kilometrů blíž k jeho nové, nádherné budoucnosti. Létací stroj nečekal na to, až ho někdo nad Údolím spatří a bude o něm vyprávět. Vystřelil s rychlostí vrženého kamene a zmizel nad mraky. Místnost, ve které jsme s Myko stáli, nebyla nijak veliká. Stěny z šedého lesklého kovu působily lehce a přesto bytelně. Pohyb vzhůru vystřídal pohyb horizontální, což jsem zaznamenal s nemalým povděkem, a na boku poblíž dveří se ukázala okýnka. Z podlahy poblíž okýnek vyjela lavice a zůstala trčet v jinak prázdné místnosti. „Posaďte se, přátelé“ Místnost promluvila hlasem starého vlídného muže. Myko mě chytila za loket a dívala se zmateně kolem. Slyšel jsem o spoustě věcí a mluvící místnosti byly jedna z nich. Kývl jsem proto na Myko, že je to v pořádku a pokynul jí, abychom se šli posadit. Místnost znovu promluvila, až když jsme usedli. „Děkuji. Vím, že mi nebudete věřit, zvlášť po zkušenostech z Údolí, ale zkuste to. Tentokrát jste doopravdy v bezpečí. Dívejte se z okna do kraje. Cestujte v pohodlí. Já taktéž cestuji k vám, ale jiným dopravním prostředkem. Leč vzdálenosti jsou zde veliké a chviličku to potrvá. Sejdeme se za dvě hodinky a potom si promluvíme.“ Místnost se odmlčela. Myko měla strach, a přes moje uklidňování neustále těkala očima kolem, jestli se odněkud nevynoří nějaké hmatatelné nebezpečí. A já se díval z okna a sledoval ty změny krajiny. Chvíli pás malých zelenošedých křovin, chvilku hnědorudá poušť. Pak pás skorozeleně a dvě nebo tři menší města. Co všechno jsem za posledních pár dní zažil, to někteří nestihnou za celý život. A najednou jsem viděl náš svět i svůj život z úplně jiné perspektivy než doposud. Asi už to bylo třeba. kapitola 13: Svět je v mém hrnku Dvě hodinky, zmíněné hlasem létající místnosti, utekly jako voda. Vždycky se leknu, když přijde náhlá změna. Už jsem si stihl zvyknout na let stroje a na to, co se míhalo venku, Příjemná teplota a pohodlné posezení mě ukolébaly a mně se, přiznám se, chvílemi zavíraly oči. Pak se stroj zastavil skoro ve vteřině. Chvíli stál na místě ve vzduchu a pak se snesl dolů. Myko se na mě dívala zase vyplašeně a já si říkal, kam se poděla ta odbojná mladá dáma prchající z chrámu v Údolí. Došlo mi to. Byla to pořád ona, ale přece jen tohle byla situace, ve které se určitě ještě neocitla. Taky jsem se necítil nejlíp. Otevřely se dveře. Nedělo se jinak nic. Ani my se nepohnuli. Myko se pokoušela něco říct, ale nevydala ani hlásku. Udělal jsem krok ke dveřím. Kde to jsme? Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, ale tohle místo mi ani nepřipomínalo nic z míst, kde jsem byl, ani z míst, o kterých jsem slyšel. Obě slunce pomalu uličnicky přelézala přes zábradlí pochroumaného obzoru a mraky zůstaly z noci unavené a povalovaly se všude kolem. Postavil jsem se ven a Myko se sunula vystrašeně za mnou. V růžovooranžovém kouřmu stály téměř vedle sebe dva stroje, náš létavec a pak dlouhý, železný skorohad, o němž jsem věděl, že se mu říká vlak. Jak jsem to věděl? Mě se ptejte. Když Myko vysoukala z létavce celé tělo, dveře se zavřely a létavý stroj se zvedl do výšky. Zmizel, než bys řekl překvapení. Stáli jsme tam a všude kolem porcované mraky. Sem tam prokoukl skrz divadlo přírody strom, nalevo nějaké zdi, snad i cesta, moc toho vidět nebylo. Pak z mraků vyjel muž na elektrickém vozíku. Viděl jsem muže, kteří přišli o nohy během bojů, nebo kteří se narodili zdeformovaní. Nikdo z nich ale neměl k dispozici takový vozík. Zastavil kousek od nás a neusmíval se (dobré znamení). Bude nebezpečný? Myko měla několik tiků. Ve tváři, v nohách, zřejmě její nitro prožívalo boj mezi přirozeností instinktů a rozumovým poznáním situace. „Děkuji, že jste sem za mnou přicestovali.“ Řekl to jen tak. Jako bychom dostali pozvánku na taneční večer a přijali ji. Neřekl jsem nic. „Následujte mě, prosím“. Otočil nějakou páčkou vozík, na kterém seděl a jel po hladké bílé ploše směrem do kouře. Že by to nebyly jenom mraky? Podíval jsem se na Myko, vypadala, že spí. Vlak zafuněl jako unavený býk, ale nehýbal se. Vyšlo několik lidí z jeho útrob. Nevšímali si nás. Starali se o železného hada, objevujíce se a mizejíce v mracích příliš těžkých na to, aby uprchly do nebeských dálav. Taky jsem se cítil tak těžký. „Tak jdem.“ Myko najednou vypadala zcela bdělá a opět tak rozhodná a sebevědomá jako dřív. Poslechl jsem. Ne, sám jsem se rozhodl. To je jedno. Není. Je. Nechali jsme vlak za sebou a mířili za mužem na vozíku. Nečekal na nás, vzdaloval se poměrně rychle. Tolik si byl jistý, že ho budeme následovat. Rovná bílá plocha nástupišť se zúžila do taktéž bílého pásu jdoucího mezi hnědými zdmi z velkých kvádrů. Nahoře na zdech nestáli žádní strážní. Za to odtamtud na nás mířily krabičky s blikajícíma očima. Přidali jsme do kroku a před velkou železnou branou jsme muže na vozíku dohonili. Ani teď se neotočil. Zmáčkl tlačítko na vozíku a brána se rozjela nahoru. Na konci rovné chodby byly dveře výtahu. Výtah nás vzal nahoru. Taky zážitek. A pak už pokoj, jaký svět neviděl. Ne pardon, jaký Jim Lesney neviděl. Muž ukazoval rukama a mluvil. Přicházeli jeho posluhovači a nosili jemu i nám různé věci. Převlékli jsme se. Kožená sedací souprava byla to nejjemnější, na čem jsem kdy seděl. Myko nejdřív pobíhala po pokoji a na všechno sahala. Potom usnula na sedací soupravě. Muž ukazoval rukama a mluvil. A pili jsme čaj. Ne ten z našeho obchodního centra. Byl to nápoj, který pomalu, jako pouštní had, číhající na svou kořist, tekl mými útrobami. Byl silný, ale ne nebezpečný. Hledal další a další místa v mém těle, kde by udělal radost. Nezastavil se před žádnou zákrutou, nikdy nekončil a spolu s vyprávějícím prefektem Salindorem, jak se muž představil, probouzeli ve mně obrazy, o kterých jsem nevěděl, že v hlavě mám nebo umím vytvořit.

Brotherhood The text of this book is already written in its entirety, I just didn't throw it here yet. Dětský svět ještě do určité doby nebývá natolik svázán s realitou, kterou mu vnucuje svět dospělých, že si zachovává vjemy, obzory a možnosti, později už nemyslitelné. Věci, kterým uvěříte, že skutečně existují, tvoří váš svět, stejně jako činy, v naší racionální realitě neproveditelné, dokáže mozek neovlivněný našimi "pravdami", neodsoudit předem k nezdaru. Chlapcovy oči se upřeně dívaly do prázdna, jako by tam někde vepředu visel ve vzduchu bod, o který se lze opřít a zcela mu důvěřovat. Šestileté tělíčko spočívalo v pozici malého sedícího jogína na hrubě otesané prkenné podlaze na půdě starého městského domu. Začouzeným kulatým okýnkem ve štítu a škvírami v neudržované střeše vnikal dovnitř kromě růžovohnědého podvečerního světla i nenechavý vítr, pohrávající si se sukněmi, halenkami a ošoupanými kalhotami na šňůrách, natažených přes šířku poměrně velké, jinak opuštěné místnosti. Chlapcovy rysy byly uvolněné a myšlenky na nemilosrdný svět venku zmizely ve vesmírném prostoru daleko odsud. Tak jako už mnohokrát předtím ho přivedl instinkt sem nahoru zapomenout, uniknout, osvobodit se. Úkony, které prováděl, byly nenucené, přišly jakoby samo sebou odkudsi z hlubin srdce, které pokud posloucháme, dokáže nám vždy dobře poradit. Zavřel oči. Nechával vzduch pomalu proudit nosními průduchy a vnímal tento proudící vzduch jako samostatnou entitu, jako zhmotněnou přírodní sílu, kterou teď používal ve svůj prospěch. Proudící vzduch mu pomáhal oddělit jeho tělo od vnějšího světa, od reality příliš neúnosné pro malého kluka, který si, ač to nebyla tak úplně pravda, přišel častokrát na všechno sám. Odděloval své tělo od pomalu chladnoucího vzduchu kolem a cítil se báječně silný. V oblasti srdce se mu rozhořel oheň. Oheň nádherně ochromující všechny končetiny a vysílající silnou energii ne nepodobnou energii elektrické do řečiště žil, a naplňující zavřené oči neviditelným světlem. Světlem nové budoucnosti. Světlem bez stínu. A v tom okamžiku si chlapec beze strachu uvědomil, že se vznáší asi 30 centimetrů nad zemí. Přes uvolněnou a soustředěnou tvář přeběhl poprvé po dlouhé době nepatrný úsměv vítězů. Kapitola první - Otec James Pollock si o sobě nikdy nemyslel, že je zbabělec. Teď stál před nočním barem nejspíš nevalné pověsti, ruka v kapse žmoulala krabičku cigaret, on si přišel jako nejhorší zrádce a zbabělost mu přišla jako jeho druhé jméno. Stejně zareagoval už tehdy, před šesti lety, když se mu narodil první syn. Tehdy také utekl sám před sebou spíše než před zodpovědností, a už tehdy dokázal přijít na to, co, nebo spíše kdo, nese vinu za jeho nechlapské chování. Jeho otec, Stanley Pollock. Osoba vážená i nenáviděná, člověk s vlivem na polovinu okolního světa a s minimální snahou o fungování vlastní rodiny. Stanley Pollock, kterého bylo možno nazvat nadprůměrně úspěšným průmyslníkem, milovníkem umění, snobem, sobeckým majitelem všeho, co mělo nějakou cenu, ale nikdy ho nebylo možno nazvat chlapem. Nebo otcem. Všechno, co kdy Stanley Pollock udělal, mělo smysl, a tím smyslem byl úspěch. I svého jediného syna vychovával, či spíše nechal vychovávat tak, aby z něj vyrostl necitelný správce a majitel impéria, které by měl zdědit. Malý James svého otce nenáviděl. Ani ne tak pro nečisté obchody, které stály za jeho úspěchem, ani za vztah k němu samému, ale spíš pro to, jakým způsobem dával všem okolo najevo, že může mít, co se mu zachce, a že mu v tom nikdo na světě nedokáže zabránit. Nejhorší na tom bylo to, že v tomto přesvědčení měl jeho otec víceméně pravdu. James strčil do dveří baru Zelená kočka a kolem jeho těla se skoro násilně vyvalil ven z místnosti šedobílý kouř smíšený s pachem rozlitých kořalek. James překonal dva menší schůdky a zvedl hlavu. Přesně tohle jeho rozbolavělá duše potřebovala. Středně velký bar ve velkém městě, se zapadlými kouty ve stínu, s barmanem, kterého zajímají jen lidé v dosahu světla na baru, tlumená hudba přehlušující poslední zvuky z ulice, které se prodraly přes ošoupané rohože na stěnách. James došel k barovému pultu a objednal si sklenku bourbonu. Tu vypil téměř okamžitě a objednal si další. "Šéfe, a nedáte si rovnou celou lahvinku?" zažertoval barman a jeho osmahlá tvář s několika jizvami pod okem a nad rtem se pokusila o slabý povzbudivý úsměv. "A víte že jo?" odtušil budoucí alkoholový uprchlík "Dneska potřebuju bejt sám a tenhle přítel vypadá, že mě nezklame", vzal od zjizveného muže chladnou láhev a misku s ledovými kostkami a ještě nezlomeným krokem poodešel ke krátké dřevěné lavici, stojící u zdi. Vybledlý obraz šedohnědé hliněné vázy s lučním kvítím, který visel na stěně u Jamesovy hlavy přesně vystihoval stav jeho duše. Dříve čerstvé živé silné květiny znávaly svůj účel, směr a stav svojí existence, ale teď, ač netušily pořádně proč, byly kýmsi vytrženy ze svého původního stavu bytí a bledly v baru na okraji města. Jamesovi Pollockovi se narodil druhý syn. Kapitola druhá - Číňan Quiang Lee pochází z jedné z nejsevernějších čínských provincií, Liao - ning, která je sice typickou chudou, na zemědělství závislou oblastí, ale přesto je ve světě poměrně slavná. V provincii Liao-ning se totiž v době ne dávno minulé našly zkameněliny takzvaných opeřených dinosaurů, kteří by měli být důkazem příbuznosti dinosaurů a ptáků. Quiang byl před dvěma lety vyslán ze vznikající lékařské fakulty pekingské univerzity na studijně "misijní" pobyt do Ameriky, aby zde jednak verboval mladé lékaře na kariéru venkovského doktora v Číně, jednak aby šířil myšlenky východní medicíny pomocí přednášek, besed, pořadů v médiích a podobně. Quiang vnímal své vyslání do západní civilizace jako poctu, jako důvěru vloženou v jeho schopnosti, v jeho zápal pro věc, v jeho nadšené mládí. Až nedávno se dozvěděl, že se ho tím vlastně zbavili, že na výsledky jeho práce, tím spíše na něho, nikdo nečeká. Kdyby se kolegové z univerzity dozvěděli, že se ztratil nebo zemřel, možná by si někteří ani nevzpomněli, o kom je řeč. Přes své nadšení pro šíření myšlenek, které nejen on sám považoval za podstatné, objevné až neuvěřitelné, mu jeho práce nepřinášela ani pocity zadostiučinění, ani dostatečnou finanční dotaci pro pobyt ve Státech. Samotná situace přebývání nejdříve v levných bytech společně s pěti a více studenty, později v křesťanských ubytovnách pro mladé a potřebné, by mnoho lidí, ještě navíc vzdálených přes půl zeměkoule od domova, určitě zlomila sama o sobě. Přidáte - li si k tomu finanční nouzi, akutní nedostatek přátel nebo alespoň známých ochotných pomoci, a navíc definitivní zářez od lidí z domova, kteří někde hluboko v podvědomí byli vašimi potenciálními vysvoboditeli, ztratíte i vy přinejmenším na chvíli víru v sebe sama. Quiang, který nikdy dříve nijak zvlášť neholdoval alkoholu, seděl teď v baru, který sám o sobě vypadal dost hrozně, ale přesně to vyhovovalo plánům zneuznaného nadšence. Chtěl se poprvé pořádně opít v knajpě nehrubšího zrna a na chvíli zkusit spláchnout celou tu mizérii posledních dnů, týdnů a měsíců. Koneckonců to tak dělá v téhle zemi každý druhý. Jediným, kdo trochu narušil Číňanovu představu o ztroskotancích v nepraném oblečení, s hrubou, do nějakého groteskního šklebu staženou tváří, byl mladý muž asi v jeho letech, poměrně vysoký, s rovnou vyrovnanou chůzí, s nakrátko střiženými vlasy a šedomodrýma očima, v tříčtvrtečním kabátu z vepřovice, který právě vešel. Protože Quiang seděl dost daleko od baru, neslyšel mužův krátký rozhovor s barmanem, ale podle toho, s jakou rychlostí do sebe ten člověk, který se sem minimálně na první pohled nehodil, vpravil dvě skleničky něčeho ostřejšího, přišlo Quiangovi, že tenhle člověk má nějaký problém. Číňan ještě přesně nevěděl z jakého důvodu, ale tušil, že jeho cesta, a cesta toho muže, se jistojistě měly potkat. Kapitola třetí - V kuchyni Dianne Pollocková nikdy nechtěla sdílet svět svého otce a její tchán, Sydney Pollock, taktéž nenaplňoval její představu o normálním chlapovi. James, její manžel, byl z trochu jiného těsta. S citlivou duší, s bláznivými nápady, se schopností ženu příjemně překvapit, odvážný a čestný. Ale něco podivného si ze svého dětství přece jenom přinesl. Dianne nedovedla pochopit, proč utekl tenkrát, když se jim narodil Switch, tím méně chápala, proč když si tehdy všechno vyříkali, když slíbil, že to bylo naposledy, když vypadal, že všechno pochopil, všechno si srovnal, proč už je zase pryč. Malý William teď spal po dlouhém vysilujícím pláči a jeho maminka vítala u dveří svého otce - bezcharakterní osobu ostře řezaných rysů, s aristokratickými způsoby, ale povahou nemilosrdného buldoka. Dianne vlastně nevěděla, proč po třech dnech, kdy James zmizel, zavolala právě jemu, ale možná to bylo proto, že nikoho jiného, komu by se mohla svěřit, neměla. Maminka jim zemřela po pozdě rozpoznaném zápalu plic, když Dianne bylo 12 let. Možná tehdy se její otec tak zatvrdil a nic lidského mu nepřicházelo známé. Ale nejspíš byl takový už před tím. Dianniny uplakané oči se dívaly do tvrdých očí jejího otce. "Nevím, proč sis ho vůbec brala" vybuchl Bill Stark na svou dceru. "Psst, ať nevzbudíš malýho" sykla na něj s vyčítavým pohledem. "Je to obyčejnej srab a navíc není normální, copak tohleto dělá normální chlap?" "Že zrovna ty mluvíš o tom, co dělají normální chlapi, ty kterej ses uzavřel před celým světem a za mnou přijdeš jen když ti jednou za pár let volám o pomoc." "Přišel jsem se podívat, v jakým srabu to tu žiješ, v čem tě tady nechal, a samozřejmě jsem tě i s klukama přišel odvézt k sobě na Spacely Height." "To je mi jasný, že ses přijel akorát posmívat a hlavně dokázat, že ty bys něco takovýho nedopustil" prohodila rozhořčeně Dianne. "A do toho tvýho temnýho zámku s tebou taky nepojedu, jednak bych musela stokrát denně poslouchat, jak jsem špatná a k čemu všemu bys přirovnal Jamese a jednak bych tam stejně jako tady byla sama. To je totiž ten hlavní problém, kterej u tebe je. Chceš bejt sám a chováš se podle toho." "Já ti, moje milá, řeknu jednu věc. To, že seš v pěkným srabu, je úplně zřetelný na první pohled, a že nemáš jinou možnost, než jít se mnou bydlet stejně nemáš, tak nemel hlouposti a zabal si svoje věci a věci dětí, a jedeme, dole nás čeká řidič." V Dianne už vřela krev. "Chtěla jsem, abys přišel a popovídal si se mnou. Abys byl zase jednou můj táta, kterej mě podpoří. A ne abys mi říkal, co mám a co nemám dělat. A navíc nechci před problémama utíkat." "Jako tvůj muž?" opatrně, ale přeci jízlivě se zeptal její otec. Podívala se na něj, odvrátila od něj hlavu a zabořila oči do dlaní. Pro Billa Starka, jenž se zvedal a měl se k odchodu, byla tahle reakce spojená s pláčem jasným důkazem pro to, že měl zase jednou pravdu. Kapitola čtvrtá - Dítě ulice Šestiletý chlapec, kterému pro žár v jeho očích nikdo neřekl jinak než Switch, byl přesně tím typem dítěte, které se díky okolnostem svého života muselo naučit chovat dospěleji, než ostatní děti jeho věku. Hlavním rysem dospěláckého přístupu bylo to, že se naučil postarat se sám o sebe. Celé dny trávil venku a hledal si kamarády nejen mezi svými vrstevníky. Umouněný pobíhal nezastavitelným klokotem přeplněného velkoměsta, tu se zastavil u malého barevného krámku, tu se posadil v parku na lavičce a pozoroval kachny, jak se honí po jezírku. Ale nejradši měl město v čase soumraku. Narůžovělé záclony slunečního odchodu vždycky vytvořily neopakovatelnou atmosféru. Poslední zbytky zlatých paprsků jako by se snažily toho dne ještě alespoň jednou, ještě naposledy vyburcovat město z opilé letargie usínání po namáhavém dni. Slunce se nerado vzdává svojí nadvlády a tenhle zápas Switch miloval. Když potom temnota vyhraje, na celý svět padne nevysvětlitelný mír daný prostou existencí noci a její neoddiskutovatelnou nadvládou. Tehdy bývá jindy družný chlapec nejraději sám se sebou. Se svými myšlenkami, se svými sny, se svým životem. Tehdy se rád uzavírá do svého kouzelného světa, kde jsme každý sám, odpoutáni od šedivé reality toho, co jsme si v touze po pokroku vytvořili a co se nám nelíbí. Tehdy ale také velmi silně dokáže vnímat kohokoliv jiného, který do tohoto světa duše také vstoupil. Ale ne každý, kdo má mimořádné schopnosti, s nimi zamýšlí činit dobro. Switch byl ještě příliš malý, aby věděl o všech nebezpečích číhajících kolem, ale byl natolik vnímavý, aby cítil, že se něco děje. Kapitola pátá - Hutong "Quiangu, prosím tě, vysvětli mi nějak lidsky, nějak normálně, co přesně se dělo poslední tři dny, taky mi vysvětli proč tebe, vlastně naprosto neznámého člověka, držím kolem ramen, a hlavně, z jakého obskurního důvodu stojím v letištní hale někde v Číně." James cítil, že za posledních dvaasedmdesát hodin byl o vlastní vůli protažen sérií snových událostí, příběhů, neskutečných scenérií, jeho tělo se snažilo všemožnými způsoby připomenout, co všechno během té doby muselo vypít, vstřebat nebo odbourat. Přesně tohohle stavu si přál při vstupu k Zelené kočce dosáhnout. Usmívající se obličej drobného Asiata tvořil dokonalou tečku k už tak perfektně a naprosto cizímu prostředí. Letištní hala žijící hemžícími se davy lidiček cestujících kamsi, sedící postavy unavené dlouhým pobytem v letadle, skupinky smějící se, hádající se, plačící z rozličných důvodů, spící muži, do prázdna civící děti, pod nohy se pletoucí psi, ženy shánějící své děti jako kvočny kuřátka, prostě letištní shon. "Pojď, všechno ti vysvětlím později, teď se hlavně musíme odtud dostat, trochu se posilnit a odpočinout si" táhl za ruku Quiang Jamese ven z letištní haly. Když se prodrali pralesem těl k východu, Jamesovi konečně naplno došlo, kde to vlastně je. Modrofialovým podvečerem proplouvaly kolem desítky taxíků a jejich hluční řidiči se okrádali o pasažéry navzájem. Světla vozů kulila své oči na všechny ty nově příchozí; zmačkané, unavené a nakonec vyplivnuté bonbóny rozmařilých kovových létavců. James se trochu usmál a celá jeho přítomnost tady mu přišla nekonečně absurdní a směšná. Quiang ho nechal osobním myšlenkám a usmívajícího ho vtlačil spolu se sebou na zadní sedadla jednoho omláceného taxíka. Cesta do centra města probíhala vlastně klidně. Tedy na čínské poměry. Hned na letišti do nich někdo vrazil, což se pak opakovalo asi ještě dvacetkrát a vždy to bylo doprovázeno nekonečným štěbetáním řidiče jejich vozu s řidiči vozů ostatních. James už se ani nesnažil pátrat po tom, kam vlastně jedou; věděl, že míří do centra a rozuměl ještě jedno slovo, které mu však cíl jejich cesty nijak zvlášť nepřiblížilo. Hutong. Slovo hutong prý původně znamenalo studnu - tedy místo, kde se životy lidí protínaly. Postupem času tento svůj význam ztrácelo a dnes se tak nazývá pomalu ale jistě mizející takzvané staré město. V samotném Pekingu najdete taková místa už jen dvě - dvě poslední místa bez zásahu moderní všepožírající civilizace. Bez politiky, digitalizace, budoucnosti. Pro hutong jsou typické spletité uličky, někde široké až deset metrů, jinde jen 40centimetrů úzké. Oprýskané zdi s uraženými dvířky, přes šířku ulice se táhnoucí šňůry, asi na prádlo, a všudypřítomné oči. Oči lidí, sedících někde v koutku své chudoby, oči věcí, toužících po uchopení a znovu se pokusit nabýt užitečnosti, oči míst, která nechtějí být zapomenuta. James ty oči cítil a přestože se stmívalo, nenaháněly mu strach, spíš vyvolávaly otázky a soucit. Taxík zmizel za rohem a ponechal nesourodou dvojici světu naprosto odlišnému od toho na letišti. Tady už nebyla cítit vůně západního světa - tady voněl čas. Čas, který počkal na své poutníky, aby ho dohonili a aby jim mohl vyprávět. Vešli do jednoho z domků, kde Quiang představil Jamese starším manželům. Samozřejmě nemluvili anglicky, takže Quang vykládal a James se na ně usmíval. On vlastně sám nevěděl, co tady dělá, tím méně tedy chápal, co asi tak Quiang starouškům vypravuje. Ti ale chápavě přikyvovali a zdálo se, že nejsou ani nijak zvlášť překvapeni tím, že tady vidí bílého muže, spíš věnovali dojaté pohledy Quiangovi. Potom dva mladí muži osaměli a Quiang vysvětlil Jamesovi, že jsou to jeho teta se strýcem, a že velmi tíhnou k životu v hutongu, a že za chvilku bude jídlo. Po večeři z jakéhosi mletého masa (tu chuť James neznal, ale neptal se) šli všichni spát. Po alkoholovém útěku a všech těch přesunech to byl první opravdový osvobozující spánek za několik posledních dní. Kapitola šestá - Sen Když usínáme, vstupujeme do úplně jiné roviny bytí. Někdo tvrdí, že obrazy, které ve snu vidíme, jsou jen nelogickým sledem našich vzpomínek a představ, někdo zas položí život za pravdu o snech jako znameních shůry. Ale proč by sen měl být něčím od naší reality odtrženým? James viděl svého otce s vážnou tváří hledícího na svou starobylou knihovnu. Neodvažoval se na něj promluvit, ač stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho. Jenom tam stál a vůbec nevypadal jako krutý majitel impéria. Najednou James byl svým otcem, přehlížel řady knih vázaných v kůži, očima přejížděl po jejich hřbetech a přemýšlel o tom, co je v životě vlastně důležité. Přemýšlel o tom, co tu po něm vlastně zůstane. Pak najednou James seděl v parku. Nevěděl, čí to jsou oči, kterými se dívá na svět, ale bylo to zvláštní. Svět byl barevný. Nereálný. Fialové provazce sálaly setmělým prostorem a vytvářely z okolního světa temnou duhovou síť. Provazce pluly prostorem bez ladu a skladu, aspoň na první pohled. Ale když se James podíval pozorněji, všiml si, že dělají malé komíhavé pohyby, jako by ….. jako by propátrávaly okolí. Ty, které zavadily o jeho tělo, okamžitě ožily a nasměrovaly se na jeho hlavu. James nevěděl ještě pořád kdo je, ale věděl velmi jistě, že to, co se děje, se mu nelíbí. A v tom byl zase někým jiným. Jeho oči spočinuly na kuchyňském stole u nich doma. Pozoroval praskliny ve dřevě a přemýšlel o smyslu toho všeho tady. Cítil se osaměle, ale nechtěl nic vzdávat. V postýlce spí malý kluk, tak malý, že o světě kolem neví ještě vůbec nic, a pro toho stojí za to žít. Já to dokážu. Kapitola sedmá - Plán Dva mocní mužové si potřásli pravicemi. Situace nebyla obchodní, přesto nálada nebyla uvolněná. Pravice byly naléhavé, hlasy suché a praktické. Ve Spacely Height vznikal Plán. Kapitola osmá - Loskuták Hlavní jídlo v Číně sestává z chodů jinak poskládaných, než jsou lidé ze západního světa zvyklí. Začíná se čajem (a ten jasmínový Jamesovi doopravdy chutnal), pokračuje se hlavním jídlem, v tomto případě to bylo mleté maso (James s mírným pousmáním přemýšlel, proč všechna masa raději rozemelou) v cukrovém těstíčku, pak přijde polévka a nakonec zákusek. Quiang po očku pozoroval, co změna prostředí dělá s jeho novým kamarádem a také rozjímal nad tím, jestli někdo z jeho původních čínských zaměstnavatelů ví, že je zpět. A jestli je vítán. Po jídle Quiang ukázal Jamesovi dům, protože včera na to nebyl čas. Typický dům v hutongu je přízemní stavba se dvorem, v němž často žije i několik rodin, navzájem nepříbuzných. Tahle skutečnost Jamese překvapila, nicméně do jeho života moc nezasáhla, protože v domě Quiangova strýce to tak nebylo. Někteří bývalí obyvatelé zemřeli, jiní se odstěhovali, ale po všech tu zůstaly všudypřítomné klece s nejroztodivnějšími opeřenci. Quiangův strýc neměl to srdce se s nimi rozloučit a navíc rád poslouchával jejich celodenní rozhovory. Někdy míval pocit, že jejich řeči rozumí a on se tak dozvídal jinak nedosažitelné historky o bývalých majitelích obyvatel klecí. Jamese nejvíce zaujal loskuták posvátný, který neustále pronášel "ni hao", neboli "dobrý den" a očekával, že mu ti zvláštní nelétaví tvorové budou odpovídat. Když se dosyta nasmáli a podiskutovali s loskutákem, šli se projít do města, protože některé věci bylo třeba probrat. Kapitola devátá - Wing Hvězdy nad New Yorkem se pokoušely překřičet světelným řevem elektrickou pýchu lidského pokolení dole. Momentálně svůj boj prohrávaly, ale z hlediska věčnosti ……. Na střeše čtyřicetipatrového domu, jež ve dne sloužil jako kancelářské prostory firmy Misty Smaller and sons, stála černě oblečená postava. Vysoký muž se díval do dálky, či ještě spíše do neurčitého bodu kdesi v prostoru před sebou. Dům, na jehož střeše se nacházel, býval v noci jeho útočištěm. Sám bydlel v nedaleké ulici, v podkrovním bytě, ale k jeho záměrům se nedaleká budova strojírenského gigantu hodila mnohem víc. Mužova atletická postava odolávala větru, který se, ne příliš silně, ale přece jenom opíral do jeho zad. Najednou muž udělal dva kroky, odrazil se a po hlavě se vrhl do světelné propasti pod sebou. Propnuté paže si razily cestu matérií vzduchu a zbytek těla je následoval jako rukojeť nože následuje střenku vnikající do narozeninového dortu. Muž svištěl vzduchem tiše jako jestřáb vrhnuvší se na svou kořist, ve výšce asi padesáti metrů nad zemí se prohnul v zádech a pohybem paží vzad začal "pád" vybírat. U přízemní řady oken už letěl téměř vodorovně a zároveň snížil rychlost na snadno ovladatelnou míru. Když už byl téměř nad zemí, spustil nohy dolů a dosedl klidně a vyrovnaně na špinavou dlažbu opuštěné uličky poblíž kontejnerů Misty Smaller and sons. Vedle hromady dřevěných podlážek se pohnul vyděšený stín. Jacob Clown, člověk bez domova a před rokem propuštěný zaměstnanec firmy, u jejíhož paláce teď "bydlel", se krčil ve svém příbytku z prken, hadrů a novin. To, co právě viděl, mu nikdo neuvěří. Několik kilometrů odsud ležel malý chlapec ve své posteli s otevřenýma očima a před očima se mu míhal barevný svět jeho mysli. Právě se mu podařilo "vidět" toho člověka, který se ho snaží najít. Switch z něj na jednu stranu vnímal nebezpečí, na druhou jím byl neskutečně fascinován. Ten muž, a Switch mu podle toho začal říkat Wing, ten muž má schopnosti podobné těm Switchovým, ale je lepší, mnohem lepší. On řízeně létá. Kapitola desátá - Květiny a hvězdy Noční stolky v nemocnici nemívají osobní charakter. Jsme-li doma, shlížejí z nich na nás z fotek oči nejbližších, budík tikává známým zvukem a tma kolem nich vykresluje známé obrysy. Nemocniční nábytek snad úmyslně působí cize a odtažitě, a tak noční stolky, ani kdyby se snažily, celkový dojem nehostinného místa nezvrátí. Sestra Julie byla vždy oddána svojí práci a snažila se nezapomínat ani na nejmenší detaily, které mohly pacientům ulehčit jejich nepříjemnou situaci. A její dar tohoto citlivého vnímání detailu se projevoval mimo jiné ve všemožném zkrášlování pokojů na patře, které měla na starosti. Dianne blouznila. Vědomí se prolínalo s nevědomím jako dva hadi bojující o nadvládu nad vytyčenou hranicí pekla a ráje. Williama odnášely citlivé, ale cizí ruce pryč. A kde je vlastně jeho otec? Proč nikomu nezavolala dřív? Slyšeli jste, že její matka zemřela právě na zápal plic? Sanitka kličkující mezi nedobrovolně se uhýbajícími auty. Copak si toho nikdo nevšiml dřív? Sousedka otírající si hřbetem dlaně slzu z tváře. Houkačka rušící lidi z poklidného zažití kalorických večeří. Barevná kola. Bolest v hrudi. Tohle ne, prosím. William.., Jamesi, prosím… Houkačka. Světla nemocničního příjmu. Strach. William. Sestra Julie upravila čerstvé květiny na nemocničním nočním stolku u lůžka Dianne Pollockové. Dianne se znovu setkala se svou maminkou. Držely se za ruce a dívaly se na hvězdy. Jejich svit odměřuje čas. Každý z nás má tu svou a hvězda Dianne právě zhasla. Hvězda Williama Pollocka se rozsvítila silným rudozlatým světlem. To se stává, pokud někdo nemíní svůj boj tak lehce vzdát. Kapitola jedenáctá - Hořící Peking James teď poprvé pořádně pocítil odlišnost čínského světa. Obrovské velkoměsto ze všech směrů dýchalo jinakostí. Ze všech koutů, ze způsobu jízdy automobilem, ze zvuků tržnic, obchodních center, z tempa rozhovorů, z to všeho bylo lze cítit ducha Asie. Politika, historie, stravovací zvyklosti, touhy, strasti, význam barev, zvyky. James a Quiang šli bok po boku a bylo to, jak by po boku šly dva rozdílné světy. V Quiangovi přesto přebýval silný pocit, že tohohle bělocha měl potkat. Nikdy nevěřil na náhody a výjimečnost situace, při které se setkali, byla natolik silným momentem, že nahodilost takového setkání mohl téměř vyloučit. Mluvili, kráčeli při tom celkem svižně, jako by cítili, že starý unavený život nechali za sebou, ve Státech. V tom zahlédl Quiang koutkem oka černou skvrnu, řítící se k jejich zádům. Strhl Jamese doprava ke zdi. Zřejmě to provedl trochu necitlivě, protože Jamesovi natrhl bundu na rukávu a sám padl pravou tváří na hrubou omítku obchodu, kolem kterého procházeli. Nicméně na citlivé jednání zřejmě nebyla vhodná chvíle, což si uvědomili hned, jak černý vůz prosvištěl kolem Jamesových nohou. Řidič naboural do beden se zeleninou, vyskládaných u silnice, vůbec nedbal na papriky rozházené všude kolem či na kapotě svého vozu, okamžitě zařadil zpátečku a pokusil se najet znovu na dvojici mladých mužů krčících se u zdi. James i Quiang vyskočili a jen tak tak uskočili podruhé, přičemž černé auto nabouralo do zdi v místě, kde ještě před pár vteřinami leželi tak, že kompletně zdemolovalo výlohu a kus zdi. Teď už nebylo pochyb, byl to záměrný útok, i když tedy ani jednoho nenapadlo, kdo a proč by na ně měl útočit. "Jdeme," vykřikl Quiang a vyběhli do pomalého, ale přesto dost hustého provozu. Prokličkovali mezi čtyřmi řadami aut a snažili se dostat na druhou stranu ulice. Z černého auta mezitím vyběhli dva Asiati a jali se také proplétat kolonou. "Kdo to je?," hulákal na Quainga James zatímco konečně vběhli do menší ulice kolmé na hlavní třídu. "Copak já vím? Myslíš, že znám všechny lidi v Pekingu?" Běželi takhle asi pět minut, než dosáhli bodu, kde se ulice začínala větvit na spousty menších uliček. Pronásledovatelé se k nim příbližili už asi o polovinu vzdálenosti, která je dělila a bylo vidět, že s tímto druhem sportu mají své zkušenosti. Naopak James zalitoval, že svoji tělesnou schránku poslední dobou značně zanedbával. Odbočili hned do druhé uličky nalevo, protože se Quiangovi zdála hustěji posetá nejrůznějšími předměty, a možná se tak dalo zmizet pronásledovatelům z dohledu, nebo jim alespoň znesnadnit pronásledování. Ale ani pro ně nebyl úprk úplně jednoduchý. Ono když se vám do cesty plete tolik psů, dětí, beden, odpadků, zbytky nábytku, pneumatiky, šňůry s prádlem, nebo když vás za ruce chytají kolemjdoucí a snaží se vás na něco vyptávat, jistě vám to nepomůže. Naopak, oni dva trénovaní muži se v malých uličkách cítili o něco bezpečněji a z dohledu hlavních tepen se nerozpakovali a vytáhli zpod bund pistole. To zas nepřidalo na klidu Jamesovi s Quiangem. James asi třikrát zakopl, Quiang ho třikrát zvedl, pak zas klopýtl Číňan a to nejen proto, že se oba pořád ohlíželi, jestli se jim konečně při některé odbočce nepovedlo pronásledovatele setřást. "Jamesi," ztěžka za běhu oddychoval a skoro bez dechu mluvil Quiang, "budeme se muset rozdělit. Pleteme se jeden druhému a musíme na sebe čekat. Už nás skoro dohánějí." "Ty ses asi zbláznil, ne," odtušil s funěním James. Já se teď tady s tebou rozdělím a už nikdy z těchhle uliček, i kdyby se mi nakrásně povedlo jim zmizet, nevyjdu. To už se radši zastavím a nechám se zastřelit, aspoň neumřu sám a tolik udejchanej." "Prosím tě, nemluv hlouposti, teď na vtipy není čas. Až se ho zbavíš, protože je jasný, že se rozdělí, sejdeme se u univerzity, dobře?" James se taktak vyhnul dvěma pobíhajícím psům a zahnul s Quiangem za další roh. "Jseš blázen? Nevíš asi jak se já tady někam dostanu? Nikdo tu určitě nemluví anglicky a já čínsky ani nežbleptnu. A navíc kdoví, kolik tady máte těch univerzit, taky se může stát, že budu stát u jiný." V tom třeskly v těsném sledu za sebou dva výstřely a kolem hlav jim proletěly dvě kulky. Ulička se zrovna rozdělovala na dvě strany. Quiang strčil do Jamese, aby ho nasměroval jednou z nich a sám se vydal druhou. " Beida, pamatuj si slovo Beida, a na to se ptej, a sejdeme se u knihovny" volal přes rameno Quiang na Jamese. A pak si James pomyslel, že toho šibalského Číňana už nikdy neuvidí. Jamese pálily už asi všechny trubice, které měly co do činění s dechem. Zaslechl ještě několik výstřelů, jeden z nich se zavrtal do trámu vedle jeho hlavy, takže už nijak nepřemýšlel a běžel. Běžel ještě nějakou dobu, když začínal mít pocit, že nebezpečí unikl. Zastavil se a podíval se zpátky. Opřený o dřevěný dvoukolák chvíli stál a čekal, že se každou chvíli objeví alespoň jeden z pronásledovatelů. Ale nikdo se neobjevil. Bylo by možné, že jsem mu utekl? Nebo že by za mnou nikdo neběžel a oba se vydali za Quiangem? Třeba si nevšimli, že jsme se rozdělili a když už si toho všimli, bylo na návrat pozdě. Ještě chvíli se díval do spleti chodbiček za sebou a pak se vydal - kam vlastně? Prostě jen pryč odsud, zmizet a dostat se k té univerzitě. Procházel mraveništěm lidského hemžení a až teď, bez adrenalinového náboje v očích, začínal vnímat atmosféru kolem sebe. A také to, že je úplně sám, bez kohokoliv, komu by na něm záleželo, tak strašně daleko od domova. Teď poprvé se mu zastesklo po rodině. Teď poprvé mu došlo, jak je tam nechal samotné, že ho možná potřebují. Ale ne, kdyby na Dianne zase přišel jeden z těch jejích záchvatů, zavolá otci a ten se o ni i o děti postará. A možná, že už je vzal k sobě, a že se mají fajn. James uklidňoval sám sebe, zatímco se proplétal změtí nepotřebných věcí a lidských bezejmenných tváří, že bez něj, bez jeho věčně se hledající přítomnosti, je jim líp. Že pochopí, že si potřeboval vyčistit hlavu, že jim v tomhle stavu není schopen dát to, co správný otec od rodiny rodině dát má. James lhal sám sobě a v jeho duši, která vidí to, co oči nikdy ne, se rozhořela bolest. Pomalá, tajná, zabíjející, nemilosrdná. Jak bylo to slovo? Musím se přece sejít s Quiangem. James zastavoval kolemjdoucí anebo mluvil na ty, kteří seděli před svým domem a ptal se jich pomocí rukou, nohou, očí a toho tajemného slova. Beida? Beida? Nedá se odhadnout, jak dlouho James cestu k univerzitě hledal. Když unikáte smrti, čas ztrácí rázem důležitost a jediné, na co myslíte, je přežít. V každém případě už byl tady a světe div se, byl tu i Quiang. Seděl na schodech vedoucích ke knihovně a usmíval se. Když James došel ke schodům, zvedl se a objali se. Dva doteď vlastně neznámí lidé, ale teď už oba věděli, že nejpevnější přátelství vznikají v ohni bitev. Tahle bitva byla sice malá, ale v osobních hranicích životů těch dvou významná. Když si pověděli o tom, co se dělo dál po tom, co se rozdělili, sedli si na schody univerzitní knihovny. Už věděli, že cílem útoku byl Quiang, útočníci prý ani na chvíli nezaváhali a sledovali jenom jeho. Už věděli, že původní útočiště klidu se změnilo na místo s horkou půdou pod nohama. A James věděl, že se musí nějak dozvědět, jestli je jeho rodina v pořádku. Ten zmatek v jeho srdci, před kterým utíkal až sem, byl zase tady. To, co se snažil uhasit proudem alkoholu, zatlačit do pozadí nesmírnou dálkou, nebo přebít změnou prostředí, hořelo nesmírným žárem. A k tomu všemu zapadalo slunce. Obrovské, rudé, na jednu stranu přátelsky hřejivé, na druhou strašlivě cizí. V jeho svitu vypadalo město rozkládající se až za obzor jako uprostřed všepohlcujícího požáru. Všechno hoří. Kapitola dvanáctá - Beida Protože na univerzitě Quiang pracovával, znal různé fígle, jak se tady orientovat a kam jít, když je potřeba. Proto neměli problém s tím, kde přespat. "Vybral jsem tohle místo setkání schválně. Jsou tady místa, o kterých ví hodně málo lidí a já jsem jedním z nich," vyprávěl Quiang, když šli podél jedné z administrativních budov. Doputovali k malému přístavku, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by ho kdy kdo na cokoliv používal. "Tohle je bývalý domek strážného, který míval dozor nad touhle částí celého komplexu. Po pár letech se zjistilo, že tahle funkce je víceméně zbytečná a domek osiřel. Budu ti vyprávět něco z historie tohohle domku, protože naše dobrodružství už došlo tak daleko, že si myslím, že je potřeba, abys věděl všechno. A tenhle domek v tom všem hrával důležitou roli." "Začínáš bejt docela tajemnej, víš to?" James se podíval na svého kamaráda a trochu unaveně se usmál. Mezitím Quiang začal cloumat s mříží na jednom z okýnek přístavku. Tahle činnost způsobovala sice tlumený, ale přesto rámus, a to Jamese nijak neuklidňovalo. "Co blbneš? Myslel jsem, že jdeme k někomu domů a ne, že se někam vloupáme," napůl zažertoval, napůl vyděšeně syknul James. "Věř mi," vševědoucně poznamenal Quiang a trhl mříží tak mocně, že vyjela z malých, předtím neviditelných kolejniček. Číňan potěšeně zamrkal na Jamese, podíval se skoro ledabyle, jestli někdo nejde a po hlavě se přehoupl do tmavé místnosti. James rozhodně nechtěl zůstat tady venku sám, takže se chvatně přesunul na okraj okna, zapřel se o předloktí a vyhoupl se do temnoty. Jeho nohy dopadly na prkennou podlahu a první vjem, který ho zasáhl, bylo skoro dusivé množství zvířeného prachu. Rozkašlal se a přitom se snažil se aspoň nepatrně zorientovat. Qiang rozsvítil slabou lampu stojící poblíž okna a umožnil tak Jamesovi, aby vůbec něco viděl. Celý přístavek byla jedna místnost s dvěma stoly uprostřed, několika skříněmi po obou stranách dveří a jedním omláceným gaučem na druhé straně místnosti. Quiang přivřel okenici tak, aby zbytečně nepoutala pozornost náhodných kolemjdoucích. Přístavek sice stál bokem hlavních tras, ale světlo neobývaného domku by mohlo přivábit zvědavé oči. "Tak, tady se pokusíme udělat si základnu. Dneska už půjdeme spát, máme toho za sebou víc než dost. Jamesovi bylo dovoleno uvelebit se na rozvrzaném gauči, Quiang tvrdil, že místo nahoře na dvou sražených stolech už má dávno oblíbené. Unaveným očím přinesl brzy spánek zaslouženou úlevu. Když časně ráno James otevřel oči, prosvítaly sem zvenku svazky slunečních paprsků skrz škvíry kolem okna, kolem dveří a mezi trámy nad jejich hlavami. Quiang už nespal a seděl na židli u jednoho ze stolů. Pousmál se na Jamese. "Tak jaká byla noc?" "Spal jsem, jako když mě do vody hodí," odpovídal zívající James. "Jsem celej nedočkavej, co mi budeš vyprávět. A nejdřív mi hlavně řekni, co je to ta Beida." Quiang se posadil vedle teď už také sedícího Jamese na pohovku a začal s vyprávěním. "Tak dobře, nejdřív jen v rychlosti k té Beidě. Beida je lidový název Pekingské univerzity. Univerzit je tu víc a každá se jmenuje jinak, ale všechny vlastně dost podobně. Všechny mají v názvu Bejing nebo Peking. Možná proto ta Beida. No a pár zajímavostí pro turistu jako jsi ty. Podle Timesů pátá nejlepší škola v Asii, má 30 kolejí a 216 výzkumných institucí, knihovna, před jejímiž schody jsme se sešli, je největší svého druhu v Asii. Každým rokem se na zdejší akademické půdě pohybuje víc než 2000 zahraničních studentů. Jinak založené to tu bylo 1898 atd., atd., atd., víc opravdu nepotřebuješ vědět," doznívala slova, k nimž Quiang mával ve vzduchu rukama, jako by odháněl zlé duchy školometství. Zrovna, když se Quiang chystal povědět Jamesovi dlouho skrývaná tajemství svojí minulosti, zabouchlo něco, nebo někdo okenici, kryjící okno, kterým sem včera večer vlezli. Oba mladí muži se ani nepohnuli. Čekali, jestli to byl průvan, kdo je vyrušil, nebo jestli byli vysledováni až sem. Avšak to, co uslyšeli zvenku, jim rozhodně na klidu nepřidalo. Několikery rychlé kroky, dunění kanystrů a tekutina vylévaná na stěny, dveře a střechu. Zápach benzínu vehnal Jamesovi slzy do očí a pak venku cvakl zapalovač. Do pěti vteřin byl celý domek v plamenech. kapitola třináctá - V podkroví New York. Večer. Čtyřpokojový byt zařízený jednoduchým nábytkem. Přítmí, jen zvenku sem proniká světlo ulice. Tady pod střechou je nejlíp. Nahoře, u nebe. Není to jako tam v oblacích, ale čím blíž obloze, tím líp. Výška s sebou přináší vznešenost, jiný vzduch, vyšší cíle. Wing. Chtěl, aby ho tak znali všichni, kteří umějí vstoupit do světa za světem. Každý, s kým se spojil na úrovni energie. Každému nejdřív sdělil své jméno. Jméno, které si vybral. Slovo wing (křídlo) pro něj znamenalo volnost, sílu, moc nad sebou i těmi druhými. Je důležité zvolit si sám své jméno. Nikdo kromě nás nás nezná tak jako my. A Wing už si ani nepamatoval, jak se doopravdy jmenuje. Jenže co je to vlastně ono "doopravdy"? Prováděl cvičení, kterému se říká Air priest (vzdušný kněz). Seděl ve vzduchu, jakoby podepřen neviditelným zvedákem a otevřenýma očima si hlídal Bod před sebou. Nohy složené pod sebou, ruce "opřené" před tělem dlaněmi o neexistující stěnu. To, co vnímal, bylo odlišné od toho, co vnímají ti, kteří necítí energii nebo jí nerozumí. Dokonale "viděl" celým povrchem svého těla modré záblesky elektrické energie vycházející z těla ven kůží. Měly opačný náboj než vzduch kolem a tvořily tak kolem Winga souvislou vrstvu, díky které seděl v prostoru zapřený jako pták podpíraný vzdušnými proudy. V celém principu není nic nadpřirozeného, jen je k tomu zapotřebí aktivovat jiné stavy našeho vědomí. Při cvičení Air priest pracujete nejdříve s dechem. Sedíte na zemi nebo jiné rovné podložce a snažíte se s pomocí vyrovnaného dechu zklidnit si myšlenky. Potom se zaměřujete na to, aby se vzduch procházející vaším tělem stal něčím samostatným. Vzduch kolem vás a uvnitř vás jsou jedno. I vy jste vzduchem. I vy jste s ním jedno. Jste vzduch a nikdo a nic vás nezastaví. Dalším krokem je vytvořit si Bod. Bod, podle kterého se budete řídit, bod, o který se v prostoru můžete opřít, chcete-li se pohybovat. Svůj Bod si najde každý sám. Leží ve vzdálenosti dvou třetin délky vašeho těla, měřeno od srdce. Nejdřív se na něj můžete dívat, abyste věděli přesně, kde je. Potom ho zkusíte vnímat za zavřenýma očima. Je hřejivý, laskavý, mocný. Je váš. Wing seděl ve vzduchu a pomocí energie si hlídal Bod. Potom zkusil Bod přesunout o kousek dál od sebe. Je třeba vytvořit si dostatečně silný zvyk na to, kde svůj Bod máte. Potom dokážete to hlavní. Dokážete se ve vzduchu pohybovat. Wingovi se podařilo přesunout Bod o nějakých dvacet centimetrů kupředu. Jeho vědomí nuceno zvykem a touhou být v konstantní vzdálenosti od Bodu přinutilo mužovo tělo přitáhnout se blíže k Bodu. Do vytoužené a přirozené vzdálenosti. Do nejsilnější koncentrace energie, kterou je člověk v klidovém stavu schopen vytvořit. Pohybovat se ve světě za světem není jednoduché, ale když to dokážete, splníte sami sobě největší sen lidstva. Sen o létání. kapitola čtrnáctá - Dole i nahoře Jamese zachvátila panika. Oheň a voda, dva živly, které pomáhají, dva živly, které ničí. James vždycky měl největší hrůzu z toho, že se buď utopí, nebo uhoří. Ne, že by se často dostával do situací, vyžadujících takovéto obavy, ale tohle prostě ve vás někde je. Třicet let vás něco takového vůbec nenapadne, a pak je to najednou tady. Skrz stěny začal okamžitě pronikat kouř, který bez nějakých servítek nebo omluv hodlal nemilosrdně zabírat místo kdysi vyhrazené vzduchu. Dral se nosními průduchy a štípal do očí, plazil se místností a plul vzduchem. Chtěl být všude a vším. Věděl, že on není tím, kdo ničí přímo, ale že jeho hlavní úloha coby nepřítele všeho živého je ve vyvolání hrůzy. James padl pod náporem horka a fyzické slabosti na kolena. Snažil se dostat k oknu, kde sice šlehaly plameny, ale třeba kdyby ho vyrazil, nehledě na popálení, mohl by přežít. V tom něco buchlo a James ucítil na předloktí prsty, které ho pevně uchopily. Byl tažen směrem k místu, kde předtím slyšel buchnutí. Nejprve ho napadlo se vzepřít, protože byl tažen přesně opačným směrem, než měl za svou záchranou zamířeno. Jenže svému nápadu s oknem stejně moc nadějí nedával, takže nakonec souhlasil s protichůdnou aktivitou, která sice v daný moment nedávala smysl, nicméně svojí naléhavostí přesvědčovala alespoň o nějakém záměru. To všechno se odehrálo během několika vteřin. Několik metrů se potácel tažen kamsi a pak ucítil nohou šourající se po podlaze, že podlaha tam má najednou okraj, že tam končí. Díra v podlaze? Kde by se vzala? Nebyl čas přemýšlet. Quiang, kterého si až teď uvědomil jako původce svého vlečení někam, už byl dole a tahal ho za nohy. James se tedy vzepřel na loktech za okraj otvoru, pak se svěsil, protože netušil, jaká hloubka je pod ním a pak se pustil. Dopadl téměř okamžitě, dokonce o dost dřív, než čekal, takže přistání nebylo z nejměkčích, ale hlavně byl kolem vzduch. Zatuchlý, ale bez kouře. "Pojď, musíme zmizet," zvedal ho z kolen Quiang. James se ještě naposledy podíval zpátky do otvoru nad sebou a uvědomil si, že takhle blízko smrti ještě nikdy nebyl. Procházeli sklepeními univerzity a jen Číňan věděl, kam vlastně směřují. Nicméně bylo vidět, že cestu zná a že tudy nejde poprvé. Jamese začínalo jejich dobrodružství značně nebavit. "Quiangu, prosím tě, počkej chvilku. Musíš mi vysvětlit, co se to tu sakra děje. To seš nějakej špión nebo co, že do nás najíždějí autem, střílejí po nás, chtějí nás upálit. Přece mi nechceš namluvit, že tohle je ta tradiční čínská pohostinnost." James stál opřený dlaněmi o stehna a ztěžka vydechoval. Napůl se usmíval vlastnímu vtipu, napůl pohledem žadonil alespoň o nějaké vysvětlení. Quiang se zastavil a podíval se na Jamese. Ten chlapík toho už má doopravdy dost. "Jamesi, nevím nic s určitostí, ale napadá mě jedině, že by to mohli být lidé z univerzity, kdo po nás, tedy vlastně po mně jde. I když, pokud by to byla pravda, šli by teď už vlastně i po tobě, protože by věřili tomu, že ode mě něco víš." "Co vím, Quiangu, co vím?" Znělo to netrpělivě a James se díval na Quianga a říkal si, že toho Asiata vlastně nezná. Jasně, je to hodnej kluk a vypadá, že bude dobrej kámoš, nakonec právě mu zachránil život, ale nic o jeho zázemí tady v Číně neví. Jako lump nevypadá, ale věřte Číňanovi. Quiang vytušil, na co James myslí a s pousmáním řekl "Věci, který neví nikdo a oni zřejmě chtějí, aby to tak zůstalo. Pojď teď ještě chvilku, schováme se na jedno tajný místo a tam ti všechno řeknu. Musíš mi věřit. Teď už není cesty zpátky, na druhou stranu, cestou dopředu můžeš jenom získat. A věř mi ještě jednu věc," pokývnul hlavou Quiang a upřímně se zadíval do Jamesových očí. "Jsem tvůj přítel." Quiang sice říkal "chvilku", ale ta se alespoň podle Jamese neskutečně protáhla, ani si nevybavoval, že by budovy, kolem kterých předtím procházeli, byly takhle rozlehlé. Pohybovali se chodbami, které zadumaně mlčely, jako by se s drobnou nevraživostí dívaly po někom, kdo je právě vyrušil ze staletého spánku. Bylo brzo ráno a James přemýšlel, jestli není zvenku slyšet vůbec nic kvůli časné hodině, nebo jestli by kvůli těžkým zdem dovnitř žádný zvuk nepronikl ani tak. Asi po dvaceti minutách svižné chůze se konečně vymotali ze sklepních místností. Jejich cesta se při tom stočila dvakrát kolmo doprava, tedy by měli být na začátku druhého ramene velkého U vykresleného půdorysem budov zázemí knihovny. Quiang otevřel dveře do chodby a vystrčil za ně rychle hlavu. "Nikdo by tu takhle ráno ještě neměl být, ale radši budeme opatrní." James si pomyslel, že dřív by mu taková obezřetnost přišla poněkud nadbytečná, ale po událostech posledních dvou dnů ji beze zbytku schvaloval. Proběhli krátkou chodbičkou a vydali se po schodech nahoru. Drželi se neustále při zdi, co kdyby náhodou. Široké chodby a prázdná schodiště sice osvětlovalo ranní slunce, ale i tak dávaly předčasným návštěvníkům na vědomí, že s ponurými prostory sklepení jsou už o nepaměti více než zadobře. Za několik minut se dostali až nahoru, skoro pod střechu, kde Quiang v zapadlém výklenku našel, zřejmě po paměti, menší, dřevěné dveře. Zašátral rukou po zdi a jedna cihla se pohnula. S vítězoslavným úsměvěm ze skrýše vytáhl malý mosazný klíč. Vsunul ho do zámku, otočil a dveře se s nepříjemným vrznutím otevřely. kapitola patnáctá - Na útěku Když se onoho večera Switch vracel domů, bylo všude spousta světel. Červená, modrá, bílá. Vzduchem poletoval zmar a neštěstí. Davy lidí se kývaly jako obilné stvoly a otvíraly ústa. Zvuky se nad jejich hlavami spojovaly v kakofonii výkřiků, sirén, vzdechů a elektrizovaného hukotu velkoměsta. Měsíc křičel o samotě, mraky mu vmétaly do tváře políčky zoufalství a vítr míchal tohle všechno dohromady do koktejlu nepochopitelnosti. Před Switchovýma očima se zpomaleným tempem vznášela nosítka s jeho matkou a mizela v hladovém chřtánu historie. Potom jiné ruce nesly malého bratříčka do jiného vozu. Stál tam ještě dlouho. Prázdnota omývala jeho sotva šestiletá ramínka jako horský potok oblé kameny pod nesmlouvavými svahy činžáků. Noční vítr jen stěží vysoušel slané kapky na jeho tváři. Utíkal pak domem nahoru, přes svoji milovanou půdu, vystoupal s námahou po dřevěném schodišti po straně a strčil do dveří vedoucích na střechu. Ještě několik stupínků žebříku, a pak už byl na střeše. Zalezl na plošinku obepínající komín a posadil se tam na dřevěnou podlážku. Kolena přistrčená k bradě, na chvíli zavřel oči. Nechal to všechno plynout. Čas. Řeka. Události - ryby v ní. Plavou po proudu a neptají se po důvodu. Nehledají břehy. Jen jsou. Tátovy oči. Maminka. Její prsty mě hladí ve vlasech. Plavou. Neptají se po důvodu. Jen jsou. Čas. Za zavřenýma očima plyne jinak. Bere všechno zlé a přivábí nový potěr. Hvězdná obloha na vnitřní straně víček roztáčí svět. Chlapec usnul. Nevěděl, jak dlouho spal, ale když otevřel oči, byla hluboká noc. Probudil ho zvláštní pocit. Znáte to. Nikde nic, ale vy cítíte, že se něco děje. Vyskočil na nohy a rozhlédl se kolem. Chladný vzduch mu přeběhl po celém těle. Světla města připomínala přítomnost života, temnota tady nahoře brala iluze. Najednou se všechno kolem proměnilo. Realita byla mnohem plastičtější. Stíny získaly tvary a světla zářila měkčeji. V tom ho Switch uviděl. Černá postava pokrytá vrstvou elektrických výbojů po celém povrchu těla. Muž běžel po hřebenu sousedního domu a rychle se přibližoval. Chlapcovi se zdálo, že postava dělá nepřirozeně dlouhé kroky, spíš skákal, ne, jakoby klouzal vzduchem, a vždy jednou za pár metrů se lehce odrazil od hřebene. Wing cítil svoji šanci. Když zničíte kohokoli, kdo ovládá Sílu, v prostoru světa za světem přibyde energie, vaše potenciální energie. Chlapec je slabý, zranitelný, v těžké životní situaci, chybí mu zkušenosti. Bude to hračka. Stačilo přesunovat svůj Bod nad hřebenem střechy v úrovni očí a jednou za čas se odrazit. Energii, kterou ještě neuměl plně ovládat, mohl tak snadno dočerpat. Blížil se k chlapci velmi rychle. Switch pochopil, že situace se prudce mění k horšímu, otočil se a aniž by přemýšlel o tom, co jde a co nejde, rozběhl se stejným způsobem jako muž. Nevěděl nic o žádném Bodu, nebo jak přesunovat energii, jen v něm prostě někde byla schopnost nelpět na zákonech tohoto světa. Dlouhé hodiny prosezené na půdě a jiných místech, kdy se učil vnímat sám sebe v dimenzích toho jiného světa, do kterého se nejdřív náhodou, potom už úmyslně vracel, ty hodiny teď úročil. Temná postava se trochu zarazila, když uviděla chlapce, který se dal na útěk a ještě ke všemu způsobem, který nemohl znát. Switch se zamyslel nad tím, co dělá a v ten moment se mu smekla noha a on ucítil, že ztrácí rovnováhu. Pár vteřin jel po střeše po zádech, pak se začal kutálet. Koutkem oka ještě zahlédl Winga, jak se bez rozpaků vrhnul jeho směrem. Běžel po šikmé ploše střechy, jako by to byla běžná sportovní disciplína. Nataženýma rukama se snažil uchopit svoji kořist, na kterou však ještě stále neměl šanci dosáhnout. Bylo dílem několika okamžiků a chlapcovo tělo se dostalo k okraji střechy. Útočník běžel, skoro padal, ve velmi ostrém úhlu za ním a už byl od něj asi na metr daleko. Switch se smekl přes hranu střechy a mužova ruka promáchla v pokusu o jeho zachycení. Když viděl, že chlapec padá volným pádem, skočil za ním po hlavě dolů. kapitola šestnáctá - První lekce James následoval Quianga dovnitř, do místnosti, která vypadala na první pohled jako půda. Byli až pod střechou jedné z administrativních budov knihovny a rovnou se přesunovali k jednomu z oken, která byla hned nad úrovní podlahy do střechy zabudována. Okno bylo veliké a dalo se na dvou skládacích ramenech vysunout celé nahoru a opřít tak o střechu zvenčí. James ihned ucítil závan chladného ranního vzduchu a krom toho ho praštil přes nos zápach páleného benzínu. "Pojď. Pojď se podívat, co zbylo po naší noclehárně." Quiang se držel okraje okna a uhýbal na stranu, aby se vedle něj ještě vešel James. Ten se zvědavě přitáhl blíž k okraji a zahleděl se na místo, z kterého před několika desítkami minut utekli. Útočníci už pochopitelně na místě nebyli, namísto nich se však seběhli první studenti a několik pracovníků univerzity, kteří už se chystali do práce. Na uhašení hromady, která z boudy zbyla, stačilo jedno větší hasičské auto, i tak byl na místě mumraj, který si tohle poklidné ráno nezasloužilo. James vlezl zpátky dovnitř a posadil se na jednu dřevěných beden, které mohly skrývat stejně tak dobře staré vzácné tisky, jako i milióny listů záznamů o studentech, které nikdy nikdo nebude potřebovat, protože je nahradily údaje v počítačovém systému. To druhé bylo pravda, ale Jamesovi se mnohem lépe sedělo s představou slávy a historie pod jeho hýžděmi. Mávl unaveně rukou ke kamarádovi. "Nejvyšší čas všechno to vybalit, Quiangu. Než někdo zas najde způsob, jak nám to dramaticky překazit. Jsou dvě věci, po kterých teď zoufale toužím. Pořádný kafe a pořádný vysvětlení toho všeho. Doufám, že aspoň jedno z toho mi můžeš nabídnout." "Kam bych tak skočil pro kafe," zažertoval Quiang, ale i na jeho tváři bylo vidět vyčerpání a prožívané napětí. Vykročil směrem k Jamesovi a posadil se proti němu. Bylo na čase přijít s informacemi. Dva mladí mužové seděli proti sobě, oba plni emocí z prožitků posledních dní, plni vzpomínek, které vyplouvají na povrch právě v čase, kdy by je člověk nejraději zaplašil, plni života, nadějí a plni otázek. Quiang věděl, že ten okamžik, kdy je třeba Jamese se vším seznámit, právě nadešel, protože pokud musíte čelit nebezpečí, tím nejhorším, co vás může potkat je, když nevíte, odkud ono nebezpečí pochází. Zvenku bylo ještě stále slyšet hlasy, vítr se točil kolem krovů a ráno se probouzelo do svého království. Do téhle kulisy se pomalu začal vplétat příběh, vycházející z Quiangových úst. "Tenkrát jsme byli studenti, stejní jako ti, kteří těmihle zdmi procházejí dneska. Byli jsme v prvním ročníku a úplně nejvíc nás zajímalo, kam půjdeme odpoledne po škole, případně kam jít místo školy. Ne, že bysme si nevážili možnosti vzdělávání se, ale znáš to, mladá mysl snadno těká mezi nutným a nezajímavým a tím, co ji bezprostředně zajímá. A nás tehdy zajímalo všechno jiné než škola. A tehdy jsme se také doslechli o Bratrstvu." Quiang se na chvíli odmlčel, bylo vidět, že za očima loví přízraky minulosti, jejichž odlesky se James snažil zachytit. Bylo na první pohled zřejmé, že Quiang přichází s něčím velkým, s něčím, co už dlouho leželo v jeho duši neotevřeno. Jako dopis od vaší milé, kde víte, že se s vámi loučí, dopis, který nechcete ani zahodit, ani číst. Dopis vaší nejniternější minulosti. Asiat se zadíval do očí bílému muži vedle sebe. Jemu to řekne, protože už od první chvíle, kdy se potkali, cítil, že to jednou udělá. A události po jejich příletu sem to jenom uspíšily. Už nejde čekat. Pousmál se a pokračoval. "Nejdřív to byly jen zmínky, něco, co občas mezi lidmi zaslechneš. Ale když se začneš na něco soustředit, tvůj zájem přitáhne ty správné informace k tobě. A slyšíš víc. Začneš se vyptávat, hledat, nacházet. Začneš být ve víru událostí, podobně jako my teď. Dozvěděli jsme se s mými přáteli, že už od pradávna existuje mezi lidmi nauka o takzvaném světě za světem, o světě, který existuje vedle toho našeho, a který lze ve zvláštním stavu mysli nejen vnímat, nejen ovlivňovat dílčími zásahy, ale při správném tréninku se v něm i pohybovat. A tyhle schopnosti, což je na tom to největší, lze přenášet i do našeho vnímání reality, do našeho světa." James koukal značně nechápavě, ale protože věděl, že to, co jeho nový přítel říká, by nakonec mělo dostat nějaký smysl a osvětlit to, co se kolem děje, přikývl na znamení toho, že vnímá, že poslouchá a pobídl tak Quianga k pokračování. "Tuhle nauku už od počátků střeží Bratrstvo, tedy skupina lidí, kteří nechtějí, aby se tyhle informace dostaly do nepovolaných rukou. Bratrstvo existuje nezávisle na společenských vrstvách, na věku členů, jediným omezením vždy bylo to, že se členem nesměla stát žena. Jak jsme se dozvěděli, nositeli a ochránci nauky bývali moudří mužové, kteří vždy dokázali zhodnotit, je-li nový člověk hoden předání takového daru. Ale v posledních desetiletích dvacátého století se začala nauka dostávat k lidem, kteří neuměli s mocí, kterou jim nauka dávala, zacházet. Jako vždycky selhal nakonec lidský faktor a moc je tím nejsilnějším svůdcem, kterého svět všeho živého zná." James začínal vidět obrysy toho, co se mu Quiang snažil načrtnout. "Začínám tušit, co bylo dál. Moc jste se do toho zapletli a ti zlí po vás začali jít. Tys utek do Států a myslel sis, že na tebe zapomněli. Když jsme sem přijeli, zjistil jsi, že nezapomněli. A teď jsme v tom až po uši, je to tak?" "No, vzals to trochu hopem a pár podstatných věcí jsi vypustil, ale když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně jo. Jsem překvapenej, že někteří lidé na západ od Pekingu jsou tak inteligentní" Quiang byl rád, že James chápe věci rychle. Zasmáli se Quiangovu vtipu a Jamese pak zajímalo, co budou dělat dál. Quiang měl ale ještě něco na srdci. "Jamesi, jsem potěšenej, žes mi to vyprávění tak zkrátil, ale... ale abys neměl pocit, že už víš všechno nebo... nebo že jsem ti pro vývoj věcí něco zásadního zamlčel...tak.." "Tak?" Quiang se zvedl a došel k otevřenému střešnímu oknu, ze kterého předtím koukali na spálenou strážní budku. James naprosto netušil, co se chystá a tím větší překvapení to pro něj bylo. Ale přesně toho chtěl Quiang docílit. Vystrčil na střechu jednu nohu, pak druhou, otočil se čelem do místnosti a oběma rukama se při tom držel horního rámu okna. "Quiangu, co to...?" Drobný Asiat se chvilku držel a bylo vidět, že se soustředí. Potom se pustil rukama okna, mírně se odrazil do prostoru a ve vzdálenosti jednoho metru od okna .... a asi dvaceti metrů nad zemí ..... se usadil do perfektního tureckého sedu. Díval se při tom na Jamesův obličej, plný neskrývaného úžasu. Několikrát pokynul hlavou jeho směrem ve významu "tak teď už víš" a potom se úplně neslyšně a rychle vrátil dovnitř. Posadil se zpět na svoje místo. Ještě je o čem mluvit. kapitola sedmnáctá - Kniha sedmi nauk Čtyři studenti prvního ročníku zrovna neřešili svůj domácí úkol. Běželi, co jim síly stačily uličkami starého Pekingu. Noc byla tichá a tak se jejich kroky a sípavý dech rozléhaly všude kolem. A naopak, stačilo zastavit a mohli slyšet dusot jejich třech pronásledovatelů. Ti si nejenže nedělali starosti s tím, jestli je někdo uslyší, ještě navíc jako by je vůbec nezajímalo,že vypadají poněkud netradičně. Zahaleni do tmavých splývavých hábitů s kápí zakrývající oči, museli počítat s tím, že někomu přijde jejich oblečení .... nemístné. Ale kupodivu to nikdo neřešil, dokonce se zdálo, že kolem vlastně vůbec nikdo není. Je zajímavé, jak dokáží lidé vycítit přítomnost nebezpečí, se kterým nic nenadělají. Studenti ale nezastavili, aby poslouchali kroky zakuklených, uháněli směrem k budovám univerzity a jak se předem domluvili, sejdou se na smluveném místě. Rozdělili se. Byla naděje, že když se rozdělí, mohou tím pronásledovatele zmást. Nejmladší z nich nesl to, co chtěli. To, co se před dávnou dobou ztratilo, a čtyři nenechaví študáci velkou náhodou našli. To, co jim vůbec nepatří a musí být navráceno do rukou právoplatných majitelů. A potom musí být zapomenuto všechno, co by nějak připomínalo tuto politováníhodnou chybu strážců vědění. A nejsnadněji je zapomenuto to, co není. Ten nejmladší právě vběhl na nádvoří univerzitní knihovny. Nebylo jasné, jestli zmizel pronásledovatelům, a vlastně ani nebylo jasné, jestli zrovna za ním nějací byli. Ale tohle může řešit až potom, až se schová. Po levé ruce se najednou vynořil stín zpoza domku pro strážného. Stín měl prapodivný tvar. Vypadalo to jako malé sousoší, které se velmi pomalu přibližovalo. Jeden ze zakuklených držel nůž na krku jednoho z kamarádů a blížil se. "Dej mi to. Jinak zemře." V tom tichém hlase bylo něco silně zlověstného. Nepřipouštěl kompromisy. "Rychle," rozkázal zakuklený a přitiskl čepel na krk svého zajatce. Ten nejmladší právě řešil dilema. Zakuklenec blufuje. Nemůže přece vědět, jestli zrovna on nese, to co chtějí. Ale zase může použít ten nůž a pak se vrhnout na něj a zjistit si to. A taky přemýšlel, jestli to, co mají, stojí za smrt kohokoliv z nich. Sáhl pod oblečení a opatrně vytahoval zabalený předmět. "Opatrně," s mírným pokývnutím hlavou směrem k sobě pronesl zakuklený. Ten nejmladší viděl vděčnost v očích kamaráda úpícího pod tlakem ostří. Co když ho ale stejně zabije?! "Pusťte ho, dávám Vám to přeci." Vtom něco zasvištělo vzduchem. Zakuklenec jen nepatrně stihl natočit hlavu, ale útok byl i pro něj překvapivě rychlý. Velká dřevěná plocha se zaleskla ve svitu polovičního měsíce a dopadla na hlavu zboku. Dvoumetrové prkno dokáže při dostatečném švihu omráčit kohokoliv. Ruka pustila nůž a postava, která o něj právě přišla, se skácela k zemi. Zřejmě nebude ve stavu duchem nepřítomných moc dlouho, takže nejlepší nápad jistě bude zmizet. Tři kamarádi se ztratili v nepoužívaném domku strážných a doufali, že i poslední z nich se brzy ukáže. Jenže neukáže. Zítra ho najdou bez života pohozeného před domem jeho rodičů stovky kilometrů odsud. Bude to znamení pro ostatní, že není těžké zjistit, kdo jsou. Že ti, kteří sáhli na to, co jim nepatří, za to zaplatí. Ale teď troje rychlé boty proběhly bludištěm chodeb až k půdním prostorám, kde měli svoji skrýš. Posadili se na provizorní stoličky, divoce dýchali a dívali se na sebe navzájem. Usmívali se jako vítězové po závodu. "Nechtěls mu to ale dát, že ne," pronesl ten, který se stihl schovat za domek strážných a osvobodil je.Ten nejmladší vlastně ani nevěděl, co na to říct. Ví jen, že než se objevila záchrana, viděl prosebné oči svého kamaráda, který nechtěl zemřít. A že na jeho místě by taky kašlal na jakékoliv tajemství. Teď tedy jen pokrčil rameny a byl rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Vytáhl v hadrech zabalený předmět, položil ho na bednu uprostřed jejich seskupení a rozbalil.