Zprávy v řeči kočičí – kapitola č.1 – Vetřelec

 

 

Ahoj, jsem kocourek Evžen, a jsem hlavní postava téhle knížky. Ne moment, jsem hlavní postava všeho, jasné? Koukne se na sebe do odrazu v okně a zjistí, že je všechno v pořádku. Ne, nechci přepudrovat nos, nechte mě. Protáhne si páteř a nechá záměrně vyniknout svaly na bocích a nohou. Přemluvili mě, abych pro vás napsal knížku o svém slavném životě, nechtěl jsem, to dá rozum, ale tak dlouho naléhali a chrastili slibovanými dobrůtkami, až jsem svolil a tady máte první kapitolu. Je krásná. Ale jak si zajisté všimnete,  vymínil jsem si, že první kapitola nebude o mém krušném dětství, ale o tom, jak mi domů přivezli vetřelce. Není to ta bestie z dramatických filmů pro dospělé, ale v ničem si s ní zákeřností nezadá. Rovnou všechny upozorňuju, že jde o drama, horor a do jisté míry i baladu. Nedá se nic dělat, když autobiografii, tak pravdivou.

 

Je vidět, že hlavní hrdina se lehce zamyslel, koukne na zapisovatele, blýskne mu v očích, tedy kocourovi, a odejde směrem k misce. Misku najde prázdnou a vyčítavě koukne na toho člověka, který je nejblíž a naznačí, že takhle by se s hvězdami zacházet nemělo. Klasická ukázka nevděčnosti a nesoudnosti. Člověk pokrčí obočí, nabádá kocoura k soudnosti a rozumnému chování. Chvíli se na sebe dívají, probíhá souboj očí, nakonec kocour ustoupí, výjimečně a usadí se do vyprávěcí polohy, tedy na bok, jedna noha hozená jaksi na stranu. Tak jo. Povím vám, jak to bylo. Bylo to po jaru, příroda svítila do oken a probouzela se už dostatečně dlouho na to, aby bylo teplo. Moji lidé odjeli na výlet, to občas dělají, ale dnes si vybavuji, že když tenkrát odjížděli, tvářili se poněkud potutelně. Měli něco za lubem. To se ví, že jsem si všimnul, jen jsem nic zlého netušil, vypadalo to, že přivezou maso, žervé nebo aspoň hračku. Vím, že hračky pro kočky, co mi nosí, jsou dost často nuda, ale aspoň něco.

 

Byli pryč celkem dlouho, pár hodin jsem prospal, pak už jsem byl vzhůru a říkám si hele, jsou pryč dlouho, snad se mému masu nic nestalo? Nebo mému žervé. Nebo hračce. Vyskočil jsem si na okno, bydlíme ve třetím patře, koukám, jestli se zabavím, než přijedou. Už mám hlad. Při těch slovech se otočí mimoděk směrem k misce, jestli se zatím náhodou nenaplnila. Nenaplnila, hodí vyčítavý pohled, zase souboj očí, povzdychne a pokračuje. A pozor teď to začne, varoval jsem vás, radši zacpěte dětem uši, bude to děs a hrůza. Zaslechl jsem odemykání zámku ve dveřích, srdce mi poskočilo radostí. Jupí, maso je tu, žervé, hračka! Ale znáte to, správná kočka vycítí, když je něco jinak.

 

Našlapovali jako zloději, šeptali, v tvářích měli nečekané úšklebky. Safra, něco se stalo, moji lidé jsou divní! A navíc řekli „potichu, asi ještě spí“. No to bylo hodně zvláštní, bylo přece zřetelně vidět, že nespím. Záhada a tušení zlého. Ale mělo se to zhoršovat. Něco nesli, přepravku!  Doprčic, že by přinesli doktora? Normálně nosí k doktorovi mě ale teď bylo poznat, že nikam nejedeme, že někoho přivezli, když už. Přemýšlel jsem, jestli je možné, aby měli v přepravce takhle malého doktora a přišlo mi, že buď takoví doktoři nejsou a nebo, kdyby náhodou takového měli, že ho přeperu. Nesli přepravku do pokoje a postavili ji tam. Otevřeli dvířka. Doktor, určitě je tam miniaturní doktor. To je krize! S tím kočka nepočítá! Připravil jsem si drápy, nízkým krokem jsem se připlížil k přepravce a nakoukl dovnitř, a zase jsem zmizel za rohem. Co to k sakru bylo? Vím, že jsem něco viděl, vzrůstu nevelkého, černého, oči žluté, vypoulené a zuby to mělo taky, Určitě je to doktor, malinkatá černá doktoří příšera se žlutýma očima a obrovskýma zubama. Nebo to byly injekce, hrůza, injekce by to být klidně mohly. Radši jsme se schoval pod gauč. Fuj, záludnost, přivézt mi doktora s injekcemi. Zrada.

 

Moji lidé odešli, slyšel jsem je ale jak šeptají v chodbě a pochechtávají se. Oni nejsou normální, tady je to zřetelně vidět. Přinést miláčkovi domů v přepravce malinkého černého doktora a chechtat se tomu. Halo, lidi, jste normální, odneste si to, dost srandy. Pak se to pohnulo. Kviklo to, musím uznat, že ne úplně jako doktor, i když moc doktorů jsme kvikat neslyšel. Schoval jsem půlku těla za nohu od gauče a ctil se schovaný. Kdyby doktor vylezl, rozběhnu se a povalím ho nebo se prosmýknu kolem a uteču do kuchyně. Pořád je šance, navíc znám prostředí a umím ho využít. Už jsem s mými lidmi prospal pěknou řádku kung-fu filmů a vím, jak využít pohozenou ponožku stejně jako gumový míček na hraní. Každý předmět v mým tlapkách je smrtonosná zbraň.

 

Jak jsem tak přemýšlel o tom, jak budu po malinkatém doktorovi vrhat míčky, unikl mojí jindy strojové pozornosti pohyb v přepravce. Doktor vykoukl ze dvířek a najednou získal obrysy černé příšery z vesmíru. Ano, i několik sci-fi filmů jsem s mými lidmi prospal a byla to ona. Ta, která plive kyselinu a omotává kočičky do kokonů a klade do nich vejce. Byla příšerná, veliká, hrozivá, nebezpečná. Vykřikl jsem kočičí řečí o pomoc a v tom příšra zakopla a vypadla z přepravky na čumáček. Cože? Na čumáček? Koukám, a srdce mi ještě buší jako kovadlina. Ono to černé se žlutýma očina je menší než já a vůbec to není doktor ani obluda z cizí planety. Kotě? Přivezli mi kotě? Co budu dělat s kotětem? Nikdy jsem nezabíjel kořist, natož takhle velkou. Fuj a co to nadělá nepořádku. Ale zabít bych to měl. S tím se, doufám, počítá. To jste se tedy vytáhli.

 

Vykročil jsem tedy vpřed a jal se to zničit. Abych naplnil jejich očekávání a aby už tahle noční můra skončila. Ovšem koťátko mě překvapilo. Udělalo příšerný škleb, tělo nastavilo bokem vůči mně a vytvořilo z něj prohnutý oblouk. Oblouk a zuby a žluté oči a hnulo se to směrem ke mně. Takže přecejen příšera. Koťátko vydalo zvuk jako sova křížená s krokodýlem a to mi tedy málem praskla cévka a začínal jsem toho mít plné tlapky. Houkající zubatý oblouk se dostal až skoro ke mně a tak jsem zdrhnul. Schoval jsem se a uraženě usnul a pro jejich dobro jsem doufal, že až se probudím, že ta věc bude pryč. Abych to zkrátil, protože už mám vážně hlad, ta věc nezmizela, bydlí tu od té doby s námi a jmenuje se Eržika. Ale zůstal jsem ostražitý, vím, jak je to ve filmech, příšery čekají a když ztratíte ostražitost, promění se na zubatý oblouk nebo dokonce na doktora. A to nechcete.