Bratrstvo
Text této knihy lze číst naprosto samostatně. Pokud jste četli knihu Na střechách, chronologicky jí předchází.
Dětský svět ještě do určité doby nebývá natolik svázán s realitou, kterou mu vnucuje svět dospělých, že si zachovává vjemy, obzory a možnosti, později už nemyslitelné. Věci, kterým uvěříte, že skutečně existují, tvoří váš svět, stejně jako činy, v naší racionální realitě neproveditelné, dokáže mozek neovlivněný našimi "pravdami", neodsoudit předem k nezdaru.
Chlapcovy oči se upřeně dívaly do prázdna, jako by tam někde vepředu visel ve vzduchu bod, o který se lze opřít a zcela mu důvěřovat. Šestileté tělíčko spočívalo v pozici malého sedícího jogína na hrubě otesané prkenné podlaze na půdě starého městského domu. Začouzeným kulatým okýnkem ve štítu a škvírami v neudržované střeše vnikal dovnitř kromě růžovohnědého podvečerního světla i nenechavý vítr, pohrávající si se sukněmi, halenkami a ošoupanými kalhotami na šňůrách, natažených přes šířku poměrně velké, jinak opuštěné místnosti. Chlapcovy rysy byly uvolněné a myšlenky na nemilosrdný svět venku zmizely ve vesmírném prostoru daleko odsud. Tak jako už mnohokrát předtím ho přivedl instinkt sem nahoru zapomenout, uniknout, osvobodit se.
Úkony, které prováděl, byly nenucené, přišly jakoby samo sebou odkudsi z hlubin srdce, které pokud posloucháme, dokáže nám vždy dobře poradit. Zavřel oči. Nechával vzduch pomalu proudit nosními průduchy a vnímal tento proudící vzduch jako samostatnou entitu, jako zhmotněnou přírodní sílu, kterou teď používal ve svůj prospěch. Proudící vzduch mu pomáhal oddělit jeho tělo od vnějšího světa, od reality příliš neúnosné pro malého kluka, který si, ač to nebyla tak úplně pravda, přišel častokrát na všechno sám. Odděloval své tělo od pomalu chladnoucího vzduchu kolem a cítil se báječně silný. V oblasti srdce se mu rozhořel oheň. Oheň nádherně ochromující všechny končetiny a vysílající silnou energii ne nepodobnou energii elektrické do řečiště žil, a naplňující zavřené oči neviditelným světlem. Světlem nové budoucnosti. Světlem bez stínu. A v tom okamžiku si chlapec beze strachu uvědomil, že se vznáší asi 30 centimetrů nad zemí. Přes uvolněnou a soustředěnou tvář přeběhl poprvé po dlouhé době nepatrný úsměv vítězů.
Kapitola první - Otec
James Pollock si o sobě nikdy nemyslel, že je zbabělec. Teď stál před nočním barem nejspíš nevalné pověsti, ruka v kapse žmoulala krabičku cigaret, on si přišel jako nejhorší zrádce a zbabělost mu přišla jako jeho druhé jméno. Stejně zareagoval už tehdy, před šesti lety, když se mu narodil první syn. Tehdy také utekl sám před sebou spíše než před zodpovědností, a už tehdy dokázal přijít na to, co, nebo spíše kdo, nese vinu za jeho nechlapské chování. Jeho otec, Stanley Pollock. Osoba vážená i nenáviděná, člověk s vlivem na polovinu okolního světa a s minimální snahou o fungování vlastní rodiny. Stanley Pollock, kterého bylo možno nazvat nadprůměrně úspěšným průmyslníkem, milovníkem umění, snobem, sobeckým majitelem všeho, co mělo nějakou cenu, ale nikdy ho nebylo možno nazvat chlapem. Nebo otcem. Všechno, co kdy Stanley Pollock udělal, mělo smysl, a tím smyslem byl úspěch. I svého jediného syna vychovával, či spíše nechal vychovávat tak, aby z něj vyrostl necitelný správce a majitel impéria, které by měl zdědit.
Malý James svého otce nenáviděl. Ani ne tak pro nečisté obchody, které stály za jeho úspěchem, ani za vztah k němu samému, ale spíš pro to, jakým způsobem dával všem okolo najevo, že může mít, co se mu zachce, a že mu v tom nikdo na světě nedokáže zabránit. Nejhorší na tom bylo to, že v tomto přesvědčení měl jeho otec víceméně pravdu.
James strčil do dveří baru Zelená kočka a kolem jeho těla se skoro násilně vyvalil ven z místnosti šedobílý kouř smíšený s pachem rozlitých kořalek. James překonal dva menší schůdky a zvedl hlavu. Přesně tohle jeho rozbolavělá duše potřebovala. Středně velký bar ve velkém městě, se zapadlými kouty ve stínu, s barmanem, kterého zajímají jen lidé v dosahu světla na baru, tlumená hudba přehlušující poslední zvuky z ulice, které se prodraly přes ošoupané rohože na stěnách. James došel k barovému pultu a objednal si sklenku bourbonu. Tu vypil téměř okamžitě a objednal si další. "Šéfe, a nedáte si rovnou celou lahvinku?" zažertoval barman a jeho osmahlá tvář s několika jizvami pod okem a nad rtem se pokusila o slabý povzbudivý úsměv. "A víte že jo?" odtušil budoucí alkoholový uprchlík "Dneska potřebuju bejt sám a tenhle přítel vypadá, že mě nezklame", vzal od zjizveného muže chladnou láhev a misku s ledovými kostkami a ještě nezlomeným krokem poodešel ke krátké dřevěné lavici, stojící u zdi.
Vybledlý obraz šedohnědé hliněné vázy s lučním kvítím, který visel na stěně u Jamesovy hlavy přesně vystihoval stav jeho duše. Dříve čerstvé živé silné květiny znávaly svůj účel, směr a stav svojí existence, ale teď, ač netušily pořádně proč, byly kýmsi vytrženy ze svého původního stavu bytí a bledly v baru na okraji města. Jamesovi Pollockovi se narodil druhý syn.
Kapitola druhá - Číňan
Quiang Lee pochází z jedné z nejsevernějších čínských provincií, Liao - ning, která je sice typickou chudou, na zemědělství závislou oblastí, ale přesto je ve světě poměrně slavná. V provincii Liao-ning se totiž v době ne dávno minulé našly zkameněliny takzvaných opeřených dinosaurů, kteří by měli být důkazem příbuznosti dinosaurů a ptáků. Quiang byl před dvěma lety vyslán ze vznikající lékařské fakulty pekingské univerzity na studijně "misijní" pobyt do Ameriky, aby zde jednak verboval mladé lékaře na kariéru venkovského doktora v Číně, jednak aby šířil myšlenky východní medicíny pomocí přednášek, besed, pořadů v médiích a podobně.
Quiang vnímal své vyslání do západní civilizace jako poctu, jako důvěru vloženou v jeho schopnosti, v jeho zápal pro věc, v jeho nadšené mládí. Až nedávno se dozvěděl, že se ho tím vlastně zbavili, že na výsledky jeho práce, tím spíše na něho, nikdo nečeká. Kdyby se kolegové z univerzity dozvěděli, že se ztratil nebo zemřel, možná by si někteří ani nevzpomněli, o kom je řeč.
Přes své nadšení pro šíření myšlenek, které nejen on sám považoval za podstatné, objevné až neuvěřitelné, mu jeho práce nepřinášela ani pocity zadostiučinění, ani dostatečnou finanční dotaci pro pobyt ve Státech. Samotná situace přebývání nejdříve v levných bytech společně s pěti a více studenty, později v křesťanských ubytovnách pro mladé a potřebné, by mnoho lidí, ještě navíc vzdálených přes půl zeměkoule od domova, určitě zlomila sama o sobě. Přidáte - li si k tomu finanční nouzi, akutní nedostatek přátel nebo alespoň známých ochotných pomoci, a navíc definitivní zářez od lidí z domova, kteří někde hluboko v podvědomí byli vašimi potenciálními vysvoboditeli, ztratíte i vy přinejmenším na chvíli víru v sebe sama.
Quiang, který nikdy dříve nijak zvlášť neholdoval alkoholu, seděl teď v baru, který sám o sobě vypadal dost hrozně, ale přesně to vyhovovalo plánům zneuznaného nadšence. Chtěl se poprvé pořádně opít v knajpě nehrubšího zrna a na chvíli zkusit spláchnout celou tu mizérii posledních dnů, týdnů a měsíců. Koneckonců to tak dělá v téhle zemi každý druhý.
Jediným, kdo trochu narušil Číňanovu představu o ztroskotancích v nepraném oblečení, s hrubou, do nějakého groteskního šklebu staženou tváří, byl mladý muž asi v jeho letech, poměrně vysoký, s rovnou vyrovnanou chůzí, s nakrátko střiženými vlasy a šedomodrýma očima, v tříčtvrtečním kabátu z vepřovice, který právě vešel. Protože Quiang seděl dost daleko od baru, neslyšel mužův krátký rozhovor s barmanem, ale podle toho, s jakou rychlostí do sebe ten člověk, který se sem minimálně na první pohled nehodil, vpravil dvě skleničky něčeho ostřejšího, přišlo Quiangovi, že tenhle člověk má nějaký problém. Číňan ještě přesně nevěděl z jakého důvodu, ale tušil, že jeho cesta, a cesta toho muže, se jistojistě měly potkat.
Kapitola třetí - V kuchyni
Dianne Pollocková nikdy nechtěla sdílet svět svého otce a její tchán, Sydney Pollock, taktéž nenaplňoval její představu o normálním chlapovi. James, její manžel, byl z trochu jiného těsta. S citlivou duší, s bláznivými nápady, se schopností ženu příjemně překvapit, odvážný a čestný. Ale něco podivného si ze svého dětství přece jenom přinesl. Dianne nedovedla pochopit, proč utekl tenkrát, když se jim narodil Switch, tím méně chápala, proč když si tehdy všechno vyříkali, když slíbil, že to bylo naposledy, když vypadal, že všechno pochopil, všechno si srovnal, proč už je zase pryč.
Malý William teď spal po dlouhém vysilujícím pláči a jeho maminka vítala u dveří svého otce - bezcharakterní osobu ostře řezaných rysů, s aristokratickými způsoby, ale povahou nemilosrdného buldoka. Dianne vlastně nevěděla, proč po třech dnech, kdy James zmizel, zavolala právě jemu, ale možná to bylo proto, že nikoho jiného, komu by se mohla svěřit, neměla. Maminka jim zemřela po pozdě rozpoznaném zápalu plic, když Dianne bylo 12 let. Možná tehdy se její otec tak zatvrdil a nic lidského mu nepřicházelo známé. Ale nejspíš byl takový už před tím. Dianniny uplakané oči se dívaly do tvrdých očí jejího otce.
"Nevím, proč sis ho vůbec brala" vybuchl Bill Stark na svou dceru.
"Psst, ať nevzbudíš malýho" sykla na něj s vyčítavým pohledem.
"Je to obyčejnej srab a navíc není normální, copak tohleto dělá normální chlap?"
"Že zrovna ty mluvíš o tom, co dělají normální chlapi, ty kterej ses uzavřel před celým světem a za mnou přijdeš jen když ti jednou za pár let volám o pomoc."
"Přišel jsem se podívat, v jakým srabu to tu žiješ, v čem tě tady nechal, a samozřejmě jsem tě i s klukama přišel odvézt k sobě na Spacely Height."
"To je mi jasný, že ses přijel akorát posmívat a hlavně dokázat, že ty bys něco takovýho nedopustil" prohodila rozhořčeně Dianne. "A do toho tvýho temnýho zámku s tebou taky nepojedu, jednak bych musela stokrát denně poslouchat, jak jsem špatná a k čemu všemu bys přirovnal Jamese a jednak bych tam stejně jako tady byla sama. To je totiž ten hlavní problém, kterej u tebe je. Chceš bejt sám a chováš se podle toho."
"Já ti, moje milá, řeknu jednu věc. To, že seš v pěkným srabu, je úplně zřetelný na první pohled, a že nemáš jinou možnost, než jít se mnou bydlet stejně nemáš, tak nemel hlouposti a zabal si svoje věci a věci dětí, a jedeme, dole nás čeká řidič."
V Dianne už vřela krev. "Chtěla jsem, abys přišel a popovídal si se mnou. Abys byl zase jednou můj táta, kterej mě podpoří. A ne abys mi říkal, co mám a co nemám dělat. A navíc nechci před problémama utíkat."
"Jako tvůj muž?" opatrně, ale přeci jízlivě se zeptal její otec.
Podívala se na něj, odvrátila od něj hlavu a zabořila oči do dlaní. Pro Billa Starka, jenž se zvedal a měl se k odchodu, byla tahle reakce spojená s pláčem jasným důkazem pro to, že měl zase jednou pravdu.
Kapitola čtvrtá - Dítě ulice
Šestiletý chlapec, kterému pro žár v jeho očích nikdo neřekl jinak než Switch, byl přesně tím typem dítěte, které se díky okolnostem svého života muselo naučit chovat dospěleji, než ostatní děti jeho věku. Hlavním rysem dospěláckého přístupu bylo to, že se naučil postarat se sám o sebe. Celé dny trávil venku a hledal si kamarády nejen mezi svými vrstevníky. Umouněný pobíhal nezastavitelným klokotem přeplněného velkoměsta, tu se zastavil u malého barevného krámku, tu se posadil v parku na lavičce a pozoroval kachny, jak se honí po jezírku.
Ale nejradši měl město v čase soumraku. Narůžovělé záclony slunečního odchodu vždycky vytvořily neopakovatelnou atmosféru. Poslední zbytky zlatých paprsků jako by se snažily toho dne ještě alespoň jednou, ještě naposledy vyburcovat město z opilé letargie usínání po namáhavém dni. Slunce se nerado vzdává svojí nadvlády a tenhle zápas Switch miloval. Když potom temnota vyhraje, na celý svět padne nevysvětlitelný mír daný prostou existencí noci a její neoddiskutovatelnou nadvládou.
Tehdy bývá jindy družný chlapec nejraději sám se sebou. Se svými myšlenkami, se svými sny, se svým životem. Tehdy se rád uzavírá do svého kouzelného světa, kde jsme každý sám, odpoutáni od šedivé reality toho, co jsme si v touze po pokroku vytvořili a co se nám nelíbí. Tehdy ale také velmi silně dokáže vnímat kohokoliv jiného, který do tohoto světa duše také vstoupil. Ale ne každý, kdo má mimořádné schopnosti, s nimi zamýšlí činit dobro. Switch byl ještě příliš malý, aby věděl o všech nebezpečích číhajících kolem, ale byl natolik vnímavý, aby cítil, že se něco děje.
Kapitola pátá - Hutong
"Quiangu, prosím tě, vysvětli mi nějak lidsky, nějak normálně, co přesně se dělo poslední tři dny, taky mi vysvětli proč tebe, vlastně naprosto neznámého člověka, držím kolem ramen, a hlavně, z jakého obskurního důvodu stojím v letištní hale někde v Číně."
James cítil, že za posledních dvaasedmdesát hodin byl o vlastní vůli protažen sérií snových událostí, příběhů, neskutečných scenérií, jeho tělo se snažilo všemožnými způsoby připomenout, co všechno během té doby muselo vypít, vstřebat nebo odbourat. Přesně tohohle stavu si přál při vstupu k Zelené kočce dosáhnout.
Usmívající se obličej drobného Asiata tvořil dokonalou tečku k už tak perfektně a naprosto cizímu prostředí. Letištní hala žijící hemžícími se davy lidiček cestujících kamsi, sedící postavy unavené dlouhým pobytem v letadle, skupinky smějící se, hádající se, plačící z rozličných důvodů, spící muži, do prázdna civící děti, pod nohy se pletoucí psi, ženy shánějící své děti jako kvočny kuřátka, prostě letištní shon.
"Pojď, všechno ti vysvětlím později, teď se hlavně musíme odtud dostat, trochu se posilnit a odpočinout si" táhl za ruku Quiang Jamese ven z letištní haly.
Když se prodrali pralesem těl k východu, Jamesovi konečně naplno došlo, kde to vlastně je. Modrofialovým podvečerem proplouvaly kolem desítky taxíků a jejich hluční řidiči se okrádali o pasažéry navzájem. Světla vozů kulila své oči na všechny ty nově příchozí; zmačkané, unavené a nakonec vyplivnuté bonbóny rozmařilých kovových létavců. James se trochu usmál a celá jeho přítomnost tady mu přišla nekonečně absurdní a směšná. Quiang ho nechal osobním myšlenkám a usmívajícího ho vtlačil spolu se sebou na zadní sedadla jednoho omláceného taxíka.
Cesta do centra města probíhala vlastně klidně. Tedy na čínské poměry. Hned na letišti do nich někdo vrazil, což se pak opakovalo asi ještě dvacetkrát a vždy to bylo doprovázeno nekonečným štěbetáním řidiče jejich vozu s řidiči vozů ostatních. James už se ani nesnažil pátrat po tom, kam vlastně jedou; věděl, že míří do centra a rozuměl ještě jedno slovo, které mu však cíl jejich cesty nijak zvlášť nepřiblížilo. Hutong.
Slovo hutong prý původně znamenalo studnu - tedy místo, kde se životy lidí protínaly. Postupem času tento svůj význam ztrácelo a dnes se tak nazývá pomalu ale jistě mizející takzvané staré město. V samotném Pekingu najdete taková místa už jen dvě - dvě poslední místa bez zásahu moderní všepožírající civilizace. Bez politiky, digitalizace, budoucnosti.
Pro hutong jsou typické spletité uličky, někde široké až deset metrů, jinde jen 40centimetrů úzké. Oprýskané zdi s uraženými dvířky, přes šířku ulice se táhnoucí šňůry, asi na prádlo, a všudypřítomné oči. Oči lidí, sedících někde v koutku své chudoby, oči věcí, toužících po uchopení a znovu se pokusit nabýt užitečnosti, oči míst, která nechtějí být zapomenuta. James ty oči cítil a přestože se stmívalo, nenaháněly mu strach, spíš vyvolávaly otázky a soucit. Taxík zmizel za rohem a ponechal nesourodou dvojici světu naprosto odlišnému od toho na letišti. Tady už nebyla cítit vůně západního světa - tady voněl čas. Čas, který počkal na své poutníky, aby ho dohonili a aby jim mohl vyprávět. Vešli do jednoho z domků, kde Quiang představil Jamese starším manželům. Samozřejmě nemluvili anglicky, takže Quang vykládal a James se na ně usmíval. On vlastně sám nevěděl, co tady dělá, tím méně tedy chápal, co asi tak Quiang starouškům vypravuje. Ti ale chápavě přikyvovali a zdálo se, že nejsou ani nijak zvlášť překvapeni tím, že tady vidí bílého muže, spíš věnovali dojaté pohledy Quiangovi. Potom dva mladí muži osaměli a Quiang vysvětlil Jamesovi, že jsou to jeho teta se strýcem, a že velmi tíhnou k životu v hutongu, a že za chvilku bude jídlo. Po večeři z jakéhosi mletého masa (tu chuť James neznal, ale neptal se) šli všichni spát. Po alkoholovém útěku a všech těch přesunech to byl první opravdový osvobozující spánek za několik posledních dní.
Kapitola šestá - Sen
Když usínáme, vstupujeme do úplně jiné roviny bytí.
Někdo tvrdí, že obrazy, které ve snu vidíme, jsou jen nelogickým sledem našich vzpomínek a představ, někdo zas položí život za pravdu o snech jako znameních shůry. Ale proč by sen měl být něčím od naší reality odtrženým?
James viděl svého otce s vážnou tváří hledícího na svou starobylou knihovnu. Neodvažoval se na něj promluvit, ač stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho. Jenom tam stál a vůbec nevypadal jako krutý majitel impéria.
Najednou James byl svým otcem, přehlížel řady knih vázaných v kůži, očima přejížděl po jejich hřbetech a přemýšlel o tom, co je v životě vlastně důležité. Přemýšlel o tom, co tu po něm vlastně zůstane.
Pak najednou James seděl v parku. Nevěděl, čí to jsou oči, kterými se dívá na svět, ale bylo to zvláštní. Svět byl barevný. Nereálný. Fialové provazce sálaly setmělým prostorem a vytvářely z okolního světa
temnou duhovou síť. Provazce pluly prostorem bez ladu a skladu, aspoň na první pohled. Ale když se James podíval pozorněji, všiml si, že dělají malé komíhavé pohyby, jako by ….. jako by propátrávaly okolí. Ty, které zavadily o jeho tělo, okamžitě ožily a nasměrovaly se na jeho hlavu. James nevěděl ještě pořád kdo je, ale věděl velmi jistě, že to, co se děje, se mu nelíbí.
A v tom byl zase někým jiným. Jeho oči spočinuly na kuchyňském stole u nich doma. Pozoroval praskliny ve dřevě a přemýšlel o smyslu toho všeho tady. Cítil se osaměle, ale nechtěl nic vzdávat. V postýlce spí malý kluk, tak malý, že o světě kolem neví ještě vůbec nic, a pro toho stojí za to žít. Já to dokážu.
Kapitola sedmá - Plán
Dva mocní mužové si potřásli pravicemi. Situace nebyla obchodní, přesto nálada nebyla uvolněná. Pravice byly naléhavé, hlasy suché a praktické. Ve Spacely Height vznikal Plán.
Kapitola osmá - Loskuták
Hlavní jídlo v Číně sestává z chodů jinak poskládaných, než jsou lidé ze západního světa zvyklí. Začíná se čajem (a ten jasmínový Jamesovi doopravdy chutnal), pokračuje se hlavním jídlem, v tomto případě to bylo mleté maso (James s mírným pousmáním přemýšlel, proč všechna masa raději rozemelou) v cukrovém těstíčku, pak přijde polévka a nakonec zákusek. Quiang po očku pozoroval, co změna prostředí dělá s jeho novým kamarádem a také rozjímal nad tím, jestli někdo z jeho původních čínských zaměstnavatelů ví, že je zpět. A jestli je vítán.
Po jídle Quiang ukázal Jamesovi dům, protože včera na to nebyl čas. Typický dům v hutongu je přízemní stavba se dvorem, v němž často žije i několik rodin, navzájem nepříbuzných. Tahle skutečnost Jamese překvapila, nicméně do jeho života moc nezasáhla, protože v domě Quiangova strýce to tak nebylo. Někteří bývalí obyvatelé zemřeli, jiní se odstěhovali, ale po všech tu zůstaly všudypřítomné klece s nejroztodivnějšími opeřenci. Quiangův strýc neměl to srdce se s nimi rozloučit a navíc rád poslouchával jejich celodenní rozhovory. Někdy míval pocit, že jejich řeči rozumí a on se tak dozvídal jinak nedosažitelné historky o bývalých majitelích obyvatel klecí.
Jamese nejvíce zaujal loskuták posvátný, který neustále pronášel "ni hao", neboli "dobrý den" a očekával, že mu ti zvláštní nelétaví tvorové budou odpovídat. Když se dosyta nasmáli a podiskutovali s loskutákem, šli se projít do města, protože některé věci bylo třeba probrat.
Kapitola devátá - Wing
Hvězdy nad New Yorkem se pokoušely překřičet světelným řevem elektrickou pýchu lidského pokolení dole. Momentálně svůj boj prohrávaly, ale z hlediska věčnosti …….
Na střeše čtyřicetipatrového domu, jež ve dne sloužil jako kancelářské prostory firmy Misty Smaller and sons, stála černě oblečená postava. Vysoký muž se díval do dálky, či ještě spíše do neurčitého bodu kdesi v prostoru před sebou. Dům, na jehož střeše se nacházel, býval v noci jeho útočištěm. Sám bydlel v nedaleké ulici, v podkrovním bytě, ale k jeho záměrům se nedaleká budova strojírenského gigantu hodila mnohem víc.
Mužova atletická postava odolávala větru, který se, ne příliš silně, ale přece jenom opíral do jeho zad. Najednou muž udělal dva kroky, odrazil se a po hlavě se vrhl do světelné propasti pod sebou. Propnuté paže si razily cestu matérií vzduchu a zbytek těla je následoval jako rukojeť nože následuje střenku vnikající do narozeninového dortu.
Muž svištěl vzduchem tiše jako jestřáb vrhnuvší se na svou kořist, ve výšce asi padesáti metrů nad zemí se prohnul v zádech a pohybem paží vzad začal "pád" vybírat. U přízemní řady oken už letěl téměř vodorovně a zároveň snížil rychlost na snadno ovladatelnou míru. Když už byl téměř nad zemí, spustil nohy dolů a dosedl klidně a vyrovnaně na špinavou dlažbu opuštěné uličky poblíž kontejnerů Misty Smaller and sons.
Vedle hromady dřevěných podlážek se pohnul vyděšený stín. Jacob Clown, člověk bez domova a před rokem propuštěný zaměstnanec firmy, u jejíhož paláce teď "bydlel", se krčil ve svém příbytku z prken, hadrů a novin. To, co právě viděl, mu nikdo neuvěří.
Několik kilometrů odsud ležel malý chlapec ve své posteli s otevřenýma očima a před očima se mu míhal barevný svět jeho mysli. Právě se mu podařilo "vidět" toho člověka, který se ho snaží najít. Switch z něj na jednu stranu vnímal nebezpečí, na druhou jím byl neskutečně fascinován. Ten muž, a Switch mu podle toho začal říkat Wing, ten muž má schopnosti podobné těm Switchovým, ale je lepší, mnohem lepší. On řízeně létá.
Kapitola desátá - Květiny a hvězdy
Noční stolky v nemocnici nemívají osobní charakter. Jsme-li doma, shlížejí z nich na nás z fotek oči nejbližších, budík tikává známým zvukem a tma kolem nich vykresluje známé obrysy. Nemocniční nábytek snad úmyslně působí cize a odtažitě, a tak noční stolky, ani kdyby se snažily, celkový dojem nehostinného místa nezvrátí. Sestra Julie byla vždy oddána svojí práci a snažila se nezapomínat ani na nejmenší detaily, které mohly pacientům ulehčit jejich nepříjemnou situaci. A její dar tohoto citlivého vnímání detailu se projevoval mimo jiné ve všemožném zkrášlování pokojů na patře, které měla na starosti.
Dianne blouznila. Vědomí se prolínalo s nevědomím jako dva hadi bojující o nadvládu nad vytyčenou hranicí pekla a ráje. Williama odnášely citlivé, ale cizí ruce pryč. A kde je vlastně jeho otec? Proč nikomu nezavolala dřív? Slyšeli jste, že její matka zemřela právě na zápal plic? Sanitka kličkující mezi nedobrovolně se uhýbajícími auty. Copak si toho nikdo nevšiml dřív? Sousedka otírající si hřbetem dlaně slzu z tváře. Houkačka rušící lidi z poklidného zažití kalorických večeří. Barevná kola. Bolest v hrudi. Tohle ne, prosím. William.., Jamesi, prosím… Houkačka. Světla nemocničního příjmu. Strach. William.
Sestra Julie upravila čerstvé květiny na nemocničním nočním stolku u lůžka Dianne Pollockové. Dianne se znovu setkala se svou maminkou. Držely se za ruce a dívaly se na hvězdy. Jejich svit odměřuje čas. Každý z nás má tu svou a hvězda Dianne právě zhasla. Hvězda Williama Pollocka se rozsvítila silným rudozlatým světlem. To se stává, pokud někdo nemíní svůj boj tak lehce vzdát.
Kapitola jedenáctá - Hořící Peking
James teď poprvé pořádně pocítil odlišnost čínského světa. Obrovské velkoměsto ze všech směrů dýchalo jinakostí. Ze všech koutů, ze způsobu jízdy automobilem, ze zvuků tržnic, obchodních center, z tempa rozhovorů, z to všeho bylo lze cítit ducha Asie. Politika, historie, stravovací zvyklosti, touhy, strasti, význam barev, zvyky.
James a Quiang šli bok po boku a bylo to, jak by po boku šly dva rozdílné světy. V Quiangovi přesto přebýval silný pocit, že tohohle bělocha měl potkat. Nikdy nevěřil na náhody a výjimečnost situace, při které se setkali, byla natolik silným momentem, že nahodilost takového setkání mohl téměř vyloučit. Mluvili, kráčeli při tom celkem svižně, jako by cítili, že starý unavený život nechali za sebou, ve Státech.
V tom zahlédl Quiang koutkem oka černou skvrnu, řítící se k jejich zádům. Strhl Jamese doprava ke zdi. Zřejmě to provedl trochu necitlivě, protože Jamesovi natrhl bundu na rukávu a sám padl pravou tváří na hrubou omítku obchodu, kolem kterého procházeli. Nicméně na citlivé jednání zřejmě nebyla vhodná chvíle, což si uvědomili hned, jak černý vůz prosvištěl kolem Jamesových nohou. Řidič naboural do beden se zeleninou, vyskládaných u silnice, vůbec nedbal na papriky rozházené všude kolem či na kapotě svého vozu, okamžitě zařadil zpátečku a pokusil se najet znovu na dvojici mladých mužů krčících se u zdi. James i Quiang vyskočili a jen tak tak uskočili podruhé, přičemž černé auto nabouralo do zdi v místě, kde ještě před pár vteřinami leželi tak, že kompletně zdemolovalo výlohu a kus zdi. Teď už nebylo pochyb, byl to záměrný útok, i když tedy ani jednoho nenapadlo, kdo a proč by na ně měl útočit.
"Jdeme," vykřikl Quiang a vyběhli do pomalého, ale přesto dost hustého provozu. Prokličkovali mezi čtyřmi řadami aut a snažili se dostat na druhou stranu ulice. Z černého auta mezitím vyběhli dva Asiati a jali se také proplétat kolonou. "Kdo to je?," hulákal na Quainga James zatímco konečně vběhli do menší ulice kolmé na hlavní třídu. "Copak já vím? Myslíš, že znám všechny lidi v Pekingu?"
Běželi takhle asi pět minut, než dosáhli bodu, kde se ulice začínala větvit na spousty menších uliček. Pronásledovatelé se k nim příbližili už asi o polovinu vzdálenosti, která je dělila a bylo vidět, že s tímto druhem sportu mají své zkušenosti. Naopak James zalitoval, že svoji tělesnou schránku poslední dobou značně zanedbával. Odbočili hned do druhé uličky nalevo, protože se Quiangovi zdála hustěji posetá nejrůznějšími předměty, a možná se tak dalo zmizet pronásledovatelům z dohledu, nebo jim alespoň znesnadnit pronásledování.
Ale ani pro ně nebyl úprk úplně jednoduchý. Ono když se vám do cesty plete tolik psů, dětí, beden, odpadků, zbytky nábytku, pneumatiky, šňůry s prádlem, nebo když vás za ruce chytají kolemjdoucí a snaží se vás na něco vyptávat, jistě vám to nepomůže. Naopak, oni dva trénovaní muži se v malých uličkách cítili o něco bezpečněji a z dohledu hlavních tepen se nerozpakovali a vytáhli zpod bund pistole. To zas nepřidalo na klidu Jamesovi s Quiangem. James asi třikrát zakopl, Quiang ho třikrát zvedl, pak zas klopýtl Číňan a to nejen proto, že se oba pořád ohlíželi, jestli se jim konečně při některé odbočce nepovedlo pronásledovatele setřást.
"Jamesi," ztěžka za běhu oddychoval a skoro bez dechu mluvil Quiang, "budeme se muset rozdělit. Pleteme se jeden druhému a musíme na sebe čekat. Už nás skoro dohánějí."
"Ty ses asi zbláznil, ne," odtušil s funěním James. Já se teď tady s tebou rozdělím a už nikdy z těchhle uliček, i kdyby se mi nakrásně povedlo jim zmizet, nevyjdu. To už se radši zastavím a nechám se zastřelit, aspoň neumřu sám a tolik udejchanej."
"Prosím tě, nemluv hlouposti, teď na vtipy není čas. Až se ho zbavíš, protože je jasný, že se rozdělí, sejdeme se u univerzity, dobře?" James se taktak vyhnul dvěma pobíhajícím psům a zahnul s Quiangem za další roh.
"Jseš blázen? Nevíš asi jak se já tady někam dostanu? Nikdo tu určitě nemluví anglicky a já čínsky ani nežbleptnu. A navíc kdoví, kolik tady máte těch univerzit, taky se může stát, že budu stát u jiný."
V tom třeskly v těsném sledu za sebou dva výstřely a kolem hlav jim proletěly dvě kulky. Ulička se zrovna rozdělovala na dvě strany. Quiang strčil do Jamese, aby ho nasměroval jednou z nich a sám se vydal druhou. " Beida, pamatuj si slovo Beida, a na to se ptej, a sejdeme se u knihovny" volal přes rameno Quiang na Jamese. A pak si James pomyslel, že toho šibalského Číňana už nikdy neuvidí.
Jamese pálily už asi všechny trubice, které měly co do činění s dechem. Zaslechl ještě několik výstřelů, jeden z nich se zavrtal do trámu vedle jeho hlavy, takže už nijak nepřemýšlel a běžel. Běžel ještě nějakou dobu, když začínal mít pocit, že nebezpečí unikl. Zastavil se a podíval se zpátky. Opřený o dřevěný dvoukolák chvíli stál a čekal, že se každou chvíli objeví alespoň jeden z pronásledovatelů. Ale nikdo se neobjevil. Bylo by možné, že jsem mu utekl? Nebo že by za mnou nikdo neběžel a oba se vydali za Quiangem? Třeba si nevšimli, že jsme se rozdělili a když už si toho všimli, bylo na návrat pozdě. Ještě chvíli se díval do spleti chodbiček za sebou a pak se vydal - kam vlastně? Prostě jen pryč odsud, zmizet a dostat se k té univerzitě.
Procházel mraveništěm lidského hemžení a až teď, bez adrenalinového náboje v očích, začínal vnímat atmosféru kolem sebe. A také to, že je úplně sám, bez kohokoliv, komu by na něm záleželo, tak strašně daleko od domova. Teď poprvé se mu zastesklo po rodině. Teď poprvé mu došlo, jak je tam nechal samotné, že ho možná potřebují. Ale ne, kdyby na Dianne zase přišel jeden z těch jejích záchvatů, zavolá otci a ten se o ni i o děti postará. A možná, že už je vzal k sobě, a že se mají fajn.
James uklidňoval sám sebe, zatímco se proplétal změtí nepotřebných věcí a lidských bezejmenných tváří, že bez něj, bez jeho věčně se hledající přítomnosti, je jim líp. Že pochopí, že si potřeboval vyčistit hlavu, že jim v tomhle stavu není schopen dát to, co správný otec od rodiny rodině dát má. James lhal sám sobě a v jeho duši, která vidí to, co oči nikdy ne, se rozhořela bolest. Pomalá, tajná, zabíjející, nemilosrdná. Jak bylo to slovo? Musím se přece sejít s Quiangem. James zastavoval kolemjdoucí anebo mluvil na ty, kteří seděli před svým domem a ptal se jich pomocí rukou, nohou, očí a toho tajemného slova. Beida? Beida?
Nedá se odhadnout, jak dlouho James cestu k univerzitě hledal. Když unikáte smrti, čas ztrácí rázem důležitost a jediné, na co myslíte, je přežít. V každém případě už byl tady a světe div se, byl tu i Quiang. Seděl na schodech vedoucích ke knihovně a usmíval se. Když James došel ke schodům, zvedl se a objali se. Dva doteď vlastně neznámí lidé, ale teď už oba věděli, že nejpevnější přátelství vznikají v ohni bitev. Tahle bitva byla sice malá, ale v osobních hranicích životů těch dvou významná.
Když si pověděli o tom, co se dělo dál po tom, co se rozdělili, sedli si na schody univerzitní knihovny. Už věděli, že cílem útoku byl Quiang, útočníci prý ani na chvíli nezaváhali a sledovali jenom jeho. Už věděli, že původní útočiště klidu se změnilo na místo s horkou půdou pod nohama. A James věděl, že se musí nějak dozvědět, jestli je jeho rodina v pořádku. Ten zmatek v jeho srdci, před kterým utíkal až sem, byl zase tady. To, co se snažil uhasit proudem alkoholu, zatlačit do pozadí nesmírnou dálkou, nebo přebít změnou prostředí, hořelo nesmírným žárem. A k tomu všemu zapadalo slunce. Obrovské, rudé, na jednu stranu přátelsky hřejivé, na druhou strašlivě cizí. V jeho svitu vypadalo město rozkládající se až za obzor jako uprostřed všepohlcujícího požáru. Všechno hoří.
Kapitola dvanáctá - Beida
Protože na univerzitě Quiang pracovával, znal různé fígle, jak se tady orientovat a kam jít, když je potřeba. Proto neměli problém s tím, kde přespat.
"Vybral jsem tohle místo setkání schválně. Jsou tady místa, o kterých ví hodně málo lidí a já jsem jedním z nich," vyprávěl Quiang, když šli podél jedné z administrativních budov. Doputovali k malému přístavku, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by ho kdy kdo na cokoliv používal.
"Tohle je bývalý domek strážného, který míval dozor nad touhle částí celého komplexu. Po pár letech se zjistilo, že tahle funkce je víceméně zbytečná a domek osiřel. Budu ti vyprávět něco z historie tohohle domku, protože naše dobrodružství už došlo tak daleko, že si myslím, že je potřeba, abys věděl všechno. A tenhle domek v tom všem hrával důležitou roli."
"Začínáš bejt docela tajemnej, víš to?" James se podíval na svého kamaráda a trochu unaveně se usmál. Mezitím Quiang začal cloumat s mříží na jednom z okýnek
přístavku. Tahle činnost způsobovala sice tlumený, ale přesto rámus, a to Jamese nijak neuklidňovalo. "Co blbneš? Myslel jsem, že jdeme k někomu domů a ne, že se někam vloupáme," napůl zažertoval,
napůl vyděšeně syknul James.
"Věř mi," vševědoucně poznamenal Quiang a trhl mříží tak mocně, že vyjela z malých, předtím neviditelných kolejniček. Číňan potěšeně zamrkal na Jamese, podíval se skoro ledabyle, jestli někdo nejde a po hlavě se přehoupl do tmavé místnosti. James rozhodně nechtěl zůstat tady venku sám, takže se chvatně přesunul na okraj okna, zapřel se o předloktí a vyhoupl se do temnoty. Jeho nohy dopadly na prkennou podlahu a první vjem, který ho zasáhl, bylo skoro dusivé množství zvířeného prachu. Rozkašlal se a přitom se snažil se aspoň nepatrně zorientovat.
Qiang rozsvítil slabou lampu stojící poblíž okna a umožnil tak Jamesovi, aby vůbec něco viděl. Celý přístavek byla jedna místnost s dvěma stoly uprostřed, několika skříněmi po obou stranách dveří a jedním omláceným gaučem na druhé straně místnosti. Quiang přivřel okenici tak, aby zbytečně nepoutala pozornost náhodných kolemjdoucích. Přístavek sice stál bokem hlavních tras, ale světlo neobývaného domku by mohlo přivábit zvědavé oči.
"Tak, tady se pokusíme udělat si základnu. Dneska už půjdeme spát, máme toho za sebou víc než dost. Jamesovi bylo dovoleno uvelebit se na rozvrzaném gauči, Quiang tvrdil, že místo nahoře na dvou sražených stolech už má dávno oblíbené. Unaveným očím přinesl brzy spánek zaslouženou úlevu.
Když časně ráno James otevřel oči, prosvítaly sem zvenku svazky slunečních paprsků skrz škvíry kolem okna, kolem dveří a mezi trámy nad jejich hlavami. Quiang už nespal a seděl na židli u jednoho ze stolů. Pousmál se na Jamese.
"Tak jaká byla noc?"
"Spal jsem, jako když mě do vody hodí," odpovídal zívající James. "Jsem celej nedočkavej, co mi budeš vyprávět. A nejdřív mi hlavně řekni, co je to ta Beida."
Quiang se posadil vedle teď už také sedícího Jamese na pohovku a začal s vyprávěním.
"Tak dobře, nejdřív jen v rychlosti k té Beidě. Beida je lidový název Pekingské univerzity. Univerzit je tu víc a každá se jmenuje jinak, ale všechny vlastně dost podobně. Všechny mají v názvu Bejing nebo Peking. Možná proto ta Beida. No a pár zajímavostí pro turistu jako jsi ty.
Podle Timesů pátá nejlepší škola v Asii, má 30 kolejí a 216 výzkumných institucí, knihovna, před jejímiž schody jsme se sešli, je největší svého druhu v Asii. Každým rokem se na zdejší akademické půdě pohybuje víc než 2000 zahraničních studentů. Jinak založené to tu bylo 1898 atd., atd., atd., víc opravdu nepotřebuješ vědět," doznívala slova, k nimž Quiang mával ve vzduchu rukama, jako by odháněl zlé duchy školometství.
Zrovna, když se Quiang chystal povědět Jamesovi dlouho skrývaná tajemství svojí minulosti, zabouchlo něco, nebo někdo okenici, kryjící okno, kterým sem včera večer vlezli. Oba mladí muži se ani nepohnuli. Čekali, jestli to byl průvan, kdo je vyrušil, nebo jestli byli vysledováni až sem. Avšak to, co uslyšeli zvenku, jim rozhodně na klidu nepřidalo. Několikery rychlé kroky, dunění kanystrů a tekutina vylévaná na stěny, dveře a střechu. Zápach benzínu vehnal Jamesovi slzy do očí a pak venku cvakl zapalovač. Do pěti vteřin byl celý domek v plamenech.
kapitola třináctá - V podkroví
New York. Večer. Čtyřpokojový byt zařízený jednoduchým nábytkem. Přítmí, jen zvenku sem proniká světlo ulice. Tady pod střechou je nejlíp. Nahoře, u nebe. Není to jako tam v oblacích, ale čím blíž obloze, tím líp. Výška s sebou přináší vznešenost, jiný vzduch, vyšší cíle. Wing. Chtěl, aby ho tak znali všichni, kteří umějí vstoupit do světa za světem. Každý, s kým se spojil na úrovni energie. Každému nejdřív sdělil své jméno. Jméno, které si vybral. Slovo wing (křídlo) pro něj znamenalo volnost, sílu, moc nad sebou i těmi druhými. Je důležité zvolit si sám své jméno. Nikdo kromě nás nás nezná tak jako my. A Wing už si ani nepamatoval, jak se doopravdy jmenuje. Jenže co je to vlastně ono "doopravdy"?
Prováděl cvičení, kterému se říká Air priest (vzdušný kněz). Seděl ve vzduchu, jakoby podepřen neviditelným zvedákem a otevřenýma očima si hlídal Bod před sebou. Nohy složené pod sebou, ruce "opřené" před tělem dlaněmi o neexistující stěnu. To, co vnímal, bylo odlišné od toho, co vnímají ti, kteří necítí energii nebo jí nerozumí. Dokonale "viděl" celým povrchem svého těla modré záblesky elektrické energie vycházející z těla ven kůží. Měly opačný náboj než vzduch kolem a tvořily tak kolem Winga souvislou vrstvu, díky které seděl v prostoru zapřený jako pták podpíraný vzdušnými proudy.
V celém principu není nic nadpřirozeného, jen je k tomu zapotřebí aktivovat jiné stavy našeho vědomí.
Při cvičení Air priest pracujete nejdříve s dechem. Sedíte na zemi nebo jiné rovné podložce a snažíte se s pomocí vyrovnaného dechu zklidnit si myšlenky. Potom se zaměřujete na to, aby se vzduch procházející vaším tělem stal něčím samostatným. Vzduch kolem vás a uvnitř vás jsou jedno. I vy jste vzduchem. I vy jste s ním jedno. Jste vzduch a nikdo a nic vás nezastaví. Dalším krokem je vytvořit si Bod. Bod, podle kterého se budete řídit, bod, o který se v prostoru můžete opřít, chcete-li se pohybovat. Svůj Bod si najde každý sám. Leží ve vzdálenosti dvou třetin délky vašeho těla, měřeno od srdce. Nejdřív se na něj můžete dívat, abyste věděli přesně, kde je. Potom ho zkusíte vnímat za zavřenýma očima. Je hřejivý, laskavý, mocný. Je váš.
Wing seděl ve vzduchu a pomocí energie si hlídal Bod. Potom zkusil Bod přesunout o kousek dál od sebe. Je třeba vytvořit si dostatečně silný zvyk na to, kde svůj Bod máte. Potom dokážete to hlavní. Dokážete se ve vzduchu pohybovat. Wingovi se podařilo přesunout Bod o nějakých dvacet centimetrů kupředu. Jeho vědomí nuceno zvykem a touhou být v konstantní vzdálenosti od Bodu přinutilo mužovo tělo přitáhnout se blíže k Bodu. Do vytoužené a přirozené vzdálenosti. Do nejsilnější koncentrace energie, kterou je člověk v klidovém stavu schopen vytvořit. Pohybovat se ve světě za světem není jednoduché, ale když to dokážete, splníte sami sobě největší sen lidstva. Sen o létání.
kapitola čtrnáctá - Dole i nahoře
Jamese zachvátila panika. Oheň a voda, dva živly, které pomáhají, dva živly, které ničí. James vždycky měl největší hrůzu z toho, že se buď utopí, nebo uhoří. Ne, že by se často dostával do situací, vyžadujících takovéto obavy, ale tohle prostě ve vás někde je. Třicet let vás něco takového vůbec nenapadne, a pak je to najednou tady.
Skrz stěny začal okamžitě pronikat kouř, který bez nějakých servítek nebo omluv hodlal nemilosrdně zabírat místo kdysi vyhrazené vzduchu. Dral se nosními průduchy a štípal do očí, plazil se místností a plul vzduchem. Chtěl být všude a vším. Věděl, že on není tím, kdo ničí přímo, ale že jeho hlavní úloha coby nepřítele všeho živého je ve vyvolání hrůzy. James padl pod náporem horka a fyzické slabosti na kolena. Snažil se dostat k oknu, kde sice šlehaly plameny, ale třeba kdyby ho vyrazil, nehledě na popálení, mohl by přežít.
V tom něco buchlo a James ucítil na předloktí prsty, které ho pevně uchopily. Byl tažen směrem k místu, kde předtím slyšel buchnutí. Nejprve ho napadlo se vzepřít, protože byl tažen přesně opačným směrem, než měl za svou záchranou zamířeno. Jenže svému nápadu s oknem stejně moc nadějí nedával, takže nakonec souhlasil s protichůdnou aktivitou, která sice v daný moment nedávala smysl, nicméně svojí naléhavostí přesvědčovala alespoň o nějakém záměru. To všechno se odehrálo během několika vteřin. Několik metrů se potácel tažen kamsi a pak ucítil nohou šourající se po podlaze, že podlaha tam má najednou okraj, že tam končí. Díra v podlaze? Kde by se vzala? Nebyl čas přemýšlet. Quiang, kterého si až teď uvědomil jako původce svého vlečení někam, už byl dole a tahal ho za nohy. James se tedy vzepřel na loktech za okraj otvoru, pak se svěsil, protože netušil, jaká hloubka je pod ním a pak se pustil. Dopadl téměř okamžitě, dokonce o dost dřív, než čekal, takže přistání nebylo z nejměkčích, ale hlavně byl kolem vzduch. Zatuchlý, ale bez kouře. "Pojď, musíme zmizet," zvedal ho z kolen Quiang. James se ještě naposledy podíval zpátky do otvoru nad sebou a uvědomil si, že takhle blízko smrti ještě nikdy nebyl.
Procházeli sklepeními univerzity a jen Číňan věděl, kam vlastně směřují. Nicméně bylo vidět, že cestu zná a že tudy nejde poprvé. Jamese začínalo jejich dobrodružství značně nebavit. "Quiangu, prosím tě, počkej chvilku. Musíš mi vysvětlit, co se to tu sakra děje. To seš nějakej špión nebo co, že do nás najíždějí autem, střílejí po nás, chtějí nás upálit. Přece mi nechceš namluvit, že tohle je ta tradiční čínská pohostinnost."
James stál opřený dlaněmi o stehna a ztěžka vydechoval. Napůl se usmíval vlastnímu vtipu, napůl pohledem žadonil alespoň o nějaké vysvětlení. Quiang se zastavil a podíval se na Jamese. Ten chlapík toho už má doopravdy dost.
"Jamesi, nevím nic s určitostí, ale napadá mě jedině, že by to mohli být lidé z univerzity, kdo po nás, tedy vlastně po mně jde. I když, pokud by to byla pravda, šli by teď už vlastně i po tobě, protože by věřili tomu, že ode mě něco víš."
"Co vím, Quiangu, co vím?" Znělo to netrpělivě a James se díval na Quianga a říkal si, že toho Asiata vlastně nezná. Jasně, je to hodnej kluk a vypadá, že bude dobrej kámoš, nakonec právě mu zachránil život, ale nic o jeho zázemí tady v Číně neví. Jako lump nevypadá, ale věřte Číňanovi.
Quiang vytušil, na co James myslí a s pousmáním řekl "Věci, který neví nikdo a oni zřejmě chtějí, aby to tak zůstalo. Pojď teď ještě chvilku, schováme se na jedno tajný místo a tam ti všechno řeknu. Musíš mi věřit. Teď už není cesty zpátky, na druhou stranu, cestou dopředu můžeš jenom získat. A věř mi ještě jednu věc," pokývnul hlavou Quiang a upřímně se zadíval do Jamesových očí. "Jsem tvůj přítel."
Quiang sice říkal "chvilku", ale ta se alespoň podle Jamese neskutečně protáhla, ani si nevybavoval, že by budovy, kolem kterých předtím procházeli, byly takhle rozlehlé. Pohybovali se chodbami, které zadumaně mlčely, jako by se s drobnou nevraživostí dívaly po někom, kdo je právě vyrušil ze staletého spánku. Bylo brzo ráno a James přemýšlel, jestli není zvenku slyšet vůbec nic kvůli časné hodině, nebo jestli by kvůli těžkým zdem dovnitř žádný zvuk nepronikl ani tak.
Asi po dvaceti minutách svižné chůze se konečně vymotali ze sklepních místností. Jejich cesta se při tom stočila dvakrát kolmo doprava, tedy by měli být na začátku druhého ramene velkého U vykresleného půdorysem budov zázemí knihovny.
Quiang otevřel dveře do chodby a vystrčil za ně rychle hlavu. "Nikdo by tu takhle ráno ještě neměl být, ale radši budeme opatrní." James si pomyslel, že dřív by mu taková obezřetnost přišla poněkud nadbytečná, ale po událostech posledních dvou dnů ji beze zbytku schvaloval.
Proběhli krátkou chodbičkou a vydali se po schodech nahoru. Drželi se neustále při zdi, co kdyby náhodou. Široké chodby a prázdná schodiště sice osvětlovalo ranní slunce, ale i tak dávaly předčasným návštěvníkům na vědomí, že s ponurými prostory sklepení jsou už o nepaměti více než zadobře. Za několik minut se dostali až nahoru, skoro pod střechu, kde Quiang v zapadlém výklenku našel, zřejmě po paměti, menší, dřevěné dveře. Zašátral rukou po zdi a jedna cihla se pohnula. S vítězoslavným úsměvěm ze skrýše vytáhl malý mosazný klíč. Vsunul ho do zámku, otočil a dveře se s nepříjemným vrznutím otevřely.
kapitola patnáctá - Na útěku
Když se onoho večera Switch vracel domů, bylo všude spousta světel. Červená, modrá, bílá. Vzduchem poletoval zmar a neštěstí. Davy lidí se kývaly jako obilné stvoly a otvíraly ústa. Zvuky se nad jejich hlavami spojovaly v kakofonii výkřiků, sirén, vzdechů a elektrizovaného hukotu velkoměsta. Měsíc křičel o samotě, mraky mu vmétaly do tváře políčky zoufalství a vítr míchal tohle všechno dohromady do koktejlu nepochopitelnosti. Před Switchovýma očima se zpomaleným tempem vznášela nosítka s jeho matkou a mizela v hladovém chřtánu historie. Potom jiné ruce nesly malého bratříčka do jiného vozu. Stál tam ještě dlouho. Prázdnota omývala jeho sotva šestiletá ramínka jako horský potok oblé kameny pod nesmlouvavými svahy činžáků. Noční vítr jen stěží vysoušel slané kapky na jeho tváři.
Utíkal pak domem nahoru, přes svoji milovanou půdu, vystoupal s námahou po dřevěném schodišti po straně a strčil do dveří vedoucích na střechu. Ještě několik stupínků žebříku, a pak už byl na střeše. Zalezl na plošinku obepínající komín a posadil se tam na dřevěnou podlážku. Kolena přistrčená k bradě, na chvíli zavřel oči. Nechal to všechno plynout. Čas. Řeka. Události - ryby v ní. Plavou po proudu a neptají se po důvodu. Nehledají břehy. Jen jsou. Tátovy oči. Maminka. Její prsty mě hladí ve vlasech. Plavou. Neptají se po důvodu. Jen jsou. Čas. Za zavřenýma očima plyne jinak. Bere všechno zlé a přivábí nový potěr. Hvězdná obloha na vnitřní straně víček roztáčí svět. Chlapec usnul.
Nevěděl, jak dlouho spal, ale když otevřel oči, byla hluboká noc. Probudil ho zvláštní pocit. Znáte to. Nikde nic, ale vy cítíte, že se něco děje. Vyskočil na nohy a rozhlédl se kolem. Chladný vzduch mu přeběhl po celém těle. Světla města připomínala přítomnost života, temnota tady nahoře brala iluze. Najednou se všechno kolem proměnilo. Realita byla mnohem plastičtější. Stíny získaly tvary a světla zářila měkčeji. V tom ho Switch uviděl. Černá postava pokrytá vrstvou elektrických výbojů po celém povrchu těla. Muž běžel po hřebenu sousedního domu a rychle se přibližoval. Chlapcovi se zdálo, že postava dělá nepřirozeně dlouhé kroky, spíš skákal, ne, jakoby klouzal vzduchem, a vždy jednou za pár metrů se lehce odrazil od hřebene.
Wing cítil svoji šanci. Když zničíte kohokoli, kdo ovládá Sílu, v prostoru světa za světem přibyde energie, vaše potenciální energie. Chlapec je slabý, zranitelný, v těžké životní situaci, chybí mu zkušenosti. Bude to hračka. Stačilo přesunovat svůj Bod nad hřebenem střechy v úrovni očí a jednou za čas se odrazit. Energii, kterou ještě neuměl plně ovládat, mohl tak snadno dočerpat. Blížil se k chlapci velmi rychle.
Switch pochopil, že situace se prudce mění k horšímu, otočil se a aniž by přemýšlel o tom, co jde a co nejde, rozběhl se stejným způsobem jako muž. Nevěděl nic o žádném Bodu, nebo jak přesunovat energii, jen v něm prostě někde byla schopnost nelpět na zákonech tohoto světa. Dlouhé hodiny prosezené na půdě a jiných místech, kdy se učil vnímat sám sebe v dimenzích toho jiného světa, do kterého se nejdřív náhodou, potom už úmyslně vracel, ty hodiny teď úročil. Temná postava se trochu zarazila, když uviděla chlapce, který se dal na útěk a ještě ke všemu způsobem, který nemohl znát.
Switch se zamyslel nad tím, co dělá a v ten moment se mu smekla noha a on ucítil, že ztrácí rovnováhu. Pár vteřin jel po střeše po zádech, pak se začal kutálet. Koutkem oka ještě zahlédl Winga, jak se bez rozpaků vrhnul jeho směrem. Běžel po šikmé ploše střechy, jako by to byla běžná sportovní disciplína. Nataženýma rukama se snažil uchopit svoji kořist, na kterou však ještě stále neměl šanci dosáhnout. Bylo dílem několika okamžiků a chlapcovo tělo se dostalo k okraji střechy. Útočník běžel, skoro padal, ve velmi ostrém úhlu za ním a už byl od něj asi na metr daleko. Switch se smekl přes hranu střechy a mužova ruka promáchla v pokusu o jeho zachycení. Když viděl, že chlapec padá volným pádem, skočil za ním po hlavě dolů.
kapitola šestnáctá - První lekce
James následoval Quianga dovnitř, do místnosti, která vypadala na první pohled jako půda. Byli až pod střechou jedné z administrativních budov knihovny a rovnou se přesunovali k jednomu z oken, která byla hned nad úrovní podlahy do střechy zabudována. Okno bylo veliké a dalo se na dvou skládacích ramenech vysunout celé nahoru a opřít tak o střechu zvenčí.
James ihned ucítil závan chladného ranního vzduchu a krom toho ho praštil přes nos zápach páleného benzínu. "Pojď. Pojď se podívat, co zbylo po naší noclehárně." Quiang se držel okraje okna a uhýbal na stranu, aby se vedle něj ještě vešel James. Ten se zvědavě přitáhl blíž k okraji a zahleděl se na místo, z kterého před několika desítkami minut utekli. Útočníci už pochopitelně na místě nebyli, namísto nich se však seběhli první studenti a několik pracovníků univerzity, kteří už se chystali do práce. Na uhašení hromady, která z boudy zbyla, stačilo jedno větší hasičské auto, i tak byl na místě mumraj, který si tohle poklidné ráno nezasloužilo.
James vlezl zpátky dovnitř a posadil se na jednu dřevěných beden, které mohly skrývat stejně tak dobře staré vzácné tisky, jako i milióny listů záznamů o studentech, které nikdy nikdo nebude potřebovat, protože je nahradily údaje v počítačovém systému. To druhé bylo pravda, ale Jamesovi se mnohem lépe sedělo s představou slávy a historie pod jeho hýžděmi.
Mávl unaveně rukou ke kamarádovi. "Nejvyšší čas všechno to vybalit, Quiangu. Než někdo zas najde způsob, jak nám to dramaticky překazit. Jsou dvě věci, po kterých teď zoufale toužím. Pořádný kafe a pořádný vysvětlení toho všeho. Doufám, že aspoň jedno z toho mi můžeš nabídnout." "Kam bych tak skočil pro kafe," zažertoval Quiang, ale i na jeho tváři bylo vidět vyčerpání a prožívané napětí. Vykročil směrem k Jamesovi a posadil se proti němu. Bylo na čase přijít s informacemi.
Dva mladí mužové seděli proti sobě, oba plni emocí z prožitků posledních dní, plni vzpomínek, které vyplouvají na povrch právě v čase, kdy by je člověk nejraději zaplašil, plni života, nadějí a plni otázek. Quiang věděl, že ten okamžik, kdy je třeba Jamese se vším seznámit, právě nadešel, protože pokud musíte čelit nebezpečí, tím nejhorším, co vás může potkat je, když nevíte, odkud ono nebezpečí pochází. Zvenku bylo ještě stále slyšet hlasy, vítr se točil kolem krovů a ráno se probouzelo do svého království. Do téhle kulisy se pomalu začal vplétat příběh, vycházející z Quiangových úst.
"Tenkrát jsme byli studenti, stejní jako ti, kteří těmihle zdmi procházejí dneska. Byli jsme v prvním ročníku a úplně nejvíc nás zajímalo, kam půjdeme odpoledne po škole, případně kam jít místo školy. Ne, že
bysme si nevážili možnosti vzdělávání se, ale znáš to, mladá mysl snadno těká mezi nutným a nezajímavým a tím, co ji bezprostředně zajímá. A nás tehdy zajímalo všechno jiné než škola. A tehdy jsme se také doslechli o Bratrstvu." Quiang se na chvíli odmlčel, bylo vidět, že za očima loví přízraky minulosti, jejichž odlesky se James snažil zachytit.
Bylo na první pohled zřejmé, že Quiang přichází s něčím velkým, s něčím, co už dlouho leželo v jeho duši neotevřeno. Jako dopis od vaší milé, kde víte, že se s vámi loučí, dopis, který nechcete ani zahodit, ani číst. Dopis vaší nejniternější minulosti. Asiat se zadíval do očí bílému muži vedle sebe. Jemu to řekne, protože už od první chvíle, kdy se potkali, cítil, že to jednou udělá. A události po jejich příletu sem to jenom uspíšily. Už nejde čekat. Pousmál se a pokračoval.
"Nejdřív to byly jen zmínky, něco, co občas mezi lidmi zaslechneš. Ale když se začneš na něco soustředit, tvůj zájem přitáhne ty správné informace k tobě. A slyšíš víc. Začneš se vyptávat, hledat, nacházet. Začneš být ve víru událostí, podobně jako my teď. Dozvěděli jsme se s mými přáteli, že už od pradávna existuje mezi lidmi nauka o takzvaném světě za světem, o světě, který existuje vedle toho našeho, a který lze ve zvláštním stavu mysli nejen vnímat, nejen ovlivňovat dílčími zásahy, ale při správném tréninku se v něm i pohybovat. A tyhle schopnosti, což je na tom to největší, lze přenášet i do našeho vnímání reality, do našeho světa." James koukal značně nechápavě, ale protože věděl, že to, co jeho nový přítel říká, by nakonec mělo dostat nějaký smysl a osvětlit to, co se kolem děje, přikývl na znamení toho, že vnímá, že poslouchá a pobídl tak Quianga k pokračování.
"Tuhle nauku už od počátků střeží Bratrstvo, tedy skupina lidí, kteří nechtějí, aby se tyhle informace dostaly do nepovolaných rukou. Bratrstvo existuje nezávisle na společenských vrstvách, na věku členů, jediným omezením vždy bylo to, že se členem nesměla stát žena. Jak jsme se dozvěděli, nositeli a ochránci nauky bývali moudří mužové, kteří vždy dokázali zhodnotit, je-li nový člověk hoden předání takového daru. Ale v posledních desetiletích dvacátého století se začala nauka dostávat k lidem, kteří neuměli s mocí, kterou jim nauka dávala, zacházet. Jako vždycky selhal nakonec lidský faktor a moc je tím nejsilnějším svůdcem, kterého svět všeho živého zná."
James začínal vidět obrysy toho, co se mu Quiang snažil načrtnout. "Začínám tušit, co bylo dál. Moc jste se do toho zapletli a ti zlí po vás začali jít. Tys utek do Států a myslel sis, že na tebe zapomněli. Když jsme sem přijeli, zjistil jsi, že nezapomněli. A teď jsme v tom až po uši, je to tak?"
"No, vzals to trochu hopem a pár podstatných věcí jsi vypustil, ale když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně jo. Jsem překvapenej, že někteří lidé na západ od Pekingu jsou tak inteligentní" Quiang byl rád, že James chápe věci rychle. Zasmáli se Quiangovu vtipu a Jamese pak zajímalo, co budou dělat dál. Quiang měl ale ještě něco na srdci.
"Jamesi, jsem potěšenej, žes mi to vyprávění tak zkrátil, ale... ale abys neměl pocit, že už víš všechno nebo... nebo že jsem ti pro vývoj věcí něco zásadního zamlčel...tak.."
"Tak?"
Quiang se zvedl a došel k otevřenému střešnímu oknu, ze kterého předtím koukali na spálenou strážní budku. James naprosto netušil, co se chystá a tím větší překvapení to pro něj bylo. Ale přesně toho chtěl Quiang docílit. Vystrčil na střechu jednu nohu, pak druhou, otočil se čelem do místnosti a oběma rukama se při tom držel horního rámu okna.
"Quiangu, co to...?"
Drobný Asiat se chvilku držel a bylo vidět, že se soustředí. Potom se pustil rukama okna, mírně se odrazil do prostoru a ve vzdálenosti jednoho metru od okna .... a asi dvaceti metrů nad zemí ..... se usadil do perfektního tureckého sedu. Díval se při tom na Jamesův obličej, plný neskrývaného úžasu. Několikrát pokynul hlavou jeho směrem ve významu "tak teď už víš" a potom se úplně neslyšně a rychle vrátil dovnitř. Posadil se zpět na svoje místo. Ještě je o čem mluvit.
kapitola sedmnáctá - Kniha sedmi nauk
Čtyři studenti prvního ročníku zrovna neřešili svůj domácí úkol. Běželi, co jim síly stačily uličkami starého Pekingu. Noc byla tichá a tak se jejich kroky a sípavý dech rozléhaly všude kolem. A naopak, stačilo zastavit a mohli slyšet dusot jejich třech pronásledovatelů. Ti si nejenže nedělali starosti s tím, jestli je někdo uslyší, ještě navíc jako by je vůbec nezajímalo,že vypadají poněkud netradičně. Zahaleni do tmavých splývavých hábitů s kápí zakrývající oči, museli počítat s tím, že někomu přijde jejich oblečení .... nemístné. Ale kupodivu to nikdo neřešil, dokonce se zdálo, že kolem vlastně vůbec nikdo není.
Je zajímavé, jak dokáží lidé vycítit přítomnost nebezpečí, se kterým nic nenadělají. Studenti ale nezastavili, aby poslouchali kroky zakuklených, uháněli směrem k budovám univerzity a jak se předem domluvili, sejdou se na smluveném místě. Rozdělili se. Byla naděje, že když se rozdělí, mohou tím pronásledovatele zmást. Nejmladší z nich nesl to, co chtěli. To, co se před dávnou dobou ztratilo, a čtyři nenechaví študáci velkou náhodou našli. To, co jim vůbec nepatří a musí být navráceno do rukou právoplatných majitelů. A potom musí být zapomenuto všechno, co by nějak připomínalo tuto politováníhodnou chybu strážců vědění. A nejsnadněji je zapomenuto to, co není.
Ten nejmladší právě vběhl na nádvoří univerzitní knihovny. Nebylo jasné, jestli zmizel pronásledovatelům, a vlastně ani nebylo jasné, jestli zrovna za ním nějací byli. Ale tohle může řešit až potom, až se schová. Po levé ruce se najednou vynořil stín zpoza domku pro strážného. Stín měl prapodivný tvar. Vypadalo to jako malé sousoší, které se velmi pomalu přibližovalo. Jeden ze zakuklených držel nůž na krku jednoho z kamarádů a blížil se. "Dej mi to. Jinak zemře." V tom tichém hlase bylo něco silně zlověstného. Nepřipouštěl kompromisy.
"Rychle," rozkázal zakuklený a přitiskl čepel na krk svého zajatce. Ten nejmladší právě řešil dilema. Zakuklenec blufuje. Nemůže přece vědět, jestli zrovna on nese, to co chtějí. Ale zase může použít ten nůž a pak se vrhnout na něj a zjistit si to. A taky přemýšlel, jestli to, co mají, stojí za smrt kohokoliv z nich. Sáhl pod oblečení a opatrně vytahoval zabalený předmět. "Opatrně," s mírným pokývnutím hlavou směrem k sobě pronesl zakuklený. Ten nejmladší viděl vděčnost v očích kamaráda úpícího pod tlakem ostří. Co když ho ale stejně zabije?! "Pusťte ho, dávám Vám to přeci."
Vtom něco zasvištělo vzduchem. Zakuklenec jen nepatrně stihl natočit hlavu, ale útok byl i pro něj překvapivě rychlý. Velká dřevěná plocha se zaleskla ve svitu polovičního měsíce a dopadla na hlavu zboku. Dvoumetrové prkno dokáže při dostatečném švihu omráčit kohokoliv. Ruka pustila nůž a postava, která o něj právě přišla, se skácela k zemi. Zřejmě nebude ve stavu duchem nepřítomných moc dlouho, takže nejlepší nápad jistě bude zmizet. Tři kamarádi se ztratili v nepoužívaném domku strážných a doufali, že i poslední z nich se brzy ukáže. Jenže neukáže. Zítra ho najdou bez života pohozeného před domem jeho rodičů stovky kilometrů odsud. Bude to znamení pro ostatní, že není těžké zjistit, kdo jsou. Že ti, kteří sáhli na to, co jim nepatří, za to zaplatí.
Ale teď troje rychlé boty proběhly bludištěm chodeb až k půdním prostorám, kde měli svoji skrýš. Posadili se na provizorní stoličky, divoce dýchali a dívali se na sebe navzájem. Usmívali se jako vítězové po závodu. "Nechtěls mu to ale dát, že ne," pronesl ten, který se stihl schovat za domek strážných a osvobodil je.Ten nejmladší vlastně ani nevěděl, co na to říct. Ví jen, že než se objevila záchrana, viděl prosebné oči svého kamaráda, který nechtěl zemřít. A že na jeho místě by taky kašlal na jakékoliv tajemství. Teď tedy jen pokrčil rameny a byl rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Vytáhl v hadrech zabalený předmět, položil ho na bednu uprostřed jejich seskupení a rozbalil.