Jak se žije s gurmánkou
kapitola 1. – Jak ji získat
Snadno by mohl někdo získat dojem, že život s gurmánkou je něco, co si objednáte v eshopu a lusknutím prstů máte doma lahodnou ženu s rafinovanými jídly. Nebo obráceně. Hned tady vás zabrzdím a většině z vás seberu veškeré naděje. Abyste získali takovou ženu, musíte se narodit jako požitkář nejvyššího kalibru. Nemyslím tím zmlsaného idiůtka mafiánských rodičů se zlatým oboječkem kolem novorozeného krku. Ani nemám na mysli maličkého tlouštíka dvou o něco odrostlejších tlouštíků, který spase všechno, co mu rychlá strava rychlé doby přinese na aluminiovém tácku. Mám na mysli kompletního vychutnavače života, se vším, co každodenní zákruty každému z nás přinášejí. Někoho, komu ve třech letech září oči nad míchanými vajíčky, malého chlapíčka zamilovaného do obyčejných topinek s česnekem, velikonočních jidášků od babičky nebo jen ve školce na tácku naservírovaného chleba s jakousi pomazánkou. „Prosím přidat!“.
To byla věta, která budoucího šťastného výherce vynalézavé gurmánky proslavila v tehdy ještě socialistickém zařízení pro předškolní děti. Táhne se to se mnou pořád a metabolický bůh ví, proč nevážím tři sta kilo a nepíšu blog o jídle pevně připoutaný k posteli v zařízení pro ty, kteří jídlo milují až příliš. Je to zázrak. Moje absence v takovém zařízení, stejně jako je zázrak, že jsem ji potkal. Říká se, že je to naladěním mozku, že si přitáhnete do života to, co potřebujete. Na co neustále myslíte, zhmotní se jednoho dne do vaší všednodenní reality. Někdo si vyčaruje porsche, jiný rakovinu. Já, upřímně řečeno, porsche úplně nemiluju a s hysterií sobě vlastní se snažím přežít na téhle planetě co nejdéle. Proto jednoho dne přišla ona. Řekněte, jakou byste vymysleli ideální kombinaci dědičnosti, osobní historie a životního naturelu, aby se z toho vyloupla gurmánka jako vyšitá? Jakýsi základ, protřepat, nemíchat, přikápnout něco neklidné maďarské krve, trochu rozmýšlivého češství, kyblík slovenské přirozenosti. V mládí sama doma s nechutí požírat blafy, sama se vzpomínkami na babičkovskou pohostinnost, sama s touhou někomu ty geniální dobroty připravovat.
Pak přijde on, tedy já. A ten zjistí, že nejlepší svíčková není ze svíček, ale z lásky. Že za každým talířem jsou hodiny u plotny a tisíce malých zkušeností, vysochaných z chyb, vzteku, omylů a hledání nových cest a hledání chuti začít znovu něco, co se už sedmkrát nepovedlo. Tak tady sedím, mám před sebou, dá-li bůh, ještě nějakou porci života, mám před sebou jídlo, za které bych v nejpoctivější restauraci zaplatil zaslouženě nekřesťanské peníze a vedle sebe mám ji.
Někdy je náladová a to si hned vzpomenu na tu nezbytnou příměs národa s nejnesrozumitelnější řečí snad krom islandštiny. Někdy je upřímná, až mi skáčou oči z důlků a já si připomenu, že bez tej slovenskej nátury chyběla by v tej zmesi akási doležitá prísada. Někdy je zadumaná, a já si uvědomím, jak ti zadumaní čeští mudrlanti často svými nápady a výkony válcují celý širokoúhlý svět. Tak a už to víte. Mám ji doma a užívám si svůj jackpot, který jsem získal bez sázení na jistotu. Ale to jsem zdůrazňoval už na začátku, celé je to o tom, umět se narodit.
kapitola 2. – To se nedá jíst!
Tohle jste už dozajista taky viděli, třeba ve filmu. Zhnusený malíř, mistr štětce, dívá se na skvost, který má před sebou, který z hloubek nicoty vytáhl umem a vášní na povrch plátna. Dívá se na to, za co by mu zástupy babralů trhaly ruce a prodejci ze zlatem obložených galerií líbali bosé nohy a on? S bolestným úšklebkem ve tváři zírá na tu hrůzu před sebou, skoro se mu zvedá žaludek. Jak někdo, proboha, mohl vytvořit něco takového, takový hnus! Leze ze štaflí, trhá rozezlenou rukou mistrovské dílo a škrtá tak svůj další zápis do síně slávy lidských dějin. Stejně tak moje gurmánka.
Naštěstí při tom neleze po štaflích, ale jinak je to totéž v bledě zelené. „No to je strašný!“ Pohodí na stůl něco, z čeho by si na zadek sedli minimálně v půlce lepších hospod v okolí. Mistička se zakomíhá a nespadne se stolu. Vypadá to dobře, ale bojím se to říct. Kdo jsem, že bych měl pronášet taková hodnocení. Kdo jsem, že bych se hádal s NÍ. Špitnu s mírnou dávkou sebevědomí „vždyť to vypadá dobře“. „Jo jenom dobře?! Vidíš!“ „To ale nemá vypadat dobře, to má vypadat výborně! A navíc jsem to přesolila.“ Ochutnávám. Je to boží. Neřeknu to nahlas. „No co, hnusný, že jo?“ Zavrtím hlavou, „mně to dost chutná“. „No to je jasný, ty bys sněd všecko.“. V podstatě má pravdu, ale to se nevylučuje, ne? Že bych byl schopen sníst i břečku přece neznamená, že tohle břečka je. Ošklíbá se, evidentně s mnou nevyřčeným názorem nesouhlasí, odnáší mističku a zkouší s tím něco udělat.
Další kroky stav problému jenom zhorší a tam už musím souhlasit, teď už se to nedá jíst. „Vyhodila jsem spoustu skvělejch surovin kvůli takovýhle …“. Mám trochu hlad a původní obsah smutné mističky bych si dal dost rád, jenže ten už teď neexistuje. Nová varianta obsahu mističky už ale není vlivem zoufalých zásahů jenom překombinovaná hrůza, už to není ani břečka v původním přehnaném významu toho slova, teď už je to břečka s uměleckými sklony a to se fakt nedá. „Nejradši bych to hodila z okna!“ zuří bohyně a chvilku to vypadá, že dole na dvoře bude za pár vteřin skučet mistička třípatrového doletu. Kydne to do koše a vyndá párky. „Jestli budou smrdět jak ty párky minule, tak se neznám“. Nejen kvůli párkům se modlím za stav střívkaté uzeniny a chystám hořčici a křen na stůl. Párky nakonec ujdou a situace je zažehnána.
Máte pocit, že tohle se přece jednou vydržet dá? Výměnou za každodenní laskominy neobvyklého charakteru? Máte částečnou pravdu. Výměna tady skutečně je, ale není pravda, že by se tahle situace opakovala příliš řídce. To takhle sedíte v práci a najednou telefon. „Víš, co jsem dneska uvařila? Jak máš rád to masíčko s rejží a s takovou tou omáčkou, jak jsem dělala minule. Akorát dneska jsme tam přidala kardamom.“ Usmívám se do telefonu a trochu se mi potí čelo. Přikyvuju, že se těším na odpoledne a hned jak zaklapnu telefon, spěchám se podívat, co je to kardamom a zda se aspoň trošku hodí do „toho masíčka, co mám tak rád.“ No, podle odborníků se tam nehodí a kardamom rozhodně nechutná každému, ale tentokrát musím vyseknout hlubokou poklonu mojí bohyni z kuchyně a uznat, že tenhle nápad byl zas pro změnu majstrštyk. Mňam. Jenom si to někam ulož, ať víš příště, jaks to dělala. Jo a takhle nějak začala psát svůj blog, ale o tom až příště.
kapitola 3. – Blog
Říká se, že doba je zlá, ale já myslím, že některé vymoženosti elektronického pokroku nám rozhodně prospěly. Kupříkladu taková hospodyňka minulého století kdyby chtěla uchovat všechny své recepty na jednom místě, s obrázky, doprovodnými texty a ještě chtěla bavit posluchače a diváky, musela by obrázky svých laskomin rozvěsit po plotě vlastního hospodářství, čímž by zakryla výhled na mrkve, pažitku i cibulové natě, postřehy by pak halasně vykřikovala na návsi či u táborových ohňů a diváci by takovou hospodyňku – novinářku nejspíš nechali zmizet někde v lese pod jehličím. To dnes máme jinačí možnosti.
Žena, gurmánka, odskočí mezi coq au vine, telecím brzlíkem a redukováním demi-glace k monitoru počítače, přihlásí se a už je ve svém literárním biografu. Hned zkraje nahodí fotku, jak probíhala příprava, pak to popíše, lidstvo receptů chtivé ocení dramatické shánění nedostupných surovin, druhá fotka třeba krvácejícího prstu, popis, jak že se to stalo, záběry z nemocnice, ne, to už přeháním. Je pravda, že člověk v hlavě všechno neunese. Že když budete chtít zopakovat paštiku, přesně tu, kterou jste na podesáté vyladili k dokonalosti, že je vážně dobré mít všechno někde pohromadě zaznamenáno. I s těmi obtížemi při obíhání tržnic, s nakrojenými prsty a s fotkami, z kterých z rozpáleného srnčího hřbetu voní nejdomáčtější ze všech paštik na světě. Správná fotka totiž voní. Rumovou trestí kolem vánočního stolu, špalíčky špeku prskajícími nadšením, že už je vyndáváme z trouby.
Když pak gurmánka sedí s nohami na stole a zaslouženě odfukuje po nabitém dni a spolu prohlížíme kulinářská dobrodružství vetknutá do šablonek virtuálního světa za počítačem, vzpomenu si pak vždycky na ty hospodyňky zakopané v temných lesích a projevuju vděčnost za to něco z mála dnešní doby, co zaslouží aspoň mírný potlesk. Ne ale upřímně, když nad tím teď přemýšlím, mám já vlastně dvojí štěstí. Každé nahlédnutí mezi stránky blogu mojí bohyně mi znovu vrací zážitky, jež jsem třeba loni v květnu měl to štěstí mít nad zmiňovaným kokrháčem na víně. Díky blogu a fotkám nakrojených prstů můžete i vy prožít aspoň polovinu z toho, co zažívám já. Je to pýcha, co teď prožívám? Já vím, měl bych se stydět. Pisálek chechtá se potutelně mezi prsty.
kapitola 4. – Jídlo ze školky
Repertoir ženy, gurmánky, byste na první pohled viděli značně zkresleně, věřte mi. Jistě si představujete, že máme doma k nedělnímu obědu fialovou kostičku třesoucí se strachem nebo konzistencí ze strany na stranu v rytmu virtuózního swingu, s každým nakloněním hrozící padnout do cákance omáčky z exotického ovoce, kdy cákanec opravdu neznamená talíř plný omáčky, ale šmouhu na talíři, jako když zakopne miniaturní klaun v manéži a nohou, omočenou v barvě manga, smýknul po podlaze.
My když s mojí gurmánkou doma sníme, co zas sníme, přicházejí na přetřes spíš řízky v trojobalu než fillety mignon, polévka z brambor s houbami nežli krevetová bisque a koláč s tvarohem mívá navrch nad pestéis de nata. Tohle je důležité, abyste si zapamatovali. Gurmán nerovná se snob a extravagance není totéž co nápaditost. A já, ať už jsem kdo jsem, a nejsem, kdo nejsem, vnímám gurmánství jako jemnou schopnost vynalézavosti, improvizace, využívání zkušeností a kombinování chutí víc než jako umění šokovat obecenstvo barvou, konzistencí, chutí nebo kombinacemi.
A jednou mě ta moje gurmánka úplně odrovnala, když řekla: „A stejně jsou nejlepší ty jídla, co jsme měli ve školce. Říkám jí „počkej, jak to?“ „No normálně.“ Taky byste čekali něco, co zní francouzsky a ona si řekne „jako ve školce“. „No vono to máš tak. Když jsme byli ve školce, paní učitelky byly ty starý paní, co vařily z vývaru, maggi buď nebylo, nebo ho daly na stůl jen učitelkám, maso bylo maso a banán měl chuť banánu.“ Představím si ty babči ve školce a nutí mě to se zamýšlet a přehodnocovat. Takže to by potom gurmánství znamenalo ze strany kuchaře především poctivost při výběru surovin, dodržování receptů a stanovených postupů, nezastavitelnou sílu jednoduchosti a krásy jídla servírovaného s láskou.
Možná má ta moje gurmánka pravdu. Dneska už se všechno překombinovává a ani žaludek ani oči ani chuťové pohárky už na to nejsou zvědavé. Co se týká jídel ze školky, dvojnásobně mi drahá polovička jednoho dne vyrazila dech, když vesele prohlásila: „uvařila jsem ti mlíkovku!“. První vyražení dechu způsobilo ono prohlášení, mlíkovku mohly už tenkrát pozřít maximálně tak tři procenta dětí a jedno procento dospělých. Druhá ztráta dechu přišla společně s talířem na stole, bylo to skvostné. Krémová mlíkovka s medvědím česnekem a Jobovými slzami hřála a překvapovala s každou zákrutou chuti. Máslo, medvědí česnek a nakonec pro lidi, kterým například chutnají kroupy a podobné plavající dobroty, slzovka obecná, někdy označována jako Jobovy slzy, čínsky Yi yi ren a japonsky Hatomugi. To abyste se taky vzdělali. Je skvělá. Slzovka i ta polévka. I ta gurmánka.
kapitola 5. – Neberte ji do restaurací
Vemte, prosím, název této kapitoly vážně. Předpokládejme, že se vám poštěstilo, máte doma gurmánku, denně požíváte nebeských laskomin, mnete si ruce, až se vám od nich kouří a pak si jednoho dne všimnete, že je ta vaše osůbka nahrbená nad plotnou jakási utahaná. Zdrchaně popošlapuje o ty své dva krůčky k plotně a ke krájecímu prkýnku zpět, vaří s láskou, ne že ne, ale ten elán, nebo jak by řekli Francouzi esprit, jako by malinko vysublimoval. Říkám jí: „drahá, nejsi nemocná?“ Ona že ne a dál cvaká nožem zády ke mně. „Jsi z něčeho smutná?“ A zase vrtí hlavou a zase přešlapuje mezi plotnou a prkýnkem znatelně bez nadšení. No to bych se na to. Zvednu se a jdu ji obejmout a vyčíst jí při tom tajně z obličeje, kde je zakopaný pes. „Když já musim furt vařit!“ Vyhrkne najednou a přestane přešlapovat. A víte, že je zle. Jak se gurmánka začne hroutit, může se vám taky sesypat úplně.
Stydíte se, že vás to nenapadlo dřív a navrhnete v zápalu nadšení návštěvu restaurace. Ať si vybere. Kam půjdete a co si dá. Ať se nechá rozmazlit mistry nože, ať se nechá hýčkat vůněmi z klokotajících rendlíků bez vlastní námahy. To by v tom byl kaťák, aby se jí nerozzářily oči.
Pokud máš dojem, milý čtenáři, že právě tady končí trable a situace se rozjasňuje, jsi na nebetyčném omylu. Svátečně oblečeni vyrážíme vstříc zážitkům žaludečním, ve dveřích vyhlášeného podniku se klaní pikolík, u okolních stolů sledujeme mizející sousta a natěšeně usedáme jako prach na kolem rozestaveném nábytku.
Půl hodiny nám nesou pití a tím dají gurmánce prostor koukat ostatním po talířích. „Hele ta roštěná vypadá dobře. Viděls tu svíčkovou, slušná kejda. Ale ten vývar docela voní, jak ho nesli kolem.“ Na jídeláku vybíráme ona výpečky se špenátem a já guláš. Předtím jednu porci vývaru, abychom ho vyzkoušeli, když tak krásně voněl. Odtikávají hodiny do soumraku. Zatahují se mraky a andělé za dělenými okny renesančního domu temně hučí své poslední requiem. Už to nesou. Pikolík se usmívá a to by neměl. „Přeji dobrou chuť.“ Odejde. Jíme asi sedm vteřin. „Jak může někdo uvařit špenát bez česneku?! No ten bramborovej knedlík se dá. Je tužší, ale jde to.“ Krájí maso. Už tuším, že dneska jí oči zářit nebudou. „A je to příšerně slaný. To se nedá.Jaký to máš ty?“ Já zkouším vývar a působí nezajímavě. Pak ochutnám guláš a působí průměrně. Dává mi ochutnat její jídlo. Dávám jí ochutnat moje jídlo. Dáváme si vzájemně za pravdu. Za chvíli jsme šli domů.
Obloha zůstávala zamračená ještě dlouho potom, co jsme platili a co se moje gurmánka udržela a na pyšný dotaz pikolíka, jestli chutnalo, odpověděla pravdivě ale bez přehnaného rozhořčení. Řeknu to rovnou. Od té doby jsme byli v restauraci ještě asi čtyřikrát a jednou, jednou jsme byli spokojeni oba dva a to ještě byla restaurace nepálská. Nerad bych, abyste získali dojem, že gurmánky mají nosy nahoru. Nevím, jak ty další, ale ta moje rozhodně ne. Jen nemá ráda nafoukanou nepoctivost a vědomé obelhávání chuťových pohárků draze platících zákazníků. Koukám na ni. Zas o své dva krůčky směrem k plotně a zpět. Vaří špenát a výpečky. Za chvilku nese talíře. „Tak, řekni!“ Musím ji obejmout. Myslím, že za našimi okny nepatrně zpoza mráčku vykukuje slunce.
kapitola 6. – V papričkovém ráji
Chilli papričky se člověku vetřou do života jako kousíčky jalapeňa na pálivé pizze a pak ho ovládnou jako mocná královna Moruga, postupně a nevratně. Spisovatelé bývají ten typ, který se pro něco nadchne a zbytek rodiny pak musí zvedat obočí a vůbec provádět další náročnější věci s novým nadšením související. Gurmánky pak bývají po boku takového autora zasaženy touhou objevitelskou a obšťastňovací. Kam se to dá dát? K čemu se to vůbec nehodí? Pálí tohle hodně? Pálí. Ale pěstovat ti to nebudu. (Pěstuje). Myslíš, že by se to mohlo plnit? (Mohlo). Tyjo, tahle mletá je úplně boží. (Byla). „Přidala jsem trochu tamtěch do guláše, myslím, že se to nedá jíst.“
Začátky byly nejisté, opatrné, přecejenom člověk si zahrává s ohněm. A i když pálivé moc nemusí, moje radostné výkřiky „tyjo, to chutná jako nějaký ovoce!“ brala tak vážně, že se překonala a nebála se ochutnat. Ono takové gurmánství totiž není jen ukazování prstem co jo a co ne, ale taky objevování. A vynechat z repertoiru takovou surovinu, jakou je chilli paprička, to by znamenalo jisté a nemalé omezení.
A tak moje drahá přidala už chilli snad do všeho. Dýňová polévka. Guláš. K trhanému vepřovému. Butter chicken (pecka!). Pečená žebra. Indické masové party kuličky. Nebo trhaný kančí hřbet. Všichni, kdo nás znají, už se teď bojí od nás něco ochutnat, jestli v tom není zabijácká paprička. Když moje gurmánka vytáhne štrůdl, celá ulice se rozuteče. Když upeče sušenky a dá je na stůl, shánějí spolustolovníci kněze, aby odříkal ty svoje věty pro zahnání démonů.
Speciální případy se odehrávají na našich srazech milovníků chilli. Většina z téhle party sama vaří dobroty, takže si dáváme ochutnat navzájem a většina z nich neumře na trochu caroliny reaper na slunečnicových semínkách. Pro představu pálivost caroliny reaper oproti slovenské paprice je jako nechat si přejet nohu koloběžkou a Tatrou 815. Ale zpět k vaření a mojí drahé polovičce. Jednu historku přece musím dát k dobru. Já ještě v práci, ona mi píše, že vaří omáčku a že do ní mrskne jednu papričku big red mama (traktor s valníkem přes nohu). Ale že počká s ochutnáváním až na mě, až přijedu z práce. Tenkrát jsem jezdil vlakem a do vlaku mi přišla zpráva: „Tak už jsem to ochutnala. Omylem.“
Okamžitě jí volám, jestli máme doma dost mléka na záchranu jejího hrdla. Jestli mám volat hasiče. Jestli žije. A jak se to stalo?! Je opravdu roztomilá, když mi vypráví, já oči navrch hlavy, jak si tak vaří, omáčka klokotá, paprička dovnitř, míchá, klokotá, míchá, klokotá, míchá. A jak máte zažité automatismy, děláte věci, které prostě děláte v tomhle pořadí vždycky. Takže v Anglii vlezete pod rozjetý taxík, přestože jste se podívali vlevo. Bulharovi přikývnete že ano, i když myslíte že ne. A pak taky lidi olizujou zábradlí v zimě, když jim řeknete, že by neměli. No a moje drahá míchá, vaří, míchá a najednou má v puse měchačku a uvědomění, že právě dala nohu pod padající skálu, přichází trochu pozdě.
Naštěstí toho nebylo moc a přežila. Papričky máme i letos. Už se pídíme víc po chuti než po ohni a taky jsme začli pěstovat rajčata. Tak snad se to nějak nezkamarádí a nepřekvapí nás ohnivé rajče na chlebu s máslem.
kapitola 7. – U vody
V určitých krajích, třeba našich, bývá obvyklé, že v každém ročním období člověk může konat pro ono období typické aktivity. V době, kdy píšu tuto kapitolu, by venku mělo být plné léto, nicméně není. Děti čekají u vody s kruhy navlečenými kolem pasu a mrznou. Maminky natírají děckám záda, aby se nespálila a ejhle, ona si děcka přicupitají k večernímu stolu bledá a mastná od krému. Pravda, otužilcům nevadí, že při plování nemusejí rozrážet lokty takové množství ledových ker jako jindy. Tak aspoň někdo cítí výhodu letního počasí bez letního počasí. Moje gurmánka ovšem co chvíli nedočkavě podupává nohou. Ráda totiž k vodě.
Samozřejmě, i kvůli plavání k vodě chodíme. Ale je zde jedno velké „ale“. Většina populace již zapomněla, že takové výlety k vodním plochám s sebou nosívají i samozřejmou kulturu požívání v košíku ukrytých dobrot. Čímž nemám na mysli scény, po kterých se potom vodní ptactvo brodí na pláži v rozšlapaných PET lahvích od limonád, bobři vylézají na břeh s pytlíky od brambůrek na hlavách a malí kapříci za růžového soumraku dovádějí na hladině s krabičkou od játrové paštiky. Vzpomínám,jak jsme jednou po dvou třech zapláváních si vylezli na břeh rybníka, na písčitou pláž, k našim slušivým dekám na válení se a já si tak pomlasknul, jakože něco bych si dal. A býval bych vzal za vděk i játrovou paštikou a pytlíkem přemaštěných brambůrků s trochou limonády na zapití.
Myslím, že mi to viděla v očích a lehce, ale jen opravdu lehce se zamračila, spíš neznatelně nadzvedla obočí. Usmál jsem se nevinně. Poodhrnula utěrku, zakrývající košíček, a celá pláž se o tři milimetry naklonila k ní. Ona zatím jen tak ledabyle vyndala krabičku s masovými kuličkami. Tři druhy, samozřejmě. Zavonělo to tak, že pilot větroně točícího se nad rybníkem okamžitě začal přistávat. Druhá krabička skrývala výběr sedmnácti druhů zeleninky. Malé okurčičky cornichon, rajčátka, která by sis spletl s třešněmi, nakrájené proužky paprik v různých barvách, ty jistě musela vybírat, aby hrály všemi odstíny, okurky jménem svačinka, malé žluté tajemné židovské třešně, lupeny čínského zelí, zelí klasické, a tak dále. Když vyndala lahev s domácí melounovou limonádou, první polovina manželek na pláži omdlela, a druhá pukla závistí.
Když jsem se zakousl do první z masových kuliček, do té na indický způsob, jeden svalnatý pán přestal napínat svaly před vyžilou blondýnou, zvedl se, praštil slunečními brýlemi Ray Ben o zem, asi omylem na ně dupl, třikrát, a jal se odcházet směrem sebevražda přejetím nákladním vozem. My si vždycky dáme sváču,ne moc, abychom při další plovací aktivitě neklesli ke dnu a pak už se při pohybu prsmo vpřed opět těšíme na druhou část dobrot. Přiznám se, že plavávám celkem neklidně. Po očku totiž sleduju, jestli nějaké zmanipulované dítě neběží a nekrade naše piknikové koše. Já na jeho místě bych to totiž udělal.
Na konci devatenáctého století ohromovala kostička od značky Maggi svět. Výrobce tak dlouho vařil živočišné a rostlinné dobroty, až se z vysušeného výsledku dala udělat kostička. Ta se hezky zabalila a nadšené hospodyňky doma vhodily kostičku do vroucí vody a světe div se, všecky ty dobroty, vůně a výživné látky byly u vás doma. Byl to zázrak a s výrobci podobných kostiček se vysypal pytel. Hospodyňky juchaly, výrobci juchali a rychlá kostička pod rozličnými jmény dobývala svět. Viděli jste někdy reklamu na nějaký mycí prostředek na nádobí? Rok co rok, kampaň co kampaň se dozvídáte, jak je tahle verze účinnější, voňavější, šetrnější, skoro by se dala pít. Uvědomují si výrobci, že nám jednou dojde, jaká ten jejich původní výrobek musela být nefunkční nevoňavá nešetrná, ehm břečka?
A teď ta nepochopitelná věc. Výrobci rychlých kuchyňských kostiček šli z nepochopitelných důvodů opačným směrem. S původním vývarem s bylinkami má už dnešní potomek zázraku málo společného. Nebojte, už jsme u ní. Moje gurmánka totiž nemůže ve světle právě nastíněných informací pochopit, proč by proboha někdo zabíjel svoje jídlo vhozením něčeho takového. Ona asi bude pravda, že něco v kouzelné kostičce nejspíš bylo vyladěno tak, aby člověk toužil vhodit kostičku do čehokoliv, jen aby se vaše chuťové pohárky dostaly k oné maně s nejkrásnějšími chemickými názvy, které si jen umíte představit. To pak musím moji gurmánku držet, aby byla vážně milá na tu vážně hodnou paní domu, která když k ní přicházíme na návštěvu, nám hned na prahu cpe do pusy skvělou pomazánku, nadpozemskou polévku musíme koštnout přímo z hrnce na lince, omáčka se dostane ke slovu až na stole a dezert si bereme pak domů. A.. všechno chutná stejně. Kostičkově.
Jistě při čtení zvedáte ruku, hlásíte se o slovo a chcete říct, že některé výrobky, které jste poznali před nedávnou dobou, jsou jen čisté vývary. Nebo kostička plná bylinek z babiččiny zahrádky. Je to možné. Už se objevili výrobci, kteří už ví. Že hospodyňky se nemají balamutit. Moje domácí hospodyňka si nedávno pořídila prapor na tyči. Je na něm řád zlaté vařečky a meč stínající hlavu. Každé úterý a sobotu vyrážíme na barikády. Tu oslovujeme ve veřejném prostoru mladé dívky, aby nevmíchávaly kečup do omáček, tu vytahujeme na kolena mladou kuchařku, chlemtající vlkodlačí žízní louži rozlité polévky s univerzálním tekutým ochucovadlem za 12 korun českých. Je to tuhý boj.
Zástupy univerzálek, rozuměj zastánkyň univerzálních chutí , hází nevraživé pohledy, nejostřejší slova a někdy i obaly od rostlinných tuků s příchutí másla. Já a moje gurmánka to nevzdáme! Za Rettigovou! Za Trejbala! A snad i za toho Juliuse Maggiho! Mám dojem, že jsem ho s námi jednou na barikádách viděl hodit kostkou.
kapitola 8. – Příběh kostky
kapitola 9. – V čem to budu vařit
Pokud jste všímaví jako já, jídlo se ze sporáku na talíře zjevuje. Ženy, ať už ve formě kuchtiček, hospodyň, vařilek, smažilek, patlalek nebo snad gurmánek tvořivých obyčejnému požírači cloní ve výhledu. Vrtí se v intimním spojení s vlastní ideou, zhmotňovanou tam někde v území nikoho před nimi, odkud stoupá dým, vůně nebo výkřiky překvapení. Občas se žena vařivá na vteřinku otočí, jen aby vrhla pohled, ochutnávku nebo milé slovo. Ale jinak objímá svoje království jako kvočna vlastní skotačivé děti. Samozřejmě jsem jako dítě umývával nádobí. I jako dospělému se mi to již přihodilo. Jen mi mlhou neuvědomění unikala zřejmá a samozřejmá spojitost mezi nádobkami roztodivných tvarů a dobrotou, která mě právě obšťastnila. Toliko k mojí nevšímavosti. Teď už vím. Bohužel uvědomění si čehokoliv v sobě skrývá sokratovské pochopení, že čím více vím, tím více zjišťuji, kolik toho ještě vědět potřebuju.
„Víš, že v tomhle se to připejká? Tohle nemůžeš dát do trouby. Tohle je na propasírovávání česneku. Tyhle dírky jsou na sýr, tyhle na okurku.“
Moje gurmánka pohazuje kouzelnými předměty po vzoru cirkusových artistů, mističky cvakají, klapají, zapadají do sebe, dosedají zlehka na sporák. Ó bože, když vidíte to divadlo Matky Přírody dávající nahodilým věcem nadpozemský řád na území Velkého Sporáku, když vám bylo dovoleno nahlédnout, cítíte se jako badatel zírající pln bázně do obrovitého astronomického teleskopu. Ze souhvězdí pánviček přilétá neidentifikovatelný předmět a požírá cibulku nakrájenou na kostičky a kousek másla. Vzniká mlhovina Vůně, nezastavitelně se šířící prostorem.
„Hmm, to to voní.“
Říká mi, „já taky miluju vůni cibulky“, pohodí vlasy a odlétá zase řídit vesmírnou dopravu.
Já, jsa člověk co se týče vesmírného programu kuchyňských propriet rozumu mdlého, zkušeností nevalných, rozhledu mělkého, nedokážu pochopit všechny ty materiály, které již nepotřebují dalších omašťovadel, nástroje s otvory, sloužícími k odkapávání přebytečné tekutiny, napařovače, odšťavňovače, drtiče, škrtiče, mašlovačky, rádýlka, vykrajovátka, formy. Něco musí býti pružné, aby to roztíralo, něco naopak tvrdé tolik, že to na sobě nechá drtit kameny. No dobře, ne kameny ale třeba koření. Taky vás někdy napadlo, že kuchyně jistě bývaly dříve blízko mučíren? Kde jinde byste okoukali louskáček na ořechy, kráječ na vajíčka, tyčové mixéry, o sekáčcích na maso ani raději nehovořím?!
Tuhle jsme od jedné hodné paní získali nádobu na med, prý je velmi šikovná. To máte skleněnou nádobku, v ní sedí něco jako broušené vajíčko, to má nahoře čepici s páčkou. Záhada. Nádobka mi přišla všechno, jen ne šikovná. Raději bych poslepu skládal Rubikovu kostku než znovu přicházet na to, jak ta šikovná věc na med usnadňuje lidem práci.
Měl jsem promotané ruce nad linkou, na všechno kolem se lepil med, pokusy med utřít končily přilepením dalších věcí na linku, koberec, utěrku a mikrovlnnou troubu. „Takovýho troubu aby pohledal!“, neřekla moje laskavá gurmánka, když vešla do medové kuchyně a osvobodila mě.
Od té doby zase sedím v uctivé vzdálenosti od těch míst. Vtahuju do nosních dírek vůni cibulky, odposlouchávám tajné hovory klokotajících omáček a dojetím pláču s paprikou, bránící se tepelnému zpracovávání. Teď už ale trochu tuším, že existují milióny nádobek, nástrojů a zlepšovátek, které jsou potřeba jak mezistupeň mezi surovinou a hotovým pokrmem na mém talíři. Věda a gurmánka budiž pochválena!
kapitola 10 – Na nákupech
Vjíždíme do supermarketu jako do cílové rovinky závodu tahačů. Tři čtyři páry se porveme o turnikety a moudřejší ustoupí, takže jsme v krámu první. Zářivý světe reklam, tadá, jsme tu. Já a moje gurmánka za svitu hollywoodských reflektorů dorážíme k hromadě krabiček zlevněných jahod. Většina z jahod je oproti obrázku nad nimi vylepšena o menší či větší hnědé skvrnky. Hm. Tak zřejmě se někde něco pokazilo. Stejně jsme byli na samosběru, takže jahody nepotřebujeme. Co rukola, ta se hodí do salátů sandwichů, které často děláme. Rukolu nemají, zřejmě se zdravěji stravuje většina populace. Aaa, tady jsou jablíčka, můžete si vybrat navoskovaná, barvou připomínající otrávený plod od zlé královny, pokoušející se jediným ukousnutím zabít Sněhurku nebo potlučená přemražená vzhledem nepřipomínající nic známého z tohoto světa.
Moje gurmánka se před časem zařekla, že zůstane neochvějná, nervově se obrní a tyto drobné naschvály vesmíru zkusí přejít mávnutím ruky a musím uznat, že zatím se jí to celkem daří. Ovšem zahlédl jsem drobné plamínky vystřelující z jejího koutku pravého oka, když odcházela od polonahnilého chřestu za osmdesát korun svazek a také jsem postřehl drobné cukání jejího spodního rtu. Nebyl v tom záměr, cukal si jen tak sám. Což mi možná přijde ještě horší. V oddělení zeleniny jsme nakoupili čtyři mrkve, svazek ředkviček, jeden ledový salát a trochu kopru. Všiml jsem si, že kopr na jedné straně začal nepatrně umírat, proto jsem ho tajně během cesty k těstovinám a protlakům vyměnil za svěžejší. Nevšimla si a koutek přestal cukat.
Zákoutí protlaků bylo jediné z celého regálu výrobků v tomto oddělení prázdné. Usmála se, ale přísahala bych, že v tom úsměvu bylo trochu hořkosti. Těstoviny měli mít ve slevě a cenovka pod sáčky se všemi druhy těstovin hlásala hrdé a nezlevněné 35.80. Raději jsem se díval někam k zářivkám u stropu. Olej měli. U pečiva vše v pořádku. Myslím, že jsem si trochu pohvizdoval.
Zato u masa paní prodavačka úplně neměla svůj den a na otázku, zda mojí gurmánce může tu kýtu ukázat, něco odsekla a odmítala kousek vepřového vymotat z průhledné potravinářské fólie, do které byla kýta neúhledně zamotána. Asi aby v chladícím boxu nenastydla.
„To maso chci vidět. Nevím, proč bych měla kupovat něco, co není vidět.“.
Znakovou řečí jsem na paní prodavačku signalizoval, že v tomto případě je rozumnější dát se na ústup. Myslel jsem samozřejmě na její život a zdraví. Pravděpodobně mě neviděla, ale naproti mezi mraženými špenáty a pizzou předpřipravenou v kamenné peci probleskl pan vedoucí, a tak prodavačce vylétly oči nahoru, udělala obličej hodný třináctiletého spratka a kýtě šáličku rozbalila. Kýta se rozmotala jako potrhaný načervenalý běhoun pro krále a kromě nás odešlo od masového pultu dalších třináct osob.
Mířili jsme kolem chladících pultů s rybími produkty směrem k oddělení mléčných výrobků. Všechny krabičky s rybkami si přes všeobecné zdražování zachovaly svou cenu. Radostně jsem to poznamenal a dozvěděl se, že za tutéž cenu tatáž rybka před necelým měsícem měla jednou tak velký domeček. Již z dálky na nás sýry volaly pestrobarevnými obaly. Uvnitř se krčily malé bledé neduživé špalíčky, které jako by někdo vypral a nechal uschnout na neusměvavém radioaktivním slunci na předměstí postapokalyptického Rotterdamu. Ale helemese, tamhle je krásný žluťoučký sýr, s veselými oky, kůrčičkou jistě křupavou, jen si ho něžně ledabyle pohodit na chléb s máslíčkem! Ještěže jsem to nezvolal nahlas, sýr měl zřejmě omylem cenovku z oddělení sportovních automobilů. V marketu, kam chodíme, mívají výborné německé žervé za rozumnou cenu, které na chlebíku společně s rajčátkem vytváří nečekanou symfonii. Měli ho, bereme tři a pomalu se blížíme ke kasám.
U pokladny nestojíme příliš dlouho, jen co by se člověk ukousal nudou, déle ne a překvapeně platíme, jako bychom vzali všechno to zboží, které jsme nakonec nevzali. Příště už nesmím pokukovat po oddělení skotských whisky. Vyšli jsme ven, ve větvích stromů na parkovišti se pohupovaly kavky a chechtaly se rozčarovaným lidským tvářím vyplouvajícím z chřtánu supermarketu. Když jsme vyšli zpod střechy a odpolední slunce nám oběma současně oslnilo oči, zastavili jsme se a já i moje gurmánka jsme na okamžik polohlasem vydechli. Vydali jsme se vstříc domovu, cesta probíhala v klidu, nicméně přísahal bych, že v spodním rtu mé drahé polovičky nepatrně ale vytrvale cukalo.
Vždycky jsem si myslel, že bakterie je mrcha, která způsobuje samé nepříjemnosti. Některé bakterie tuto mou představu beze zbytku naplňují, některým bych se pro změnu rád omluvil. Moje gurmánka mě totiž vyvedla z omylu. Koupila čínské zelí, opakovaně ho oplachovala, solila, oplachovala, solila, nechala ho spát přes noc a v noci se na něj chodila koukat. Ráno zase oplachovala, skamarádila ho s několika druhy zeleniny, se zázvorem, hnědým cukrem, rybí omáčkou, rýžovou moukou a taky s mletým chilli. Vytvořila mezi čínským zelím a vším tím ostatním tak silné pouto, že to všechno toužilo zůstat pohromadě promotáno v mileneckém svazku ve sklenici několik dní.
Pokojová teplota a láska mezi surovinami a naše spiklenecké pokukování probudily kamarádské bakterie, které jistě již přijaly moji omluvu a rozbublaly ve sklenici čarodějný proces. Na celý ten rituál jsme pokukovali špehýrkou mezi dveřmi a doufali, že nedojde k nějaké katastrofě ne nepodobné jaderným testům na atolu Bikini. Když už je to všechno moc divoké, dáte tomu zchladit hlavu do ledničky a čekáte. Když jsme prvně ochutnali doma vytvořené kimchi, korejský salát z kvašené zeleniny, málem jsme umřeli slastí a nechápali, jak jsme mohli bez kimchi žít tolik promarněných let. Je to paráda.
Je fakt, že neslušné bakterie u toho asi trochu prdí, takže nezasvěceným návštěvám musíme zdůraznit, že jde o kulinářský proces, ne o neslušnost hostitele nebo hostitelky. A je to fakt boží a jíme to úplně ke všemu kromě kakaa. Od té první várky kimchi už jsme doma bublali tolikrát, že to ani nespočítám. Tam, kde okultisti mají doma v tajemných sklenicích na tajemných místech ukryté oči, uši, prsty a jiné magické propriety, my máme ve sklenicích řepu, kedluben nebo okurku. Nevěřili byste, jak úžasnou barvu a chuť má voda z kvašených ředkviček. Nevěřili byste, jak nadpozemsky chutnal segedín z vlastnoručně kvašeného čerstvého křimického zelí. Paprika plněná zelím, to celé prokvašené do mrtě, chutná snad líp než bůček. No abych to zase nepřehnal.
Ale kvasili jsme už skoro všechno a tak pomalu čekám, kdy se probudím nacpaný do sklenice, s gurmánkou valící na horní část nádoby velký kámen, abych neutekl. Možná by to byla legrace, udělal bych si nové kamarády, prděli bychom do vody a smáli bychom se tomu. Co může člověk chtít od života víc?
kapitola 11 – Zkvasit se dá všechno
Nedílnou, byť ne každodenní, součástí života člověka stávají se ku různým příležitostem provozované oslavy. Oslavy mohou se kvůli příčině svého vzniku profilovat jako juchací, vítací, smuteční, narozeninové, případně jiné. My s mojí gurmánkou se vždycky těšíme dlouhé týdny, až onen den, kdy nějakou oslavu pořádáme, nastane.
Ještě v momentu, kdy pár dní předem pořizujeme rozličné suroviny na plánované dobroty, je všechno v duchu těšení se. Pak ale přijde onen den a gurmánka začne. Začne pochybovat, že zvolená kombinace mňaminek je dokonalá. Začne věřit, že rozhodně některé suroviny potřebné k oné kombinaci nekoupila. Začne panikařit, že to či ono se nepodaří ukuchtit v perfektním vyladění. Vyděšeně nakukuje do chladničky, zda se zrající dobrůtky ve skle neprozrály až k smrti. Pak přijde uklidňující mezistádium předbouřkové. Tehdy se nechá přesvědčit, že zvolená kombinace je přímo superkombinací, důsledná kontrola surovin prozradí, že suroviny byly všechny řádně pořízeny, kuchařské přípravy dají tušit, že co bylo naplánováno, kráčí správným směrem, co mělo zrát určitým tempem, zraje přesně tak.
Mají-li vaše domácí oslavové přípravy fáze podobného charakteru, užijte si, prosím druhou fázi předbouřkovou co nejvíce. Poté totiž přijde učiněné krupobití. Pomazánky již dokončené nemají správnou hustotu a chutnají nijace, masa jsou suchá, dipy cosi postrádají, masové kuličky si prohodily některá koření, slaným tyčkám cosi přebývá. Do spuštění oslav zbývá pár desítek minut a účesy se rozhodly se rozplétat, oblečení nepřiléhat, boty najednou nemají svůj pár.
Někdy v téhle chvíli zapomínám svoje jméno, ztrácím zrak i sluch, odplouvám na dokonalé pomazánkové řece do říše Fantazie. Když ztrácíte víru ve víru událostí, je nejlepší se odpojit, zastavit, vydechnout a získat tak čas k dalšímu nádechu. Ne vždycky se všechno povede, ale většinou ano. Zvlášť když umíte, znáte a vaše chuťové pohárky hovoří řečí bohů. Dotekl jsem pomazánkovou řekou přímo doprostřed moře oslav, kde se všichni smáli, radovali a pomlaskávali v omamném opojení geniálních dobrot. Připojil jsem se k nim. Drahá gurmánka dávno zapomněla na všechny obavy a nejistoty a při pohledu na šťastné strávníky se znatelně usmívala. Já taky.
kapitola 12 – Oslavy
kapitola 13 – Dobromila
Když se dostanete do soukolí gastroživota, změní se úplně všechno. Potkáváte jiné lidi, vstupujete do jiných obchodů, sháníte jiné věci. A čtete knihy, o kterých jste nevěděli, že existují. To jsem jednou takhle přišel do kuchyně a tam my máme takové sezení. Na sezení ležela Dobromila. Ledabyle, odloženě, podbízivě. Jal jsem se býti pohoršen a počal jsem vraštit čelo. „Co to tady ..“ Leč mezitím jsem k ní došel. Moje gurmánka mezitím klohnila cosi v rendlíku na sporáku a dělala, že neví ani o mě, ani o Dobromile.
Věřím, že se pochechtávala směrem ke guláši, jak si se situací poradím. Hodil jsem po Dobromile okem a uvažoval, zda ji okamžitě vyhodit. Ne dobře, je mi jasné, že jste dávno pochopili, že šlo o knihu. Domácí kuchařka – Magdalena Dobromila Rettigová. Ležela tam jako by nic, neotevřená, nenová, nenucená. Sedl jsem si vedle ní, zvedl a knížku si položil přes nohy. Otevřel, aby se neřeklo, a pak už si z okolního světa nepamatuju nic.
Vím, jen, že ve svém novém světě jsem sháněl sluky, abych je mohl upéct, na zahradě lovil šneky do omáčky a propojoval stoly na třicetichodové slavnostní menu. To už tam ale se mnou byla moje gurmánka. Říkám jí, že netuším, jak škubat bažanta a ona na to, že si s tím nemám dělat starosti. Měla pravdu, se svojí schopností namazat i chleba nesprávně si nemusím s pernatou zvěří zatěžovat hlavu. Nicméně hovořili jsme velmi zaujatě o telecím brzlíčku, o mozečkových vandličkách, o omáčce z čerstvé okurky. Došli jsme k překvapivému závěru že česká gastronomie nebývala tolik plochá a nezdravá jako je, zřejmě právem, prezentována dnes, kdy nám jsou předkládány za vzor všeliké kuchyně světové. Spojte mě jako strávníka pisatelského s gurmánkou mojí všešikovnou a napojte na nás suroviny a recepty drahé české Dobromily a uvidíte, že z toho sice možná šnečím tempem, ale rozhodně vyleze něco světově extratřídního.
No nic, jdu omočit v rozpuštěném másle telecí karbanátky, jako mírný mezichod dám si šťovík se smaženými játry a protože zrovna dneska je horko a my s mojí gurmánkou nemusíme v tomhle počasí sladké dezerty, zajíme předchozí laskominy pouze ubohým zaječím předkem načerno. Dobromila budiž pozdravena!
kapitola 14 – Zaručené zprávy
Když žijete s gurmánkou, chtíc nechtíc se občas stejně musíte potkávat s ostatními lidmi. Za sebe můžu říct, že nejhorší na lidech mi nepřijde ani jejich samotná existence, snad ani jejich neustálá připravenost sdělovat svoje skvělé rady jako spíš, že většinou tyhle rady stojí za vypráskanou kočku. Snad jste se teď neurazili. Samozřejmě vůbec nemluvím o vás. Snad.
To jsme se třeba dozvěděli, že jedna restaurace výborně vaří.Mají jídelnu a restauraci, hezky vedle sebe. Protože jsme tehdy měli nutkání proběhnout všechny plzeňské jídelny a najít alespoň jednu slušnou, usadili jsme se v jídelně. Věděli jste, že v jídelnách se do špenátu nedává česnek a knedlíky sbírají na hokejovém stadionu a barví na béžovo? My už to víme.
Poblíž hlavního náměstí je několik restaurací, kde zaručeně vaří přímo excelentně. Hospoda na tomhle místě byla už před dvě stě lety, takže zážitek z místa plus skvělá krmě rovná se výsledek zaručen. Když jsme odcházeli, přemýšlel jsem, zda moje gurmánka ještě někdy vejde do restaurace. Tolik soli, co jsme v pár soustech snědli, nemají ani v pobřežní vesnici, kde pomocí slunce kradou bílou surovinu moři.
Víte, moje gurmánka má krásné oči. Umí se na mě podívat tak, že zapomenu na útrapy veřejného stravování, zapomenu, kde jinde se mi jaká křivda stala a má je až tak krásné, že si ji chci vzít. Nejen kvůli nim ovšem. A tak jsme si našli jednu lesní restauraci. Parkujeme poblíž ní, když jdeme na houby. V té dělají svatební obřady, jídlo k tomu. Jednoho hezkého dne jsme se rozhodli pokrmy v této uvažované restauraci vyzkoušet. Hodně lidí říká, že tam výborně vaří. Zkrátím to. Pokud se v této restauraci vezmeme, objednáme si obřad bez jídla a várnice s řízky si přivezeme svoje a schováme na kraji lesa.
Zkrátka, tisíc lidí, tisíc chutí a navíc to vypadá, že většina lidí už chuť i ztratila a nehodlá ji najít. A protože ani Vy byste se neptali na křižovatce na cestu zřetelně nevidomého člověka, až příště dostanete zaručenou zprávu od někoho, kdo se vám zaručuje poprvé, z hlediska pravděpodobnosti vám doporučuju poděkovat a odkráčeti jiným směrem.
kapitola 15 – Na návštěvě u vegetariánky
Rovnou by měl někdo říct, že my doma nejsme negativně vymezeni proti nijakým odchylkám v životech druhých lidí. Dále bych pro případné překladatele do světových jazyků podotkl, že v češtině máme různá slova pro odchylku a úchylku. Toliko k úvodu. Nerad se totiž dotýkám druhých lidí. Tedy emocionálně a negativně k tomu.
Moje gurmánka byla známá v nejbližší masně v Nových Zámcích jako ta holčička, co si k Vánocům, k snídani, do aktovky a do batůžku na cesty přeje masíčko. Hodně masíčka, jenom masíčko. Úplně vidím ty zářící oči a natahující se ručičky. Kdepak panenka. Vlastně .. kdyby tehdejší dospěláci měli fantazii, mohla si hrát s panenkou i v masně. Působilo by to ale nepatřičně. Já získal kladný vztah k živočišnému pokrmu až o dost později. Ony ty nejrůznější flaksy a žvejkačky ze školních jídelen zrovna člověka mladého rozeslinit nedovedly.
Přeskočím několik let a přístupů k stravování. Člověk v určité etapě života svého pochopí, že žlučník má jen jeden, že dna je dosti nepříjemná kamarádka a že světe div se i ve světě nemasném nalézti dá se spousta chutí kouzelných. Z výše zmíněného bystrý čtenář pochopí, proč jsme na návštěvu k naší kamarádce, která nezabíjí zvířátka, aby se najedla, jeli bez předsudků, bez odsudků, ale taky bez pocitů viny. Ale taky bez naděje na nějaký kulinářský objev. Doteď jsem nikomu nepřiznal, že jsme s sebou v batohu měli schované řízky, kus uherského salámu a dušenou šunku pro případ hladomoru.
Návštěva probíhala, tak jako jindy, přátelsky. Jako by vůbec nešlo o exotické setkání karnivorů s býložravci. Jako by potravní řetězec vůbec neexistoval. Jako by neexistoval zásadní filozofický rozpor v našich hlavách. Jako by. A pak kamarádka řekla, jestli ochutnáme. První chabý pokus o svedení hovoru směrem k znečištění planety se nepodařil, moje gurmánka se hystericky uchechtla a začala usilovně usrkávat z minerální vody, kterou před půlminutou dopila. Složil jsem ruce na hrudi a zase je rozložil. Gurmánka řekla, že si dáme rádi a kamarádka kupodivu nešla pro jídlo s kosou a nůší na zahradu, ani neostříhala pokojové květiny a nemíchala je pak s ranní rosou.
Vytáhla pánvičku a začala něco smažit. Smažit! To znělo dobře. Modlili jsme se, aby to nebyla kopretina nebo kaktus. Po pár minutách to ale začalo vonět. Vonělo to tak, že jsem začal kamarádku podezřívat, že po večerech tajně ukusuje buřty s klobásou nebo že se chvíli nedívala a na pánvičku ke kopretině jí spadl nepatrný kousek hovězího. Nebo že moje drahá polovička v krizové situaci nepozorovaně basketbalovým způsobem směrem ke sporáku úspěšně zahodila kousek uherského salámu. Nezahodila a už jsem ji i viděl, jak se na židli nadzvedává, aby lépe viděla a už jsem ji slyšel, jak opatrně vyzvídá, co že to tak hezky voní. Taky jsem se tedy přestal modlit a koukal a poslouchal stejným směrem. Zvonivý vegetariánčin smích a vůně smaženého zdraví přelétla za zvuků andělských perutí přímo na náš stůl. Co vám budu povídat, čuměl jsem jak zjara. A to mi zbývalo to hlavní, ochutnat.
Něco, co vypadalo jako čevabčiči a něco, co vypadalo jako tatarka. Hlavou mi proběhlo varování o sojových párcích a lopuchové šunce a první krůpěj potu přeběhla po mém spánku. Gurmánka ochutnala a řekla, že je to kurva dobrý. Nebo tak něco řekla. Přece nemůže něco takhle vonět a chutnat blbě. A přece se ONA neplete. Tak snadno a tak moc. Vegetariánská tatarka byla tak dobrá, že si ji od té doby kupujeme. Seitánky do ní namočené byly naprosto super. Rozumějte, velká většina pokusů vegetariánů o napodobení masojídel je a bude katastrofa. Čerte, drž se svého kopyta a vař svým způsobem svoje věci, proč napodobovat masojídla?! Ale tohle se povedlo a dodnes věřím, že bůh všech lučin, bylin a kulinářských čarodějů byl ten večer s námi a všechno se to úžasně povedlo. Ani jsme cestou domů nejedli ten krizový balíček z masny.
kapitola 16 – Pokouším se vařit
Rád bych všechny pravidelné čtenáře Gurmánky varoval, že tento díl nebude tolik legrační jako některé předchozí. Zde se totiž dostáváme do situace, kterou by bylo možné její závažností přirovnat k šťourání šroubováčkem do elektrické zásuvky nebo k dloubání klackem pod kámen, kam pravděpodobně zalezla zmije zabiják.
Bavíme se totiž o mých pokusech a vážné přistoupení k plotně, která není mým místem základní jistoty. Mnohem jistější se cítím s knihou v ruce, v rozhovoru s malými dětmi či dokonce s hubicí vysavače. Přesto, kdo z nás by nechtěl uvařit něco dobrého svojí partnerce. Která partnerka by nechtěla přijít k prostřenému stolu jejím drahým partnerem? Navíc, když se na to zaměříte, téměř všichni muži ve vašem okolí vaří. A vůbec se nestydí to při setkání s vámi a s ní, říkat nahlas.
„Tak jsem zase Petře uvařil ptáčky, ta si mlaskala“. Moje gurmánka lehce povzdychne. Já jen nervózně cuknu očima. O dva bloky dál jiný kamarád: „Tak jsem koukal, co jsi zase vařila, no já dneska dělám řízky“. Z hloubi ulice přikvačí další kamarád, kterého jsme půl roku neviděli a ten dělal polívku a večer bude roštěná. Gurmánka má v očích malé tajné slzičky a já se uvnitř silně rozhodnu, že ode mě musí něco ochutnat. Když uvaří tohle jelito, uvařím i já. Jenže.
Jenže když se dostanu k plotně, všechny vzpomínky na jakékoli vaření z mojí minulosti se rázem vypaří. Kolika ženám (maminka, babička) ve svém životě já už pomáhal. Co všechno jsem krájel, míchal, hnětl, kombinoval, hlídal, ochutnával. Najednou nic. Stojím tam jak panic před bordelem.
Recept jsem si našel, výpisky udělal, gurmánka spí. Překvapím ji, a vůně pokrmu božského vytáhne ji z postele a rovnou do náruče štěstí, lásky a vřelé domácnosti. Kuřecí kousky na kari. Pan Ind na instruktážním videu ukazuje krom základního receptu i dvě vylepšení, dělám raději základní verzi. Přichází kocour a začne vřískat. Říkám „tady se vaří a tajně, tak neřvi!“. Krájím si hromady zeleniny, jedna známá kuchařka kdesi říkala, že když si připravíte všechno předem, nemusíte pak zmatkovat. No nemusíte, ale zmatkujete.
Ona cibulka vám sama neřekne, když už je dozlatova, do sklovita nebo v jiném požadovaném stavu. Maso, ležící na pánvi se kupodivu nejvíce smaží dole, kam není vůbec vidět. Některé druhy zeleniny mají skvělou vlastnost lepit se na nádobí, kousky masa umí vonět do momentu,než se připalují, omáčky nikdy nemají požadovanou hustotu a když už ano, zas jste tam přidali tolik zahušťovadla, že už nejde o původně zamýšlenou omáčku. Je pravda, že nejsem jelito a ten pokrm nakonec voněl a lákal. Přišla a byla zvědavá. Ochutnala a řekla, že je to dobré. Rozumějte, chtěla mě podpořit v bohulibém záměru vařit pro ni.
Někde nad všemi střechami sídlí ale i škodolibí bohové, kteří rozhodli, že vysokou čepici si zatím nepořídím. Gurmánčin žaludek zřejmě nerad zpracovává kari směsi, v nichž krom žluťoučké kurkumy také sídlí záhadné cosi. No bolelo ji břicho a místo vřelé domácnosti jsme dost vážně uvažovali o návštěvě lékaře. Přežila, ale zážitek to byl přinejmenším rozporuplný. O tom, jak jsem pekl rohlíky z nejdražší mouky, co jsme doma měli a o kyselé polévce na asijský způsob, kterou jsem si dojedl druhý den sám, dnes raději pomlčím. Už se těším, až zas potkáme kamaráda, co smaží řízky.
kapitola 17 – Pošlete ji na kurz
Nikdo neumí všechno. To vám přizná skoro každý, ti moudří to udělají vždycky. S mojí gurmánkou se to má obráceně. Ta naopak tvrdí, že neumí nic. Řekne: „Podívej, jak TA krájí cibuli! Vidíš HO, jak s lehkostí to míchá, jak pozná, kolik toho tam dát?“ Já na to, že ukázat v televizním pořadu jedinou věc, kterou ten člověk umí, není žádná věda, ale většinou neuspěju. Vede si dál tu svou, kouzlí zázraky na počkání a nevěří, že to dělá.
Před nějakým časem objevila principy kvašení a od té doby nezkvasila snad jedině autobus, jinak všecko. Svět kvašení je ovšem celosvětovým fenoménem, je to tak rozsáhlé portfolio informací, přístupů a surovin, že i mně přišlo reálné, když řekla: „V tom by se toho ještě dalo naučit!“ Objednali jsme tedy kurz. Těšila se moc. Nutno říct, že kurz byl z objektivních důvodů nějakou dobu odložen, čímž se některé následné jevy poněkud osvětlí.
Ještě když jsem ji odvážel, ptala se, jestli jim má vzít ochutnat tu kvašenou ředkvičku. Musel jsem ji (tedy gurmánku) vystrčit ze dveří, aby ředkvička zůstala doma a ona nenosila dříví do lesa. Musím uznat, že ta ředkvička se vážně dost povedla a sám jsem nejednou cestou do kulturního domu, kde se akce konala, zalitoval, že jsme ji nevzali a zda se pořadatelům tou dobrotou přece jen neměla pochlubit. Zasněně jsem zastavil ve správné ulici. Kulturní dům jsme našli, a jak ho uviděla, vyběhla, před vchodem se chytla nějakých dvou starších dam a zmizela. Stál jsem tam jak otec před školkou a můj pokus o mávání ztracenému dítěti vyšuměl do prázdna. Vedle hučela hospoda, jeden ze štamgastů, co venku vdechoval nikotin s příměsemi, pozvedl ruku, aby mi na pozdrav odpověděl, ale pak mu to došlo.
Kurz trval několik hodin. Přijel jsem ji vyzvednout o chvilku dřív, takže jsem konec zaslechl pootevřenými okny ze sálu v prvním patře. Školitel stál opřen o rám okna a vdechoval volně poletující kyslík, chvílemi si dělal poznámky do velkého notesu a u promítačky s připravenými obrázku stála moje gurmánka a rozhazovala rukama. Tu přiskakovala k studentům v první řadě, tu vymrštila špičku ukazovátka směrem k původnímu školiteli a pokládala mu další z řady záludných otázek. Když vypršel čas pro kurz určený, první se vypotácel školitel, vběhl do prvního auta, které podle mě ani nebylo jeho a odjel, notes nechal ležet na obrubníku, už se asi viděl někde doma. Pak vyšlo několik prvních, hlavní voj, nesoucí na rukou moji gurmánku. vyšel posléze. Volali „sláva!“ a oči jim zářily nadšením a nabytými vědomostmi.
Dobře, dobře. Je mi jasné, že na ten estrádně dramatický závěr jste mi nejspíš nenaletěli, ale moc daleko od skutečnosti jsem vás přesto nezavedl. Program kurzu byl sestaven tak, aby se něco naučili i úplní začátečníci a tam byli zkušenější studenti poněkud napřed. A i mezi těmi zkušenějšími věděla asi nejvíce. Vracela se domů nadšená, a asi poprvé měla pocit, že zřejmě objektivně umí a zná mnohem víc, než si sama myslí. Poznámka na závěr: tento postoj jí vydržel asi tři dny. Tuhle přišla a říkala: „podívej, tohle jsme tam třeba vůbec nedělali.“ Už se jdu podívat, jestli náhodou nedělají kurz kvašení pro pokročilé nebo ty, co „neumí nic.“
kapitola 18 – Vánoce
Vánoce s gurmánkou začínají už dlouho před Štědrým dnem. Jogurt nebo majonéza? Živý stromek nebo ten ze skříně? Televize nebo kostel? Za ty roky spolu už jsem se naučil, že nejchybnější odpověď z mé strany je „vždyť je to jedno, miláčku!“ Pochopil jsem, že v ženské mysli to znamená „nepřikládám důležitost věcem, kterým ty ano.“ A to ale sami uznáte, že nezní vůbec hezky. Tedy neznívalo. Teď už reaguju hlubokým zamyšlením a podle aktuálního pohledu na věc řeknu“ „čoveče drahá, letos bych si dal jenom majonézovej, pod živým stromkem a potom půjdeme za ježíškem ven mezi lidi.“ Zlehka se usměje. Dobře, dobře, pokyvuje hlavou, chytráku jeden, dívá se podezíravě ale nahlas nic říct nemůže. Ale nemyslete si, ještě nemám vyhráno. Tyhlety vánoční triky už mi prohlédla. Veřejně ovšem na svou obranu prohlašuju, že své vánoční názory myslím supervážně. Howgh.
V kuchyni u nás doma se pořád něco děje. Vánoce tento shon jenom tuplují. Na lednici, kde dříve spala kočka, odpočívají křehnoucí perníčky, v krabičce na skřínce, kde mrzly doutníky, vlhnou nejvoňavější vanilkové rohlíčky na světě, a uvnitř chladící skříně značky Gorenje se při každém otevření dvířek tetelí vosí hnízdečka plněná alkoholovou tekutinou. Do rozličných mezírek naší kuchyně máme zapíchnuté smrkové větvičky v romantickém velesouznění šumícího lesa, jednou vloni jsem chvilku měl dojem, že jsem zahlédl mihnout se veverku, ale ruku do chroští bych za to nedal.
Také zapalujeme vonné směsi, na podvečerním parapetu plamínky svíček provádějí svoje něžné kung fu a na zdi stíny kontrují společenským jiu jitsu. „Pusť mi nějaký koledy“, řekne a její lokty prozrazují pilnou aktivitu na sporáku před ní. Naladím rádio a po chvíli ho vypínám kvůli zpitvořeným verzím klasických svátečních písní. Pustíme koledy z desky a člověk zase chvíli vidí toho Ladu, kterého jsme všude dříve tak nějak vídávali víc. Moje gurmánka se ke mně přitulí, a to se ježíšek teprve chystá, a chvíli spolu sníme. Sníme přitom několik rohlíčků, vypijeme každý sedm vosích hnízd a už jsme nepatrně lízlí. Věděli jste, že vánoční líbání je nezdravější věcí na světě hned po korejském kimči a nejopojnější záležitostí hned po kolumbijském žvýkání listů koky? Můžu potvrdit.
Když jdeme onoho inkriminovaného dne ke stromku spolu se zlatým prasátkem a našimi kočičkami, vždycky se divím, kdo pod náš stromek nanosil všechny ty balíčky. Stojíme tam a v břiše máme štědrovečerní večeři a v očích malilinkaté slzičky dojetí. Člověk si u toho stromku nějak o kus víc uvědomí, že tempo padajících vloček je pro rodinu příjemnější než tempo padající hodnoty akcií na burze cenných papírů. Že ruka v ruce drahého člověka je zapamatovatelnější než jiné orgány ozlomrk propletené ve chvíli vášně ale bez lásky. Že život by se měl vychutnávat, vteřinu po vteřině, tak nějak gurmánsky.
kapitola 19 – Hudba je lék
Já nevím, jestli to máte stejně. Čistě pragmatický člověk řekne, že hudba je něco navíc, něco, co nikdo k životu nepotřebuje tak jako třeba chléb a nebo šrouby. Kdyby hudba nebyla, řekne ten člověk, svět by se nezbořil. Kdežto bez šroubů a chleba by nám to tu spadlo brzy na hlavu. Musím dát za pravdu pragmatikovi, že o takových světských náležitostech jako jsou věci ze železa či z mouky se polemizovat nedá a až mu dám zapravdu, odejít za roh a začít brblat. Ten náš svět bez hudby byl by jako voda bez ryb, nebe bez ptáků nebo krajina bez pohledů do dálky. Všechno by to fungovalo, ale jaksi bez lesku. Bez objemu, bez napětí a uvolnění, jako slova bez významu, jako nádech bez naděje, že další vteřina má smysl.
Moje gurmánka miluje hudbu. Nevím, zda by v ringu s vařením muzika vyhrála, ale minimálně několik kol by vydržela. A nejlepší vůbec je, když spolu ty dvě nesoupeří a sejdou se jaksi najednou, v jednom místě a čase. Sporák bublá a tvoří vůně a za rozlétávání ptáčků či zavinování závinu hraje z reproduktoru jakési čikibum čikibum, bubínek rozvlnil membránu a rozvlnil i gurmánku a já si přestanu najednou číst a říkám si, co se děje.
Zvednu zrak směrem ke kuchyňské lince a musím se usmát. Nepatrné pohyby v bocích do rytmu muziky se stávají čím dál více patrnými až neopatrnými, patrně gurmánka ztrácí pojem o čase, místě a účelu a tančí. Tančení gurmánek, věřte mi nebo ne, vyvolává na tváři příjemné úsměvy, blaženost v hrudi a tak vůbec všelijak spojuje do jednoho okamžiku vzrušení i mír.
Hudba, dle mého, prostě k vaření patří, ke kuchyni, ke gurmánkám, k jejich obdivovatelům, vůbec k životu.
Říkají fyzikové někteří, že náš svět jest složen z vln. Těžko se pak divit, že dochází k blahodárnému propojení zvuků, tance a kulinářských zázraků do jedné vlny, do jedné tóniny, do jedné báječné každodenní celistvosti. A tady já přestávám brblat za rohem, přichází ke mně člověk, dříve pragmatický, myslím, že trochu plakal, nechce to dávat znát, ale stejně nic neutají. Ten člověk ochutnává trochu závinu a něco rozlítaných ptáčků, tou chvílí napuštěných tancem a hudbou a láskou životní, a ten člověk nemá slov. Už vidí krajiny namísto prázdných obzorů a vidí ryby plavat proudem. Čikibum, čikibum, šrouby a chleba a nejen to. To žití může býti doopravdy fajn.
kapitola 20 – Ochutnávací magnetizmus
Každý si do života přitahujeme různé situace, zřejmě podle toho, nač jsme naladěni, na co myslíme, jaká energie koluje našimi mozkovými závity, napnutými svaly a krevními vlásečnicemi. Jsou třeba lidé, kteří si přitahují pohromy a kdyby v celé ulici byla jedna jediná jáma, jistojistě do ní spadnou. Jiný si přitahuje do života samé úspěchy, příjemná překvapení a radostné náhody. U těchto jedinců by měl někdo udělat biologický výzkum a já si pak přijdu pro krevní transfúzi. Moje gurmánka si do života přitahuje náhodné ochutnávání.
„Dobrý den, 10 rohlíků, támhleten chleba a copak je támhleto za bagetu?“. „To musíte ochutnat, ta je výborná“
A už podává gurmánce ukrojený kousek bagety. Usměju se.
„Dobrý den, 20 deka debrecínky, dva plátky světlý tlačenky a tenhle salám, je to dobrý, vypadá hezky?“ „Počkejte, já vám dám kousek ochutnat.“.
Usměju se. Takhle je to ob krám. Zvláštní kapitolou jsou předváděčky jídel, veletrhy a podobná jídelní setkání. Ve stáncích kmitají mužíčci s cizokrajnými surovinami, smaží, suší, kypří, nadhazují. Ve frontě je třicet lidí a osmahlý chlapík vytáhne z grilu osmahlou klobásku, posype ji záhadnou směsí, nakrčí umělecky obočí, aby klobásku posypal opravdu speciálně a vrhne nataženou ruku ke gurmánce: „to musíte zkusit, vy pochutnat“.
Samozřejmě se usměju, tak nějak se to dalo čekat, vlastně by mě překvapilo kdyby k tomu nedošlo. Jo, mám taky trochu chuť na kouzelnou klobásku, je ovšem třeba poznamenat, že gurmánka většinu nabídnutých dobrot půlí a tak se k zázrakům dostanu i já. Jdeme si pro pivo. Vlastně by mohla stát k prodavači zády, zavřít oči, nemluvit a stejně „máme tady naprostou novinku, ochutnáte?“. „To myslíte mě?“.
Očekávám, zda se tento trend bude nějak přiostřovat. Jestli třeba za pár let půjdeme po ulici a dychtivý mužíček vyrábějící pouliční pochutiny nás bude tryskem pronásledovat zšeřelou ulicí, bude po nás házet kousky sýra, chrstat nám nejlepší francouzské víno do zátylku a metat nám kouzelné párečky do načesaných vlajících vlasů. Podle mě všeho moc škodí a tedy doufám, že tento trend na síle nabírat nebude. Ale zase uznáte, že by bylo celkem rouhání takový dar zavrhovat úplně. Dneska si půjdeme na farmářském trhu stoupnout do fronty k nejlepšímu uzenáři. Jestlipak po nás něco hodí.
kapitola 21 – Po schodech
Když býval hitem song, který zpíval Richard Miller, s tématem chození „po schodoch, po zvukoch“ a i on poznával „čo sme kto za ludia“, přišlo mi to vtipné, s dobrým postřehem pro každodenní zvuky vycházející z bytů panelových domů. Zajímalo by mě, jestli už tehdy autor písně přemýšlel i o tom, jaké z jednotlivých bytů vycházejí vůně. Jestli ne, chybu udělal, minimálně pokud měl po ruce gurmánku a její zostřené čichové vnímání. Mohl se dozvědět, jací lidé žijí za dveřmi s oprýskaným kukátkem, či u botníku, hlídajícího vchod s imitací zebří kůže na svojí ploše.
Samozřejmě i zde velmi záleží na tom, kdo a hlavně co, vaří. S tím souvisí i akce gurmánčina a reakce jejího průvodce, totiž mne. Pokud jste si totiž mysleli, že gurmánka spokojí se pouze s konstatováním toho, co asi která rodina vaří, pletli byste se velmi. Ona je to totiž situace v mnohém připomínající zpomalené barevné videozáběry z televizního pořadu kanálu National Geographic. Malé něžné lvíčátko hopká po schodech a jeho drsná moudrá lvice – maminka kráčí důstojně vedle něj. Klíčovou dírkou, rozuměj křovinou, zavoní cosi a lvíčátko div nedrcne do maminky, která s napjatou šíjí a pnoucími se nozdrami nasává, větří, kroutí hlavou a mezi zuby procedí „asi svíčková“.
Lvíčátko koulí očima, nasává a cítí jenom vlhké stěny činžáku. „Domácí knedlík asi“, procedí mezi zuby matka lvice. „Já nic necítím“, špitne malý a cítí se lehce méněcenný. Jde se dál, o dvě patra níž matka opět nechá nozdrami proudit závan savany a opět pronese něco jako „vývar, hmm, to voní“. Tady už to cítíme oba. Horší situace nastane, když kuchařinka za dveřmi vaří nedobroty. Rozuměj používá umělé přísady nebo nedbá na množství spáleného oleje například. „Cítíš to“, ptá se matka lvice a stane se, že tady i malý poulí oči a zvedá se mu kufřík. Ono ostatně některé brutálně smažící akce zanechávají na hostech znamení málem ďábelská.
Pamatuju se, jak jsme odcházeli z restaurace, kde na přepáleném oleji smažili rodinku kuřat a prasátek pro rodinku čuňátek a jelítek a smažili to na stejném oleji tak dlouho, dokud byl olej tekuté konzistence. To nešlo necítit, ale když to nejíte, tak se to dá přežít. Nicméně poté jsme odcházeli do své oblíbené hospůdky a už na schodech, dvacet metrů vzdálených od baru, výčepní říká: „vy jste něco smažili“? Takže ostuda, hanba, propadání se pod zem a podobně.
Vraťme se na schody bytových domů. Gurmánka chodí a nasává, tedy vůně zpoza dveří se linoucí. Horší je, když nasávání touží překonvertovat do akce. V lepším případě touží zvonit na cizí dveře a pozvat nás k někomu na oběd, v horším případě shání zbraně hromadného ničení a zvoní s úmyslem ublížit. Úplně to vidím. Gurmánka 007, s povolením zabíjet, plíží se podél zdi a zpoza rohu kosí umělohmotná dochucovadla, univerzální grilovací koření a do vzduchu vykopává kastrol s přepáleným tukem. Tady se ovšem rozběhla pouze moje fantazie, gurmánka nikde nezvoní, nestřílí, nekope. Ale co vy víte, možná jednou?
kapitola 22 – Láska v době chuťomoru
Žijeme s gurmánkou v době, kdy svět svírá nemoc, která mimo jiné odebírá chuťové a čichové vjemy. Sice to není mor, ale pro osobu zvyklou stoprocentně se spoléhat na vyladěný jazýček a vyčichaný nosíček je to pohroma. Nebo ne?
Je to jako byste skvělému skokanu do dálky odebrali nacvičenou zkušenost jemně přesunovat váhu svého těla ze země do vzduchu a zpět, všechna ta léta létání vzduchem a nejjemnější nuance proudění vzduchu, přesné odrazy a dopady a najednou to je všechno pryč.
Plakající skokani do dálky sice posbírají něco mého soucitu, ale gurmánčin pohled, když vyslovovala „Já nic necítím“, to by pohnulo i vrchním dodavatelem soucitu jakéhokoliv mocnářství.
„Jak necítíš?Jak nic?“
Tiše pomlaskává ve snaze zachytit alespoň něco z toho, co pokrm v ústech převalovaný nabízí a v marnosti rozhodí rukama, že „nic“. Chvilku se v panice pokouším ve vzduchu visící informaci ignorovat, pak zjistím, že ignorovat nejde a pak mi dojde že i já osobně nebudu ušetřen následků takového smyslového postižení. Když ztratí skokan schopnost skákat, maximálně sebou plácne o metr blíže výchozímu bodu, ale co gurmánka? Jak byste chtěli vařit bez možnosti ochutnávat? Už vám to došlo?
Ano, jistě, předpisy a recepty a recepisy. Hoď do toho žejdlík toho, přisyp nůši tamtoho a k tomu rozkvrdlej lot dalšího. Jenže stejně to potřebujete vyzkoušet. Jak se chutě spojily, prolnuly jedna s druhou, jestli jedna vystupuje nad druhou a třeba jen v začátku, nebo celkově. Což jsem se dozvěděl až poté, co mě napadlo zmínit se o předpisech , receptech a žejdlících.
Možná by varianta „necítím nic“ byla snesitelnější v plném dopadu nicotnosti spíš než ve variantě, do které se nakonec vyvinula – varianta rozklad na prvočísla, tedy provočinitele, tedy prvochutnatele. Prostě si představte chuť salámu rozloženou na jednotlivé součásti dohromady neskládající slibovanou výslednou chuť. To je peklo! Hrůza. Nemluvě o tom, že jste nikdy nechtěli vědět, z jakých částí se chuť salámu skládá.
Občas na probíhající chuťovou apokalypsu zapomenu a zeptám se jí, jak jí to chutná. To něco. Gurmánka odpoví nepublikovatelnou směsí poloslov, něco jako citoslovce v sci-fi příbězích, kde hlavní hrdinka drtí hlavu zelené příšeře, a současně střílí zrádného kapitána do zrádného srdce.
Některým chuťově postiženým se chuť vrací zcela nenadále, sladce a radostně. Několikrát denně odříkávám svoje soukromé modlitbičky, aby se to náhle a radostně a již brzy stalo.
Tak co, jaký to je? Aaargh blip gork chvuuuum!
kapitola 23 – Akutní hrozba Vánoc
Znáte ten čas, kdy podzim ztrácí svoje barvy a teplo léta už je jenom vybledlou vzpomínkou, ale zima zatím jenom vykukuje zpoza pootevřených okenic a neodvažuje se vejít k vám domů?
Tehdy moje gurmánka ztrácí z očí lesk a vyměňuje ho za režim energeticky úsporného vyčkávání na příští letní horka. Co se týká jídla, sveřepě ještě pomíchá kostičky zeleniny do svěžího salátu, ale oba už víme, že čas potravinového prohřívání je dávno tady. Horký čaj poránu poslouží dennímu fungování lépe než pomerančový džus s kostkou ledu, dýňová polévka snese větší a větší podíl chilli, zažehávající v našich útrobách jiskřičky ne nepodobné těm vylétávajícím nad krbovou římsu.
Tuhle to krapet přehnala a já v práci před kolegy hořel jako vřeštící Molotovův koktejl, ale to už je jiná historie. Vím, že jsem v nadpisu „slíbil“ Vánoce, nezapomněl jsem. Je půlka listopadu, ranní mlhy jsou něco, co do přírody a tohoto období patří, ale stejně se za oknem prochladlého automobilu tvářím jako nevděčný kakabus. Vděčnost je namístě vždycky. Že jsme směli dojít až sem, že máme kolem sebe svoje drahé, máme-li je, nebo že aspoň máme naději, že ještě přijdou. Já jsem vděčný za svoji gurmánku, byť je zrovna v režimu půlročního vyčkávání červencových veder.
Nejsilnějším narušitelem zimního polospánku je čas Vánoc. Vánoce s sebou z historie nesou konejšivou peřinu romantiky ladovského ražení, v současnosti pokřivené konzumní hysterií maximalizace dárkových balíčků. Pokud dneska dítě nedostane balíček větší než je ono samo, propuká v pláč, deprese a touží po změně rodičů, pohlaví nebo alespoň zeměpisné šířky či délky.
Gurmánka nese toto období poněkud nelehce. Vřeštící nevychovanci visící za vytahanou ruku ztrhaných rodičů ji přivádějí do stavů šílenství, které nechcete zažít a ceny pytlíčků domácího cukroví za ceny výprodejového tryskáče ji nutí supět a dštít obláčky prvotřídní síry. Slovo tradiční před ní v době mezi listopadem a březnem raději nepoužívejte. Tradiční svařené víno jako výrobek masové spotřeby zkombinovaný z hromádky granulátu zalité vodou prosím ne. Lokty v žebrech a přišlápnuté palce na trhu na svatého Martina tohle všechno odstartují.
Tehdy utíkáme domů a gurmánka zapaluje vonné svíčky, zhasíná světlo, lezeme pod chlupatou deku jako do bunkru, přibíhají naši kočičí spolubydlící, a z chlupatého bezpečí vykukují naše čtyři páry očí a doufají, že neuvidí první hrůzostrašnou sněhovou vločku padat k našim dveřím.
