Vaše odpojení je povinné!

​

Zaznělo mi znovu do uší a zvuk byl podpořen podprahovým dloubnutím do mozku. Vždyť už se odpojuju. Jako když odtéká z nasáklé houby voda, vynořil jsem se. Pocit mokra prolétl jenom kolem, mokrého není na připojování se nic. Nechtělo se mi odejít, odpojit se. Proto vymysleli to dloubání do mozku. Lidi by se už neodpojili.

​

Vylezl jsem z vany. Ona to není vana, jakou si pamatujete vy, voda a tak, spíš si představte hybernační přístroje z filmů, kam vás uloží, zalejou a nechají odpočívat, dokud nepřistanete na Marsu nebo ještě někde dál. Nebo dokud se neprobudíte nečekaně uprostřed transportu a nezačne vás po vaší vesmírné lodi prohánět zubatá příšera s vřeštěním prasete. To vřeštění vydáváte Vy, ne ta příšera. Vylezl jsem z vany. Žádná příšera nikde nebyla, nebyla tu ani kosmická loď. Obyčejná planeta Země, můj byt, na chodbě tisíce stejných bytů se stejným vchodem. Dost velká nuda na to, aby o tom někdo někomu něco vyprávěl. Jako já vám třeba.

No dobře. Tak zrovna vám, jejichž životy jsou plné nesmyslných zvratů, předráždění, drcanců, úleků, srdcelomných výbuchů nadějí a smrťodepresivních pádů zpět, vám to vyprávět můžu. Vás může představa chodby s tisíci stejných bytů na jedné chodbě připadat poutavá. Tušíte za tou představou jakési tajemno, záhadno, extravagantní exotično, zároveň vás, pro mě nepochopitelně, uklidňuje ten řád, jednoduchost, plánovitost, i kdyby to měla být všechno lež.

 

Odpojil jsem se a šel si pro kafe. Pomyslíte a máte. Výdejní automat. Vypadá jako harfa, tedy tvarem, ne materiálovou výplní. Ve střední části bílého materiálu, který z dálky i poměrně zblízka vypadá jako sněhobílý plast, se v okamžiku výdeje zhmotňuje věc, kterou jste si přáli. Kafe. Tedy hrnek s kávou. Když jste si přáli kafe, vyteče vám na podlahu černá horká tekutina, kterou jste si přáli zvednout hladinu adrenalinu a dopaminu. To vás nasere. A naučí si správně objednávat. Já vím, že vám vadí to slovo „nasere“. Tak to nedávejte číst dětem, jo. „Naštve“ je ale málo. „Rozzlobí“ je opravdu výsměch. V momentu, kdy netoužíte po ničem jiném než bělostném hrnku s horkou vonící kávou, vám ideálně na natažené dlaně chrstne vařící černá břečka. To vás nerozzlobí ani nenaštve. To vám zvedne adrenalin ale bez příjemné hladiny dopaminového štěstí. Rozkopali byste výdejní skoroharfu a vyběhli na chodbu, řvali bolestí a vztekem a kopali do prvních šedesáti sedmi dveří, které by vám přišly pod ruku. Tedy pod nohu. Takže přejte si správně. Jsou na to kurzy.

​

Vaše odpojení je povinné. Aby nebylo. Kdo by nechtěl vidět barvy, potkávat tváře, zažívat hudbu, plavat vzduchem. Možná vy. Předrážděný neurotik, netoužící po ničem jiném než po bílém tichu. Bílá, bílá, bílá. Dveře, podlahy, výdejní automat, chodba, dveře bytů. Bílé prázdno okořeněné černou kávou. To byste rádi, že ano. Toužíte po minimalizaci podnětů. Ticho. Klid. Prázdno. Nic. Jak dlouho byste to ale vydrželi?! Jak dlouho, než byste začali toužit? Po tváři. Hlasu. Dechu. Rozletu. Tvořivosti. A proto se připojujeme. Satya. Země snů, možností, prostoru, barevnosti, realizování se. Na jednu hodinu a potom: „Vaše odpojení je povinné!“

​

​

​