Na střechách
Prolog
Switch seděl na betonové podlaze střechy domu, ve kterém bydlel. Nemyslel na nic. Nechával myšlenky zvolna ubíhat a krvavé slunce, které proplouvalo soumrakem, dodávalo celé scéně hypnotický nádech. Palce v čínách se občas propnuly, jako by dávaly najevo, že už zase potřebují více prostoru. Nicméně špičky bot, ve kterých byly ukryté, přesahovaly okraj patnáctipatrové budovy. Kolem proletělo hejno jakýchsi ptáků, vykroužilo dva akrobatické půlobraty a zmizelo za okrajem kdesi v hlubině nořící se nad upracované město.
Switch se najednou prudce zvedl a skočil přes okraj do volného prostoru tam, kam před malou chvilkou zmizelo hejno švitořivých tvorečků. Tak jako skáčou na olympiádě závodníci do bazénu a porota pak hodnotí styl jejich skoku, s rukama nad hlavou, bicepsy tlačícími na uši a mistrně propnutýma nohama. Ale nejpodstatnější bylo zachovat si stav mysli, kterého předtím nahoře poměrně pracně dosáhl. Studený podvečerní vzduch mu svištěl kolem uší a také ho zastuděly dopředu vytrčené prsty na rukou. V okamžiku, kdy se dostal asi tak do poloviny budovy, pohybem natažených paží dozadu a současným zakloněním hlavy začal střemhlavý pád vybírat a postupně srovnávat osu svého těla s chodníkem dole. Byl už u země, když si uvědomil, že měl začít brzdit mnohem dřív. Klouzal teď už skoro vodorovně, ale byl blízko, příliš blízko zemi, než aby mohl pohodlně dosednout na nohy, tak jak by se mělo. Pokusil se tedy o jediný v té chvíli možný manévr. Sbalil tělo do klubíčka a pravou rukou hmátl před sebe. Skulil se do džudopádu, jenže rychlost byla ještě stále příliš vysoká a on tak udělal asi dvacet rychlých, nebezpečně tvrdých přetočení na hrubé dlažbě usínajícího města. Když se dokoulel, zůstal vyčerpáním ležet na zádech na zemi a ani nedokázal zvednout hlavu a podívat se, jestli ho nikdo neviděl.
Kapitola 1
V kuchyni voněly čerstvě upečené koblihy a Max netrpělivě čekal, až Lin přinese na stůl kafe. Díval se na ní tak, jak se ještě na žádnou dívku nedíval.
Byla milá, měla svůj styl a kromě toho jí to pálilo. Lin se narodila už ve Státech čínskému kybernetikovi a americké archeoložce a kombinace rysů obou jejích rodičů jí dodávala na zvláštní, neokoukatelné přitažlivosti. Max sám si o sobě moc nemyslel, prostě kluk jakých běhají po světě milióny, ale Lin věděla, proč s ním tráví čas. Jednak nikdy nepotkala člověka, který by dokázal stejně rychle jako Max všechno rozebrat, neméně rychle dát zase dohromady a během toho procesu pochopit, jak daná věc funguje (někdy ty věci ani nemusel rozebírat), a za druhé se jí líbil. Ne tím způsobem jako filmové hvězdy anebo ten druh kluků, co stráví půl dne vybíráním vhodné kombinace oblečení, ale měl v sobě jakési kouzlo, složené ze skromnosti, sebevědomí a nenucenosti, a to ji přitahovalo.
Max se stavil proto, aby se domluvili na večer. Teď seděl naproti ní a slyšel sebe a Lin, jak rozmlouvají, dělají návrhy, smějí se, naoko rozčilují, ale duchem byl úplně jinde. Sledoval její ústa, jak se pohybují, vnímal její slabou vůni, její magnetickou přítomnost zhmotněnou v předvídatelných tvarech a pohybech, které mu s neúprosnou vytrvalostí vyrážely dech.
O několik desítek metrů dál u vnější stěny toho samého domu, v místech, kde si zapomenuté dvory podávají přes polorozpadlé zídky plazící se břečťany a krysy tančí svoje hladové reggae, se ode zdi odlepilo několik temných stínů.
Slabé lupnutí způsobilo, že se podél oloupané zdi vysokou rychlostí řítily dvě kotvy vlekoucí za sebou lana. Trénované paže pak ručkovaly téměř neslyšně směrem k pootevřenému oknu ve třetím patře. Jen na okamžik je něco vyrušilo, veškerý pohyb rázem ustal a postavy se svalovými vlákny napjatými k prasknutí znehybněly. Pak zamňoukala kočka, napětí povolilo a skoro nepřirozeně rychle se pohybující zakuklenci brzy dospěli k okennímu parapetu.
Když první tiché chodidlo dosedlo na dlaždicovou podlahu, v bytě číslo 3 na konci chodby dva mladí lidé ještě nemohli tušit, že jejich radost nebude mít dlouhého trvání.
Kapitola 2
V krbu plápolal oheň osvětlující podvečerní místnost alespoň tak, aby starý muž v těžkém rudě potaženém křesle mohl v knize rozeznávat milované obrazy starých mistrů. Mužova tvář přijímala hřejivé paprsky z levé strany a tak jeho ostré rysy vrhaly směrem do místnosti stíny málem strašidelné. Otevřeným francouzským oknem vnikal dovnitř lehký a teplý srpnový vánek, jenž co chvíli roztančil dlouhé závěsy v laškovném ale přesto ne nějak veselém rytmu.
Muž čekal na zavolání. Svou obrovskou moc vybudoval pomocí směsice vazeb na známé lidi a krvavých činů, s nimiž ho ovšem nikdy nikdo nespojoval. Od starých mistrů se naučil, že nejvíc na lidi působí kombinace rozmachu štětcem a nepatrného detailu. A jako oni miloval témata náboženská, protože zvláštním způsobem spojují svět prostých lidí se světy bohů, atmosféru strachu a uctívání. Vždycky se cítil být tak trochu bohem.
Když telefon zazvonil, nijakým způsobem ho to nerozrušilo. Byl zvyklý zvedat telefon a přijímat zprávy o svém úspěchu s klidem. Takový uklidňující účinek má na lidi moc. Přiložil ucho ke sluchátku a vyslechl krátkou očekávanou zprávu:“ Vrabec dolítal, vlaštovka zmizela z hnízda.“
*
kapitola 3
Ve starých podzemních garážích, tři patra pod zemí, se odráželo několik desítek na zdi rozvěšených pochodní od zornic asi patnácti mladých lidí. Skupinka stála v kruhu a tlumenými hlasy o čemsi rokovali. Zatuchlý vzduch rozlehlé místnosti dokonale ladil s úmyslně nedbalým zevnějškem debatujících a mísil se se špatně odvětrávaným kouřem jediných zdrojů světla v té hloubce pod zemí.
„Byl jsem tam, a na zemi bylo spousta krve, jako po bouračce, ale něco mi nesedělo, něco bylo špatně.“
„ Mluvili jste s ním někdo? Řek aspoň něco?“
„ Zkoušela jsem to, nechtěli mě k němu pustit, ale dostala jsem se tam a vypadal fakt strašně. Mluvila jsem na něj a nevím, jestli mě vůbec vnímal, ale když jsem se ptala, jestli to nezvlád, jestli spadnul, přísahala bych, že zavrtěl hlavou jako že ne.“
„ To si piš, že to nebyla nehoda. Switch si sice nebyl úplně nejjistější, ale aby se zabil, to mi nesedí.“
„Tak je to jasný, ty hajzlové ho sejmuli.“
Najednou skupinka kvapem ztichla. Odkudsi seshora byly slyšet zvuky blížícího se prkna. Rozestoupili se a ukryli svou přítomnost do tmavých koutů tak, že jenom oči a pochodně mohly prozradit, že tu někdo je. Přikrčená postava sjela z vyššího patra směrem k nim. Mladý muž seskočil ze skateboardu a padl do prachu na kolena. I ve slabém světle kolem bylo možné vyčíst z jeho tváře stopy zoufalství a vyčerpání.
„Mají Lin,“ hlesl Max přiškrceným hlasem, svezl se do prachu k nohám svých vyděšených kamarádů a ztratil vědomí.
Kapitola 4
V horách bývá krásně svěží vzduch, sluníčko svítí jaksi vznešeně a celá atmosféra všeho kolem dává návštěvníkům nebo obyvatelům na vědomí, že tady vládne matka příroda a že si svou vládu nenechá jen tak vzít.
William vstával každý den už několik měsíců právě s tímhle pocitem a nejinak tomu bylo dnes. Vykoukl z malého stanu, protáhl se a kráčeje směrem k potoku, nechal své bosé nohy rozrážet hradbu stébel trávy tak, aby mu na ospalé prsty dopadávalo co největší množství osvěžující rosy.
Když vykonal ranní hygienu, poněkud netradiční ve vztahu k tomu, co byl kdysi zvyklý z města, vydal se směrem k malé soutěsce. Cestou se k němu připojovali další mladí lidé a když došli před kamenný val, který opticky uzavíral soutěsku, do níž směřovali, věděl, že přišli právě včas. Z levé strany přicházel Učitel a mírným úsměvem pokynul svým studentům, aby vešli před ním. William věděl, že dnes je velký den. Dnes, po asi čtvrt roce příprav, dnes začnou s nácvikem létání.
Kapitola 5
Když se Lin probrala, neměla sebemenší tušení, kde vlastně je. Všude kolem byla na první pohled neproniknutelná tma, ležela na studené podlaze na boku,měla svázané nohy na kotnících a ruce na zápěstích za zády. Do pusy se jí nepříjemně zařezával jakýsi hadr použitý jako roubík. V místnosti nebylo vidět žádné okno a ani žádné zvuky sem nepronikaly. Lin odhadovala, že bude zřejmě v nějakém sklepení hodně daleko od lidí.
Ze včerejší noci si toho moc nepamatovala. Seděli s Maxem v kuchyni a zuřivě konverzovali, když dovnitř vpadlo několik zahalených postav. Útok byl tak překvapivý, že se vůbec na nic nezmohli. Maxe vyřadili jako prvního, schytal pěkných pár ran a když zůstal ležet na zemi a nehýbal se, muž, který zatím držel Lin zezadu s nožem na její krční tepně, jí popadl neurvale paže a svázal jí je za zády. Pak dostala Lin úder nějakým tupým předmětem a ztratila vědomí.
Teď šlo v první řadě o to, jak se odtud dostat pryč („Jestlipak je Max pořádku?“). Lin se neohrabaně posadila a teprve teď si uvědomila, jak ji celé tělo bolí. Protože nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu, pokusila se propátrávat své okolí pomocí natažených nohou. To jí trvalo odhadem asi tak půl hodiny, protože, i když místnost nebyla příliš veliká, člověk nikdy neví, kam může spadnout. Jediné, co během svého průzkumu zjistila, bylo, že podlaha i stěny jsou tvořeny kamennými kostkami a že její vězení je kromě ní dokonale prázdné. Pak si Lin uvědomila, že na ni přišel hlad a že má neuvěřitelnou žízeň.
Kapitola 6
Největším dosavadním úspěchem Kate Sloanové na poli žurnalistiky bylo, že se o jejím, podle jejího vlastního mínění ne moc povedeném, článku o záhadném ubývání turpanů, což je druh kanadských kachen, pochvalně vyjádřil jeden senátor amerického kongresu. Článek nepomohl ani turpanům v tom, aby přestali ubývat, ani Kate Sloanové k tomu, aby nastartovala svou závratnou kariéru.
Kate byla, podle vyjádření svých kolegů, fešná třicátnice, trochu ztřeštěná, vyžívající se v četbě knížek pro ženy a studiem nejrůznějších záhad. Teď momentálně pracovala pro New York Visitor, což je plátek, který čtou akorát popeláři, když jdou domů a taxikáři, když příliš dlouho čekají na zákazníka.
Kate věděla, že protloukání se tímto způsobem jí může trvat ještě minimálně dalších deset let a bylo jí jasné, že jestli se něco zásadního brzy nestane, bude toho muset nechat a dát tak za pravdu svému povrchnímu otci, který ji vždy přehlížel a tvrdil, že žádná holka z Ohia se ještě „ve městě“ neprosadila a že Kate rozhodně nebude první. V nejbližší době se mělo ukázat, jak moc se její otec mýlil.
Kapitola 7
V nemocnici St. Hope na stodvacáté ulici pracovaly několikery ruce velmi hbitě na tom, aby splnily svůj tajný úkol. Bylo zapotřebí přemístit jednoho pacienta v komatu na poměrně velkou vzdálenost ve velmi krátké době. Z příkazu kohosi mocného byl ten mladý muž pro celý svět dnes už mrtvý a tak ho nikdo nebude postrádat. Jenom ti, kteří ho do tohohle stavu dostali, ti až na to přijdou, rozhodně jim to velkou radost neudělá.
Kapitola 8
Po hrnku silné kávy a několika sušenkách se Maxovi projasnila hlava a nohy získaly na ztracené stabilitě. Seděl v bytě, který členové Bratrstva používali jako jeden z úkrytů v neklidných dobách a vzpamatovával se z prožitého šoku. Jeho zranění byla pouze povrchová; několik podlitin sice vypadalo ošklivě, ale kromě bolesti a dočasné estetické újmy mu útočníci nic vážného nezpůsobili. Větší starosti si Max dělal o Lin.
Pamatoval si, že jí drželi nůž pod krkem, ale to měla být spíše hrozba před pokusem o útěk. Spíše měl obavy z toho, proč byla vlastně unesena. A vzhledem k tomu, co slyšel o Switchovi, se zdálo, že někdo za zatím neznámým účelem likviduje členy Bratrstva jednoho po druhém. „Musím Lin najít a zachránit ji“ rozhodl se pevně Max, ač věděl že tohle romantické vzepjetí citů nemá podložené ani chrabrými vlastnostmi udatného hrdiny ani tím nejnepatrnějším plánem. Kromě toho to vypadalo, že se po jeho oblíbenkyni slehla zem.
Kapitola 9
„Pohodlně se usaďte……. máme všichni dost prostoru kolem sebe…….. každý z nás je zde sám a přesto jsme všichni pospolu……. začněme s dýcháním……… přesně, jak jsme se to učili.. …..“
William poslouchal hřejivý hlas svého Učitele. Všude kolem byli rozesazeni další studenti, kteří se tak jako on nechávali vést poněkud monotónním ale i tak magnetickým tónem kdesi v hluboko hrdle muže před nimi.
Učitel stál pevně ale uvolněně tak, aby viděl na všechny ty mladé lidi před sebou. Věděl o každém z nich téměř úplně všechno, znal jejich osudy a byl z hloubi duše rozhodnut jim pomoci. Byli to ztracení mladí lidé, tuláci po lidském světě, který nezná slitování. Většina z těch, kteří dokázali vydržet dlouhý a náročný trénink, znovu dokázali najít smysl svého života.
William nechával pomalu proudit jednotlivé částečky vzduchu podél vnitřních stěn nosních průduchů. Společně s tím, jak zpomaloval pohyb vzduchu, zklidňovalo se i jeho tělo a hlavně jeho mysl. Po asi 20 minutách postupného vypínání vnímání vlastního těla na nezbytné minimum uslyšel znovu hlas svého Učitele.
„ Vaše tělo sedí na trávě uprostřed skal a stává se pomalu součástí scenérie kolem. Ale vy ne. Tam uvnitř toho těla sedíte vy, posloucháte můj hlas a těšíte se na to, co má přijít, na to co se má stát a co vás nemine. Dnes se odlepíte od země. Dnes se stanete zcela novými bytostmi. Dnešní den bude tím, na který budete vzpomínat jako na den, kdy přestalo být před Tím a začalo být po Tom. Dnes dojde k vašemu novému zrození.“
„ Jste silní, jste mocní, tělo, které jste posadili doprostřed skal, nemá nad vámi žádnou moc. Probuďte svůj vnitřní zrak. Podívejte se na mě a oči svého těla při tom nechte zavřené.“
Williamova duše poslouchala hlas člověka, kterému beze zbytku důvěřovala. Poprvé v životě William někomu zase důvěřoval a poprvé věřil sám sobě, že něco doopravdy dokáže.
Patnáct mladých lidí uprostřed skal pohlédlo v jednom okamžiku na svého Učitele. I přes objektivně zavřená oční víčka ho viděli naprosto jasně, jak se na ně usmívá a cítili se mocní a vzrušeni jako ještě nikdy v životě.
Kapitola 10
Když se konečně dveře s těžkým vrznutím otevřely, byla Lin hlady a žízní tak zesláblá, že sotva zvedla hlavu, aby se podívala na svého věznitele. Chodbou vnikal dovnitř studený vzduch a nepatrná troška světla, nicméně postava s kápí přes hlavu se díky příšeří nemusela ani příliš namáhat, aby zakryla rysy svého obličeje.
Z hloubi kápě pozorovaly chvilku Lin temné nevraživé oči, potom se postava skrčila a posunula směrem k dívce dvě nádoby. Potom příchozí zlehka výsměšně odfrkl směrem k Lin a tlumeným, skoro neslyšným hlasem pronesl „Dej se do kupy, teď to teprve začne“ a s vědoucím uchechtnutím se vytratil ze dveří.
Sotva Lin opět osaměla, sebrala všechnu svou zbylou sílu, aby prozkoumala obsah dvou nádob ležících ve tmě kdesi kousek od ní. Ještě nikdy jí studená voda a kousek chleba nechutnaly tak sladce.
Kapitola 11
Úspěch byl vždy předvídatelný a očekávaný, ale s neúspěchem se Muž nikdy neuměl vyrovnat. Když položil telefonní sluchátko, byl vzteky bez sebe, přestože volajícímu nedal své pocity samozřejmě znát. O to víc to teď v něm vřelo.
Vzteklým pohybem obou paží zároveň shodil se stolu všechno, co se jeho hněvu připletlo do cesty. Se zlostným výkřikem pak proklel všechny ty neschopné břídily, s kterými bohužel musel chtě nechtě mít občas něco do činění. Když už nemůže být dokonalý svět, ve kterém žije, ať jsou alespoň dokonalí ti, kteří pro něj pracují. Jak může vládnout, když nemá o co se opřít ?! Toho kluka musí dostat stůj co stůj.
Kapitola 12
Kate Sloanová neměla dneska zrovna nejlepší den. Budík se rozhodl nezvonit, všechny věci přes noc záměrně změnily svá obvyklá stanoviště a autobus, který s vypětím všech sil doběhla, zavřel svá plechová ústa naschvál těsně před ní a Kate tak stála na zastávce celá udýchaná, zničená, s výhledem na další „opravdu povedený den.“ „Ještě by mohlo začít pršet“, pomyslela si Kate a jen jí ta myšlenka probleskla hlavou, dopadly první studené kapky srpnového deštíku na její překvapená ramena.
„No fajn“, usmála se bezmocně, „to bychom měli“ a popoběhla pod malou zelenou papundeklovou stříšku poblíž stojícího čínského obchůdku s kořením. Zakaboněná obloha se rozhodla, že Kate dnes do práce včas nepřijde a ona na tu myšlenku stejně už dávno rezignovala. Stála tam smířená se svým osudem outsidera a pozorovala, jak si kolemjedoucí auta razí svou cestu šedivým závěsem teď už docela slušného lijáku a občasní chodci s deštníky poskakují mezi bublajícími kalužemi jako by hráli panáka. Raz dva hop a otočit. V tom se stalo něco, co outsiderský život Kate Sloanové změnilo už jednou provždy.
Jak tak pozorovala pantomimu pouličního dění, upoutal na okamžik její pozornost neurčitý dojem, že za střechy nejvyššího domu na protější straně ulice se do postranní uličky vrhl poměrně velký stín. Zaostřila pohled tím směrem a překvapením otevřela ústa a jak se děly další věci, vypadalo to, že Kate už svá ústa nikdy nezavře. Z protější střechy se totiž po hlavě vrhlo postupně do hloubky pod nimi asi deset dalších (ano, teď už o tom nebylo pochyb) lidí a , což bylo naprosto k neuvěření, nikdo z nich neskončil na dlažbě jako dárek pro koronera, nýbrž jeden jako druhý poměrně hladce vybrali svůj „pád“ a v mírném předklonu dosedli do tiché uličky pod sebou. Kate Sloanová instinktivně vytáhla z brašny foťák a louže nelouže vyběhla vstříc senzaci, kterou nejen New York Visitor nepamatuje.
Kapitola 13
První, co Switch po dlouhé době uviděl, byla malá, ohněm osvětlená jeskyně, která se mu teď zdála nad očekávání útulná. Byl velice zesláblý a tak mu dalo velkou práci, aby nadzvedl hlavu a podíval se směrem k východu. Jediné, co mohl vidět, bylo modré, svěží nebe bez jediného mráčku. Switchovi to rychle došlo a tak se s úlevou mírně pousmál. Byl zase zpátky. Byl v Hnízdě.
Kapitola 14
Několikeré zacvakání zámku a skřípění těžké závory si Lin spojila se slovy toho muže ohledně své budoucí existence a začala se opravdu bát. Dovnitř opět vnikl vytoužený vzduch vnějšího světa, ale žádné dobré zprávy s sebou nepřinášel. Naopak, přinesl s sebou čtyři zlověstné postavy, což bylo vzhledem ke stavu vězeňkyně poněkud přehnané.
Každý zakuklenec se chopil jedné dívčiny končetiny a přitiskli ji silně ke studené podlaze. Pak se objevila ruka se stříkačkou, což Lin vehnalo adrenalin do celého těla, protože z injekčních stříkaček měla odjakživa děs. Čtyřem silným mužům nedalo žádnou práci přemoci slabé dívčino vzepětí a tak Lin pocítila, jak jí ostrý hrot jehly proniká kůží předloktí a jak proud tělu naprosto cizí látky mizí v jejím krevním řečišti.
Přes slzavé oči a roztáčející se barevná kola před nimi Lin uviděla, že byla zvednuta ze země a klenutou chodbou s loučemi po obou stranách odnášena pryč ze své cely. Nicméně takhle si svůj únik z černočerného prostoru nepředstavovala.
Kapitola 15
Maxmilián Wecker byl odmalička hloubavý chlapec. Své rodiče nikdy nepoznal a vychovávala ho teta Frances, která jednak neměla nic společného s Francií, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale hlavně nebyla Maxova opravdová teta, což bylo zřejmé už z toho, že chlapec, kterého se ujala, byl běloch a Frances byla čistokrevná černoška. Maxova hloubavost se projevovala už od prvních dní. Coby malé děcko rozmontovával vše, co se jen rozmontovat dalo. Takže nad ním teta Frances lomila neustále rukama a vzdychávala: „ Chlapečku můj, co z tebe bude, vždyť ty dočista všecičko rozebereš a nikdá nic nedáš zase dohromady.“
Jak Max rostl, rostl v něm i jeho zájem o pochopení podstaty věcí a tak četl všemožné příručky, encyklopedie, ba i slovníky, návody a luštil technické nákresy. Když ostatní mladíci postávali u tělocvičny a pokoušeli se zahlédnout malým okýnkem dívčí šatny něco dívčí nahoty, Max seděl na půdě domu, ve kterém bydleli a na podlaze měl do nejmenšího šroubku rozebraný tetin kombinovaný mixér. Ten mixér byla první složitější věc, kterou Wecker dal zase dohromady, což jeho tetu nesmírně potěšilo. Ne že by se Maxovi dívky nelíbily, jen zatím nepotkal takovou, která by ho doopravdy zaujala. Až jednou.
Kráčel svým typickým houpavým krokem směrem ke školní knihovně, kam nesl vrátit několik titulů, které si kromě něj nikdo jiný nepůjčoval, když byl vytržen ze svého snového světa šroubků a siločár pronikavým skřípěním automobilových brzd. Ve zmatku uskočil a kecl sebou na dlažbu chodníku, ale on nebyl tím, kdo byl v bezprostředním nebezpečí. Necelých deset metrů od něj zaduněl náraz a vzduchem směrem k Maxovi letělo zelené sportovní kolo společně s jeho nešťastnou řidičkou.
Max tehdy v sobě poprvé v životě objevil svoji duchapřítomnost a z nejbližšího telefonního automatu zavolal záchranku. O incidentu pak musel vyprávět na policii a dívku chodil, to už z vlastní iniciativy, následující měsíc a půl navštěvovat do nemocnice. Nikdy si spolu nic doopravdy nezačali, ať už to bylo z Maxovy ostýchavosti vůči něžnému pohlaví nebo z jakýchsi důvodů z dívčiny strany. Ale už tehdy začal Max Wecker milovat Lin Changovou.
Kapitola 16
Trvalo asi čtrnáct dní, než členové výcvikové skupiny dospěli tam, kde teď byli. Stáli na okraji skalní římsy a pod nimi byla třímetrová hloubka a dole zelená horská mýtinka. Tři metry jsou málo na to, abyste se zabili, ale dost na to, abyste si při skoku po hlavě pořádně nabančili. Věděl to i William a upřímně, to, co mělo následovat mu nahánělo husí kůži. Každý zná tuhle směsici radostného očekávání a pochybovačných obav „Co kdyby?“
Během předešlých čtrnácti dnů si studenti zdokonalili techniku odpojení vnitřního těla od těla hmotného a když už se v tom cítili jako doma, měli se zase učit pomocí vnitřního těla si vnější tělo připojit a naučit se ho ovládat. Dnes měli zkusit skočit do prázdna, pokusit se překonat strach a své vnější tělo poponést pomocí vnitřního alespoň tak, aby se střemhlavý pád zpomalil na únosnou míru. Tohle cvičení dělávalo studentům veliké problémy. Přemoci vlastní strach znamená vykročit směrem k vítězství.
A William chtěl vyhrávat. Soustředil veškerou svou energii na to, aby stav souhry energií dosažený nahoře na okraji římsy dokázal udržet i v okamžiku skoku. „Tak pojďte!“ zvolal na ně Učitel stojící na mýtince pod nimi a William skočil. Ale příliš se soustředil na to, jak velký úkol má před sebou, jak velká šance se mu otevírá, příliš chtěl být nejlepší ze všech a napoprvé sletět dolů jako pták, že nedokázal svou mysl ponechat dost prázdnou a dost soustředěnou na stav bytí, ve kterém se nacházel. Tvrdý dopad na zelený koberec mu doslova vyrazil dech.
Kapitola 17
Herbert a Sylvia seděli v restauraci rychlého občerstvení a bylo jim viditelně dobře. Sylvia se chichotala a Herbert jí usilovně zíral zblízka do laskavých očí a nechával se opájet její blízkostí. Protože byly tři hodiny po půlnoci, byli jedinými zákazníky podniku jménem Hero Snack Burger. Osamělý prodavač si přestal listovat v katalogu erotických videokazet a houkl na ty dva, kteří už dávno měli dojezeno: „Běžte se volizovat domů, my jsme tady slušnej podnik.“ „No jo a ty seš tady nejslušnější“ kontroval Herb, ale urychleně se zvedal, protože tlouštík si vzal narážku zřejmě příliš osobně a hodlal se vyvalit směrem k nim. Vyběhli se smíchem na ulici a Herb se pokusil vzít Sylvii za ruku.
Možná to bylo tím zaujetím, které jeden pro druhého měli, možná jim šum nočního města naprosto otupil smysly, v každém případě neslyšeli pomalu přijíždějící černou dodávku, ze které vyskočilo několik postav v černých hábitech, kteří zamilovanou dvojici popadli a zatáhli do vozu.. Celá scéna se odehrála tak rychle, že si jí ani těch několik málo kolemjdoucích vůbec nevšimlo a pokud snad i něco viděli, nestihli si jistě uvědomit, co se stalo.
Jinak na tom ale byla mladá žena s fotoaparátem stojící v tmavém koutě přilehlého průjezdu. Naskočila do svého tmavě modrého fordu z dvaaosmdesátého roku a jala se pronásledovat černou dodávku. Přece si nenechá ujet jediné dva členy Bratrstva, které se jí po jejich včerejším ranním seskoku podařilo sledovat až sem.
Kapitola 18
Switchovi se v Hnízdě dostávalo příkladné péče, založené na starých asijských procedurách. Dvakrát denně musel vypít silný hořký odvar z horských bylin, kterému se říká kao tui, horská krev nebo také skalní slzy. Mimo to podstupoval speciální indickou léčebnou masáž, kdy je pacient nejprve potřen olejem. Na speciálním stole je pak v různých pozicích masírován vaky z látky (naplněné rýžovým pudinkem a namočené v teplém mléčném odvaru s bylinami). Tyto procedury provádějí Pomocníci, kteří jsou nejméně viditelnými, ale zcela zásadními obyvateli Hnízda.
Hnízdo vzniklo někdy před 3000 lety na tajném místě v horách velmi daleko na východ od bolavého New Yorku jako útočiště chudých vesničanů, kteří neměli kam jinam jít. Svému novému účelu sloužilo teď asi 25 let. Několik Učitelů vybudovalo s pomocí svých přátel rozlehlé skalní město. Na místě, kde nebylo nic než pár do skály vydlabaných jeskyní a vhodné, před civilizací ukryté místo v horách, teď fungovalo vše, co bylo potřeba pro úkryt a výuku členů Bratrstva.
Na takovém místě se teď měli sejít Switch, jeden z těch, kteří už byli po výcviku vypuštěni do světa zmatku a neklidu, a William, zástupce skupinky těch, kterým jejich Učitel teprve pomáhal nalézt vlastní tvar a směr.
Kapitola 19
Když naposled cvičně slétávali z výškové budovy, šel Max jako první. Od toho dopoledne, co unesli Lin, měl v sobě jakousi horlivost, touhu něco udělat. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nenapadalo ho, jak by mohl přijít na to, kde Lin je a jak ji zachránit. Musela zasáhnout náhoda a ty dva zase dostat do vzájemné blízkosti.
Jenže když toho deštivého rána skákal, chybělo do jejich opětovného shledání ještě několik dní a několik stovek kilometrů.
Max se vrhnul se střechy a protože byl rozrušený, dělalo mu soustředění podstatně větší problémy než kdy dřív. Možná i proto se tolik nevěnoval letu samotnému a stihl pozorovat blízké i vzdálenější okolí a zahlédl mladou ženu stojící na druhé straně magistrály. Krčila se pod malou stříškou asijského obchůdku a třásla se zimou. Max by jí byl nevěnoval tolik pozornosti, kdyby si nebyl povšiml, že když doskočili poslední z nich, vyběhla žena jejich směrem a celou cestu, co se rozcházeli do svých domovů, je sledovala. Žena měla na krku profesionální fotoaparát a během sledování udělala několik snímků. Nebyla zřejmě hloupá, protože z celé skupiny nakonec zvolila Herba a Sylvii, kteří měli tolik starostí se sympatiemi toho druhého, že by si své pronásledovatelky nevšimli, ani kdyby jim šlapala na paty. Když už byli poslední tři, udělal Max úhybný manévr. Zmizel s rozloučením v jedné z postranních uliček, přikrčil se za hromadou naházených beden od piva a pověsil se Kate Sloanové na paty.
Jen díky tomu teď překonal svůj vrozený strach z něčeho většího než je jeho milovaný skejt a seděl za volantem bývalého taxíka, který jeho tetě Frances nechal jako vyrovnání dluhu jeden její nápadník, jenž u nich pár týdnů bydlel a živil se a pak už nepřišel. Teta si ho našla a toho taxíka z něj vyfackovala.
Maxmilián Wecker poprvé v životě sledoval autem ženu, která svou otřískanou fordkou poprvé v životě sledovala zločineckou dodávku.
Kapitola 20
Lin Changová trpěla neskutečným způsobem. Pod barevným oparem z drogových mlh, to vše díky aplikované injekci, vnímala, jak byla odnesena do malé místnosti, která vypadala jako jednoduše zařízená kancelář. Jak ji pohodili do malého otrhaného rozvrzaného křesla a odešli. Vlivem drogy se nemohla téměř hýbat, místa po poutech ji pálila a svědila, celé tělo měla jako z gumy, ani křičet o pomoc nešlo. Pak někdo vešel.
Chvíli stál poblíž křesla s dívkou a díval se na ni. Trvalo neskutečně dlouhou dobu, než se Lin podařilo otočit hlavu jeho směrem. Byl to holohlavý muž středních let, oblečený do světlých plátěných kalhot a polokošile stejné barvy. Skoro vypadal, jako by přišel na golf. „Co … ode….. mě …. chcete?“ mumlala Lin pomocí zgumovělých úst. „Co .. ode …“ Plukovník Stodman přistoupil k dívce, uchopil její čelist mezi palec a ukazovák a prohlédl její obličej ze všech stran. „Pokaždý to přeženou, horlivci zakuklený“.
Poodstoupil několik kroků a obrátil se k Lin „Jseš tu, abys nám prozradila, kde leží Hnízdo“, „to je celá a naprosto jednoduchá věc“, „a zaručuju ti holčičko, že ty mi to prozradíš“.
Lin si dala dvě a dvě dohromady a uvědomila si, že pokud je někdo schopen unést ji kvůli tomu, aby našel Hnízdo, tak to zaprvé nebude žádný dobrák a zadruhé si zřejmě myslí, že přes Lin vede jediná cesta. Nebo možná jen ta nejjednodušší.
Lin se na okamžik ztratila v minulosti.
Viděla sama sebe, jak po té bouračce na kole dává své polámané tělo dohromady, jak se vídali s Maxem, jak se její rodiče jednou nevrátili z dovolené, protože Bůh si to zřejmě nepřál, jak jí bylo zle a jak se všechno změnilo, když jí do schránky přišel ten leták. Jako by to bylo dnes, četla Lin za zdrogovanýma očima ten nápis: Ztratil váš život směr? Jste mladí alespoň duchem? Chcete poznat nové rozměry vaší duše? Chcete zase žít? Zavolejte na naše telefonní číslo. Max jí to tehdy nejdříve rozmlouval, protože mu leták připomínal nábor do nějaké sekty, ale Lin tam tehdy zavolala a cítila, že udělala dobře. Měsíc docházela do Frankovy tělocvičny na rohu stoosmnácté a dvacáté a už tam měnila svůj život. Ve skupince několika mladých lidí tam cvičila různé jógové cviky a jejich Učitel, jak mu měli říkat, jim vyprávěl i různé příběhy a rozmlouval s nimi o všem možném. Lin to zaujalo a jednou přivedla i Maxe. Ten přišel samozřejmě jen proto, aby ji ochránil před „těmi zvrhlíky“.
Nakonec si i jeho kurzy získaly a když pak měli možnost odjet na několikaměsíční soustředění do hor, ani jeden neodmítli.
Lin rozhodně nehodlala prozradit, kde Hnízdo leží a už vůbec ne těmhle lidem.
Kapitola 21
Stejně nebo podobným způsobem jako William dopadla více než polovina jeho spolužáků. Seděli teď před svými stany a diskutovali o tom, proč se jim první slétnutí nepodařilo. William se však započatého hovoru účastnil jen na půl ucha. Znovu a znovu se vracel ve svých myšlenkách tam na malou římsu a přemýšlel, kde udělal chybu. Věděl, že chtěl moc a že se příliš soustředil na úspěch než na provádění samotného cviku.
Poté, co zevrubně probral svůj pokus ze všech stran, ho napadla myšlenka, o které věděl, že by ji jeho Učitel jistojistě ihned zavrhl. A to především proto, že plán, který s tím souvisela, byl příliš, příliš nebezpečný. Ale William se už rozhodl.
Zvedl se a omluvil se kamarádům, že si ani ve všem tom rozrušení nestačil dojít na záchod a vydal se směrem k místům, kam si chodívali odskočit. Když však zmizel z dohledu, změnil směr a vydal se namísto toho ke skalám, které zdaleka převyšovaly dnešní cvičnou skalku. Tváře mu hořely, to jak se prodíral ostrými větvičkami a také vzrušením a odhodláním. Chystal se totiž udělat něco, co ještě nikdy nikdo nezkoušel. Usoudil, že malá výška, ze které se zkoušeli vrhnout dnes, je pro studenty jen malým vnitřním stimulem pro to, aby se dokázali soustředit a naladit na to, co je v daný moment důležité. Pokud ovšem zkusí slétnout se skály o výšce několikapatrového domu, se soustředěním se na prováděnou činnost by neměl mít sebemenší problém.
Když minul poslední stromy lesa, v jehož hájemství nic netušíc v klidu pobývali ostatní mladí adepti nauk práce s energií a létání, silný vítr mu vrazil první pořádný políček. Vmetl mu do tváře varování, že živly tady v horách mají nekonečnou moc, přinejmenším nekonečně větší moc, než má devatenáctiletý člověk, byť s nadprůměrnými schopnostmi.
Ani tohle varování však nebral mladík na zřetel a jeho kroky tak zastavily až na nejvyšším bodě větrem bičované skály. Stál rovně, plný víry v sebe a touhy proměnit svou neschopnost v kvalitativně vyšší stupeň stavu bytí, lehký plátěný oděv se plácal všemi směry a tmavě hnědé kučeravé vlasy mu olizovaly čelo a uši jako temné ohňové jazyky. William se zadíval do dálky, na velikou dálnici nebeských dálav, na které proplouvala oblaka jako pirátské koráby a na studené slunce, které tam stálo jako Napoleon, malé svými rozměry, ale s potenciálem vládce všeho.
Mladý muž věděl, že jde o hodně, že jde o víc, než kdy dřív, než kdy dřív v jeho životě. Pokud se mu nepodaří slétnout tu hloubku pod ním, nejspíš ho nikdy nikdo nenajde a nedozví se o jeho pošetilém činu. A pokud to zvládne, nedozví se to také nikdo, protože tohle přece nemůže nikomu říct.
Soustředil svou mysl tak, aby žádná věc kolem nerušila tok energie uvnitř, odpoutal vnitřní tělo od vnějšího a uvědomil si toto odpojení, pak uchopil celým povrchem svého vnitřního těla své tělo tělesné a jako si potápěči navlékají neopren ho učinil opět svojí nedílnou součástí, ale přesto ho vnímal oddělené. Nasměroval tok energie přes okraj propasti pod sebou, zvedl propnuté paže nad hlavu a bez jediného slova se odrazil a skočil po hlavě do stometrové hloubky pod ním.
Kapitola 22
Černá dodávka si razila skoro bezohledně cestu poloprázdnými ulicemi nočního velkoměsta. Spustil se poměrně hustý déšť a kmitající stěrače tak pravidelně dělily vnější uplakaný svět na barevný kaleidoskop neónů, semaforů a vodních clon.
Kromě toho déšť značně ztěžoval pronásledování fordce Kate Sloanové, neboť motor ztěžka odfukoval už při pro něj nezvyklých vysokých otáčkách a prudkých změnách rychlosti, a teď musel ještě překonávat starosti spojené s náhlou změnou povětrnostních podmínek.
Třetím v řadě byl žlutý oprýskaný taxík, vezoucí vykuleného Maxe, který měl nervy napjaté k prasknutí. A to jednak proto, aby neztratil funící modrý sedan před sebou, jednak proto, že se obával, aby ta ženská neztratila kontakt s na první pohled svěžeji jedoucí černou dodávkou vepředu.
Když se nesourodý trojlístek dostal na dálnici, mohli si všichni alespoň na nějaký čas odpočinout. Únosci věděli, že mají asi dvě a půl hodiny klidné jízdy pravým pruhem, než budou muset sjet z dálnice a pronásledovatelé se zas uklidnili zjištěním, že v proudu vozů kolem se snadno ztratí. Možná se ale uklidnili až příliš, protože když dodávka odbočila, měla Kate, notující si právě plytký hit z rádia a tím více Max, sledující její brzdová světla, co dělat, aby se prodrali ke sjezdu, kde končila poklidná projížďka hučící čtyřproudovkou. A začalo pronásledování, kdy ti vpředu nesmí pojmout nejmenší podezření, že je někdo sleduje a pronásledovatelé zase nesmí ztratit ty vpředu z dohledu. Teď začal opravdový boj o unesené.
Herbert a Sylvia leželi svázaní na podlaze s roubíky v ústech a dívali se na sebe s obavami o osud svůj i toho druhého. O Kate Sloanové jedoucí za nimi, nevěděli. Tím méně o Maxovi, který ovšem spíš než na ně myslel na Lin, ke které začal doufat, že ho únosci dovedou.
Kapitola 23
Pod nohama starého muže zlehka křupaly oblázky na pěšince vedoucí kolem jeho honosného domu. Muž se procházel chladným ránem, bafal ze své dýmky značky Dunhill skvělou směs tabáku Virginia z Brazílie a Severní Ameriky, jež dává tabáku originální sladkost a svěžest, tabáku Burely, jenž dodává plnost, to vše doplněné Modern Cavendish - sedm druhů tabáku dodávajících směsi lehkou kyselost. Zakaboněné nebe, které ovšem nehodlalo smáčet Mužův značkový oblek Ede & Ravenscroft (oblékají i britskou královskou rodinu), bylo příjemnou kulisou pro utřídění neklidných myšlenek a plánování dalších kroků, které bylo třeba podniknout k zamýšlenému cíli. Staré tělo, ještě však stále hrdě vzpřímené, si starý pán podpíral hůlkou s hlavicí ze slonové kosti.
Procházel kolem živého plotu z bobkovišně a volnou rukou hladil velké svěží listy. Připomínal si tak vždycky, že všechno důležité kolem je život, že nesmí zapomínat, že přes všechnu svou moc a činy, které za ním utkvívají v historii, přes to všechno je přeci jenom člověk.
Vytáhl z vnitřní kapsy obleku malý stříbrný mobilní telefon a vytočil tajné telefonní číslo. Na druhé straně byl kromě poslušného „Ano, pane?“ slyšet zvuk motoru velkého automobilu ujíždějícího poměrně velkou rychlostí.
Muž se pousmál do směrem k imaginárním očím na druhé straně telefonního spojení, pronesl plán na dalších pár desítek minut: „Nechte obě auta, ať si myslí, že o nich nevíte!“ , sklapl telefon a zasunul ho zpět do kapsy.
Kapitola 24
Plukovník Stodman dobře ovládal svoji práci. Lin Changová byla stoprocentně odhodlána raději zemřít, než by jakýmkoliv způsobem byť jen naznačila, kde leží tajné místo v horách, o jehož existenci byl Stodman přesvědčen. Ale plukovník měl zkušenosti založené na svém dlouholetém působení v CIA a jak se sám vyjádřil „on už donutil mluvit větší tvrďáky, než je Lin.“
Po několika dnech hladovění, bití a přítomnosti
obluzujících drog v krvi bývá člověk tolik zesláblý a rezignovaný, že už mu moc sil na bránění čehokoli nezbývá. Lin však byla tvrdší oříšek, než plukovník očekával a tak musel bývalý agent zesílit kalibr přesvědčování.
Se značně otráveným výrazem ve tváři postavil před Lin malý přístroj vyrábějící elektrické výboje. Na jednom jeho konci vymotal z držáku dlouhý a nepředstavitelně slabý drát. Se slovy „tak milá dámo a teď už mi povíš, co chci slyšet!“ protáhl vyděšené Lin drátek mezi dvěma zuby tak, aby chladivý kov dosedl až na citlivou dáseň. Když pustil plukovník do oběhu první dávku proudu, věděla Lin, že informace nebudou jedinou věcí, kterou kvůli té strašné bolesti neudrží.
*
Kapitola 25
Děsivá hrůza a děs, které Williama naprosto ovládly hned potom, co skočil ze skály, ho donutily křičet. Tím dusivým chladem a závratnou rychlostí, které ihned po odrazu dosáhl, mu vyhrkly slzy do očí. Williama polil studený pot a všechny chlupy na těle se mu zježily, jak tělo nebylo schopno vypořádat se s tak hraniční situací.
Potom mladý muž vzdal svůj strach. Jiná šance už nezbývala a tak se pokusil ji využít. Zavřel oči a plně s soustředil na svůj skok, na svůj pobyt v tomto stavu, na pohyb, jehož výsledkem by měl být let. Samostatný řízený let člověka bez pomoci jakýchkoli přístrojů či pomůcek. Jen s využitím proudů vzduchu, práce těla a energií, jež jsme my ostatní už zapomněli vnímat. William se ponořil hluboko do světa, kde JÁ už přestává být já, ale stává se novou energií. Energií klouzající prostorem jako list, který už nechtěl být součástí stromu, ale samostatnou jednotkou bytí nezávislou na ničem. Ani na gravitaci.
Nevnímal své tělo ani směr, kterým se ubíralo. Pokoušel se zbrzdit nesmírnou rychlost volného pádu a ovládnout sebe sama tak, aby se z pohybu vertikálního dokázal dostat do pohybu horizontálního. Poslední, co ucítil, byly větve šlehající v jeho obličeji a praskání vlastních kostí. Potom už nic.
Kapitola 26
Manévr, který černá dodávka provedla před zraky svých pronásledovatelů, byl naprosto nečekaný. Když se všechny tři vozy natáhly do jedné pomyslné linie, vůz únosců byl na jejím konci, tj. v prudkém ohybu zatáčky doprava. Uklidněná Kate Sloanová se držela vpovzdálí a trochu nervózně si uvědomovala, že v této hře nehraje zřejmě pouze roli pronásledovatele, ale i pronásledovaného. Max Wecker nikdy předtím nikoho nesledoval, což se projevilo značným množstvím chyb.
Takže Kate teď měla víc starostí s taxíkem za sebou a Max sám měl potíže s pronásledováním jako takovým, že prudká akce černé dodávky je zanechala oba úplně nepřipravené. Její řidič při průjezdu zatáčkou strhl volant doleva a v jediném momentu tak otočil těžký vůz čelem ke svým pronásledovatelům. Vzápětí nekompromisně zařadil postupně několik rychlostních stupňů a na plný plyn se tak hnal v ústrety překvapené Kate i vyjukanému Maxovi.
Kapitola 27
(co se asi právě teď děje s ubohou Lin ………..)
Přestože na to teď nebyla vůbec vhodná doba, Maxovi proběhla hlavou myšlenka na jeho unesenou přítelkyni. Jenže kdyby Lin věděla, v jakém nebezpečí je Max …… . Protijedoucí dodávka značně vyděsila zkoprnělou Kate a ta strhla volant okamžitě směrem do polí. Tmavomodrý ford Cortina se roztančil v sestavě několika vášnivých půlobratů a se svou pasažérkou a řidičkou notně zaházel a uštědřil jí i několik direktů volantem a dalších úderů střechou a bočním okýnkem. Kate se dělalo mdlo.
Max vznášející se v oblacích vytřeštil oči na černé nebezpečí řítící se v ten moment proti němu asi stokilometrovou rychlostí, mrkl levým okem na manévry fordky v poli a strhl volant opačným směrem, přímo proti štěrkovému náspu. Starý taxík se přikrčil, odrazil se mohutnými péry tlumičů od země a vyletěl směrem k oblakům.
Kola dodávky dostala příkaz k brzdění a okamžitě uposlechla. Jenže gravitace tlačila vůz kupředu ještě stále značnou rychlostí a tak prosvištěl kolem letícího taxíku a vířil za sebou prach cesty.
Když taxík ukončil svůj vzlet, čekal ho mohutný pád. Max se při něm kousl do jazyka a ta silná bolest ho honem probudila. Stočil volant zpět k cestě a vracel se tak do děje.
Dodávka mezitím zastavila opodál a vyběhli z ní dva muži s automatickými zbraněmi. První sprška zasypala kašlající Cortinu a ječící Kate se nechala dobrovolně vyklopit ze svých dveří do prozatímního úkrytu za svým vozem.
Potom už bylo pro Kate všechno jak ve zpomaleném němém filmu. Kulky odskakující od plechů dveří auta, modrošedá obloha a na ní nezúčastněně se sunoucí mraky, omlácený taxík a z něj vyskakující mladík, kterého už asi někde viděla. Jeho ruka pod její paží táhnoucí ji do taxíku, dveře, zrychlení a pak ………..
Kapitola 28
Na stropu jeskyně běhala barevná kola a kolem zněla hudba jako na kolonádě. Dvoje housle se vlnily do tónů Franze Lehára a malý William pobíhal v džínových šortkách kolem své maminky a poskakoval při tom zvesela, jak napodoboval bělouše táhnoucí kočár s lázeňskými hosty.
Pak se William probral k vědomí a s prudkým nadechnutím se pokusil posadit se. Ruka, o kterou se chtěl opřít, ho ale neposlechla a on padl zpět na lůžko. Najednou se mu všechno vybavilo. Jak šel na skálu a pak skočil, jak se mu nedařilo změnit pád na let, pak stromy a pak už nic.
U druhé stěny v jeskyni se ozvalo zakašlání. William si uvědomil, že není v místnosti sám a podíval se tím směrem. Na stejném lůžku, na jakém ležel William, seděl mladý muž se střapatými vlasy a pobaveně se usmíval.
„Tak ses probral. To je dost, jsi tu teď dost slavnej. Všichni o tobě mluví. Jedni tě chtějí zabít a druzí už ti vymýšlejí pomník pro hrdinu. Jen netuším, kterých je víc. Jo, mimochodem, jmenuju se Switch.“
Kapitola 29
Vrtulník značky Bell 206L3 sledoval celou scénu zpovzdálí. Maskovaní muži z dodávky vystříleli do unikajícího taxíku několik kilogramů střeliva a když se prchající vůz ani tehdy nezastavoval, utíkali zpátky k dodávce. Ta chvilku nešla nastartovat a ponechala tak nezkušenému taxikáři i jeho zemdlelé pasažérce dostatek času na to,aby si vytvořili potřebný náskok. To pilotovi helikoptéry stačilo. Usmál se , zavrtěl nevěřícně hlavou a odklidil se zpět do bezpečného úkrytu šedomodré oblohy.
Kapitola 30
Po několika dalších kilometrech zběsilé jízdy („co kdyby nás dohonili“) se před Maxem a už poněkud klidnější Kate vynořila zpoza stromů stavba připomínající menší okopaný kostelík s dvěma dalšími přízemními stavbami přiléhající k hlavní budově zboku ve tvaru písmene L. Celý komplex tak tvořil nestejnoměrné U, hustě zakryté okolním porostem.
Nebylo jisté, zda únosci míří právě sem a nebo jestli tudy budou jen projíždět a tak Max navrhl popojet ještě kousek dál a vyvolat tak dojem, že tohle místo nepřilákalo jejich pozornost a pak ukrýt vůz někde v křoví a vrátit se pěšky zpět. Pokud únosci projedou, vždycky ještě mohou vyrazit za nimi a pokud už našli cíl své cesty, alespoň nebudou v podezření, že se potulují někde kolem.
Kate Sloanová měla na čele bouli jako bramboru a čelist jí asi povyskočila z pantů a vrátila se zpět, takže měla Kate pocit, že jí někdo smontoval tváře horkými šrouby a teď je nechává zvolna vychladnout. Co se týkalo plánů na příští okamžiky, v zásadě s Maxem souhlasila. Jednak proto, že jí nic lepšího nenapadalo, za druhé proto, že nebyl čas něco dokonalého vymýšlet.
Tetin taxík zahučel do hustých křovin asi čtvrt kilometru od místa, kde stál kostelík a Max doufal, že jestli ho budou muset ještě použít k pronásledování, bude auťák schopen vyjet z místa svého odpočinku zase ven. Zajeli totiž do mokřiny, která od cesty nebyla vidět a přední kola rychle klesla o nějakých deset patnáct centimetrů do bažíru.
Kapitola 31
Několik desítek párů těžkých bot nadusalo pravidelnými údery zpevněných podrážek do vrtulníků maskovaných ve vojenském stylu. Piloti nedočkaví akce už byli téměř ve vzduchu, když za posledními pasažéry zabouchly těžké boční dveře a stroje ne nepodobné hromotluckému hmyzu se odlepily od země.
Na louky pod nimi svítilo studené ranní slunce a oceloví brouci pod sebou proháněli obrovité temné stíny, které polykaly koberce kymácejících se kopretin. Daleko tam, kde čekal jejich cíl, ohřívalo totéž slunce ojíněné stráně horských úbočí a zvědavými paprsky propátrávalo studené lesní tůňky. A stíny, jako by tušily předzvěst blížících se událostí zkázy, protahovaly své tváře až někam za obzor.
Kapitola 32
Do asi pětimetrového skalního oka, které tvořilo vstup do jeskyně, sloužící jako pokoj marodky, vzduchem mířila zahalená postava. Paže natažené vepředu udávaly směr letícímu tělu a i v této pozici byla z muže cítit vnitřní vznešenost a důstojnost. Vzápětí Učitel dosedl na krátkou plošinu, upravil svůj zdobený hábit a vydal se do útrob hory.
William tou dobou zrovna vykašlával sousto, jež mu zaskočilo, poněvadž si nechával asi podesáté od Switche vyprávět historku o tom, jak několik členů Bratrstva škádlilo několik dívek v parku. Jedna z nich si znovu a znovu utahovala z jednoho z mladíků, že už by jí ke štěstí stačilo jen aby uměl létat a smála se a smála tak dlouho, až se vyprovokovaný mladík zvedl, odlepil se od země a vykroužil nad hlavami těch dole pěkné kolečko.
Když Učitel vešel, ještě se smějící kluci k němu vzhlédli. Smích se vytratil jako ozvěna spolknutá chřtánem lesa. „Dobré ráno, mládenci“, slabě se pousmál přicházející muž a přisedl na kraj Wiliamovy postele. William se povysunul výše na svém lůžku a s rostoucími obavami se díval na muže před sebou.
Učitel si shrnul kápi s hlavy a zadíval se Williamovi do očí. „Chtěl jsem s tebou mluvit, jistě víš o čem.“ Mladík mlčky přikývl. „To, cos udělal, byla nepochopitelná hloupost“, začal „nezodpovědnost a hazard s tvým životem. Nic, co se týká prestiže a nic, co vzniká ze vzteku, nestojí za život člověka. Někteří tady v Hnízdě z tebe dělají hrdinu a myslí si, že tvůj čin je věc hodná následování. Sešel jsem se s ostatními Učiteli, abychom se poradili, jak se k celé věci postavit a jak ji uzavřít a závěr zní: každý člověk tady v hnízdě je svobodný, každý má možnost volby, jak naložit se svým životem. Přesto, pokud má Bratrstvo fungovat jako společenství, je třeba, aby mělo určitá pravidla. A tvůj čin, Williame, se z těchto pravidel zcela jistě vymyká. Pokud tedy chceš být nadále členem našeho Bratrstva, je třeba, abys respektoval jeho nepsaná pravidla.“ Učitel se zvedl a podíval se na oba mladé muže před sebou. „Vy dva, i když to ještě nejspíš netušíte, toho máte opravdu hodně společného“. Při průchodu otvorem ve skále si nasadil kapuci na hlavu, udělal dva rychlé kroky a zmizel stejně tiše, jako se objevil.
Kapitola 33
Max a Kate probíhali opatrně mezi stromy podél silnice, kterou sem přijeli. Oba cítili vyčerpání z dlouhého pronásledování a jejich potlučená těla dávala svá zranění najevo při každém pohybu.
„Co jste, ženská, vlastně zač? Proč jste nás sledovala?“, nedalo to Maxovi prodírajícímu se mlázím.
„ Jsem Kate Sloanová, reportérka New YorkVisitor“, procedila Kate skrz bolavé čelisti. „ Ale spíš ty mně řekni, co jste zač. Parta floutků co jen tak mimochodem umí lítat? Nebo jste nějací čarodějové, či co?“
„Kdoví, co jste viděla. Nejspíš jste měla za sebou dlouhou noc ….“
„Hele nebuď drzej, vím, co jsem viděla a ty to víš taky. Tak mi tu nic nevykládej o dlouhejch nocích.“
„Když myslíte“, zašeptal Max, skrčil se, chytil Kate za paži v nadloktí a ukázal směrem ke kostelíku, který se objevoval před nimi. Kate sykla bolestí, jak jí zmáčkl bolavé místo a paži odtáhla. Ale to už si všimla toho, co jí ten mladý vejtaha ukazuje. Zprava přijížděla pomalým tempem černá dodávka a zatočila ke kostelíku. Možná přítomnost bláznivé novinářky a jednoho usmrkance jim příliš nevadila. Jednak jsou oba neozbrojeni, a za druhé, ta čínská holka už stejně promluvila ……
Kapitola 34
Dnešního dne se měla Switchova rekonvalescence skončit zcela jiným způsobem, než předpokládal. Williamův spolupacient si zrovna dával krátký dopolední šlofíček, neboť jeho útrapami znavené tělo ještě nebylo schopno vydržet delší aktivitu bez únavových následků. William sám byl brzo ráno snesen k rehabilitaci pomocí koupelí ve směsi bylin urychlujících léčení polámaných kostí a pohmožděnin. Ostatní obyvatelé Hnízda právě prožívali zcela běžné cvičební dopoledne zaměřené na pomalé vznesení se do minimální výše od země a výdrž v levitaci alespoň 10 sekund. Události příštích okamžiků je tak zastihly naprosto nepřipravené.
Eskadra maskovaných vrtulníků se zjevila v panenské přírodě horského masívu jako jezdci Apokalypsy v Edenu. Jejich přílet ochromil květnaté stráně stejnou silou jako nic netušící obyvatele lesů, skalních převisů i samotného Hnízda. Zápalné střely strategicky vyslané do snad všech hořlavých míst v okolí splnily svůj zamýšlený účel. Panika zachvátila vše živé kolem a tak z křovin vyletovali k smrti vyděšení ptáci a ve zmatku létali tam a zpět, z místa na místo. Stejně přirozeným způsobem se projevili i lidští obyvatelé pasek, průrev a skalních ok. Řev strojů jen chvílemi dovolil zaslechnout křik či zahlédnout pobíhající postavy v divočině nemilosrdných plamenů a chuchvalců všudypřítomného kouře.
Switche probudil hluk, který mu nepřipomínal nic z toho, co do dnešního dne slyšel. Posadil se na svém lůžku uklizeném vysoko ve skalním oku a zaposlouchal se. Pak se na dosud ještě příliš slabých nohách pokusil dostat k okraji jeskyně, aby vyhlédl ven a dolů do údolí. Sunul se s vyčerpáním ve tváři podél skalní stěny opírajíc se pravou rukou o chladný kámen. Pak dosud klidné a otevřené oko vchodu do jeskyně zaplakalo třemi linkami černých lan a na krátkou římsu před vstupem se sneslo několik maskovaných mužů. Switch věděl, že je zle, ale jeho tělo nebylo připravené na jakýkoliv pokus o odpor. Několikery nesmlouvavé paže ho sevřely do své moci a hadr namočený v silném anestetiku ho odnášel velmi rychle do říše za zrcadlem.
Kapitola 35
Max Wecker a Kate Sloanová se nemohli dohodnout na tom, jak pokračovat v nastalé situaci. Oba se pustili do sledovací akce s tím, že budou někoho sledovat, ale co udělají, až se dostanou k cíli, rozmyšleno neměli.
„Herba a Sylvii vzali dovnitř, tak tam s největší pravděpodobností bude i Lin, takže jdeme dovnitř a něco s tím uděláme“ hrnul už se ze křoví Max, ale Kate ho zadržela: „To že o tu svou dívku stojíš a že chceš zachránit své dva kamarády, už jsi mi vysvětlil několikrát, ale že se chceš nechat zabít jsi mi ještě neprozradil.“
„Není to žádná má dívka a vůbec, starejte se o sebe milá dámo“ rozvzteklil se Max a nepatrně se začervenal.
„Kdybys nebyl hrubej, holky by se za tebou jen hrnuly,“ popíchla ho Kate.
„A Vy kdybyste byla co k čemu, tak už dávno děláte něco jinýho než psaní o kachnách v Kanadě.“
„Takže tys to čet?“ opáčila Kate trochu zvědavě, trochu provokativně.
„To by mě ani nenapadlo. To Vy jste o tom blábolila, když jsem Vás zatáhnul do taxíku.“
„To určitě. Vím jistě co říkám a co ne. Teď by mě ale spíš zajímalo, co uděláme, mladý muži.“
„Jdeme,“ ukončil Max rozhovor a vylezl ze křoví následován Kate, která se ho snažila zadržet. Přikrčeni pobíhali ve stínech stromů tak, aby nebyli vidět na první pohled a současně spolu bojovali o to, jestli půjdou dopředu anebo zpátky. Jejich popotahování za ruce, lokty a oblečení přerušilo až třesknutí výstřelu a kulka zavrtavší se do rozpraskané větve skloněné vedle Maxova ucha. Maxe polila hrůza a Kate slabě vykřikla a oba se instinktivně vrhli za strom, jehož větev právě zachránila Maxovu existenci na tomto světě. Několik dalších výstřelů dávalo vědět, že útočníci přesně vědí, kde se jejich cíle schovávají.
Situace se zdála jasně rozvržená a vyústění v podobě dvou bezvládných těl ležících ve stínu unaveného javoru se zdálo jako nejpravděpodobnější. Jenže v té době přestal být pozorovatel pozorovatelem a zpoza stromů se vynořil malý sportovní vrtulník nesoucí na palubě spásu. Střelba z automatu pomohla mladíkovi a novinářce do bezpečí skýtaného hromadou kamení a dva muži, které mezitím vysadil poblíž už pracovali na záchraně třech mladých lidí uvnitř.
Střelbu a výkřiky po chvíli vystřídalo uvolňující ticho. Herbertův hlas, jenž se ozval odkudsi zpoza rohu budovy, zazněl Maxovi, pološílenému strachy, jako rajská hudba „Tak vylez, ty hrdino! Už je po všem.“
Kate vystrčila opatrně hlavu a rozhlížela se kolem, jako by odněkud ze skrytu mohla ještě vyštěknout smrt. Pak oba vstali a vykročili směrem k Maxovým kamarádům a jejich společným zachráncům. Dozvěděli se, že vrtulník za nimi poslal Učitel. Odkud vzal informace o únosech nebo o sledování, nikdo nevěděl. To už ale v Maxovi narostly obavy. Viděl, že u hlavního vchodu do komplexu leží svázaný holohlavý muž ve špinavých plátěných kalhotách, ostatní útočníci byli podle slov zachránců po smrti, ale Maxovi jedna osoba chyběla.
Kapitola 36
Max probíhal chodby a místnosti komplexu v zoufalé snaze najít Lin. Klopýtal o rozstřílené zdivo a zpřeházené kusy nábytku a nahlížel do každého setmělého koutu. Konečně vešel do místnosti zařízené jako kancelář. Za povaleným stolem klečel pilot vrtulníku a skláněl se k něčemu na podlaze. Když Max, jehož útroby se v okamžiku stáhly jako smyčky lana na odsouzencově krku, přinutil své nohy dojít blíž, vyhrkly mu slzy do očí.
Tam,uprostřed toho zmatku, nepořádku a zkázy ležela bezvládně dívka, na které mu záleželo na světě nejvíc. Donutil své v mžiku slabé nohy dokráčet až k ní a sesunul se na kolena. Opřen o pilotovo rameno prožíval tak mohutnou citovou a nervovou bouři, že myslel, že to jeho tělo nevydrží. Nevěděl, jestli jeho žaludek unese pohled na tak strašně poníženou a zbědovanou Lin, jakou si ji nikdy nedokázal představit. Zároveň cítil tak silnou potřebu ji obejmout a držet ji v náručí a ochránit už pro vždycky před celým světem, že se tomu citu sám podivil.
„No tak mladíku, abych vás tu nemusel křísit dva,“ promluvil pilot a usmál se na Maxe. „Neboj, bude v pořádku, jen se na ni bude muset podívat pár doktorů.“
„Můj ty bože“ hlesl Max a neschopen unést už tak velkou porci pocitů se zvedl a vyběhl pryč z místnosti. A jak tak běžel chodbami a pod nohama mu duněly jeho neskutečné kroky, přál si být kdekoli na světě, jen proboha daleko, strašně daleko odsud.
Kapitola 37
Město přijalo uprchlíky z horských úbočí celkem vlídně. Útočníci neměli v úmyslu zabíjet a tak byli zranění i ti bez újmy na zdraví přepraveni do civilizace a ponecháni svému osudu.
V malé kavárně z neomítnutých cihel seděli u velkého okna Učitel a jeden z jeho žáků, William a rozmlouvali. Nad hrnkem horké kávy utěšoval Učitel Williama a snažil se mu vysvětlit, že situace zdaleka nemusí být tak bezvýchodná a katastrofální, jak vypadá.
„Nejdůležitější je vždycky situace nikoli vnější, ale stav věcí ve tvé duši. Pokud ty okolnostem nedovolíš, aby tě pohltily,nikdo jiný jim to dovolit nemůže. Dovol zlým myšlenkám přijít, ale dovol jim i odejít. Pokud v sobě chováš hněv nebo smutek, nedovoluješ své duši žít. Nepřemýšlej nad tím, kdo má na co právo, kdo co zmůže, komu patří svět. Tvůj svět patří tobě a nikomu jinému. Pokud zde sedíš a dýcháš, máš sebou vše, co k životu potřebuješ. A dovol lásce k tomu, co máš rád, zvítězit nad hněvem na lidi,věci nebo situace, které ti ublížily.“
„Ale to přeci nejde.“ ozval se nespokojeně Will, „každej kdo má peníze, známosti, majetek, má i moc. A to, co se stalo s Hnízdem, je toho důkazem. Je důkazem toho, že tihle lidi můžou všechno. Že jim všechno projde. Že je nic nezastaví. Ani lidi jako Vy ne.“
„Majetek patří k životu stejně jako nemajetnost“ nedal se muž s vlídným pohledem. „Lidé mají anebo nemají. Ale to je od sebe odlišuje jen nepatrně. Nejvíc se od sebe lidé liší tím, jak se svou životní situací nakládají. Problémy se nevyhnou nikomu z nás, ale jen někoho srazí na kolena a donutí ho zanevřít na všechno a všechny kolem. A v tom máme všichni volbu. I ty v tomto okamžiku.“
„Proč jste se mnou chtěl vlastně mluvit, tohle nebyl ten důvod, že ne?“ zvedl William oči od stolu a zadíval se svému Učiteli do modrošedých zornic, za kterými se skrývaly věci, o kterých muž nemluvil už drahně dlouhou dobu.
„Ne, tohle opravdu nebyl jediný důvod, proč jsem s tebou chtěl promluvit. Chtěl jsem s tebou mluvit o dni, kdy jsi vyšel na skálu a skočil do té hloubky.“
„Proč se k tomu zase vracet. Udělal jsem chybu a poučil se zní“ tvářil se Will rozmrzele.
„Nejde o to, cos udělal ty. Jde o to, co jsem udělal já.“
William se podíval na svého Učitele značně překvapeně a nechápavě. Souvislosti, které měly vyjít na povrch v příštích okamžicích,měly mladého muže překvapit ještě víc.
„Když jsi tehdy seděl kousek od ostatních a rozmýšlel o svém nezdařeném pokusu, sledoval jsem tě zpovzdálí. Když jsi pak vyskočil a vydal se jakoby na toalety, bylo mi jasné, že se chystáš udělat něco závažného. Šel jsem za tebou a viděl tvé odhodlání, v každém tvém kroku bylo možné vypozorovat, že stejný jako předtím se už nevrátíš. Přemýšlel jsem, co udělat. Dával jsem přitom samozřejmě pozor, abys mě nezahlédl, myslel by sis, že tě hlídám jak malého kluka…“
„A ne…?“ pousmál se William.
„No, vlastně trochu ano, ale uznej, vždyť to byla klukovina. Schoval jsem se kousek od místa, kde ses zastavil a když jsi skočil, vrhnul jsem se za tebou. Prostě jsem měl o tebe strach.“ „Pomáhal jsem ti vybrat ten skok, usměrňovat sílu tam, kam bylo třeba. Ale ne hned, až když jsem začal mít pocit, že by ses mohl zabít.“
„Takže jsem to nezvlád,“ zatvářil se student smutně.
„Kdybyste mi nepomoh, už bych byl na kaši.“
„Zvládnuls to sám.“ „Jen …,“ odmlčel se na okamžik muž a zadíval se kamsi skrz skleněnou výlohu do dálky, která končila někde v minulosti „jen jsem měl pocit dluhu a zodpovědnosti.“
„Vůči mě? Tomu nerozumím.“ nechápal Will.
„Víš, Williame, měl bys o sobě něco vědět. Měla by to být vlastně radostná zpráva, ale pro mě je to tak těžká situace, že ji jako radostnou asi nedokážu podat. Bratrstvo, jak víš, sdružuje a pomáhá mladým lidem, kteří mají nějaké životní těžkosti a většina z nich nemá žádnou nebo má nefunkční rodinu.“
William se upřeně díval na muže proti sobě „Ale v tom se snad od nich neliším, já přece taky nemám nikoho.“
Muž, který jindy ztělesňoval sílu a snad veškerou vnitřní vyrovnanost světa teď pro sebe naprosto netypicky svíral hranu stolu trochu křečovitě a Williamovi se zdálo, že se nepatrně hrbí. Nedokázal se mladíkovi podívat do očí a přestože si tuto chvíli nanečisto vyzkoušel snad tisíckrát, teď, když to bylo tady, byla asi miliónkrát těžší. Když se konečně odhodlal nějak reagovat, obrátil svůj zrak k mladíkovi před sebou.
„Když se narodil můj první syn …“
"Vy máte …?“
„Prosím, nepřerušuj mě teď…. chvíli…“ „Tehdy jsem reagoval zbaběle, nebyl jsem na něco takového připraven….“ „Utekl jsem od ženy, se kterou jsem žil a vrátil jsem a se až po dvou letech.“ „Sliboval jsem, že už navždycky zůstanu a vypadalo to, že budeme fungovat jako rodina a …“
„Vůbec nechápu, proč mi to….“
„ a pak se nám narodil druhý syn….. a já utekl znova a už jsem se pak nikdy nevrátil.“ Najednou se Učitel zvedl ze židličky a hodil si bundu přes ruku. William se ve zmatku, který v jeho mysli a díky tomu i ve všech věcech kolem, panoval, rozhlížel po těch několika tvářích v místnosti, jako by hledal nějaký opěrný bod, očima těkal ze zvedajícího se Učitele na svoje ruce ležící v klíně a svět kolem přestával mít rozměry.
„Učitel se těsně předtím, než odešel, otočil ještě naposled s bolestným výrazem v obličeji ke stolu a řekl to jediné co ještě v dané chvíli mohl a ještě zbývalo říct. „Najdi Switche. A odpusťte mi.“ A tehdy Učitel odešel z kavárny dosud tak prázdné jak ranní velkoměsto jen může být, a v této chvíli tak plné všeho toho, co se najednou jakoby zrodilo z prázdna a zasáhlo Williama hluboko v srdci a v celé jeho podstatě a otřáslo jeho do té doby nejasnou a neúplnou existencí v základech.
Kapitola 38
Když se Switch probudil z opojení, kolem byla tma, takže předměty kolem vyplouvaly na povrch jen stěží. Ještě omámený se posadil na posteli, na níž ležel a snažil se zorientovat v prostoru. V tom ho vyděsil tichý hlas odněkud z prostředka tmavé místnosti, který se vyloupl z prostoru jako měsíc zpoza mraků.
„Všechno ti vysvětlím.“
Switch leknutím nadskočil. „Kdo jste?“ zeptal se a snažil se zahlédnout tvář člověka, který promluvil.
Starý muž sedící v křesle cvakl vypínačem a místnost zalilo slabé světlo, prozrazující Mužův ostrý profil.
„Proč jsem tady… a co ode mě chcete?“ vypálil ze sebe mladík.
„Utratil jsem spoustu peněz abych tě dostal na místo, kde zrovna jsi. Abych si s tebou mohl promluvit.“
„A to jste si se mnou nemohl promluvit bez toho divadla kolem? Stačilo přijít a říct „Nazdar mladej, chci s tebou mluvit, máš čas?“ „To Vás asi nenapadlo, že ne?“ „Takhle to aspoň dělaj normální lidi.“
„Buď zticha a nepřerušuj mě“ obořil se na něj tichým ale pevným hlasem Muž a pak začal vypravovat.
„Mám tolik peněz, kolik jsem kdy chtěl mít a koupil jsem si už všechno, co mě jen napadlo. Když jsem něco nemohl mít po dobrém, vzal jsem si to po zlém. Taková už je má nátura. A je chybou tohohle světa a ne mojí, že to takhle jde a funguje. Ale teď už jsem starý muž a člověk v tomhle věku pozná, když už se blíží jeho čas. A tehdy začne bilancovat a ohlížet se po věcech, které by ještě rád … řekněme vyřešil.“
Muž se na okamžik odmlčel a díval se do jednoho z tmavých koutů v místnosti. Switch zatím seděl na posteli a s nedůvěrou pozoroval člověka před sebou. Ten muž se opravdu hodil do toho všeho kolem. Dům i v šeru působil honosně, vystavoval na odiv svoji výjimečnost, svoji výlučnost. Charakter věcí zrcadlí charakter lidí jež je užívají. Muž se vrátil ke svému rozjímání napůl adresovanému mladému muži na lůžku a napůl sobě samému.
„A tak jsem vypátral chlápka, který mojí dceru zanechal se dvěma malýma klukama na krku v bytě, na který sama neměla. Ona se mě zřekla a nic ji nedovedlo přinutit, aby přemohla svou hrdost a šla bydlet ke mně nebo si alespoň nechala pomoct. Tu špínu a chudobu nepřežila a já to tomu holomkovi nikdy neodpustil.“ V hlase starého muže zněla zlost smíšená s lítostí.
„A co to má společnýho se mnou…? využil chvilkové odmlky Switch. Ale muž, jako by ho neslyšel, pokračoval dál.
„Ten budižkničemu si založil s pár podobnýma spolek a začali „pomáhat“ mladým lidem. Jenže já si myslím, že je spíš odtrhovali od reality a ničemu tím nepomohli.“
Switchovi se začínaly některé věci vyjasňovat.
„A než se začneš ptát po smyslu toho, proč ti to povídám a proč jsi dneska tady, řeknu ti to hned radši sám. Kromě toho lumpa se mi podařilo vypátrat staršího ze dvou synů mojí dcery a to jsi ty. A já nehodlal přihlížet tomu, jak tě taky zničí. To já tě nechal přepadnout, věř mi, že jinak bys nešel, a měl jsem v plánu vzít si tě z nemocnice k sobě a všehno ti vysvětlit. A taky jsem se rozhodl učinit přítrž tomu jeho spolku, který …….“
Switchovi už tou dobou vřela krev v žilách. „Takže Vy jste z nějakých nesmyslných sobeckých osobních důvodů nechal přizabít mě, zničil Hnízdo a rozbil tak všechno, čemu jsme my tam věřili? Co bylo schopný nás udržet nad vodou a vrátit nás zpátky do života? Jasně, učili jsme se tam věci vycházející z dávnejch nauk a často to byly věci, který se vymykají běžnýmu chápání, ale to neznamená, že byly špatný nebo zbytečný.
Jestli jsem to dobře pochopil, tak náš Učitel byl jednak ten budižkničemu, o kterým jste mluvil a za druhý můj otec. A tenhle člověk, kterej nám všem dával naději a sílu žít, pro Vás nemá jako člověk cenu? Musel jste teda rozbít všechno, oč se snažil? Uznávám, že jako otec zklamal, a s tím se budu muset vyrovnat sám, ale jako člověk je pro mě do značný míry vzorem. A to mi nikdo nevezme a už vůbec ne Vy.“
Druhého dne ráno odvezlo Switche luxusní auto kovanou bránou pryč ze sídla onoho Muže. Přestože ti dva měli v sobě hodně společné krve, jejich osudy a povahy se natolik lišily, že nebylo myslitelné, aby k sobě získali jakýkoliv vztah. Tím okamžikem ve starém muži něco definitivně zemřelo aniž by došlo naplnění.
Kapitola 39
Tohle byla zase ta stará Kate Sloanová. Praštila dveřmi tomu „zamindrákovanému sexistickému hajzlovi“, jak těsně předtím naprosto veřejně nazvala svého šéfa a s rozcuchanými vlasy a ulomeným podpatkem vyběhla z budovy New York Visitor.
„Já mu dám fotomontáže! Já mu dám blízká setkání třetího druhu. Blbec jeden. Ať si dál žvejká ty svý smradlavý doutníky a do zadku ať mu leze někdo jinej. Já už teda ne.“ Kate Sloanová, teď už bývalá slavná reportérka New York Visitor, plátku pro popeláře a šoféry taxíků, vykročila vstříc novému osudu s vervou sobě vlastní.
Kapitola 40
Po pár dnech v nemocnici vypadala už Lin o něco lépe a souhlasila i s tím, že mohou dovnitř pouštět návštěvy. Ta první už stála za dveřmi. Max poprvé v životě přinesl nějaké ženě květiny a dal si opravdu záležet. Když vešel do dveří, sledovala ho Lin očima jinýma než dřív. Od policie věděla, co se stalo v den kdy byla zachráněna a chtěla se Maxe zeptat na něco důležitého. První ale promluvil Max: „Ahoj, tak jak se ti vede? Prej už je ti líp?“ zeptal se, odložil květinu na noční stolek a přisunul si židličku k jejímu lůžku.
Usmála se na něj a přikývla. „Maxi, chci se tě něco zeptat. Můžu?“
„Proč by ses nemohla na něco zeptat? Ptej se na co chceš.“ Max seděl na stoličce a rozpačitě se díval na Lin zachumlanou v bílých peřinách.
„Když mě našli, víš, říkali, že jsem byla v hrozným stavu a tak a chtěla jsem se tě zeptat, no, prostě se chci zeptat, jestlis mě tehdy viděl,jestlis tam byl?“
Max si vybavil tu scénu téměř okamžitě. Zbídačená Lin ležící na podlaze, podlaha nesoucí stopy po mučení, které musela Lin podstoupit. Max věděl,, na co se Lin ptá. A také věděl, že jí nemůže říct, že tam byl. Že to, co viděl bylo nejstrašnější, co kdy v životě viděl, ale že si díky tomu také uvědomil, co je pro něj na světě důležité, respektive kdo. To jí dá najevo jinak, pokud i ona bude chtít. A tehdy Max odpověděl „Ne“ a věděl, že tuhle malou lež si může bez výčitek odpustit.
Kapitola 41
Pro někoho, kdo si myslel, že je na světě sám, je nalezení člena rodiny něčím jako znovuzrozením. Oba ještě byli ale příliš plni svých vlastních pocitů, se kterými se museli srovnat, takže se domluvili, že tomu dají čas. Potřebovali si v hlavě srovnat všechny události uplynulých dnů, týdnů a let a najít si své místo na světě. A začít přemýšlet o novém Hnízdě, dát dohromady členy Bratrstva a zase žít jako dřív. To všechno je ale jiný příběh.
Jsou totiž místa, kde jedny příběhy končí a jiné začínají. Na takovém místě se teď nacházíme my. Jsme na střechách. Na střechách světa, kde v divokých potocích probublává voda a stromy kývají na pozdrav mocnému větru ve svých korunách. Kde se lidé odnepaměti sklánějí před mocnými božstvy přírody a pokoušejí se splynout s jejich energií. Na střechách měst, kde lidé shlížejí do dálky a doufají tam nalézt nové naděje. Doufají, že najdou sami sebe.
Epilog
Switch seděl na betonové podlaze střechy domu, ve kterém bydlel. Nemyslel na nic. Nechával myšlenky zvolna ubíhat a krvavé slunce, které proplouvalo soumrakem, dodávalo celé scéně hypnotický nádech.