Poutník Jitřní hvězdy
kapitola 1: Probuzení
Spal jsem. Obě velká slunce Sol1 i Sol2 měla být ještě nejméně dvě hodiny schována pod úrovní horizontu, a pouliční osvětlení stačilo akorát tak můrám na jejich rejdy, takže nic nerušilo poklid noci. Což byl ovšem klam.
Pavouk přeběhl po šedomodré zdi po mé pravé ruce. Byl na lovu. Na lovu byla také skupina ozbrojených mužů v uniformách. Obíhali římsy skupiny propojených domů. Potichu jako šelmy a hladově jako výběrčí daní. Střelné zbraně svěšené šikmo dolů, ale kdykoli připravené k použití. Jednotlivé domy byly spojené vždy na konci svých delších stran a společně tvořily jeden útvar, římsa pak vedla okolo celé lomené linie střech, aby pak skončila, odkud vyšla. Jedinými svědky celé akce byli ojediněle postávající toulaví psi, se srstí poničenou příliš vysokou úrovní radioaktivity, před kterou se volně žijící zvířata nedokázala bránit.
"Měla by to být osumašedesátka" šeptl bez zadýchání vyklusávající kapitán hlídky. Čísla domů nebyla psána nad vchodem, jak se to dělávalo dříve, ale v pravém dolním rohu střechy. Pro chodce po ulici není orientace nutná, svůj dům pozná každý, jediný, kdo potřebuje mít přehled, je jednotka OV - Ochrany vládce, a ta se pohybuje vždy po římsách.
"Sedmdesát, šedesát devět a jsme tady," zazněla poslední slova, než se celá skupina v jediném okamžiku zastavila. Každý dům má na kratší straně jedno okno vedoucí na římsu, a zde je zvykem mít ložnici, a každý dům má dole v přízemí kuchyň a obývací pokoj a dveře vedoucí do víceméně uzavřeného prostoru mezi domy. Samozřejmě mají domy i dveře vedoucí na ulici, jenže ty vlastně ke každodennímu životu nepotřebujete, z téhle strany domu je jen ulice, tedy úzká proluka mezi jednotlivými skupinami domů, vše podstatné se odehrává uvnitř těchto takzvaných kondominií, obchody, kašny, plácky.
Jistě jste slyšeli o tom, že člověk ve spánku má někde v hlavě hlídače, který, když třeba začne hořet, nebo se mu někdo vloupává do bytu, spáče probudí. Ne každému se to úspěšně daří, mně to už několikrát zachránilo život. Povedlo se to i tentokrát, ale bylo to na poslední chvíli. Otevřel jsem oči a chvilku nevěděl, co se děje. Nedělo se vlastně nic. Hvězdy poblikávaly, jako když spiklenecky mrkají na svého oblíbence, ale já už jsem ve věku, kdy člověk ví, jak se tyhle věci s přízní nebes mají.
Seděl jsem pár vteřin nebo možná minut na posteli, a až po krátké chvilce jsem si uvědomil, že ruka položená na pokrývce se mi potí. Už jsem to zažil, realita jede různými kolejemi, a když se k mé koleji přiblíží varianta, která by nemusela končit dobře, vypadá to takhle. Vyskočil jsem z postele a přemlouvajíc svoje tělo k rychlejšímu přechodu do bdělosti jsem na sebe hodil nějaké oblečení. Pokukoval jsem jedním okem na okno u střechy, jestli užuž neuvidím, jak se skrz sklo prolamuje "óvéčko", protože tihle chlapci buď nejdřív střílí a pak se ptají, jestli byli ve správném domě, nebo přijdou do správného domu, zatýkají a to bývá ještě horší, tuhle zkušenost už taky mám.
Bral jsem schody po dvou, myslím, že se mi podařilo zapíchnout si ze zábradlí několik třísek, už dávno jsem s tím měl něco dělat, dole boty, batoh připravený pro tyhle situace, dveře do dvorů a teď mi, hvězdy, přejte štěstí a dobrý náskok. Proběhl jsem kolem tří nakupených vraků aut, sehnul se pro batoh, který mi klouzal z ramene, a když jsem se zvedal, měsíční světlo mi na vteřinku ukázalo siluety dvou postav hned za posledním z vraků. Nestihl jsem se ještě úplně zvednout, když jsem zaslechl řinčení skla, nejspíš u mě doma. V příští vteřině mě něco udeřilo do hlavy a já ztratil vědomí.
kapitola 2: Pirát
Netušil jsem, jak velká je místnost, kde ležím. Byla noc, a já nevěděl, jestli je to ještě tatáž noc, kterou jsem vyběhl zadním vchodem na nádvoří kondominia. Nejsem spoutaný - no aspoň jedna dobrá zpráva. Posadil jsem se. Lůžko pode mnou byla lavice z leštěného dřeva, na jedné straně s opěradlem z téhož materiálu. Žádné polstrování, nejspíš něco jako bývaly lavice na chodbách soudních budov. Ve vzduchu byl chlad z venku, ale okýnko bylo příliš malé na to, aby mi byla vyloženě zima. Tak co budeme dělat, říkal jsem si a osahal si bouli na čele. Okénkem vnikalo dovnitř barevné světlo předvádějících se galaxií, tak jsem se vydal na průzkum okolí. Stěny byly jen nahrubo omítnuté a mimo nich a lavice, kterou už jsem popisoval, v místnosti nebylo nic. Ani dveře. To mě trochu mátlo, ale věřil jsem, že i tahle nejasnost se brzy vysvětlí. V každém případě tohle místo nevypadalo na obvyklé cely Mindlocku, tedy sídla Ochrany vládce. No ale třeba mají pro speciální hosty speciální pokoje.
V tom něco zarachotilo. Odkud to jenom jde? Nahoře? Nojo, logicky to mohlo být jen tam … Nahoře kousek vedle místa, kde jsem ležel, se ve stropě objevilo světlo propouštěné čtvercovými dvířky. Potom hlava, ruce a skládací schody. Ty se rozložily schůdek po schůdku, ale velmi rychle, směrem ke mně.
"Pojďte nahoru," zašeptal hlas. A hlava zmizela.
Neznělo to nepřátelsky, takže jsem, věren své věkem získané opatrnosti, pomalu stoupal nahoru. U otvoru jsem se rozhlížel, přece jen je dobré vědět, jestli není poblíž, pro jistotu, únikový východ.
"Vždycky chodíte tak pomalu?"
Stejný hlas jako předtím zazněl odněkud z místnosti před mýma očima. Znělo to ironicky, ale ne vyloženě posměšně, díky tomu jsem trochu povolil uzdu nervům napjatým ostražitostí, a někde uvnitř se usmál.
"Ne, vždycky ne, jen když mě hostitel před pozváním na návštěvu omráčí"
Teď se pro změnu zachechtala osoba v přítmí místnosti, do které jsem lezl. To už jsem se opřel kolenem a o podlahu a vystoupil nahoru. Čelo mě ještě pořád bolelo, ale mnohem palčivější byla touha po orientaci v tom, co se děje.
"Kdo jste?," zajímalo mě a pokoušel jsem se přivyknout slabému světlu lampy stojící na stole, kde seděl ten muž. Mohlo mu být kolem padesáti a mám-li být upřímný, na první pohled vypadal jako ….. jako … pirát.
"Jsem ten, kdo Vás zachránil, to je všechno, co potřebujete vědět"
"Povězte mi víc, třeba jméno, kde to jsme, proč jste mě omráčil, když mi nechcete ublížit"
"Jak víte, že Vám nechci ublížit," řekl tiše muž. Chvilku bylo ticho a pak se hlasitě rozesmál.
"No dobře, NECHCI Vám ublížit, tedy pokud jste, kdo myslím, že jste."
"Vy rád mluvíte záhadně, že jo." Rozhovor, myslím, začal, úspěšně, takže jsem se rozhodl, že klidně můžeme jen tak konverzovat.
Muž sedící na židli u stolku s lampou měl přes jedno oko pásku a měl dokonce i od pravého kolene dolů místo nohy dřevěnou tyč. Působilo to na mě jako nějaká scénka z grotesky, jako připravený scénář, a teď se jen čeká, jak se zachovám já. Dobře, budu tu hru hrát.
"Možná Vám přijde, že je to legrace, ale to se velmi pletete," začal muž, co vypadá jako pirát. A pokračoval. "Jmenujete se Jim Lesney a ne náhodou po Vás jde OV, jste jedním z těch, které by rádi měli buď u výslechového stolu, nebo pod drnem, oboje je pro ně stejně cenný výsledek". Díval se na mě, já na něj. "No nemám pravdu?"
Měl zvláštní nejen vizáž, ale i přístup k hovoru. Nechával si prostor a sám svůj prostor pozměňoval a posunoval směrem d partnerovi v diskusi. I pokud bych ho měl z nějakého důvodu zabít, zajímavý člověk.
"Dobře," usmál jsem se, jako že přijímám hru, "pokud tedy jsem, kdo si myslíte, že jsem, co se stalo a co po mně chcete?"
Najednou jsem měl divný pocit. Jako by čas zamrzl. Nebo to nebyl čas, kdo zamrzl, ale pan pirát? Stejné okénko, které jsem měl dole v místnosti, kde jsem byl ještě před pár minutami, bylo i zde. Osvětlovalo zeď po mé pravé straně, tedy spíše kousek zdi po levé straně piráta. A když se můj hostitel zvedl, zřejmě aby mi vyšel v ústrety, zamrzl. Zamrzl a nestihl být ani překvapený. Pak padl a já věděl, že je zle. To poznáte, když se lidi sami od sebe kácejí k zemi, aniž by hlesli. Dozvěděl jsem se tak málo a za oknem byl někdo, kdo nemá rád piráty. Asi nebudu čekat, až zjistím, jestli má rád mě. V okamžiku jsem byl na nohou a pochválil sám sebe za předchozí bleskurychlý průzkum terénu.
kapitola 3: Na plošině
Terén jsem prozkoumal opravdu bleskurychle, tudíž moje další orientace byla více tápáním a odhadem, než nějakou silnou znalostí. Vracet se dolů mi přišlo jako hloupost, okýnko s galaxiemi bylo příliš úzké na další úprky, navíc jsem byl pevně rozhodnut prchat otvory a průchody většími než jsem sám. Na druhou stranu bylo možné předpokládat, že stejné předpoklady bude používat i nebezpečná osoba či osoby venku.
Překročil jsem piráta, dotkl se jeho krku v místě, kde by mohl být znát skrytý schovávající se život a rozloučil se s ním. S pirátem. V místnosti byly další padací dveře přímo nad námi, ale kde se spouštějí schody? Spouštěly se na desce stolu, místnost, kde jsem se probudil, žádný stůl neměla. Schody sjely dolů a já vyběhl opačným směrem. Bacha na hlavu, cestou bacha na okýnko a další poschodí. V téhle místnosti okýnko nebylo, byly tu dveře. Troje. Taky máte rádi dilemata? Pokusil jsem se rychle otevřít ty nalevo. Nešly otevřít. Ty vpravo také ne, rázem bylo po dilematu. Prostřední dveře vedly na malou plošinu a venku byla mlha. Nemám moc rád mlhu z důvodu špatné viditelnosti. Ovšem, když se chcete schovat, může být mlha dobrým společníkem.
Něco vedle mě mlasklo. Buď někdo otevřel plechovku limonády, nebo musím zmizet. Pohnul jsem se a limonáda mlaskla o něco blíž, přibližně v místě, ze kterého jsem uhnul. A sakra. Neměl bych klít, ale momentálně si to odpustím. Nebylo pořádně vidět, kam vede betonový plácek, ani na jednu stranu, mlha tvořila ostrůvky, jako když vám chladne voda ve vaně a pěna se místy ztrácí, chvíli je a chvíli není. Bál jsem se, že udělám příliš dlouhý nebo rychlý krok a spadnu. Někam. Nerad padám kamkoli. Hřbet natažené ruky se dotknul studeného kovu, ohmatání potvrdilo zábradlí. Zábradlí, ježiš, co dál, doleva honem, ne vlastně doprava, doleva bych se blížil k tomu, kdo střílí. Doprava zábradlí vedlo asi dva metry a pak končilo něčím jako skokanským můstkem … skokanský můstek, hm, vynikající úniková cesta. Co teď?
"Pssst"
Jako bych slyšel "pssst".
"Psssst. Tady."
Zase jsem to slyšel.
"No tak pojďte." Z okraje skokanského můstku, či co to bylo, se natáhla ruka a chytla mě za rukáv. Sakra. Zase kleju.
"Kde je Jonas?"
"Kdo je Jonas?" Všiml jsem si, že z obláčku mlhy se vynořil pirát. To je na omdlení. Další pirát během několika minut.
"Pirát, co s vámi mluvil a měl vás přivést." Díval se zmateně.
"Ten? Někdo ho střelil, asi, leží tam …" Já asi gestikuloval taky zmateně.
"Střelil? Pojďte, honem." Čapl mě za ruku pevněji a táhl směrem ke kabince. Kabince? Mlaskla další limonáda, asi aby mě přesvědčila a já už se přemlouvat déle nenechal. Vlezl jsem s druhým pirátem do kabinky, ten zaklapl dvířka, která předtím zřejmě otevřel , a zmáčkl několik tlačítek, cvakalo to, tak předpokládám. Kabinka se rozjela, and námi bylo kovové lano. Lanovka. To mi chybělo.
"Víte, že mám závratě?" Ohlížel jsem se na plošinu, která kvapem mizela, a nevěděl, jestli je horší, že nahoře na plošině se v té chvíli objevily tři postavy nebo fakt, že svištím poměrně zrezlou lanovkou s druhým pirátem toho večera a vlastně ještě pořád nevím, jestli viděti ve snu piráta znamená štěstí nebo neštěstí. A co to teprve asi znamená v každodenní realitě?!
kapitola 4 - Práskači a hvězdy
Jmenuju se Jim Lesney, to už vám prozradil pirát Jonas. Měřím tolik, že do běžných dveří se běžně vejdu, vážím tolik, že přemýšlím, kolik sladkostí ještě snesu. Ne vážně, zajímá to někoho? Když jsem se narodil, radioaktivita byla ještě slabá. Radioaktivita by někoho zajímat mohla. Byla slabá proti dnešku, jinak ne. Kde se vzala, se úplně přesně neví. Ale je tu a zesiluje se. Jestlipak se stihneme rychleji přizpůsobit, než nás zahubí všechny. Populace klesla o 70 procent. Naše. Některé jiné živočišné druhy to naopak povzbudilo. Někdy si říkám, jestli nejsem jiný živočišný druh, haha, asi ne.
Než mě začaly hledat hlídky OV, žil jsem si spokojeně ve svém bytě číslo 68. Spokojeně v našem slova smyslu. Nejdůležitější je nevyčnívat. Vůbec. Vařit si čaj ze směsí prodávaných v obchodních centrech. Neptat se, co v nich je. Nezvracet hned u pultu. Doma zvracet potichu. Stěny mají uši a uši mají ústa a ústa vidí výhody vědění. Někdy doma koukávám z oken do dvora kondominia a dívám se na potulující se psy. Některé vraky aut ještě neuklidili a psi si na vyhřeznutých sedačkách dělají pelechy. Někdy se nedá spát, jak kňučí a škrábají na plech. Občas psí bitka a štěkot, úprk po štěrkové zemi někam, pak udýchané návraty. Někdy jste jako ti psi. Běháte a pod nohama vám cvakají kamínky štěrku. Udýchaní se vracíte do pocuchaného pelechu. A nikdy nevíte, kdo je a kdo není nepřítel.
V obchodním centru Lunadochter prodávám v krámku s nápisem Užitečnosti. Je to jen nápis, ne úplně pravda. Prodávám kousky nástrojů, třeba. Stránky z knížek s recepty na jídla, třeba. Obrázky bez rámů nebo rámy bez obrázku, častokrát. Vzadu mám únikový východ, moji nejoblíbenější součást krámku. Použil jsem ho asi častěji než regulérní vchod. To zahlédnete někoho, jak postává na konci chodby a dělá, že se nekouká. Ale kouká. A víte, proč se kouká? Protože dostane odměnu, když hlídka OV dopadne někoho, kdo něco ví. A já zřejmě něco vím. Aspoň Vládce si to myslí. Což je pro následky důležitější, než jestli je to doopravdy tak. Když hlídka nebožáka chytne, jeden z hlídky se hned odpojí a jde zaplatit práskačovi. Práskač nemusí být někdo, kdo se tím živí. To by zase byl nápadný on a vyčníval by z řady. A vypadalo by to, že nemá řádné zaměstnání. A rázem by se ocitl na špatné straně potravního řetězce. A sám by pak velice dobře věděl, co se děje. Zřejmě někdo chvíli stál na jeho rohu chodby a čekal, až dostane svou odměnu.
Udýchaní psi a pocuchané pelechy. Hvězdy světlejší než mlžně zakouřené dny, osvětlované dvěma obrovskými slunci. Netopýři bloudící kolem slabých lamp. To jsme my, generace sedm věku pět. Většina z nás neví, co je na konci cesty, která prochází jeho krajem. Spojujeme řádkou kroků korálky kondominií a obchodních center a pídíme se po vědění. Protože kdo ví, má. Informace, respektive jejich zdroje, vyschly jako naše menší řeky. Zůstal prach na vymletých dnech, jen občas někdo najde blýskavý oblázek. A velké řeky tečou krajinou jako obří hroznýši. Hustá kaše toho, co řeka rozemlela a táhne na hřbetě jako karavana převážející náklad vzácných koberců. Velké řeky jsou ovšem v majetku Vládce. Přemýšlím, jestli jsem také v majetku Vládce. Občan je svobodný. Prý. Ale na každém rohu stojí pošilhávající soused a rázem jste ze svobodného občana kamínkem, který melou. A žádný kamínek, který melou, se nevrátí ve stejném tvaru. Viděl jsem jich stovky. Kamínky ve štěrku našich cest. Generace sedm věku pět.
kapitola 5 - Vrátky ven
Viděti piráta v reálném světě znamená potíže. No nemysleli byste si totéž? Nad hlavou mi rachotilo ocelové lano, kolem uší svištěl studený vlhký vzduch. Vedle mě pirát číslo 2.
"Jak se jmenujete?" Pokoušel jsem se nepůsobit vystrašeně. Studený vzduch. Oči upřené na něho, urovnal jsem si vlasy. Asi mi to nešlo s tím maskováním nervozity. Povzdechl si.
"Lucius. Lucius Leostradus Malý. Později bude čas si popovídat."
"To říkal i váš kolega. Nic proti němu." Dál jsem se tvářil hrdinsky a v břiše cítil tlak tíhy situace.
Za chvilku jsme byli dole. Budova, s které jsme sjeli, a v které jsem měl tu čest býti před chvílí hostem, občas vykoukla z mlhy a připomínala nahrbeného slona podcházejícího pod nízkou větví stromu.
"Musíme zmizet, následujte mě." Vyrazil nečekaně rychle, málem jsem mu nestačil. V ruce měl nějakou tyč, snad hůl a chvílemi si s ní pomáhal odstrkovat překážky v cestě. Míjeli jsme pootevřené dveře, na zemi ležící míče, vraky aut už skoro nevnímáte, chvílemi odněkud vykoukly oči, ale když zjistily, že z toho nic nekápne, schovaly se. Měl jsem už mírný hlad, ač zvyklý pár dní nejíst, zřejmě už jsem byl ve stavu, kdy období bez živin přesáhlo časový úsek pár dní.
"Kam že to jdeme?" Ještě pořád se události měnily příliš rychle a já nevěděl, jestli jsem veden z labyrintu nebo vtahován do jeho ztrácejícího se středu.
"Chm," zněla odpověď Lucia Leostrada Malého. Proč "Malý"? Kolik mu může být let? Jak to, že má také jen jednu nohu a pásku přes oko? Je s Jonasem příbuzný? Proč ta image pirátů, nikdy jsem o nich neslyšel. Tak jsme si přemítal a oč rychleji kmitaly moje nohy, tím rychleji kmitaly moje myšlenky. Prošli jsme asi dvaceti uličkami, minuli čtyři velká kondominia, jeden lesík, jednu bývalou továrnu, tenhle kraj jsem neznal, byl jako okolí mého domu, mého obchodního centra, ale tady jsem nebyl. Minuli jsme čtvrť malých nízkých domků, u jednoho jsme se proplétali plazícími se rostlinami v okolí jakéhosi bazénku bez vody, na dvou železných rámech visela houpačka, na tyči navlečené pneumatiky. Malá zídka a Lucius se zastavil. Nebyl snad vůbec zadýchaný, to bych nečekal. Odhrnul popínavé šedozelené větve a objevila se dvířka. Hodně archivní vína? Mrtvoly v ledu? Kdo ví?
Vlezli jsme dovnitř a závěs popínavek se za námi uzavřel. Lucius zavřel vrátka a zamkl. Ani nevím, že předtím odemykal. Musel jsem nechat oči, aby si přivykly. Snažily se, ale moc jim to nešlo. Místnost nebyla místnost, ale malý vstupní portál do spletitého systému chodeb. Což už vám říkám, protože jsme vyrazili. A šli první chodbou doleva. Drhou dolů, třetí doprava, čtvrtou dolů, dál už nepamatuju, zřejmě se budu muset naučit modlit, teď by se to hodilo, ještě jsem vám asi neříkal, že nesnáším uzavřené prostory. Takhle uzavřené. Moje zkušenost z dětství z her v rourách poblíž vyschlé přehradní nádrže mě ovlivňuje dodneška. Vyhýbám se situacím, jako je tahle. Zřejmě se jim nevyhýbám dostatečně důsledně.
Jedna z chodeb šla chvíli rovně a byla širší, užíval jsem si ten pocit. Přesto vědomí masy hmoty kolem mě, která mě může rozdrtit, způsobovala mojí tělesné schránce chvění. Pak chodba končila, branka stejná jako vchodová, malá místnost jako ta vchodová a popínavá rostlina a VELKÉ zelené (ZELENÉ) údolí. Co zdůraznit víc? Velká údolí jsem neviděl od dětství. Zelená barva se většinou mísí s šedou, černou, hnědou, žlutou, oranžovou, ale nikdy nevytváří zeleně zelenou bez příměsi nezelené. Jako to bylo tady. Tohle bylo údolí, kam oko dohlédlo, uzavřené prstencem skal, nahoře svítilo modré nebe a obě slunce svítila mnohem jemněji než u mě doma. Vždyť jsme snad nebyli tak daleko od mého domova?! Kde to jsem,? Lucius Leostradus Malý vyrazil, pořád ještě svižněji než já, pěšinou lemovanou svěžími stromy a barevnými květinami směrem dolů, do centra všeho dění. A všude kolem motýli.
kapitola 6 - Být pirátem
Když se rozhodnete něco obětovat, něco velkého v prospěch něčeho ještě většího, vždycky je přítomen strach. Kdo říká, že není, lže vám.
Nechali ho v malé místnosti bez oken. Něco jako čekárna. Věděl, co ho čeká a věděl, že je to navždycky. Alespoň následky. Jenže on už se rozhodl. Jonas Monaster věděl, že se chce stát pirátem. Řád pirátského ducha vznikl hned potom, co se společnost začala dělit na ty, co vládnou a ty, kteří se musejí schovávat. Jonas se rozhodl být tím třetím vzadu. Piráti jsou skutečně svobodní. Nemají pracovní zařazení, nemají přidělený byt s číslem, nemají namátkové kontroly a nemají neuroticky pokukující sousedy. A nemají nohu od kolene dolu. A jedno oko. Daň za svobodu, za vědění, za život.
Ukázali mu to nádherné údolí. Tam bude žít. V zeleňoučkých zahradách mezi květinami a poletujícími ptáky. V domě bez dveří, jen s vyšívanými koberci visícími místo zavírání kvůli soukromí. Bude chodit po bílých pěšinkách a dívat se kolem. Bude studovat v největší soukromé knihovně dnešního světa. Bude plnit úkoly, proč ne, bude jíst teplé jídlo s ostatními, bude spát beze strachu, že se už neprobudí nebo že ho odvlečou do Mindlocku, pověstné pevnosti ve skalách za velkou řekou Gu. Viděl to údolí. Schované kdesi v kopcích, kryté nepřístupným terénem, maskované mlžným oparem. Viděl ho a věděl, že po ničem jiném už nikdy toužit nebude. I když je třeba něco obětovat.
Kvůli tomu tu dneska byl. Seděl a jeho tělo vyměňovalo svěžest reality za milosrdné omámení způsobené horkým nápojem, který právě vypil. Vonělo to kouzelně, chutnalo odporně. Jakmile polkl první doušek, nebylo cesty zpátky. Nohy začaly slábnout a oči těžknout. Systémem cév běhali malí světlonoši a rozžínali lampičky zapomnění. Jeho kůže získala nový odstín a začínala si uvědomovat samu sebe. Vlasy ožily a ruce umřely. Jonas měl chuť se smát, ale koutky úst nejspíš neposlouchaly. Bylo mu to jedno. Byl sám, ale jeho samota nebyla osamělostí. Stával se součástí větší jednoty a ta ho na oplátku prostupovala, jako mlha líně proplouvá zalesněnou krajinou. Začínal mít sen. Zdálo se mu, že vstupuje zlatou branou do země dvou sluncí. Taková země prý existuje. Když odejdete z tohoto těla a zanecháte za sebou dojem hrdiny. Hrdinství je stav srdce. Jonas vstoupil a bytosti s bílými křídly ho něžně obklopily.
"Jonasi, pojďte, je čas," držela ho jedna z bytostí za ruku. I ostatní kolem se usmívali a tak šel s nimi. Zamiloval se do toho stavu, v kterém byl. Vedli ho dlouho, ale možná mu to jenom tak připadalo. Bylo teplo a chtělo se mu spát. Náhodou bytosti měly připravené lůžko. Ulehl, a všechno, co se mělo stát, se stalo. Až se probudí, bude pirátem. A jednou to bude on, kdo přivede do Údolí spasitele, o kterém všichni mluví. Nebo tomu aspoň napomůže.
kapitola 7: Karavana
Šedesát. Tolik lidí vyšlo na cestu. Město Dnedazar nechali za sebou a před sebou se rozhodli hledat nové štěstí. Dnedazar leží v oblasti, kde písečné bouře přicházely jednou dvakrát do měsíce. Teď už to bylo čtyřikrát do týdne. Nejdřív zkusili vystavět vysoké zdi a připravit systém včasného varování. Nestačilo to. Písek se sypal skoro pořád. Ale slyšeli, že jinde to tak není. Tak vyrazili.
Myko táhla svůj koš na zádech připevněný řemeny jako nůši. Přes hlavu měla několik šátků, protože vítr se zvedl každých pět minut a vháněl písek ze země do obličeje. Když je vám dvanáct, nemáte příliš představu o budoucnosti. Myko měla jasnou představu. Chtěla zachránit lidi, které milovala, a kdyby to nějak šlo, změnit všechno tak, aby se nemuseli zachraňovat vůbec.
Jednotky Ochrany vládce se blížily k unavené karavaně ze dvou stran. Schválně si počkaly na zvedající se vítr, rozhodnuty využít nepřehledné situace. Písek vytvářel přesýpající se vlny a poskakoval v téměř hmatatelných tvarech, motals e klopýtajícím lidem mezi rukama, chytal je za nohy a šlehal jim do tváře. Zvuky kroků přibíhajících jednotek OV tak nebylo téměř vůbec slyšet. Myko šla téměř uprostřed. Hlídka útočila na předek a konec karavany. Chtěli způsobit paniku a rozdělit linii kráčejících lidí na polovinu. Což se podařilo. Mlátili oslepené poutníky dřevěnými tyčemi a kopali do těch, kteří už leželi na zemi. Náhodně vytahovali jednotlivce, a brali je s sebou.
Myko měla strach. Hledala pohledem, kde by se mohla schovat, instinktivně se skrčila a rukama šátrala v šedi hvízdajícího vzduchu. Viděla, co se děje, ale ne v jaké míře. Situace byla značně nepřehledná. O jednotkách OV už slyšela, občas někoho z Dnedazaru odvedli, ale samotný zásah nikdy na vlastní kůži nezažila. Nechápala, proč se to děje a nechtěla to. Zůstala skrčená na bobku a sunula se bokem od probíhající vřavy. Nejhorší bylo, že lidé nekřičeli, jen zvuky úderů tyčemi a hučení větru a šumění písečných vln prořezávalo vlastní vnímání vystrašeného dechu.
Z šumu téměř pantomimického představení se vynořila hlava, z které přes koženou vrstvu uniformy koukaly jenom oči. K hlavě se přidaly zvednuté paže a Myko zaostřila na rychle se blížící těžkou dřevěnou tyč. V momentu, kdy měla tyč dopadnout, nedopadla. Bylo ticho. Jako když ve vteřině ohluchnete. Myko opatrně otevřela oči křečovitě přivřené a plnící se slzami. Byla ještě pořád na tomto světě, zřejmě i mezi živými. Tak co to ticho? Najednou si uvědomila, že tu někdo je. KDE TU??? Cítila cizí přítomnost a náhle začala panikařit. Chtěla vyskočit a utíkat někam pryč. Cizí přítomný jí položil ruku na rameno a promluvil.
„Stůj. To by nebylo moudré. Pokud chceš přežít.“
Myko vyskočila a začala utíkat. Když se zvedala, měla pocit, že proběhla mokrou bublinou, nechápala, co je to, ale na myšlení nebyl čas. Uslyšela za sebou kroky a ruka ji opět chytila, tentokrát kolem pasu a donutila ji se zastavit.
„Myko stůj. Chci tě zachránit.“
Podivila se, že neznámý zná její jméno a snažila se podívat, kdo ji drží.
„Myko. Kolem nás je štít, díky kterému nás nemůžou vidět, jen v něm, prosím, chvilku zůstaň. Až to skončí, budeš moct odejít. Budeš-li chtít.“
Ruka kole jejího pasu se povolila a Myko ještě chvíli zvažovala, nemá-li se dát na útěk. Ale viděla potlučené obličeje dnedazarských a viděla zkřivené obličeje těch, kteří byli odvlékáni Hlídkou kamsi pryč. Její touha uniknout se zmenšovala, až utichla úplně. Aspoň na chvíli. Byla unavená, bušilo jí srdce a z nějakého důvodu se rozhodla zkusit následky nenadálé situace. Necítila se víc ohrožená než tam venku a to jí pro tuto chvíli stačilo. Všimla si ovšem jedné zajímavé věci. Ten, kdo ji předtím držel, aby neutekla, měl jistojistě jen jednu ruku. Zvláštní.
kapitola 8: Templ
Lucius Leostradus Malý se proplétal zatáčkami bílé pískové pěšinky a co chvíli mi mizel z dohledu. Možná mě zdržovalo to, že jsem co chvíli zíral na neskutečné barvy keřů a květin, které jsme míjeli. Ani jsem neuměl pojmenovat některé z těch barev. Když usíná den, obloha dohořívá jako hromádka dříví v domácím ohništi. Jednotlivé pruhy oranže a růžovosti se prolínají a válejí jeden přes druhý jako opilí hadi. A takové barvy najednou vidíte na květech!
V kontrastu se zelení stonků a větví musíte nutně žasnout v omámení. Přemýšlel jsem (a nohy šly zatím neřízeny dál), jak si něco z toho dojmu odnést domů. Jak to tady všechno vůbec přežilo? Trvalo to nejspíš jen několik minut, než jsme dorazili z hustého podrostu na otevřený prostor. A tehdy jsem začal vnímat šok z květinových barev jen jako rozumně dávkovanou přípravu na to, co mělo následovat. Lucius stál a počkal, až ho doženu. Málem jsem do něj narazil. Vlastně úplně. Tady dole bylo město. Teplo jeho uliček vstupovalo rovnou do srdce a běželo s krví směrem k malíčkům končetin. Musel jsem sám sebe vytrhnout z úžasu.
„Co tady děláme?“ Měl jsem za to, že pár odpovědí by se už konečně hodilo.
„Ještě chvíli vydržte. Všechno se dozvíte.“ Neuklidnil mě. Rozladil mě. Napadaly mě i lehce agresivní myšlenky, nerad nevím, na čem jsem. Ale došlo mi, že takhle půvabné místo by mi nikdo neukázal bez důvěry v moji .. loajálnost? K čemu? Komu? Možná stačí, že nějak přemýšlím. Jdu dál. Radši. Lucius ostatně už taky vyrazil.
Bílé domky vyrůstaly ze zelených křovin jako houby z mechu a pokukovaly po nově příchozím, aby ho podrobily přísné analýze. Pěšinky z písku se střídaly s kamenným dlážděním, vždy dvě velké kostky vedle sebe přitisklé delší stranou a kratší navazující na novou dvojici. Vychutnával jsem nové pocity, čistoty, estetična, upravenosti, člověk by neřekl, že něco takového může někde existovat. Nejsem v nějakém opojení? Zakopl jsem. Nejsem v opojení.
Došli jsme k větší budově na menším náměstíčku. Měla červenou střechu na bílé široké základně. Muchomůrka jako vymalovaná. Lucius pokynul rukou směrem ke schodům dovnitř. Pořád jsem měl neurčitou obavu, že někde bude něco špatně. Nevím, jestli bych se dostal zpátky skrz bludiště v jeskyních. Umřít tady by bylo taky hezké. Ale mám oblíbenější místa i časy pro vlastní úmrtí. I společnost. Následoval jsem Luciuse dovnitř. Šum přírody utichl a objevil se šum lidských rozhovorů. Několik pirátů (to mají vážně všichni jednu ruku a oko?), několik lidí bez pirátských znaků. Včetně mě. Začínal jsem mít hlad.
„Vážení a drazí,“ začal mluvit jeden z jednorukých, stojící u něčeho, co klidně mohl být oltář.
„Posaďte se, prosím.“ Ukázal na lavice v prostoru před ním, asi v patnácti řadách a hemžení změnilo směr vertikálně. Lucius se posadil vedle mě a poprvé za celou dobu mi přišel nepatrně neklidný. Ajéje. Pirát u oltáře začal mluvit.
„Vítáme vás, přátelé. Celkem logicky (říkal to klidně a usmíval se) místu, kam jsme vás pozvali, říkáme Údolí. Je to, jak jste si jistě všimli, krásné místo. Ale to MY jsme poctěni vaší přítomností, věřte nám. (Tušil jsem mraky nad rozkvetlými zahradami. Usmíval se.) My, celkem logicky (opakoval se), jsme, už podle vzezření, Piráti. Neloupíme ovšem drahé kameny v královských vodách, lovíme v královských vodách jiné poklady. (Čím dál míň se mi to líbilo. Koukal jsem už zase po únikovém východu. On se usmíval.) Hledáme stejné lidi, které hledají jednotky OV, a zjišťujeme, zda jsou opravdu tak cenní. Pak jim nabídneme obchod. (Zas ten úsměv.)"
V tom jsme zvenku zaslechli nějaký povyk. Řečník přestal s drobnou nelibostí hovořit a spolu s námi se podíval ke vchodu do budovy.
„Říkám vám, že umím chodit sama! Jo! Poslechnu si to a jdu domů. Okamžitě. Řekl jste, že mě ZA-CHRA-ŇU-JE-TE.“
Mladší pirát, asi kolem pětadvaceti, držel na schodech za loket dívku, mohlo jí být jedenáct dvanáct. Nechtěl jí ublížit, ale trval na tom, aby vešla dovnitř, což jí se zjevně příliš nechtělo. Co věděla? Kdo je to? Co tu dělá? Co tu dělám já?
Řečník u oltáře promluvil se širokým úsměvem a rozpřaženýma rukama: „Myko! Vítej i ty! Už čekáme jenom na tebe.“
Něco vážně, vážně, vážně nebylo dobře.
kapitola 9: Dopis
„Budu vám diktovat. Jmenuje se Jim Lesney. Ne, to ještě nediktuju, jen se ujišťuju. Takže začneme, pište si: Vážený prefekte.“
Místnost byla chladná, ale projasněná. Vázy z pálené hlíny objímaly drobné keříčky valichandrií, košatých shluků větývek obsypaných narůžovělými květy, kterých byl palác přeplněný. Voněly opojně. Na stole prostá mísa plná masa. A bramborový salát. A ovoce na košíku. Diktující si utrhl kuličku hroznového vína a vložil si ji do úst. Diktoval o něco méně zřetelně.
„Doslechl jsem se, že Vaše usilovná snaha o pochytání Vědoucích je úspěšná, až příkladná. Děkuji Vám za takovouto práci, jste platným členem naší Společnosti. Společnost na Vás bude pamatovat při příštím přerozdělování. Nicméně, a zde bych se rád pozastavil, několik významných Vědoucích Vám přes veškerou snahu stále uniká. Mám zde jedno jméno a na to bych velice rád, abyste se zaměřil v nejbližší budoucnosti, bude-li to možné. Jim Lesney.“
Diktující si odříhl a kysele se usmál na písaře. Tedy jeho směrem. Ani jedno nebylo písaři příjemné, věřte mi. Do dveří místnosti se pokusil vejít jeden z hlídačů a byl odmeten gestem uklízečky smetající mrtvé mouchy ze stolu. Vzduch se tetelil přítomností sebe sama, ale při pohybech diktujícího uhýbal do nejskrytějších koutů místnosti a pokoušel se skrýt. Nesmíte si plést zmenšující se přítomnost bytostí v blízkosti duševních velikánů a totéž ve stínu duší ovládající druhé z pozice těch, kteří za nimi stojí. Duševní velikán vás nikdy nenechá zůstat malými. Pozvedne vás a ukáže, kam až se smíte dívat. Až tam, kam vás nikdy nenapadlo. Siláci z podepření vás rádi vidí neviditelné. Rádi rozhodují, kdo smí být viděn a kam se smí dívat. „Nekoukejte. Diktuju vám! Na co myslíte. Buďte rád, že tu můžete být. Pište si dál:
Tento Jim Lesney je velice nebezpečný, přestože svoji důležitost v tomto ohledu pravděpodobně vůbec netuší. Tím lépe. Potřebuji, aby byl dopaden v nejbližší době. Naposled byl viděn v pozemcích Mrtvé čtvrti a tam jeho stopa končí. Nejspíše ho mají Piráti. S těmi se potřebujeme vypořádat stejně tak. Jednoho po druhém rozkrájet na kousky a nechat z nich po kapkách odtéct tu jejich odhodlanou vzpupnost.“
Písař bledl a jeho profil tak ještě více vynikl na pozadí rdících se valichandrií. Myslel, že pozice písaře bude jeho cesta ke svobodě, nebo alespoň k určitě volnosti spojené s životem blízko dávající ruce. Dávající ruka však na druhý pohled držela v ruce místo košíku s ovocem i nabroušenou pilu. Diktující poponesl do úst několik lžic bramborového salátu, které zapil červeným vínem. Míchal vždycky, co mu přišlo na chuť. Písař dýchal zhluboka. Akorát včas, slova už zase letěla k jeho uším. Už jen pár.
„Pošlete, prosím, prefekte, posly, každý druhý den, abych věděl, jaká je situace. S pozdravem Ať žije Vládce, Váš Vládce.“
Písař vyčetl z očí Vládce, že bylo dopsáno. Podal mu napsaný dopis, díval se do země. Když byl dopis zkontrolován a zapečetěn, směl odejít. Odešel kvapně, za nejbližším rohem se opřel o zeď a konečně si dovolil dýchat. Srdce mu bušilo nepravidelně ale divoce, jak se doteď bálo, aby se neprozradilo, že tam je. Přemýšlel, zda kdyby Jim Lesney věděl, že má bratra, jestli by ho hledal? I kdyby byli rozděleni v útlém dětství? I kdyby věděl, že jeho ztracený bratr právě vlastní rukou (ale ne vlastní vůlí) sepsal jeho rozsudek smrti?“ Musím ho varovat.
kapitola 10: Létavec
Řečník dořečnil. Během posledních vět už jsem se pokoušel dostat k východu. Jen jakože si třeba musím odskočit. Lucius Leostradus Malý mě nechal docouvat až k posledním lidem v místnosti a potom vzdychl a vydal se směrem ke mně.
„Neměl byste se pokoušet uprchnout.“
Stál až těsně u mě. Ta jeho rada se mi nezdála moc dobrá. Vzhledem ke slovům pana řečníka vypadala ta rada naopak velmi hloupě. Z pana řečníka totiž vylezlo, že máme v podstatě na výběr mezi tím stát se jednorukým jednookým spasitelem s trvalým pobytem v Údolí nebo ze sebe nechat vymačkat informace (představil jsem si rozšlapané pomeranče) a pak být předáni hlídkám OV. Jedna lepší varianta, než druhá. A takoví to byli hodní piráti.
Myko byla drobná, ale mrštná dívka. Když řečník dovyprávěl a usmál se (ten jeho zvyk), zřejmě také usoudila, že poznávací pobyt je právě u konce a vší silou vrazila loket do boku piráta, který ji přivedl. Trochu se nahnul a překvapením vydechl. Myko mu vrazila prsty do zdravého oka (to jsme zase překvapením vydechl já) a spojenýma rukama mu zasadila ránu do zátylku. Padající pirát, dobrý pirát, řekl jsem si. Lucius Leostradus Malý se na mě podíval tušícím pohledem a pokusil se říct něco, co začínalo NE. Bolest způsobená předloktím mojí ruky dopadající na jeho kořen nosu mu to ale nedovolila. Myko se rozběhla k východu a vrazila do dalších dvou jednorukých, až zavrávorali. Taky dobrá věc.
Postrčil jsme jednoho z nich a upadli úplně. Myko naznačila rychlý úsměv a křikla „Jdem!“. Šel bych i bez pobídky, ale zaktivizovalo mě to o poznání rychleji. Někteří, přivedení stejně jako my, se uvnitř začali vzpouzet svým průvodcům a způsobili klidodárný chaos. Zní to jako nelogické spojení, ale věřte mi, byl jsem mnohem klidnější s chaosem v zádech, než s klidem v řadách pronásledovatelů.
Běželi jsme a nádherné kulisy Údolí mi v ten moment přišly jako nepatřičné, vzhledem k neidyličnosti situace, ve které jsem se nacházel. Zahnuli jsme na třech křižovatkách cestiček mezi stromy a já chytil Myko za paži.
„Myko, počkej. Kam běžíme. Musíme to někam směřovat.“
Neochotně se zastavila a podívala se mi do očí.
„Schováme se někam a pak najdeme cestu ven.“
Její reakce nevypadala jako začátek diskuze a já stejně neměl lepší nápad. Jen jsem zadoufal, že plán aspoň jeden z nás má. Neměl. Co se dá dělat. Běžíme.
Hlavou se mi míhaly zmatečné obrazy. Pestrobarevné květy a ruce, chytající mě za oblečení. Jednoocí a jednorucí řečníci a cestovatelé pokřivenou krajinou. Dvě velká slunce bořící se jedno do druhého zapalující obzor v děsuplné harmonii krásy všednodennosti. Záda dvanáctileté dívky prchající z tropického ráje. Proč nemohl tenhle sen o Údolí vydržet aspoň o chvilku dýl?! Aspoň malou. Nojo, to by musel být život někoho jiného. Myko zahnula za dva keře a najednou nebyla. A sakra.
„Myko!“
Zkoušeli jste někdy řvát a šeptat současně? Působí to komicky. Ne už tolik na toho, kdo řve a šeptá. Nevěděl jsem, kam zahnout, tak jsem se rozhodl a vybral pravou cestu. V tom se vynořila Myko z levé a udělala obličej něco ve smyslu „Dospělí jsou neschopní“. Dnešní děti nemají vůbec žádnou úctu.
V místě, kde naše pěšina ztratila poslední průvodce v podobě šeptajících domů, se cesta začala zvedat. Soumrak by měl nahrávat schovávajícím se a prchajícím, nicméně jde o to, je-li prostředí připraveno spolupracovat. Naše prostředí vypadalo slibně. Zídky starých domů, spleť stromů a křovin a padající odstíny černé, vypadalo to nadějně. Ještě chvíli jsme se prodírali mimo cestu a nakonec našli malý domek. Neměl střechu a sestával víceméně z jedné malé místnosti a jednoho slaměného polorozpadlého lůžka. Ze střechy zbylo pár bílých prken, která, zřejmě nezáměrně, vytvářela desítky kukátek, přibližujících hvězdnou oblohu s pomrkávajícími tanečníky nebeského bálu. Přemýšlel jsem o našem úkrytu. Kdyby někdo s loučemi kráčel naším směrem, všimli bychom si ho, kdyby přišli bez svícení, neměli bychom šanci. Doufal jsem, že pronásledovatelé věří, že nemáme kam utéct a počkají s hledáním na ráno. Taky jsem věřil, že nemáme kam utéct, ale drobné dívce, která právě vsedě usnula opřená o mé rameno, jsem to neřekl.
Jsme generace sedm věku pět a nad našimi hlavami nic, co není z přírody, nikdy, kam naše paměť sahá, nelétalo. Přesto, po pár hodinách mojí snahy nenechat unavené oči klesnout, zabzučelo nad mou hlavou něco, co rozhodně nebylo z přírody. Bylo to tiché a veliké jako čtyři auta. Chtěl jsem utíkat a současně třást ramenem spící dívky. Neutíkal jsem a třásl. A teď utíkat? Stroj nad námi otevřel ale ústa a vyplazeným jazykem nám oběma nabídl cestu mimo Údolí. Šli byste?
kapitola 11: Sen
Zažili jste někdy pocit, že vás objímá světlo? Milióny neviditelných bodů pospojovaných hmatatelnými vazbami se vznáší kolem vás a vy jste v náruči, která vás drží a nemá paže a nepotřebuje je. Tak to já teď zažíval. Čas získal nový rozměr – bezrozměrnost. Natahoval se a smršťoval a moje plynutí v něm si dělalo, co chtělo. V tom prostoru, který vznikl, jsem snil sen. Sen, kdy víte, že nespíte a za mlžnými skly vnímáte i realitu vznášení se, domku, kde jste nocovali, kmeny stromů, Myko, větve stromů, to všechno strašně pomalu.
V mém snu bylo město a nad ním jedno jediné slunce. Domy byly vysoké a s jejich chladnými stěnami se praly paprsky, klestící si cestu korunami stromů s bílými květy. Něco vonělo ve vzduchu, kolem projel čistící vůz s kartáči na břiše, kterými točil a točil. Nemohl jsem se vynadívat na tu obyčejnost. Na tu nádhernou obyčejnost, kdy netušíte, co bude dál, netušíte, kam jdete a nevadí vám to.
Šel jsem tím městem a potkával tváře. Tak zdánlivě nezúčastněné, zamyšlené, některé s vrstvou make-upu nebo zkoumající účinnost krému proti vráskám. Jiné malé, rozesmáté nevinností. Vřískaly. Bezstarostně dovádějící, s předstíraným šokem ze spršky kropicího vozu, který pronásledoval kartáčový před ním. Děti. Jedno zahodilo kolo na zem a utíkalo žalovat své mámě, jaká nespravedlnost se mu stala. Když ho s úsměvem utěšovala, záviděl jsem v tu chvíli oběma. Dítěti nevědomost a hravé přesunování pozornosti z jedné zdánlivě nepodstatné věci na druhou, jeho matce silné spojení s vlastním potomkem.
Potom sen pokračoval v místnosti. Mužové třesoucí si rukama, úsměvy naučené v kurzech otrlosti, obálky, limuzíny, kožené sedací soupravy. Raketové středisko, káva na stole vedle ucvakané klávesnice, hlášení, spěch a úspěch. Důležití utekli před následky sebe sama a spláchli za sebou. Několik komerčních letů k rozšíření variability budoucího lidstva. Tubusy se zárodky předávané opatrně z ruky do ruky. Kolonie rostoucí tempem finišujícího dostihového koně. A pak se ukázalo, že radiace je vyšší, než se čekalo, že planeta nechce býti ovládána a za každou snahu po ovládnutí poslala novou a novou písečnou bouři, která zasypala týdny a měsíce práce.
Měl jsem sen a zatím kolem probublával čas. Koruny stromů získávaly jasnější kontury a světlo, které mě objímalo, neslo i moji spoluuprchlici. Byli jsme na cestě z ráje, odkud se neutíká, na cestě kamsi, kde začala nemilosrdně odhalovat cenící zuby pravda. Když Myko dorazila nahoru a světelný paprsek pozbyl smyslu, dveře, vysunuté na vnější stranu létacího stroje, se s lehkým zasyčením zavřely.
kapitola 12: Vlak
Už jsem vám říkal, že pracuju v obchodním centru Lunadochter. V krámku s nápisem Užitečnosti. Vzpomínáte? Lidi za rohem, pošilhávající oči a tak. Lidi si ze své původní domoviny přivezli věci, které měli rádi. Také si lidé ve svých na věcech lpících hlavách přivezli vzpomínky na to, co rádi měli. Kávovar. Budík. Taxislužba. Něco přiletělo s uprchlíky, něco vzniklo až tady. Pokud se z toho časem staly kousky, sběrači je našli, odnesli do krámků s nápisem Užitečnosti a prodali. Prodavači jako já je pak jednou za čas prodali lidem, kteří měli dojem, že z nich dokážou sestavit to, čeho byli původně součástí. Vzpomínky dokážou zázraky.
Prefekt Salindor věděl, že „tam venku“, bez svého luxusu, by nepřežil ani den. Především psychicky. Všude písek, vítr, špína. Nesnáší špínu. Špína se vám nalepí na prsty, na obličej, vleze vám do očí a nakonec pronikne dovnitř. Sežere vám vnitřnosti, prostor kolem nich a vystřídá krev ve vašich žilách. Nakonec spolkne i vaši duši a vy se stanete špínou. Špína je nákaza tohoto světa. Téhle planety, nezávisle na tom, kolik sluncí na ni svítí. Nevědomky se otřásl. Nalil si whisky. Usrkl a nechal teplo proklouznout hrdlem dolů a vracet se jako výbuch pomalé sopky nahoru. Za oknem se míhala krajina. Zatáhl záclonku. Krajina bez tváře se mu hnusí. Ale jsou místa, kde je dobře. I na téhle planetě. Ale je jich málo a je třeba je najít, získat a hlídat si je. Prefekt Salindor cestoval jediným vlakem na téhle a možná i několika dalších planetách. S největší pravděpodobností získal nejnadějnější osobu za poslední roky. Jim Lesney. Jak se o něm, sakra, mohl tak rychle dozvědět i náš Vládce? Zřejmě má oči dál, než jsem myslel. Prefekt usrkl ze své soukromé minisopky a zavřel oči, aby se realita posunula o několik stovek kilometrů blíž k jeho nové, nádherné budoucnosti.
Létací stroj nečekal na to, až ho někdo nad Údolím spatří a bude o něm vyprávět. Vystřelil s rychlostí vrženého kamene a zmizel nad mraky. Místnost, ve které jsme s Myko stáli, nebyla nijak veliká. Stěny z šedého lesklého kovu působily lehce a přesto bytelně. Pohyb vzhůru vystřídal pohyb horizontální, což jsem zaznamenal s nemalým povděkem, a na boku poblíž dveří se ukázala okýnka. Z podlahy poblíž okýnek vyjela lavice a zůstala trčet v jinak prázdné místnosti.
„Posaďte se, přátelé“ Místnost promluvila hlasem starého vlídného muže.
Myko mě chytila za loket a dívala se zmateně kolem. Slyšel jsem o spoustě věcí a mluvící místnosti byly jedna z nich. Kývl jsem proto na Myko, že je to v pořádku a pokynul jí, abychom se šli posadit. Místnost znovu promluvila, až když jsme usedli.
„Děkuji. Vím, že mi nebudete věřit, zvlášť po zkušenostech z Údolí, ale zkuste to. Tentokrát jste doopravdy v bezpečí. Dívejte se z okna do kraje. Cestujte v pohodlí. Já taktéž cestuji k vám, ale jiným dopravním prostředkem. Leč vzdálenosti jsou zde veliké a chviličku to potrvá. Sejdeme se za dvě hodinky a potom si promluvíme.“
Místnost se odmlčela. Myko měla strach, a přes moje uklidňování neustále těkala očima kolem, jestli se odněkud nevynoří nějaké hmatatelné nebezpečí. A já se díval z okna a sledoval ty změny krajiny. Chvíli pás malých zelenošedých křovin, chvilku hnědorudá poušť. Pak pás skorozeleně a dvě nebo tři menší města. Co všechno jsem za posledních pár dní zažil, to někteří nestihnou za celý život. A najednou jsem viděl náš svět i svůj život z úplně jiné perspektivy než doposud. Asi už to bylo třeba.
kapitola 13: Svět je v mém hrnku
Dvě hodinky, zmíněné hlasem létající místnosti, utekly jako voda. Vždycky se leknu, když přijde náhlá změna. Už jsem si stihl zvyknout na let stroje a na to, co se míhalo venku, Příjemná teplota a pohodlné posezení mě ukolébaly a mně se, přiznám se, chvílemi zavíraly oči. Pak se stroj zastavil skoro ve vteřině. Chvíli stál na místě ve vzduchu a pak se snesl dolů.
Myko se na mě dívala zase vyplašeně a já si říkal, kam se poděla ta odbojná mladá dáma prchající z chrámu v Údolí. Došlo mi to. Byla to pořád ona, ale přece jen tohle byla situace, ve které se určitě ještě neocitla. Taky jsem se necítil nejlíp. Otevřely se dveře. Nedělo se jinak nic. Ani my se nepohnuli. Myko se pokoušela něco říct, ale nevydala ani hlásku. Udělal jsem krok ke dveřím. Kde to jsme?
Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, ale tohle místo mi ani nepřipomínalo nic z míst, kde jsem byl, ani z míst, o kterých jsem slyšel. Obě slunce pomalu uličnicky přelézala přes zábradlí pochroumaného obzoru a mraky zůstaly z noci unavené a povalovaly se všude kolem. Postavil jsem se ven a Myko se sunula vystrašeně za mnou. V růžovooranžovém kouřmu stály téměř vedle sebe dva stroje, náš létavec a pak dlouhý, železný skorohad, o němž jsem věděl, že se mu říká vlak. Jak jsem to věděl? Mě se ptejte.
Když Myko vysoukala z létavce celé tělo, dveře se zavřely a létavý stroj se zvedl do výšky. Zmizel, než bys řekl překvapení. Stáli jsme tam a všude kolem porcované mraky. Sem tam prokoukl skrz divadlo přírody strom, nalevo nějaké zdi, snad i cesta, moc toho vidět nebylo. Pak z mraků vyjel muž na elektrickém vozíku. Viděl jsem muže, kteří přišli o nohy během bojů, nebo kteří se narodili zdeformovaní. Nikdo z nich ale neměl k dispozici takový vozík. Zastavil kousek od nás a neusmíval se (dobré znamení). Bude nebezpečný? Myko měla několik tiků. Ve tváři, v nohách, zřejmě její nitro prožívalo boj mezi přirozeností instinktů a rozumovým poznáním situace.
„Děkuji, že jste sem za mnou přicestovali.“ Řekl to jen tak. Jako bychom dostali pozvánku na taneční večer a přijali ji. Neřekl jsem nic.
„Následujte mě, prosím“.
Otočil nějakou páčkou vozík, na kterém seděl a jel po hladké bílé ploše směrem do kouře. Že by to nebyly jenom mraky? Podíval jsem se na Myko, vypadala, že spí. Vlak zafuněl jako unavený býk, ale nehýbal se. Vyšlo několik lidí z jeho útrob. Nevšímali si nás. Starali se o železného hada, objevujíce se a mizejíce v mracích příliš těžkých na to, aby uprchly do nebeských dálav. Taky jsem se cítil tak těžký.
„Tak jdem.“
Myko najednou vypadala zcela bdělá a opět tak rozhodná a sebevědomá jako dřív. Poslechl jsem. Ne, sám jsem se rozhodl. To je jedno. Není. Je.
Nechali jsme vlak za sebou a mířili za mužem na vozíku. Nečekal na nás, vzdaloval se poměrně rychle. Tolik si byl jistý, že ho budeme následovat. Rovná bílá plocha nástupišť se zúžila do taktéž bílého pásu jdoucího mezi hnědými zdmi z velkých kvádrů. Nahoře na zdech nestáli žádní strážní. Za to odtamtud na nás mířily krabičky s blikajícíma očima. Přidali jsme do kroku a před velkou železnou branou jsme muže na vozíku dohonili. Ani teď se neotočil. Zmáčkl tlačítko na vozíku a brána se rozjela nahoru. Na konci rovné chodby byly dveře výtahu. Výtah nás vzal nahoru. Taky zážitek. A pak už pokoj, jaký svět neviděl. Ne pardon, jaký Jim Lesney neviděl. Muž ukazoval rukama a mluvil. Přicházeli jeho posluhovači a nosili jemu i nám různé věci. Převlékli jsme se. Kožená sedací souprava byla to nejjemnější, na čem jsem kdy seděl. Myko nejdřív pobíhala po pokoji a na všechno sahala. Potom usnula na sedací soupravě. Muž ukazoval rukama a mluvil. A pili jsme čaj. Ne ten z našeho obchodního centra. Byl to nápoj, který pomalu, jako pouštní had, číhající na svou kořist, tekl mými útrobami. Byl silný, ale ne nebezpečný. Hledal další a další místa v mém těle, kde by udělal radost. Nezastavil se před žádnou zákrutou, nikdy nekončil a spolu s vyprávějícím prefektem Salindorem, jak se muž představil, probouzeli ve mně obrazy, o kterých jsem nevěděl, že v hlavě mám nebo umím vytvořit.