Houbostromy stojí jednak každej sám o sobě, jednak tvoří propojenej jednotnej organismus, drží se za ramena a naklání se nepatrně, když do jednoho z nich strčí vítr, vyrovnávají nerovnovážnost kteréhokoliv z nich. Pod zemí tvoří kořenový společenstva, sítě, ne nepodobný strukturou i složitostí složení lidskýho mozku. Říká se, že pomocí podhoubí spolu komunikujou, a když jednomu hrozí nebezpečí, systémem vzruchů ho ostatní varujou a to pak stojíte na větvi jednoho z nich, chcete si useknout větev, která vám vážně překáží a najednou se jiná větev po vás ožene jako paže dospělýho chlapa, švihne vás do ksichtu hákem ostřílenýho námořníka a vy se řítíte k zemi jako devadesátikilová mrtvola, přinejmenším budoucí. 
Poté, co jsem se rozhlídnul, kterým směrem k horám, šel jsem už dobrých dvacet minut ve výšce asi čtyřiceti metrů nad zemí v naději, že dneska dosáhnu kýženýho bohatství. O nebezpečí zranění, který se vám stanou tady na Garthu a jejich propojení s vaším skutečným tělem na Zemi, už jsem mluvil. Víte, co je vážně průšvih? Některý zvířata, rostliny a jiný potvory na Zem nemáme, takže když vás něco takovýho hryzne třeba do ruky, můžete doufat, že je ten ksindl podobnej svým jedem třeba nějakýmu našemu hadovi, nebo můžete doufat, že vám pomůže, když vám ruku nad ránou ufiknou a jed se nerozšíří. Takže pak šupem spěcháte domů, řvete vo pomoc a doufáte. To, co žahlo mě, je ovšem věc známá. Známá, ale ne příjemná. Jazykouni vypadají jako jazyk bez těla, mají tak metr na dýlku, přilepí se ke stonku houbostromu, změní barvu podle svého dočasnýho hostitele a čekají. Čekají na někoho, kdo se jmenuje třeba Jimmy Ryder, tedy já, a když jde ten někdo kolem, jako napružená pijavice se připlesknou na holou část těla, okamžitou reakcí se přižahnou k vaší kůži, to místo okamžitě spálí a začnou vysávat sebemenší elektrický impulzy z vašeho těla. Jednak to pálí jako svině, jednak svoje elektrický impulzy okamžitě začnete postrádat. Tu vás neposlouchá noha, tu ruka, tu oko kouká, kam koukalo předtím a nepohne se. Navíc naše lidská baterie není nekonečná a my si rozhodně nemůžeme dovolit napájet nějakýho vesmírnýho hajzlíka na svůj účet. Naštěstí za tu dobu, co se vesmírný cesty otiskováním konají, už na Garthu dost lidí s jazykounem mělo tu čest, takže se přišlo na to, že jeho ochota přijímat elektrický impulzy je omezená na mnohem menší dávky, než umí například takovej elektrickej obušek rozdávat. Takže pokud při jeho útoku neomdlíte bolestí, vytáhnete svoji elektrickou zbraň, švihnete mu jednu za uši, no dobře, někam kamkoli, a on se pustí. Na kůži vám ještě pár dní zůstane rudá skvrna, která pálí jako čert, ale přejde to. Přesně to se mi stalo, ve vejšce osmipatrovýho baráku, švihnul mě do pravý ruky, kterou obvykle vytahuju všechny zbraně, ta ruka přestala v mžiku poslouchat, hajzl se na mě živil a o mě se pokoušely mdloby. Levou rukou v polosedu polostoji jsem šátral do pravý kapsy kalhot a vytahoval zbraň. Z pusy se mi spustily sliny, to jsem ještě nikdy neslyšel, že by se dělo, a moc příjemný to nebylo. Mžitky jako na pouti, špatně se mi dejchalo, jestli spadnu dolů, budu na kaši, šátrám, myslím, že obušek mám a střílím do příšery, ale jistej jsem si nebyl, ztrácím vědomí, nevím, na kolik vteřin nebo minut, jistý je, že když otevřu oči, venku už se setmělo. Hajzlíka na ruce nemám, skvrnu ano. Obušek nikde, nejspíš spadnul do zelený propasti pode mnou. No ale to není dobrý. Takže buď frčet domů na Zem, nebo slézt dolů a hledat. No, co myslíte, že jsem udělal?!