top of page

Pepe, Lola a Bubu a
Vlak plný zlata

úvod do celičkého problému aneb jak to všecko začalo

 

Bylo zdlouhavé pondělní ráno, všechno v ulici se předhánělo v barvách a Pepe Goyle měl zase svůj den. Kopal do kamínků, které se mu připletly pod nohu a tvářil se, jako by se všechno na světě spiklo proti němu. Všechny ostatní děti byly samozřejmě ve škole, učily se a prázdné místo v poslední lavici jim nepřišlo ani trochu divné. Pepe totiž míval svůj den dosti často.

Dnešní den byl ale obzvlášť nepodařený. Včera večer se korpulentní teta Vilemína nějak dozvěděla o tom, kdo minulý pátek panu řídícímu potřel židli ve třídě lepidlem a kvůli komu museli přijet do školy hasiči a pana ředitele od židle odpojit. Dětem přišel vzteky rudnoucí a žloutnoucí pan ředitel legrační, jen dvěma chlapcům ne. Těm přišel přímo k popukání. Pepe Goyle a Bubu Siva se mohli potrhat a k dalšímu smíchu se ještě ponoukali, když se zoufalými obličeji předváděli pana řídícího,jak se s rukama zapřenýma o židli snaží od přilepeného sedátka odtrhnout. Tetě Vilemíně už to tak legrační nepřišlo a vzhledem k tomu, že při následném vyšetřování kdosi prozradil, že lepidlo na židli dal jakýsi trochu silnější bílý chlapec a černý Bubu tak nepřicházel v úvahu, tetina vařečka měla před víkendem hody. Pondělní ráno proto bylo bolavé a Pepe ani trochu netoužil celý den poposedávat a všelijak se kroutit, aby zmírnil své utrpení. Daleko horší však bylo to, jak výprask zasáhl jeho citlivou dětskou duši. Přestože to byl už asi padesátý výprask v tomto měsíci, Pepe měl pokaždé pocit, že se mu děje něco nespravedlivého, a že za takovou chvilku (asi 2 hodiny) legrace, to bylo příliš. Pepe byl za školou.

O pár ulic dál ležela v posteli drobná dívka. Z pod peřiny jí vyčuhovala jen hlava se dvěma dlouhými copy a drobnýma živýma očkama. Lola Banksová také nebyla ve škole, ale její svědomitá povaha by jí nedovolila něco takového připustit, kdyby k tomu nebyly obzvlášť silné důvody. Těmi důvody byla dle mínění lékaře chřipka, která se v barsindurském okrese rozmohla rychlostí, s jakou jen Pepe dokáže sníst velikánský vdolek, podle Loly byli těmi silnými důvody její rodiče. Maminka, stejně svědomitá jako Lola, je už deset let uznávanou právničkou a nebýt jí, byl by Pepe asi už dávno v nějakém vězení pro děti. Lolin tatínek je zvěrolékař, což zase děsí malého Bubu, protože mu doktor Banks kdysi řekl, že když bude zlobit a kamarádit s Pepe Goylem, použije všechny ty své hrozivé nástroje a udělá z Buba malého černého pejska. Lola tenkrát černouška uklidňovala, že nic takového není možné a Bubu dělal, jakože to samozřejmě věděl, ale vždycky, když byl u Banksů na návštěvě a doktor Banks se na něj naoko zle podíval, dostával Bubu mírný tik do své černé tvářičky.

 

 

Bubu byl jediným z naší slavné trojky, kdo se dnes mučil ve škole. Pan učitel Renkelk jim zaníceně vyprávěl o tom, jak vznikala pohoří a rozplýval se nad všelijakým vrásněním a zlomy zemské kůry, ale Bubu se tvářil,jako by před ním pobíhala smečka šílených zubařů. Představoval si své dva kamarády, jak se buď povalují v měkounké posteli nebo se potulují na čerstvém vzduchu a nakukují do přeplněných výloh jedné z barsindurských cukráren. Nebyl vůbec daleko od pravdy.

Pepe Goyle právě s obrovským přemáháním držel sám sebe, aby se skrz velikánské sklo nevlámal ke všem těm kremrolím, dortíkům s agarem a hlavně….. a hlavně k veeelikanánskému čokoládovému dortu uprostřed výkladní skříně. Veledort sice hlídali dva marcipánoví vojáčci, ale Pepe byl přesvědčen, že by jistě byl po několika minutách boje s jejich marcipánovými ručnicemi sladkým nejsladším vítězem.

Lola právě pila svůj čaj s citrónem a šklebila se na celý svět. Mnohem raději by teď byla ve třídě a sledovala úžasného pana učitele, jak rukama do prostoru vyčarovává obrovská pohoří, mohutnými pohyby svých paží pokrývá mořské dno nebo poskakuje po třídě ve snaze uniknout žhavým jazykům pravěkých sopek. Místo toho tady leží a jediné co může, je opakovat si své oblíbené vzorečky z matematiky. Bude to všechno muset dohonit.

Zato Bubu právě strašlivě trpěl. Šedivá paní Starlikeová, učitelka angličtiny, se pomalu všourala do třídy, přezíravým pohledem přehlédla celou třídu jako obilné lány a když jí padl pohled na Buba, zatvářila se jako by právě prožila nejhorší otřes svého života. Vždycky mu říkala: " To, že jsi černý mi nevadí, ale to chování, chováš se jako černé prasátko v obilném poli". Paní Starlikeová všechno přirovnávala k obilí, jedla jenom různé formy obilí, chodila jako polosuchý obilný klas a na všechny lidi se dívala jako na obilí. Jenom Bubu byl pro ni malé černé prasátko. Paní Starlikeová Buba neskutečně štvala.

Zbytek dopoledne proběhl pro všechny tři naše kamarády v podobném duchu. Pepe se toulal ulicemi a léčil si svou zraněnou pýchu sněním o pojídání všelikých laskomin. Lola seděla na posteli a zoufale se dívala směrem ke škole, kde se v každém okamžiku ztrácelo v nenávratnu něco z nepřeberného množství jedinečných vzdělávacích zážitků a poučných chvil. No a Bubu, kterému už došlo, že dnešek si protrpí sám, se uzavřel do sebe a svým oblíbeným nožíkem vyrýval do lavice šifrované vzkazy pro hosty z cizích galaxií, aby ho vysvobodili z jeho nelidského utrpení.

Stará cikánka, aneb osud je osud

 

Když zazněl toho dne poslední školní zvonek, pelášil osvobozený Bubu ven ze dveří jako o závod. "Huráááá" křičel na celé kolo a paní Starlikeová, která v té době zrovna měla dozor na dvoře, se za ním hněvivě dívala a myslela si něco o zkaženém klásku.

"Hej," zaznělo polohlasem hned za kamennou zídkou školního dvora "tady jsem". Bubu hodil tím směrem okem a tam pochopitelně uviděl od čokolády upatlaného Pepeho. Ten na Buba mával zašpiněnou rukou a nebylo pochyb o tom, že Pepe se zase někde živil. "Týýý jo, cos zase jed?" nedalo to Bubovi a táhnul přitom vykrmeného kamaráda dál od školních pozemků. "Proč myslíš, že sem něco jed" tvářil se Pepe, jako že nechápe. Malá kudrnatá hlavička se zavrtěla a úsměv na její tváři naznačil, že podobnou odpověď bylo možné čekat. Za neustálého pošťuchování se postupně ztráceli z dohledu školy a smáli se a střídali se v kopání do plechovky od limonády.

"Kam vlastně jdeme?" zajímal se Bubu.

 

 

"Nevím, přece ještě nechceš jít domů" zeptal se a zároveň odpověděl Pepe "nebo se pletu?"

Odpolední slunce ještě stále poměrně silně hřálo a mírný větřík popoháněl po zaprášené zemi šustící uschlé listy stromů, kolem kterých zrovna šli. Kluci neměli žádný cíl a přesto se toho dne mělo něco stát. A tak se to radši stalo hned.

"Áááá, panáčku, ty seš ale pěkně vypasenej a podle tý čokolády, co máš všude, kam oko dohlídne, bych řekla, že se to hned tak nespraví" ozvalo se najednou posměvavým tónem ženského hlasu vedle nich. Zastavili se. Pepe šťouchl loktem do Buba a jemným posunkem mu cosi naznačil. Upřeně se dívali na starou cikánku. Měla vlasy, které musely být kdysi velmi černé,ale teď už šedé prameny vyhrávaly svůj boj, svázané červenou gumičkou do culíku a pestré oblečení z ní dělalo spíše kouzelnou babičku, než jedovatou pouliční prodavačku vyšívaných deček. Pepe a Bubu se dívali té paní pořád do očí. Koukala na ně a překvapilo ji, že na její poznámku vůbec nereagovali. Pořád jí zírali do očí. "No, co koukáte," vyštěkla na ně "to jste ještě neviděli ženskou prodávat zboží?". Nepřestávali.

"Tak hele, nevočumujte tu, a vypadněte, jistě vás už doma shánějí."

"Neshánějí" ozval se Pepe a Bubu se hrozitánsky rozchechtal, ukazoval na Pepeho a vykřikoval "Prohrál prohrál, promluvil…"

Pepe se nesmál a zcela vážně řekl té paní, že jsou oba úplní sirotci, a že je tedy opravdu nikdo neshání. Že si, když je teplo, vydělávají na živobytí česáním ovoce či jinými příležitostnými pracemi a v zimě, že takovým starým paním jako je ona pomáhají třeba sekat dříví nebo dělají něco podobného. Bubu přikyvoval a válel se přitom po zemi v křečích od smíchu. Mezi výbuchy smíchu bylo občas slyšet úryvky toho, co by rád řekl, ale přes smích mu to nešlo. Takže to znělo jako: "Jabka… chichichi… a vař… vaříme….. a cháá… můj bože…. guláš…. jezdí.. jezdíme .. s kami…. huuu .. s kamionem … haaa)

Cikánce došlo, že si z ní dělají legraci, ale nehodlala se s nimi pouštět do delších soubojů, věděla, že takovíhle kluci mají v zásobě milióny fórů. Převedla tedy řeč jinam.

"Co kdybych vám chlapci, když jste takoví chudáci, přečetla z ruky osud, abyste věděli, jestli vás náhodo nečeká nějaká hvězdná budoucnost?"

Kluci přestali blbnout. O tom, že cikánky hádají z ruky už slyšeli, ale bylo to poprvé,co se k nějaké opravdové přinachomítli.A byla by škoda kvůli legraci přijít o tuhle velkou šanci, která už se zase nemusí dlouho naskytnout.

Bubu se přestal válet a stoupl si. Ženština vzala Pepeho ruku, se slovy "Aby bylo vůbec něco vidět" mu ji otřela od čokolády kapesníkem a posadila ho na malou stoličku naproti sobě.

bottom of page