Výsledky vyhledávání

Slunce dneska ráno Slunovize Blechokrach Smrdutost Picasso a jeho čmáraniny Něhu Zajíc na smetaně Pravda se nemění Hotel Continental Mosty The sun this morning The sun flew into people this morning it kicked off the skittles and sent them somewhere between the horizons they came back in the evening they ate some fast food in cubes they sat down and destroyed their TV spines. Slunovize Slunovize the sun splattered poisonous saliva it really warmed everyone present in the back muddy tracks dried up in cracks of dirt I thought maybe everything would burn but it doesn't the little girl sang something about kissing she jumped across the sidewalk, she was really fine the bakery smelled, baguettes covered the parking space they were collected by a van driver named Evžen Klein do you see those street light poles? your name is on them all, mine is not on them Planet The fruits of your land they will never be glorified where they were born a man can never simply and without touch mild women there is no goodness in the silence on the plate your cats will not close, with my hand buried in a fur coat because the planet is broken and time, always in cycles equally steep, sloping and thorny got in its tension all the way to the end it's not really mine, but it's not your thing either, we're just watching how it burns hopes and desires in a vibrant society of great feelings pinched under the roofs of impersonal, credit-acquired, small apartments and I I create faint bubbles with a rainbow surface flying to the sky with prints of beautiful and warm places I've never been your cats are purring and I'm tearing their fingers gently into their furs you smile, goodness bubbles on the plate in that tender silence I know that the fruits of your life shall ripen in me, and my fruits in you the form of the time is hidden in the people living at that time. Blechokrach Blechokrach blechokrach imbued with self-question and the skin completely and completely flows no one shouted until she fell silence would kill ... anyone the spotlight aimed all the lights at the heartbreaking scene the saleswoman ate yogurt all the time I could smell the planks on the floor and choke on the dust buick buick, I have to buy a buick we live green and yellow immersed in vodka and tequila and rum old women roll up skirts above the knees shame on us! We sip from coffee, we dig into the dust with bliss there is a piano by the wall at the back, which no one is playing, why the hell no one is playing it, it is far away, but it is tangled under your feet, it is the sound of a crow shot by a stupid passer-by, clapping on the ground, sad and sad look at her, the spotlight all-rounder probably aimed it by chance, she has no rules for these situations, no standards, only a few overturned glasses on the table and next to him, where newspapers fell everywhere, only only overturned glasses blobotop bump magpies in the clouds flying and gold, gold everywhere if only that self-question wasn't so much. Stinkiness Smrdutost Stinkiness overgrown in the soul like counterparts in the wall of a effervescent bridge smoked chicken leg on the mouth of a crying baby where do i live in this comforting space? where am i falling left or up? I bought yellow rice in a paint shop and starving I bought an elevator shaft without an elevator locked in porn love together with artistic nahem who drinks booze to treat stinkiness leaning on mining machines for no apparent purpose he cries soot at night and gets drunk with magazines sluggish lascivious prudish appeal stinkness it is like rheumatism in the eyes and desire in the quiet corners of the mouth visual catarrh and forced fasting Picasso and his doodles pablo picasso woman, clown and monkey The monkey licked the woman and the clown apple!!! You'd better put an apple in your mouth I do not want despair in human dwellings che che che, razor blades, blinked clown and he looked omniscient the monkey licked the woman and the clown. Dearly. pablo picasso modest dish it didn't work anymore. nothing worked. you try to dig a piece of meat like a beast, your saliva flows you are missing more and more bread life is a gear of investment and shadows pablo picasso cat helemese bears the night falls soon to the feet, the stars to the hair vrrrrrr, get involved in your calves so that you would fall like this stupid night mrouskymrousk, yellow eyes towards the spotlights cardiac arrhythmia fousky to help pablo picasso old fisherman it just didn't work today, I broke the oar and the net tore, bitch one, like a monster the rain drove a giggling pack of poochs through a row of dug yards I would put some more tobacco in my pipe, and my hands would shake more than usual slide drops over the glass mouse under the cupboard autumn tears - pilgrims shine I close and leave my eyes rested Picasso a jeho čmáraniny Něhu Něhu 1 dost! času na to uhrát minulost jako by přes ní vedl malý most rezavý, smutný, s čajem na konci takhle se můžou dívat jenom pitomci čvachtnu si botou v blátě mixlém s trochou sněhu kdyby ty uši aspoň tolik nezíbly jdu domů myšlenky na minulost trochu prořídly jdu domů za domem místo sraček nakupil jsem něhu 2 krokopes a moje botonohy vichřice kolem uší láme lopuchy drž směr a hubu a srdce na podnose nes jsi jenom ty, tvůj čoklík a tenhle milosrdnej les 3 za sklem se odehrály věci málem nevídané slova jsou věty v celku povídané nemlčet! na skle se obtiskuje prstů pět, jakože ahoj lidi, já jsem tady a nevím si rady ... Zajíc na smetaně Zajíc na smetaně Byl jsem sám, bylo mi nejmíň třicet let ostrovní zprávy vylézaly z trávy s klasem za uchem potkal jsem pána z čiré zoufalosti toužil být tichým mlčitelem věků zbil jsem ho starým splihlým lopuchem v šachovém království, kde prodávají nože na kila se žena s copem vzadu umazaným v cukru upila až k smrti bez falše a bez studu a hany znal jsem pár dětí, od sazí umouněné bydlí u lesa, snad ještě stahují zajíce a pijí smetanu a umí stavět stany nebe je z perleti a prodávané bez obalu studí no,jako led a nohy bez ponožek z vlny když přijdeš sám, smíš s námi pít a jíst co hrdlo neráčí jsme parta lidí uskřípnutých v čase, když voní noc a louky za soumraku spíme v bodláčí Pravda se nemění Pravda se nemění Pravda vždycky vyjde najevo psí oči u kuchyňské linky chuť na víno, na džin, na pralinky chuť sedět jen tak u ústředního topení pravda se nemění i když dochází k nechtěnému střídání on a ona a ona a on pak sedíš sám bačkory s kožíškem sledují televizní zprávy kde neřeknou, že revoluce dávno začala lžou ti už od mala i srdce té dámy z domu nalevo za závěsem její stín tě zradil do kapes schováš všechno, co jsi vsadil jednou to vyjde najevo pravda se nemění ani směr, odkud pramení Hotel Continental Hotel Continental siréna před náletem na schodech jeden druhému se pletem čaj vyfukuje mraky kouře bagřík víří – do očí – prach jak bouře kdo hází bomby mívá strach hotel Continental a stánek s jablky řveme do minometů štěkoty čoklů slova a pomlky krupičná kaše a navrch trochu kakaa svět studí holčičky v květovaných šatech zahodily švihadla země je ve mně země ve mně se propadla Mosty Mosty 1) Jdu pořád dál v prostoru i čase mosty jsou proto, abych nešel vodou ke tvým dveřím (zase?) dám nohu před nohu kostička za kostkou, až přejdu oblohu slunce mi svítí přímo na záda už mi je skoro horko, sakra svítí ti okno, nebo svítíš v okně ty, fakt nevím k mojí touze vypíná se tvoje vibrující čakra. ​ 2) Mosty, podpírají tvoje nahé nožní prsty taky tvoje ruční prsty, ruční granáty a ložní prádlo máš záda otlačená mostním obloukem Vltavo ve mě, v tobě jsem já a já jsem tvoje zem ​ 3) Z prava doleva, taky na druhou pravou stranu přejdu suchou nohou přímo k tobě, čekalas? Když není láska, v štěrbinách mezižeberních je často mráz když není život, není už kam chodit, nebo na koho tam čekat, máš v spoustě věcech pravdu, to se musí nechat. Přechod mezi mnou a tebou je pouze iluzorní. Zhasni a sni s ní. V průnicích k sobě jsme nečekaně přesní. Starý plot z modrého, z modrého pletiva, ostřice okem se dívá i nedívá trefila kosa trefila kosa z pletiva plot, trefila kosa ostřice semínkem trávy přímo do zobáčku projíždí okolo souprava hlemýždího vláčku, zastávka U ostřice a u plotu náš dům na konci reznoucího plotu odolává smrti, ale i životu. Starý plot z modrého, z modrého pletiva, ostřice okem se dívá i nedívá trefila kosa trefila kosa z pletiva plot, trefila kosa ostřice semínkem trávy přímo do zobáčku projíždí okolo souprava hlemýždího vláčku, zastávka U ostřice a u plotu náš dům na konci reznoucího plotu odolává smrti, ale i životu.

Začátek stránky Kapitola 2 Kapitola 3 Kapitola 4 Kapitola 5 Kapitola 6 Kapitola 7 Kapitola 8 Kapitola 9 Kapitola 10 Kapitola 11 Kapitola 12 Kapitola 13 Kapitola14 Kapitola 15 Kapitola 16 Kapitola 17 Kapitola 18 kapitola 19 Kapitola 20 Kapitola 21 Kapitola 22 Kapitola 23 How to live with a gourmet Chapter 1. - How to get it One could easily get the impression that living with a gourmet is something you order in an e-shop and you have a delicious woman with refined food at home by snapping your fingers. Or the other way round. I'll brake you right here and take away most of your hopes from most of you. To acquire such a woman, you must be born as an enjoyer of the highest caliber. I don't mean the fucking idiot of mafia parents with a golden band around his newborn's neck. I don't even mean a small thickness of two slightly grown-up fat, who will save everything that a fast-paced diet of fast time will bring to him on an aluminum tray. I mean a complete enjoyer of life, with everything that everyday twists and turns bring to each of us. Someone whose eyes glow over scrambled eggs at the age of three, a little boy in love with ordinary toasts with garlic, Easter dinners from his grandmother or just in kindergarten on a tray of served bread with a kind of spread. "Please add!". This was the phrase that made the future lucky winner of the inventive gourmet famous in the then still socialist facility for preschool children. It's still with me, and the metabolic god knows why I don't weigh three hundred pounds and I'm not writing a blog about food tightly tied to a bed in a facility for those who love food too much. It's a miracle. My absence in such a facility, as well as the miracle that I met her. It is said that it is the tuning of the brain that you bring what you need to life. What you are constantly thinking about will one day materialize into your everyday reality. Some conjure a Porsche, others a cancer. I honestly don't love Porsche at all, and with the hysteria of my own I try to survive on this planet as long as possible. That's why one day she came. Tell me, what kind of inheritance, personal history, and natural nature would you come up with to get the gourmet out of it? Some foundation, shake, do not stir, drip something restless Hungarian blood, a little thoughtful Czechness, a bucket of Slovak nature. In her youth, alone at home, reluctant to eat bluffs, alone with memories of her grandmother's hospitality, alone with the desire to prepare those ingenious goodies for someone. Then he comes, me. And he finds out that the best sirloin is not from candles, but from love. That behind each plate is a clock by the hob and thousands of small experiences, riddled with mistakes, anger, mistakes and the search for new ways and the search for the desire to start something again that has failed seven times. So I'm sitting here, I have before me, if God gives me, another portion of life, I have food in front of me, for which I would deservedly pay non-Christian money in the most honest restaurant, and I have it next to me. Sometimes it is moody and I immediately remember the necessary admixture of a nation with the most incomprehensible language, except perhaps Icelandic. Sometimes it is sincere when my eyes jump out of their sockets and I remember that without the Slovak nature, the mixture would lack some important ingredient. Sometimes she is pensive, and I realize how those pensive Czech mudrlans often roll the whole widescreen world with their ideas and performances. So you already know that. I have it at home and I enjoy my jackpot, which I won without betting on security. But I emphasized this at the beginning, it's all about being able to be born. Kapitola 2 Chapter 2. - You can't eat that! You've probably seen this before, for example in the movie. The disgusted painter, the master of the brush, looks at the jewel he has in front of him, which he drew from the depths of nothingness with art and passion to the surface of the canvas. Is he looking at what hordes of babrals would tear his hands apart and sellers from gold-plated galleries kissing bare feet and he? With a painful grin on his face, he stares at the horror in front of him, his stomach almost rising. How on earth could anyone create something like that, such disgust! He climbs from the ladder, tears the masterpiece with an angry hand and thus deletes his next entry in the Hall of Fame of Human History. So is my gourmet. Fortunately, he doesn't climb the ladder, but otherwise it's the same in pale green. "Well, that's awful!" He throws something on the table from which they could sit on their backs at least half the better pubs in the area. The mistress stumbles and does not fall off the table. It looks good, but I'm afraid to say it. Who am I that I should make such reviews. Who am I to argue with HER. I spit with a slight dose of self-confidence "it looks good". "All right ?! See! ”“ But it's not supposed to look good, it's supposed to look great! Plus, I salted it. ”I taste it. It's divine. I won't say it out loud. "Well, disgusting, isn't it?" I shake my head, "I like it a lot." "Well, that's clear, you'd eat everything." Basically, he's right, but that's not out of the question, is it? Just because I'm able to eat slush doesn't mean this slush is. He grins, obviously disagrees with my unspoken opinion, takes away the bowl and tries to do something about it. The next steps will only make the problem worse and I have to agree there, now it is impossible to eat. "I threw away a lot of great ingredients because of that." I am a little hungry and I would like the original content of the sad bowl, but it no longer exists. However, the new variant of the contents of the bowl is no longer just a recombined horror due to desperate interventions, it is no longer a slurry in the original exaggerated meaning of the word, now it is a slurry with artistic inclinations and it really is not possible. "I'd rather throw it out the window!" The goddess rages, and for a moment it looks like a three-story range bowl will whistle down in the yard in a few seconds. He throws it in the basket and takes out the sausages. "If those sausages stink last time, I don't know." Not only because of the sausages, I pray for the condition of the sausage and I prepare the mustard and horseradish on the table. The sausages eventually escape and the situation is over. Do you feel that this can be endured one day? In exchange for everyday treats of an unusual nature? You are partially right. The exchange really is here, but it is not true that this situation is repeated too infrequently. That's how you sit at work and suddenly the phone. "Do you know what I cooked today? How do you like that meat with rice and the kind of sauce I did last time. We just added cardamom there today. ”I smile at the phone and my forehead sweats a little. I nod that I'm looking forward to the afternoon, and as soon as I tap the phone, I hurry to see what cardamom is and whether it fits at least a little into "the meatball I like so much." , but this time I have to cut a deep compliment to my goddess from the kitchen and admit that this idea was again a masterpiece for a change. Yum. Just put it somewhere, so you know next time how she did it. Yeah Al that sounds pretty crap to me, Looks like BT aint for me either. Kapitola 3 Chapter 3. - Blog It is said that times are bad, but I think that some of the conveniences of electronic progress have definitely benefited us. For example, such a housewife of the last century, if she wanted to keep all her recipes in one place, with pictures, accompanying texts and still want to entertain listeners and spectators, would have to hang pictures of her treats around the fence of her own farm, thus obscuring the view of carrots, chives and onions. , she would then shout loudly at the observations in the village square or by the campfires, and the spectators would probably let such a housewife - a journalist - disappear somewhere in the woods under a needle. Today we have other options. The gourmet woman bounces between coq au vine, calf thymus and reducing demi-glation to a computer monitor, logs on and is already in her literary cinema. At the very beginning, he throws in a photo of how the preparation went, then describes it, humanity of recipes eager to appreciate the dramatic search for unavailable ingredients, the second photo of a bleeding finger, a description of how it happened, footage from the hospital, no, I'm exaggerating. It is true that one cannot bear everything in one's head. That if you want to repeat the pate, exactly the one you tuned to perfection for the tenth time, it's really good to have everything recorded together somewhere. Even with the difficulty of circling the markets, with the fingers cut and the photos of which the hottest roe deer smells the wildest of all the pâtés in the world. The right photo smells. Rum is punished around the Christmas table, chunks of bacon sizzling with excitement that we are already taking them out of the oven. When the gourmet sits with her feet on the table and deservedly blows away after a busy day and together we look at the culinary adventures embedded in the templates of the virtual world behind the computer, I always remember those housewives buried in the dark woods and express gratitude for something of the few deserves at least a slight applause. But not honestly, when I think about it now, I'm actually double lucky. Every look between the pages of my goddess' blog returns to me the experiences that I was lucky enough to have over the aforementioned wine cocker last May. Thanks to the blog and photos of cut fingers, you too can experience at least half of what I experience. Is it pride I'm going through now? I know, I should be ashamed. The pen is giggling between his fingers. Kapitola 4 Chapter 4 - Food from kindergarten You would see the repertoire of women, gourmets, in a very distorted way at first sight, believe me. Surely you imagine that we have at home for Sunday lunch a purple cube trembling with fear or consistency from side to side in the rhythm of a virtuoso swing, with each inclination threatening to fall into a splash of exotic fruit sauce, where splash doesn't really mean a plate full of sauce but a smudge on a plate as if he stumbles over a miniature clown in a manege and his feet, soaked in the color of a manga, slid across the floor. When my gourmet and I eat at home, we eat what we eat again, steaks in three-ball rather than fillety mignon, potato soup with mushrooms rather than shrimp bisque, and cheesecake tend to top the pestéis de nata. This is important for you to remember. Gourmet does not equal snob and extravagance is not the same as creativity. And I, who I am and who I am, I am not who I am, perceive gourmet as a subtle ability of ingenuity, improvisation, use of experience and combining tastes more than as the art of shocking audiences with color, consistency, flavors or combinations. And once my gourmet completely knocked me out when she said, "And still, the best meals we had in kindergarten are. I say, "Wait, how's that?" "Normally." You'd expect something that sounds French, too, and she'll say, "Like kindergarten." "It simply came to our notice then. When we were in kindergarten, the teachers were the old ladies who cooked from the broth, there was either no maggi or they only put it on the table for the teachers, the meat was meat and the banana had the taste of a banana. ”I imagine the grandmothers in kindergarten and it forces me to think and re-evaluate. So gourmet would then mean for the chef, above all, honesty in the selection of ingredients, adherence to recipes and established procedures, the unstoppable power of simplicity and beauty of food served with love. Maybe my gourmet is right. Today, everything is being recombined and neither the stomach nor the eyes nor the taste buds are curious anymore. As for the food from the kindergarten, my doubly dear half took my breath away one day when she cheerfully declared: "I cooked you a milkshake!" The first outburst of breath caused the statement, at that time a maximum of three percent of children and one percent of adults could have eaten the milkshake at that time. The second loss of breath came with the plate on the table, it was magnificent. The creamy milk jug with bear's garlic and Job's tears warmed and surprised with every twist of taste. Butter, bear garlic and, finally, for people who like hail and similar floating delicacies, for example, the common teardrop, sometimes referred to as Job's tears, the Chinese Yi yi ren and the Japanese Hatomugi. That you should also learn. She's great. Teardrop and the soup. And the gourmet. Kapitola 5 Chapter 5. - Don't take her to restaurants Please take the title of this chapter seriously. Suppose you are lucky, you have a gourmet at home, you enjoy heavenly treats every day, you rub your hands until they smoke from you, and then one day you notice that your person hunched over the hob is kind of tight. He steps on his plate and to the chopping board back and forth, cooking with love, not that not, but the zeal, or as the French would say esprit, as if he had sublimated a little. I tell her, "Dear, aren't you sick?" She doesn't and continues to click with her knife on her back to me. "Are you sad about anything?" And he shakes his head again and steps on the plate and the board again without enthusiasm. Well I would take it. I get up and go to hug her and secretly read her from the face, where the dog is buried. "If I have to cook anyway!" He blurts out suddenly and stops treading. And you know it's bad. As the gourmet begins to collapse, she may also fall apart completely. You are ashamed that it never occurred to you before and you suggest a visit to the restaurant in the heat of enthusiasm. Let him choose. Where you will go and what you can. Let the master knives be pampered, let them be pampered by the scents of gurgling pots without their own effort. That would be a kite so that her eyes wouldn't shine. If you have the impression, dear reader, that this is where the trouble ends and the situation clears up, you are making a huge mistake. Festively dressed, we set off towards gastric experiences, a piccolo bows in the doorway of the famous company, we watch the disappearing bites at the surrounding tables and we sit comfortably like dust on the furniture under construction. They bring us a drink for half an hour and thus give the gourmet a place to watch the others on plates. "Look, the steak looks good. You saw the sirloin, a decent slurry. But the broth smells quite like they carried him around. ”On the dining room, we choose the spinach and the goulash. Before, one serving of broth to try it when it smelled so beautiful. The clock is ticking until dusk. Clouds draw and the angels behind the split windows of the renaissance house darkly hum their last requiem. They already carry it. Pikolík smiles and he shouldn't. "I wish you good taste." He leaves. We eat for about seven seconds. "How can anyone cook spinach without garlic ?! Well, that potato dumpling is possible. It's stiffer, but it works. ”He cuts the meat. I already suspect that her eyes will not shine today. "And it's terribly salty. That's not possible. What's it like for you? ”I try the broth and it looks uninteresting. Then I taste the goulash and it looks average. He gives me a taste of her food. I let her taste my food. We agree with each other. We went home in a moment. The sky remained cloudy long after we had paid and what my gourmet had kept, and when the piccolo proudly asked if it tasted good, she answered truthfully but without exaggerated indignation. I'll say it straight away. Since then, we have been to the restaurant about four more times and once, once we were both satisfied and it was still a Nepalese restaurant. I don't want you to get the impression that gourmets have their noses up. I don't know about the others, but definitely not mine. She just doesn't like the bloated dishonesty and deliberate deception of the taste buds of expensive customers. I'm looking at her. Turn two steps towards the plate and back. He cooks spinach and pastries. In a moment he carries the plates. "So tell me!" I have to hug her. I think the sun is peeking slightly behind our clouds behind our windows. Kapitola 6 Chapter 6. - In the pepper paradise Chili peppers enter a person's life like pieces of jalapeno on hot pizza and then control him like the mighty queen of Moruga, gradually and irreversibly. Writers tend to be the type who gets excited about something, and the rest of the family then has to raise their eyebrows and do other more challenging things with new enthusiasm. Gourmets, along with such an author, tend to be struck by a desire of discovery and happiness. Where can it be put? What is it not suitable for at all? Does it burn a lot? It's burning. But I will not cultivate it for you. (Cultivates). Do you think that could be done? (It could). Tyja, this ground one is completely divine. (It was). "I added a little of that to the stew, I don't think it's edible." The beginnings were uncertain, careful, but one was playing with fire. And even though it doesn't have to be hot, my joyful shouts of "you, it tastes like some fruit!" She took it so seriously that she overcame it and wasn't afraid to taste it. Such gourmetness is not only pointing the finger what and what not, but also discovering. And to omit a raw material such as chili pepper from the repertoire would mean a certain and considerable restriction. And so my dear has already added chilli to everything. Pumpkin soup. Goulash. To shredded pork. Butter chicken (pecka!). Roasted ribs. Indian meat party balls. Or a torn boar's back. Everyone who knows us is already afraid to taste something from us, if there is no killer pepper in it. When my gourmet pulls out a strudel, the whole street runs away. When he bakes the biscuits and puts them on the table, his fellow diners seek the priest to recite his sentences to drive out the demons. Special cases take place at our meetings of chili lovers. Most of this party cooks goodies on their own, so we give each other a taste and most of them don't die of a little caroline reaper on sunflower seeds. To give you an idea, the hotness of the caroline reaper compared to the Slovak paprika is like running your foot over a scooter and a Tatra 815. But back to cooking and my dear half. I have to tell one story for good. I'm still at work, she writes to me that she is cooking sauce and that he throws a pepper big red mama into it (a tractor with a flatbed over his leg). But that he'll wait for me to taste it when I get home from work. At that time I was traveling by train and I received a message on the train: "So I tasted it. By mistake. ”I immediately call her to see if we have enough milk at home to save her throat. If I have to call the fire department. If he lives. And how did it happen ?! She's really cute when she tells me, I eyes on top of my head as she cooks like that, gurgling sauce, pepper inside, stirring, gurgling, stirring, gurgling, stirring. And as you have experienced automatisms, you do things that you just always do in this order. So in England you get under a broken taxi, even though you looked to the left. You nod Bulgarian yes, even if you think no. And then people lick railings in the winter when you tell them they shouldn't. Well, my dear stirs, cooks, stirs, and suddenly she has a mixer in her mouth, and the realization that she just put her foot under a falling rock comes a little late. Fortunately, there was not much and she survived. We have peppers this year as well. We are already tasting more after the taste than after the fire and we have also started growing tomatoes. So maybe it won't get along and we won't be surprised by the fiery tomato on bread and butter. Kapitola 7 Chapter 7. - By the water In certain regions, such as ours, it is common for a person to be able to hold activities typical of that period at any time of the year. It should be full summer outside as I write this chapter, but it is not. The children are waiting by the water with circles wrapped around their waists and freezing. Moms paint the kids' backs so they don't get burned, and lo and behold, she sticks the kids to the evening table, pale and greasy with cream. True, hardmen don't mind that they don't have to break as many icy bushes as they do when swimming. So at least someone feels the advantage of summer weather without summer weather. However, my gourmet is stomping her feet anxiously. She likes water. Of course, we also go to the water for swimming. But there is one big "but". The majority of the population has forgotten that such trips to water bodies also carry with them the obvious culture of enjoying goodies hidden in a basket. By that I don't mean scenes of waterfowl wading on the beach in trampled PET bottles of lemonade, beavers climbing ashore with bags of potato chips on their heads, and little carp frolicking at the pink twilight with a box of liver pate. I remember once after two or three swims we climbed to the shore of a pond, to a sandy beach, to our proper blankets for rolling, and I clapped as if I had something. And I would also thank the liver pate and a bag of greased potato chips with a little lemonade to drink. I think she saw it in my eyes and frowned slightly, but only really lightly, she raised her eyebrows rather imperceptibly. I smiled innocently. She pulled back the towel, covering the cupcake, and the entire beach leaned three millimeters toward her. So far, she had just casually pulled out a box of meatballs. Three species, of course. It smelled so that the pilot of the glider spinning over the pond immediately began to land. The second box hid a selection of seventeen vegetables. Small cucumbers cornichon, tomatoes that you would confuse with cherries, sliced strips of peppers in different colors, you certainly had to choose to play all shades, cucumbers named snack, small yellow mysterious Jewish cherries, leaves of Chinese cabbage, classic cabbage, and so on . When she took out a bottle of homemade melon lemonade, the first half of the wives fainted on the beach, and the second broke out of envy. When I bit into the first of the meatballs, the Indian-style one, a muscular gentleman stopped tensing his muscles in front of a veined blonde, got up, punched Ray Ben with his sunglasses, probably accidentally stomped on them, three times, and started walking towards suicide by running over a truck. We always have a snack, not too much, so that we do not sink to the bottom during the next swimming activity, and then we look forward to the second part of the goodies again as we move forward. I admit that I swim quite uneasily. After all, I'm watching to see if any manipulated child is running and stealing our picnic baskets. I would do it in his place. Kapitola 8 How to Live with a Gourmet - Chapter 8 - The Dice Story At the end of the nineteenth century, a cube from the Maggi brand stunned the world. The producer cooked animal and vegetable delicacies for so long that the dried result could be made into cubes. It wrapped itself nicely and the enthusiastic housewives at home threw the cube into boiling water and wonder of the world, all the goodies, smells and nutrients were at your home. It was a miracle, and a bag was dumped with the makers of similar cubes. Housewives jumped, producers jumped, and a quick cube under various names conquered the world. Have you ever seen an advertisement for a dishwashing detergent? Year after year, campaign after campaign, you learn how this version is more effective, fragrant, more gentle, you could almost drink it. Do manufacturers realize that one day we will realize what their original product must have been, a non-functional, fragrant, unruly, eh slush? And now the incomprehensible thing. Manufacturers of fast kitchen cubes went in the opposite direction for incomprehensible reasons. Today's offspring of a miracle has little in common with the original herb broth. Don't worry, we're already with her. In the light of the information just outlined, my gourmet cannot understand why on earth someone would kill their food by throwing something like that. It will probably be true that something in the magic cube was probably tuned so that one wanted to throw the cube into anything, just so that your taste buds would get to the mana with the most beautiful chemical names you can imagine. Then I have to keep my gourmet so that she is really nice to the really nice lady of the house, who, when we come to visit her, puts a great spread in our mouths right on the doorstep, we have to taste the supernatural soup straight from the pot on the line, the sauce gets to word on the table and we then take the dessert home. And .. everything tastes the same. Cubically. Surely you are raising your hand as you read, asking for the floor and wanting to say that some of the products you have known recently are just pure broth. Or a cube full of herbs from Grandma's garden. Possible. Manufacturers have already appeared who already know. That housewives should not be embarrassed. My housewife recently bought a flag on a pole. It has the order of a golden wooden spoon and a sword shading the head. Every Tuesday and Saturday we go to barricades. Here we address young girls in a public space so that they do not mix ketchup into sauces, here we bring a young cook to her knees, gulping a werewolf's thirsty puddle of spilled soup with a universal liquid seasoning for 12 Czech crowns. It's a tough fight. Crowds of universals, understand the proponents of universal tastes, throw hostile glances, the sharpest words, and sometimes butter-flavored vegetable fat packs. My gourmet and I will not give up! For Rettig! For Trejbal! And maybe for Julius Maggi! I have the impression that I saw him roll a dice with us once on the barricades. kapitola 8. – Příběh kostky Kapitola 9 kapitola 9. – V čem to budu vařit How to live with a gourmet - Chapter 9 - What will I cook in? If you're as attentive as I am, food appears from the stove to the plates. Women, whether in the form of kitchens, housewives, wooden spoons, frying pans, patlalek or perhaps gourmets creative to an ordinary eater, obscure the view. They wiggle in intimate connection with their own idea, embodied there somewhere in the territory of no one in front of them, from where smoke, smells or cries of surprise rise. Sometimes a boiling woman turns for a second, just to cast a glance, a taste, or a nice word. But otherwise he embraces his kingdom like a hen of his own rolling children. Of course, I washed the dishes as a child. Even as an adult, it has already happened to me. Only the mist of ignorance escaped the obvious and obvious connection between the vessels of strange shapes and the goodness that had just made me happy. Just to my inattention. I know now. Unfortunately, realizing anything has a Socratic understanding that the more I know, the more I find out how much more I need to know. "Do you know it's going to stick in this?" You can't put this in the oven. This is for garlic straining. These holes are for cheese, these are for cucumber. " My gourmet throws magical objects on the example of circus artists, the bowls click, click, fit into each other, sit lightly on the stove. Oh God, when you see the Mother Nature Theater giving random things to the supernatural order in the territory of the Great Stove, when you were allowed to see it, you feel like a researcher staring in horror at a huge astronomical telescope. An unidentifiable object arrives from the constellation of the pans and eats the diced onion and a piece of butter. The Fragrance Nebula is formed, spreading unstoppably through space. "Hmm, it smells." He tells me, "I love the smell of onions, too," throws up my hair, and flies off to drive space travel again. I, as a man in the space program of kitchen properties of the faint mind, poor experience, shallow view, I can not understand all those materials that no longer need other greasers, tools with holes for dripping excess liquid, steamers, juicers, crushers, throttles, mashers, rakes, cutters, molds. Something must be flexible to smear, something hard enough to crush stones on itself. Well, not stones but spices, for example. Have you ever thought that kitchens used to be close to torture chambers? Where else would you find a nutcracker, an egg slicer, a stick mixer, I'd rather not talk about meat cleavers ?! We got a container for honey from a good lady here, she is said to be very handy. You have a glass jar, something like a cut egg sits in it, it has a cap with a lever on top. Mystery. The container came across everything, but not handy. I'd rather put a Rubik's cube blindly than figure out again how this clever honey thing makes people's jobs easier. I had my hands outstretched above the line, honey was glued to everything around me, attempts to wipe the honey ended with gluing other things to the line, carpet, tea towel and microwave oven. "Such an oven to look at!" Said my kind gourmet as she entered the honey kitchen and freed me. Since then, I have been sitting at a respectful distance from those places. I draw the smell of onions into my nostrils, eavesdropping on the secret conversations of gurgling sauces and crying with peppers that resist heat treatment. But now I have a slight idea that there are millions of jars, tools and improvers that are needed as an intermediate stage between the raw material and the finished dish on my plate. Praise be to science and gourmet! Kapitola 10 kapitola 10 – Na nákupech How to live with a gourmet - Chapter 10 - Shopping We enter the supermarket as the finish line of the tractor race. Three or four pairs will fight for the turnstiles and the wiser will retreat, so we are the first in the shop. The vibrant world of ads, tad, we're here. My gourmet and I arrive at a pile of boxes of discounted strawberries in the light of Hollywood spotlights. Most of the strawberries are improved by smaller or larger brown spots compared to the picture above them. Hm. So apparently something went wrong somewhere. We were on our own anyway, so we don't need strawberries. As for arugula, it fits into sandwich salads, which we often make. They do not have arugula, probably the majority of the population eats healthier food. Aaa, here are the apples, you can choose waxed, a color reminiscent of a poisoned fruit from an evil queen, trying to kill Snow White with a single bite, or a battered overpriced look reminiscent of nothing known in this world. Some time ago, my gourmet swore that she would remain steadfast, nervous, and try to cross these tiny deliberations of the universe with a wave of her hand, and I must admit that she is doing quite well so far. However, I saw tiny flames shooting out of the corner of her right eye as a bundle left her half-naked asparagus for eighty crowns, and I also noticed the tiny twitching of her lower lip. There was no intention in that, he just jerked alone. Which may seem even worse to me. In the vegetable department we bought four carrots, a bunch of radishes, one iceberg lettuce and a little dill. I noticed that the dill on one side began to die slightly, so I secretly replaced it with a fresher one on the way to pasta and purees. She didn't notice and the corner stopped twitching. The corner of the purees was the only one of the entire product shelves in this department empty. She smiled, but I swear there was a little bitterness in the smile. The pasta was supposed to be at a discount and the price tag under the bags with all kinds of pasta proclaimed a proud and discounted 35.80. I preferred to look somewhere at the fluorescent lights on the ceiling. They had oil. Everything is fine with the pastry. I think I whistled a little. On the other hand, the saleswoman did not have her day at all, and when asked if my gourmet could show the leg, she cut something and refused to unwrap a piece of pork from the transparent food foil, into which the leg was neatly tangled. Probably not to catch a cold in the cool box. "I want to see the meat. I don't know why I should buy something I can't see. " In sign language, I signaled to the saleswoman that in this case it was more sensible to retreat. Of course, I thought about her life and health. She probably hadn't seen me, but across from the frozen spinach and the pizza prepared in the stone oven, the manager flashed, and the saleswoman's eyes flew up, she made a face worthy of a thirteen-year-old brat, and unpacked the cup. The leg unraveled like a torn reddish tread for the king, and in addition to us, thirteen other people left the mass counter. We headed around the refrigerated counters with fish products towards the dairy department. All boxes of fish have retained their price despite the general rise in price. I was happy to take note and learned that for the same price, the same fish had such a big house less than a month ago. From a distance, the cheeses called us in colorful packaging. Inside, small pale, unhealthy blocks crouched, which seemed to be washed and left to dry in the unsmiling radioactive sun on the outskirts of post-apocalyptic Rotterdam. But helemese, there is a beautiful yellowish cheese, with cheerful eyes, a crust certainly crunchy, just toss it tenderly carelessly on bread and butter! I haven't called it out loud yet, the cheese probably had a price tag from the sports car department by mistake. In the market we go to, they usually have excellent German jerves for a reasonable price, which create an unexpected symphony on the bread together with the tomato. They had it, we take three and we are slowly approaching the cash registers. We don't stand at the cash register for too long, as soon as one bites, I don't pay any longer, and we pay in surprise, as if we took all the goods that we didn't take in the end. Next time, I can't look after the Scotch whiskey department. We went outside, jackdaws swaying in the branches of the trees in the parking lot, giggling with disappointed human faces coming from the maw of the supermarket. When we came out from under the roof and the afternoon sun dazzled both of us at the same time, we stopped and my gourmet and I exhaled in a low voice for a moment. We headed home, the journey was quiet, but I would swear that my dear half lowered my dear half slightly but steadily. Kapitola 11 How to live with a gourmet - Chapter 11 - Everything can be fermented I always thought that bacteria is a bitch that causes very inconvenience. Some bacteria fully fulfill this idea of mine, some I would like to apologize for the change. My gourmet misled me. She bought Chinese cabbage, repeatedly rinsed it, salted it, rinsed it, salted it, let it sleep overnight, and went to look at it at night. In the morning, she rinsed again, befriended him with several vegetables, ginger, brown sugar, fish sauce, rice flour, and also ground chilli. It created such a strong bond between Chinese cabbage and all that that it all longed to stay together promoted in a loving bond in a glass for several days. The room temperature and the love between the ingredients and our conspiratorial peeking awoke the friendly bacteria, which must have already accepted my apology and bubbled a magical process in the glass. We peeked through the whole ritual with a spy between the doors, hoping that there would be no catastrophe not unlike the nuclear tests on Bikini Atoll. When it's all too wild, you let it cool in the fridge and wait. When we first tasted home-made kimchi, a Korean salad made from fermented vegetables, we almost died of delight and didn't understand how we could live so many wasted years without kimchi. It's great. It's a fact that rude bacteria probably fart a little, so we have to emphasize to uninitiated visitors that it's a culinary process, not the rude of the host. And it's really divine and we eat it for everything but cocoa. We've been bubbling so many times at home since that first batch of kimchi that I can't even count it. Where occultists have their eyes, ears, fingers and other magical properties hidden in mysterious jars at home in mysterious jars, we have beets, kohlrabi or cucumbers in their jars. You would not believe how amazing the color and taste of water from fermented radishes. You wouldn't believe how extraterrestrial segedin tasted from hand-fermented fresh Crimean cabbage. Peppers stuffed with cabbage, all fermented to death, taste better than bacon. Well, not to exaggerate again. But we've fermented almost everything, so I'm waiting so slowly when I wake up crammed into a glass, with a gourmet rolling a large rock on top of the jar so I don't run away. Maybe it would be fun, I would make new friends, we would fuck in the water and we would laugh. What can one want more from life? kapitola 11 – Zkvasit se dá všechno Kapitola 12 How to live with a gourmet - Chapter 12 - Celebrations Integral, if not daily, part of human life become different occasions to run celebrations. Due to the reason for their origin, celebrations can be profiled as juchace, welcoming, mourning, birthday, or other. My gourmet and I are always looking forward to many weeks until the day we have a celebration. Even at the moment when we buy various ingredients for the planned goodies a few days in advance, everything is in the spirit of looking forward. But then that day comes and the gourmet begins. He begins to doubt that the chosen combination of yummy is perfect. She begins to believe that she certainly did not buy some of the raw materials needed for that combination. He starts to panic that this or that will not work out in perfect tuning. Frightened, he peeks into the refrigerator to see if the maturing goodies in the glass have matured to death. Then comes the soothing intermediate stage of the pre-storm. Then he lets himself be convinced that the chosen combination is a supercombination, a thorough control of the ingredients reveals that the ingredients have all been properly procured, the culinary preparations suggest that what was planned is going in the right direction, what should mature at a certain pace, matures exactly. If your home celebration preparations have phases of a similar nature, please enjoy the second pre-storm phase as much as possible. Then comes the hailstorm. The spreads already finished do not have the right density and taste good, the meat is dry, the dips lack something, the meatballs have exchanged some spices, there is something left in the salty sticks. There are a few tens of minutes left until the start of the celebrations and the hairstyles have decided to untangle, the clothes don't fit, the shoes suddenly don't have a pair. Sometimes at this moment I forget my name, I lose my sight and hearing, I sail on a perfect spread river to the realm of Fantasy. When you lose faith in the faith of events, it is best to disconnect, stop, exhale, and gain time to take another breath. Not everything will always work out, but mostly yes. Especially when you know, you know, and your taste buds speak the language of the gods. I touched the spread river right in the middle of the sea of ​​celebrations, where everyone laughed, rejoiced and clapped in the intoxicating intoxication of ingenious goodies. I joined them. The dear gourmet has long forgotten all the fears and insecurities and smiled noticeably at the sight of happy diners. I also. kapitola 12 – Oslavy Kapitola 13 kapitola 13 – Dobromila How to live with a gourmet - Chapter 13 - Dobromila When you get into the gears of gastronomy, everything changes. You meet other people, you enter other shops, you look for other things. And you read books you didn't know existed. That's when I came to the kitchen like this and we have such a sitting there. Dobromila lay in the sitting. Carelessly, deferred, submissive. I became offended and began to frown. "What is it ..." But in the meantime I came to her. My gourmet, meanwhile, leaned something in a saucepan on the stove and pretended she didn't know about me or Dobromil. I believe she was giggling toward the goulash as I coped with the situation. I glanced at Dobromil and wondered if she should be fired immediately. Not good, it's clear to me that you understood a long time ago that it was a book. Home cook - Magdalena Dobromila Rettigová. She lay there as if nothing, unopened, new, unforced. I sat down next to her, picked it up, and put the book over my legs. He opened it so that it wouldn't be said, and then I don't remember anything from the world around me. All I know is that in my new world, I was looking for slugs to bake them, hunting snails in sauce in the garden, and connecting tables to a 30-course festive menu. But my gourmet was already there with me. I tell her I have no idea how to pluck a pheasant, and she says I don't have to worry about it. She was right, with my ability to grease bread incorrectly, I don't have to burden my head with feathered game. However, we talked very interestedly about the veal thymus, the cerebellar warts, the fresh cucumber sauce. We came to the surprising conclusion that Czech gastronomy was not as flat and unhealthy as it is, probably rightly, presented today, when it is presented to us as a model of all world cuisine. Connect me as a boarder of a writer with my gourmet my omniscient and connect us with the ingredients and recipes of the expensive Czech Dobromila and you will see that perhaps at a snail's pace, something world-class will definitely come out of it. Well, I'm going to soak veal patties in melted butter, as a slight intermission I will have sorrel with fried liver and because it's hot today and my gourmet and I don't have sweet desserts in this weather, we only capture the previous delicacies with the poor rabbit's black ancestor. Blessed be the Dobromila! Kapitola14 kapitola 14 – Zaručené zprávy How to Live with a Gourmet - Chapter 14– Guaranteed News When you live with a gourmet, if you don't want to, you sometimes have to meet other people anyway. I can say for myself that the worst thing about people is not even their very existence, perhaps not their constant readiness to communicate their great advice, rather than that most of this advice is worth a cracked cat. Maybe you're not offended now. Of course, I'm not talking about you at all. Perhaps. We learned, for example, that one restaurant cooks well. They have a dining room and a restaurant, nicely next to each other. Because at that time we had the urge to run through all the Pilsen canteens and find at least one decent one, we settled in the canteen. Did you know that garlic is not added to spinach in the dining rooms and the dumplings are collected at the hockey stadium and painted beige? We already know that. There are several restaurants near the main square, where they are guaranteed to cook perfectly. The pub at this place was already two hundred years ago, so the experience of the place plus great food equals the result guaranteed. As we left, I wondered if my gourmet would ever enter the restaurant again. They don't even have as much salt as we ate in a few bites in a coastal village, where they use the sun to steal the white raw material of the sea. You know, my gourmet has beautiful eyes. He can look at me in such a way that I forget about the hardships of public catering, I forget where else the hurt happened to me and it is so beautiful that I want to marry it. Not just because of them, of course. So we found a forest restaurant. We park near it when we go mushroom picking. In it they do wedding ceremonies, food for it. One nice day we decided to try the dishes in this considered restaurant. A lot of people say they cook well there. I'll cut it short. If we get married in this restaurant, we will order a ceremony without food and we will bring our brewery with cuttings and hide them on the edge of the forest. In short, a thousand people, a thousand tastes, and moreover, it seems that most people have lost their taste and do not intend to find it. And since you wouldn't even ask the path of a clearly blind person at the crossroads, the next time you get a guaranteed message from someone who is guaranteeing you for the first time, in terms of probability, I recommend thanking you and walking in another direction. Kapitola 15 kapitola 15 – Na návštěvě u vegetariánky How to live with a gourmet - Chapter 15 - Visiting a vegetarian One should immediately say that we at home are not negatively defined against any deviations in other people's lives. Furthermore, for potential translators into world languages, I would like to point out that in Czech we have different words for deviation and deviation. Just for the introduction. I don't like touching other people. That is, emotionally and negatively to it. My gourmet was known in the nearest butcher in Nové Zámky as the little girl who wants a meat for Christmas, breakfast, a briefcase and a backpack. Lots of meat, just meat. I can fully see those glowing eyes and stretching hands. No doll. In fact ... if the adults of that time had imagination, she could play with the doll in the meat. But it would seem inappropriate. I gained a positive attitude towards animal food much later. The various flasks and chewing gums from the school canteens just couldn't cheer up a young man. I'll skip a few years and approaches to eating. At a certain stage of one's life, one understands that the gallbladder has only one, that Gout is a rather unpleasant friend, and that the world is amazed, even in a world that is not fat, there are many magical tastes. From the above, a bright reader will understand why we went to visit our friend, who does not kill animals to eat, without prejudice, without judgment, but also without feelings of guilt. But also without the hope of any culinary discovery. So far, I have not admitted to anyone that we had steaks, a piece of Hungarian salami and steamed ham in our backpacks in our backpack in case of famine. The visit was, as usual, friendly. As if it wasn't an exotic encounter of carnivores with herbivores at all. As if the food chain didn't exist at all. As if there was no fundamental philosophical contradiction in our heads. As if. And then a friend said if we could taste it. The first faint attempt to make a call to pollute the planet failed, my gourmet chuckled hysterically and began sipping hard from the mineral water she had drunk half a minute ago. I folded my arms across my chest and unfolded them again. The gourmet said we'd love each other, and surprisingly, my friend didn't go to the garden for a meal with a scythe and a knife, nor did she cut the houseplants and then mix them with the morning dew. She pulled out a pan and began to fry something. Fry! That sounded good. We prayed it wasn't a daisy or a cactus. But after a few minutes it started to smell. It smelled like I began to suspect my friend that she was secretly biting sausage sandwiches in the evenings, or that she hadn't looked for a while, and a tiny piece of beef had fallen on her daisy pan. Or that my dear half in a crisis situation unnoticed in a basketball way towards the stove successfully threw a piece of Hungarian salami. She hadn't thrown away, and I've seen her rise in her chair to get a better look, and I've heard her carefully ask what it smelled so good. So I also stopped praying and looked and listened in the same direction. The ringing vegetarian's laughter and the smell of fried health flew straight to our table to the sounds of angelic wings. What I'm going to tell you, I've been staring like spring. And all I had to do was taste it. Something that looked like chevabchi and something that looked like a tartare. A warning flashed through my head about soy sausages and burdock ham, and the first drop of sweat ran after my sleep. The gourmet tasted it and said it was fucking good. Or so she said something. After all, something can't smell like this and taste bad. And yet SHE isn't wrong. So easy and so much. The vegetarian tartare was so good that we've been buying it ever since. The seitans soaked in it were absolutely great. Understand, the vast majority of vegetarian attempts to imitate carnivores are and will be a disaster. Damn, stick to your hooves and cook your stuff in your own way, why imitate carnivores ?! But this worked, and I still believe that the god of all meadows, herbs, and culinary wizards was with us that night, and it all worked out wonderfully. We didn't even eat the crisis package from the butcher on the way home. Kapitola 16 kapitola 16 – Pokouším se vařit How to live with a gourmet - Chapter 16 - I'm trying to cook I would like to warn all regular readers of Gourmet that this episode will not be as funny as some of the previous ones. Here we get into a situation that could be compared to its severity to poking a screwdriver into an electrical outlet or digging a stick under a stone, where a viper killer probably climbed. We are talking about my attempts and a serious approach to the plate, which is not my place of basic security. I feel much more confident with a book in hand, in conversation with small children or even with the nozzle of a vacuum cleaner. Still, who among us wouldn't want to cook something good for our partner. Which partner would not want to come to the table with her dear partner? Plus, when you focus on it, almost all the men around you cook. And he's not ashamed to say it out loud when you meet you and her. "So I cooked the birds for Petra again, she clapped." My gourmet sighs lightly. I just twitch my eyes nervously. Two blocks away, another friend said, "So I was watching what you cooked again, but I'm making steaks today." Another friend, whom we haven't seen for half a year and who was making soup, will come down from the depths of the street and she will be roasting in the evening. The gourmet has little secret tears in her eyes and I strongly decide inside that she has to taste something from me. When they cook this intestine, so do I. But. But when I get to the hob, all memories of any cooking from my past suddenly evaporate. How many women (mom, grandmother) have I helped in my life. What I sliced, mixed, kneaded, combined, guarded, tasted. Suddenly nothing. I'm standing there panicking in front of a brothel. I found the recipe, he made the extracts, the gourmet is sleeping. I will surprise her, and the smell of divine food will pull her out of bed and straight into the arms of happiness, love and warm household. Chicken pieces on curry. In addition to the basic recipe, Mr. Ind shows two improvements in the instructional video, I prefer to do the basic version. The cat comes and starts screaming. I say "it's cooking here and secretly, so don't shout!" I cut piles of vegetables, a well-known cook said somewhere that if you prepare everything in advance, you don't have to confuse. Well, you don't have to, but you're confusing. The onion itself will not tell you when it is golden, glassy or in another desired state. Surprisingly, the meat lying on the pan is most fried down, where it is not visible at all. Some vegetables have a great ability to stick to dishes, pieces of meat can smell the moment before they burn, sauces never have the desired density, and if so, you have added so much thickener that it is no longer the originally intended sauce. It is true that I am not a gut and the dish finally smelled and enticed. She came and was curious. She tasted it and said it was good. Understand, she wanted to support me in the godly plan to cook for her. Somewhere above all the roofs, however, there are also mischievous gods who have decided not to buy a high hat yet. Gourmet's stomach probably doesn't like to process curry mixes, in which, in addition to yellow turmeric, there is also a mysterious thing. Well, her stomach hurt and instead of a warm household, we were seriously considering visiting a doctor. She survived, but the experience was at least contradictory. Today, I'd rather keep quiet about how I baked the rolls of the most expensive flour we had at home and about the Asian-style sour soup I ate myself the next day. I'm already looking forward to meeting a friend who fry the steaks. Kapitola 17 kapitola 17 – Pošlete ji na kurz How to live with a gourmet - Chapter 17 - Send her on a course Nobody can do everything. Almost everyone will admit it to you, the wise will always do it. My gourmet is the other way around. On the contrary, she claims that she can't do anything. He says, “Look at how TA cuts onions! Do you see HO mixing it with ease, knowing how much to put in there? ”It's no science to show the only thing a person can do on a TV show, but most of the time I don't succeed. He keeps his own way, casts miracles while you wait, and he doesn't believe he does. Some time ago she discovered the principles of fermentation and since then she has not fermented just a bus, otherwise everything. However, the world of fermentation is a worldwide phenomenon, it is such an extensive portfolio of information, approaches and raw materials that it seemed real to me when she said: "There is still more to be learned in that!" So we ordered a course. She was looking forward to it. It must be said that the course was postponed for some time for objective reasons, which sheds some light on some subsequent phenomena. Even as I took her away, she asked if she should take them to taste the fermented radish. I had to push her (gourmet) out of the door so that the radish would stay at home and she would not carry wood to the forest. I have to admit that the radish was really quite successful and I often regretted myself on the way to the culture house where the event took place, that we did not take it and that the organizers should not boast of that goodness. I stopped dreamily on the right street. We found the house of culture, and as she saw it, she ran out, grabbed some two older ladies in front of the entrance, and disappeared. I stood there like a father in front of the kindergarten and my attempt to wave to the lost child faded into space. Next to the pub was buzzing, one of the regulars who inhaled nicotine with ingredients outside raised his hand to answer my greeting, but then he realized. The course lasted several hours. I had come to pick her up a moment earlier, so I heard the end through the half-open windows of the first-floor hall. The trainer stood leaning against the window frame, inhaling free-flowing oxygen, taking notes in a large notebook at times, and my gourmet standing at the projector with pictures ready, scattering her hands. She jumped on the students in the first place, threw the tip of her pointer towards the original tutor, and asked him another of a series of insidious questions. When the time for the course had expired, the trainer staggered first, ran into the first car, which I didn't think was his, and left, leaving his notebook on the curb, he could have seen himself somewhere at home. Then came the first few, the main development, carrying my gourmet. came out later. They shouted "glory!" And their eyes shone with enthusiasm and acquired knowledge. Good good. It is clear to me that you probably did not come to me for that variety-dramatic conclusion, but I still did not lead you too far from reality. The course program was designed so that even complete beginners could learn something, and there were more experienced students a little ahead. And even among the more experienced, she probably knew the most. She returned home excited, and for the first time she felt that she seemed to know objectively and knew much more than she thought. Concluding remark: this attitude lasted her for about three days. She came here and said, "Look, maybe we didn't do this there at all." I'm going to see if they happen to be taking a fermentation course for advanced students or those who "can't do anything." Kapitola 18 kapitola 18 – Vánoce How to live with a gourmet - Chapter 18 - Christmas Christmas with a gourmet begins long before Christmas. Yogurt or mayonnaise? A living tree or one from the closet? Television or church? Over the years, I've learned that the most erroneous answer on my part is, "It doesn't matter, darling!" I understand that in a woman's mind, it means, "I don't attach importance to the things you do." that doesn't sound nice at all. So it didn't sound. Now I react with deep thought and, according to the current view of the matter, I will say "" Dear man, this year I would just have mayonnaise, under a living tree, and then we will go to see Santa Claus among the people. "He smiles slightly. All right, all right, he nods, a smart one, he looks suspiciously but can't say anything out loud. But don't think, I haven't won yet. She's already looked at these Christmas tricks. However, I publicly declare in my defense that I mean my Christmas views in a consistent manner. Howgh. There is always something going on in the kitchen at home. Christmas just blunts this hustle and bustle. Crispy gingerbreads rest in the fridge where the cat used to sleep, in the box on the cabinet where the cigars froze, the most fragrant vanilla rolls in the world get wet, and inside the Gorenje refrigerator, a wasp's nest filled with alcoholic liquid is opened every time the door is opened. We have spruce twigs tucked into the various gaps of our kitchen in a romantic indulgence of the effervescent forest, one last year I had the impression for a moment that I saw a squirrel blink, but I would not put my hand in the cockroach. We also light fragrant mixtures, on the evening windowsill the flames of candles perform their gentle kung fu and on the wall the shadows counter social jiu jitsu. "Let me have some carols," she says, her elbows revealing hard activity on the stove in front of her. I tune the radio and after a while I turn it off due to clever versions of classic holiday songs. We release the carols from the board and you see the Lada for a while, whom we used to see more everywhere before. My gourmet snuggles up to me, and Santa Claus is just getting ready, and we dream together for a while. At the same time, we eat a few rolls, drink seven wasp nests each, and we are already slightly licked. Did you know that Christmas kissing is the healthiest thing in the world right after Korean kimchi and the most intoxicating right after Colombian chewing coca leaves? I can confirm. When we go to the tree that incriminating day with the golden pig and our cats, I always wonder who applied all those packages under our tree. We stand there and have a Christmas Eve dinner in our stomachs and tiny tears in our eyes. At that tree, one somehow realizes a little more that the rate of falling flakes is more pleasant for the family than the rate of falling value of shares on the stock exchange. That hand in hand of the dear man is more memorable than other organs omlomr entwined in a moment of passion but without love. That life should be enjoyed, second by second, somehow gourmet. kapitola 19 kapitola 19 – Hudba je lék How to live with a gourmet - Chapter 19 - Music is a cure I don't know if you have it the same. A purely pragmatic person will say that music is something extra, something that no one needs for life, such as bread or screws. If there was no music, the man says, the world would not collapse. But without screws and bread, it would soon fall on our heads. I have to agree with the pragmatist that such mundane essentials as things made of iron or flour cannot be debated, and when I really give him, go around the corner and start blabbering. Our world without music would be like water without fish, sky without birds or landscape without looking into the distance. It would all work, but somehow without shine. Without volume, without tension and relaxation, like words without meaning, like a breath without hope that another second makes sense. My gourmet loves music. I don't know if the music would win in the cooking ring, but it would last at least a few rounds. And the best thing is ever when the two don't compete and meet somehow at the same time, in one place and time. The stove bubbles and creates a smell, and while the birds fly or the strudel wraps up, he plays a kind of chikibum chikibum from the speaker, the drum rippled the membrane and rippled the gourmet, and I suddenly stop reading and wonder what's going on. I look up at the kitchen counter and have to smile. Slight movements in the hips to the rhythm of the music are becoming more and more noticeable or careless, apparently the gourmet loses the notion of time, place and purpose and dances. Gourmet dancing, believe me or not, evokes pleasant smiles on your face, bliss in your chest and thus connects excitement and peace in every way. Music, in my opinion, simply belongs to cooking, to the kitchen, to gourmets, to their admirers, to life in general. Some physicists say that our world is made up of waves. It is hardly surprising then that there is a beneficial connection of sounds, dance and culinary miracles into one wave, into one key, into one wonderful everyday integrity. And here I stop blabbering around the corner, a man, formerly pragmatic, comes to me, I think he cried a little, he doesn't want to let it be known, but he still doesn't hide anything. The man tastes a little strudel and some scattered birds, soaked in that moment with dance and music and the love of life, and the man has no words. He already sees landscapes instead of empty horizons and sees fish swimming in the current. Chikibum, chikibum, screws and bread and more. That life can be really nice. Kapitola 20 kapitola 20 – Ochutnávací magnetizmus How to live with a gourmet - Chapter 20 - Tasting magnetism We each attract different situations into our lives, probably depending on what we are attuned to, what we think about, what energy circulates through our brain threads, tense muscles and blood capillaries. There is a need for people who are attracted to disasters, and if there is a single pit in the whole street, they will certainly fall into it. Another attracts success itself, pleasant surprises and joyful coincidences. Someone should do biological research on these individuals, and then I'll come for a blood transfusion. My gourmet attracts random tasting to life. "Hello, 10 rolls, that bread over there, and what's that baguette over there?" "You have to taste it, it's delicious" And he's already serving the gourmet a piece of baguette. I smile. "Hello, 20 blankets of debrecen, two slices of light sausage and this salami, is it good, does it look nice?" "Wait, I'll give you a taste." I smile. This is how it's a shop. A special chapter is food demonstrations, trade fairs and similar dining meetings. In the stalls, little men vibrate with foreign raw materials, fry, dry, stir-fry, pitch. There are thirty people in line, and the brown man pulls the brown sausage out of the grill, sprinkles it with a mysterious mixture, frowns artistically to sprinkle the sausage really specially, and throws his outstretched hand at the gourmet: "You have to try it, you enjoy it." Of course I will smile, so somehow it was to be expected, I would actually be surprised if it didn't happen. Yeah, I also have a bit of a taste for magic sausage, but it should be noted that the gourmet will halve most of the offered goodies, so I'll get to the miracles too. We're going for a beer. In fact, she could stand with her back to the salesman, close her eyes, not talk, and still have "we have complete news here, will you taste it?" "Do you mean me?" I expect this trend to intensify in some way. If, for example, we walk down the street in a few years and an eager little man making street snacks chases us down a gloomy street, he throws pieces of cheese at us, crunches the best French wine at the nape of his neck and throws magical sausages into our combed hair. In my opinion, everything is very damaging, so I hope that this trend will not gain momentum. But again, you will admit that it would be quite blasphemous to reject such a gift altogether. Today we will go to the queue for the best smoker at the farmers' market. If he throws something at us. Kapitola 21 kapitola 21 – Po schodech Když býval hitem song, který zpíval Richard Miller, s tématem chození „po schodoch, po zvukoch“ a i on poznával „čo sme kto za ludia“, přišlo mi to vtipné, s dobrým postřehem pro každodenní zvuky vycházející z bytů panelových domů. Zajímalo by mě, jestli už tehdy autor písně přemýšlel i o tom, jaké z jednotlivých bytů vycházejí vůně. Jestli ne, chybu udělal, minimálně pokud měl po ruce gurmánku a její zostřené čichové vnímání. Mohl se dozvědět, jací lidé žijí za dveřmi s oprýskaným kukátkem, či u botníku, hlídajícího vchod s imitací zebří kůže na svojí ploše. ​ Samozřejmě i zde velmi záleží na tom, kdo a hlavně co, vaří. S tím souvisí i akce gurmánčina a reakce jejího průvodce, totiž mne. Pokud jste si totiž mysleli, že gurmánka spokojí se pouze s konstatováním toho, co asi která rodina vaří, pletli byste se velmi. Ona je to totiž situace v mnohém připomínající zpomalené barevné videozáběry z televizního pořadu kanálu National Geographic. Malé něžné lvíčátko hopká po schodech a jeho drsná moudrá lvice – maminka kráčí důstojně vedle něj. Klíčovou dírkou, rozuměj křovinou, zavoní cosi a lvíčátko div nedrcne do maminky, která s napjatou šíjí a pnoucími se nozdrami nasává, větří, kroutí hlavou a mezi zuby procedí „asi svíčková“. Lvíčátko koulí očima, nasává a cítí jenom vlhké stěny činžáku. „Domácí knedlík asi“, procedí mezi zuby matka lvice. „Já nic necítím“, špitne malý a cítí se lehce méněcenný. Jde se dál, o dvě patra níž matka opět nechá nozdrami proudit závan savany a opět pronese něco jako „vývar, hmm, to voní“. Tady už to cítíme oba. Horší situace nastane, když kuchařinka za dveřmi vaří nedobroty. Rozuměj používá umělé přísady nebo nedbá na množství spáleného oleje například. „Cítíš to“, ptá se matka lvice a stane se, že tady i malý poulí oči a zvedá se mu kufřík. Ono ostatně některé brutálně smažící akce zanechávají na hostech znamení málem ďábelská. Pamatuju se, jak jsme odcházeli z restaurace, kde na přepáleném oleji smažili rodinku kuřat a prasátek pro rodinku čuňátek a jelítek a smažili to na stejném oleji tak dlouho, dokud byl olej tekuté konzistence. To nešlo necítit, ale když to nejíte, tak se to dá přežít. Nicméně poté jsme odcházeli do své oblíbené hospůdky a už na schodech, dvacet metrů vzdálených od baru, výčepní říká: „vy jste něco smažili“? Takže ostuda, hanba, propadání se pod zem a podobně. Vraťme se na schody bytových domů. Gurmánka chodí a nasává, tedy vůně zpoza dveří se linoucí. Horší je, když nasávání touží překonvertovat do akce. V lepším případě touží zvonit na cizí dveře a pozvat nás k někomu na oběd, v horším případě shání zbraně hromadného ničení a zvoní s úmyslem ublížit. Úplně to vidím. Gurmánka 007, s povolením zabíjet, plíží se podél zdi a zpoza rohu kosí umělohmotná dochucovadla, univerzální grilovací koření a do vzduchu vykopává kastrol s přepáleným tukem. Tady se ovšem rozběhla pouze moje fantazie, gurmánka nikde nezvoní, nestřílí, nekope. Ale co vy víte, možná jednou? Kapitola 22 kapitola 22 – Láska v době chuťomoru Žijeme s gurmánkou v době, kdy svět svírá nemoc, která mimo jiné odebírá chuťové a čichové vjemy. Sice to není mor, ale pro osobu zvyklou stoprocentně se spoléhat na vyladěný jazýček a vyčichaný nosíček je to pohroma. Nebo ne? ​ Je to jako byste skvělému skokanu do dálky odebrali nacvičenou zkušenost jemně přesunovat váhu svého těla ze země do vzduchu a zpět, všechna ta léta létání vzduchem a nejjemnější nuance proudění vzduchu, přesné odrazy a dopady a najednou to je všechno pryč. Plakající skokani do dálky sice posbírají něco mého soucitu, ale gurmánčin pohled, když vyslovovala „Já nic necítím“, to by pohnulo i vrchním dodavatelem soucitu jakéhokoliv mocnářství. ​ „Jak necítíš?Jak nic?“ ​ Tiše pomlaskává ve snaze zachytit alespoň něco z toho, co pokrm v ústech převalovaný nabízí a v marnosti rozhodí rukama, že „nic“. Chvilku se v panice pokouším ve vzduchu visící informaci ignorovat, pak zjistím, že ignorovat nejde a pak mi dojde že i já osobně nebudu ušetřen následků takového smyslového postižení. Když ztratí skokan schopnost skákat, maximálně sebou plácne o metr blíže výchozímu bodu, ale co gurmánka? Jak byste chtěli vařit bez možnosti ochutnávat? Už vám to došlo? ​ Ano, jistě, předpisy a recepty a recepisy. Hoď do toho žejdlík toho, přisyp nůši tamtoho a k tomu rozkvrdlej lot dalšího. Jenže stejně to potřebujete vyzkoušet. Jak se chutě spojily, prolnuly jedna s druhou, jestli jedna vystupuje nad druhou a třeba jen v začátku, nebo celkově. Což jsem se dozvěděl až poté, co mě napadlo zmínit se o předpisech , receptech a žejdlících. ​ Možná by varianta „necítím nic“ byla snesitelnější v plném dopadu nicotnosti spíš než ve variantě, do které se nakonec vyvinula – varianta rozklad na prvočísla, tedy provočinitele, tedy prvochutnatele. Prostě si představte chuť salámu rozloženou na jednotlivé součásti dohromady neskládající slibovanou výslednou chuť. To je peklo! Hrůza. Nemluvě o tom, že jste nikdy nechtěli vědět, z jakých částí se chuť salámu skládá. Občas na probíhající chuťovou apokalypsu zapomenu a zeptám se jí, jak jí to chutná. To něco. Gurmánka odpoví nepublikovatelnou směsí poloslov, něco jako citoslovce v sci-fi příbězích, kde hlavní hrdinka drtí hlavu zelené příšeře, a současně střílí zrádného kapitána do zrádného srdce. Některým chuťově postiženým se chuť vrací zcela nenadále, sladce a radostně. Několikrát denně odříkávám svoje soukromé modlitbičky, aby se to náhle a radostně a již brzy stalo. ​ Tak co, jaký to je? Aaargh blip gork chvuuuum! Kapitola 23 kapitola 23 – Akutní hrozba Vánoc Znáte ten čas, kdy podzim ztrácí svoje barvy a teplo léta už je jenom vybledlou vzpomínkou, ale zima zatím jenom vykukuje zpoza pootevřených okenic a neodvažuje se vejít k vám domů? ​ Tehdy moje gurmánka ztrácí z očí lesk a vyměňuje ho za režim energeticky úsporného vyčkávání na příští letní horka. Co se týká jídla, sveřepě ještě pomíchá kostičky zeleniny do svěžího salátu, ale oba už víme, že čas potravinového prohřívání je dávno tady. Horký čaj poránu poslouží dennímu fungování lépe než pomerančový džus s kostkou ledu, dýňová polévka snese větší a větší podíl chilli, zažehávající v našich útrobách jiskřičky ne nepodobné těm vylétávajícím nad krbovou římsu. ​ Tuhle to krapet přehnala a já v práci před kolegy hořel jako vřeštící Molotovův koktejl, ale to už je jiná historie. Vím, že jsem v nadpisu „slíbil“ Vánoce, nezapomněl jsem. Je půlka listopadu, ranní mlhy jsou něco, co do přírody a tohoto období patří, ale stejně se za oknem prochladlého automobilu tvářím jako nevděčný kakabus. Vděčnost je namístě vždycky. Že jsme směli dojít až sem, že máme kolem sebe svoje drahé, máme-li je, nebo že aspoň máme naději, že ještě přijdou. Já jsem vděčný za svoji gurmánku, byť je zrovna v režimu půlročního vyčkávání červencových veder. Nejsilnějším narušitelem zimního polospánku je čas Vánoc. Vánoce s sebou z historie nesou konejšivou peřinu romantiky ladovského ražení, v současnosti pokřivené konzumní hysterií maximalizace dárkových balíčků. Pokud dneska dítě nedostane balíček větší než je ono samo, propuká v pláč, deprese a touží po změně rodičů, pohlaví nebo alespoň zeměpisné šířky či délky. Gurmánka nese toto období poněkud nelehce. Vřeštící nevychovanci visící za vytahanou ruku ztrhaných rodičů ji přivádějí do stavů šílenství, které nechcete zažít a ceny pytlíčků domácího cukroví za ceny výprodejového tryskáče ji nutí supět a dštít obláčky prvotřídní síry. Slovo tradiční před ní v době mezi listopadem a březnem raději nepoužívejte. Tradiční svařené víno jako výrobek masové spotřeby zkombinovaný z hromádky granulátu zalité vodou prosím ne. Lokty v žebrech a přišlápnuté palce na trhu na svatého Martina tohle všechno odstartují. Tehdy utíkáme domů a gurmánka zapaluje vonné svíčky, zhasíná světlo, lezeme pod chlupatou deku jako do bunkru, přibíhají naši kočičí spolubydlící, a z chlupatého bezpečí vykukují naše čtyři páry očí a doufají, že neuvidí první hrůzostrašnou sněhovou vločku padat k našim dveřím.

jím rýži protože průměrný Číňan žije průměrně o 10 let víc než nadprůměrný Evropan zvyklý vstřebávat takové dávky poezie ​ jím rýži z nostalgie Starý muž chechot šedého svetru navzdory větru dešti poslední dřívko na otop pak usíná a vrže prohýbaný strop generál s flaškou vodky a s flaškou rumu usnul nad pianinem Petrof, nad barem, nad partiturou Dona Giovanni a jeho žena potichounku teplou vodu do vany kolem té ohrady ​ kolem té ohrady až za setmění i trochu strachu i trochu víc když lampy schválně svítí o dost míň se prosmýknu a potom přes dvory až k vašim dveřím rychle po okapu ( zas trochu klapu botama o okraj střechy) pak přes ty plechy k místu kde scházejí se stíny bosých noh pak jedna božská a jeden neznaboh výměna slin pět minut šmajdavého štěstí, a víc než třiadvacet hodin splín Žlutá květina Sedí na židli a svírá žlutou květinu má v srdci Central Park, je třicet ve stínu a Brenda Boykin zpívá „love is in town“ co stalo se, se nestane navždycky zavřené jsou dveře tepané nepatřičný na špejli v okně klaun ​ taxikář veze sedadla již notně zahřátá a vraha citů zlehka škrtí vlastní kravata asi netušil svůj cíl ​ pěna z bylin ve vaně vykreslí oblaka a ticho v srdci bez soucitu huláká polibek polibek ve větru netrefil Jankesideverbl Writing Pages - Andrew Maxwell - Ondrej Klekner O mně Knížky “Words, words, words. And eventually there will be a world in your head connected through those words to my head. And when we have enough heads, I'll buy a corvette and advise beginners on how to start. Words, words words. Contact the author: Where to find me: at that Scotch table Where to write me: kalahator@gmail.com Where to call me: 736771988

Začátek stránky proč jsem vlastně přijel obcházím klášter nikde nikdo, takže průzkum hranatá sestra Oranžová bludička Monstrum 1 "I'm sorry, but that's not how I work." My voice echoed in the ancient convent corridor than I would have liked. I had one hand tucked in my coat pocket, apparently out of the slight insecurity caused by the conversation with my mother-in-law. "If you want me to investigate, I have to talk to people," I explained slightly out of tune, and I was really upset. Three days before this conversation, my phone rang on my office desk and rattled for so long that I stopped ignoring him and picked up the phone. "Frank Downer, investigations and inquiries of all kinds, discreetly and effectively," I said, a hundred-pointed phrase and giving room for the caller. The caller was silent for a moment, cleared his throat, and finally spoke in a woman's voice. The voice sounded dignified but careful. I always watch the caller sound. The content of the message will be repeated countless times by the caller, but you simply won't get a chance to hear how it sounded at that first moment. But the mother superior sounded dignified and careful even today, in the corridors of Mount Eagle Trinity Monastery, where I arrived ten minutes ago, after a three-hour journey from good old New York huddled in tufts of night mist. The monastery was hidden among the densely overgrown hills, and even the path leading to it from the main road was not easy to find. My AMC Matador climbed the climb safely, but he too breathed audibly after a two-kilometer climb performance upstairs. The cold September morning was like a catalog. I stretched my back and looked into the distance. The brushes of the pine crowns combed the pink-blue sky from below, and if I wasn't here for work, I would probably be able to watch for an hour. When I convinced the mother superior of the need for cooperation, a tangle of corridors led me to my room. "Make yourself comfortable, Mr. Downer, rest along the way, around noon, Sister Elizabeth will bring you something to eat, and after lunch I'll make an appointment for you." She left with that. I looked around the room and had to admit to myself that calling it a room was a little exaggerated. Four stone walls, one window, one door. A single bed, a plain table under the window attached to the bed. Well, I wasn't expecting an alcohol fridge, and she wasn't here either. It was worse with hunger. It never occurred to me that the nuns were not eating breakfast, and my stomach was churning an hour ago at the gas station. But because I was counting on food on arrival, I only had coffee and I refused the blinking waitress with the tempting, fragrant toast with the egg. Unfortunately. proč jsem vlastně přijel 2 I should probably explain to you why I took this task, hundreds of miles away from my usual place of work. If you're thinking about a spiritual cause, you're wrong. If it occurs to you that I might suffer from a strong affection for nuns, this is not the reason either. The work of the private eye is a matter of considerable impact, especially in the sense of time, but it is also striking in the sense of personal encounters with individuals of various kinds. The impact of both types then causes significant financial losses. So when the hesitant nun's voice told what had happened to them at Mount Eagle Trinity, my last ducat in my pocket faded with hope, my head began to nod in agreement, and the words came out of my mouth, and though I certainly didn't want to go that far, the rest of Frank Downer didn't let it talk to him, got in the car and drove. And so here I am. In the room two times three meters without a refrigerator, without breakfast and so far without those ducats. I have to admit one more thing. When the mother superior called, it was not only her voice and the promise of financial injection that fascinated me. "Mr. Downer, hello. My name is Jennifer Atwood, and I'm the mother introduced at Mount Eagle Trinity Convent, I don't know if you've heard of him." I haven't really heard of him. "I am calling you on a very discreet matter. Therefore, I would like to emphasize the discretion of our conversation and possible cooperation." I wanted to say that of course, but it didn't give me space. "Okay," she said, as if to confirm it. "I'll say it briefly and without hesitation. I'm sure you're used to direct action." I didn't even try to agree with her anymore. "Two of our sisters disappeared last night." I immediately thought of the possibility that the sisters had just bounced back to a small party, but I didn't say it out loud. "If you thought they just went somewhere, you should know that our monastery is located in the middle of the woods, so there is nowhere to go. And other facts testify to this possibility." "Like?" "Like blood on the floor of their cell." Such blood on the floor definitely testifies to a lot of things. There are few conceivable reasons why blood should be outside its carrier completely voluntarily. Involuntary blood abandonment is often, as you know, a rather unpleasant affair. This carries with it a high probability of violence or outright crime. So it has to be investigated. With a growl in my stomach and contemplation of the blood, I survived the rest of the lunchtime, which Sister Elizabeth hesitantly brought at exactly twelve. When I finished the vegetable soup and a piece of chicken with potatoes, the part of the day when it was really nothing was over. After half past one, the mother superior came, nodded at me, and said, "Follow me." With a feeling of claustrophobia receding, I shuffled through the tangle of corridors behind my mother superior. I hoped that during the morning she would not decide to get rid of me as an uncomfortable witness, because it would be enough to disappear around the corner and I would never get out of here again. I was just imagining my warm skeleton lying in a dark corner when we stopped abruptly, the nun opened the door and stepped inside. The room was the same as mine, only the bed was missing. However, the young lady sitting on the chair certainly did not fulfill the common idea of ​​a bride of God. If she had jeans and a T-shirt with a picture, she would fit into any New York club at three in the morning. I was wondering how to talk to her. The ladies and ladies probably got used to the medieval conversation here. The mother superior left. I didn't want the awkward moment to last more than a few seconds, but the young lady overtook me. She threw her foot completely leglessly and said, "so what did you want to know"? If she had a cigarette, she would light it. "Don't you have a cigar?" It shouldn't have surprised me, but it surprised me. I had it with me because I get married sometimes. I took out two. In fact, it seemed strange to me that we could smoke in the monastery. Maybe we couldn't. I pulled hard and asked, "Are you missing your sisters here ?!" I also tried leg over leg. Cool. "They're not losing." I thought I was taking the reins in our bizarre conversation, but I must have been wrong. She looked at the ceiling, at the walls, I thought for a moment that she was looking at my crotch, and then she was looking at the wall again, as if the previous occupant of the room had engraved messages about love that no longer wanted to be secret. "They are not lost, but now the two of us are gone. You're right. " "Why do you, Miss, feel that you are not fully fulfilling the ordinary idea of ​​a nun? And why do I feel that you are trying to fulfill that impression? Don't sisters want to act like sisters? ” She laughed. How about three in the morning on Broadway just before a bottle of Beam spilled into the roadway in front of a passing lone taxi. She still surprised me. I tried to go from elsewhere. "What is your name?" "And you?" I cleared my throat. I thought I would kill her for three seconds. But that, too, would not fulfill the common notion of how a private eye works. And someone would definitely ask me that, too. "My name is Frank Downer. New York. Something to forty. Freely entered. What else would you like to know? ”She shifted the corners of her lips symmetrically to the sides, this time without any sound. "Good. My name is Drew. Formerly New York, now this ass. Something to twenty-six. Completely single. Besides the bundle with the one above. But we don't like each other very much. What did you want to know? ” It looks like hard earned money. When we had finished, I let myself be led out of the maze and had another cig at the side wall of the monastery's entrance building. Drew saw nothing. Except for the blood on the floor, because she was the one who found her and stirred the whole house with horror in her eyes. It was said that it was a puddle like rain on the sidewalk and there were no footprints in it, nor anywhere around. Well, I covered myself nicely, so it'll be a nice job. No one saw or heard anything, blood like an ox, no sign. The only house far and wide is this one, the only people far and wide are those who are already here. obcházím klášter 3 I decided to go around the whole monastery to get an idea of ​​the surroundings. The blue-pink sky over the pines began to churn during my conversation with Drew, and the wind changed from an ordinary breeze to a disadvantage breeze. It's like a palm that caresses you turns into a palm that doesn't know if to caress you or give you a box. Maybe if someone shaved the entire top of the hill on which Mount Eagle Trinity stood, it would turn out to be Table Mountain. However, the large plateau was densely overgrown with pines and other trees, and a view to a certain distance was possible only on one side, behind the monastery. The side from which my Matador had climbed was overgrown and nothing could be seen. There were several intertwined paths around the monastery under tall tree trunks, and without my developed sense of orientation in the "open" landscape, I would probably be able to get lost here as well as in the monastery corridors. I walked around the entire slope behind the monastery, which settled on the top in the shape of the letter "U" and whose windows with six tables flashed here and there among the tangle of emerald entwined branches. On the other side of the valley, the slope rose slightly again and the path led me to a smaller clearing. To her left was my path, to my right, about two hundred yards away, in an tall yellow grass with furry caps, sat an old house with a broken chimney. At his side, company was made by a caddy and a tool shed or something. I did not approach the house, I walked along this path at this respectful distance, and I only added to my lush imagination that for a moment I had the impression that something was flashing in the house behind the windows without curtains. Probably clouds casting a shadow. It took me about an hour to walk around the ridge of the valley around the monastery. Early in the afternoon, it was already soaked with moisture, and the sky changed from romantic pink tones to a much more conveniently September silvery gray. I stroked the gaze of my Matador, who was graceful on the other side before I left him an hour ago, and entered the main entrance of Mount Eagle Trinity for the second time that day. No one was anywhere. I had the idea that the monasteries were a world to themselves, but that their walls were crowded, chirping, albeit in a low voice, but still that if you stood in one place, dozens of robes would flick around and rustle in half an hour. . I had monasteries as silent anthills, with a spiritual charge in the air. Mount Eagle Trinity was neither an anthill at the moment, nor had anything in the air at all. I stood in a long corridor, stretching to either side. No sound attracted the listener's ear from a distance, no sign attracted attention, no excess light that disturbed the calm level of the air that was already in the long tubes of the corridors. However, the meaning of the word calm did not exactly fulfill my feeling of what was around me. About eighty nuns, not even a living thing, had to spend a life dedicated to their god in the monastery. If I hadn't seen my mother-in-law, the food carrier, Sister Elizabeth, and talked to Eccentric Sister Drew, I would have thought the entire building was empty. I went down the hall, to the right, to see the monastery. I passed my dungeon, sorry room, and my footsteps clapped through the long space like a pony on the castle pavement. I passed a row of doors on either side, all looking the same as mine. For some, I stopped for a moment and listened for silent prayers, religious songs, or murders of innocents. Nothing. "Hello?" I just called out as lightly as my voice would sound in that strange emptiness. It sounded strange like the emptiness. I reached the bend in the hallway and my mother-in-law almost crashed into me. "What's up here?" Yeah, it's you. ”Jennifer Atwood breathed a sigh of relief. It occurred to me that her cry "what's here" was full of something I wouldn't expect from any nun. He was full of anger. "You're looking for someone, Mr. Downer," she asked me. "Actually, I wanted to look around a bit to see if it didn't matter. "I walked outside and…" "" Surroundings? What are you… ”Jennifer burst for a second for a second in a severely suppressed explosion of anger, stemming from surprise, disapproval, and a desire to control everything. I only tell the mother of all the local nuns by her first name when they can't hear me, just for you to know. But then Jennifer always remembers that she invited me here, that she needed me, but honestly, I wouldn't want to land in the clutches of her righteous anger. "Nothing, I just wanted to get my bearings, the profile of the landscape and so on, you know?" It sounded like a lie. She smiled darkly, if you could smile darkly and still call it a smile. She left in the direction I had come from, leaving behind a few unspoken sentences, threats, and questions. I tried what it's like to say "raised your eyebrows", I found that it was nothing extra special, and I also thought that the mother superior, if she hides something herself, probably does not succeed exactly according to her ideas. . And it also occurred to me that if this mess with the missing servants of God wasn't a big mess, Jennifer certainly wouldn't have just left without driving me back to the room, sorry, the dungeon. I shuffled half the thickness of my soles for the detective work of well-chosen shoes before slipping through a tangle of corridors somewhere where it was impossible to go any further and the door led out. The building here formed a fold, the inner side of which was hidden by the outer side against views from the surroundings, so I did not see this fold during a tour of the landscape attractions. A decorative gate led into the fold, and behind it a noise could be heard. Beehive noise. The noise of life. I walked to the sound source and opened the gate. Eighty nuns suddenly turned their heads and fell silent. I don't know if you have experience with such a situation, so I don't. I took a breath and stood. A slight smile on my face was supposed to signal to everyone present that I was a friendly person, invited by their Jennifer, sorry, the mother introduced, with an important mission. It took about two seconds, but I could already feel my smile begin to lose its lovely nature and charm. I raised my hand half in greeting half in defense. "Um, hello, sisters, I am." "We know who you are," said an elderly woman of English appearance and speech. I have found that for some reason, life puts almost exact stereotypes of certain types of people in my way. Little cute Asians, big bald killers, red-haired English women with a deep voice and the behavior of a military instructor. We should. The Englishwoman came up to me. "Go on, sisters," she said without turning to the sisters. She took me by the forearm and led me out nonviolently but with firm conviction. "Mr. Downer, come with me, I'll tell you what's going on." Sister Marjorie had red hair and indistinct freckles around her cheekbones. That was the first thing I noticed. Blue eyes in stark contrast to the color of her hair and the colorful colors of the religious robe added interest to this woman. Still, as I pointed out a few moments ago, she had something in her that we usually associate with the idea of ​​a woman from the British Isles, and we don't quite praise it. Her face was more square than oval. So, I've said it out loud. She led me to her office and we each sat on one side of a large solid oak table. Sister Marjorie serves as an administrator at the convent, she told me. Basically, it meant that all the papers, except the toilet paper, passed through her hands, that no people but her killers or nun captors would escape her attention, and that she could tell me everything but things she was not allowed to tell me. As she spoke, she straightened the papers on the table, though they seemed straightened after the first two seconds. She even straightened her hair, peeking out where it shouldn't have been. She even straightened the walls of the room so that nothing would be streamed anywhere, there would be no shortage, no shouting. I got worried that the purpose of this conversation was not to compare Mr. Downer, to slip somewhere, to arrange for him to see what he should see, to hear what he was allowed to do, and so he probably only found out what he should find out. The square sister Marjorie told me the purpose of the effervescent fusion in the back of the building. A week before Jennifer picked up the phone and called a discreet New York private eye to arrive, two other sisters disappeared from the mysterious Mount Eagly Trinity. It wasn't until the pool of blood, with the disappearance of the other two, that the quiet silence of the monastery operation rocked and summoned a handsome man in the AMC Matador, gathering the lone maids of the very highest. nikde nikdo, takže průzkum hranatá sestra So four. In more tense moments, I have unappealing thoughts that I never say out loud. This time it was an idea of ​​how long the nuns from this monastery would have to disappear at this rate so that there would be none left in the end. Instead, I asked, "I may have an inappropriate, but quite justified, given the current developments, question. So I will only ask once and I will believe that I will already know what is needed. The four lost women, is that all? No one else has disappeared, nothing but Sister Drew and my mother-in-law told me, and now you, is nothing more? I can't think of anything if you keep the facts secret from me. Did you think I'd look for the two and I wouldn't figure out if the other two had disappeared? ” "Actually, we've been hoping for so long that the first two show up until the second ones disappeared." The nurse adjusted her restless hair in the upper left. "And so far most of us believe that the disappearance of the first two has nothing to do with the newer ones. And we actually had the negotiations that you witnessed about that. ”She smiled nervously. "Mother Superior and several others wanted to hide the disappearance of the first two. We voted on what to tell you, and they were outvoted. ”She folded her hands in her lap, as if relieved slightly. That's why I met Jennifer in such a miserable mood. It was just decided that they would tell me that she had withheld half the information from me. But that's a flower. Dinner was light so that my sister's belly wouldn't be pressed on her night, so shortly after I finished dinner, it was late afternoon rather than evening, so I sneaked out of my room, a dungeon, and reached the gas station with the soothing rumble of a black wild boar. I visited on the way to the monastery. The waitress was still there, the fragrant toast with the egg too. I had two. 4 Kate Rousseau is like my girlfriend. We don't live together and I've only been to her house once. Which looks very far away from my claim about a near-girlfriend. But you fight in your relationships and I will fight in mine. Kate is a nice woman in her forties and I really like this phrase with her. She looks pretty slim, even though the people closest to her know about the fake to keep quiet about. Titian hair doesn't even reach the shoulders and I like that too. Sometimes we just go for a walk together, other times we do more action, we didn't promise anything and we always come back together and don't look for any promise. I mention Kate, among other things, because I quite liked the waitress with the egg toast. As I was heading to the monastery in the mountains, I noticed that she was winking at me, and one of the reasons I arrived at this gas station tonight was that wink of her. I don't know if you will consider it a small masculine delight or a strange incomprehensible deviation from normal, but I just like it when a handsome woman winks at me. Kate is simply related to this situation. On the one hand, Miss Sue looked a lot like her, and on the other hand, when I start to like a woman more, I immediately see a picture of Kate in her flowered dress from behind her head curtain, her look without claims and laughter without coercion, and this feint of fate always thwarts me promisingly. developing romance. It was no different now. Not to mention that as I made a second toast and drank it with coffee poured from a teapot, I noticed Miss Sue winking at everyone. Not because of her morally relaxed approach to life, but simply because her eye blinks on its own. I had to smile. However, I can't say that I would drive a gas station an hour away, unnecessarily, and that I would have come up with something stupid or something. The toast, twice actually, was great, and the coffee, it definitely stung too. Oranžová bludička I returned from the trip to the gas station in a much more uplifting mood than I had left there. The Matador parked quite quietly in the parking lot we had seen on arrival, and I sat for two minutes. One cigarette will never hurt digestion. I thought of the blinking Sue, the toast, Kate, I also remembered the eccentric sister Drew, because she was definitely one of the elements of today, whose unusualness stood out from the gray ranks of the mundane. At that, Sister Drew came out of the main entrance to the convent. I recognized her because, on the one hand, it was not yet completely dark, and then Sister Drew also had a walk, reminiscent of her past rather than her future, her stride being more striking, wild, and disorganized than prudent, calm, and moderate. I thought she'd jumped on a cigar, but she turned left and headed down the path that circled the monastery valley, where I went on a reconnaissance patrol today. I waited for him to move on, quietly slipping out of Matador's door and squeezing it behind me rather than slamming it. I avoided the fields of light thrown from the windows of the downstairs rooms and went to see Sister Drew. At least I was right that she went out to light a fire. Besides. The light of her cigarette hovered in the darkness like an orange maze, lost from a herd wandering over soaked mud. I had to be careful not to slap myself or break through a branch protruding from the forest into the path. After all, Sister Drew definitely knew the way through this path much more than I did, and my suffocating cry or howling of pain with an eye pricked on a branch would betray me safely. Now it occurred to me, are you also making funny faces while walking in the dark? A shadow flashes and your eye awaits a branch or a flying stone, a gust of air rests on your face and you are already waiting for a blow to the root of your nose? In my opinion, this idea is worth your personal, private course, of course. Let me know. Sister Drew stalked quite briskly, stopping only about twice, either stinging a cigar or hearing a snorting pursuer, anyway, I managed to detect her act immediately after stopping, so I always stopped. I will not linger, we came to a house on the far side of the monastery valley. Drew turned out of the way, returning to the convent. Twice to the right and from behind the tall tufts of swaying grass, only her head and neck protruded. The head and neck reached the door, and a hand, a piece of which also appeared above the level of swaying grass, knocked on the door. Knock, knock, knock, I think. Someone moved inside, the door swung open, and his head and neck slid in. I suppose the rest of Sister Drew slipped in, because after my cupped arrival at the same door, there was no one on the outside of the door. Voices could be heard from within, but they could not be understood. So I moved to the front of the house, where there was a window, and I hoped to hear at least something. I heard the same mushrooms as at the door, only to hear the mood inside. Two muffled voices were arguing about something, maybe dragging on something, because at times there was the sound of moving legs, but it wasn't a classic walk. I immediately wondered if there was a match, on the other hand, the nurse would probably yell when she was able to make a muffled voice. But if she wasn't really suffocated, maybe she could only make suffocated sounds. These are exactly the dilemmas. You say: someone dies in there, should I intervene? Or, on the contrary, will you ruin the whole situation by running in there? I have had the experience that often deciding on a dilemma will solve the dilemma. However, sometimes a corpse appears on the floor after such meditation. I was right, the situation resolved itself. The door slammed around the corner and someone ran out of the house. It was Drew's sister. I was happy about that, but that didn't mean the corpse didn't show up on the floor of the house. But. But in this state of affairs, that is, in the state of search and discovery, I could do more harm than good inside again. If the other one is dead inside, I still won't help him. If he's okay, I don't have to help him. If he was injured and grunted, I would hear a grunt. I didn't hear the grunting. Sister Drew had hastily disappeared now in almost complete darkness, and I wondered for a moment if at least peek out the window and find out who the other person in the room was. Maybe it's better to come in daylight. On the one hand, it will be more visible inside, and on the other hand, there will be a less dangerous path through the forest there and back. Because the hurried footsteps of Sister Just Semempla's Club could be heard at least halfway down the path, I walked only about fifty meters from the house and lit a light. Anyone looking out the window might think she was a sister, she disappeared into the distance for a change, and the closer I came to the monastery entrance, the more likely it would sound to me just going out to smoke in the dark. That night in our non-hotel room we had something to think about and it took me at least half past one to fall asleep. Monstrum Usínání mi trvalo do půl jedné, ale vzbudil jsem se v půl čtvrté. Otevřel jsem oči a přemýšlel, proč se budím pár hodin po tom, co jsem usnul, protože to poznáte, že je ještě noc a že jste nevyspalí, že vaše tělo odpočívalo jen krátkou chvíli a že ze spravedlivého spánku jste byli nespravedlivě vytrženi. Ale čím? Posadil jsem se a v naprostém tichu chvíli seděl na kavalci. Co to bylo? Napínal jsem uši a neslyšel nic kromě vlastního dechu. Můj šestý smysl mi napovídal, abych vstal a šel ke dveřím. S šestým smyslem mám tu zkušenost, že většinou správně zaznamená existenci události nebo jevu, ale ne vždy správně vyhodnotí, co mám v tu chvíli dělat já. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Můj maják vlnění cizích realit mě správně poslal ke dveřím, protože dveře byly zdrojem zvuku, který mě probudil. Ovšem kdyby můj maják byl zároveň majákem moudrým, na dveře by mě upozornil pěkně zpovzdálí. Došoupal jsem se potichu ke dveřím a přiložil ucho k jejich ploše. Skoro něžné přiložení boltce mě zkusilo rozněžnit a zapomenout na chvíli na účel mého ušního přikládání. Můj šestý smysl mě dostal do situace plné hrůzy pomalu, náhle a nečekaně. Na druhé straně dveří jsem naprosto zřetelně slyšel dech cizího člověka. ​ Postavily se mi chlupy vzadu na krku a na pažích naběhla husí kůže. Dech nezněl jako jemné vzdychání roztoužené ženy, jak vás třeba mohl napadnout, zvuk, vzdálený od mého ucha necelé tři centimetry zněl, jako by za dveřmi funěl medvěd, číhající na svou kořist plný hladu, touhy žrát a trhat a ničit. Dveře se otvírají dovnitř. Mohl bych návštěvníka překvapit prudkým pohybem dveří dovnitř místnosti a až by upadl, vrhnout se na něj nebo utéct do chodeb kláštera. Co když se ale o dveře neopírá a nespadne? Návštěvník vyřešil jedno z mých dilemat a vzal za kliku. Na vteřinu jsem přemýšlel, co mě probudilo, jestli když nezvaný host přišel, zakopl a padl na dveře, nebo jestli došel ke dveřím a říhnul si, nebo … víc času na nesmyslné přemítání nebylo, dveře se otevřely a já se jemným hopnutím ocitl skrytý za nimi. Poté, co můj noční host vstoupil do místnosti, víceméně temné jako klášterní kobka, hezké přirovnání, že, jsem sám sebe pochválil, že jsem se nerozhodl k ukvapenému otvírání dveří. Slabé světlo, padající do místnosti okýnkem, ustupovalo obrovitému mlaskajícímu stínu, s pohyby dvounohého nosorožce, blížícího se k mé posteli. Chlupy na krku se mi svíjely jako tanečníci ruského baletu se střevními potížemi a hrdlo se mi sevřelo v nečekané hrůze. Sbíral jsem odvahu cokoli udělat, něco, co se nerovnalo zoufalému čekání na nehezký konec, zároveň jakékoli čekání zmenšovalo moji šanci na jakoukoli akci. Vzhledem k velikosti návštěvníka jsem zavrhl nápad vrazit do něj zezadu a zdrhat a vynechal jsem tedy tu část s vrážením a zdrhal. Dveře se mi povedlo jenom přibouchnout a namířil jsem si to chodbami k zadnímu východu z kláštera, kde jsem předtím našel ozdobná vrata a potkal osmdesát jeptišek. Příšerné stvoření vydalo zvuk hrůznější než byla jeho velikost, což i mě zaskočilo. Znělo to jako když se pět vlků rozhodne zavýt společně, ale neumějí správně sladit výšky svých nářků. Běžel jsem bosky a moje spěchající kroky capaly o kamennou dlažbu jako kroky dětí vesele se prohánějících chodbami letního sídla zámožných rodičů.

Začátek stránky co ke mně Kate přitahuje Kate jsem zavolal z budky po Smutným Petovi přístav zájezdní hostinec Louise Magnol nad mou postelí v Čínské čtvrti čokoládový croissant celá parta v zájezdním hostinci loď k Emille Morganovi zajímavé aspekty života soukromého očka Bílá labuť Buldočí hlava Bao hotel Ambassador co stálo na lístečku v klubovně první setkání s plešounem Modré kladivo bitka v garážích Zelený Jack Trezor Útěk Vzpomínka Ranním bulvárem Fiátek Do centra Malý JO Závodiště I didn't want to die or live on. Bourbon wrapped ice cubes in a glass, and the shadows from the street created an atmosphere of peace and tranquility in the room. I sat in my favorite chair, trying not to think about the severe pain that permeated every part of my body. It doesn't often happen to me that I get a loader like this, but something just flies in there in this industry. Kate will again want me to really tell her about this job. I had to smile - and if he came here, so would the wallpaper. I managed to get this apartment-office mainly thanks to the kindness of a friend. At that time, it used to be the offices of an accounting firm, and in this style it all remained here. I just put a bed and this chair here. But one thing the accountants had was great here, though they were hardly interested. The view from the twelfth floor was able to contribute to the sometimes much-needed view as little. But it didn't go very well now. The three guys wanted to let me know that I should take a vacation rather than sniff around their boss's affairs. However, this is out of the question. You have to pay properly for that luxurious outlook. And the people who hire me give me money only for the work that is done. Since I don't particularly like white coats, I rely, as I have done several times, on the healing abilities of Dr. Bourbon. k Emille Morganovi Yesterday evening I took a taxi out of town, on a turnoff to a narrow forest path leading to Emille Morgan's farm, stables and country house. I don't like these guys who wield a lot of money and think they can buy anything and anyone for it. Maybe I'll be a little jealous of it, I wouldn't mind having long drinks from scantily clad bartenders by the pool. However, it may only help me to maintain the proper operational anger to keep track as a hound. I think every private eye has something that drives it. Some small private war reflecting the wrongs of the past or the desires of the moments to come. I slammed the cab door behind me and went for such a small summer walk. According to information, the farm was about two and a half kilometers away. On the one hand, I wanted to get as unnoticed as possible, on the other hand, I've been sitting on my ass a little lately lately, and Kate doesn't forgive herself from time to time for less and less of my character's sporting features, so I figured a little movement would only benefit me. The task I'm hired for is actually quite simple. Find out if Morgan was the one who stole my famous stallion from my stables. I didn't understand why someone living in the same city should have an easily recognizable horse, but I was explained that such champions are stolen mainly because of genes. He may no longer appear anywhere on the race track until death, but he will pass on the qualities he carries to his descendants. And quality blood is the basis of the success of racehorses. When I arrived at the enclosure, bordering the lands I was heading for, I was cursed with a slight grasp for the idea of doing something for my health. At the beginning I probably set the pace too high and now I was blowing like after a marathon at the Olympics. I carefully climbed over the fence through which the power line wire passed at three-quarters of the height. In addition to horses, Emille also raised cattle, especially the species that provide the huge delicious steaks. That's the only thing I can praise Morgan for. I was hoping to get to the horse stables before any of the inhabitants of this corral noticed me. I have always had a strange feeling in my knees when I am attacked by an animal with a heavier weight than I have. Despite the slowly dimming gloom of dusk, I saw a herd of future steaks grazing about two hundred meters from me. I took this risk by avoiding another, namely the guards set up along the driveways. Except for a little excitement at the end of the diagonal path through the pasture, the path was quite calm. As I started to climb the fence, he ran to look at one pretty horned gift, and if my pants didn't grab my mesh eye, it might have been pretty easy. But I made it and could make a face at the monster that said something about my opinion of the beef brain. I just don't like them. Along the low buildings with tiny elongated windows, I crept to places where I sensed horse stables. I tried to stay in the shadows, and this tactic could have worked for quite some time, if I hadn't tripped my elbow on a wheel leaning against one of the walls. The noise that caused it, plus the noise that caused me to try to catch him, immediately attracted the unwelcome attention of the three guards. And the rest is already obvious and I feel the consequences this morning. co ke mně Kate přitahuje I never understood what Kate was pulling towards me. She is a handsome woman in her forties and is trying to make a name for herself among a flood of women and men offering insurance contracts to people who don't understand why they should get anything insured and also don't understand how annoying work someone can do. I'm ten years older than she is and I've been through more jobs than Kate signed contracts. I am currently a freelancer hunting criminals, looking for lost items and doing other important detective work. I never asked Kate why she didn't start her own family, and she doesn't ask me in return where I know people from both shores of crime. Neither she nor I are trying to have a relationship. Apparently we just need someone who represents some certainty in this world. Sometimes we don't see each other for a week, other times for three months. Then we go for a beer and just talk. Believe me, after all those conversations with people who are constantly playing, lying, pretending to be interested or disinterested, or whatever, it's a nerve balm. Kate sometimes can't help herself and puts something of a woman's care into our conversation, and then I can't help myself and bring something of a male bourgeoisie into our conversation. Just like that. The phone rang. Mostly people I already know call. In the phone book, next to my name, only the practice of a private eye is mentioned. Nothing more. So I usually hear people who have contacted me from someone else, or people who are related to the case I'm working on. I was stabbed in the ribs as I picked up the phone. "Downer," I breathed heavily, trying to catch my breath. "Hello, Frank," came a voice that didn't remind me of anyone. "Do we know each other, sir ...?" I deliberately left the question open. "You don't know me, but I know you, and that's enough, Frank," he said smugly. "And today is the last time I speak to you so well. If you don't stop sniffing around Mr. Morgan's things, yesterday's warning will be a slight warm-up against what's to come, Frank. I hope we understand. ”I was just getting enough of that idiot. "If we're to understand, Mr. Mysterious, let's start with Mr. Downer for you. And as for your threats, "I had a hard time saying the last words, as my ribs ached menacingly again," please fuck this shit. "There was a moment of silence at the other end of the wire. I waited to see if anything else came, but then the phone rang as the caller ended the call. Jerk. I really like these smart people who hide behind the phone and make themselves important. When it comes to the event itself, they sit somewhere in the office or on a bar stool and just process information from the field. I ran to the window, after all, this view is really priceless. I drew the blinds and narrowed my eyes against the awakening rays. The city slowly began to stretch and yawned through the tired river in the distance to greet the new day. The door to the apartment shook as if someone had kicked it. Instinctively, I crouched down and moved to my desk, where I had some of my weapons in a drawer. What the hell was that supposed to be? A faint mist formed in front of my eyes as I went from complete calm to an energy-intensive activity. Jojo Frank, not even the wounds will let you lick, they will immediately jump on your onion. I ran my fingers in the drawer and felt the weapon. Then the sounds again. It sounded ... like someone nailing a picture. Quite a clear hammer blow to the metal lining my front door. What is it ..... I headed for the door. I'll send them some welcome bullets. I was already two or three meters from the door when the wounds stopped. I stopped and raised my weapon. Suddenly, several drills screamed at once. It was a matter of a moment for them to walk through my door and disappear again. Then six goosenecks crept in through the new openings, and gasoline began to gush from their ends in massive torrents. I fired in the middle of the door while backing away from the shower that hit my feet. More this. It occurred to me that the shooting wouldn't help me now, and neither would the clogging of the six fluid lines. It was enough for someone to cross out a match at any time and ..... I closed the door to the hallway and was about to leave my apartment in crisis. With an open window, you can climb to a 15-foot-long ledge outside that runs around each floor under the window. With a painful grimace, I did not hesitate and climbed out into the open space at a height of about forty meters above the ground. My God, behind closed windows, this view tends to be quite different. Pressed chest against the masonry, I began to slide to the side. My fingers clung to the crack in the wall, and I noticed a pigeon that had settled just a few inches above my head on the edge of the flat roof. I think in the end it was won by a lighted match. With a deafening roar, a flame shot out of my windows, and with it shards of glass, pieces of masonry, and what else. As the house shook, I swayed in my place, and as I struggled to keep my balance, everything that might hurt in me hurt again. I screamed in pain and anger, and the only satisfaction for me was a pigeon feather falling down next to my face. zajímavé aspekty života soukromého očka Bílá labuť Sitting on the ground on the roof, I was breathing hard. Smoke billowed from where I used to have an apartment, and sirens of oncoming fire trucks and police patrols could be heard from below the street. I was thinking about what just happened. Mr. Mysterious did not wait long to answer my rude behavior. Dusting my belly off the dirt as I pressed against the wall, I looked up at the sky. I've never been up here. Also tell me how many people will climb the roof of their apartment building during their lifetime out of romance. This aspect of a private detective's life is priceless. You will get into situations that would not have occurred to you in a dream. I got up, damn ribs, I'm sure I'll get a few wrinkles from the grimaces, and walked to the metal door leading to the fire escape. There was a mumraj down the street. Firefighters, cops, paramedics, journalists (who happened to be passing by, for sure), ordinary workers, who were more interested in Monday morning's drama than what they had originally rushed to work for. I left them to their interests and decided to go upstream. The wind was blowing a little more than it would be pleasant, so I lifted my collar and sailed through my own world like an icebreaker whose purpose is to break down, but on the other hand, without a mass of ice around me, it lacks the meaning of its existence. Eternally frozen landscapes have endlessly captivating charms for those who are already used to moving in them. But their history and their future are always more interesting than their present. Or so he feels. I was used to, when the taste came, stopping for a few beers and one Bloody Mary in the White Swan hangout. I've always wondered why "White". The name thus lost its chance to be original in any way. Black, wooden, red, dead, dancing, anything but white? However, Sad Pete, the owner and the only attendant in this shit, was my favorite bartender, at least on this street. The offer of drinks here has probably been the same for about thirty years. Two types of beer, one cocktail (would that be my favorite?), Two types of tea, coffee with rum, coffee without rum, one bourbon, one vodka, and that's about it. But people like to come here. Sad Pete once bought this place as a two-room shop. The second room was a warehouse. Pete wanted to sell some kind of general merchandise. But in the end, his love of booze prevailed, he tore down the wall and turned it into a bar. I come here to sit when I need to close the door behind me and be with myself. The white swan is full of nooks and crannies. A sad Sad Pete slides between the wooden benches, and sometimes he himself is surprised that someone is still sitting around this or that corner. But no one here complains that it is not served quickly enough. People come here to rest. And they drink what they ordered at the right pace so that when Pete walks around again, it will work out for them. I sat down by the window, leaned on my elbows, and rested my hands on my chin. It was not sadness, one always goes on again and it was not such a loss, the office (and apartment) is just an office (and apartment), but the point is that for some this situation was worth all this destruction. Just as Sad Pete's hand appeared from somewhere and made me happy with a pint of beer, I became convinced that there would be more to this little fun with the stolen horse. Something to look at more closely. The next morning I woke up and thought about two very important things. First, why so often do my momentary visits to the hangout degenerate into something that ends in mists thicker than the morning hazes of the Chuang Che River, and second, where the hell am I and sleep ?! I braced myself on my elbow and the bunk below me creaked menacingly. I looked around with exertion. Everything around was foreign, it smelled like a lair, where dozens of resistance fighters had been hiding for hundreds of years, and in general, since Picasso had been dabbling in reality. From the depths of my own emptiness, I began to hunt for hard-to-reach memories. What the hell did we drink? And with whom? Two beers, one Mary, still alone. Then Pete… Pete? He never drinks with anyone ?! I don't even think I've ever seen him sit. Nevertheless, I would swear…. And I also had the impression that Pete was talking, which is also an unusual thing, he usually just nods and you nod back to him, like today, of course, the same thing again (and you could come for the first time in ten years since you weren't here, and again. nod..kit… beer, Mary). Why would Pete talk to me? Well, he talked, I'll remember later, and what happened then? Pete brought a boy, he looked Asian, but he was about twelve years old, supporting me and leading me through the faintly lit darkness, the dew cold behind my neck. I didn't want a little Chinese man or anyone to take care of me, but my legs didn't serve me much, Pete and I drank a lot of terrible things, I mean things that are only drunk in Asian markets after dusk or something. Why was Pete talking to me? Why do I feel it was urgent? The boy dragged me through half the city. Finally he knocked on one of the doors. Boom. I remember now. Upstairs is..ehm, the dorm, for the ladies who work downstairs. But now there are not many girls and several rooms are available. I rubbed my eyes. God, even more so when I tell Kate that Sad Pete was talking to me, that he probably drank something forbidden with me, that a little Asian saved me, that I spent the night in a brothel, so a purely healing stay, um Frank, it goes with you in the right direction again. I smiled under my imaginary beard and sat down. The ribs were reminded so that it wouldn't be enough, and I really had to start laughing. The hoarse sound that came out of my mouth had little to do with laughter, but it was my sound, so what. I need coffee. I mean, not that I like it or it helps, but people are drinking it right now, right? Kate jsem zavolal z budky I called Kate from the booth. She was glad she heard me, and I, let's face it, I was glad to hear her. I let myself be invited to breakfast, made bull's eyes, a piece of bacon, or rather bacon, apologized that she had nothing better, that it was left from cooking, but I didn't care. I had the impression that I had not eaten for three days, and perhaps even the annoying coffee from the mug I had burned in my lip did well. Then Kate had to go, she left me, and it surprised me enough to stay with her, take a shower, rest calmly, and so on. "Then just slam it, there's nothing to steal anyway," she muttered, smelling in what I might call lavender in the air, the door slammed, and I was left alone in her apartment. It was actually the very first time I was at her house. Do you also know this strange feeling when you are first at home with someone you've been for a long time, and you think you're good, you know? Then you put it all together, you discover new corners of your friend's soul, some connections only now fit together, you are in his private, inner world. I didn't want to take away her privacy, but it still didn't allow me to walk around a little and feel her presence in places she trusted, where she lay on the couch in the evening when she was tired, in things she only took in her hand. Kate could be smelled throughout the apartment, maybe it was the lavender, there were bits of her life, the past, the present, and a little things to come. I felt a tremendous influx of energy from leaving me here, that liberating sense of confidence, the freedom. * When I left Katina's apartment, the light rain surprised me with its unpleasant intrusiveness. Maybe it was the change in mind, the dream, the smell, and the almost perfect order at Kate's, and now, suddenly, through the gray frowning curtain, an angry sun stabbing in the eyes that didn't have the strength to control the morning streets. Tiny strings of rain were not drops, but ten-inch strings knitted from the needles of a mountain fir. With each touch, they left a small invisible cut on my skin, and it really made me cringe. So I added a step to get out of that natural hell, I know, the hurricane is worse, but mainly to handle the little Pete thing. Pete, to speak, um, was really just a kind of drug intoxication that even my alcoholic bloodstream wasn't ready for. And where did he get, hernais, that little Asian? And .. preoccupied with thoughts, I approached the White Swan, I'd say almost within range and .. yes, my mouth is wide open .. something that hasn't happened for at least the last 5,000 years has been happening right now Sm Sad Pete was closed. I don't think so! Wooden doors over the usual glazed ones. I had no idea they were there. Maybe they weren't. Maybe it still seems all to me. Breakfast at Kate's would suit that. Certainly. I'm definitely still asleep in that stinking hole, and at the bottom, sins against chastity are being committed and fulfilling the secret dreams of freshly grown papal sweethearts. I will definitely close my eyes, open it and everything is arranged as it should. At least something has to work the way it should. At least the White Swan. Where the fuck do I put Bloody Mary now? I mean, what happened to poor Sad Pete. I walked to the door and tried to open it. Such a futile effort, but at least you don't come as a fool when someone comes, opens it and says "It was enough to take the handle". Well, now I didn't come as a fool, but it didn't help me. I slammed. Then I banged on various places that looked like they were going to make a sound that could alert someone inside that I was here. Nobody anywhere. Herdek. I kicked the wall. Also a good idea. Now my fingers still hurt. Jesus, if it's broken. I go around the block and try to find a door to get to the courtyard and enter the company from behind. I once saw that Pete was picking up some goods there, so it should be possible to smuggle in there as well. I'll give you one piece of advice. When you go around the block on the left, the only door that can be reached to the courtyard is right next to the original one on the right. So, if you decide to go left, laugh at the trick and go straight to the right ones. So I walked through the side door on the right at Pete's courtyard and peered through the dirty windows into my favorite business. Helemese, there is my place. There sits the monkey in the cowboy hat, there…. my heart missed me — every time something happens that you're not ready for, it makes this heart happen — I had to wipe another piece of glued and dusty glass with my sleeve to get a good look. At first I saw only a hand, then the sleeve of Pete's usual robe, and then other parts of Pete. They were not together. Normally I don't mind seeing things that shake others a lot, but when you have, say, a personal relationship with someone, it's always a little different. I broke open the door to the bar, walked down a narrow corridor, and didn't turn to the tables. A little ice, tomato juice, 4 cl of vodka, or today I prefer 5, worcester, tabasco and I leaned against the bar. Sad Pete was really everywhere. But there was no one to serve today. I drank. Everything looked normal. Furniture in its place. A favorite sniff of this place. Calm as always. Only Pete won't be shouting here anymore. I peeled off and went to look at my place. There was something on my chair. Apparently someone thought of it as a sign. Apparently someone had a good time. Apparently someone knew me well and watched my steps. I realized what that meant and turned on my heel and flew away. I have to call Kate from the nearest machine, because someone's damn exaggerating. Because overweight, someone's ass is burning here. Unfortunately for me right now. I coughed at what people would say to the knocked-out pair of front doors, and rushed as hard as my legs were, God forbid, to call Kate. On the porch lay the glass of the fastest drunk Bloody Mary in my life, the sad head of Sad Pete sitting in a chair by my favorite table. po Smutným Petovi The payphone did exactly what I would expect from it, so it didn't work, one damn shop. Katina's office is about five blocks away, so maybe I could… walk. There is nothing better to hurt than an adrenaline-pumped run with sore toes, a few shots of an alcoholic cocktail inside, and people who are completely masterfully confusing underfoot. That day, you wouldn't find a better set of trips, falls, dropped objects, and angry faces reinforced by impending fists. Frank, Frank, what are you doing again? I blew in front of the house, where the offices of some of the craziest insurers in town were squeezed, and slammed the door. Still upstairs, and then just… find the right room. Kate shares her office with three other desperate people, simply taking turns at the same table as needed or possible. There is always a high chance that the rest of the party is running around the city or healing mental wounds somewhere where it does not live. The office was empty. Hernajz. But it is unlocked, so maybe…. Kate came around the corner, apparently on the second floor where the management was based, that is, those who had been successful enough or had been in the same place long enough. She was carrying a nice pile of papers and a box. At first she looked surprised, then me. She because she sees me, I because I saw a guy coming out of the toilet door on the side. The guy didn't look or look like someone interested in insurance. He looked like someone interested in killing people. Not that I was such an excellent psychologist and knew its essence from the features of his face or attitude. The bang he pulled from the inside pocket of his long coat, Jesus, told me a lot, the coat doesn't fit him at all, he looks like a rattlesnake from a corn field. Hastroš reacted quickly, but so did I. I think before my words "To the ground" reached Kate, my last rescue badge, which I carry with me in my inner pocket for emergencies, reached her. Well, someone has a gun there, someone has a badge. But I didn't offer Placatka so hastily to my girlfriend, but an overly high forehead with a gunshot. The shot slammed against the wall, the rattlesnake on the floor, the papers and the box of shepherds flying through the air, me towards the scene, which would be worth painting. I threw my untrained, but even harder, body, at the killer's body. Kate screamed, which added to the drama of the situation and annoyed me a lot. I heckled after the impact, the killer heckled too. I think I took both of us out of breath. For a second I was fascinated by my badge, lying right next to it, after all I have my favorite twelve-year-old glenfiddich special reserve in it, and not some clogged brandy. But then the hastro attracted my attention again. His fist in my face meant he was dissatisfied with the situation. I was dissatisfied with the fist in my face, so I showed him how annoying it was, and look, he didn't like it either. We did things like that for a while that we didn't like, in the meantime I encouraged Kate to leave the battlefield, so I shouted "Get out", and she strangely obeyed. Sirens sounded outside, from a distance, but still, probably one of the adjoining offices had done something useful. The killer put his feet on his shoulders, I gathered much slower. At least I looked down the hallway of the house; quite a peeling wall and a floor that stains your pants, at least when you roll on it. Kate was locked in her office and cried. She opened after a while. I sat down next to her on the floor, we both appreciated the glenfiddich and kept quiet. Detectives are saying things right now that they're sorry that it happened, that it's the worst thing about this job, that your loved ones are at risk, and so on. The crying girls (even in their forties) nodded sobbing and the situation is quite sad. The detective then leaves, disappears from public life somewhere in the most stinking hole in the area, collects piles of ammunition and shoots all those bastards. There's a kind of thought transfer between me and Kate without the need to communicate in words, so I didn't have to say all this. At least I think so. přístav A port in a big city is a place that lives its own life. He does not know day or night, he breathes like an anthill together, without the individual ants knowing each other. Ships arrive like timeless dinosaurs, going slowly, but if you get in their way, they'll crush you. The resemblance to the anthill continues in a tangle of invisible paths, along which people who do not look around move around, a rear-view mirror that does not need machines, and all this is intertwined according to a seemingly non-existent scenario. When night falls, as now, thousands of lights of all colors shake through the darkness. When you design machines, dashboards, cabins, buildings, towers, and in fact anything that glows, flashes, illuminates, or even just shows colored numbers, you don't think about the harmony of the concert that your work at the destination will become part of. I think that above each night port there is a confident private conductor, waving his wand and pouring individual colored waves from side to side, from place to place, so that in an attentive beauty lover he awakens emotions elsewhere and sometimes unattainable. And the port is not stingy. He will also incorporate sounds into the play of lights, often unidentifiable even to experienced port listeners. Just as the forest pulls out sounds from the dark forests after dark, which enemies with the light of day, so the waters of the port will be washed away by a natural-industrial symphony for the insiders. Listen and watch. Darkness hides nice and ugly things. Now she did both at the same time. Emille Morgan sat in a dark car, personally supervising the embarkation of the beautifully built English thoroughbred Maxim. The idiotic detective began to purge the waters of peaceful theft, which this business certainly looked like from the beginning, too. Downer is lucky. First not and not to fly into the air, then again, without a weapon, he resisted the attempt to send a message by liquidating the torn insurance company. It would be better to relocate Maxim for a while before the little matter with Frank Poison is resolved. Maximus had a blanket draped over himself to keep him cool. Even so, it was known that it was a noble animal with a personality, a healthy root and self-confidence. The skin on his neck gleamed, and his gaze certainly did not reveal fear of the unknown, if there was one. He let himself be guided down the loading dock, and if someone wanted to paint a nice picture of an undefeated racing champion and a steel ribbed of crushed cargo cranes in the background, he would have a unique chance. Emille Morgan's eyes blinked darkly, and her mouth gave the order to leave. In fact, the mouth of the ship's worker, Louis, hidden behind containers, spat out a fully chewed bite of chewing tobacco, and his eyes sent images to his brain that would have to be passed to Frank. Yeah, old Frank Poison Downer has a lot of acquaintances, and most importantly, he can anticipate the actions of his opponents. At least some for sure. zájezdní hostinec At first I thought it wouldn't be a good idea to go back to the house where I slept last night. Not that I was afraid of any damage to my reputation, on the one hand no one knew me in these parts, on the other hand I never had any good reputation. Rather, I wondered if anyone was watching me with that little Asian, because I was definitely not in a position to be careful about this. I went back because I thought of asking the owner who the Little Pete's helper was. Someone must have known him when he led me here across half the city, they complied, and no one wanted any money from me yet. Today I finally looked at the building that hosted me yesterday. The house looked inconspicuous. I would almost say that from the outside it should not be known what type of business it is inside. Thanks to the fact that it stood on the outskirts of the city, the surrounding buildings were not overcrowded, nor was care paid to the stylistic or color harmony with the houses around. It looked more like a peeling coaching inn than a house of pleasure. Two windows could be seen from the street in the upper right, through which I saw a new world in the morning. A world without Pete. I went inside. Smaller entrance hall and again the impression of a coaching inn. An elderly couple, probably a couple, sat behind a low wooden counter anchored quite a doorway between two dug pillars with green-yellow-gray — once perhaps white — plaster. Jesus. They were like a miller and a miller, not brothel operators. Maybe that's what it's supposed to look like. Or did I sleep yesterday in a mill disguised as a coaching inn, or vice versa? It was starting to matter to me. "Good evening," I was going to be polite this time. The old man nodded without looking at me. The old woman looked at me and smiled in a way like "it says." I expected them to say something, do something, or ... something. But nothing. Everyone demonstrated their minimalist movement, which could mean anything. Maybe I'm expected to communicate, I don't have the slightest problem with that, I have problems of the opposite nature with my mouth. "Dear Sirs, I would like to…". The old man rose sharply until I winced. He was like an old immortal cowboy in a lonely ranch terrifying young (no prrr) gunslingers with his speed. I'd be dead by now. Without taking a single eye away from the black-and-white glowing screen for a second, where they were giving a documentary about animals I didn't know, wrinkled fingers pulled out a room key ring and gave it to me. He was still watching the monsters on TV. I took the key, but I also wanted to ask the boy. "Thanks, boss, I wanted to ask." He turned his back on me and sat down again, without interrupting the flow of educational euphoria from the jumping creatures somewhere in the savannah with my presence or effort to communicate. "I wanted ..". The old woman smiled at me again with that waxy smile and left it on her face. "See." . Sad Pete is dead, they tried to kill my girlfriend, and I'd like to find the guy who brought me here yesterday. And I don't know if you're in danger either. " I had to say it. All. Even though no one listened to me. The old man rose sharply again, and this time I winced a little less. He did two things. He scratched something on the paper, probably from the salami, and handed it to me. At the same time he managed to reach under the wooden enclosure of their shed, I can't help themselves, they were there like a goat family, and very deftly he lifted the cut shotgun main into the air. The old woman froze in the smile that went best and honestly, it wasn't the prettiest look on her. The old man gave me about two seconds to snatch the greasy paper from his hand. The shotgun didn't look like it was capable of firing, let alone killing, but I didn't want to try. My old miller-goat-cowboy apparently tried to convince me that he wasn't afraid of anyone. I thought potential assailants would rather die in horror at his wife's smile, but I didn't say it out loud. I tried to adapt to the way they communicated and spoke with a significant movement of my eyebrows up and down, it meant both that I see that they are really self-sufficient and that I thank you very much for the paper. And I didn't know yet if it didn't have a shopping list or something. I went upstairs before I went to bed, to see if there was any glenfiddich left in the placard. She was left. Louise Magnol nad mou postelí co stálo na lístečku You know the feeling when something happens, you don't know what yet, but do you know that you should have known it a long time ago? Like "I'm standing on the tracks and the train is going, what did I want?"? Then a massive aha will come at you and you wouldn't count the frosty pimples on your skin. They run across the cheekbones across the neck down to a wildly stumbling heart, and the wave is like a whirlwind running across a carpet with long hair. When it's over, you can have a pretty nice heart attack. So I had this feeling after waking up in my, now slowly popular, dormitory on the floor of a house that is not in color with the surroundings. With my eyes ajar with my head in an unnatural bend (booze does it with sleep), I registered motionless blue legs standing very close to my pelvis. Jesus Christ, (and now fill in the feeling that I described a moment ago), my God, I jumped out, which, moreover, polished my head decently, what co. As you can see, if I were in real danger, I would really be posthumous. This is how, immediately after a few seconds of fainting, I focused on the second attempt and saw Loung Magnol, the bearded face grimacing over the graying image of the gloomy morning reality, trying to focus on me for a change. "Where are you here, for God's sake ..." Louise, grinning for a moment, reminded me of the relentlessly nice lady downstairs from the reception desk, but I scared the oncoming tsunami of nausea with the thought of something nice (a badge with an engraved lion on her side). Louise, so far in a slight forward bend to help him see if it really was me, straightened up like a stork in a wetland full of frogs, as if he didn't want much, but his back hurt. I rested. For the second time. For the third time. And again. You idiot. I sat on the bed and hid the ruined face in my hands with time and life. The air that bounced back from my palms to my mouth reminded me that the glenfiddich's badge had disappeared too quickly, and that after a furious smirk, I found a small pot of water on the floor. They had a decent supply of ardbeg there, which is probably my fourth most popular Scotch. They did. I feel grotty. Louis, what the hell are you doing here? You could have brought me death. " Louise smiled from the docks as much as the skin on his face allowed, and several times he chewed intently on a bite of tobacco that materialized in his mouth. "Frank, Frank, you weren't such a jerk," she said, muffled from the smiling worker. "Louis, Louis, have you ever seen yourself six inches just after waking up?", I seemed to fall on my own. Chacha, the guy laughed and put his hands on his hips. He was not the youngest, but thanks to hard work, it was not very visible on him. Jeans with slacks and shirts with a checkered pattern bore traces of eternal wiping of oil, kolomazi and probably soot, and there was a threat that, although completely different colors, they would soon merge into one color common, probably not yet named by anyone. "Tell me," I said, realizing that it was a few miles from the harbor, and that Louise Magnol had never gotten into any means of transportation, so he had to stumble on foot. "Look, and how did he find me in the first place, doesn't anyone know where I am, do they?" Magnol looked at me and smiled with his eyes. "You consider me your friend because I know exactly where and when the person who is important at the moment. You're important to me now, it was Emille Morgan yesterday, um. " Louis's remark caught my eye. On the one hand, he did not explain to me how he found me, on the other hand, he provided absolutely essential information. "So sit down, Louis, there are some chairs over there, bring one here. And you don't want to curl up, there's still a little bit left ... " "No, thanks, Frank, you know I don't drink. But I'll sit down. " Doesn't he drink? I had the impression that the only thing I knew of him was over the cards and with a bottle of booze turned upside down in the air. Or wouldn't it be him? Those people are already merging with me. Louise eloquently described what he had seen yesterday. It was like a slow-motion film that interests you, but at this pace you just manage to forget what was three sentences back. Eventually I learned everything and I think I must have fainted, fell asleep or died for a while or something, because when I looked around the room after Louis's last sentence (what I remembered), he wasn't there. However, I had a strange, apparently physically and spiritually inexplicable feeling that I was not in the room either, which was a little more uncomfortable for me than that Louise was not there. I have to sleep for a while, please. I don't know how many minutes, hours or days passed. I woke up. When I stood up, he reached for the window, looked out, it was still raining. Or again? Sometimes it occurs to me that it actually rains all the time. I have a hangover? Probably not. What now? From somewhere in the back of the space between my head and infinity, the events of the recent past began to emerge. Louise Magnol, a spooky couple down there, a little Asian, Pete, Kate, thugs shooting deadly bullets. Ticket. I felt a note in my pocket given to me by the strange gentleman at the front desk and looked at it for the first time. He was really greasy and something was really written on it. It said "Bao" and "Huayuan District." Good good. We'll assume it's an answer to something I asked the baby couple, or at least a response to something I told them. It should be okay. Most likely it seems to me that this is the boy and he could know what happened to Pete and so on. But in any case, we will go to the H-district, which is such an abbreviation for those who do not want to pronounce Huayuan, which for a change means "garden". They didn't give me breakfast in this first-class business, they didn't want to pay me anything, they didn't even sit downstairs, so I dropped out and headed through the city. I like the morning trams, half-empty, running on the outskirts of the city. Here and there you will meet slightly swaying trees, elsewhere you will pass fellow citizens rolling in the rubbish, sometimes you are chased by a questionable dog, and you laugh at him, because he just can't get on the tram. Frank, Frank, you're riding the tram again and you're in a romantic mood. How is Kate? I should call her. I was thinking that to accomplish my task, for which I should get paid quite well, by the way, it would actually be enough to bring Louise Magnol to my client to confirm what he saw, yes. Tadááá. Emille Morgan HAS A Famous Horse Maxim. Done. End. Holiday. Bahamas. Bow, thanks, goodbye. But you definitely feel it for yourself. It has gaps here and there. Credibility of Louise as a witness. Nothing much. The certainty that the horse in the harbor was the horse we were looking for. There is no certainty. Sad Pete and his head on my chair. A little too much soda on a lost horse, don't you think? Asian boy, Kate. All those reactions were unusually strong, tailored to what needed to be covered. I would expect threats, a laxative in coffee, maybe the kidnapping of a loved one, but all those accomplished or imperfect attacks on life and health tell me that Frank's role is not over here. Unfortunately. Bye bye, Bahamas. v Čínské čtvrti The tram was just passing along Chinatown. I didn't cross the wonder. Shout out. The highway that lined this side of the neighborhood entices people to perform here and be swallowed by one of the shops, bistros, small cinemas, bars or grills. I fell, more than stepped out, onto the sidewalk and looked around. I don't come here often. If I want to have Chinese food, I'll have it with us. When I want to meet a Chinese man, I climb the street. When I want problems, I open my eyes in the morning. Everything was here. Large blocks along the highway were shot in small alleys after a few tens of meters, bleeding dozens of people in a second in both directions. I flowed in with the current and disappeared from a world known to me. Like running through a stage over heavy curtains backstage. You see eyes everywhere, you suddenly feel scents that you don't know exist, but also those scents, but especially those eyes, he knows that you exist. I had to stop for a moment on the side of the alley. Streams of people pushed into me and you don't even look around. I didn't know how to look for the boy, but it never hurts to look around. Or ask. "Excuse me - don't you know?" Nothing, not only did no one respond to me, they didn't seem to see me at all. If you want to play fish, you have to swim with the current. I let myself be carried back by a stream of rustling people down the street, which did not end anywhere. After a while, I didn't get blows to my faces, I didn't break my legs against chairs, tables and shelves standing on the street, wires and bars of blinds, canopies and blinds slowly ceased to pierce my eyes, and the sharp transitions of the suddenly appearing and disappearing sun stopped induce sensory shocks. Fish. I sailed into a tiny shop, and the current of the street continued to hold its trough, letting me exhale in a meander of pink-green glass and dark red carpets. There seemed to be no one in the shop. In my world, a lone shopper would abuse it in a matter of seconds. But I was neither a shopper nor lonely here. Not even in my world. An old woman protruded from the strips of hanging cloths like a cuckoo clock. Chinese woman with smiling eyes. She began to speak, Chinese. She spoke and spoke. And she never seemed to stop. She didn't care that I didn't understand her. I didn't understand her for about ten minutes. All the while she was talking, throwing her arms around, turning around, apparently talking about a place in that direction, bending down, clasping her hands, closing her eyes. I thought about Chinese courses for a while. Then I changed my mind again. Suddenly she stopped. All was silent. She threw up her hands, dropping them to her hips. I think I was looking pretty hard at the time. The awkward silence lasted about 20 seconds. I rolled my eyes and smiled, thinking about leaving. That I would slowly back up on the street and we could tactfully forget about this situation. The room curled slightly. Not whole. Only in one place. A little boy came out of the strip of hanging cloths. Bao Of course you don't believe that. I didn't believe it for another ten minutes, when I fainted and the old woman and boy washed me with a cloth. It was him. It really was him. The one I went looking for. "Hello, Mr. Frank." He was smiling in my face. He leaned one hand against my shoulder and the other with a greasy cloth on my face. "Hello, are you okay"? My pride tried to nod, but my nervous system shook its head from side to side. Usually I am weak only in strong moments of surprise. Then I feel weak at the dentist, at the races, when my horse can win, in the heat, well, there are more of those situations, so the original "only" does not actually apply. But again, there are times when others would faint and I move forward heroically. One day I will remember a moment like that and tell you. "Mr. Frank"? I stared slowly at the boy. "Bao?" I say, and his smile brightened his eyes like stars. He thought I knew him and that I even remember his name. I took a leaf from my pocket and showed it to him. "Yes, it's me, Bao, Mr. Frank. Do you remember me? ”He took the leaf in his hand and returned it to me without looking at it. "I helped you with the White Swan. You were tired. " The very euphemic sign of my condition at Sad Pete was probably tired, but I liked the way it sounded, so I didn't fix Bao. "Thank you for that, Bao. You helped me a lot. ”I nodded to emphasize my thanks. I was starting to catch my breath. "I've been looking for you, which you probably know, because I need to clarify a few things." Bao was still smiling. "I'll explain, Mr. Frank, I'll explain. But now we have to go. ”He sounded a little urgent. "We must go? And where?". Although I was already in my senses, I wouldn't say that I would feel like "we have to go". "The evil people who killed Mr. Pete are looking for you, Mr. Frank." Bao was still smiling. Well, that was crucial information. Essential information of this type usually pours new blood into my veins, and this time it was no different. When asked how a young man knows, there is always plenty of time for that. Essential information about the bad people looking for me needs to be accepted and addressed until we can later search for the source of the information and its credibility. I got up from a chair I didn't even know was under me. "Let's go. But where? Which way? And where are the evil gentlemen? Somewhere close?" I headed out of the room, but Bao grabbed my forearm. "Mr. Frank, this way!" The Chinese grandmother disappeared, Bao turned away from the door and disappeared behind a wall of hanging cloths. I followed him. I had no idea where the boy had disappeared as he ran, and I followed him, and for a second I saw only his heels, vibrating one by one and hiding behind strips of cloth hanging across the road. "Run, Mr. Frank!" I tried to run, but I had trouble orientating myself where I was. The shop seemed to be just one of many rooms connected by corridors, cloths hanging everywhere, furniture scattered in other rooms and mats on the walls, then a corridor, overhead, so we were outside, another room, so inside again, and so on. I didn't even say goodbye to my Chinese grandmother. I don't know if I estimate time well, because I perceive time differently, depending on what's going on and how much I have to focus on the situation, but I would say that I stumbled well behind a smiling Chinese man for a quarter of an hour. Finally, Bao stopped. I almost crashed into him due to inertia, but I stopped. It occurred to me that he was not out of breath at all. I was. I leaned forward and rested my hands on my thighs. "So, where now? Isn't that enough? ”. After all, Bao was a little out of breath, but he was still smiling. We stood in the middle of a small backyard. It was completely empty. Above our heads, the sun shone behind the gray-and-white patches of torn clouds, and the breeze, which pushed the clouds, reached the backyard only in second gusts. Bao must have understood what interests me most. "Let's take a look around, Mr. Frank." And he pulled my arm again. We entered, at a slower pace, into another opening for the door, which was not there, but we turned left onto a narrow staircase and climbed somewhere up a step, two steps. Although the walls of the courtyard did not look high, the way up the few smaller stairs still did not end and led higher and higher after each turn. The boy finally opened a wooden door that was not visible at all in the shadows of the corridors. We went out into the light and after a few steps we stood side by side at the railing, looking over the roofs of Chinatown as you looked at the beach on a pebble rug, with different shades of yellow, brown, beige and gray. "Sir," she said in astonishment. If my guide left me here now, I would have to jump over rocks to the horizon. čokoládový croissant Kate Rousseau drank coffee on the corner of one of the highways and the small alley, creaked between the towers, thought of Frank Downer, her life full of figurative and real kicks and falls from the stairs, and wondered if it had anything to do with it. The coffee was a little hotter than she expected, so she burned her lips and tongue at the first sip. The waitress danced with a kettle of coffee around the company as a figure skater with an imaginary dance partner and smiled. Everyone who looked at it received a full-day mood bonus at no extra charge. Kate returned her smile and thought of the lesson that you have a life the way you make it. It reminded Kate that she had been craving the chocolate croissant she'd seen through the shop window on the way home for about a week. So she got up and came to the counter. She asked for dessert and went to sit down. She bit into him and he was exactly as she had hoped. Shortcrust pastry and flowing filling like lava flooding the valley. She heard the clock ticking and could almost feel the hand on the dial spreading the waves of reality. The door flew open and a small Chinese boy ran in, followed by "The Last Time You Calmed a Delicious" Miss Frank Downer. She sharpened her gaze at the two newcomers, but it wasn't easy, she was drowned in pleasure up to her ears and didn't want to go out. "Kate!" He had to shake her. She probably exaggerated it a bit. "Come on!" On their way around the counter, they left money for pleasure and coffee on its marble surface and dropped out. The door slammed shut behind them, and reality returned to hurried normalcy. Come on! Across the street, four men in a black sedan nodded contentedly, as if rehearsing the activity, and the one leaning against the steering wheel shifted one, then two, and drove slowly to the other side of the street. They let the frightened trio that had just run out of the fine Caffé Royal catch their breath just so they wouldn't see them, and when the coffee loafers ran down the aisle, they got out and followed them. There was no need to hurry, the alley was surrounded and another black sedan with a tuned four was waiting every five meters. It will be resolved today. I ran after Baem and pulled Kate behind me. She wiped some chocolate with her tongue from her lip, I don't know if it's to look perfect or because she didn't want to lose the rest of the chocolate. Bao was right, we found Kate at the last minute. I noticed a black sedan across the street, and I also noticed that they were in no hurry to see us run. So they're damn sure of the situation and themselves. But that's a nice mess, Frank, that's it. I wondered how long this alley could be, but since we were running during my thinking, the puzzle very soon solved itself. The alley ran with us to another boulevard, where, as in the mirror image of the previous scene, a black sedan with four mannequins stood across the street. I'd like a shot. But that didn't work out right now. This end of the street had one advantage. He didn't end up with a beautiful cafe with crazy girlfriends, but a small patch with garages. So far, you don't see it as an advantage, but it will change in a moment. Then I won't see it as an advantage either. A black "mirror" sedan crossed the mirrored street, and four mirrored dolls got out of the car in peace. Ba and I grabbed Kate's hand and turned to the garages. It occurred to me that the garages could be climbed to another street, where we could disappear from the sight of dolls, or somewhere where you can drink a little whiskey or bourbon in peace. Some people have it that way. In tense situations, he thinks of something completely different. Kate slowly began to wake up from the chocolate intoxication and began to scream. I love when Kate screams, but not in this style. Screaming Kate laughed at one of the approaching mannequins. We were already at the door of one of the garages, and Bao quickly understood what I wanted to do. We picked up Kate and she climbed up. The boys from the sedan began to move faster. I picked up Bao and Kate shook his hand. The boys ran. They were quite close, especially if they wanted to shoot. They haven't shot yet. I tried to jump on the roof of the garage. I didn't make it, and neither Bao nor Kate could pull me out. So I miscalculated that. And that's why I'm going to die here now or they'll take me and torture me, and that's an even worse option. No, it's not worse, I exaggerated. Well, it depends mainly on the type of torture. A shot from a shotgun tore me out of the dilemma. I jerked until my knees broke. I immediately checked in a second if there was a shooting at me. They didn't shoot or they didn't hit. As the shots were repeated and the shots with blazed smiles grabbed various body parts and fell, apparently no real shot was taken of me. Then a hand fell over my head, so I reached for it. I flew high and suddenly stood on the roof of the garage. Even more than the massacre on the garage floor, which we all looked down on for a few seconds, I was fascinated by who owned the hand that carried me to heaven and, above all, the hand that pressed the trigger of a firearm of mass destruction. The hand and, in fact, the rest of the miller's grandfather-goat-cowboy in one person and the hand and rest of his terrible-looking wife contributed significantly to the salvation of my life. Pardon. And thank you. celá parta v zájezdním hostinci It wasn't until we arrived at my favorite secret inn that the slowly clearing sky sent the winds to blow around and one of them probably brushed off branches or wiped off a previously invisible sign on the facade of an old house, and I saw three dark purple grapes and a sign confirming the graphic. the same. For three grapes. That it didn't occur to me. I like to give things, people and places names. There is a little gloominess in it, perhaps a little dreaming, a little intuitive attunement to the object of inquiry. That's what I say to myself: "this man can't be called Joseph, he looks more like Amos" or "this house doesn't look like At the Carousel, but more like At the Faint Game" and so on. "At three grapes" was clearly sitting on this place. Several houses around, each hidden behind its own tree, did not interfere with its decent dominance. Elongated, that is, its size hiding in width, not clinging to the cloud, like other more provocative buildings. Overgrown with branches, his distinctive markings were dusted with age and perhaps unfounded shyness for the vices hidden behind their walls. But what are vices? What makes us happy when no one is watching. So don't look and we won't look at you. Our group came in, Konrad and Agnes, our rescuers, led us around their reception and led us back to where there was another, larger room. Nobody talked all the way here, even though we all had thousands of questions. But the fatigue, the shock of recent things, and the heterogeneity of each group of us closed in on our own depths, where we floated and waited for a more opportune moment when we would be able to rise above the surface. The room we gradually entered was furnished in the style of a chalet. I don't know which mountaineers used to come here to dry deer skins and engrave messages on oak benches with thirty-centimeter knives, but in this setting, with a crackling fire forming images of dancing lovers on the wall, I felt like in paradise. * Emille Morgan admired his polished shoes on his desk. He loved this position with his feet up in old movies. The bosses of the underworld and the "superworld" showed the freedom they had gained by their power. They can do whatever they want. The pink sun stumbled and crashed slowly into the sea. The first lights of the lamps fought the pink tinge and the fading twilight light. Emille already knew about the inconvenience with Frank Poison Downer in the alley behind Caffé Royal. Usually it was enough to lift the finger of one hand and the apparatus of obedient idiots started and worked in the right direction, so that the unexpected ripples on the otherwise flat surface could be smoothed out again. If it wasn't enough to lift one finger an inch, Emille moved to a new position on his own annoyance scale. He didn't like this position. He didn't like raising eyebrows but his finger. Definitely not because of anything like Frank Downer. He certainly didn't like doing anything but things he had planned and counted on. When an clerk, with an overly active face, came in, a gift was sent to calm him down when he didn't accept it, but the clerk lost something and usually calmed down to get it back. So mostly calm down. Frank Downer had shown before that he didn't accept presents, he didn't understand the warning and now, damn, he refuses to die! Emille Morgan's muscles tightened, which was his minimalist way of expressing his rage. He should show those emotions. Otherwise, one of his blood vessels will rupture one day. But he felt that the emotion he had expressed was equal to the admitted weakness. Someone might hear him. Knocking on the door. See? They could already catch him. "Come on." The newcomer brought a new color to the room. Emille Morgan even rocked his body slowly and stood up. Although it was a contract. And when it comes to the job, he's still the boss. But this was an extraordinary contract and an extraordinary contractor. Even Emille Morgan froze slightly when he saw him. The new color that the newcomer brought into the room was silver. On the one hand because of the name that Morgan considered more of a nickname, and on the other hand because of the reason for this nickname. Eric Silverman was already standing right next to him. He didn't have a sacred horror on his face like others who dealt with a big boss, he didn't have arrogance on his face like others, angry dogs who wanted to swing somewhere higher and didn't have the right stretch or start. Eric Silverman had nothing on his face. It was as if they had operated on his personality from his facial expression. He was wearing a blue suit with sparsely patterned vertical stripes. This in itself could be fluttering or careless, almost ridiculous, until you came to your face while looking. It was gray-gray, with no birthmarks, shades, protrusions, depressions, or anything that would reveal human origin. He held his hat in his hand and now had nothing on his head, no hair, no scar, nothing. His eyes, in contrast to everything corpse, were piercing, shining, living their own raraškov life inside at first and second sight of the dead box. That was what caused a slight freeze on Emille Morgan's bones a moment ago. Now Emille smiled and quickly returned to his experienced role as boss. "Shall we sit down"? The silver man nodded and pulled up the offered chair. His reputation suggested to those interested that he was doing his job with terrifying passion, precision and 100% perfection, but there was also rumor that those who tried to trip him or not pay the agreed amount disappeared from the world without a trace and everyone could imagine that on He probably didn't drive the Riviera. There was no need for long conversations. Two things were enough for Silverman, and Emille, who originally wanted to swing in his speech as a statesman at a 60th birthday party, fell silent, and gave him the two. After four minutes of conversation, a piece of paper with a sum and a photo of Frank Downer lay on the table. Silverman stood up, nodded as he had arrived, and left. Emille Morgan sat back with his feet on the table, but after the man left, he felt that all the idyllic colors penetrating the ocean window had faded irretrievably in those four minutes. první setkání s plešounem v klubovně bitka v garážích We talked all evening and then half night. We all spoke at once, even in groups. The windows of the hidden clubhouse led to a garden I had no idea about until now. The furs of twisted plums swayed in agreement or disapproval, depending on which direction the wind had just turned. Konrad and Agnes eventually turned out to be a nice pair of old men. Of course with a good dose of tolerance from the listener's side. Konrad was Sad Pete's distant cousin, so Pete's violent death grunted him politely. This explained his fierce fire on our pursuers and, in fact, his help as such. Kate liked Baa for a change during the night. He chattered until the moonless darkness fell into the garden and the windows, and he suddenly fell asleep, leaning on her shoulder, and Kate couldn't move to fall to the ground like a bag of sand. Bao allegedly got involved in the whole situation by going to Pete's in the afternoon to help in the warehouse, and when Pete saw how I was doing, he sent him with me to the Grapes. So much in brief for tonight. I don't know if she brought more answers or questions, in any case I was not alone in the whole matter from now on. With these thoughts, I sank into dreams, overturning and kicked blankets. When I woke up, the darkness was slowly leaving the room. Still lying, I looked around for the others, some still asleep in the strangest positions. I realized that we talked about a lot of things at night, but as we move on, no. But in the end, it solved quite quickly on its own. We got up over each other, staggered, laughed, cleaned, had breakfast. So far, the sky has refused to move from a clear night to a clear day. She probably sensed things next or saw events from a much larger perspective than we did. At least she could warn us. * What I'm going to tell you now happened five years ago. New York was very cold. As you peered out the window, huge flakes fell in such dense formations that you could barely see them through the street. My private detective practice was taking a break at the time, not that no crimes were taking place, I was just getting on one leg of an influential gentleman. The window through which I looked through the flakes belonged to a small outbuilding in the yard of a utility vehicle repair company. Twelve small windows in two rows of six. Elongated, low house, workshop. During the day I was hidden in my small workshop lair, and at night I went around dozens of garages and cleaned, carried, brought and delivered what was needed. On the day I want to bring you closer, I came out in the early evening, it was getting dark, the freezing layers of uncut, white snow crunching under my feet from the door of my temporary home, because several hours had been falling continuously for several hours since the last employees left, and no one else he didn't have a chance to trample or soil the shiny cover. I had been hiding here for over two months, and I was just beginning to feel at times that it had passed, that I was safe, that I had been forgotten. I slammed the bottle-green tin door and reached through my key pocket to make sure I got back. I headed to the left to the rows of burgundy gates, behind which slept half-mutilated machines waiting for their surgery. I unlocked the first gate and entered. Intuition told me something was wrong. I stopped so as not to miss a single faintest sound and my heart pounded faster. However, I feel that it was the heartbeat of my heart that drowned out the impending danger. The physical being, because one certainly could not call it that, was moving as fast or a little faster than the faint shadow that the creature cast through the stained windows with the help of a yellow lamp from the courtyard. Instinctively, I threw myself behind the corner of the room to have my back covered, and at least disappeared a little from the open and illuminated space of the workshop. The little gray-green barge, pulled on the jacks, blinked at me with a cracked right headlight, as if holding my thumbs, though I doubted enough that his hopeful blinking might help me. But strangely, it helped. The silver spot flickered before my eyes, exactly where I had stood a second ago. I wouldn't give a damn that the sound that accompanied the movement of the stain was produced by a scythe-like weapon cutting through the musty air of covered garages. I reached for my neck to see if my head was still holding where it was supposed to be, and hooray, it was there. Over the years of working in this industry, I have learned that in a situation where a moving person wants to kill you, it is best not to stand still and wait for it to succeed. After four, like a frog on a hot plate, I threw myself under the operated van and turned to face the direction where I sensed the enemy. Would you think that repairing a broken barge will keep a 90-pound guy with a hat? I reached for the belly of the car and at that moment a scythe whizzed under me. I saw a hand at the end of it and threw myself down the few tens of inches. The silver stain roared in surprise and probably dropped its weapon. I kicked the gun and it really went somewhere in a corner. True to the principle of staying in motion, I moved briskly to the other end of my opponent's arm. At the end of my arm was a shoulder and next to it the scariest face I had ever seen, and I have various friends. A second of surprise delayed my reaction, and the man rose to another resistance. Squatting, then kneeling, and finally standing unnecessarily intimately, we slid around the hanging car. We fell to our knees again and managed to hit the silver man's bald head against the right, previously broken, headlight. Because it had been broken before, shattered pieces of plastic protruded from it, causing the bald man a much more severe laceration than if the light had not been broken. He hissed in pain and released his grips. I threw myself out the door, opened and closed it in perhaps three seconds, and even managed to lock it not with the key, but at least to block it by hysterically liking it. I ran into the darkness and into a small workshop guarding the delivery patients, I never returned. This was the first time I had the honor of meeting Mr. Eric Silverman. So when I saw Eric standing in front of the Three Grapes brothel, leaning against the wall and smiling amusedly, my pressure was 350, at least. I was swallowed by a swallow in my throat, my eyes flew confusedly from all the people around me to him and back, and then he was no longer there. And now tell me how you could not lead, not panic, and yet pass on to everyone who is with you in the building and cares about them, immediately that there is someone very dangerous somewhere here. He was clearly playing, amused by his superiority, which he was aware of, the certainty he had gained through dozens of successful hunts was gushing from his point of view, however, if anyone was interested, I would dare to recall at least one contract for which he certainly did not get paid. Haha, well, probably no one will care. I tried not to shout, I went around them all and got them together. Sweat dripping on my forehead was hardly caused by the heat. At the same time, I kept peeking through the windows .. no, wait .. don't you feel that my reaction was exaggerated, even perhaps frightened, useless. Every hero is from the safety of home, let's make a deal, let yourself be chased by a ruthless killer, write about it and then I'll read it with my feet up, I'll also say to myself "and hey, it was cool". We fortified ourselves in the back room, where we had slept peacefully a while ago. We moved the locker to the window. I won't linger long about describing how we sat on the floor in one room and nothing happened at all for several hours. Not even then. I told myself that it was probably Eric Silvermann's tactical game, that when I got stunned by doing nothing, I would die in a second with the death of a surprised rabbit. Although the assumption of a stunned rabbit was confirmed, the assumption of his death, that is, mine, was not fulfilled. Some customer of the rooms on the upper floor pounded on the main door for so long that we broke the barricade and I went outside. The morning sky was cloudy outside, but no one else. I peered behind the trees and corners, looked at the roof, but Erik Silvermann was nowhere and jumped out of the box like a devil to scare me. As I returned to the others, I noticed that there was something on the half-open door of the fortified room I had left. I walked over to them and found a piece of paper on the door with a message from Eric Silvermann. Tomorrow at 9 am coffee hotel Bulldog´s head. Bulldog´s head is an Art Nouveau hotel with large windows on the street and green curtains so that not too much light passes through those large windows. The doors have a lot of glass in the iron frame, at first glance it seems that you will have to use all the force to open them, but then they will surprise you and they are actually quite easy. From the small hall, which is probably supposed to prevent heat from escaping from the cozy interior of the main room, you can go straight to the center of events. I came in and Eric was nowhere to be seen. Of course, it occurred to us that Silvermann would want to use the arranged place to attack me, so we and our group of eccentrics thoroughly inspected and scanned the whole area. We didn't find him. There were only a few people in the hotel restaurant, drinking coffee and water to lift the pressure and not acidify the stomach wall. I've been to Bulldog's Head before. Actually, it was work, but I was twenty-five, and I helped bring alcohol bottles to hotels and restaurants, and the biggest problem of my life was not drinking all the goods we were delivering. It's like seeing it before my eyes. We drove back in the van, where Kate and Bao are guarding today, hiding behind a pile of crates, the door opened and five guys on the raised ramp loaded what we brought them. Bulldog head buys the most whiskey, cognacs and gins. I'll probably have to drop by again sometime, especially since I probably won't drop by the White Swan again. The memory of Sad Pete brought me back to reality. I greeted the staff, walked to a free table, and sat down. The coffee I had ordered hadn't even started to cool when an old hunched man rose from one of the tables, dropped the old man's hair, face, and stiffness in three movements, and turned himself into a gray-and-silver assassin, Eric Silverman. Only for a moment did my blood flow stop and the wave of cold ran from the tips of my thumbs and toes to the last root of the last of the hairs on my head. Eric walked over to my desk and asked if it was free. I think he tried to smile, but it was as if a corpse hastily sewn together by Dr. Frankenstein was trying to do the same in the dark at two in the morning. Silverman's mimic muscles were apparently not used to such facial movements, and their interplay simply did not work as it should. This discrepancy could perhaps evoke a sense of ridicule in the casual observer. Then such a casual observer could accidentally laugh, and that would be the end of everything, I would say. Of course, the thought of laughing immediately passed me by, and I was already fully dedicated to my communication partner. Eric sat down and froze the rest of the room like fish mashed in a frozen freezer. The attendant apparently originally wanted to try to object to changes in the visitors' visage, but looking at the movement, the skin, the sound of Eric's voice, he too froze and voluntarily decided to wait for the spontaneous end of the next ice age. "I originally intended to kill you, Mr. Downer," the vocal cords of the silver man now sitting opposite grunted uncomfortably. Here it was definitely worth mentioning that originally and had. It was immediately about two degrees warmer, one would even say that I was a little confused, but that would be an exaggeration. "But then I decided," he continued, creaking like wooden stairs winding to the ground in a hundred-year-old house, "that under certain circumstances it would be better for both of us to try to work together." Of course, cooperate. We could, for example, freeze people to wait by simply waving a magic wand, or I could dig graves for the results of Eric's work. Nebo… Eric Sliverman spoke, I listened to the creaking and due to the stress and relatively early morning hours and a lot of other circumstances, but mainly because of the stress, when the killer finally got up and left, I sat, looked in front of me, coffee cold, and in general I had no idea what we had agreed. I think I finally sipped a little from that coffee, paid and went out. I had my hands in my pockets and stood there just as a disturbed bird family chirped in the crowns of the ash trees that formed an immodest alley, a tram passed by, and the sky seemed to start raining if it wanted to. I walked around our party and picked them all up. We sat down in a small park with the La Guardia fountain, where water gushed from the puffy lips of four little angels and fell in curves to the modest surface below. Buldočí hlava loď If you hoped to stay in one place throughout the story, as I had hoped, we have just reached a point that disappoints both of us. The next day, still in the dark, I boarded a ship bound for Caracas on Eric's recommendation. If it's too fast for you, it was for me too. Do you know where Caracas is? North South America, Venezuela. As the crow flies from New York, like Mexico. Well, the air line wasn't too airy. I can't say I really don't like ships. But long-distance cruises on the Titanic were not exactly the most popular. So maybe we won't meet a circle south. I was fine all the way. Except for the time I don't remember. I remember a few days of smudging from that journey, when seagulls fluttered their heads over our heads and their movement, despite hard waving, showed only signs of holding on to our vessel. I remember the water splashing over the iron railing into my eyes as I tried to see South America somewhere in the distance and she didn't and didn't show up. I remember a crew member talking to me, enticing me to hide in a warm cabin, but I felt in the cabin that I had shrunk into a small puppet and someone was throwing my abode with the obvious pleasure of a sadistic puppeteer. Well, I wasn't perfect all the way. The journey to Caracas does not end comfortably in the port of Caracas, as it might seem, because there is no such thing. The port, which is the gateway to the entire Amazon, is called La Guaria and from there you can drive to the capital for another 30 kilometers. I'm definitely flying back, I don't understand how it occurred to me to want to go the same way as Maximus, I'd be surprised if the horse survived at all. It was about half an hour between getting off the boat and getting on the bus, watching my trembling grandmothers and young children travel with me on the same boat, showing no signs of concussion or exhaustion. The white miniature dog of one lady with a parasol tried to pee on my leg, and he definitely didn't succeed. He flew all the way to New York. No, I'm making that up. But the idea was nice. Of course, I wouldn't hurt a little animal that doesn't attack me. In addition, his mistress was looking at me, which I only found out just before the idea. The bus, which looked no safer than the ship we had just climbed out of, had a beautiful navy blue color and holes in the roof. So the navy blue roof was visible in the navy blue sky, and at that moment all I had to do was see a tile of the same color and I could kill. Lately, I've been finding that despair is making me feel aggressive. Or feelings. Or flashes of feelings. Well it's there. We also looked at each other with a small white dog named Bubík on the way to Caracas. Do you think animals can see ideas? Bubík definitely looked like that. The bus rumbled and some parts of it seemed to hold together with others only out of coercion. They disconnected and reconsidered their escape at the last moment, squeaking back. The wheels were not visible from the inside, but I really had the feeling several times that the right and left wheels holding together on one axis do not follow a parallel route all the time, that they simply drive the piece to the right, the piece to the left and then adjust again. On the right side, and if I sat on the left, I would find that even on the left side, our blue bus tried to copy the edges of the ditches, somewhere the ditches began and ended where the several meters of precipice ended, and after a few glances from the precipice that disappeared in the morning haze, I seemed much more attracted to the sight of the raging Bubík than to love the landscape. Hi, Bubík. I waved at him and continued my silent prayers. I can't speak some prayers exactly, and I promised in my mind that I would teach them honestly when they returned home, and I sincerely hoped that the prayers for their functionality did not matter at all. When we arrived in Caracas, the city had not yet fully awakened to a new day. Which doesn't mean the streets are dead, quiet or sleepy. Rather, the wave of activities from yesterday has not yet calmed down and the wave of new events has not yet grown into a new influx. Bubík also looked out the window at the donkey standing on the side of the road, his master standing next to him, staring into space. I assume they weren't at the end of their pilgrimage yet. At the end of the pilgrimage to our sea bus, there was a sidewalk in front of the Ambassador Hotel. We were dumped and I stretched my back, twisted by stress and discomfort. The overhang of my suitcase alternated between "I'll probably burst at any moment and everything will spill out" and "I'm probably not going to open it and you won't get to all those things." I smiled, I don't know if it was over the contradictions of the full behavior of the buckle of my suitcase or over some kind of memory unrelated to the current place, time and situation. Eric Silverman has promised to not only leave the rest of my "Three Grapes" group of friends alone, but even protect them from Emil Morgan's henchmen, or others if they break out. hotel Ambassador Hotel Ambassador looked like he was still asleep. A wide staircase rose from the door through which the uniformed others had led us to a height, and palm-fringed flowerpots on the sides obscured the view of the intricate corridors, cleverly hiding the swarming ants of the hotel staff. I dragged my suitcase up the stairs and sincerely hoped for a well-deserved rest. The top of the stairs split to the right and left, a sign on the wall informing of the room numbers in both directions. I headed to the left, and a red strip of carpet with trampled gray soothed my city-trampled feet in the no longer perfect Jarman shoes. Room 317 didn't know whether to drown in the gloom from the drawn bottle-green curtains or let in streams of light from a row of pink-glittering streetlights. This light indecision suited me more than the victory of either extreme, so I took off my yarmans and threw myself on my back on the bed, wider than a single bed, narrower than the royal size in super-luxurious suites. I think I fell asleep a few times and woke up again. In any case, when I sat on the bed, the pink glow from the street had disappeared and the light of the new day pushed into the curtains from the outside. I got up and spread them out. I was dazzled by the amount of light and the transformation of the city as moving matter. Lonely figures were replaced by groups of wavy hands, feet and bodies, tools, horses and cars. Several hands lifting a load on a cart that pulls a smaller brown horse. Modré kladivo Hotel Ambassador looked like he was still asleep. A wide staircase rose from the door through which the uniformed others had led us to a height, and palm-fringed flowerpots on the sides obscured the view of the intricate corridors, cleverly hiding the swarming ants of the hotel staff. I dragged my suitcase up the stairs and sincerely hoped for a well-deserved rest. The top of the stairs split to the right and left, a sign on the wall informing of the room numbers in both directions. I headed to the left, and a red strip of carpet with trampled gray soothed my city-trampled feet in the no longer perfect Jarman shoes. Room 317 didn't know whether to drown in the gloom from the drawn bottle-green curtains or let in streams of light from a row of pink-glittering streetlights. This light indecision suited me more than the victory of either extreme, so I took off my yarmans and threw myself on my back on the bed, wider than a single bed, narrower than the royal size in super-luxurious suites. I think I fell asleep a few times and woke up again. In any case, when I sat on the bed, the pink glow from the street had disappeared and the light of the new day pushed into the curtains from the outside. I got up and spread them out. I was dazzled by the amount of light and the transformation of the city as moving matter. Lonely figures were replaced by groups of wavy hands, feet and bodies, tools, horses and cars. Several hands lifting a load on a cart that pulls a smaller brown horse. Zelený Jack Trezor Ta zkušenost, o které hovořím, tedy přemýšlím, se odehrála před deseti lety v opuštěné továrně na sirky, kde nemělo být nic včetně starého sejfu. Starý sejf tam nicméně byl a jeho neočekávaná přítomnost byla součástí vychytralého plánu na jeho ukrytí. Já dostal informaci o starém neexistujícím sejfu od Zeleného Jacka s křivými zkaženými zuby od žvýkání tabáku, ucucávání absintu anebo od obojího současně. Zelený Jack něco dlužil mně, já něco dlužil někomu dalšímu. Hezky se nám to sešlo a já a Zelený Jack jsme stáli ve víru vznášejícího se prachu s rukama v bok před ocelovými dveřmi zabudovanými do zdi tak že to málem vypadalo jako vitráž bez nápadu. Zelený Jack měl krom schopnosti kazit si zuby schopnost otevírat sejfy všeho druhu a jeho splátka dluhu vůči mně nespočívala pouze ve sdělení místa posledního pobytu skřínky s tajemstvím ale i v jejím otevření. Když už se nachomítnu k umění, snažím se umění si osvojit. A Jackovy ruce byly umění v kostce. Tedy v rukavicích. Zíral jsem, jak prsty kouzelníka vytahují z klobouku neponičeného zajíce. Jack poklepával na dvířka sejfu, poslouchal, jestli někdo vevnitř nevolá o pomoc, strkal do zámku prsty, klíče, dráty a lil dovnitř olej nebo tak něco. Myslel jsem, že skončíme u toho, že trezor bude namarinovaný, s příjemně protaženými a zrelaxovanými rameny jako učitel tělocviku a s dvířky neotevřenými. Všechny ty pohyby mi přišly amatérsky neobratné, dětské, neúčelné, hloupé, směšné a pak dveře cvakly a otevřely se vůči mně a Jackovi dokořán. Hleděl jsem střídavě dovnitř do trezoru a na Zeleného Jacka jak čerstvě vyoraná myš a nemohl uvěřit otevřenosti sejfu. Jack se na mě podíval a pochopil moje překvapení a zazubil se, což mě probralo na tři dny dopředu a já se tehdy rozhodl, že mě tohle dětské kvrdlání s drátkama musí Jack naučit. Byl to můj oblíbený čas, kdy jsme se Zeleným Jackem žvýkali tabák, usrkávali halucinogenní zelenou břečku a šťourali se drátkama v sejfech jen tak pro radost a pro poučení. V okamžiku, kdy Zelený Jack seznal, že už bych se mu v nejbližší době v umění odemykat, co mělo býti zamčeno, značně přiblížil, řekl, že na to kašlem, že bych mu eště přebíral kšefty. Měl jsem pocit, že je to samozřejmě blbost, ale samozřejmě to byla pravda. Když tedy cvakly dvířka od trezoru v Modrém kladivu nahoře v patře, nebyl jsem tolik překvapen jako potěšen. I bez mazáckého vedení křivozubého kamaráda jsem dokázal sejf otevřít. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl karmínové desky. Podíval jsem se dovnitř. Byly tam fotografie, které zajímaly Erica Silvermanna a byly tam smlouvy, které zajímaly mě. To nechápete, jak může být někdo tak paranoidní a schovat si důležité důkazní materiály několik tisíc kilometrů vzdušnou čarou od New Yorku na patře modrozeleného baru, kde by je nejspíš nikdo nehledal. Díky Ericu. Teď už se s tím jen dostat domů. A ještě můj druhý úkol. Tedy vlastně ten první, původní. ​ Domů, tedy do hotelového pokoje, jsem se dostal cekem klidně. Po schodech jsem zmizel v cukuletu, nikdo nevypadl ze dveří, ani nikdo nekoukal mým směrem. Na ulici mě nikdo nesledoval, nikdo nemizel za každým rohem, když jsem se pro jistotu sem tam otočil, nikdo po mě nestřílel, a nemusel jsem si probojovat cestu do lákavé postele hotelu Ambassador. Pokud jste tohle čekali, zklamu vás a musím vám rovnou říct, že někdy je život soukromého očka úplná nuda, bez očekávaných bojů na život a na smrt. A někdy i spíte klidně i v cizí zemi bez svých blízkých, bez snů a bez oprávněných obav ze dnů příštích. ​ Všimli jste si těch oprávněných obav v posledním souvětí? Dobře jste udělali, alespoň vás to nepřekvapí tolik jako mě. Ráno jsem se probudil do modrobílého dne, zašel dolů do hotelové restaurace na snídani, pojedl něco anglického tukového probuzení (šunka, vajíčko a tak) a chvilku si četl noviny půjčené z věšáku na zdi. ​ Už když jsem si četl v novinách, především sportovní rubriku, přišlo mi, že číšníci občas pokyvují hlavou mým směrem. Nejdřív mě napadlo, že třeba jím jako čuně, což se může stát každému. Zkontroloval jsem si košili, ubrus, talíř, obličej a pak jsem se vrátil k nenápadnému snídání a čtení, protože přílišná sebekontrolní aktivita by mohla číšníky upozornit na to, že jsem si něčeho všiml. Ale možná že si to jen namlouvám. Někdy je člověk přehnaně paranoidní, i to se mi už stalo. Pokud měli být číšníci nenápadní, nebyli. Když jsem si došel do skleničky nalít pomerančový džus, vypadali, že na mě skočí, nebo že skočí z okna, aby přede mnou prchli. V každém případě působili jako někdo, kdo chce někam skočit. Usmál jsme se na jednoho z nich a vypil svůj džus. Pokud se lze panicky zklidnit, zklidnili se všichni naráz přesně tak. Bylo to zvláštní a z mého pohledu alarmující. Chvilku jsem zvažoval možnost ještě se posadit a přečíst si sportovní rubriku, ale neměl jsem na to dostatek odvahy a klidu. Tep mi tepal ve spáncích a v hrudi a musel jsem se nutit do klidného dechu a rozvážné, jakože nenucené chůze. Došel jsem do pokoje a přestal jsem si hrát na kliďase. V několika hysterických minutách jsem zabalil všechno, co bylo moje, v pokoji 317 a i pár předmětů patřících v té chvíli majiteli hotelu. Je mimo jiné pravda, že svůj pobyt ukončuji před plánovaným termínem a tedy mnou uzmuté věci můžeme považovat za jakousi protihodnotu za služby, které mi již nebudou poskytnuty. Kufr se mi podařilo zacvaknout po mírné námaze, spíš mě zdržoval můj vlastní spěch, znáte to. Vykoukl jsem zpoza dveří a nikde nikdo. Zpola nenápadně, zpola přilepený na zdi došel jsem na roh chodby a v přikrčeném stavu jsem klesal schodištěm. Díky bohu za rozpínající se palmy na jeho úpatí. Ze směru, kde vřela kuchyně a vřelo i její vroucí osazenstvo, zněl šum a chvat, možná se chystala hostina, možná se chystalo násilí proti mé osobě. Jelikož jsme mezi svými přáteli i nepřáteli znám jako osoba nemající v lásce násilí vůči vlastní osobě, jal jsem se zdrhat. Miluju zdrhání s kufrem v ruce. Ale nutno poznamenat, že můj kufr byl spíš sportovního založení a tedy ne-li snad přímo vhodný k úprkům, tedy alespoň uzpůsobený rychlejším přesunům dostatečně, aby nepřekážel. Ulice byla ráno chladnější, než bych čekal. Vzpomněl jsme si na desítky podobných úprků u nás v New Yorku. Tam u nás zdrhám raději. Člověk už zná svoje skrýše, triky, uličky a lidi, co mu pomůžou. Útěk Tady mi nepomůže nikdo krom mě samého. Ani jsem se nestihl podívat do desek, které jsem včera večer sebral u Modrého kladiva. Mám svoje důkazy o krádeži Maxima nebo nemám? Potřeboval bych se kouknout. A pak bych se potřeboval dostat domů. „Pane Franku!“ Měl jsem dojem, že slyším Baa, což byl samozřejmě nesmysl. „Pane Franku!“ Zase jsem to slyšel. Ohlédl jsem se a nikde nikdo. Zato jsem měl pocit, že slyším dupot kroků směrem od hotelu. „Tady nahoře!“ Podíval jsem se vzhůru a tam v okně napůl zmizela ženská hlava. Mizející ženské hlavy můžou být předzvěstí čehokoli, nicméně tato hlava znala moje jméno. Nebylo příliš pravděpodobné, že by cizí ženská hlava na druhém konci světa volala jakéhosi Franka zrovna ve chvíli, když jsem pod jejím oknem stál já. Ale zase jak pravděpodobné bylo, že se zastavím pod oknem s ženskou hlavou, která zná Franka z New Yorku? Mohla by to být past? Mohla. Mohla by to být záchrana? Jistěže. Jsem schopen přemoci osamělou ženskou hlavu? Jsem. Vběhl jsem do domu, ve kterém ve výši druhého patra zmizela hlava ženy. Dveře jsem za sebou zabouchl možná trochu prudčeji, rána se rozlehla osamělým schodištěm jako střela z menšího polního kanónu. Safraporte. Vyběhl jsem schodištěm o patro výš, pak zase schody, pak už druhé patro. Tam jsem zjistil, že po celé šířce druhého patra běží lodžie, místy zasklená, místy ne. Vstup z chodby oddělovaly dveře se čtyřmi zasklenými okýnky, skrz ně jsem uviděl postavu, dveře jsem otevřel, stála tam. Mladší než jsem myslel, američtější než bych čekal. ​ „Dobrý den“, řekla. ​ Svíral jsem svůj polosportovní kufřík pod paží, usmál se na ni a zeptal se, odkud mě zná. ​ „Od pana Silvermanna, pojďte za mnou“. ​ No jasně, jak jsem mohl nepředpokládat, že by Eric nehlídal svůj byznys i tady. Co kdyby se Frank Downer rozhodl získané informace předat za mírnou úplatu někomu dalšímu. Sunuli jsme se polochůzí, poloběhem místem, kde předtím Enid, tak se dívka jmenovala, vykoukla a zavolala na mě. Lodžie či vlastně zasklená chodba vedla okolo celého domu až jsme se dostali k rohu zadní ulice, která obíhala kolem hotelu Ambassador. Takže Enid mě viděla už když jsem vyběhl. Jak jsem zjistil vzápětí, Enid mohla vidět i do mého pokoje č. 317, takže se možná známe důvěrněji, než jsem dosud myslel. ​ Zasklená chodba vedla dál kolem domu, na úplně opačné straně než jsem do domu vešel, svažovala se chodba do úzké uličky, která vypadala, že tu vznikla omylem. Ulice svíraly tak ostré úhly a domy v nich byly tak blízko sebe, že to, kam jsme sešli, spíš než jako ulička vypadalo jako prostor mezi domy, rozhodně neurčený k procházení. Zrovna když jsem začal přemýšlet, jestli nás vlastně vůbec někdo pronásleduje, rozlehly se chodbou za námi mužské spěchající hlasy. Stačil nám s Enid vteřinový pohled a vyrazili jsme úzkou neuličkou. Přiznám se bez mučení, že úzké prostory nemám rád a to až do té míry, že se mi do neuličky nechtělo ani za mák. Jiná cesta než tudy nebo zpátky ovšem ale nebyla, takže jsem neměl na výběr. Možná se mě měla Enid zeptat na druhé straně baráku, jestli až tahle veranda dojde konce, jestli se budu chtít soukat do nevydlážděné nudle mezi dvěma třípatrovými domy. Volil bych raději cestu přes střechy, sklepem, skokem na ulici ze druhého patra nebo prostě jinou jednodušší formu sebevraždy. Nevím, kolik metrů jsem se mezi domy musel prodrat, je ovšem třeba takhle mezi námi dvěma přiznat, že jsem chvilkama měl slzy v očích a byl jsem rád, že Enid je v tom šeru mezi domy nemůže vidět. Jen si musím nenápadně otřít oči, až vylezeme. Jestli vylezeme. Hlasy se blížily rychleji, než já se sunul peklem a to vytvářelo nesnesitelný tlak v mém žaludku. Jak se blížil konec pekla, rostla jak má naděje, že už to skončí, jakkoli, třeba střelou nepřítele do zátylku, tak i mé napětí, protože, a to jistě sami znáte, že čím větší je naděje, tím větší je strach, že události ve váš prospěch selžou. ​ „Franku, pojďte“. ​ Enid už byla venku a mně chyběl sotva poslední metr. Vykročil jsem z úzkého sevření zdí a nadechl se obrazně i fyzicky. Na druhé straně průrvy se objevili čišníci z hotelu Ambassador. Jeden z nich ukázal prstem na mě a z prstu mu vyšlehl plamen. Enid i já jsme v pravou chvíli zahnuli za roh, aby mě střela z revolveru, to byl ten domnělý prst, minula o pár centimetrů a zavrtala se do zdi místo do mě. Enid táhla mně, já táhl kufr a číšníci s pokřikováním vletěli do úzké chodbičky mezi domy. Vzpomínka Nevím, proč jsem si zrovna během úprku uličkami Caracassu vzpomněl na Kate. Možná něco v očích Enid, táhnoucí mě spletí oprýskaných zdí, zídek dvorků, uliček bez tvaru a stylu, možná něco v těch očích, v té naléhavosti, v té barvě, něco z toho mi připomnělo Kate. Kate, která není mojí ženou a není ani ženou nikoho jiného. Kate, která ale je víc mojí ženou než ženou osamělou. ​ Pamatuju si, když jsem ji prvně uviděl. Její auto stálo na 32. ulici, stálo u kraje a odmítalo jet. Pršelo. Běžně nestavím u žen v nouzi, především proto, že nejsem ten typ, co si ví se vším rady. A ženy nepotřebují muže, který spolu s nimi uvízne v horách, rozběsněného psa ještě více rozběsní nebo lehce porouchané auto rozbije úplně. Přesně to jsem ovšem já. Zastavil jsem u okraje ulice, moje auto těsně za jejím, motor před usnutím lehce povzdechl, jako by tušil, že odteď se o mou přízeň bude muset dělit s někým dalším. ​ „Dobrý den, můžu pomoct?“ ​ Zvedla hlavu schovanou pod kapotou, vlasy promáčené jarním deštíkem, hořce ale ne negativně se usmála. ​ „Ráda. Vy tomu rozumíte, já totiž vůbec ne.“ ​ „Já taky moc ne“, přiznal jsem a její oči se rozšířily v mírném překvapení. ​ „Ani běžně nestavím u okraje ulice u neznámých žen, abyste nemyslela. Jen mě něco, asi prozřetelnost, přimělo zastavit a pokusit se, jednou ze sta pokusů by to mohlo vyjít, že ano, a já bych pomohl osobě v nouzi a přemohl bych na chvilku ten pocit, že jsem neschopný“, usmál jsem se taky hořce a taky bez negativního podtónu. Usmála se znovu, více mile než jinak a řekla, ať na to s ní kouknu. O deset let později si na tuhle chvíli naprosto nepatřičně vzpomenu několik vteřin poté, co kolem mojí hlavy prosviští kulka z revolveru v dalekém Caracassu. ​ Proběhli jsme třemi uličkami, ne tak úzkými jako neulička smrti, která ukrývala strkající se číšníky z hotelu Ambassador, když Enid vběhla dřevěnými dveřmi do domu nalevo. Sedm schůdků nahoru, plošinka, sedm schodů dolů a vyběhli jsme na ulici. Byla to ulice boční ale ne malá, stromy po obou stranách zakrývaly pohled na domy naproti. Přešli jsme ulici, já v jedné ruce kufr více sportovního než klasického ražení. Uvnitř kufru důležité dokumenty. Uvnitř Franka Downera neklid a spěch a touha být už doma u svých blízkých. Nebe se zakabonilo, mrak, který se rozvalil nad námi, dělal strašidelné obličeje, ústa tvořená světlejšími mráčky se křivila k jedné straně. Udělal jsem na něj stejný obličej, proč ne. Přešli jsme ulici, na druhé straně malá ulička, na jejím ústí malý fiátek tyrkysové barvy. Klíč, který se vynořil Enid z kapsy, vklouzl do zámku ve dveřích, my vklouzli do fiátku, Enid vycouvala podle mě až příliš rychle úzkou uličkou, na široký bulvár osvětlený úzkým paprskem světla, který vítězoslavně pronikl rozestýlanou peřinou kupících se mračen. Enid volantem otočila jako profesionál, čumák auta se nastavil po směru pruhu, ve kterém jsme se ocitli a vyjeli jsme. ​ Auto promočené Kate naskočilo, spíš díky náhodě než díky mému umu. Déšť se zklidnil, rytmus kapek, dopadajících na kapotu se zpomalil, až se skoro vytrácel, přišla chvíle rozloučení a jak bývalo mým zvykem, i chvíle malé nenapravitelné trapnosti a sebevýčitek. Skoro vždycky něco řeknu, něco, co se nehodí k dané chvíli, něco, co bylo myšleno jinak, něco, co potenciální pozitivum přesune do sféry minulosti a neskutečna. Tentokrát se to nestalo. ​ „Tak, díky,“ usmála se a všechno na ni začínalo pozvolna usychat, první paprsky, které vykoukly, započaly svou přirozenou odpařovací práci. Zaklapla kapotu svého skořicového Corvairu a položila na kapotu dlaň. Jemně jsem poklepl dvěma prsty na hřbet ruky položené na kapotě a řekl něco jako „Tak hlavně že se nám to povedlo“ a rozhodl jsem se odcházet. Byl už jsem dva kroky pryč a v hlavě pryč úplně, podle svého zvyku nevěřit ve šťastné náhody, když na mě zavolala, „Nechtěl byste se někdy vidět a říct mi o těch svých devadesátí devíti pokusech o provádění dobra, které se nepovedly?“ Myslela to vážně, od té doby jsem jí je všechny vyprávěl, i když jsem pak několikrát přemítal o tom, jestli to tenkrát vážně myslela úplně doslova. Enid jela ranním bulvárem svižně, ale ne nápadně rychle a dalo se věřit, že číšníci z hotelu Ambassador ztratili naši stopu. Držel jsem kufřík v ruce a až teď mi došlo, že nejsem připoutaný. Připoutal jsem se. Enid pustila rádio. Mraky sem tam propustily světlo, které přelítávalo po kapotě a palubní desce. Enid nemluvila, z rádia drnkala akustická kytara, mladý muž zpíval patrně zamilovanou píseň. „Enid, kam až jedeme, už jsme jim utekli, ne,“ přišlo mi, že už jedeme celkem dlouho. „Už tam budeme, pane Franku,“ řekla a dívala se pořád dopředu, jako by ani nemluvila na mě. Zatočili jsme doprava a já nevěděl, jestli jsme zatočili, protože jsem se o tom zmínil nebo proto, že už jsme opravdu dojeli, kam jsme měli. Ulička byla zase plná stromů. Enid vystoupila, obešla fiátka a zamířila do jednoho z mnoha stejných vchodů. Stejné plechové dveře natřené barevně na desítky způsobů vypadaly vpouštět majitele do garážových stání, ale šlo o levné řadové byty. „Pojďte, Franku“. Hned za dveřmi, ty naše byly červené, jste byli přímo v bytu, žádná chodbička, předsíňka nebo něco tak. Pokud jsem předtím měl pocit, že Enid je do mé záchrany nějak emočně zainteresovaná, ten pocit se teď vytratil. Dívka se chovala účelně, prakticky a bez známky zaujatosti. Splnit úkol. „Chcete kafe?,“ pod rukama se jí pohybovaly předměty, na konci kteréžto akce přistálo na stole kafe a miska s cukrem a lžička. Kafe jsem chtěl. Ranním bulvárem To kafe jsem usrkával asi tři hodiny. Muselo to trvat tak dlouho, venku se proměnilo počasí ze zakaboněné oblohy na prudký liják, pak vytrvalý déšť, pak najednou horké dopoledne, čistě zainteresované do vysoušení toho, co předchozí hodiny napáchaly. Možná jsem během toho usrkávání párkrát chvilku usnul, protože kromě počasí se něco změnilo i v bytu, jehož jsem se dočasně stal součástí. „Enid?“ Dvě tři vteřiny čekáte a pak se zeptáte znovu. „Enid, haló?“ Ozvěna v místnosti byla pramalá, spíš jsem měl pocit, že moje slova se vpíjejí do stěn. Snad abych se něčeho přidržel, aby mě ten byt nesežral taky. Posadil jsem se na gauči, na dně hrnku zbyla malá hnědá vychladlá loužička. Nikde nikdo. Zvedl jsem se a prošel do zadní místnosti. Ta scéna by byla komická kdyby nebyla tolik tragická. Zadní dveře do uličky mezi další malé domky byly otevřené, trocha mokra zasahovala až za práh dveří. V době, kdy jsem zrovna nedával pozor a soustředil se na svou tříhodinovou kávu, vešel tímto vchodem dovnitř jakýsi muž a zemřel. A osoba, která jeho smrt způsobila, zemřela také. Jednu z osob jsem znal, druhou nikoli. O smrti obou nebylo pochyb, došel jsem tedy okolo obou těl ke vchodu a podíval se opatrně oběma směry. Žádná střela, žádný křik. Dveře jsem zavřel. Zpátky v kuchyni jsem zkontroloval kufřík, byl tam. Pohledem z okna jsem zkontroloval fiátek, byl tam. Všechno na svých místech. Až na duše několika dříve živých. Co naplat. Asi vyrazím. Předtucha příchodu vracejících se kamarádů neznámé zemřelé osoby mě popoháněla k odchodu. Jo, bylo mi Enid líto, ač jsem ji skoro neznal. Myslíte, že umřela kvůli mně? Že byla dodneška bezúhonnou dívkou odvedle, vařící kávu postarším hrdinům, a pak se nešťastnou náhodou připletla do osudové přestřelky v zadním pokoji a já bych si to měl brát k srdci mhohem víc? Popravdě mě to vzalo docela dost. ​ Sympatický fiátek zajel za roh, mě ve svých útrobách, a společně jsme stoupali mírnou táhlou uličkou za domky, ze kterých jsem právě prchl. ​ „Franku, Franku, už bych to chtělo starej dobrej Novej York“, brblal jsem si víc sám pro sebe než pro fiátka, který vrněl do kopce a míjel barevné domky a pak jsem pustil rádio a protože to, co hráli, byla hrůza, zase jsem rádio vypnul. ​ „Ty by ses mi, kamaráde, docela líbil u nás doma, nepojedeš se mnou?“ Ani slovo. ​ Dojeli jsme nahoru, tam, kde ulička končila, a před námi se otevřela síť ulic, střechy domů si trčely k nově zamračené obloze jako podpatky bot obrácené vzhůru nohama. ​ Zaparkovali jsme se do boční uličky, odkud jsem měl výhled na všechny směry a strčil jsem nos do kufříku, uzmutého z trezoru v Modrém kladivu. Karmínové desky na mě vyplazily fotky, které zajímaly Erika Silvermanna a smlouvy o připuštění několika plemenných hřebců. U každé smlouvy byly fotky zmíněného koňského gentlemana a já se nemohl ubránit silnému dojmu, že divoch, kterého pojmenovali Sultan, má příliš mnoho společného s koníkem, kterému doteď nikdo neřekl jinak než Maximus. Ale kde tě najdu? Fiátek Do centra Prohrabával jsem karmínové desky skrz na skrz a hledal nějaké vodítko. Vodítko, kde jsi? Pousmál jsem se. Občas takhle žertuju s osudem nebo s realitou a čekám, jestli zareaguje. Většinou to neudělá, teď mě ale překvapila. Ne že by se tedy ozval hlas zhůry a řekl: tady máš vodítko, ty slepý člověče. Ale jinak to bylo skoro tak. Při prohrabávání fotkami a dokumenty mi na podlahu fiátka vypadla fotka, starší, trochu šedožlutá, s pokroucenými okraji. A na té fotce nebyl jediný zločinec, jediný ukradený kůň, zato na ní byl někdo, kdo mi byl dobře známý. Tedy od vidění. Tedy někdo, koho jsem myslel, že dobře znám. Prsty držící fotku se mi chvěly, jak se zbytek těla snažil vypořádat s náporem překvapení. Pousmál jsem se, tentokrát nervózně, doprčic, vůbec jsem nevěděl, co si o tomhle mám myslet. Na fotce s pokroucenými okraji byly stáje bez koní, malé letadlo a sice mladší ale zcela zřetelná a v té době ještě velmi živá a k tělu připojená hlava Smutnýho Peta. No to mě zabij. Radši ne. Ruce mi klesly a hlavou začly lítat myšlenky jako tryskáče na leteckém dni, jen ne v tak úhledných formacích. Byl Pete zločinec? Nebo klaďas? Jsou ty stáje tady v Caracassu? Koukám na fotku a na stájích je částečně vidět nápis s nějakým jménem. Varhanzel, Charmanzle. Starhazel. Něco tak. Musíš se, Franku, uklidnit. Čím víc si říkáte, že se musíte uklidnit, tím víc sami sebe upozorňujete, že něco není v pořádku a to je věc, která ještě nikdy nikoho neuklidnila. Myslel jsem, že se mi zavaří závity. Jakmile se mi zavaří závity, myšlenky vytečou na podlahu tyrkysového fiátka a už je nikdo neposbírá. Klid, Franku. Co by mohl Pete .. Klid, musíš se zaměřit na ten nápis. Na vysoké caracasské nebe přišlo další mračení ana přední sklo fiátka dopadlo několik kapek. Bral jsem to jako pobídku, posunout se dál. Dál v tomhle případě znamenalo dolů do centra města, které bylo přede mnou. Jednička, dvojka, zhoupneme se přes okraj času a prostoru a jedeme z kopce. Kapky počínající deště capají do zaprášených chodníků a lidé, kráčející za svými osudy se jim jen tak tak uhýbají, někteří si kapek ještě nevšimli a všimnou si jich, až dostanou první studenou kapku na obnažený krk. Fotka s mladým Petem leží vedle na sedačce, jedeme teď už ve třech, já, fiátek a Pete. A ještě odněkud z druhé strany vykukuje Enid, která je v autě cítit, svou vůní, svým pachem, svou nedávnou přítomností. Takže jsme čtyři. Člověk si pak aspoň nepřijde tak sám, když mu společnost dělá auto, mrtvá dívka a fotka dnes už také mrtvého barmana z newyorské hospody. Když si to dám takhle do souvislostí, už si zase přijdu trochu víc sám než před chvílí. Prší už trochu víc, lidi na chodnících už si jistojistě všimli a přidali do kroku. Centrum města mě spolklo jako malinu a já už se brzo budu muset rozhodnout, kde začnu s hledáním. První, co mě napadlo, byla telefonní budka. V budkách jsou seznamy a v seznamech jsou nejen osobní čísla, ale i firmy. Zkusíme (parta mrtvých a polomrtvých), jestli něco bude připomínat nápis na stájích. Zastavil jsem na malém náměstíčku stranou od hlavního proudu. Telefonní seznam byl velký jako pytel cementu. Tedy hlavně těžký. K zadní stěně budky připoutaný řetízkem. Pochybuju, že by tenhle náklad někdo toužil ukrást a utíkat s ním kamkoli. Opřel jsem pytel cementu o samotnou krabičku přístroje a doufal, že ji to neutrhne a ta mi nespadne k nohám. Někdy něco musíte hledat několik dní a jindy vám řešení spadne samo do klína. Myslíte jako ta fotka s Petem? A že druhá taková rychlovka od pánaboha by byla příliš mnoho štěstíčka najednou? Však taky jindy si to člověk vybere na druhou stranu a to ale neříkáte, jeejee, ten má ale smůly najednou. To řeknete jo, takhle to bývá. Když průser, tak na velkou hromadu. No prostě jsem našel hned to první jméno, které mi přišlo, že by na fotce, rozmazané věkem a prachem mohlo být. Varhanzel. Bylo to tam. Stáje a dostihové závodiště Varhanzel. Huhuu. Raději jsem zkoukl i další možnosti, ty tam ale nebyly. Mapa města byla hned nad přístrojem. Trochu rozmazaná a na místě jednoho náměstí byla nalepená žvýkačka, ale tam jsem zrovna nemířil. To by bylo. Chvilku jsem zůstal stát v telefonní budce a déšť zvenku bušil do jejích třech prosklených stran, jako kdyby mě ostřelovali vojáci nepřítele. Obrazy věcí pohybujících se za sklem se rozmazávaly jako po požití nějaké drogy a jediný zřetelný a jasně ohraničený svět tak v tuhle chvíli byl uvnitř telefonní budky. Otevřel jsem dveře a doběhl do fiátka. Pokud jsem si správně zapamatoval polohu stájí, pojedu na místo určení minimálně třičtvrtě hodiny. Malý JO Jak se tak posouvaly domy po obou stranách ulic, po kterých jsem jel, začal jsem se ztrácet ve vzpomínkách, které jen natolik ponechávaly mému soustředění prostor, abych jel dál a vnímal provoz a přitom se mohl přesunout v čase a prostoru jinam. Myslím, že mě vzpomínky zkoušely přetáhnout aspoň na malou chvíli domů, už se mi stýskalo, normálně mi nevadí někde pobíhat, nevadí mi se ani někam podívat na výlet, ale pak se rád vrátím domů ke svým a ke svému. Taky už jsem nějakou dobu neposeděl v příjemné hospůdce, nedal si pivko nebo skotskou, nebo bourbon, nebo bloody mary, prostě něco. Vzpomněl jsem si na Josepha Lanleyho, každý mu říkal Malý Jo. Jo měřil asi 205 centimetrů a mě na něm vždycky fascinoval neskutečný klid, který z něj vyzařoval. Možná to nebyl ani tak klid jako rozvážné pohyby i mluva, možná to všechno souviselo s jeho vysokou postavou. Než informace o pohybu nebo nějaké souvětí proběhlo po svých drahách uvnitř malého Jo, chvilku to trvalo. Ale nebyl hloupý, jen neměl potřebu spěchat. Jednou jsme takhle dorazili do malého městečka na východním pobřeží a náš truck vydal při zastavení chrchlavý zvuk, poposkočil a sice zůstal stát, kam jsme mu určili, ale měl jsem dojem, že až budeme chtít odjíždět, žádný další zvuk nevyjde a auto se z tohohle místa už neodlepí. „Říkám ti, Jo, ten truck je mrtvej,“ mrknul jsem spiklenecky na obrovského chlapíka vedle na sedadle řidiče. Vzadu smrděly ryby, což byl úmysl. Frank Downer, tedy já, a Joseph Lanley, tedy Malý JO, vezli náklad zbraní jednomu šikmookému chlapíkovi a ryby byly jednak zboží, které jsme vezli, tedy naoko, a jednak smrad z ryb měl být psychologickou bariérou pro případné kontrolory. „To dá“, zabručel Jo a zřejmě tím myslel, že náš vůz svou cestu zpět zvládne. Snad. Pokrčil jsem rameny, Malý Jo si vždycky věděl rady. Zabouchli jsme za sebou závan smradu a ťukli do dveří šikmookého chlapíka. Nebyli jsme tady poprvé, takže nás nepřekvapilo delší čekání, Šikmookej, jak mu v duchu familierně říkám, pořád vdechuje nějakou bylinu a ta způsobuje, že je ještě pomalejší než můj řidič s velkýma nohama. Dveře se otevřely na pět centimetrů a řetízek na dveřích se blýskl proti slunci. Malý Jo bouchl do dveří a chlapík za řetízkem se svalil na záda jako brouk, do kterého šťouchnete klacíkem. Brouk se hned nezvedl a Malý Jo nevím kdy chytl do obou paží židli, stojící hned poblíž dveří a vší silou jí majznul brouka přes celé tělo. Moje oči si teprve přivykaly prostředí uvnitř místnosti, ale Jo fungoval jako tichý, těžký ale ne těžkopádný stroj na řešení akutních problémů. Rozhlédl jsem se po místnosti a teď teprve jsem si všiml rozházených věcí všude kolem, rozbitých hrnků, potrhaných závěsů okna vzadu do dvora a teď už i Šikmookého, ležícího v jeho obvyklé květované košili vzadu u dřevěného lůžka na zemi. Nepůsobil živě a jak jsem tak koukal, náš hostitel Brouk taky ne. „Jo, už ho nech“, vyhrkl jsem směrem k mlátičce. Už to nebyl úplně pěkný pohled. „Nemají tu něco k pití?“, vypustil jsem otázku do vzduchu víceméně sám pro sebe a rozhlédl se. Dveře, kterými jsme, ehm, vešli, jsem opřel tak, aby nebylo na první pohled vidět, že bylo použito násilí a už jsem se hrnul k policím, kde jsem tušil chlast. Nejsme úplně alkoholik, ale pití vážně můžu, zvlášť ve vypjatých chvílích a tohle uznáte i vy že vypjaté bylo celkem dost. „Jo, jak jsi věděl, že to není Šikmookej?“ „Kdo?“ Nedošlo mi, že mu tak říkám jenom já. „No tenhle,“ a mávl jsem rukou na nepěknou směs biologického odpadu na zemi, fuj. Malý JO působil, jako že zvažuje odpověď, ale já věřím, že odpověď už dávno letěla předlouhými drahami směrem k příjemci. „Žádnej čoud“. Řekl ta dvě slova tak samozřejmě jako by odpovídal na otázku, jestli hranolky nebo ne. Viděl, že nejsem nejrychlejší. „Vždycky čoud, dneska ne“. Jo takhle, docházelo mi to. Malý Jo nepředpokládal, že Šikmookej začal se zdravým životním stylem a př otevření dveří a nepřítomnosti kouře odhadl velice svižně situaci. A náš hostitel neočekával tak prudkou inteligenci, a tak prudké otevření dveří už vůbec ne. Vzhledem k tomu, co jsem viděl, připodobnil bych to k stádu krav, vrazících najednou do ohrady nebo k tornádu trhajícímu střechu stodoly. Doufám, že dlouho netrpěl. „Co s těma rybama?“ Přemýšlel jsem zase nahlas. Malý Jo právě velkým trhnutím vyškubl ze zdi malou pokladnu i s kusem cihly, zachrastil s ní a vycházel ze dveří. Náklad jsme vyložili, jako kdyby se nic nestalo a já pro jistotu udělal fotografii místa činu, kde krom spouště bylo vidět i vyložené zboží. Třeba to po nás jednou někdo může chtít. Když jsme startovali před půl hodinou chcíplý truck, samozřejmě jen lehce zakašlal a vykašlal se na nás. Malý JO a Frank Downer kráčeli pěšky a zdviženými palci stopovali směrem k New Yorku, v jedné bedýnce, která smrděla rybami asi nejméně malou železnou pokladnu plnou peněz. ​ Takhle jsem vzpomínal na Malého Jo cestou ke stájím pana Varhanzela, nejspíš proto, že někdo s tímhle nadhledem a silou by se mi tady v té tramtárii zatraceně hodil. Když jsem dojel na okraj města, zástavba se začala zvolna proměňovat. Zvolnil jsem proto kvůli dešti už tak dost pomalou jízdu a nakonec, když kolem mě vykukovaly z deště spíš nízké podlouhlé zemědělské stavby než městské domy, jsem raději zastavil. Fiátka jsem zaparkoval za rohem hlavní cesty a vylezl ven. Pršelo už méně, ale pořád dostatečně na to, abych měl mezi cáry deště a šedí mlh nebo páry pocit, že nejsem snadno na očích. Díky počasí taky tolik lidí neběhalo venku, ale sem tam se někdo mihnul. Ušel jsem napříč pěti ulicemi a zástavba začala být vyloženě dostihová. Stáje, kůlny, garáže, valníky s hnojem a jiným materiálem, pěšiny, kudy byli koně voděni mezi budovami, stará sedla, na zdi visící podkovy. Množství malinkých i větších staveb mi dávalo větší naději projít areál nepozorovaně, než kdyby sem vedla jedna příjezdová cesta, kolem zeď a u brány by seděli čtyři chlápci s palnými zbraněmi. Nicméně brána tu byla a i přes nečas byla vidět poměrně z dálky. Veliký nápis Varhanzel přes celý oblouk brány vítal návštěvníky. Prošel jsem celkem klidně pod branou. „Hola! ¿Qué estás haciendo aquí?“ Někdo na mě promluvil, safra. „Hola señor“ Zase na mě mluví, zkoušel jsem přidat do kroku a dělat, že v šumění deště neslyším. „Seňor!“ Přidal do kroku a už byl skoro u mě. Moje nohy ještě pořád šly, ale moje hlava už zvažovala situaci a možnosti jejího řešení. Vzdej to. Vzdej to. Ještě pořád jsem šel a „seňor“ už mi pokládal ruku na rameno. Otočil jsem se s překvapeným výrazem v obličeji, jakože až teď jsem si všiml jeho přítomnosti. V jeho mokrém obličeji na vteřinu převládla úleva a porozumění. Byl to starší muž a bylo mi ho líto. Ale nebyla jiná možnost, alespoň ne rychlá a bezpečnější než řešení, které jsem použil. Stáli jsme u malé zídky, za kterou se za dvěma křovíčky skrývala dlouhá úzká ulička mezi dvěma stájemi. Přikročil jsem k „Seňorovi“, vzal ho kolem ramen, jakože jsme kamarádi, byl z toho pochopitelně vteřinu nesvůj a chtěl se z mého objetí vyvléknout. Moje objímající ruka ovšem upevnila svoje sevření a jako krajta rdousí svoji kořist, zužovala i moje paže průchod vzduchu dýchacími cestami toho dobrého muže. Chce to určitou dávku zkušeností držet stisk dostatečně dlouho na to, aby rdoušený ztratil vědomí, ale dost krátce na to, abychom ho nezabili. A to jsem nechtěl. Mužík klesl k zemi a o vteřinu déle jsem ho pustil úplně. Podle pohybu v jeho pádu poznáte, jestli ztrátu vědomí jenom hraje, nebo ne. Pomocí jeho rukávů od košile jsem mu svázal ruce za zády a odtáhl ho do uličky. Déšť ještě stále milosrdně zakrýval většinu tichého dramatu a já se jen zběžně rozhlédl, jestli někdo další nebyl poblíž. V každém případě bude nutné se teď pohybovat svižně. Mužík se dříve nebo později probudí a i se ztíženými možnostmi pohybu se nakonec dostane k někomu, kdo ho rozváže a vyslechne si, co se mu přihodilo. Nebo ho ještě rychleji někdo najde ležícího na zemi a místo zachraňování vzburcuje nejdřív strážce dostihového závodiště. Závodiště

O mně Píšu romány stylu private eye novel, tedy o soukromém očku, nevím, jak moc je Frank Downer mnou na papíře, každopádně promítám do něj spoustu ze svých postojů i charakteru, tak asi jo. Taky píšu sci-fi, ale mám rád, když romány působí fajnově béčkově, ale mají hloubku, aby si čtenář pohodově běžel textem a sem tam byla věta, která ho pošťouchne zamyslet se. Ale nic rušivýho. Knížka má především bavit, a až pak nutit k zamýšlení. Ale ani jednoho bych se nevzdával. A pak taky píšu "Gurmánku". Je založená na reálných situacích, stylem více fejeton než co jinýho, humoristický fejeton? Stejně je to ale na pozadí výpovědí o naší době a lidských charakterech a naší současný společnosti. Taky píšu básně. Některý jsou fakt dobrý. Některý fakt ne. Home is home O nás Nová stránka How to live with a gourmet Frank Downer Příběhy ze střech SCI-FI Poetry Nová stránka Search Results Blog More

Rodium Garth I drank a decoction of the night and found myself on the planet Rodium Garth for the sixth night. There is always a risk that you will not return. There is always a risk that you will not want to. Mushroom trees grow into the sky, and you, as soon as you appear in the area of the fungus, must immediately climb up, otherwise you risk being eaten by something that may not necessarily be bigger than you. I climbed up with growing relief that no one would bite my ass today. My fingers had already trained, so that the depressions on the bark of the mushroom tree were expertly caught. I was happy with myself. A flying dragonfly occasionally walked overhead in the purple sky, buzzing like a small private helicopter as it measured about two meters. Dragonflies are not dangerous. Dangerous are the stars, their luster, the smell of mushrooms, infinitely sweet and intoxicating, and most importantly, the feeling that this world is exactly what you need. As I said - there is always a risk that you will not want to go back. I had already climbed quite high, and despite my new confidence that I could hardly reach next door and fall down, my head spun slightly from that height. One red-and-blue dragonfly was flying around, and as I swayed, it turned a slight twist in one of her eyes to tell me that she had noticed. With a slightly sweaty palm, I clung to the bark more firmly and caught my fingers more strongly in the hollow of the bark of the fungal tree. I looked into the distance. Firstly, because looking down didn't do me any good from now on, and secondly, because for the first time today I dared to go so high and look into the distance provided the necessary orientation. During past visits to the planet, I tried to travel on earth. When you walk through two meters of grass and the shrubs have roots like cables swaying in slow motion for a while below the surface, for a while above it, you don't know where you're going. You don't know who's after you. You don't know if he wants to tap your shoulder in a friendly way or make dinner out of you. And any injury from the planet Rodium Garth will be reflected at home on Earth. And you don't want that. I should mention since the decoction of the night. It sounds like a name for a magic potion and, in fact, something like that in terms of consequences. It used to travel to another planet in a can of jets, it took a long time, you got old during it, here and there the can burned under your ass and so on. Then it turned out that you just need to find the exact coordinates (very accurate) and create your fingerprint in that place. You are lying at home in a box (for a nice meal), you drink a potion (also for a meal), it will help you to print and you are already there. Of course, you have your body there, but it's only the second variant. Like when you copy a file with the same name. Same file, same data, same name, just a small one at the end of the name indicating the number of variants. I stood on top of one of the mushroom trees. I held on to the branch and looked into the distance. Why should humans climb alien planets, you ask? You ask well. Firstly, there is often a desire for adventure, you are bored at home, you want a slightly different safari than just kangaroos and hippos, or there may be a profit behind it. On a planet like this, you get something that is bought with us for a lot of money. And because trips outside cost too much money, you have to be a big rich man on such a trip, and your chances of being even richer increase considerably. Or save for a few trips and hope that you will be lucky and you will secure yourself for a few miserable years ahead on our miserable planet with miserable neighbors in a miserable suburb. This second option is my case. I look into the distance looking for mountains. There are lakes in the mountains and in some ponds you can find a decoction of the night. He, as you already know, works on journeys between planets, not just here. If you manage to survive and take one home, you're a happy guy. So, now you know the main thing. Despite considerable clouds, the mountains appeared in the northeast. With a little luck, I'll get to them by moving in the crowns of mushroom trees and I won't have to go down a short distance. It will definitely be the last attempt for today, the potion supplies are getting thinner for me and also the box I am climbing into today has become too popular due to the fact that we have achieved several decent successes in it. When I get back today, I'll disappear and find another place. You have to do this once in a while so you don't wake up dead once, hehe, so to speak. Mushroom trees stand on their own, forming an interconnected united organism, holding their shoulders and leaning slightly when the wind pushes into one of them, balancing the imbalance of any of them. Underground, they form root communities, networks, not unlike the structure and complexity of the composition of the human brain. It is said that they communicate with each other through their fungi, and when one is in danger, the others warn him with a system of excitement, and then you stand on a branch of one of them, you want to cut a branch that seriously interferes with you and suddenly another branch marries you like an adult's arm. man, he hits you in the face with the hook of a seasoned sailor and you rush to the ground like a 90-pound corpse, at least in the future. After looking around which way to the mountains, I had walked for a good twenty minutes at a height of about forty meters above the ground, hoping to achieve the desired wealth today. I've already talked about the danger of injuries that will happen to you here on Garth and their connection to your real body on Earth. Do you know what a serious trouble is? We don't have some animals, plants and other monsters on Earth, so if something like that bites you in your hand, for example, you can hope that the poison is similar in its venom to one of our snakes, or you can hope that it will help you if you get your hand over the wound. and the poison will not spread. So then you rush home, scream for help and hope. What struck me, however, is a familiar thing. Familiar, but not pleasant. The tongues look like a tongue without a body, so they have a meter long, stick to the stem of the fungal tree, change color according to their temporary host and wait. They are waiting for someone named Jimmy Ryder, for example, and when that person walks by, like a strained leech, they slap on the bare part of their body, they immediately attach themselves to your skin, they immediately burn the place and start sucking the slightest electrical impulses from your body. On the one hand, it burns like a pig, and on the other hand, you immediately start to miss your electrical impulses. Here your foot does not listen, that hand, that eye looks where it has looked before and does not move. In addition, our human battery is not infinite, and we certainly cannot afford to power a space bastard at our own expense. Fortunately, by the time the space travel by imprinting took place, enough people with tongues on Garth had had the honor, so it was discovered that his willingness to receive electrical impulses was limited to much smaller doses than such an electric baton, for example. So if you don't faint in pain during his attack, you pull out your electric weapon, swing one behind his ears, well, somewhere, and he'll go. You will have a red spot on your skin for a few more days, which burns like hell, but it will pass. That's exactly what happened to me, in the college of an eight-story barracks, he swung me in my right hand, which I usually pull out all my weapons with, my hand stopped listening in an instant, the bastard fed on me, and fainting tried me. With my left hand in the half-seat, I rummaged in my right trouser pocket and drew my weapon. Saliva dropped from my mouth, I've never heard it happen before, and it wasn't very pleasant. Flashes like a pilgrimage, I felt sick if I fell down, I'll be porridge, I'm in trouble, I think I have a truncheon and I'm shooting at a monster, but I wasn't sure, I'm losing consciousness, I don't know for how many seconds or minutes, I'm sure that when I open my eyes, it was already dark outside. I don't have a bastard on my hand, I have a stain. The baton was nowhere, probably falling into the green abyss below me. But it's not good. So either rush home to Earth, or go down and look. Well, what do you think I did ?! Before I tell you how I climbed down, let's talk about what it looks like on Earth, if you don't happen to know it. Earth is a planet in the solar system, here and there the mainland, around the sea, inhabited by idiots. Ever since we came down from the trees, we've been doing everything we can to get back there. We all want something. Those who have nothing want to have something. Those who have a little want a little more. Those who have a lot do not know that they have a lot, so they are automatically placed in category 2 and want to have more. A modest profit can be achieved through cooperation. A good profit can be made by violence. At least that's how humanity thinks. And so the history of mankind is a history of thrashing through the fingers, through the mouth and stabbing in the eyes. By the last historical reversal of these wonderful inhabitants of the planet, two thirds have been lost and the planet has rested a little. And because the planet, nature, or providence is infinitely clever, she gave someone with glasses the idea of getting people to another planet. She probably thought for good, not just for trips, but it will come one day. I climbed down the trunk of a mushroom tree to find my lost electric baton in combat. I could have returned home. No baton, no potion, no mood, hehe. But I don't like doing activities that don't pay off at all. The new baton costs a fortune, we've already talked about the decoction of the night, and everyone doesn't like to lose their temper. It is a fact that climbing down to the ground can also bring some losses, including the highest one. But that's how you go about it. Fortunately, I found the baton only two stories below me on a wide branch. He did not sink to the bottom. Yay. However, the delay flew two floors below, which brought me an overrated benefit. Due to the unexpected movement downwards, I saw movement between the floors of the plant awnings, roofs and roofs. The sizes of a man who, however, are not on Garth, except for visitors. And there can be only a limited number of people on a planet at a time, due to the overall energy transfer between the planets. However, other adventurers may travel elsewhere than at Rodium Garth that. Well, the providence made it up. So I could see a man downstairs, but few people would walk down the ground. Or they could be pogonni. We only recently discovered Pogonny. We send a scientific review from Earth once a month. This means that we will send a team of inspectors to find out what happened to the people who did not return from the planet. Nice work, yes. Sometimes it's boring, they find broken idiots fallen from a mushroom tree or other high-rise plants, other times they find idiots with whom the tongue drank all the electrical impulses lying somewhere behind a tree, with the expression of a switched-off machine. Or they will find creatures roaming aimlessly, moving on all fours or bellies, with the blank gaze of a village jeliman. Pogonni probably doesn't think badly at first. They imitate their victim in size, shape, movement. It's a kind of cluster of cell clusters, I'd like to write unorganized, but it's not true. Pogonni are driven by a strong, hungry desire. Such a strong desire to be you when they take you away from you. After they gather into your shape, they travel behind you in your movement, along your path in your direction, and when you are not careful, they approach you and try to merge with you. In doing so, they will take away your personality, your soul, your intelligence, leaving you with a wandering box with no content. Isn't it death or is it?

Dílo Pokud se chcete dohadovat, zda je důležitější autor nebo dílo, klidně tu hru hrajte. Já myslím, že nemůže jedno bez druhého existovat. Ano, myslím tím nejen dílo bez spisovatele, ale i spisovatel bez svého díla. 01 Frank Downer Nádherná béčkovost v příbězích soukromého očka, víc vtipu a krásy než krve, víc impresionismu než realismu, psáno z první osoby, klasická private eye novel. ke knihám: klik na obrázky 02 Project Name This is your Project description. Provide a brief summary to help visitors understand the context and background of your work. Click on "Edit Text" or double click on the text box to start. 03 Project Name This is your Project description. Provide a brief summary to help visitors understand the context and background of your work. Click on "Edit Text" or double click on the text box to start. 04 Project Name This is your Project description. Provide a brief summary to help visitors understand the context and background of your work. Click on "Edit Text" or double click on the text box to start.

Pepe, Lola a Bubu a Vlak plný zlata úvod do celičkého problému aneb jak to všecko začalo Bylo zdlouhavé pondělní ráno, všechno v ulici se předhánělo v barvách a Pepe Goyle měl zase svůj den. Kopal do kamínků, které se mu připletly pod nohu a tvářil se, jako by se všechno na světě spiklo proti němu. Všechny ostatní děti byly samozřejmě ve škole, učily se a prázdné místo v poslední lavici jim nepřišlo ani trochu divné. Pepe totiž míval svůj den dosti často. Dnešní den byl ale obzvlášť nepodařený. Včera večer se korpulentní teta Vilemína nějak dozvěděla o tom, kdo minulý pátek panu řídícímu potřel židli ve třídě lepidlem a kvůli komu museli přijet do školy hasiči a pana ředitele od židle odpojit. Dětem přišel vzteky rudnoucí a žloutnoucí pan ředitel legrační, jen dvěma chlapcům ne. Těm přišel přímo k popukání. Pepe Goyle a Bubu Siva se mohli potrhat a k dalšímu smíchu se ještě ponoukali, když se zoufalými obličeji předváděli pana řídícího,jak se s rukama zapřenýma o židli snaží od přilepeného sedátka odtrhnout. Tetě Vilemíně už to tak legrační nepřišlo a vzhledem k tomu, že při následném vyšetřování kdosi prozradil, že lepidlo na židli dal jakýsi trochu silnější bílý chlapec a černý Bubu tak nepřicházel v úvahu, tetina vařečka měla před víkendem hody. Pondělní ráno proto bylo bolavé a Pepe ani trochu netoužil celý den poposedávat a všelijak se kroutit, aby zmírnil své utrpení. Daleko horší však bylo to, jak výprask zasáhl jeho citlivou dětskou duši. Přestože to byl už asi padesátý výprask v tomto měsíci, Pepe měl pokaždé pocit, že se mu děje něco nespravedlivého, a že za takovou chvilku (asi 2 hodiny) legrace, to bylo příliš. Pepe byl za školou. O pár ulic dál ležela v posteli drobná dívka. Z pod peřiny jí vyčuhovala jen hlava se dvěma dlouhými copy a drobnýma živýma očkama. Lola Banksová také nebyla ve škole, ale její svědomitá povaha by jí nedovolila něco takového připustit, kdyby k tomu nebyly obzvlášť silné důvody. Těmi důvody byla dle mínění lékaře chřipka, která se v barsindurském okrese rozmohla rychlostí, s jakou jen Pepe dokáže sníst velikánský vdolek, podle Loly byli těmi silnými důvody její rodiče. Maminka, stejně svědomitá jako Lola, je už deset let uznávanou právničkou a nebýt jí, byl by Pepe asi už dávno v nějakém vězení pro děti. Lolin tatínek je zvěrolékař, což zase děsí malého Bubu, protože mu doktor Banks kdysi řekl, že když bude zlobit a kamarádit s Pepe Goylem, použije všechny ty své hrozivé nástroje a udělá z Buba malého černého pejska. Lola tenkrát černouška uklidňovala, že nic takového není možné a Bubu dělal, jakože to samozřejmě věděl, ale vždycky, když byl u Banksů na návštěvě a doktor Banks se na něj naoko zle podíval, dostával Bubu mírný tik do své černé tvářičky. Bubu byl jediným z naší slavné trojky, kdo se dnes mučil ve škole. Pan učitel Renkelk jim zaníceně vyprávěl o tom, jak vznikala pohoří a rozplýval se nad všelijakým vrásněním a zlomy zemské kůry, ale Bubu se tvářil,jako by před ním pobíhala smečka šílených zubařů. Představoval si své dva kamarády, jak se buď povalují v měkounké posteli nebo se potulují na čerstvém vzduchu a nakukují do přeplněných výloh jedné z barsindurských cukráren. Nebyl vůbec daleko od pravdy. Pepe Goyle právě s obrovským přemáháním držel sám sebe, aby se skrz velikánské sklo nevlámal ke všem těm kremrolím, dortíkům s agarem a hlavně….. a hlavně k veeelikanánskému čokoládovému dortu uprostřed výkladní skříně. Veledort sice hlídali dva marcipánoví vojáčci, ale Pepe byl přesvědčen, že by jistě byl po několika minutách boje s jejich marcipánovými ručnicemi sladkým nejsladším vítězem. Lola právě pila svůj čaj s citrónem a šklebila se na celý svět. Mnohem raději by teď byla ve třídě a sledovala úžasného pana učitele, jak rukama do prostoru vyčarovává obrovská pohoří, mohutnými pohyby svých paží pokrývá mořské dno nebo poskakuje po třídě ve snaze uniknout žhavým jazykům pravěkých sopek. Místo toho tady leží a jediné co může, je opakovat si své oblíbené vzorečky z matematiky. Bude to všechno muset dohonit. Zato Bubu právě strašlivě trpěl. Šedivá paní Starlikeová, učitelka angličtiny, se pomalu všourala do třídy, přezíravým pohledem přehlédla celou třídu jako obilné lány a když jí padl pohled na Buba, zatvářila se jako by právě prožila nejhorší otřes svého života. Vždycky mu říkala: " To, že jsi černý mi nevadí, ale to chování, chováš se jako černé prasátko v obilném poli". Paní Starlikeová všechno přirovnávala k obilí, jedla jenom různé formy obilí, chodila jako polosuchý obilný klas a na všechny lidi se dívala jako na obilí. Jenom Bubu byl pro ni malé černé prasátko. Paní Starlikeová Buba neskutečně štvala. Zbytek dopoledne proběhl pro všechny tři naše kamarády v podobném duchu. Pepe se toulal ulicemi a léčil si svou zraněnou pýchu sněním o pojídání všelikých laskomin. Lola seděla na posteli a zoufale se dívala směrem ke škole, kde se v každém okamžiku ztrácelo v nenávratnu něco z nepřeberného množství jedinečných vzdělávacích zážitků a poučných chvil. No a Bubu, kterému už došlo, že dnešek si protrpí sám, se uzavřel do sebe a svým oblíbeným nožíkem vyrýval do lavice šifrované vzkazy pro hosty z cizích galaxií, aby ho vysvobodili z jeho nelidského utrpení. Stará cikánka, aneb osud je osud Když zazněl toho dne poslední školní zvonek, pelášil osvobozený Bubu ven ze dveří jako o závod. "Huráááá" křičel na celé kolo a paní Starlikeová, která v té době zrovna měla dozor na dvoře, se za ním hněvivě dívala a myslela si něco o zkaženém klásku. "Hej," zaznělo polohlasem hned za kamennou zídkou školního dvora "tady jsem". Bubu hodil tím směrem okem a tam pochopitelně uviděl od čokolády upatlaného Pepeho. Ten na Buba mával zašpiněnou rukou a nebylo pochyb o tom, že Pepe se zase někde živil. "Týýý jo, cos zase jed?" nedalo to Bubovi a táhnul přitom vykrmeného kamaráda dál od školních pozemků. "Proč myslíš, že sem něco jed" tvářil se Pepe, jako že nechápe. Malá kudrnatá hlavička se zavrtěla a úsměv na její tváři naznačil, že podobnou odpověď bylo možné čekat. Za neustálého pošťuchování se postupně ztráceli z dohledu školy a smáli se a střídali se v kopání do plechovky od limonády. "Kam vlastně jdeme?" zajímal se Bubu. "Nevím, přece ještě nechceš jít domů" zeptal se a zároveň odpověděl Pepe "nebo se pletu?" Odpolední slunce ještě stále poměrně silně hřálo a mírný větřík popoháněl po zaprášené zemi šustící uschlé listy stromů, kolem kterých zrovna šli. Kluci neměli žádný cíl a přesto se toho dne mělo něco stát. A tak se to radši stalo hned. "Áááá, panáčku, ty seš ale pěkně vypasenej a podle tý čokolády, co máš všude, kam oko dohlídne, bych řekla, že se to hned tak nespraví" ozvalo se najednou posměvavým tónem ženského hlasu vedle nich. Zastavili se. Pepe šťouchl loktem do Buba a jemným posunkem mu cosi naznačil. Upřeně se dívali na starou cikánku. Měla vlasy, které musely být kdysi velmi černé,ale teď už šedé prameny vyhrávaly svůj boj, svázané červenou gumičkou do culíku a pestré oblečení z ní dělalo spíše kouzelnou babičku, než jedovatou pouliční prodavačku vyšívaných deček. Pepe a Bubu se dívali té paní pořád do očí. Koukala na ně a překvapilo ji, že na její poznámku vůbec nereagovali. Pořád jí zírali do očí. "No, co koukáte," vyštěkla na ně "to jste ještě neviděli ženskou prodávat zboží?". Nepřestávali. "Tak hele, nevočumujte tu, a vypadněte, jistě vás už doma shánějí." "Neshánějí" ozval se Pepe a Bubu se hrozitánsky rozchechtal, ukazoval na Pepeho a vykřikoval "Prohrál prohrál, promluvil…" Pepe se nesmál a zcela vážně řekl té paní, že jsou oba úplní sirotci, a že je tedy opravdu nikdo neshání. Že si, když je teplo, vydělávají na živobytí česáním ovoce či jinými příležitostnými pracemi a v zimě, že takovým starým paním jako je ona pomáhají třeba sekat dříví nebo dělají něco podobného. Bubu přikyvoval a válel se přitom po zemi v křečích od smíchu. Mezi výbuchy smíchu bylo občas slyšet úryvky toho, co by rád řekl, ale přes smích mu to nešlo. Takže to znělo jako: "Jabka… chichichi… a vař… vaříme….. a cháá… můj bože…. guláš…. jezdí.. jezdíme .. s kami…. huuu .. s kamionem … haaa) Cikánce došlo, že si z ní dělají legraci, ale nehodlala se s nimi pouštět do delších soubojů, věděla, že takovíhle kluci mají v zásobě milióny fórů. Převedla tedy řeč jinam. "Co kdybych vám chlapci, když jste takoví chudáci, přečetla z ruky osud, abyste věděli, jestli vás náhodo nečeká nějaká hvězdná budoucnost?" Kluci přestali blbnout. O tom, že cikánky hádají z ruky už slyšeli, ale bylo to poprvé,co se k nějaké opravdové přinachomítli.A byla by škoda kvůli legraci přijít o tuhle velkou šanci, která už se zase nemusí dlouho naskytnout. Bubu se přestal válet a stoupl si. Ženština vzala Pepeho ruku, se slovy "Aby bylo vůbec něco vidět" mu ji otřela od čokolády kapesníkem a posadila ho na malou stoličku naproti sobě.

Brotherhood The text of this book is already written in its entirety, I just didn't throw it here yet. Dětský svět ještě do určité doby nebývá natolik svázán s realitou, kterou mu vnucuje svět dospělých, že si zachovává vjemy, obzory a možnosti, později už nemyslitelné. Věci, kterým uvěříte, že skutečně existují, tvoří váš svět, stejně jako činy, v naší racionální realitě neproveditelné, dokáže mozek neovlivněný našimi "pravdami", neodsoudit předem k nezdaru. ​ Chlapcovy oči se upřeně dívaly do prázdna, jako by tam někde vepředu visel ve vzduchu bod, o který se lze opřít a zcela mu důvěřovat. Šestileté tělíčko spočívalo v pozici malého sedícího jogína na hrubě otesané prkenné podlaze na půdě starého městského domu. Začouzeným kulatým okýnkem ve štítu a škvírami v neudržované střeše vnikal dovnitř kromě růžovohnědého podvečerního světla i nenechavý vítr, pohrávající si se sukněmi, halenkami a ošoupanými kalhotami na šňůrách, natažených přes šířku poměrně velké, jinak opuštěné místnosti. Chlapcovy rysy byly uvolněné a myšlenky na nemilosrdný svět venku zmizely ve vesmírném prostoru daleko odsud. Tak jako už mnohokrát předtím ho přivedl instinkt sem nahoru zapomenout, uniknout, osvobodit se. Úkony, které prováděl, byly nenucené, přišly jakoby samo sebou odkudsi z hlubin srdce, které pokud posloucháme, dokáže nám vždy dobře poradit. Zavřel oči. Nechával vzduch pomalu proudit nosními průduchy a vnímal tento proudící vzduch jako samostatnou entitu, jako zhmotněnou přírodní sílu, kterou teď používal ve svůj prospěch. Proudící vzduch mu pomáhal oddělit jeho tělo od vnějšího světa, od reality příliš neúnosné pro malého kluka, který si, ač to nebyla tak úplně pravda, přišel častokrát na všechno sám. Odděloval své tělo od pomalu chladnoucího vzduchu kolem a cítil se báječně silný. V oblasti srdce se mu rozhořel oheň. Oheň nádherně ochromující všechny končetiny a vysílající silnou energii ne nepodobnou energii elektrické do řečiště žil, a naplňující zavřené oči neviditelným světlem. Světlem nové budoucnosti. Světlem bez stínu. A v tom okamžiku si chlapec beze strachu uvědomil, že se vznáší asi 30 centimetrů nad zemí. Přes uvolněnou a soustředěnou tvář přeběhl poprvé po dlouhé době nepatrný úsměv vítězů. Kapitola první - Otec James Pollock si o sobě nikdy nemyslel, že je zbabělec. Teď stál před nočním barem nejspíš nevalné pověsti, ruka v kapse žmoulala krabičku cigaret, on si přišel jako nejhorší zrádce a zbabělost mu přišla jako jeho druhé jméno. Stejně zareagoval už tehdy, před šesti lety, když se mu narodil první syn. Tehdy také utekl sám před sebou spíše než před zodpovědností, a už tehdy dokázal přijít na to, co, nebo spíše kdo, nese vinu za jeho nechlapské chování. Jeho otec, Stanley Pollock. Osoba vážená i nenáviděná, člověk s vlivem na polovinu okolního světa a s minimální snahou o fungování vlastní rodiny. Stanley Pollock, kterého bylo možno nazvat nadprůměrně úspěšným průmyslníkem, milovníkem umění, snobem, sobeckým majitelem všeho, co mělo nějakou cenu, ale nikdy ho nebylo možno nazvat chlapem. Nebo otcem. Všechno, co kdy Stanley Pollock udělal, mělo smysl, a tím smyslem byl úspěch. I svého jediného syna vychovával, či spíše nechal vychovávat tak, aby z něj vyrostl necitelný správce a majitel impéria, které by měl zdědit. Malý James svého otce nenáviděl. Ani ne tak pro nečisté obchody, které stály za jeho úspěchem, ani za vztah k němu samému, ale spíš pro to, jakým způsobem dával všem okolo najevo, že může mít, co se mu zachce, a že mu v tom nikdo na světě nedokáže zabránit. Nejhorší na tom bylo to, že v tomto přesvědčení měl jeho otec víceméně pravdu. James strčil do dveří baru Zelená kočka a kolem jeho těla se skoro násilně vyvalil ven z místnosti šedobílý kouř smíšený s pachem rozlitých kořalek. James překonal dva menší schůdky a zvedl hlavu. Přesně tohle jeho rozbolavělá duše potřebovala. Středně velký bar ve velkém městě, se zapadlými kouty ve stínu, s barmanem, kterého zajímají jen lidé v dosahu světla na baru, tlumená hudba přehlušující poslední zvuky z ulice, které se prodraly přes ošoupané rohože na stěnách. James došel k barovému pultu a objednal si sklenku bourbonu. Tu vypil téměř okamžitě a objednal si další. "Šéfe, a nedáte si rovnou celou lahvinku?" zažertoval barman a jeho osmahlá tvář s několika jizvami pod okem a nad rtem se pokusila o slabý povzbudivý úsměv. "A víte že jo?" odtušil budoucí alkoholový uprchlík "Dneska potřebuju bejt sám a tenhle přítel vypadá, že mě nezklame", vzal od zjizveného muže chladnou láhev a misku s ledovými kostkami a ještě nezlomeným krokem poodešel ke krátké dřevěné lavici, stojící u zdi. Vybledlý obraz šedohnědé hliněné vázy s lučním kvítím, který visel na stěně u Jamesovy hlavy přesně vystihoval stav jeho duše. Dříve čerstvé živé silné květiny znávaly svůj účel, směr a stav svojí existence, ale teď, ač netušily pořádně proč, byly kýmsi vytrženy ze svého původního stavu bytí a bledly v baru na okraji města. Jamesovi Pollockovi se narodil druhý syn. Kapitola druhá - Číňan Quiang Lee pochází z jedné z nejsevernějších čínských provincií, Liao - ning, která je sice typickou chudou, na zemědělství závislou oblastí, ale přesto je ve světě poměrně slavná. V provincii Liao-ning se totiž v době ne dávno minulé našly zkameněliny takzvaných opeřených dinosaurů, kteří by měli být důkazem příbuznosti dinosaurů a ptáků. Quiang byl před dvěma lety vyslán ze vznikající lékařské fakulty pekingské univerzity na studijně "misijní" pobyt do Ameriky, aby zde jednak verboval mladé lékaře na kariéru venkovského doktora v Číně, jednak aby šířil myšlenky východní medicíny pomocí přednášek, besed, pořadů v médiích a podobně. Quiang vnímal své vyslání do západní civilizace jako poctu, jako důvěru vloženou v jeho schopnosti, v jeho zápal pro věc, v jeho nadšené mládí. Až nedávno se dozvěděl, že se ho tím vlastně zbavili, že na výsledky jeho práce, tím spíše na něho, nikdo nečeká. Kdyby se kolegové z univerzity dozvěděli, že se ztratil nebo zemřel, možná by si někteří ani nevzpomněli, o kom je řeč. Přes své nadšení pro šíření myšlenek, které nejen on sám považoval za podstatné, objevné až neuvěřitelné, mu jeho práce nepřinášela ani pocity zadostiučinění, ani dostatečnou finanční dotaci pro pobyt ve Státech. Samotná situace přebývání nejdříve v levných bytech společně s pěti a více studenty, později v křesťanských ubytovnách pro mladé a potřebné, by mnoho lidí, ještě navíc vzdálených přes půl zeměkoule od domova, určitě zlomila sama o sobě. Přidáte - li si k tomu finanční nouzi, akutní nedostatek přátel nebo alespoň známých ochotných pomoci, a navíc definitivní zářez od lidí z domova, kteří někde hluboko v podvědomí byli vašimi potenciálními vysvoboditeli, ztratíte i vy přinejmenším na chvíli víru v sebe sama. Quiang, který nikdy dříve nijak zvlášť neholdoval alkoholu, seděl teď v baru, který sám o sobě vypadal dost hrozně, ale přesně to vyhovovalo plánům zneuznaného nadšence. Chtěl se poprvé pořádně opít v knajpě nehrubšího zrna a na chvíli zkusit spláchnout celou tu mizérii posledních dnů, týdnů a měsíců. Koneckonců to tak dělá v téhle zemi každý druhý. Jediným, kdo trochu narušil Číňanovu představu o ztroskotancích v nepraném oblečení, s hrubou, do nějakého groteskního šklebu staženou tváří, byl mladý muž asi v jeho letech, poměrně vysoký, s rovnou vyrovnanou chůzí, s nakrátko střiženými vlasy a šedomodrýma očima, v tříčtvrtečním kabátu z vepřovice, který právě vešel. Protože Quiang seděl dost daleko od baru, neslyšel mužův krátký rozhovor s barmanem, ale podle toho, s jakou rychlostí do sebe ten člověk, který se sem minimálně na první pohled nehodil, vpravil dvě skleničky něčeho ostřejšího, přišlo Quiangovi, že tenhle člověk má nějaký problém. Číňan ještě přesně nevěděl z jakého důvodu, ale tušil, že jeho cesta, a cesta toho muže, se jistojistě měly potkat. Kapitola třetí - V kuchyni ​ ​ Dianne Pollocková nikdy nechtěla sdílet svět svého otce a její tchán, Sydney Pollock, taktéž nenaplňoval její představu o normálním chlapovi. James, její manžel, byl z trochu jiného těsta. S citlivou duší, s bláznivými nápady, se schopností ženu příjemně překvapit, odvážný a čestný. Ale něco podivného si ze svého dětství přece jenom přinesl. Dianne nedovedla pochopit, proč utekl tenkrát, když se jim narodil Switch, tím méně chápala, proč když si tehdy všechno vyříkali, když slíbil, že to bylo naposledy, když vypadal, že všechno pochopil, všechno si srovnal, proč už je zase pryč. Malý William teď spal po dlouhém vysilujícím pláči a jeho maminka vítala u dveří svého otce - bezcharakterní osobu ostře řezaných rysů, s aristokratickými způsoby, ale povahou nemilosrdného buldoka. Dianne vlastně nevěděla, proč po třech dnech, kdy James zmizel, zavolala právě jemu, ale možná to bylo proto, že nikoho jiného, komu by se mohla svěřit, neměla. Maminka jim zemřela po pozdě rozpoznaném zápalu plic, když Dianne bylo 12 let. Možná tehdy se její otec tak zatvrdil a nic lidského mu nepřicházelo známé. Ale nejspíš byl takový už před tím. Dianniny uplakané oči se dívaly do tvrdých očí jejího otce. ​ "Nevím, proč sis ho vůbec brala" vybuchl Bill Stark na svou dceru. "Psst, ať nevzbudíš malýho" sykla na něj s vyčítavým pohledem. "Je to obyčejnej srab a navíc není normální, copak tohleto dělá normální chlap?" "Že zrovna ty mluvíš o tom, co dělají normální chlapi, ty kterej ses uzavřel před celým světem a za mnou přijdeš jen když ti jednou za pár let volám o pomoc." "Přišel jsem se podívat, v jakým srabu to tu žiješ, v čem tě tady nechal, a samozřejmě jsem tě i s klukama přišel odvézt k sobě na Spacely Height." "To je mi jasný, že ses přijel akorát posmívat a hlavně dokázat, že ty bys něco takovýho nedopustil" prohodila rozhořčeně Dianne. "A do toho tvýho temnýho zámku s tebou taky nepojedu, jednak bych musela stokrát denně poslouchat, jak jsem špatná a k čemu všemu bys přirovnal Jamese a jednak bych tam stejně jako tady byla sama. To je totiž ten hlavní problém, kterej u tebe je. Chceš bejt sám a chováš se podle toho." "Já ti, moje milá, řeknu jednu věc. To, že seš v pěkným srabu, je úplně zřetelný na první pohled, a že nemáš jinou možnost, než jít se mnou bydlet stejně nemáš, tak nemel hlouposti a zabal si svoje věci a věci dětí, a jedeme, dole nás čeká řidič." V Dianne už vřela krev. "Chtěla jsem, abys přišel a popovídal si se mnou. Abys byl zase jednou můj táta, kterej mě podpoří. A ne abys mi říkal, co mám a co nemám dělat. A navíc nechci před problémama utíkat." "Jako tvůj muž?" opatrně, ale přeci jízlivě se zeptal její otec. Podívala se na něj, odvrátila od něj hlavu a zabořila oči do dlaní. Pro Billa Starka, jenž se zvedal a měl se k odchodu, byla tahle reakce spojená s pláčem jasným důkazem pro to, že měl zase jednou pravdu. Kapitola čtvrtá - Dítě ulice Šestiletý chlapec, kterému pro žár v jeho očích nikdo neřekl jinak než Switch, byl přesně tím typem dítěte, které se díky okolnostem svého života muselo naučit chovat dospěleji, než ostatní děti jeho věku. Hlavním rysem dospěláckého přístupu bylo to, že se naučil postarat se sám o sebe. Celé dny trávil venku a hledal si kamarády nejen mezi svými vrstevníky. Umouněný pobíhal nezastavitelným klokotem přeplněného velkoměsta, tu se zastavil u malého barevného krámku, tu se posadil v parku na lavičce a pozoroval kachny, jak se honí po jezírku. Ale nejradši měl město v čase soumraku. Narůžovělé záclony slunečního odchodu vždycky vytvořily neopakovatelnou atmosféru. Poslední zbytky zlatých paprsků jako by se snažily toho dne ještě alespoň jednou, ještě naposledy vyburcovat město z opilé letargie usínání po namáhavém dni. Slunce se nerado vzdává svojí nadvlády a tenhle zápas Switch miloval. Když potom temnota vyhraje, na celý svět padne nevysvětlitelný mír daný prostou existencí noci a její neoddiskutovatelnou nadvládou. Tehdy bývá jindy družný chlapec nejraději sám se sebou. Se svými myšlenkami, se svými sny, se svým životem. Tehdy se rád uzavírá do svého kouzelného světa, kde jsme každý sám, odpoutáni od šedivé reality toho, co jsme si v touze po pokroku vytvořili a co se nám nelíbí. Tehdy ale také velmi silně dokáže vnímat kohokoliv jiného, který do tohoto světa duše také vstoupil. Ale ne každý, kdo má mimořádné schopnosti, s nimi zamýšlí činit dobro. Switch byl ještě příliš malý, aby věděl o všech nebezpečích číhajících kolem, ale byl natolik vnímavý, aby cítil, že se něco děje. Kapitola pátá - Hutong "Quiangu, prosím tě, vysvětli mi nějak lidsky, nějak normálně, co přesně se dělo poslední tři dny, taky mi vysvětli proč tebe, vlastně naprosto neznámého člověka, držím kolem ramen, a hlavně, z jakého obskurního důvodu stojím v letištní hale někde v Číně." James cítil, že za posledních dvaasedmdesát hodin byl o vlastní vůli protažen sérií snových událostí, příběhů, neskutečných scenérií, jeho tělo se snažilo všemožnými způsoby připomenout, co všechno během té doby muselo vypít, vstřebat nebo odbourat. Přesně tohohle stavu si přál při vstupu k Zelené kočce dosáhnout. Usmívající se obličej drobného Asiata tvořil dokonalou tečku k už tak perfektně a naprosto cizímu prostředí. Letištní hala žijící hemžícími se davy lidiček cestujících kamsi, sedící postavy unavené dlouhým pobytem v letadle, skupinky smějící se, hádající se, plačící z rozličných důvodů, spící muži, do prázdna civící děti, pod nohy se pletoucí psi, ženy shánějící své děti jako kvočny kuřátka, prostě letištní shon. "Pojď, všechno ti vysvětlím později, teď se hlavně musíme odtud dostat, trochu se posilnit a odpočinout si" táhl za ruku Quiang Jamese ven z letištní haly. Když se prodrali pralesem těl k východu, Jamesovi konečně naplno došlo, kde to vlastně je. Modrofialovým podvečerem proplouvaly kolem desítky taxíků a jejich hluční řidiči se okrádali o pasažéry navzájem. Světla vozů kulila své oči na všechny ty nově příchozí; zmačkané, unavené a nakonec vyplivnuté bonbóny rozmařilých kovových létavců. James se trochu usmál a celá jeho přítomnost tady mu přišla nekonečně absurdní a směšná. Quiang ho nechal osobním myšlenkám a usmívajícího ho vtlačil spolu se sebou na zadní sedadla jednoho omláceného taxíka. Cesta do centra města probíhala vlastně klidně. Tedy na čínské poměry. Hned na letišti do nich někdo vrazil, což se pak opakovalo asi ještě dvacetkrát a vždy to bylo doprovázeno nekonečným štěbetáním řidiče jejich vozu s řidiči vozů ostatních. James už se ani nesnažil pátrat po tom, kam vlastně jedou; věděl, že míří do centra a rozuměl ještě jedno slovo, které mu však cíl jejich cesty nijak zvlášť nepřiblížilo. Hutong. Slovo hutong prý původně znamenalo studnu - tedy místo, kde se životy lidí protínaly. Postupem času tento svůj význam ztrácelo a dnes se tak nazývá pomalu ale jistě mizející takzvané staré město. V samotném Pekingu najdete taková místa už jen dvě - dvě poslední místa bez zásahu moderní všepožírající civilizace. Bez politiky, digitalizace, budoucnosti. Pro hutong jsou typické spletité uličky, někde široké až deset metrů, jinde jen 40centimetrů úzké. Oprýskané zdi s uraženými dvířky, přes šířku ulice se táhnoucí šňůry, asi na prádlo, a všudypřítomné oči. Oči lidí, sedících někde v koutku své chudoby, oči věcí, toužících po uchopení a znovu se pokusit nabýt užitečnosti, oči míst, která nechtějí být zapomenuta. James ty oči cítil a přestože se stmívalo, nenaháněly mu strach, spíš vyvolávaly otázky a soucit. Taxík zmizel za rohem a ponechal nesourodou dvojici světu naprosto odlišnému od toho na letišti. Tady už nebyla cítit vůně západního světa - tady voněl čas. Čas, který počkal na své poutníky, aby ho dohonili a aby jim mohl vyprávět. Vešli do jednoho z domků, kde Quiang představil Jamese starším manželům. Samozřejmě nemluvili anglicky, takže Quang vykládal a James se na ně usmíval. On vlastně sám nevěděl, co tady dělá, tím méně tedy chápal, co asi tak Quiang starouškům vypravuje. Ti ale chápavě přikyvovali a zdálo se, že nejsou ani nijak zvlášť překvapeni tím, že tady vidí bílého muže, spíš věnovali dojaté pohledy Quiangovi. Potom dva mladí muži osaměli a Quiang vysvětlil Jamesovi, že jsou to jeho teta se strýcem, a že velmi tíhnou k životu v hutongu, a že za chvilku bude jídlo. Po večeři z jakéhosi mletého masa (tu chuť James neznal, ale neptal se) šli všichni spát. Po alkoholovém útěku a všech těch přesunech to byl první opravdový osvobozující spánek za několik posledních dní. Kapitola šestá - Sen Když usínáme, vstupujeme do úplně jiné roviny bytí. Někdo tvrdí, že obrazy, které ve snu vidíme, jsou jen nelogickým sledem našich vzpomínek a představ, někdo zas položí život za pravdu o snech jako znameních shůry. Ale proč by sen měl být něčím od naší reality odtrženým? James viděl svého otce s vážnou tváří hledícího na svou starobylou knihovnu. Neodvažoval se na něj promluvit, ač stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho. Jenom tam stál a vůbec nevypadal jako krutý majitel impéria. Najednou James byl svým otcem, přehlížel řady knih vázaných v kůži, očima přejížděl po jejich hřbetech a přemýšlel o tom, co je v životě vlastně důležité. Přemýšlel o tom, co tu po něm vlastně zůstane. Pak najednou James seděl v parku. Nevěděl, čí to jsou oči, kterými se dívá na svět, ale bylo to zvláštní. Svět byl barevný. Nereálný. Fialové provazce sálaly setmělým prostorem a vytvářely z okolního světa temnou duhovou síť. Provazce pluly prostorem bez ladu a skladu, aspoň na první pohled. Ale když se James podíval pozorněji, všiml si, že dělají malé komíhavé pohyby, jako by ….. jako by propátrávaly okolí. Ty, které zavadily o jeho tělo, okamžitě ožily a nasměrovaly se na jeho hlavu. James nevěděl ještě pořád kdo je, ale věděl velmi jistě, že to, co se děje, se mu nelíbí. A v tom byl zase někým jiným. Jeho oči spočinuly na kuchyňském stole u nich doma. Pozoroval praskliny ve dřevě a přemýšlel o smyslu toho všeho tady. Cítil se osaměle, ale nechtěl nic vzdávat. V postýlce spí malý kluk, tak malý, že o světě kolem neví ještě vůbec nic, a pro toho stojí za to žít. Já to dokážu. Kapitola sedmá - Plán ​ Dva mocní mužové si potřásli pravicemi. Situace nebyla obchodní, přesto nálada nebyla uvolněná. Pravice byly naléhavé, hlasy suché a praktické. Ve Spacely Height vznikal Plán. Kapitola osmá - Loskuták Hlavní jídlo v Číně sestává z chodů jinak poskládaných, než jsou lidé ze západního světa zvyklí. Začíná se čajem (a ten jasmínový Jamesovi doopravdy chutnal), pokračuje se hlavním jídlem, v tomto případě to bylo mleté maso (James s mírným pousmáním přemýšlel, proč všechna masa raději rozemelou) v cukrovém těstíčku, pak přijde polévka a nakonec zákusek. Quiang po očku pozoroval, co změna prostředí dělá s jeho novým kamarádem a také rozjímal nad tím, jestli někdo z jeho původních čínských zaměstnavatelů ví, že je zpět. A jestli je vítán. Po jídle Quiang ukázal Jamesovi dům, protože včera na to nebyl čas. Typický dům v hutongu je přízemní stavba se dvorem, v němž často žije i několik rodin, navzájem nepříbuzných. Tahle skutečnost Jamese překvapila, nicméně do jeho života moc nezasáhla, protože v domě Quiangova strýce to tak nebylo. Někteří bývalí obyvatelé zemřeli, jiní se odstěhovali, ale po všech tu zůstaly všudypřítomné klece s nejroztodivnějšími opeřenci. Quiangův strýc neměl to srdce se s nimi rozloučit a navíc rád poslouchával jejich celodenní rozhovory. Někdy míval pocit, že jejich řeči rozumí a on se tak dozvídal jinak nedosažitelné historky o bývalých majitelích obyvatel klecí. Jamese nejvíce zaujal loskuták posvátný, který neustále pronášel "ni hao", neboli "dobrý den" a očekával, že mu ti zvláštní nelétaví tvorové budou odpovídat. Když se dosyta nasmáli a podiskutovali s loskutákem, šli se projít do města, protože některé věci bylo třeba probrat. Kapitola devátá - Wing Hvězdy nad New Yorkem se pokoušely překřičet světelným řevem elektrickou pýchu lidského pokolení dole. Momentálně svůj boj prohrávaly, ale z hlediska věčnosti ……. Na střeše čtyřicetipatrového domu, jež ve dne sloužil jako kancelářské prostory firmy Misty Smaller and sons, stála černě oblečená postava. Vysoký muž se díval do dálky, či ještě spíše do neurčitého bodu kdesi v prostoru před sebou. Dům, na jehož střeše se nacházel, býval v noci jeho útočištěm. Sám bydlel v nedaleké ulici, v podkrovním bytě, ale k jeho záměrům se nedaleká budova strojírenského gigantu hodila mnohem víc. Mužova atletická postava odolávala větru, který se, ne příliš silně, ale přece jenom opíral do jeho zad. Najednou muž udělal dva kroky, odrazil se a po hlavě se vrhl do světelné propasti pod sebou. Propnuté paže si razily cestu matérií vzduchu a zbytek těla je následoval jako rukojeť nože následuje střenku vnikající do narozeninového dortu. Muž svištěl vzduchem tiše jako jestřáb vrhnuvší se na svou kořist, ve výšce asi padesáti metrů nad zemí se prohnul v zádech a pohybem paží vzad začal "pád" vybírat. U přízemní řady oken už letěl téměř vodorovně a zároveň snížil rychlost na snadno ovladatelnou míru. Když už byl téměř nad zemí, spustil nohy dolů a dosedl klidně a vyrovnaně na špinavou dlažbu opuštěné uličky poblíž kontejnerů Misty Smaller and sons. Vedle hromady dřevěných podlážek se pohnul vyděšený stín. Jacob Clown, člověk bez domova a před rokem propuštěný zaměstnanec firmy, u jejíhož paláce teď "bydlel", se krčil ve svém příbytku z prken, hadrů a novin. To, co právě viděl, mu nikdo neuvěří. Několik kilometrů odsud ležel malý chlapec ve své posteli s otevřenýma očima a před očima se mu míhal barevný svět jeho mysli. Právě se mu podařilo "vidět" toho člověka, který se ho snaží najít. Switch z něj na jednu stranu vnímal nebezpečí, na druhou jím byl neskutečně fascinován. Ten muž, a Switch mu podle toho začal říkat Wing, ten muž má schopnosti podobné těm Switchovým, ale je lepší, mnohem lepší. On řízeně létá. Kapitola desátá - Květiny a hvězdy Noční stolky v nemocnici nemívají osobní charakter. Jsme-li doma, shlížejí z nich na nás z fotek oči nejbližších, budík tikává známým zvukem a tma kolem nich vykresluje známé obrysy. Nemocniční nábytek snad úmyslně působí cize a odtažitě, a tak noční stolky, ani kdyby se snažily, celkový dojem nehostinného místa nezvrátí. Sestra Julie byla vždy oddána svojí práci a snažila se nezapomínat ani na nejmenší detaily, které mohly pacientům ulehčit jejich nepříjemnou situaci. A její dar tohoto citlivého vnímání detailu se projevoval mimo jiné ve všemožném zkrášlování pokojů na patře, které měla na starosti. Dianne blouznila. Vědomí se prolínalo s nevědomím jako dva hadi bojující o nadvládu nad vytyčenou hranicí pekla a ráje. Williama odnášely citlivé, ale cizí ruce pryč. A kde je vlastně jeho otec? Proč nikomu nezavolala dřív? Slyšeli jste, že její matka zemřela právě na zápal plic? Sanitka kličkující mezi nedobrovolně se uhýbajícími auty. Copak si toho nikdo nevšiml dřív? Sousedka otírající si hřbetem dlaně slzu z tváře. Houkačka rušící lidi z poklidného zažití kalorických večeří. Barevná kola. Bolest v hrudi. Tohle ne, prosím. William.., Jamesi, prosím… Houkačka. Světla nemocničního příjmu. Strach. William. Sestra Julie upravila čerstvé květiny na nemocničním nočním stolku u lůžka Dianne Pollockové. Dianne se znovu setkala se svou maminkou. Držely se za ruce a dívaly se na hvězdy. Jejich svit odměřuje čas. Každý z nás má tu svou a hvězda Dianne právě zhasla. Hvězda Williama Pollocka se rozsvítila silným rudozlatým světlem. To se stává, pokud někdo nemíní svůj boj tak lehce vzdát. Kapitola jedenáctá - Hořící Peking James teď poprvé pořádně pocítil odlišnost čínského světa. Obrovské velkoměsto ze všech směrů dýchalo jinakostí. Ze všech koutů, ze způsobu jízdy automobilem, ze zvuků tržnic, obchodních center, z tempa rozhovorů, z to všeho bylo lze cítit ducha Asie. Politika, historie, stravovací zvyklosti, touhy, strasti, význam barev, zvyky. James a Quiang šli bok po boku a bylo to, jak by po boku šly dva rozdílné světy. V Quiangovi přesto přebýval silný pocit, že tohohle bělocha měl potkat. Nikdy nevěřil na náhody a výjimečnost situace, při které se setkali, byla natolik silným momentem, že nahodilost takového setkání mohl téměř vyloučit. Mluvili, kráčeli při tom celkem svižně, jako by cítili, že starý unavený život nechali za sebou, ve Státech. V tom zahlédl Quiang koutkem oka černou skvrnu, řítící se k jejich zádům. Strhl Jamese doprava ke zdi. Zřejmě to provedl trochu necitlivě, protože Jamesovi natrhl bundu na rukávu a sám padl pravou tváří na hrubou omítku obchodu, kolem kterého procházeli. Nicméně na citlivé jednání zřejmě nebyla vhodná chvíle, což si uvědomili hned, jak černý vůz prosvištěl kolem Jamesových nohou. Řidič naboural do beden se zeleninou, vyskládaných u silnice, vůbec nedbal na papriky rozházené všude kolem či na kapotě svého vozu, okamžitě zařadil zpátečku a pokusil se najet znovu na dvojici mladých mužů krčících se u zdi. James i Quiang vyskočili a jen tak tak uskočili podruhé, přičemž černé auto nabouralo do zdi v místě, kde ještě před pár vteřinami leželi tak, že kompletně zdemolovalo výlohu a kus zdi. Teď už nebylo pochyb, byl to záměrný útok, i když tedy ani jednoho nenapadlo, kdo a proč by na ně měl útočit. "Jdeme," vykřikl Quiang a vyběhli do pomalého, ale přesto dost hustého provozu. Prokličkovali mezi čtyřmi řadami aut a snažili se dostat na druhou stranu ulice. Z černého auta mezitím vyběhli dva Asiati a jali se také proplétat kolonou. "Kdo to je?," hulákal na Quainga James zatímco konečně vběhli do menší ulice kolmé na hlavní třídu. "Copak já vím? Myslíš, že znám všechny lidi v Pekingu?" ​ Běželi takhle asi pět minut, než dosáhli bodu, kde se ulice začínala větvit na spousty menších uliček. Pronásledovatelé se k nim příbližili už asi o polovinu vzdálenosti, která je dělila a bylo vidět, že s tímto druhem sportu mají své zkušenosti. Naopak James zalitoval, že svoji tělesnou schránku poslední dobou značně zanedbával. Odbočili hned do druhé uličky nalevo, protože se Quiangovi zdála hustěji posetá nejrůznějšími předměty, a možná se tak dalo zmizet pronásledovatelům z dohledu, nebo jim alespoň znesnadnit pronásledování. Ale ani pro ně nebyl úprk úplně jednoduchý. Ono když se vám do cesty plete tolik psů, dětí, beden, odpadků, zbytky nábytku, pneumatiky, šňůry s prádlem, nebo když vás za ruce chytají kolemjdoucí a snaží se vás na něco vyptávat, jistě vám to nepomůže. Naopak, oni dva trénovaní muži se v malých uličkách cítili o něco bezpečněji a z dohledu hlavních tepen se nerozpakovali a vytáhli zpod bund pistole. To zas nepřidalo na klidu Jamesovi s Quiangem. James asi třikrát zakopl, Quiang ho třikrát zvedl, pak zas klopýtl Číňan a to nejen proto, že se oba pořád ohlíželi, jestli se jim konečně při některé odbočce nepovedlo pronásledovatele setřást. "Jamesi," ztěžka za běhu oddychoval a skoro bez dechu mluvil Quiang, "budeme se muset rozdělit. Pleteme se jeden druhému a musíme na sebe čekat. Už nás skoro dohánějí." "Ty ses asi zbláznil, ne," odtušil s funěním James. Já se teď tady s tebou rozdělím a už nikdy z těchhle uliček, i kdyby se mi nakrásně povedlo jim zmizet, nevyjdu. To už se radši zastavím a nechám se zastřelit, aspoň neumřu sám a tolik udejchanej." "Prosím tě, nemluv hlouposti, teď na vtipy není čas. Až se ho zbavíš, protože je jasný, že se rozdělí, sejdeme se u univerzity, dobře?" James se taktak vyhnul dvěma pobíhajícím psům a zahnul s Quiangem za další roh. "Jseš blázen? Nevíš asi jak se já tady někam dostanu? Nikdo tu určitě nemluví anglicky a já čínsky ani nežbleptnu. A navíc kdoví, kolik tady máte těch univerzit, taky se může stát, že budu stát u jiný." V tom třeskly v těsném sledu za sebou dva výstřely a kolem hlav jim proletěly dvě kulky. Ulička se zrovna rozdělovala na dvě strany. Quiang strčil do Jamese, aby ho nasměroval jednou z nich a sám se vydal druhou. " Beida, pamatuj si slovo Beida, a na to se ptej, a sejdeme se u knihovny" volal přes rameno Quiang na Jamese. A pak si James pomyslel, že toho šibalského Číňana už nikdy neuvidí. Jamese pálily už asi všechny trubice, které měly co do činění s dechem. Zaslechl ještě několik výstřelů, jeden z nich se zavrtal do trámu vedle jeho hlavy, takže už nijak nepřemýšlel a běžel. Běžel ještě nějakou dobu, když začínal mít pocit, že nebezpečí unikl. Zastavil se a podíval se zpátky. Opřený o dřevěný dvoukolák chvíli stál a čekal, že se každou chvíli objeví alespoň jeden z pronásledovatelů. Ale nikdo se neobjevil. Bylo by možné, že jsem mu utekl? Nebo že by za mnou nikdo neběžel a oba se vydali za Quiangem? Třeba si nevšimli, že jsme se rozdělili a když už si toho všimli, bylo na návrat pozdě. Ještě chvíli se díval do spleti chodbiček za sebou a pak se vydal - kam vlastně? Prostě jen pryč odsud, zmizet a dostat se k té univerzitě. Procházel mraveništěm lidského hemžení a až teď, bez adrenalinového náboje v očích, začínal vnímat atmosféru kolem sebe. A také to, že je úplně sám, bez kohokoliv, komu by na něm záleželo, tak strašně daleko od domova. Teď poprvé se mu zastesklo po rodině. Teď poprvé mu došlo, jak je tam nechal samotné, že ho možná potřebují. Ale ne, kdyby na Dianne zase přišel jeden z těch jejích záchvatů, zavolá otci a ten se o ni i o děti postará. A možná, že už je vzal k sobě, a že se mají fajn. James uklidňoval sám sebe, zatímco se proplétal změtí nepotřebných věcí a lidských bezejmenných tváří, že bez něj, bez jeho věčně se hledající přítomnosti, je jim líp. Že pochopí, že si potřeboval vyčistit hlavu, že jim v tomhle stavu není schopen dát to, co správný otec od rodiny rodině dát má. James lhal sám sobě a v jeho duši, která vidí to, co oči nikdy ne, se rozhořela bolest. Pomalá, tajná, zabíjející, nemilosrdná. Jak bylo to slovo? Musím se přece sejít s Quiangem. James zastavoval kolemjdoucí anebo mluvil na ty, kteří seděli před svým domem a ptal se jich pomocí rukou, nohou, očí a toho tajemného slova. Beida? Beida? Nedá se odhadnout, jak dlouho James cestu k univerzitě hledal. Když unikáte smrti, čas ztrácí rázem důležitost a jediné, na co myslíte, je přežít. V každém případě už byl tady a světe div se, byl tu i Quiang. Seděl na schodech vedoucích ke knihovně a usmíval se. Když James došel ke schodům, zvedl se a objali se. Dva doteď vlastně neznámí lidé, ale teď už oba věděli, že nejpevnější přátelství vznikají v ohni bitev. Tahle bitva byla sice malá, ale v osobních hranicích životů těch dvou významná. Když si pověděli o tom, co se dělo dál po tom, co se rozdělili, sedli si na schody univerzitní knihovny. Už věděli, že cílem útoku byl Quiang, útočníci prý ani na chvíli nezaváhali a sledovali jenom jeho. Už věděli, že původní útočiště klidu se změnilo na místo s horkou půdou pod nohama. A James věděl, že se musí nějak dozvědět, jestli je jeho rodina v pořádku. Ten zmatek v jeho srdci, před kterým utíkal až sem, byl zase tady. To, co se snažil uhasit proudem alkoholu, zatlačit do pozadí nesmírnou dálkou, nebo přebít změnou prostředí, hořelo nesmírným žárem. A k tomu všemu zapadalo slunce. Obrovské, rudé, na jednu stranu přátelsky hřejivé, na druhou strašlivě cizí. V jeho svitu vypadalo město rozkládající se až za obzor jako uprostřed všepohlcujícího požáru. Všechno hoří. Kapitola dvanáctá - Beida ​ ​ Protože na univerzitě Quiang pracovával, znal různé fígle, jak se tady orientovat a kam jít, když je potřeba. Proto neměli problém s tím, kde přespat. "Vybral jsem tohle místo setkání schválně. Jsou tady místa, o kterých ví hodně málo lidí a já jsem jedním z nich," vyprávěl Quiang, když šli podél jedné z administrativních budov. Doputovali k malému přístavku, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by ho kdy kdo na cokoliv používal. "Tohle je bývalý domek strážného, který míval dozor nad touhle částí celého komplexu. Po pár letech se zjistilo, že tahle funkce je víceméně zbytečná a domek osiřel. Budu ti vyprávět něco z historie tohohle domku, protože naše dobrodružství už došlo tak daleko, že si myslím, že je potřeba, abys věděl všechno. A tenhle domek v tom všem hrával důležitou roli." "Začínáš bejt docela tajemnej, víš to?" James se podíval na svého kamaráda a trochu unaveně se usmál. Mezitím Quiang začal cloumat s mříží na jednom z okýnek přístavku. Tahle činnost způsobovala sice tlumený, ale přesto rámus, a to Jamese nijak neuklidňovalo. "Co blbneš? Myslel jsem, že jdeme k někomu domů a ne, že se někam vloupáme," napůl zažertoval, napůl vyděšeně syknul James. "Věř mi," vševědoucně poznamenal Quiang a trhl mříží tak mocně, že vyjela z malých, předtím neviditelných kolejniček. Číňan potěšeně zamrkal na Jamese, podíval se skoro ledabyle, jestli někdo nejde a po hlavě se přehoupl do tmavé místnosti. James rozhodně nechtěl zůstat tady venku sám, takže se chvatně přesunul na okraj okna, zapřel se o předloktí a vyhoupl se do temnoty. Jeho nohy dopadly na prkennou podlahu a první vjem, který ho zasáhl, bylo skoro dusivé množství zvířeného prachu. Rozkašlal se a přitom se snažil se aspoň nepatrně zorientovat. Qiang rozsvítil slabou lampu stojící poblíž okna a umožnil tak Jamesovi, aby vůbec něco viděl. Celý přístavek byla jedna místnost s dvěma stoly uprostřed, několika skříněmi po obou stranách dveří a jedním omláceným gaučem na druhé straně místnosti. Quiang přivřel okenici tak, aby zbytečně nepoutala pozornost náhodných kolemjdoucích. Přístavek sice stál bokem hlavních tras, ale světlo neobývaného domku by mohlo přivábit zvědavé oči. "Tak, tady se pokusíme udělat si základnu. Dneska už půjdeme spát, máme toho za sebou víc než dost. Jamesovi bylo dovoleno uvelebit se na rozvrzaném gauči, Quiang tvrdil, že místo nahoře na dvou sražených stolech už má dávno oblíbené. Unaveným očím přinesl brzy spánek zaslouženou úlevu. Když časně ráno James otevřel oči, prosvítaly sem zvenku svazky slunečních paprsků skrz škvíry kolem okna, kolem dveří a mezi trámy nad jejich hlavami. Quiang už nespal a seděl na židli u jednoho ze stolů. Pousmál se na Jamese. "Tak jaká byla noc?" "Spal jsem, jako když mě do vody hodí," odpovídal zívající James. "Jsem celej nedočkavej, co mi budeš vyprávět. A nejdřív mi hlavně řekni, co je to ta Beida." Quiang se posadil vedle teď už také sedícího Jamese na pohovku a začal s vyprávěním. "Tak dobře, nejdřív jen v rychlosti k té Beidě. Beida je lidový název Pekingské univerzity. Univerzit je tu víc a každá se jmenuje jinak, ale všechny vlastně dost podobně. Všechny mají v názvu Bejing nebo Peking. Možná proto ta Beida. No a pár zajímavostí pro turistu jako jsi ty. Podle Timesů pátá nejlepší škola v Asii, má 30 kolejí a 216 výzkumných institucí, knihovna, před jejímiž schody jsme se sešli, je největší svého druhu v Asii. Každým rokem se na zdejší akademické půdě pohybuje víc než 2000 zahraničních studentů. Jinak založené to tu bylo 1898 atd., atd., atd., víc opravdu nepotřebuješ vědět," doznívala slova, k nimž Quiang mával ve vzduchu rukama, jako by odháněl zlé duchy školometství. Zrovna, když se Quiang chystal povědět Jamesovi dlouho skrývaná tajemství svojí minulosti, zabouchlo něco, nebo někdo okenici, kryjící okno, kterým sem včera večer vlezli. Oba mladí muži se ani nepohnuli. Čekali, jestli to byl průvan, kdo je vyrušil, nebo jestli byli vysledováni až sem. Avšak to, co uslyšeli zvenku, jim rozhodně na klidu nepřidalo. Několikery rychlé kroky, dunění kanystrů a tekutina vylévaná na stěny, dveře a střechu. Zápach benzínu vehnal Jamesovi slzy do očí a pak venku cvakl zapalovač. Do pěti vteřin byl celý domek v plamenech. kapitola třináctá - V podkroví ​ New York. Večer. Čtyřpokojový byt zařízený jednoduchým nábytkem. Přítmí, jen zvenku sem proniká světlo ulice. Tady pod střechou je nejlíp. Nahoře, u nebe. Není to jako tam v oblacích, ale čím blíž obloze, tím líp. Výška s sebou přináší vznešenost, jiný vzduch, vyšší cíle. Wing. Chtěl, aby ho tak znali všichni, kteří umějí vstoupit do světa za světem. Každý, s kým se spojil na úrovni energie. Každému nejdřív sdělil své jméno. Jméno, které si vybral. Slovo wing (křídlo) pro něj znamenalo volnost, sílu, moc nad sebou i těmi druhými. Je důležité zvolit si sám své jméno. Nikdo kromě nás nás nezná tak jako my. A Wing už si ani nepamatoval, jak se doopravdy jmenuje. Jenže co je to vlastně ono "doopravdy"? Prováděl cvičení, kterému se říká Air priest (vzdušný kněz). Seděl ve vzduchu, jakoby podepřen neviditelným zvedákem a otevřenýma očima si hlídal Bod před sebou. Nohy složené pod sebou, ruce "opřené" před tělem dlaněmi o neexistující stěnu. To, co vnímal, bylo odlišné od toho, co vnímají ti, kteří necítí energii nebo jí nerozumí. Dokonale "viděl" celým povrchem svého těla modré záblesky elektrické energie vycházející z těla ven kůží. Měly opačný náboj než vzduch kolem a tvořily tak kolem Winga souvislou vrstvu, díky které seděl v prostoru zapřený jako pták podpíraný vzdušnými proudy. V celém principu není nic nadpřirozeného, jen je k tomu zapotřebí aktivovat jiné stavy našeho vědomí. Při cvičení Air priest pracujete nejdříve s dechem. Sedíte na zemi nebo jiné rovné podložce a snažíte se s pomocí vyrovnaného dechu zklidnit si myšlenky. Potom se zaměřujete na to, aby se vzduch procházející vaším tělem stal něčím samostatným. Vzduch kolem vás a uvnitř vás jsou jedno. I vy jste vzduchem. I vy jste s ním jedno. Jste vzduch a nikdo a nic vás nezastaví. Dalším krokem je vytvořit si Bod. Bod, podle kterého se budete řídit, bod, o který se v prostoru můžete opřít, chcete-li se pohybovat. Svůj Bod si najde každý sám. Leží ve vzdálenosti dvou třetin délky vašeho těla, měřeno od srdce. Nejdřív se na něj můžete dívat, abyste věděli přesně, kde je. Potom ho zkusíte vnímat za zavřenýma očima. Je hřejivý, laskavý, mocný. Je váš. Wing seděl ve vzduchu a pomocí energie si hlídal Bod. Potom zkusil Bod přesunout o kousek dál od sebe. Je třeba vytvořit si dostatečně silný zvyk na to, kde svůj Bod máte. Potom dokážete to hlavní. Dokážete se ve vzduchu pohybovat. Wingovi se podařilo přesunout Bod o nějakých dvacet centimetrů kupředu. Jeho vědomí nuceno zvykem a touhou být v konstantní vzdálenosti od Bodu přinutilo mužovo tělo přitáhnout se blíže k Bodu. Do vytoužené a přirozené vzdálenosti. Do nejsilnější koncentrace energie, kterou je člověk v klidovém stavu schopen vytvořit. Pohybovat se ve světě za světem není jednoduché, ale když to dokážete, splníte sami sobě největší sen lidstva. Sen o létání. kapitola čtrnáctá - Dole i nahoře ​ ​ Jamese zachvátila panika. Oheň a voda, dva živly, které pomáhají, dva živly, které ničí. James vždycky měl největší hrůzu z toho, že se buď utopí, nebo uhoří. Ne, že by se často dostával do situací, vyžadujících takovéto obavy, ale tohle prostě ve vás někde je. Třicet let vás něco takového vůbec nenapadne, a pak je to najednou tady. Skrz stěny začal okamžitě pronikat kouř, který bez nějakých servítek nebo omluv hodlal nemilosrdně zabírat místo kdysi vyhrazené vzduchu. Dral se nosními průduchy a štípal do očí, plazil se místností a plul vzduchem. Chtěl být všude a vším. Věděl, že on není tím, kdo ničí přímo, ale že jeho hlavní úloha coby nepřítele všeho živého je ve vyvolání hrůzy. James padl pod náporem horka a fyzické slabosti na kolena. Snažil se dostat k oknu, kde sice šlehaly plameny, ale třeba kdyby ho vyrazil, nehledě na popálení, mohl by přežít. V tom něco buchlo a James ucítil na předloktí prsty, které ho pevně uchopily. Byl tažen směrem k místu, kde předtím slyšel buchnutí. Nejprve ho napadlo se vzepřít, protože byl tažen přesně opačným směrem, než měl za svou záchranou zamířeno. Jenže svému nápadu s oknem stejně moc nadějí nedával, takže nakonec souhlasil s protichůdnou aktivitou, která sice v daný moment nedávala smysl, nicméně svojí naléhavostí přesvědčovala alespoň o nějakém záměru. To všechno se odehrálo během několika vteřin. Několik metrů se potácel tažen kamsi a pak ucítil nohou šourající se po podlaze, že podlaha tam má najednou okraj, že tam končí. Díra v podlaze? Kde by se vzala? Nebyl čas přemýšlet. Quiang, kterého si až teď uvědomil jako původce svého vlečení někam, už byl dole a tahal ho za nohy. James se tedy vzepřel na loktech za okraj otvoru, pak se svěsil, protože netušil, jaká hloubka je pod ním a pak se pustil. Dopadl téměř okamžitě, dokonce o dost dřív, než čekal, takže přistání nebylo z nejměkčích, ale hlavně byl kolem vzduch. Zatuchlý, ale bez kouře. "Pojď, musíme zmizet," zvedal ho z kolen Quiang. James se ještě naposledy podíval zpátky do otvoru nad sebou a uvědomil si, že takhle blízko smrti ještě nikdy nebyl. Procházeli sklepeními univerzity a jen Číňan věděl, kam vlastně směřují. Nicméně bylo vidět, že cestu zná a že tudy nejde poprvé. Jamese začínalo jejich dobrodružství značně nebavit. "Quiangu, prosím tě, počkej chvilku. Musíš mi vysvětlit, co se to tu sakra děje. To seš nějakej špión nebo co, že do nás najíždějí autem, střílejí po nás, chtějí nás upálit. Přece mi nechceš namluvit, že tohle je ta tradiční čínská pohostinnost." James stál opřený dlaněmi o stehna a ztěžka vydechoval. Napůl se usmíval vlastnímu vtipu, napůl pohledem žadonil alespoň o nějaké vysvětlení. Quiang se zastavil a podíval se na Jamese. Ten chlapík toho už má doopravdy dost. "Jamesi, nevím nic s určitostí, ale napadá mě jedině, že by to mohli být lidé z univerzity, kdo po nás, tedy vlastně po mně jde. I když, pokud by to byla pravda, šli by teď už vlastně i po tobě, protože by věřili tomu, že ode mě něco víš." "Co vím, Quiangu, co vím?" Znělo to netrpělivě a James se díval na Quianga a říkal si, že toho Asiata vlastně nezná. Jasně, je to hodnej kluk a vypadá, že bude dobrej kámoš, nakonec právě mu zachránil život, ale nic o jeho zázemí tady v Číně neví. Jako lump nevypadá, ale věřte Číňanovi. Quiang vytušil, na co James myslí a s pousmáním řekl "Věci, který neví nikdo a oni zřejmě chtějí, aby to tak zůstalo. Pojď teď ještě chvilku, schováme se na jedno tajný místo a tam ti všechno řeknu. Musíš mi věřit. Teď už není cesty zpátky, na druhou stranu, cestou dopředu můžeš jenom získat. A věř mi ještě jednu věc," pokývnul hlavou Quiang a upřímně se zadíval do Jamesových očí. "Jsem tvůj přítel." Quiang sice říkal "chvilku", ale ta se alespoň podle Jamese neskutečně protáhla, ani si nevybavoval, že by budovy, kolem kterých předtím procházeli, byly takhle rozlehlé. Pohybovali se chodbami, které zadumaně mlčely, jako by se s drobnou nevraživostí dívaly po někom, kdo je právě vyrušil ze staletého spánku. Bylo brzo ráno a James přemýšlel, jestli není zvenku slyšet vůbec nic kvůli časné hodině, nebo jestli by kvůli těžkým zdem dovnitř žádný zvuk nepronikl ani tak. Asi po dvaceti minutách svižné chůze se konečně vymotali ze sklepních místností. Jejich cesta se při tom stočila dvakrát kolmo doprava, tedy by měli být na začátku druhého ramene velkého U vykresleného půdorysem budov zázemí knihovny. Quiang otevřel dveře do chodby a vystrčil za ně rychle hlavu. "Nikdo by tu takhle ráno ještě neměl být, ale radši budeme opatrní." James si pomyslel, že dřív by mu taková obezřetnost přišla poněkud nadbytečná, ale po událostech posledních dvou dnů ji beze zbytku schvaloval. Proběhli krátkou chodbičkou a vydali se po schodech nahoru. Drželi se neustále při zdi, co kdyby náhodou. Široké chodby a prázdná schodiště sice osvětlovalo ranní slunce, ale i tak dávaly předčasným návštěvníkům na vědomí, že s ponurými prostory sklepení jsou už o nepaměti více než zadobře. Za několik minut se dostali až nahoru, skoro pod střechu, kde Quiang v zapadlém výklenku našel, zřejmě po paměti, menší, dřevěné dveře. Zašátral rukou po zdi a jedna cihla se pohnula. S vítězoslavným úsměvěm ze skrýše vytáhl malý mosazný klíč. Vsunul ho do zámku, otočil a dveře se s nepříjemným vrznutím otevřely. kapitola patnáctá - Na útěku ​ Když se onoho večera Switch vracel domů, bylo všude spousta světel. Červená, modrá, bílá. Vzduchem poletoval zmar a neštěstí. Davy lidí se kývaly jako obilné stvoly a otvíraly ústa. Zvuky se nad jejich hlavami spojovaly v kakofonii výkřiků, sirén, vzdechů a elektrizovaného hukotu velkoměsta. Měsíc křičel o samotě, mraky mu vmétaly do tváře políčky zoufalství a vítr míchal tohle všechno dohromady do koktejlu nepochopitelnosti. Před Switchovýma očima se zpomaleným tempem vznášela nosítka s jeho matkou a mizela v hladovém chřtánu historie. Potom jiné ruce nesly malého bratříčka do jiného vozu. Stál tam ještě dlouho. Prázdnota omývala jeho sotva šestiletá ramínka jako horský potok oblé kameny pod nesmlouvavými svahy činžáků. Noční vítr jen stěží vysoušel slané kapky na jeho tváři. Utíkal pak domem nahoru, přes svoji milovanou půdu, vystoupal s námahou po dřevěném schodišti po straně a strčil do dveří vedoucích na střechu. Ještě několik stupínků žebříku, a pak už byl na střeše. Zalezl na plošinku obepínající komín a posadil se tam na dřevěnou podlážku. Kolena přistrčená k bradě, na chvíli zavřel oči. Nechal to všechno plynout. Čas. Řeka. Události - ryby v ní. Plavou po proudu a neptají se po důvodu. Nehledají břehy. Jen jsou. Tátovy oči. Maminka. Její prsty mě hladí ve vlasech. Plavou. Neptají se po důvodu. Jen jsou. Čas. Za zavřenýma očima plyne jinak. Bere všechno zlé a přivábí nový potěr. Hvězdná obloha na vnitřní straně víček roztáčí svět. Chlapec usnul. Nevěděl, jak dlouho spal, ale když otevřel oči, byla hluboká noc. Probudil ho zvláštní pocit. Znáte to. Nikde nic, ale vy cítíte, že se něco děje. Vyskočil na nohy a rozhlédl se kolem. Chladný vzduch mu přeběhl po celém těle. Světla města připomínala přítomnost života, temnota tady nahoře brala iluze. Najednou se všechno kolem proměnilo. Realita byla mnohem plastičtější. Stíny získaly tvary a světla zářila měkčeji. V tom ho Switch uviděl. Černá postava pokrytá vrstvou elektrických výbojů po celém povrchu těla. Muž běžel po hřebenu sousedního domu a rychle se přibližoval. Chlapcovi se zdálo, že postava dělá nepřirozeně dlouhé kroky, spíš skákal, ne, jakoby klouzal vzduchem, a vždy jednou za pár metrů se lehce odrazil od hřebene. ​ Wing cítil svoji šanci. Když zničíte kohokoli, kdo ovládá Sílu, v prostoru světa za světem přibyde energie, vaše potenciální energie. Chlapec je slabý, zranitelný, v těžké životní situaci, chybí mu zkušenosti. Bude to hračka. Stačilo přesunovat svůj Bod nad hřebenem střechy v úrovni očí a jednou za čas se odrazit. Energii, kterou ještě neuměl plně ovládat, mohl tak snadno dočerpat. Blížil se k chlapci velmi rychle. Switch pochopil, že situace se prudce mění k horšímu, otočil se a aniž by přemýšlel o tom, co jde a co nejde, rozběhl se stejným způsobem jako muž. Nevěděl nic o žádném Bodu, nebo jak přesunovat energii, jen v něm prostě někde byla schopnost nelpět na zákonech tohoto světa. Dlouhé hodiny prosezené na půdě a jiných místech, kdy se učil vnímat sám sebe v dimenzích toho jiného světa, do kterého se nejdřív náhodou, potom už úmyslně vracel, ty hodiny teď úročil. Temná postava se trochu zarazila, když uviděla chlapce, který se dal na útěk a ještě ke všemu způsobem, který nemohl znát. Switch se zamyslel nad tím, co dělá a v ten moment se mu smekla noha a on ucítil, že ztrácí rovnováhu. Pár vteřin jel po střeše po zádech, pak se začal kutálet. Koutkem oka ještě zahlédl Winga, jak se bez rozpaků vrhnul jeho směrem. Běžel po šikmé ploše střechy, jako by to byla běžná sportovní disciplína. Nataženýma rukama se snažil uchopit svoji kořist, na kterou však ještě stále neměl šanci dosáhnout. Bylo dílem několika okamžiků a chlapcovo tělo se dostalo k okraji střechy. Útočník běžel, skoro padal, ve velmi ostrém úhlu za ním a už byl od něj asi na metr daleko. Switch se smekl přes hranu střechy a mužova ruka promáchla v pokusu o jeho zachycení. Když viděl, že chlapec padá volným pádem, skočil za ním po hlavě dolů. kapitola šestnáctá - První lekce ​ ​ James následoval Quianga dovnitř, do místnosti, která vypadala na první pohled jako půda. Byli až pod střechou jedné z administrativních budov knihovny a rovnou se přesunovali k jednomu z oken, která byla hned nad úrovní podlahy do střechy zabudována. Okno bylo veliké a dalo se na dvou skládacích ramenech vysunout celé nahoru a opřít tak o střechu zvenčí. James ihned ucítil závan chladného ranního vzduchu a krom toho ho praštil přes nos zápach páleného benzínu. "Pojď. Pojď se podívat, co zbylo po naší noclehárně." Quiang se držel okraje okna a uhýbal na stranu, aby se vedle něj ještě vešel James. Ten se zvědavě přitáhl blíž k okraji a zahleděl se na místo, z kterého před několika desítkami minut utekli. Útočníci už pochopitelně na místě nebyli, namísto nich se však seběhli první studenti a několik pracovníků univerzity, kteří už se chystali do práce. Na uhašení hromady, která z boudy zbyla, stačilo jedno větší hasičské auto, i tak byl na místě mumraj, který si tohle poklidné ráno nezasloužilo. James vlezl zpátky dovnitř a posadil se na jednu dřevěných beden, které mohly skrývat stejně tak dobře staré vzácné tisky, jako i milióny listů záznamů o studentech, které nikdy nikdo nebude potřebovat, protože je nahradily údaje v počítačovém systému. To druhé bylo pravda, ale Jamesovi se mnohem lépe sedělo s představou slávy a historie pod jeho hýžděmi. Mávl unaveně rukou ke kamarádovi. "Nejvyšší čas všechno to vybalit, Quiangu. Než někdo zas najde způsob, jak nám to dramaticky překazit. Jsou dvě věci, po kterých teď zoufale toužím. Pořádný kafe a pořádný vysvětlení toho všeho. Doufám, že aspoň jedno z toho mi můžeš nabídnout." "Kam bych tak skočil pro kafe," zažertoval Quiang, ale i na jeho tváři bylo vidět vyčerpání a prožívané napětí. Vykročil směrem k Jamesovi a posadil se proti němu. Bylo na čase přijít s informacemi. Dva mladí mužové seděli proti sobě, oba plni emocí z prožitků posledních dní, plni vzpomínek, které vyplouvají na povrch právě v čase, kdy by je člověk nejraději zaplašil, plni života, nadějí a plni otázek. Quiang věděl, že ten okamžik, kdy je třeba Jamese se vším seznámit, právě nadešel, protože pokud musíte čelit nebezpečí, tím nejhorším, co vás může potkat je, když nevíte, odkud ono nebezpečí pochází. Zvenku bylo ještě stále slyšet hlasy, vítr se točil kolem krovů a ráno se probouzelo do svého království. Do téhle kulisy se pomalu začal vplétat příběh, vycházející z Quiangových úst. "Tenkrát jsme byli studenti, stejní jako ti, kteří těmihle zdmi procházejí dneska. Byli jsme v prvním ročníku a úplně nejvíc nás zajímalo, kam půjdeme odpoledne po škole, případně kam jít místo školy. Ne, že bysme si nevážili možnosti vzdělávání se, ale znáš to, mladá mysl snadno těká mezi nutným a nezajímavým a tím, co ji bezprostředně zajímá. A nás tehdy zajímalo všechno jiné než škola. A tehdy jsme se také doslechli o Bratrstvu." Quiang se na chvíli odmlčel, bylo vidět, že za očima loví přízraky minulosti, jejichž odlesky se James snažil zachytit. Bylo na první pohled zřejmé, že Quiang přichází s něčím velkým, s něčím, co už dlouho leželo v jeho duši neotevřeno. Jako dopis od vaší milé, kde víte, že se s vámi loučí, dopis, který nechcete ani zahodit, ani číst. Dopis vaší nejniternější minulosti. Asiat se zadíval do očí bílému muži vedle sebe. Jemu to řekne, protože už od první chvíle, kdy se potkali, cítil, že to jednou udělá. A události po jejich příletu sem to jenom uspíšily. Už nejde čekat. Pousmál se a pokračoval. "Nejdřív to byly jen zmínky, něco, co občas mezi lidmi zaslechneš. Ale když se začneš na něco soustředit, tvůj zájem přitáhne ty správné informace k tobě. A slyšíš víc. Začneš se vyptávat, hledat, nacházet. Začneš být ve víru událostí, podobně jako my teď. Dozvěděli jsme se s mými přáteli, že už od pradávna existuje mezi lidmi nauka o takzvaném světě za světem, o světě, který existuje vedle toho našeho, a který lze ve zvláštním stavu mysli nejen vnímat, nejen ovlivňovat dílčími zásahy, ale při správném tréninku se v něm i pohybovat. A tyhle schopnosti, což je na tom to největší, lze přenášet i do našeho vnímání reality, do našeho světa." James koukal značně nechápavě, ale protože věděl, že to, co jeho nový přítel říká, by nakonec mělo dostat nějaký smysl a osvětlit to, co se kolem děje, přikývl na znamení toho, že vnímá, že poslouchá a pobídl tak Quianga k pokračování. "Tuhle nauku už od počátků střeží Bratrstvo, tedy skupina lidí, kteří nechtějí, aby se tyhle informace dostaly do nepovolaných rukou. Bratrstvo existuje nezávisle na společenských vrstvách, na věku členů, jediným omezením vždy bylo to, že se členem nesměla stát žena. Jak jsme se dozvěděli, nositeli a ochránci nauky bývali moudří mužové, kteří vždy dokázali zhodnotit, je-li nový člověk hoden předání takového daru. Ale v posledních desetiletích dvacátého století se začala nauka dostávat k lidem, kteří neuměli s mocí, kterou jim nauka dávala, zacházet. Jako vždycky selhal nakonec lidský faktor a moc je tím nejsilnějším svůdcem, kterého svět všeho živého zná." James začínal vidět obrysy toho, co se mu Quiang snažil načrtnout. "Začínám tušit, co bylo dál. Moc jste se do toho zapletli a ti zlí po vás začali jít. Tys utek do Států a myslel sis, že na tebe zapomněli. Když jsme sem přijeli, zjistil jsi, že nezapomněli. A teď jsme v tom až po uši, je to tak?" "No, vzals to trochu hopem a pár podstatných věcí jsi vypustil, ale když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně jo. Jsem překvapenej, že někteří lidé na západ od Pekingu jsou tak inteligentní" Quiang byl rád, že James chápe věci rychle. Zasmáli se Quiangovu vtipu a Jamese pak zajímalo, co budou dělat dál. Quiang měl ale ještě něco na srdci. "Jamesi, jsem potěšenej, žes mi to vyprávění tak zkrátil, ale... ale abys neměl pocit, že už víš všechno nebo... nebo že jsem ti pro vývoj věcí něco zásadního zamlčel...tak.." "Tak?" Quiang se zvedl a došel k otevřenému střešnímu oknu, ze kterého předtím koukali na spálenou strážní budku. James naprosto netušil, co se chystá a tím větší překvapení to pro něj bylo. Ale přesně toho chtěl Quiang docílit. Vystrčil na střechu jednu nohu, pak druhou, otočil se čelem do místnosti a oběma rukama se při tom držel horního rámu okna. "Quiangu, co to...?" Drobný Asiat se chvilku držel a bylo vidět, že se soustředí. Potom se pustil rukama okna, mírně se odrazil do prostoru a ve vzdálenosti jednoho metru od okna .... a asi dvaceti metrů nad zemí ..... se usadil do perfektního tureckého sedu. Díval se při tom na Jamesův obličej, plný neskrývaného úžasu. Několikrát pokynul hlavou jeho směrem ve významu "tak teď už víš" a potom se úplně neslyšně a rychle vrátil dovnitř. Posadil se zpět na svoje místo. Ještě je o čem mluvit. kapitola sedmnáctá - Kniha sedmi nauk ​ Čtyři studenti prvního ročníku zrovna neřešili svůj domácí úkol. Běželi, co jim síly stačily uličkami starého Pekingu. Noc byla tichá a tak se jejich kroky a sípavý dech rozléhaly všude kolem. A naopak, stačilo zastavit a mohli slyšet dusot jejich třech pronásledovatelů. Ti si nejenže nedělali starosti s tím, jestli je někdo uslyší, ještě navíc jako by je vůbec nezajímalo,že vypadají poněkud netradičně. Zahaleni do tmavých splývavých hábitů s kápí zakrývající oči, museli počítat s tím, že někomu přijde jejich oblečení .... nemístné. Ale kupodivu to nikdo neřešil, dokonce se zdálo, že kolem vlastně vůbec nikdo není. Je zajímavé, jak dokáží lidé vycítit přítomnost nebezpečí, se kterým nic nenadělají. Studenti ale nezastavili, aby poslouchali kroky zakuklených, uháněli směrem k budovám univerzity a jak se předem domluvili, sejdou se na smluveném místě. Rozdělili se. Byla naděje, že když se rozdělí, mohou tím pronásledovatele zmást. Nejmladší z nich nesl to, co chtěli. To, co se před dávnou dobou ztratilo, a čtyři nenechaví študáci velkou náhodou našli. To, co jim vůbec nepatří a musí být navráceno do rukou právoplatných majitelů. A potom musí být zapomenuto všechno, co by nějak připomínalo tuto politováníhodnou chybu strážců vědění. A nejsnadněji je zapomenuto to, co není. Ten nejmladší právě vběhl na nádvoří univerzitní knihovny. Nebylo jasné, jestli zmizel pronásledovatelům, a vlastně ani nebylo jasné, jestli zrovna za ním nějací byli. Ale tohle může řešit až potom, až se schová. Po levé ruce se najednou vynořil stín zpoza domku pro strážného. Stín měl prapodivný tvar. Vypadalo to jako malé sousoší, které se velmi pomalu přibližovalo. Jeden ze zakuklených držel nůž na krku jednoho z kamarádů a blížil se. "Dej mi to. Jinak zemře." V tom tichém hlase bylo něco silně zlověstného. Nepřipouštěl kompromisy. "Rychle," rozkázal zakuklený a přitiskl čepel na krk svého zajatce. Ten nejmladší právě řešil dilema. Zakuklenec blufuje. Nemůže přece vědět, jestli zrovna on nese, to co chtějí. Ale zase může použít ten nůž a pak se vrhnout na něj a zjistit si to. A taky přemýšlel, jestli to, co mají, stojí za smrt kohokoliv z nich. Sáhl pod oblečení a opatrně vytahoval zabalený předmět. "Opatrně," s mírným pokývnutím hlavou směrem k sobě pronesl zakuklený. Ten nejmladší viděl vděčnost v očích kamaráda úpícího pod tlakem ostří. Co když ho ale stejně zabije?! "Pusťte ho, dávám Vám to přeci." Vtom něco zasvištělo vzduchem. Zakuklenec jen nepatrně stihl natočit hlavu, ale útok byl i pro něj překvapivě rychlý. Velká dřevěná plocha se zaleskla ve svitu polovičního měsíce a dopadla na hlavu zboku. Dvoumetrové prkno dokáže při dostatečném švihu omráčit kohokoliv. Ruka pustila nůž a postava, která o něj právě přišla, se skácela k zemi. Zřejmě nebude ve stavu duchem nepřítomných moc dlouho, takže nejlepší nápad jistě bude zmizet. Tři kamarádi se ztratili v nepoužívaném domku strážných a doufali, že i poslední z nich se brzy ukáže. Jenže neukáže. Zítra ho najdou bez života pohozeného před domem jeho rodičů stovky kilometrů odsud. Bude to znamení pro ostatní, že není těžké zjistit, kdo jsou. Že ti, kteří sáhli na to, co jim nepatří, za to zaplatí. Ale teď troje rychlé boty proběhly bludištěm chodeb až k půdním prostorám, kde měli svoji skrýš. Posadili se na provizorní stoličky, divoce dýchali a dívali se na sebe navzájem. Usmívali se jako vítězové po závodu. "Nechtěls mu to ale dát, že ne," pronesl ten, který se stihl schovat za domek strážných a osvobodil je.Ten nejmladší vlastně ani nevěděl, co na to říct. Ví jen, že než se objevila záchrana, viděl prosebné oči svého kamaráda, který nechtěl zemřít. A že na jeho místě by taky kašlal na jakékoliv tajemství. Teď tedy jen pokrčil rameny a byl rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Vytáhl v hadrech zabalený předmět, položil ho na bednu uprostřed jejich seskupení a rozbalil.

Pilgrim of the Morning Star Chapter 1: Awakening I slept. Both the big suns, Sol1 and Sol2, were to be hidden below horizon level for at least two more hours, and the streetlights were just enough for the moths to fly, so nothing disturbed the peace of the night. Which, of course, was a hoax. The spider ran across the gray-blue wall to my right. He was hunting. A group of armed men in uniform was also hunting. They circled the ledges of a group of connected houses. Quietly as beasts and hungrily as tax collectors. Firearms suspended obliquely downwards, but always ready for use. The individual houses were always connected at the end of their longer sides and together they formed one unit, the ledge then led around the entire broken line of roofs, to end where it came from. The only witnesses to the whole event were the stray dogs standing alone, with their hair damaged by too high a level of radioactivity, which the wild animals could not defend themselves against. "It should be sixty-eight," whispered the trotting patrol captain whispered. House numbers were not written above the entrance, as was previously done, but in the lower right corner of the roof. Orientation is not necessary for pedestrians on the street, everyone knows their house, the only one who needs to have an overview is the OV unit - the Protection of the Ruler, and it always moves along the ledges. "Seventy, sixty-nine, and here we are," came the last words before the whole group stopped in a single moment. Each house has one window on the shorter side leading to the ledge, and here it is customary to have a bedroom, and each house has a kitchen and living room downstairs and a door leading to a more or less enclosed space between the houses. Of course, they have houses and doors leading to the street, but you don't really need them for everyday life, from this side of the house there is only a street, ie a narrow gap between individual groups of houses, everything essential takes place inside these so-called condominiums, shops, fountains, cakes. Surely you've heard that a person in his sleep has a guard somewhere in his head, who, when he starts to burn or someone breaks into his apartment, wakes up his sleep. Not everyone is doing well, it has saved my life several times. It worked this time too, but it was at the last minute. I opened my eyes and didn't know what was going on for a moment. Nothing really happened. The stars twinkled as if they were blinking conspiratorially at their favorite, but I'm at an age where you know how these things are in favor of heaven. I sat on the bed for a few seconds or maybe minutes, and only after a brief moment did I realize that my hand on the blanket was sweating. I've already experienced it, reality goes on different tracks, and when a variant that might not end well goes closer to my college, it looks like this. I jumped out of bed and, persuading my body to go into alertness more quickly, threw on some clothes. I peered with one eye at the window by the roof to see if I could see the "eye" breaking through the glass, because these boys either shoot first and then ask if they were in the right house, or come to the right house, arrest, and that's it. worse, I already have this experience. I took the stairs two at a time, I think I managed to stab a few splinters from the railing, I should have done something about it a long time ago, shoes down, a backpack ready for these situations, a door to the courtyards and now, stars, wish me luck and good lead. I ran around three piled-up car wrecks, bent down for a backpack sliding off my shoulder, and as I got up, the moonlight showed me for a second the silhouettes of two figures just behind the last of the wrecks. I didn't have time to get up completely when I heard the clank of glass, probably at my house. The next second, something hit me in the head and I lost consciousness. Chapter 2: Pirate I had no idea how big the room I was lying in. It was night, and I didn't know if it was the same night I ran through the back entrance to the condominium courtyard. I'm not handcuffed - at least one good news. I sat down. The bed below me was a polished wood bench, with a backrest of the same material on one side. No padding, probably something like the benches in the corridors of the courthouses. The air was cold from the outside, but the window was too small to be really cold. So what are we going to do, I thought, touching the bulge on my forehead. The colored light of the galaxies emerging through the window, so I set out to explore the surroundings. The walls were only roughly plastered, and there was nothing outside the room and the bench I had already described. Not even a door. It confused me a little, but I believed that even this ambiguity would soon be explained. In any case, this place did not look like the usual Mindlock cells, the seat of the Ruler's Protection. But maybe they have special rooms for special guests. Something rattled in it. Where does it come from? Up? Well, logically it could only be there… Upstairs, a short distance next to where I was lying, a light coming through a square door appeared in the ceiling. Then the head, hands and folding stairs. They spread out step by step, but very quickly, towards me. "Come upstairs," the voice whispered. And the head disappeared. It didn't sound hostile, so, faithful to my age-old caution, I slowly ascended. I looked around the opening, but it's good to know if there's an escape exit nearby, just in case. "Do you always walk so slowly?" The same voice as before came from somewhere in the room before my eyes. It sounded ironic, but not downright ridiculous, so I let go of the vigilant nerve a little, and smiled somewhere inside. "No, not always, only if the host stuns me before inviting me to visit" Now, for a change, a person chuckled in the darkness of the room I had climbed into. I leaned my knee against the floor and climbed up. My forehead still hurt, but much more burning was the desire to orient myself in what was happening. "Who are you?" I wondered, trying to get used to the dim light of the lamp standing on the table where the man was sitting. He might have been about fifty, and to be honest, at first glance he looked like a… .. like a rát pirate. "I'm the one who saved you, that's all you need to know" "Tell me more, like the name, where we are, why you stunned me if you didn't want to hurt me." "How do you know I don't want to hurt you," the man said softly. There was a moment of silence, then he laughed out loud. "Well, I don't want to hurt you, if you're who I think you are." "You like to talk mysteriously, don't you?" The conversation, I think, began, successfully, so I decided we could just have a conversation. The man sitting on the chair at the table with the lamp had a band over one eye and even had a wooden stick instead of a leg from his right knee down. It seemed like a grotesque scene to me, like a ready-made script, and now I'm just waiting to see how I behave. Okay, I'll play the game. "You may think it's fun, but you're very wrong," the man, who looks like a pirate, began. And he continued. "Your name is Jim Lesney and it is no coincidence that OV is after you, you are one of those who would like to have either at the interrogation table or under turf, both of which are equally valuable results for them." He was looking at me, I was looking at him. "Am I right?" He had a special not only visage, but also access to the conversation. He kept the space and changed his space himself and moved it towards his partner in the discussion. Even if I had to kill him for some reason, an interesting person. "Okay," I smiled, as if accepting the game, "so if I'm who you think I am, what happened and what do you want from me?" Suddenly I had a strange feeling. As if time froze. Or was it not the time who froze, but Mr. Pirate? The same window I had downstairs in the room I was in a few minutes ago was here. It illuminated the wall on my right, more like a piece of the wall on the pirate's left. And when my host got up, apparently to meet me, he froze. He froze and didn't even be surprised. Then he fell and I knew he was wrong. You will know this when people fall to the ground on their own without talking. I learned so little and there was someone outside the window who didn't like pirates. I probably won't wait to see if he likes me. In an instant, I was on my feet and praised myself for the previous lightning-fast terrain survey. Chapter 3: On the platform I explored the terrain really lightly, so my further orientation was more groping and guessing than some strong knowledge. Returning down came as nonsense to me, the window of galaxies was too narrow for further escapes, and I was determined to flee through holes and passages larger than myself. On the other hand, it was possible to assume that the same assumptions would be used by a dangerous person or persons outside. I stepped over the pirate, touched his neck where he might know the hidden hiding life, and said goodbye to him. With a pirate. There was another trapdoor in the room directly above us, but where do the stairs go? They were running on the tabletop, the room where I woke up had no desk. The stairs went down and I ran in the opposite direction. Watch your head, watch your way to the window and the next floor. There was no window in this room, there was a door. Three. Do you also like dilemmas? I tried to quickly open the ones on the left. They didn't open. Not the ones on the right either, it was suddenly after the dilemma. The middle door led to a small platform and there was fog outside. I don't like fog very much due to poor visibility. However, if you want to hide, fog can be a good companion. Something next to me clapped. Either someone opened a can of lemonade or I have to disappear. I moved and the lemonade slammed a little closer, about where I had veered. Damn. I shouldn't swear, but I'll forgive it right now. It was impossible to see where the concrete slab was leading, not to one side, the fog formed islands, as if the water in your bath cools and the foam disappears in places, it is for a while and not for a while. I was afraid I would take too long or too fast a step and fall. Somewhere. I don't like to fall anywhere. The back of his outstretched hand touched the cold metal, the railing confirming. Railing, Jesus, what next, left in a hurry, not actually right, left I would approach the one who shoots. The transport of the railing led about two meters and then ended with something like a ski jump… ski jump, um, an excellent escape route. What now? "Pssst" Like I heard "pssst". "Psssst. Here." I heard it again. "Come on, then." A hand reached from the edge of the ski jump, or whatever it was, and grabbed my sleeve. Damn. They're gluing again. "Where's Jonas?" "Who is Jonas?" I noticed a pirate emerging from a cloud of fog. It's fainting. Another pirate in minutes. "A pirate who talked to you and was supposed to bring you." He looked confused. "The one? Someone shot him, I guess, he's lying there." I must have been gesturing confused, too. "He shot? Come on, hurry." He grabbed my hand tighter and pulled toward the cabin. Cabins? Another lemonade slammed, probably to convince me, and I didn't let myself be persuaded any longer. I climbed into the cabin with the other pirate, who slammed the door he had apparently opened before, and pressed a few buttons, it clicked, I suppose. The cabin sped away, and we had a metal rope. Cableway. I missed that. "Do you know I'm dizzy?" I looked back at the hurried platform, not knowing if it was worse that three figures had appeared at the top of the platform at that moment, or the fact that I was whistling a rather rusty cable car with the other pirate that evening, and I still didn't know if to see in A pirate's dream means good luck or misfortune. And what does that mean in everyday reality ?! Chapter 4 - Crackers and stars My name is Jim Lesney, that's what pirate Jonas has already told you. I measure so much that I normally fit in a normal door, I weigh so much that I think about how many sweets I can still bear. Not really, does anyone care? When I was born, the radioactivity was still weak. Radioactivity might be of interest to someone. She was weak against today, otherwise she wasn't. It is not known exactly where she came from. But it's here and it's getting stronger. If we can adapt faster than it will kill us all. The population has fallen by 70 percent. Ours. On the contrary, some other species have been encouraged. Sometimes I wonder if I'm not another species, haha, I guess not. Before the OV patrols started looking for me, I lived happily in my apartment number 68. Satisfied in our sense of the word. The most important thing is not to stand out. At all. Make tea from blends sold in malls. Don't ask what's in them. Don't throw up right at the counter. Vomit quietly at home. The walls have ears and the ears have mouths and the mouth sees the benefits of knowledge. Sometimes at home I look out the windows into the courtyard of the condominium and watch the stray dogs. Some car wrecks have not been cleaned yet and the dogs are making cribs on the car seats. Sometimes you can't sleep as they whine and scratch the sheet metal. Occasionally a dog fight and barking, a run on gravel land somewhere, then breathless returns. Sometimes you're like those dogs. You run and gravel stones click under your feet. Breathing you return to the tangled bed. And you never know who is and who is not the enemy. In the Lunadochter shopping center, I sell in a shop with the inscription Usefulness. It's just an inscription, not entirely true. I'm selling pieces of tools, for example. Pages from books with recipes for meals, for example. Framed pictures or framed pictures, often. I have an escape exit at the back, my favorite part of the store. I used it probably more often than a regular entrance. You'll see someone standing at the end of the hall, pretending not to look. But he looks. And do you know why he's watching? Because he gets a reward when the OV patrol catches someone who knows something. And I probably know something. At least the Ruler thinks so. Which is more important for the consequences than if it really is. When the patrol catches the deceased, one of the patrols immediately disconnects and goes to pay the cracker. The cracker doesn't have to be someone to make a living from it. That, in turn, would be conspicuous and would stand out. And he wouldn't seem to have a proper job. And suddenly he would be on the wrong side of the food chain. And then he would know very well what was happening. Apparently someone was standing on his corner of the hall for a while, waiting for him to receive his reward. Breathless dogs and fluffy beds. Stars brighter than foggy smoky days, lit by two huge suns. Bats wandering around dim lamps. This is us, generation seven, age five. Most of us do not know what is at the end of the road that passes through his region. We connect beads of condominiums and shopping centers in a row of steps and we look for knowledge. Because who knows, he has. The information, or its sources, dried up like our smaller rivers. There was dust left on the ground days, only occasionally someone would find a shiny pebble. And big rivers flow through the landscape like giant boas. A thick slurry of what the river grinded and pulled on its back like a caravan carrying a load of rare carpets. However, the great rivers are the property of the Ruler. I wonder if I am also in the possession of the Ruler. The citizen is free. Supposedly. But on every corner there is a squinting neighbor, and suddenly you are a free citizen with a stone that grinds. And no stone that grinds will return in the same shape. I've seen hundreds of them. Stones in the gravel of our roads. Generation seven age five. Chapter 5 - Gates Out Seeing a pirate in the real world means trouble. Wouldn't you think the same? A steel rope rattled above my head, cold moist air whistling around my ears. Pirate number 2 next to me. "What is your name?" I tried not to look scared. Cold air. Eyes fixed on him, I straightened my hair. I guess I couldn't do it with masking nervousness. He sighed. "Lucius. Lucius Leostradus the Little. Later it will be time to talk." "That's what your colleague said. Nothing against him." I continued to look heroic and felt the pressure of the weight of the situation in my stomach. We were downstairs in a moment. The building we had descended from, in which I had the honor of being a guest a moment ago, occasionally peeked out of the fog, resembling a hunchbacked elephant walking under a low branch of a tree. "We must disappear, follow me." He set off unexpectedly fast, I was almost not enough for him. He had a stick in his hand, perhaps a stick, and at times he helped push it off obstacles in his way. We passed a half-open door, balls lying on the ground, you could hardly notice the wreckage of the car, at times our eyes peeked out of somewhere, but when they realized that nothing would drip from it, they hid. I was already slightly hungry, although used to not eating for a few days, I was probably already in a state where the period without nutrients exceeded a period of a few days. "Where are we going?" Events were still changing too fast, and I didn't know if I was being led out of the maze or drawn into its fading center. "Chm," was Lucia Leostrad Malý's answer. Why "Small"? How old can he be? How come he also has only one leg and an eye patch? Is he related to Jonas? Why the image of pirates, I've never heard of them. So we thought, and the faster my legs vibrated, the faster my thoughts vibrated. We walked through about twenty alleys, passed four large condominiums, one grove, one former factory, I didn't know this region, it was like the surroundings of my house, my shopping center, but I wasn't here. We passed a quarter of small low houses, one of which we weaved through crawling plants around a kind of pool without water, a swing hung on two iron frames, tires on the rod. The little wall and Lucius stopped. He wasn't out of breath at all, I wouldn't expect that. He pushed back the climbing gray-green branches and a door appeared. Lots of archival wines? Corpses in the ice? Who knows? We climbed inside and the curtain of climbs closed behind us. Lucius closed the gate and locked it. I don't even know he unlocked before. I had to let my eyes get used to it. They tried, but they didn't do well. The room was not a room, but a small entrance portal to an intricate system of corridors. Which I'm telling you, because we left. And they went down the first corridor to the left. They scramble down, the third to the right, the fourth down, I don't remember anymore, I'll probably have to learn to pray, it would be useful now, I probably haven't told you yet that I hate enclosed spaces. Closed like this. My childhood experience from playing in pipes near a dry dam reservoir still influences me to this day. I avoid situations like this. Apparently I don't avoid them consistently enough. One of the corridors went straight for a while and was wider, I enjoyed the feeling. Yet the awareness of the mass of matter around me that could crush me caused my body box to vibrate. Then the corridor ended, the gate the same as the entrance, a small room like the entrance and the climbing plant and the BIG green (GREEN) valley. What to emphasize more? I haven't seen big valleys since I was a kid. Green usually mixes with gray, black, brown, yellow, orange, but never produces green-green without the addition of green. Like it was here. This was a valley where the eye could see, closed by a ring of rocks, the blue sky shining above, and both suns shining much softer than at home. Weren't we so far from my home ?! Where am I,? Lucius Leostradus Little set out, still briskly than me, down a path lined with lush trees and colorful flowers, into the center of it all. And butterflies all around. Chapter 6 - Being a Pirate When you decide to sacrifice something, something big for something even bigger, there is always fear. He who says he is not lies to you. They left him in a small windowless room. Something like a waiting room. He knew what awaited him, and he knew it was forever. At least the consequences. But he had already made up his mind. Jonas Monaster knew he wanted to be a pirate. The Order of the Pirate Spirit arose immediately after society began to be divided into those who rule and those who have to hide. Jonas decided to be the third behind. Pirates are truly free. They do not have a job classification, they do not have an assigned apartment with a number, they do not have random checks and they do not have neurotically peeking neighbors. And they don't have a leg from knee down. And one eye. Tax for freedom, for knowledge, for life. They showed him the beautiful valley. He will live there. In the green gardens among the flowers and flying birds. In a house without a door, only with embroidered carpets hanging instead of closing for privacy. He will walk on white paths and look around. He will study in the largest private library in the world today. He would do his homework, why not, eat hot food with others, sleep without fear of waking up or being dragged to Mindlock, the famous rock fortress behind the great Gu River. He saw the valley. Hidden somewhere in the hills, covered with inaccessible terrain, masked by haze. He saw him, and he knew he would never desire anything else. Although something needs to be sacrificed. That's why he was here today. He sat, his body exchanging the freshness of reality for the merciful intoxication caused by the hot drink he had just drunk. It smelled magical, tasted disgusting. Once he took the first sip, there was no going back. The legs began to weaken and the eyes heavy. Small light carriers ran through the vascular system, turning on the lamps of oblivion. His skin took on a new hue and began to realize itself. Her hair came to life and her hands died. Jonas wanted to laugh, but the corners of his mouth probably didn't listen. He didn't care. He was alone, but his loneliness was not loneliness. It became part of a greater unity, and it in turn permeated him, like a fog lazily flowing through a wooded landscape. He was beginning to have a dream. It seemed to him that he was entering the land of two suns through the golden gate. Such a country is said to exist. When you leave this body and leave behind the impression of a hero. Heroism is a state of the heart. Jonas entered, and the white-winged creatures gently surrounded him. "Jonas, come, it's time," one of the creatures held his hand. The others around him smiled, so he went with them. He fell in love with the state he was in. They led him for a long time, but maybe it just seemed to him. It was warm and he wanted to sleep. Coincidentally, the creatures had a bed ready. He lay down, and everything that was to happen happened. When he wakes up, he will be a pirate. And one day he will bring the Savior into the Valley that everyone is talking about. Or at least it will help. kapitola 7: Karavana Šedesát. Tolik lidí vyšlo na cestu. Město Dnedazar nechali za sebou a před sebou se rozhodli hledat nové štěstí. Dnedazar leží v oblasti, kde písečné bouře přicházely jednou dvakrát do měsíce. Teď už to bylo čtyřikrát do týdne. Nejdřív zkusili vystavět vysoké zdi a připravit systém včasného varování. Nestačilo to. Písek se sypal skoro pořád. Ale slyšeli, že jinde to tak není. Tak vyrazili. ​ Myko táhla svůj koš na zádech připevněný řemeny jako nůši. Přes hlavu měla několik šátků, protože vítr se zvedl každých pět minut a vháněl písek ze země do obličeje. Když je vám dvanáct, nemáte příliš představu o budoucnosti. Myko měla jasnou představu. Chtěla zachránit lidi, které milovala, a kdyby to nějak šlo, změnit všechno tak, aby se nemuseli zachraňovat vůbec. ​ Jednotky Ochrany vládce se blížily k unavené karavaně ze dvou stran. Schválně si počkaly na zvedající se vítr, rozhodnuty využít nepřehledné situace. Písek vytvářel přesýpající se vlny a poskakoval v téměř hmatatelných tvarech, motals e klopýtajícím lidem mezi rukama, chytal je za nohy a šlehal jim do tváře. Zvuky kroků přibíhajících jednotek OV tak nebylo téměř vůbec slyšet. Myko šla téměř uprostřed. Hlídka útočila na předek a konec karavany. Chtěli způsobit paniku a rozdělit linii kráčejících lidí na polovinu. Což se podařilo. Mlátili oslepené poutníky dřevěnými tyčemi a kopali do těch, kteří už leželi na zemi. Náhodně vytahovali jednotlivce, a brali je s sebou. ​ Myko měla strach. Hledala pohledem, kde by se mohla schovat, instinktivně se skrčila a rukama šátrala v šedi hvízdajícího vzduchu. Viděla, co se děje, ale ne v jaké míře. Situace byla značně nepřehledná. O jednotkách OV už slyšela, občas někoho z Dnedazaru odvedli, ale samotný zásah nikdy na vlastní kůži nezažila. Nechápala, proč se to děje a nechtěla to. Zůstala skrčená na bobku a sunula se bokem od probíhající vřavy. Nejhorší bylo, že lidé nekřičeli, jen zvuky úderů tyčemi a hučení větru a šumění písečných vln prořezávalo vlastní vnímání vystrašeného dechu. ​ Z šumu téměř pantomimického představení se vynořila hlava, z které přes koženou vrstvu uniformy koukaly jenom oči. K hlavě se přidaly zvednuté paže a Myko zaostřila na rychle se blížící těžkou dřevěnou tyč. V momentu, kdy měla tyč dopadnout, nedopadla. Bylo ticho. Jako když ve vteřině ohluchnete. Myko opatrně otevřela oči křečovitě přivřené a plnící se slzami. Byla ještě pořád na tomto světě, zřejmě i mezi živými. Tak co to ticho? Najednou si uvědomila, že tu někdo je. KDE TU??? Cítila cizí přítomnost a náhle začala panikařit. Chtěla vyskočit a utíkat někam pryč. Cizí přítomný jí položil ruku na rameno a promluvil. ​ „Stůj. To by nebylo moudré. Pokud chceš přežít.“ ​ Myko vyskočila a začala utíkat. Když se zvedala, měla pocit, že proběhla mokrou bublinou, nechápala, co je to, ale na myšlení nebyl čas. Uslyšela za sebou kroky a ruka ji opět chytila, tentokrát kolem pasu a donutila ji se zastavit. ​ „Myko stůj. Chci tě zachránit.“ ​ Podivila se, že neznámý zná její jméno a snažila se podívat, kdo ji drží. „Myko. Kolem nás je štít, díky kterému nás nemůžou vidět, jen v něm, prosím, chvilku zůstaň. Až to skončí, budeš moct odejít. Budeš-li chtít.“ ​ Ruka kole jejího pasu se povolila a Myko ještě chvíli zvažovala, nemá-li se dát na útěk. Ale viděla potlučené obličeje dnedazarských a viděla zkřivené obličeje těch, kteří byli odvlékáni Hlídkou kamsi pryč. Její touha uniknout se zmenšovala, až utichla úplně. Aspoň na chvíli. Byla unavená, bušilo jí srdce a z nějakého důvodu se rozhodla zkusit následky nenadálé situace. Necítila se víc ohrožená než tam venku a to jí pro tuto chvíli stačilo. Všimla si ovšem jedné zajímavé věci. Ten, kdo ji předtím držel, aby neutekla, měl jistojistě jen jednu ruku. Zvláštní. kapitola 8: Templ Lucius Leostradus Malý se proplétal zatáčkami bílé pískové pěšinky a co chvíli mi mizel z dohledu. Možná mě zdržovalo to, že jsem co chvíli zíral na neskutečné barvy keřů a květin, které jsme míjeli. Ani jsem neuměl pojmenovat některé z těch barev. Když usíná den, obloha dohořívá jako hromádka dříví v domácím ohništi. Jednotlivé pruhy oranže a růžovosti se prolínají a válejí jeden přes druhý jako opilí hadi. A takové barvy najednou vidíte na květech! V kontrastu se zelení stonků a větví musíte nutně žasnout v omámení. Přemýšlel jsem (a nohy šly zatím neřízeny dál), jak si něco z toho dojmu odnést domů. Jak to tady všechno vůbec přežilo? Trvalo to nejspíš jen několik minut, než jsme dorazili z hustého podrostu na otevřený prostor. A tehdy jsem začal vnímat šok z květinových barev jen jako rozumně dávkovanou přípravu na to, co mělo následovat. Lucius stál a počkal, až ho doženu. Málem jsem do něj narazil. Vlastně úplně. Tady dole bylo město. Teplo jeho uliček vstupovalo rovnou do srdce a běželo s krví směrem k malíčkům končetin. Musel jsem sám sebe vytrhnout z úžasu. ​ „Co tady děláme?“ Měl jsem za to, že pár odpovědí by se už konečně hodilo. „Ještě chvíli vydržte. Všechno se dozvíte.“ Neuklidnil mě. Rozladil mě. Napadaly mě i lehce agresivní myšlenky, nerad nevím, na čem jsem. Ale došlo mi, že takhle půvabné místo by mi nikdo neukázal bez důvěry v moji .. loajálnost? K čemu? Komu? Možná stačí, že nějak přemýšlím. Jdu dál. Radši. Lucius ostatně už taky vyrazil. ​ Bílé domky vyrůstaly ze zelených křovin jako houby z mechu a pokukovaly po nově příchozím, aby ho podrobily přísné analýze. Pěšinky z písku se střídaly s kamenným dlážděním, vždy dvě velké kostky vedle sebe přitisklé delší stranou a kratší navazující na novou dvojici. Vychutnával jsem nové pocity, čistoty, estetična, upravenosti, člověk by neřekl, že něco takového může někde existovat. Nejsem v nějakém opojení? Zakopl jsem. Nejsem v opojení. ​ Došli jsme k větší budově na menším náměstíčku. Měla červenou střechu na bílé široké základně. Muchomůrka jako vymalovaná. Lucius pokynul rukou směrem ke schodům dovnitř. Pořád jsem měl neurčitou obavu, že někde bude něco špatně. Nevím, jestli bych se dostal zpátky skrz bludiště v jeskyních. Umřít tady by bylo taky hezké. Ale mám oblíbenější místa i časy pro vlastní úmrtí. I společnost. Následoval jsem Luciuse dovnitř. Šum přírody utichl a objevil se šum lidských rozhovorů. Několik pirátů (to mají vážně všichni jednu ruku a oko?), několik lidí bez pirátských znaků. Včetně mě. Začínal jsem mít hlad. ​ „Vážení a drazí,“ začal mluvit jeden z jednorukých, stojící u něčeho, co klidně mohl být oltář. „Posaďte se, prosím.“ Ukázal na lavice v prostoru před ním, asi v patnácti řadách a hemžení změnilo směr vertikálně. Lucius se posadil vedle mě a poprvé za celou dobu mi přišel nepatrně neklidný. Ajéje. Pirát u oltáře začal mluvit. ​ „Vítáme vás, přátelé. Celkem logicky (říkal to klidně a usmíval se) místu, kam jsme vás pozvali, říkáme Údolí. Je to, jak jste si jistě všimli, krásné místo. Ale to MY jsme poctěni vaší přítomností, věřte nám. (Tušil jsem mraky nad rozkvetlými zahradami. Usmíval se.) My, celkem logicky (opakoval se), jsme, už podle vzezření, Piráti. Neloupíme ovšem drahé kameny v královských vodách, lovíme v královských vodách jiné poklady. (Čím dál míň se mi to líbilo. Koukal jsem už zase po únikovém východu. On se usmíval.) Hledáme stejné lidi, které hledají jednotky OV, a zjišťujeme, zda jsou opravdu tak cenní. Pak jim nabídneme obchod. (Zas ten úsměv.)" V tom jsme zvenku zaslechli nějaký povyk. Řečník přestal s drobnou nelibostí hovořit a spolu s námi se podíval ke vchodu do budovy. ​ „Říkám vám, že umím chodit sama! Jo! Poslechnu si to a jdu domů. Okamžitě. Řekl jste, že mě ZA-CHRA-ŇU-JE-TE.“ ​ Mladší pirát, asi kolem pětadvaceti, držel na schodech za loket dívku, mohlo jí být jedenáct dvanáct. Nechtěl jí ublížit, ale trval na tom, aby vešla dovnitř, což jí se zjevně příliš nechtělo. Co věděla? Kdo je to? Co tu dělá? Co tu dělám já? ​ Řečník u oltáře promluvil se širokým úsměvem a rozpřaženýma rukama: „Myko! Vítej i ty! Už čekáme jenom na tebe.“ ​ Něco vážně, vážně, vážně nebylo dobře. kapitola 9: Dopis „Budu vám diktovat. Jmenuje se Jim Lesney. Ne, to ještě nediktuju, jen se ujišťuju. Takže začneme, pište si: Vážený prefekte.“ Místnost byla chladná, ale projasněná. Vázy z pálené hlíny objímaly drobné keříčky valichandrií, košatých shluků větývek obsypaných narůžovělými květy, kterých byl palác přeplněný. Voněly opojně. Na stole prostá mísa plná masa. A bramborový salát. A ovoce na košíku. Diktující si utrhl kuličku hroznového vína a vložil si ji do úst. Diktoval o něco méně zřetelně. „Doslechl jsem se, že Vaše usilovná snaha o pochytání Vědoucích je úspěšná, až příkladná. Děkuji Vám za takovouto práci, jste platným členem naší Společnosti. Společnost na Vás bude pamatovat při příštím přerozdělování. Nicméně, a zde bych se rád pozastavil, několik významných Vědoucích Vám přes veškerou snahu stále uniká. Mám zde jedno jméno a na to bych velice rád, abyste se zaměřil v nejbližší budoucnosti, bude-li to možné. Jim Lesney.“ Diktující si odříhl a kysele se usmál na písaře. Tedy jeho směrem. Ani jedno nebylo písaři příjemné, věřte mi. Do dveří místnosti se pokusil vejít jeden z hlídačů a byl odmeten gestem uklízečky smetající mrtvé mouchy ze stolu. Vzduch se tetelil přítomností sebe sama, ale při pohybech diktujícího uhýbal do nejskrytějších koutů místnosti a pokoušel se skrýt. Nesmíte si plést zmenšující se přítomnost bytostí v blízkosti duševních velikánů a totéž ve stínu duší ovládající druhé z pozice těch, kteří za nimi stojí. Duševní velikán vás nikdy nenechá zůstat malými. Pozvedne vás a ukáže, kam až se smíte dívat. Až tam, kam vás nikdy nenapadlo. Siláci z podepření vás rádi vidí neviditelné. Rádi rozhodují, kdo smí být viděn a kam se smí dívat. „Nekoukejte. Diktuju vám! Na co myslíte. Buďte rád, že tu můžete být. Pište si dál: Tento Jim Lesney je velice nebezpečný, přestože svoji důležitost v tomto ohledu pravděpodobně vůbec netuší. Tím lépe. Potřebuji, aby byl dopaden v nejbližší době. Naposled byl viděn v pozemcích Mrtvé čtvrti a tam jeho stopa končí. Nejspíše ho mají Piráti. S těmi se potřebujeme vypořádat stejně tak. Jednoho po druhém rozkrájet na kousky a nechat z nich po kapkách odtéct tu jejich odhodlanou vzpupnost.“ Písař bledl a jeho profil tak ještě více vynikl na pozadí rdících se valichandrií. Myslel, že pozice písaře bude jeho cesta ke svobodě, nebo alespoň k určitě volnosti spojené s životem blízko dávající ruce. Dávající ruka však na druhý pohled držela v ruce místo košíku s ovocem i nabroušenou pilu. Diktující poponesl do úst několik lžic bramborového salátu, které zapil červeným vínem. Míchal vždycky, co mu přišlo na chuť. Písař dýchal zhluboka. Akorát včas, slova už zase letěla k jeho uším. Už jen pár. „Pošlete, prosím, prefekte, posly, každý druhý den, abych věděl, jaká je situace. S pozdravem Ať žije Vládce, Váš Vládce.“ Písař vyčetl z očí Vládce, že bylo dopsáno. Podal mu napsaný dopis, díval se do země. Když byl dopis zkontrolován a zapečetěn, směl odejít. Odešel kvapně, za nejbližším rohem se opřel o zeď a konečně si dovolil dýchat. Srdce mu bušilo nepravidelně ale divoce, jak se doteď bálo, aby se neprozradilo, že tam je. Přemýšlel, zda kdyby Jim Lesney věděl, že má bratra, jestli by ho hledal? I kdyby byli rozděleni v útlém dětství? I kdyby věděl, že jeho ztracený bratr právě vlastní rukou (ale ne vlastní vůlí) sepsal jeho rozsudek smrti?“ Musím ho varovat. kapitola 10: Létavec Řečník dořečnil. Během posledních vět už jsem se pokoušel dostat k východu. Jen jakože si třeba musím odskočit. Lucius Leostradus Malý mě nechal docouvat až k posledním lidem v místnosti a potom vzdychl a vydal se směrem ke mně. „Neměl byste se pokoušet uprchnout.“ ​ Stál až těsně u mě. Ta jeho rada se mi nezdála moc dobrá. Vzhledem ke slovům pana řečníka vypadala ta rada naopak velmi hloupě. Z pana řečníka totiž vylezlo, že máme v podstatě na výběr mezi tím stát se jednorukým jednookým spasitelem s trvalým pobytem v Údolí nebo ze sebe nechat vymačkat informace (představil jsem si rozšlapané pomeranče) a pak být předáni hlídkám OV. Jedna lepší varianta, než druhá. A takoví to byli hodní piráti. ​ Myko byla drobná, ale mrštná dívka. Když řečník dovyprávěl a usmál se (ten jeho zvyk), zřejmě také usoudila, že poznávací pobyt je právě u konce a vší silou vrazila loket do boku piráta, který ji přivedl. Trochu se nahnul a překvapením vydechl. Myko mu vrazila prsty do zdravého oka (to jsme zase překvapením vydechl já) a spojenýma rukama mu zasadila ránu do zátylku. Padající pirát, dobrý pirát, řekl jsem si. Lucius Leostradus Malý se na mě podíval tušícím pohledem a pokusil se říct něco, co začínalo NE. Bolest způsobená předloktím mojí ruky dopadající na jeho kořen nosu mu to ale nedovolila. Myko se rozběhla k východu a vrazila do dalších dvou jednorukých, až zavrávorali. Taky dobrá věc. Postrčil jsme jednoho z nich a upadli úplně. Myko naznačila rychlý úsměv a křikla „Jdem!“. Šel bych i bez pobídky, ale zaktivizovalo mě to o poznání rychleji. Někteří, přivedení stejně jako my, se uvnitř začali vzpouzet svým průvodcům a způsobili klidodárný chaos. Zní to jako nelogické spojení, ale věřte mi, byl jsem mnohem klidnější s chaosem v zádech, než s klidem v řadách pronásledovatelů. ​ Běželi jsme a nádherné kulisy Údolí mi v ten moment přišly jako nepatřičné, vzhledem k neidyličnosti situace, ve které jsem se nacházel. Zahnuli jsme na třech křižovatkách cestiček mezi stromy a já chytil Myko za paži. ​ „Myko, počkej. Kam běžíme. Musíme to někam směřovat.“ ​ Neochotně se zastavila a podívala se mi do očí. ​ „Schováme se někam a pak najdeme cestu ven.“ ​ Její reakce nevypadala jako začátek diskuze a já stejně neměl lepší nápad. Jen jsem zadoufal, že plán aspoň jeden z nás má. Neměl. Co se dá dělat. Běžíme. ​ Hlavou se mi míhaly zmatečné obrazy. Pestrobarevné květy a ruce, chytající mě za oblečení. Jednoocí a jednorucí řečníci a cestovatelé pokřivenou krajinou. Dvě velká slunce bořící se jedno do druhého zapalující obzor v děsuplné harmonii krásy všednodennosti. Záda dvanáctileté dívky prchající z tropického ráje. Proč nemohl tenhle sen o Údolí vydržet aspoň o chvilku dýl?! Aspoň malou. Nojo, to by musel být život někoho jiného. Myko zahnula za dva keře a najednou nebyla. A sakra. ​ „Myko!“ ​ Zkoušeli jste někdy řvát a šeptat současně? Působí to komicky. Ne už tolik na toho, kdo řve a šeptá. Nevěděl jsem, kam zahnout, tak jsem se rozhodl a vybral pravou cestu. V tom se vynořila Myko z levé a udělala obličej něco ve smyslu „Dospělí jsou neschopní“. Dnešní děti nemají vůbec žádnou úctu. ​ V místě, kde naše pěšina ztratila poslední průvodce v podobě šeptajících domů, se cesta začala zvedat. Soumrak by měl nahrávat schovávajícím se a prchajícím, nicméně jde o to, je-li prostředí připraveno spolupracovat. Naše prostředí vypadalo slibně. Zídky starých domů, spleť stromů a křovin a padající odstíny černé, vypadalo to nadějně. Ještě chvíli jsme se prodírali mimo cestu a nakonec našli malý domek. Neměl střechu a sestával víceméně z jedné malé místnosti a jednoho slaměného polorozpadlého lůžka. Ze střechy zbylo pár bílých prken, která, zřejmě nezáměrně, vytvářela desítky kukátek, přibližujících hvězdnou oblohu s pomrkávajícími tanečníky nebeského bálu. Přemýšlel jsem o našem úkrytu. Kdyby někdo s loučemi kráčel naším směrem, všimli bychom si ho, kdyby přišli bez svícení, neměli bychom šanci. Doufal jsem, že pronásledovatelé věří, že nemáme kam utéct a počkají s hledáním na ráno. Taky jsem věřil, že nemáme kam utéct, ale drobné dívce, která právě vsedě usnula opřená o mé rameno, jsem to neřekl. Jsme generace sedm věku pět a nad našimi hlavami nic, co není z přírody, nikdy, kam naše paměť sahá, nelétalo. Přesto, po pár hodinách mojí snahy nenechat unavené oči klesnout, zabzučelo nad mou hlavou něco, co rozhodně nebylo z přírody. Bylo to tiché a veliké jako čtyři auta. Chtěl jsem utíkat a současně třást ramenem spící dívky. Neutíkal jsem a třásl. A teď utíkat? Stroj nad námi otevřel ale ústa a vyplazeným jazykem nám oběma nabídl cestu mimo Údolí. Šli byste? kapitola 11: Sen Zažili jste někdy pocit, že vás objímá světlo? Milióny neviditelných bodů pospojovaných hmatatelnými vazbami se vznáší kolem vás a vy jste v náruči, která vás drží a nemá paže a nepotřebuje je. Tak to já teď zažíval. Čas získal nový rozměr – bezrozměrnost. Natahoval se a smršťoval a moje plynutí v něm si dělalo, co chtělo. V tom prostoru, který vznikl, jsem snil sen. Sen, kdy víte, že nespíte a za mlžnými skly vnímáte i realitu vznášení se, domku, kde jste nocovali, kmeny stromů, Myko, větve stromů, to všechno strašně pomalu. ​ V mém snu bylo město a nad ním jedno jediné slunce. Domy byly vysoké a s jejich chladnými stěnami se praly paprsky, klestící si cestu korunami stromů s bílými květy. Něco vonělo ve vzduchu, kolem projel čistící vůz s kartáči na břiše, kterými točil a točil. Nemohl jsem se vynadívat na tu obyčejnost. Na tu nádhernou obyčejnost, kdy netušíte, co bude dál, netušíte, kam jdete a nevadí vám to. Šel jsem tím městem a potkával tváře. Tak zdánlivě nezúčastněné, zamyšlené, některé s vrstvou make-upu nebo zkoumající účinnost krému proti vráskám. Jiné malé, rozesmáté nevinností. Vřískaly. Bezstarostně dovádějící, s předstíraným šokem ze spršky kropicího vozu, který pronásledoval kartáčový před ním. Děti. Jedno zahodilo kolo na zem a utíkalo žalovat své mámě, jaká nespravedlnost se mu stala. Když ho s úsměvem utěšovala, záviděl jsem v tu chvíli oběma. Dítěti nevědomost a hravé přesunování pozornosti z jedné zdánlivě nepodstatné věci na druhou, jeho matce silné spojení s vlastním potomkem. ​ Potom sen pokračoval v místnosti. Mužové třesoucí si rukama, úsměvy naučené v kurzech otrlosti, obálky, limuzíny, kožené sedací soupravy. Raketové středisko, káva na stole vedle ucvakané klávesnice, hlášení, spěch a úspěch. Důležití utekli před následky sebe sama a spláchli za sebou. Několik komerčních letů k rozšíření variability budoucího lidstva. Tubusy se zárodky předávané opatrně z ruky do ruky. Kolonie rostoucí tempem finišujícího dostihového koně. A pak se ukázalo, že radiace je vyšší, než se čekalo, že planeta nechce býti ovládána a za každou snahu po ovládnutí poslala novou a novou písečnou bouři, která zasypala týdny a měsíce práce. ​ Měl jsem sen a zatím kolem probublával čas. Koruny stromů získávaly jasnější kontury a světlo, které mě objímalo, neslo i moji spoluuprchlici. Byli jsme na cestě z ráje, odkud se neutíká, na cestě kamsi, kde začala nemilosrdně odhalovat cenící zuby pravda. Když Myko dorazila nahoru a světelný paprsek pozbyl smyslu, dveře, vysunuté na vnější stranu létacího stroje, se s lehkým zasyčením zavřely. kapitola 12: Vlak Už jsem vám říkal, že pracuju v obchodním centru Lunadochter. V krámku s nápisem Užitečnosti. Vzpomínáte? Lidi za rohem, pošilhávající oči a tak. Lidi si ze své původní domoviny přivezli věci, které měli rádi. Také si lidé ve svých na věcech lpících hlavách přivezli vzpomínky na to, co rádi měli. Kávovar. Budík. Taxislužba. Něco přiletělo s uprchlíky, něco vzniklo až tady. Pokud se z toho časem staly kousky, sběrači je našli, odnesli do krámků s nápisem Užitečnosti a prodali. Prodavači jako já je pak jednou za čas prodali lidem, kteří měli dojem, že z nich dokážou sestavit to, čeho byli původně součástí. Vzpomínky dokážou zázraky. ​ Prefekt Salindor věděl, že „tam venku“, bez svého luxusu, by nepřežil ani den. Především psychicky. Všude písek, vítr, špína. Nesnáší špínu. Špína se vám nalepí na prsty, na obličej, vleze vám do očí a nakonec pronikne dovnitř. Sežere vám vnitřnosti, prostor kolem nich a vystřídá krev ve vašich žilách. Nakonec spolkne i vaši duši a vy se stanete špínou. Špína je nákaza tohoto světa. Téhle planety, nezávisle na tom, kolik sluncí na ni svítí. Nevědomky se otřásl. Nalil si whisky. Usrkl a nechal teplo proklouznout hrdlem dolů a vracet se jako výbuch pomalé sopky nahoru. Za oknem se míhala krajina. Zatáhl záclonku. Krajina bez tváře se mu hnusí. Ale jsou místa, kde je dobře. I na téhle planetě. Ale je jich málo a je třeba je najít, získat a hlídat si je. Prefekt Salindor cestoval jediným vlakem na téhle a možná i několika dalších planetách. S největší pravděpodobností získal nejnadějnější osobu za poslední roky. Jim Lesney. Jak se o něm, sakra, mohl tak rychle dozvědět i náš Vládce? Zřejmě má oči dál, než jsem myslel. Prefekt usrkl ze své soukromé minisopky a zavřel oči, aby se realita posunula o několik stovek kilometrů blíž k jeho nové, nádherné budoucnosti. Létací stroj nečekal na to, až ho někdo nad Údolím spatří a bude o něm vyprávět. Vystřelil s rychlostí vrženého kamene a zmizel nad mraky. Místnost, ve které jsme s Myko stáli, nebyla nijak veliká. Stěny z šedého lesklého kovu působily lehce a přesto bytelně. Pohyb vzhůru vystřídal pohyb horizontální, což jsem zaznamenal s nemalým povděkem, a na boku poblíž dveří se ukázala okýnka. Z podlahy poblíž okýnek vyjela lavice a zůstala trčet v jinak prázdné místnosti. „Posaďte se, přátelé“ Místnost promluvila hlasem starého vlídného muže. ​ Myko mě chytila za loket a dívala se zmateně kolem. Slyšel jsem o spoustě věcí a mluvící místnosti byly jedna z nich. Kývl jsem proto na Myko, že je to v pořádku a pokynul jí, abychom se šli posadit. Místnost znovu promluvila, až když jsme usedli. ​ „Děkuji. Vím, že mi nebudete věřit, zvlášť po zkušenostech z Údolí, ale zkuste to. Tentokrát jste doopravdy v bezpečí. Dívejte se z okna do kraje. Cestujte v pohodlí. Já taktéž cestuji k vám, ale jiným dopravním prostředkem. Leč vzdálenosti jsou zde veliké a chviličku to potrvá. Sejdeme se za dvě hodinky a potom si promluvíme.“ ​ Místnost se odmlčela. Myko měla strach, a přes moje uklidňování neustále těkala očima kolem, jestli se odněkud nevynoří nějaké hmatatelné nebezpečí. A já se díval z okna a sledoval ty změny krajiny. Chvíli pás malých zelenošedých křovin, chvilku hnědorudá poušť. Pak pás skorozeleně a dvě nebo tři menší města. Co všechno jsem za posledních pár dní zažil, to někteří nestihnou za celý život. A najednou jsem viděl náš svět i svůj život z úplně jiné perspektivy než doposud. Asi už to bylo třeba. kapitola 13: Svět je v mém hrnku Dvě hodinky, zmíněné hlasem létající místnosti, utekly jako voda. Vždycky se leknu, když přijde náhlá změna. Už jsem si stihl zvyknout na let stroje a na to, co se míhalo venku, Příjemná teplota a pohodlné posezení mě ukolébaly a mně se, přiznám se, chvílemi zavíraly oči. Pak se stroj zastavil skoro ve vteřině. Chvíli stál na místě ve vzduchu a pak se snesl dolů. Myko se na mě dívala zase vyplašeně a já si říkal, kam se poděla ta odbojná mladá dáma prchající z chrámu v Údolí. Došlo mi to. Byla to pořád ona, ale přece jen tohle byla situace, ve které se určitě ještě neocitla. Taky jsem se necítil nejlíp. Otevřely se dveře. Nedělo se jinak nic. Ani my se nepohnuli. Myko se pokoušela něco říct, ale nevydala ani hlásku. Udělal jsem krok ke dveřím. Kde to jsme? Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, ale tohle místo mi ani nepřipomínalo nic z míst, kde jsem byl, ani z míst, o kterých jsem slyšel. Obě slunce pomalu uličnicky přelézala přes zábradlí pochroumaného obzoru a mraky zůstaly z noci unavené a povalovaly se všude kolem. Postavil jsem se ven a Myko se sunula vystrašeně za mnou. V růžovooranžovém kouřmu stály téměř vedle sebe dva stroje, náš létavec a pak dlouhý, železný skorohad, o němž jsem věděl, že se mu říká vlak. Jak jsem to věděl? Mě se ptejte. ​ Když Myko vysoukala z létavce celé tělo, dveře se zavřely a létavý stroj se zvedl do výšky. Zmizel, než bys řekl překvapení. Stáli jsme tam a všude kolem porcované mraky. Sem tam prokoukl skrz divadlo přírody strom, nalevo nějaké zdi, snad i cesta, moc toho vidět nebylo. Pak z mraků vyjel muž na elektrickém vozíku. Viděl jsem muže, kteří přišli o nohy během bojů, nebo kteří se narodili zdeformovaní. Nikdo z nich ale neměl k dispozici takový vozík. Zastavil kousek od nás a neusmíval se (dobré znamení). Bude nebezpečný? Myko měla několik tiků. Ve tváři, v nohách, zřejmě její nitro prožívalo boj mezi přirozeností instinktů a rozumovým poznáním situace. „Děkuji, že jste sem za mnou přicestovali.“ Řekl to jen tak. Jako bychom dostali pozvánku na taneční večer a přijali ji. Neřekl jsem nic. ​ „Následujte mě, prosím“. Otočil nějakou páčkou vozík, na kterém seděl a jel po hladké bílé ploše směrem do kouře. Že by to nebyly jenom mraky? Podíval jsem se na Myko, vypadala, že spí. Vlak zafuněl jako unavený býk, ale nehýbal se. Vyšlo několik lidí z jeho útrob. Nevšímali si nás. Starali se o železného hada, objevujíce se a mizejíce v mracích příliš těžkých na to, aby uprchly do nebeských dálav. Taky jsem se cítil tak těžký. „Tak jdem.“ Myko najednou vypadala zcela bdělá a opět tak rozhodná a sebevědomá jako dřív. Poslechl jsem. Ne, sám jsem se rozhodl. To je jedno. Není. Je. ​ Nechali jsme vlak za sebou a mířili za mužem na vozíku. Nečekal na nás, vzdaloval se poměrně rychle. Tolik si byl jistý, že ho budeme následovat. Rovná bílá plocha nástupišť se zúžila do taktéž bílého pásu jdoucího mezi hnědými zdmi z velkých kvádrů. Nahoře na zdech nestáli žádní strážní. Za to odtamtud na nás mířily krabičky s blikajícíma očima. Přidali jsme do kroku a před velkou železnou branou jsme muže na vozíku dohonili. Ani teď se neotočil. Zmáčkl tlačítko na vozíku a brána se rozjela nahoru. Na konci rovné chodby byly dveře výtahu. Výtah nás vzal nahoru. Taky zážitek. A pak už pokoj, jaký svět neviděl. Ne pardon, jaký Jim Lesney neviděl. Muž ukazoval rukama a mluvil. Přicházeli jeho posluhovači a nosili jemu i nám různé věci. Převlékli jsme se. Kožená sedací souprava byla to nejjemnější, na čem jsem kdy seděl. Myko nejdřív pobíhala po pokoji a na všechno sahala. Potom usnula na sedací soupravě. Muž ukazoval rukama a mluvil. A pili jsme čaj. Ne ten z našeho obchodního centra. Byl to nápoj, který pomalu, jako pouštní had, číhající na svou kořist, tekl mými útrobami. Byl silný, ale ne nebezpečný. Hledal další a další místa v mém těle, kde by udělal radost. Nezastavil se před žádnou zákrutou, nikdy nekončil a spolu s vyprávějícím prefektem Salindorem, jak se muž představil, probouzeli ve mně obrazy, o kterých jsem nevěděl, že v hlavě mám nebo umím vytvořit.

Země Satya Vaše odpojení je povinné! ​ Zaznělo mi znovu do uší a zvuk byl podpořen podprahovým dloubnutím do mozku. Vždyť už se odpojuju. Jako když odtéká z nasáklé houby voda, vynořil jsem se. Pocit mokra prolétl jenom kolem, mokrého není na připojování se nic. Nechtělo se mi odejít, odpojit se. Proto vymysleli to dloubání do mozku. Lidi by se už neodpojili. ​ Vylezl jsem z vany. Ona to není vana, jakou si pamatujete vy, voda a tak, spíš si představte hybernační přístroje z filmů, kam vás uloží, zalejou a nechají odpočívat, dokud nepřistanete na Marsu nebo ještě někde dál. Nebo dokud se neprobudíte nečekaně uprostřed transportu a nezačne vás po vaší vesmírné lodi prohánět zubatá příšera s vřeštěním prasete. To vřeštění vydáváte Vy, ne ta příšera. Vylezl jsem z vany. Žádná příšera nikde nebyla, nebyla tu ani kosmická loď. Obyčejná planeta Země, můj byt, na chodbě tisíce stejných bytů se stejným vchodem. Dost velká nuda na to, aby o tom někdo někomu něco vyprávěl. Jako já vám třeba. No dobře. Tak zrovna vám, jejichž životy jsou plné nesmyslných zvratů, předráždění, drcanců, úleků, srdcelomných výbuchů nadějí a smrťodepresivních pádů zpět, vám to vyprávět můžu. Vás může představa chodby s tisíci stejných bytů na jedné chodbě připadat poutavá. Tušíte za tou představou jakési tajemno, záhadno, extravagantní exotično, zároveň vás, pro mě nepochopitelně, uklidňuje ten řád, jednoduchost, plánovitost, i kdyby to měla být všechno lež. Odpojil jsem se a šel si pro kafe. Pomyslíte a máte. Výdejní automat. Vypadá jako harfa, tedy tvarem, ne materiálovou výplní. Ve střední části bílého materiálu, který z dálky i poměrně zblízka vypadá jako sněhobílý plast, se v okamžiku výdeje zhmotňuje věc, kterou jste si přáli. Kafe. Tedy hrnek s kávou. Když jste si přáli kafe, vyteče vám na podlahu černá horká tekutina, kterou jste si přáli zvednout hladinu adrenalinu a dopaminu. To vás nasere. A naučí si správně objednávat. Já vím, že vám vadí to slovo „nasere“. Tak to nedávejte číst dětem, jo. „Naštve“ je ale málo. „Rozzlobí“ je opravdu výsměch. V momentu, kdy netoužíte po ničem jiném než bělostném hrnku s horkou vonící kávou, vám ideálně na natažené dlaně chrstne vařící černá břečka. To vás nerozzlobí ani nenaštve. To vám zvedne adrenalin ale bez příjemné hladiny dopaminového štěstí. Rozkopali byste výdejní skoroharfu a vyběhli na chodbu, řvali bolestí a vztekem a kopali do prvních šedesáti sedmi dveří, které by vám přišly pod ruku. Tedy pod nohu. Takže přejte si správně. Jsou na to kurzy. ​ Vaše odpojení je povinné. Aby nebylo. Kdo by nechtěl vidět barvy, potkávat tváře, zažívat hudbu, plavat vzduchem. Možná vy. Předrážděný neurotik, netoužící po ničem jiném než po bílém tichu. Bílá, bílá, bílá. Dveře, podlahy, výdejní automat, chodba, dveře bytů. Bílé prázdno okořeněné černou kávou. To byste rádi, že ano. Toužíte po minimalizaci podnětů. Ticho. Klid. Prázdno. Nic. Jak dlouho byste to ale vydrželi?! Jak dlouho, než byste začali toužit? Po tváři. Hlasu. Dechu. Rozletu. Tvořivosti. A proto se připojujeme. Satya. Země snů, možností, prostoru, barevnosti, realizování se. Na jednu hodinu a potom: „Vaše odpojení je povinné!“ ​ ​ ​